Andrea Černá, Kristýna Kupková, Nela Riegerová, Emily Růzhová. Poláci v Rumunsku. Hospodářská a kulturní studia (HKS) | Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2018. http://www.hks.re/wiki/ls2018:polaci_v_rumunsku

Tato práce podává čtenářům informace o polské menšině nacházející se v Rumunsku, konkrétně na území historické Bukoviny. Čtenář by měl mít představu o tom, jak se tato menšina na rumunském území objevila a postupně rozvíjela. Klade odpověď na otázku, zda dokáže fungovat společně s majoritou, ale i s ostatními menšinami v zemi. Zda se rumunští Poláci cítí být zvýhodňováni v porovnání s ostatními minoritami, nebo je tomu naopak. Práce pojednává také o hmotné i duchovní kultuře. Zachovali si Poláci své zvyky a obyčeje, nebo upadly v zapomnění a převzali zvyky rumunské? Dozvíme se hlavní odlišnosti, které dělají rumunské Poláky stále Poláky. V práci z části používáme informace z projektu Pestrá Evropa, kde jsme získali cenné informace od respondentů i mnoho fotografií.

Zkoumání a podání určitého obrazu o životě polské menšiny v Rumunsku (i když není příliš početná) je důležité zejména proto, že nemáme do dnes mnoho informací ani dostupných materiálů o životě a problematice dané skupiny na území Bukoviny, přestože se tam nacházejí zhruba 200 let. Díky oficiálním institucím a jejich aktivním členům je spolupráce a komunikace s menšinou pro daný výzkum výrazně snazší. Poláci dnes žijí v několika obcích, ve kterých žijí společně s dalšími menšinami, především s Ukrajinci, Němci a také s rumunským obyvatelstvem. Výrazné polské zastoupení mají obce, jako jsou například Plesza, Nowý Soloniec, Poiana Micului a Cacica. Snaha udržet si svou kulturu a jazyk je podporována především katolickou církví, polskými institucemi fungujícími v Rumunsku, ale také polským a částečně i rumunským státem. Život v této oblasti však není jednoduchý, nedostatek práce a financí vyvolává především u mladší generace migraci do ekonomicky více prosperujících zemí a do Polska. To je také jedním z nejaktuálnějších problémů polské menšiny, jejíž počet se podle statistik neustále snižuje.

Hlavním cílem práce je odpovědět čtenářům na výzkumné otázky týkající se polské menšiny v Rumunsku. Jakým způsobem zde minorita žije, jaká je duchovní i hmotná kultura místních Poláků a především vztahy Poláků s Rumuny a ostatními etnickými minoritami v zemi.

1) Jaké jsou hlavní odlišnosti mezi Rumuny a Poláky v Rumunsku v oblasti duchovní kultury?

Jaký je pohled Rumunů žijících v okolí polských vesnic na tamější Poláky?

2) Slaví Poláci v Rumunsku svátky stejně jako v jejich domovské zemi nebo jsou svátky přizpůsobené rumunským tradicím?

Mají Poláci v domovské zemi povědomí o existenci Poláků v Rumunsku?

3) Cítí se být Poláci v Rumunsku rovnoprávnými občany v porovnání s ostatními menšinami v Rumunsku nebo naopak znevýhodňovanými?

4) Ovlivnilo Rumunsko hmotnou kulturu místních Poláků?

Na duchovní kulturu se zaměřuje autor Leszek Wątróbski. Ve svém článku Polacy w Rumunii ¹⁾ se zabývá polskými vesnicemi v rumunské Bukovině, konkrétně navštívil Nový Soloniec, Kaczycu a Poianu Micului. Na návštěvě u rumunských Poláků se tento muž žijící v Polsku zaobírá tím, jak se jeho krajanům žije v podmínkách, které sever Rumunska poskytuje, dále pátrá po jejich zvycích a tradicích, které jsou zde běžně oslavovány. Dle autora polsko-rumunské vztahy oficiálně začínají v roce 1918, kdy se rozhodlo o zastoupení Poláků v rumunské vládě. Poté byl jmenován polský diplomatický zástupce rumunské vlády. Informuje zde o místní asociaci Poláků v Rumunsku a tím je Svaz Poláků. Nyní je v Rumunsku 15 těchto asociací. Další organizace, Unie Poláků v Rumunsku, kde se každé čtyři roky volí nové vedení. Unie Poláků řeší například výuku polštiny a rumunštiny v rámci státního vzdělávacího systému. V současné době se vedou lekce polského jazyka a literatury na základních školách v rozmezí 3-4 hodin týdně (4. třída) a 4-5 hodin týdně, kde se vyučuje historie i tradice (6. – 7. třída). Všechny ostatní předměty jsou vyučovány v rumunském jazyce. Autor dále informuje o kulturních činností Svazu Poláků. V rámci Domů Polských jsou podporovány dvě folklórní skupiny „Sołonczanka“ a „Malá Pojana“, které již 20 let vystupují za Svaz Poláků při tzv. „Setkání Bukowina“ International Festival. V rámci Svazu Poláků jsou také organizovány letní tábory v Polsku, což umožňují přímý kontakt mladistvých s rodným jazykem. Každoročně se v září pořádají tzv. Polské dny. Tato třídenní akce je věnována prezentaci současné polské kultury, filmové projekci, koncertům a dalším aktivitám. V rámci této akce je uspořádáno i dvoudenní sympozium za účasti odborníků, kde se řeší polsko-rumunské vztahy apod.

Otázka, která se zaměřuje na udržování kulturních tradic a národnostního uvědomění, je diskutována v článku Dziedzictwo kulturowe mniejszości narodowych, etnicznych i religijnych kręgu Karpat - narracje Lokalne i zarządzanie instytucjonalne (wstępne rezultaty badania pilotażowego)²⁾. Autorka Ewa Kocój se v tomto článku zaobírá tématem kulturního dědictví národnostních menšin v karpatské oblasti. Výzkum zahrnující vypravování karpatských etnik z Polska, Ukrajiny, Slovenska a Rumunska ukazuje současný stav kultury a udržování kulturních norem, řízení památkových institucí a dřevěných chrámů vyskytujících se na seznamu UNESCO. Památkové objekty mají pro většinu menšin nejen náboženský význam, ale především význam národnostní, se kterým je spojena jejich etnická identita. Již určitou dobu se některé evropské země snaží podporovat kulturní dědictví daných oblastí a to pomocí nově vznikajících projektů, které pořádají veřejné nebo místní organizace (především muzea a místní komunity). Mimo jiné zde popisuje situaci místních řemeslníků a umělců, kteří lokálně podnikají ve výrobě tradičních předmětů. Autorka došla k závěru, že v karpatské oblasti v posledních letech kulturní dědictví vzkvétá a místní obyvatelé projevují značnou snahu o jeho udržení a rozvoj. Tradiční povolání, jako je například pastevectví nebo výroba hudebních nástrojů, se stává stále více populární. Odvrácenou stranou je však přílišné obchodní využívání a znehodnocování tradiční kultury v důsledku nadměrného turistického ruchu.

Na otázku o národnostním cítění Poláků v Rumunsku a o jejich životě pojednává článek Polish minority of Romania. Some geo-demographic evolutions.³⁾ Cílem této práce je získat přehled o životě Poláků v Rumunsku pomocí metod historické analýzy. První část studie se zaměřuje především na rozhovory s polskou komunitou. Na pozadí krátké historie o rumunském státě jsou zde prodiskutovány první polsko-rumunské vztahy a historie emigrace v průběhu staletí. Druhá část se zabývá hlavně migrací a počtem polských komunit v Rumunsku ve 20. a 21. století. Kritéria, která charakterizují menšinu Poláků v Rumunsku, jsou zjevná. Je to především nižší počet obyvatel od majority dané země, mají většinou dlouhé a silné vazby se zemí, ve které žijí a etnické, kulturní, náboženské a jazykové odlišnosti. Vyjadřují současně touhu rozpoznat je jako menšinu. Polská menšinová populace se nachází na jižní Bukovině, dále jsou také v Bukurešti, Hunedoaře a v dalších městech, tam už však jejich počty nejsou tak velké. Poláci v Rumunsku si po mnoho generacích udrželi povědomí o tom, že patří k polskému národu, stejně jako si udržují polský jazyk a své tradice. První zaznamenanou migrací do Rumunska je migrace, která proběhla ve 13. století. Charakter této migrace byl vojenský a byl s ní spojen rozvoj katolického náboženství. Další emigrací je emigrace politická, která proběhla v 18. století. Byla poměrně malá, a proto se nedá jasně zjistit, kolik přistěhovalců se v zemi trvale usadilo. V roce 1784 byly v Pleşe, Solce, Slatine Mare a Cacice postaveny solné doly, za kterými se Poláci stěhovali kvůli práci. Rychlý příliv polských osadníků byl důvodem vzniku nových vesnic jako například: Cernăuţi, Cacica a Siret. V roce 1834 založily hornické rodiny vesnici zvanou Soloneţu Nou. Druhým nejdůležitějším cílem polských přistěhovalců bylo Moldavsko.

Zda se Poláci cítí být rovnoprávnými občany se zabývá autor Filary, M. v článku Romanian-polish diplomatic relations.⁴⁾ Tento článek představuje přehled polsko-rumunských diplomatických vztahů, které se v průběhu let staly bližší a nyní mají podobu polské diplomatické mise v Rumunsku. Úlohou je přiblížit si vztahy mezi lidmi těchto dvou zemí v různých oblastech: politické, ekonomické, kulturní. Mnoho akademických a kulturních institucí dnes přispívá k posílení oboustranných vztahů tím, že navzájem propaguje kulturu a pořádá kurzy polského jazyka v Rumunsku a rumunském jazyce v Polsku.

Problematikou otázky kulturní paměti polské menšiny žijící v jihovýchodní části Ukrajiny a v karpatské Bukovině se zabývá článek From individual to collective identity: The case of autobiographical accounts from the Ukrainian-Russian and Ukrainian-Romanian borderlands⁵⁾. Autorka popisuje několik zásadních oblastí v životě polské menšiny: období 2. světové války a život po válce, římsko-katolické vyznání, jazyk a aktuální pohled na národnostní uvědomění Poláků. Poukazuje se zde na značné rozdíly mezi životem jedné menšiny ve dvou sousedících zemích. Válečné a poválečné období a následná politická situace poznamenala obě oblasti, ve kterých se následkem toho utvářelo různorodé národnostní cítění a kulturní tradice. Na rozdíl od ukrajinských Poláků má menšina na Bukovině silnější pocit národnostní identity a přirozenější spojení tradic, jazyka a kultury. Významný podíl na tom měla zejména římsko-katolická církev a výuka polského jazyka v soukromých domech.

Na otázku názoru Rumunů na Poláky odpovídá polský velvyslanec Marcin Wilcz v rozhovoru s názvem Stosunki polsko-rumuńskie⁶⁾ říká, že se Rumuni více zajímají o Poláky v Polsku, než o ty, kteří žijí právě v oblasti Rumunska. Dále zmiňuje, že Polsko má v Rumunsku velmi dobrou pověst. Důvodem je prý rychlost polského hospodářského a sociálního rozvoje a také skutečnost, že Polsko se po pádu komunismu vzpamatovalo lépe než Rumunsko. Marcin Wilcz rovněž hovoří o politických vztazích, které jsou na velmi dobré úrovni, a to především díky podobným zkušenostem z minulosti.

Tato práce se zabývá výzkumem polské menšiny žijící v Rumunsku. Pro získání dat je využita kvantitativní metodologie i kvalitativní metodologie. K získání základních informací k našemu tématu a jsme využili zmíněnou kvantitativní metodologii, kdy jsme čerpali data z publikací a odborných článků. V rámci kvalitativní metodologii oslovujeme respondenty, kteří nám pomohou dané problematice lépe porozumět a pomocí informací, které získáme od jednotlivých respondentů, aplikovat výsledek na celou skupinu. K tomu můžeme využít neřízený rozhovor. Tato metoda byla vybrána, protože jsme chtěli ponechat respondentům větší volnost při odpovídání, kdy klademe předem vypracované otázky, ale netrváme na dodržování pořadí otázek ani na přesném znění. Neřízený rozhovor pomůže i lépe pochopit osobní pocity respondentů. Komunikace s respondenty probíhala za použité elektroniky i osobně. Elektronicky probíhala využitím pošty a sociálních sítí a osobně díky výzkumu provedeného výzkumnicemi v dané oblasti v srpnu 2017.

Respondenti:

Lucaş Iuraszek, předseda Asociace polské obce na Bukovině

Joanna Grochala, Polka žijící ve Varšavě, která se zajímá o polskou menšinu na Bukovině

Dariusz Adamek, Polák žíjící v Ostrówe, víceprezident firmy Mahle

Nejmenovaní respondenti z obcí Poiana Micului a Plesza, které jsme navštívili a vedli s nimi rozhovor - žena 81 let, starší manželský polský pár, několikagenerační polská rodina

S respondenty jsme se dorozumívali v polském, anglickém a českém jazyce, delší vyprávění nám z polštiny do angličtiny překládala jedna z našich respondentek pro lepší a celistvější porozumění. Většinu rozhovorů jsme zaznamenávali na zvukový nahrávač. Získané informace byly poté zpracovány a jsou použity v této práci.

Rumunsko

Rumunsko je největším státem jihovýchodní Evropy s celkovou rozlohou 238 391 km². Většina jeho území leží na Balkánském poloostrově. Rumunsko je poloprezidentská republika, jeho území se administrativně rozděluje na 41 žup (hlavní územně-správní jednotky) s hlavním městem Bukurešť. Specifický význam mají i historické celky jako Valašsko, Moldávie, Sedmihradsko, Jižní Bukovina, Banát a Severní Dobrudža, díky kterým je Rumunsko považováno za stát s četnými národnostními menšinami. Z celkového počtu 19,64 milionů obyvatel tvoří 89,5\-% Rumuni, 6,7\-% Maďaři, 2,5\- % Romové, 0,3\-% Němci, 0,3\-% Ukrajinci, 0,2\-% Turci, a dále Srbové, Tataři, Slováci, Češi, Poláci a jiní.⁷⁾

⁸⁾

                                   Mapa minorit v Rumunsku

Původní obyvatelé žijící na území dnešního Rumunska byli Dákové (thrácké kmeny). Po jejich porážce s Římany ve 2. století docházelo k rozsáhlé romanizaci místních obyvatel, ale na území byla ponechána určitá míra autonomie. Pro dnešní Rumunsko je historický významné hlavně 14. století, ve kterém došlo ve vzniku dvou knížectví. Valašské knížectví na jihu a moldavské knížectví na severovýchodě znamenalo základ budoucího rumunského státu. Jejich závislost na Osmanské říši ovšem trvala až do 19. století, kdy získali autonomii. Po sjednocení Moldávie a Valašska vznikl v roce 1878 rumunský nezávislý stát. Po skončení 1. světové války získalo Rumunsko značná území (Besarábie, Bukovina, Sedmihradsko) a to znamenalo velký územní rozmach a příliv národnostních menšin do země, které do dnes mají značné zastoupení v etnickém složení obyvatel. Období 2. světové války pro Rumunsko znamenalo ztrátu Besarábie a Dobrudže. V roce 1947 nastupuje komunistický režim a začíná vláda Nicolae Ceaușesca, která zanechala stopy na životě obyvatel až do dnešní doby. Po svrhnutí Ceaușescovy diktatury v roce 1989 Rumunsko zažilo velký hospodářský propad a následkem toho vzrůstají národnostní nepokoje. Velká část příslušníků menšin žijících v Rumunsku začíná emigrovat do vyspělejších zemí. Migrace do domovské země tak často viděny nejsou, důvodem je především nižší finanční ohodnocení za práci v Polsku. U polské menšiny, probíhá zejména cyklická migrace do ekonomicky vyspělejších zemí jako Švýcarsko, Anglie, Rakousko nebo Německo.⁹⁾ Přestože, tato cyklická migrace není příliš pozitivní, protože znamená, že v Rumunsku není dostatek práce na uživení, Rumuni zde objevují i pozitivní stránku. Jde zde vidět, jak se po přílivu kapitálu z okolních zemí mění vesnice i města. Obyvatelé mohou stavět nové domy a žít komfortnější životy.

Poláci v Rumunsku

Polská menšina se na území Rumunska nachází v severní části země (většina zasahuje do území historické Bukoviny), kde v dnešní době žije kolem 2 600 polských obyvatel z celkového počtu přes 20 mil. obyvatel Rumunska (údaje ze sčítání obyvatel roku 2011). Poláci žijí na obou stranách severní hranice - na Ukrajině a v Rumunsku. Historicky se rozvíjeli a asimilovali podobně s Rumuny, Ukrajinci a zejména s bukovinskými Němci. Většina Poláků se nachází v okrese Suceava. V práci se tedy zaměříme především na příslušníky Poláků žijící v této části, jelikož mezi zkoumanou menšinou v Rumunsku existují jisté odchylky, a to podle území, na kterém se nacházejí.

Historie Poláků v Rumunsku

První Poláci přicházejí během vlády Kazimíra III. Velkého a usazují se na Bukovině. Většina Poláků přicházejících po roce 1774 se stěhovalo kvůli práci. V roce 1792 přichází do Rumunska, hlavně do Kaczyki, 20 rodin, které chtějí pracovat v nově otevřených solných dolech.

Další přistěhovalecká vlna přichází v druhé polovině 19. století, nejvíce po roce 1855 z oblasti polského města Tarnów a v roce 1870 z jiné polské oblasti Řešov, kdy už byla tato oblast součástí rakousko-uherské říše (vznik 1867). V roce 1803 se mimo jiné usadili také na okraji na okraji Černivtsi. V letech 1814-1819 dorazily další desítky polských hornických rodin. Při exodu do Bukoviny přivezli mnoho polských rodin z různých částí Galicie a Slezska. Tyto rodiny nejen posílily výše zmíněné osady, ale také vytvářely nové, jako například Hliboká, která je dnes součástí Ukrajiny. Zde se v letech 1814-1820 usadilo 30 rodin. Dále se vytvořila také Tereszena, kde v roce 1936 žilo 19 polských rodin.

Značný nárůst polské menšiny jim dodalo odvahu obrátit se na císařské úřady, aby jim přidělily další území, kde by si mohly zřídit své obydlí. V roce 1834 podali obyvatelé Hlibokieje žádost, ve které požadovali nové osady a vyhrožovali svým přesunem do Moldávie. Nakonec obdrželi údolí Soloncá, oficiálně nazývanou Lichtenthal. V roce 1835 založilo 30 rodin z Hlibokieje Nowy Soloniec. Na jaře roku 1836 založilo 16 rodin z Kaliczance Pleszu. V roce 1837 založilo 40 rodin údolí Humor, Stará Huta a Pojana Mikuli, jejíž horní část byla obsazena 40 rodinami sudetských Němců.

V roce 1929 bylo Rumunsko obýváno asi 40 000 Poláky, kteří se seskupovali hlavně v Bukovině a Besarábii. Nejstarší a nejdůležitější polská organizace působila v Bukovině. Politickou organizací byla polská Národní rada, dále se zde nacházelo polské sdružení řemeslníku Gwizda. V roce 1924 rumunské orgány výrazně omezily polské vzdělání, v důsledku čehož zde zůstaly pouze 3 polské školy.

V roce 1939 bylo v Rumunsku 80 000 Poláku. V roce 1949 pouze 11 000, tento úbytek byl důsledkem změnou hranic a deportací. Rumunsko ztratilo Besarábii a severní Bukovinu.

¹⁰⁾

                                 Stanislaw Karczewski na návštěvě v Bukovině

Místa osídlena Poláky

Okresní město Suceava se nachází v severním Rumunsku se 120 tisíci obyvateli. Je to centrum jižní Bukoviny. V důsledku významné historické úlohy, kterou Bukovina vždy hrála, má její geografická poloha multietnický charakter. V celém kraji, a tudíž i ve městě Suceava, v současnosti žijí Ukrajinci, Poláci, Němci, ruští starověrci, arménské, hebrejské a další národnostní menšiny. V Suceavě se nachází Svaz Poláků v Rumunsku, který se skládá z 15 místních polských asociací z celého Rumunska (11 z nich v kraji Suceava). Ústředí Unie se nachází v Domu polském na ulici Ion Voda Viteazul č. 5.

Cacica (Kaczyka) je komunální vesnice, do které v roce 1791 přišli polští osadníci a první rodiny Poláků z Bochnia, aby zde pracovali v solných dolech. Dříve polsko-německá vesnice, kde dnes podle sčítání lidu v roce 2011 žijí převážně Rumuni (74,8\-%), Poláci (20,2\-%) a Ukrajinci (4,4\-%). Obec se skládá z pěti vesnic: Cacica, Maidan, Pârteştii de Sus, Runcu a Soloneţu Nou. Asociace Poláků se zde soustřeďuje kolem Polského domu, kde je 16 lůžek pro turisty. V místní polské základní škole učí učitelé z Polska po dobu 13 let. Prezidentem Svazu Poláků v Kaczyce je Krystyna Cehaniuc. Kostel v Kaczyce, který je věnovaný Nanebevzetí Panny Marie, je v současnosti hlavním místem katolických poutí v Rumunsku.

Vesnice Plesza vznikla jako druhé místo osídlené Poláky v jižní Bukovině. Po dlouhou dobu to byla jediná etnicky zcela polská vesnice. Dokonce i dnes žije nejvíce Poláků v Plesze, která je oproti okolním vesnicím v údolí výjimečná svým umístěním na kopci (734 metrů nad mořem). První polští osadníci začali s výstavbou vesnice v roce 1863, a už po 6 letech zde žilo 190 polských obyvatel ve 25 domech. Polský učitel v Plesze začal trvale působit až v roce 1906, jako poslední ze všech polských vesnic Bukoviny. V roce 1940 žilo v Plesze 290 Poláků, ale během 2. světové války museli obyvatelé vesnice odejít. Údajně putovali na severní Bukovinu, odkud se vrátili v roce 1945. Svůj katolický kostel našli zcela zničený, protože německé jednotky se bránily na kopci vesnice proti sovětským armádám v Solce. Po vrácení repatriátů do vlasti zůstalo v Plesze asi 50 polských rodin. Do roku 1978 byly místní děti bez vzdělání v polském jazyce. Dnes žije v Plesze asi 70 rodin a téměř všichni jsou Poláci s římskokatolickým vyznáním. Vesnice má kvůli své poloze velmi špatné zásobování potravin, a proto zde byl pro komfortnější život obyvatel vybudovaný Polský dům, který mimo jiné nabízí také základní nabídku potravin. Poskytuje také školákům odvoz do školy v jiné obci, protože do Pleszy nejezdí žádné autobusy. Katolický kostel sv. Anny a Joachima (1904) stojí na samém vrcholu, což lze považovat za výjimku. V Plesze se za místním kostelem nachází hřbitov, kde na rozdíl například od vesnice Poiany Micului drtivá většina hrobů neobsahuje jména zemřelých.

Soloneţu Nou (Nowy Sołoniec) je větší vesnice, která má v současné době několik set obyvatel, především potomky Poláků, kteří přišli do Bukoviny ve 30. letech 19. století z oblastí Małopolska. Vesnice byla založena v roce 1834 třiceti polskými rodinami v údolí řeky Sołoniec. V roce 1870 byla v obci založena polská škola. Po roce 1945 bylo do Polska deportováno v rámci repatriace 523 polských obyvatel. Po rumunské revoluci v roce 1989 byla znovu otevřena polská škola. V roce 1995 bylo v obci 718 obyvatel. Dnes má zde polská komunita 365 rodin s 1046 římskými katolíky.V Nowym Sołońci je dobře integrované polské prostředí, které se soustřeďuje kolem nově postaveného Polského domu. Jeho prostřednictvím je poskytována dobročinná pomoc, pořádají se zde polské jazykové kurzy a jiné kulturní akce. V Nowym Sołońci je také katolický kostel věnovaný sestoupení Ducha svatého, který byl postaven v době prvních polských přistěhovalců. Obec je obývána většinou starší generací, mluvící polským jazykem. Nowy Sołoniec je v současné době jedním z nejdůležitějších středisek Poláků v Rumunsku, mimo jiné také díky aktivnímu souboru lidového tance s názvem „Sołonczanka“, založeného v roce 1990.

Poiana Micului je jedna z dalších větších vesnice obývaná Poláky. Nachází v obci Mănăstirea Humorului. Funguje zde folklorní soubor „Mała Pojana“. Výuka polského jazyka probíhá na místní základní škole, která byla vybudována na počest památky polské političky Krystyny Bochenek. V nedávno zakoupeném polském domě dokončila Unie Poláků důkladnou rekonstrukci a nyní v ní sídlí mateřská škola, která také vyučuje polský jazyk. V Poiane Micului v současné době žije přibližně 260 rodin, z nichž Poláci tvoří o něco více než polovinu. Obyvatelstvo je ve vesnici rozděleno podle kostelů, první polovina vesnice je obydlena Poláky, dělicí čára je za třetím kostelem, kde začíná rumunská část. V Poiane Micului si místní obyvatelé chválí vstřícného rumunského kněze, který se naučil polsky, a v kostele káže v polském jazyce.

Hlavní odlišnosti, které v duchovní kultuře můžeme pozorovat mezi polskou menšinou a Rumuny, jsou především rozdíly v náboženství a v jazyce. Většina rumunského obyvatelstva (asi 81\-% k roku 2011) se hlásí k Rumunské pravoslavné církvi, oproti tomu polská menšina se hlásí k církvi katolické. Ve všech polských vesnicích se nachází katolický kostel, v Poianě Micului mají dokonce tři, takže s dostupností nebývá žádný problém. V kostelech probíhá pravidelně každý den Svatá mše a to dvakrát - ráno a večer. Na ranní mši, která začíná v 7 hodin, přicházejí především starší obyvatelé. V rámci svých možností se snaží chodit do kostela denně, ale ti, kteří už nejsou tak fyzicky zdatní, dodržují alespoň mši v neděli. V 7 hodin večer se koná mše, kam docházejí také mladší generace. Obřad probíhá v polském jazyce. Dotazovali jsme se manželského páru v pokročilém věku, jak často do kostela chodí a dozvěděli jsme se, že patří mezi pravidelné nedělní návštěvníky kostela. Častější návštěvy jim zdravotní stav bohužel nedovoluje. Zmiňovali se také o rumunském knězi v Poianě Micului, kterého si chválí i další místní obyvatelé, protože se naučil polsky, a v kostele káže v polském jazyce.

¹¹⁾

                                  Katolický kostel ve vesnici Plezsa

Poláci jako příslušníci rumunského státu mluví rumunsky, což je společný prvek s rumunským obyvatelstvem. Snad každý obyvatel polské vesnice se umí dorozumět také v polštině, která se předává z generace na generaci. Polský jazyk, který si přinesli první osadníci ze své vlasti, podlehl v průběhu času značným změnám. Přirozeně se začal přizpůsobovat místním vlivům. Působením jiných národnostních menšin, především rumunského a německého jazyka, se do polštiny vmísily jazykové odchylky. Každá polská vesnice má specifická slova a fráze, které používají jen místní obyvatelé. Pro Poláky z Polska, kteří navštívili Bukovinu, jsou některá slova úplně neznámá, a proto přirovnávají „bukovinskou“ polštinu k polštině, kterou se mluvilo v předválečné době.

Polštinu se učí děti především od svých rodičů a místní obyvatelé vesnic mezi sebou mluví většinou pouze polsky. Rumunštinu používají ve větších městech, na úřadech a při komunikaci s rumunskými sousedy. Jeden z našich respondentů z Poiany Mikului uvedl: Samozřejmě, že mluvím polsky. Všichni ve vesnici ovládají polštinu už od malička. Mě naučili polštinu rodiče, stejně tak jako jsem já naučil polštinu své děti. Když jsme doma nebo mezi sousedy, nikdo rumunsky nemluví, s tou se domlouvám jen ve městě. V kostele se káže taky v polštině. Teď tu dokonce máme i polskou školu Krystyny Bochenek, kde se učí i polsky, to dřív nebylo možné, jen rumunské školy. Za to jsme všichni rádi. Díky spolupráci a podpoře rumunské vlády s polskými institucemi v Rumunsku se od roku 1990 vyučuje polština i na základních školách v Bukovině. V multietnických školách převažuje polská mládež, která má možnost se učit o polské historii, jazyce a dílech v rodném jazyce. Ostatní předměty jsou vyučovány v rumunštině. Problém přichází po ukončení základní školy, protože možnost dále studovat polštinu je velmi omezená. Jedna střední škola se nachází ve městě Gura Humorului, kde je možnost pokračovat ve výuce v polštině, ale to je vše.

Pro polskou menšinu existuje organizace Svaz Poláků v Rumunsku, která se snaží podporovat a udržovat vzdělávání v polském jazyce, kulturu, tradice a náboženství na Bukovině. Díky ní vznikají různé programy, jako je vybudování Domů polských nebo program „Děti z Bukoviny“, který zařídil rekonstrukce a renovace několika polských škol. Redakce Svazu Poláků mimo jiné vydává časopis Polonus, který se zabývá výhradně kulturními tématy.

Pohled Rumunů žijících v okolí polských vesnic na tamější Poláky

Dle rumunských obyvatel v Rumunsku nevznikají žádné rozdíly mezi Rumuny, Poláky, Maďary a dalšími menšinami. Zejména oblast Bukoviny je oblastní multietnickou, kde spolu menšiny žijí v poklidu. Výjimečně zde samozřejmě také vznikají neshody mezi tamějšími obyvateli, ale obvykle není důvod sporu národnostní odlišnost, ale spíše sousedské neshody, či potyčky mezi mládeží, které se považují spíše za malichernosti. Ekonomická situace v oblasti Bukoviny není příliš stabilní a lidé mají nouzi o peníze a práci, proto je důležitá spolupráce mezi místními, i když mají rozdílné národnosti. Když jsme se tázali rumunských obyvatel v okolních vesnicích a v nejbližším městě Gura Humorului na to, jestli mají nějaké znalosti či povědomí o polské menšině, většina z dotazovaných věděla alespoň to, že se v okolí vyskytují. Zejména starší obyvatelé byli schopni vyjmenovat několik vesnic, kde žijí, kolik jich tam zhruba je i jaké další menšiny tam můžeme najít.

Dle názoru jednoho z našich respondentů, který žije v Polsku, ale původně pochází z Bukoviny, jsou rumunské svátky známé všem Polákům na Bukovině a také většinou těchto svátků slaví.

Poláci na Bukovině například slaví i rumunský svátek zvaný mărțișor. Mărțișor je stará tradice, která se slaví po celém Rumunsku každoročně 1. března. Slovo „mărțișor“ vlastně znamená v rumunštině zdrobnělinu měsíce března. V tento svátek se nosí červené a bílé stuhy, které by měly přinést prosperující rok a zdraví. Není tomu tak dávno co v některých částech Rumunska lidé zdobili těmito červenými a bílými řetězci a stuhami všechny brány, okna, příbytky a kůlny. Dokonce zdobili i hovězímu dobytku rohy. To vše na ochranu před zlými duchy a pro obnovu a regeneraci přírody, která se probouzela po zimním období. Ve východním Rumunsku (Moldavsko a Bukovina) se červené a bílé stuhy doplňují malou stříbrnou či zlatou mincí. Po 12 dnech nošení této stuhy s mincí by žena měla koupit čerství sýr a poskakovat s ním, aby byla její kůže zdravá a krásná po celý rok.

V dávných dobách se tato tradice slavila odlišně. Navlékaly se na nitě malé říční kamínky zbarvené do červena a bíla a nosily se na krku pro štěstí a příznivé počasí, a to od 1. března do doby, než začaly kvést první stromy. Poté se na rozkvetlé větve stromů tyto řetízky z říčních kamínků zavěsily.

Podle archeologického výzkumu je tato tradice stará více než osm tisíc let. Někteří etnologové se domnívají, že oslava mărţişoru má římské původy, jiní podporují teorii, že jde o starou daciánskou tradici. ¹²⁾

Na druhou stranu o ovlivnění rumunských svátků polskou kulturou se mluvit nedá. Polská kultura nemá přímý dopad na tu rumunskou. V polských vesnicích platí, že Rumuni respektují polské, katolické, svátky například pokud Poláci o svátcích nepracují nebo se oblékají do tradičních krojů, ale rozhodně se jim nepřizpůsobují a už vůbec je neslaví. Vliv byl mnohem větší spíše v minulosti, ale ne polský, ale obecně slovanský. Rumunské křesťanství je založeno (jazykově) na základě slovanských posvátných jmen. V tomto ohledu je Bukovina a Moldavsko nepochybně ovlivněna polským a ruským vlivem, ale zde se jednalo spíše o vliv staroslověnštiny neboli staré církevní slovanštiny, která už dnes není živým jazykem.

To, že je Bukovina z části ovlivněna ruskými a v tomto případě i ukrajinskými tradicemi dokazuje i slavení svátku Malanka. Tento svátek je typický spíše pro oblast Bukoviny, která zasahuje i na Ukrajinu, a tak se sem tento zvyk přenesl. Malanka je především ukrajinský, běloruský a ruský lidový svátek, který se oslavuje 13. ledna, což je silvestr podle Juliánského kalendáře.

Nový rok získal jméno Malanka z křesťanského lidového příběhu o pohanském původu, který shromáždil a publikoval ukrajinský etnolog. Příběh je založen na tvůrci boha Praboha a jeho čtyřech synech a jedné dceři. Jeden z jeho synů byl ďábel, druhý syn byl svatý Jiří (Yar-Yarylo), třetí sv. Jana (Rai) a čtvrtý byl Lad nebo Myr (Mír). Jedna dcera je pozemská bohyně Lada, která měla dvě děti: syn nazvaný Měsíc a dcera „jaro-květen“, později označovaná jako Mylanka, protože milovala. Jako matka Země byla zodpovědná za kvetení květin a zeleň jara. V podobě mýtu o Hádovi a Persefoně požadoval Mylanin zlý strýc (ďábel) její přítomnost v podsvětí a unesl ji v den, kdy Měsíc lovil. Zatímco ona byla pryč, Země byla ponechána bez jara a jakmile byla propuštěna ze zločinů ďábla, květy začaly kvést a zeleň se rozšířila po celém světě. Malanka se oslavuje, aby symbolizovala nástup jara. ¹³⁾

Tradičně se mezi sebou scházejí blízcí, oblečení do tradičních krojů a navštěvují své sousedy, přátelé a rodinu. Koleda začíná 6. ledna a končí 19. ledna. Pokud jsou od někoho přátelé pozvání domů, musí podle tradice nejstarší muž hodit u vchodu zrna pšenice, aby byly všichni členové rodiny společně šťastni, zdrávy a aby jejich vzájemná láska trvala i nadále. Zároveň se přednáší lidové básničky. Po dokončení této tradice se přidají k ostatním koledníkům. Každá osoba řekne prostřednictvím krátké básničky nějaké přání pro navštěvovanou rodinu. Poté se zpívají lidové koledy.

V rámci projektu Polské dny pořádané začátkem září na Bukovině Unií Poláků se každoročně slaví dožínky. V námi zkoumané oblasti se ve vesnici Nowý Soloniec dožínky každoročně pořádají již od roku 2006. Na oslavy se sejdou nejen Poláci z blízkého okolí, ale i ostatní národnostní menšiny z Bukoviny (především Ukrajinci, Němci a Maďaři) a zahraniční hosté. Dožínky jsou velmi oblíbeným svátkem a také jedním z největších, které Poláci v Rumunsku slaví. Jelikož je oblast Bukoviny zejména zemědělská a práce na poli a v zemědělství je pro místní obyvatele typická, tak je v celku logické, že se tato tradice udržela do dnes. Slavnostní zahájení započíná mší svatou, která je věnována sklizni a poděkování Bohu za jeho dary. Poté následuje průvod s živou hudbou ve stylu tradičních dechovek, zábava a oslavy. Tančí se národní tance v krojích, pořádají se různá lidová hudební představení a taneční vystoupení místních folklórních souborů, jako jsou například Mała Pojana, Sołonczanka z Nowého Solonce a Złoty Potok. Součástí je také výstava bukovinských specialit v kulinářském odvětví, tradičních pochoutek a likérů.

Dožínky, nebo také svátek sklizně, jsou slovanské lidové slavnosti, které připadají na den podzimní rovnodennosti 23. září a oslavují sběr úrody a sklizeň obilovin. V podobě lidových zvyků se dožínky datují do předkřesťanského období, kde se váží především na kulturu Polabských Slovanů. Prvotně se pravděpodobně spojovaly s kultem rostlin a stromů, později v 16. století s rozvojem zemědělství a představovaly odměnu za uskutečněnou práci po sklizni pro čeládku. Pro dožínky jsou typické některé zvyky a tradice, jako jsou například věnce, poslední snopy obilí, darování chleba z nové mouky a samozřejmě lidové tance a zpěvy. Obyčej poslední shluk obilí měl zajišťovat prosbu o úrodnou půdu na příští rok. Vypadalo to tak, že se svázal poslední snopek na již prázdném poli, půda kolem něho se upravila, snopek se ozdobil stuhami a květinami a po nějakou dobu se tam nechal a nakonec se odnesl hospodáři. Postupem času se však důležitějším a upřednostňovaným předmětem stal věnec a chléb se solí. Chléb v polské tradici od nejranějších dob byl považován za Boží dar. …. V naší kultuře se chléb a sůl často objevují jako důležité atributy v mnoha různých zvycích a obřadech. Známka dávání a přivítání chlebem a solí pro významné hosty a příbuzné jako znamení úcty, přátelství a pohostinnosti je již dlouho známo. V minulosti to byl symbolický dar předmětů pro monarchy nebo hodnostáře církve.¹⁴⁾ Hlavním znakem dožínek je věnec uvitý ze sklizeného obilí různých tvarů. Nejčastěji se objevovaly kruhové věnce z různých druhů obilí, zdobené všelijakým ovocem, zeleninou nebo lučními květinami. Takto vyzdobený věnec se následovně nesl na hlavách žen nebo na natažených rukou vesničanů do místního kostela, kde byl vysvěcen. Vysvěcený věnec pak putoval spolu se slavnostním průvodem do domu hospodáře, který ho uschoval na patřičném místě, a to až do dalšího roku sklizně. Obilná zrna z daného věnce se rozmělnila a přidala se do pytlů se semeny na další rok. Nakonec následovaly oslavy a veselí, které trvaly až do pozdních ranních hodin. Součástí běžně byli různé hry a soutěže, lidová pěvecká představení a bohatá hostina.

Velikonoce oslavují Poláci v Rumunsku podobně jako Rumuni. Také se před svátky uklízí celý dům, v sobotu věřící chodí ochutnávat posvátné jídlo a malují se velikonoční vajíčka. Těmito svátky se ve větší části nechala ovlivnit místní minorita rumunskou majoritou, najdou se však také jiné tradice, které naprosto odbočují od rumunského pojetí Velikonoc. Jednou z nich je podle respondenta polévání se vodou na Velikonoční pondělí, kdy respondent tvrdí, že tento zvyk byl spíše převzat od Maďarů, kterých v Rumunsku žije také více. Zvláštní tradicí, kterou se můžou Poláci v Rumunsku pochlubit, je objednávání nového oblečení na Velkou neděli, kdy podle našeho respondenta nejdou vystopovat kořeny této tradice. K tomuto dni byly vždy vyrobeny nové šaty, které lidé nosili s pýchou a radostí celý den. V současné době je ovšem tradice zneužívána k velkým nákupům ze strany spotřebitelů a manipulaci obchodníků.

Povědomí Poláků v domovské zemi o existenci Poláků v Rumunsku

Většina Poláků z domovské země má povědomí o existenci polské menšiny v Rumunsku, někteří znají i základní informace o tom, jak se menšina Poláků ocitla v rumunských oblastech. Například náš respondent z Ostrowa věděl, že se do Rumunska Poláci stěhovali kvůli solným dolům, a vyjmenoval nám několik známých polských vesnic. Pouze několik málo Poláků se o toto téma aktivně zajímá. Většinou se spíše jedná o polské migranty, kteří se vrátili zpět do domovské země, a tak šíří informace o menšině Poláků v Rumunsku, způsobu tamějšího života apod.

Z Polska se také pravidelně organizují zájezdy Poláků na Bukovinu, kde navštěvují polské vesničky. Zájezdy jsou nejčastěji zveřejňovány pomocí sociálních sítí, kde je zřízena skupina BUKOWINA bez granic! V této skupině jsou lidé z Polska, kteří se o polskou menšinu v Rumunsku zajímají, ale rovněž také Poláci z Bukoviny. I díky těmto sociálním sítím zůstávají alespoň nějakým způsobem v kontaktu Poláci z rodné země s touto polskou menšinou, kteří by se v běžném životě neměli šanci potkat. Předseda polské asociace Poláci na Bukovině nám sdělil: Setkáváme se tu často s případy, že lidé z Polska, co jsou na Bukovině pouze na výletě nebo na dovolené náhodou zjistí, že zde žijí Poláci. Ubytují se u nás den či dva a se zájmem zjišťují informace o životě našich obyvatel. Vyprávějí to pak přátelům v Polsku a někteří z nich mají zájem navštívit místní polské vesnice a pobýt tu pár dnů.

Dle názoru respondenta žijícího na území Bukovina si nikdo ze starších obyvatel této oblasti nestěžuje na jiné zacházení nebo jiný přístup ze strany státu. Ve všem, co potřebují jim stát vychází vstříc. Jako lidé, kteří se hlásí k římskokatolické církvi, mají dost míst, kam mohou dojít na bohoslužbu – římskokatolické kostely, a také dost míst, kde se scházejí a probírají novinky z jejich životů. S tímto názorem do jisté míry souhlasil i další náš respondent, který by ovšem jeden bod, proč se cítit znevýhodňován, našel. Tím nedostatkem je školství.

Na Bukovině podle našeho respondenta byl vždy problém s výukou jazyka, ale nyní to kumuluje do budoucích problémů. Státní menšinové školy byly už dříve zrušeny a jediné školy pro výuku jazyka jsou soukromé školy, kde se stejně velké procento dětí učí v rumunském jazyce. Polský jazyk se v současné době naučí přes 700 polských dětí. Největší problém vidí náš v respondent v laxním přístupu všech polských obyvatel v Rumunsku, kteří nemají vůbec snahu usilovat o rozšiřování polského jazyka. Další problém se školstvím a jazykem je fakt, že se zde nenachází žádný učitel, který by chtěl Polský jazyk vyučovat. V této situaci jsou obyvatelé vděčni aktivistům a učitelům z Polska a celkově všem jejich krajanům za tu skutečnost, že jsou ochotni do Bukoviny jet a učit děti zde o jejich rodném jazyce i kultuře. To samé se nedá říct o ostatních národnostních menšinách, jelikož jejich jazyky jsou brány v Rumunsku jako původní jazyky a přístup k jejich výuce je mnohem aktivnější a vřelejší než přístup k polštině.

Další potvrzení nekonfliktního soužití potvrzuje respondent z Polska, který pravidelně Bukovinu navštěvuje. Tvrdí, že Bukovina je jednou z nejzajímavějších částí celého Rumunska. Miniaturní Evropa, jak jí přezdívají obyvatelé Bukoviny, poskytuje dle tvrzení respondenta domov 14 národnostním menšinám, které si zde žijí bez sebemenšího náznaku konfliktů, ani národních ani náboženských. Vše je to dáno její specifickou polohou a historickým vývojem oblasti, který zahrnoval častou manipulaci s hranicemi. Tahle oblast může být skvělým příkladem pro sjednocení celé Evropy a soužití více národností.

Mezi hlavní tradice, které zde stále Poláci dodržují, je nošení krojů, které jsou pro ně velikou chloubou. Část Poláků obývajících rumunskou Bukovinu jsou původem Goralové z města Čadca (polsky Czadca). Lidové kroje polské menšiny pochází právě z této oblasti. Čadca je město na severu Slovenska, u hranic s Polskem a Českou republikou. Žije zde goralské obyvatelstvo z Polska a z Těšínska. Goralové z tohoto města pochází původně z historické oblasti na severovýchodě Polska, a to z Mazovska (Mazowsze). Kroje tedy původně pochází z rodné země, avšak dnes je na území Polska nejspíš vůbec nenalezneme. Kroje nosí především na společenské akce, oslavy a na svátky. Při slavení Vánoc, Velikonoc či svátku Tří králů kroj nesmí chybět.

¹⁵⁾

                            Velikonoční oslavy v Polském domě v Novém Sołońcu

Naprostá většina typických pokrmů je převzata od okolních zemí. Mezi nejpopulárnější pokrm, převzatý od Rumunů, patří polentová kukuřičná kaše, která se připravuje jak na sladko, tak na slano i jako příloha k masům, navíc stojí pár korun, a tak je především na vesnicích velmi často konzumována. Mezi další tradiční pokrmy patří boršč, pečené bramborové placky, pirohy, golombki (kapusta s masem a rýží).

¹⁶⁾

                                      Golombki

Práce měla jako hlavní cíl zjistit, jaký je současný stav Poláků žijících v Rumunsku. Jaký vztah má tato minorita k rumunské majoritě a také k ostatním minoritám žijícím na území Rumunska, zejména v historické oblasti Bukovina. Jak moc se odlišují tradice či hmotná podstata od rumunské majority, jak se sama minorita vidí v Rumunsku a jak na ní nahlížejí obyvatelé Polska.

Otázka zabývající se hlavními odlišnostmi v oblasti duchovní kultury mezi Rumuny a Poláky v Rumunsku obsahuje několik důležitých rozdílů. Základní rozdíly jsou především v jazyce a v náboženství. Poláci jsou věřící lidé, kteří dbají na dodržování římskokatolických obřadů. Udržování vlastní náboženské tradice mají společné s Rumuny, kteří ovšem většinou vyznávají pravoslaví. Katolická církev zde má velmi silné postavení a poskytuje podporu polským rodinám a snaží se o udržovat polské tradice a svátky, mimo jiné je také podporovatelem vzdělanosti a výuky polského jazyka.

Na otázku, zda slaví Poláci v Rumunsku stejné svátky jako v Polsku, získáváme kladnou odpověď. Poláci stále udržují všechny významné oslavy z jejich domovské země, slaví svátky, které jsou většinou spjaty s katolickým náboženstvím a dodržují staré zvyky. V multuetnické Bukovině existuje jistá propojenost mezi svátky a tradicemi národnostních menšin. Zajímavostí je, že v oblasti Bukovina slaví Poláci některé svátky, které nejsou převzaty ani z Polska ani z Rumunska, ale jsou charakteristické pro tuto oblast a jejich původ může být z Ukrajiny či z Ruska.

Povědomí obyvatel Polska o přítomnosti Poláků v Rumunsku existuje, ale spíše v menší míře. Poláci se zájmem o polské krajany občas navštěvují polské vesnice a pro mnohé Bukovina patří mezi oblíbené cesty do zahraničí. Různé polské organizace zajišťují do této oblasti poznávací zájezdy. Povědomí o polské menšině se snaží různě zvyšovat asociace BUKOWINA bez granic!.

Poláci na Bukovině se necítí nijak znevýhodňováni oproti ostatním národnostním menšinám nacházející se na Bukovině. Po dvou stoletích společné existence spolu vycházejí a stále častěji dochází ke sloučeným manželstvím. Rumunsko v určité míře podporuje národnostní menšiny a umožňuje například výuku polštiny na základních školách v polských vesnicích, výuku ovšem vykonávají učitelé z Polska, jejichž počet je stále nedostatečný. Jako důkaz o vzájemné spolupráci mezi menšinami se každoročně koná v rámci projektu Dny polské festival „Bliżej siebie”, který spojuje všechny národnostní menšiny žijících na Bukovině a prohlubuje spolupráci polsko-rumunských vztahů.

Hmotnou kulturu si Poláci většinou zachovali svoji původní, např. původní kroje které nesmí chybět při oslavách a svátcích. Většinu tradičních pokrmů přebírají z rumunské kuchyně. Často se připravuje oblíbený, na přípravu jednoduchý rumunský pokrm, kukuřičná polentová kaše. Typické jsou také masové nebo zeleninové zelné závitky a husté polévky.

Typické polské kroje. [cit. 2018-30-05]. Fotka od Tomasz Szopa

Golombki. [online]. [cit. 2018-30-05].Fotka od Joanna Grochala

Vývoj počtu obyvatel [online]. [cit. 2018-30-05]. Dostupné z: https://pl.wikipedia.org/wiki/Polonia_w_Rumunii

Katolický kostel ve vesnici Plezsa. Vlastní fotografie

Mapa minorit v Rumunsku. [online]. [cit. 2018-30-05]. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=minority-rom

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.

KOKAISL,P. a kol. Pestrá Evropa: Italové v Chorvatsku, Poláci v Rumunsku, Rusíni na Ukrajině, Rusíni (Lemkové) v Polsku, Rusíni v Srbsku, Ukrajinci v Rumunsku, Turci v Makedonii, Turci v Rumunsku, Krymští Tataři. Praha, 2017, ISBN 978-80-906207-6-6.

COSTACHIE, Silviu. Polish minority of Romania. Some geo-demographic evolutions. Revista Română de Geografie Politică [online]. 2014, XIV, 16 [cit. 2018-03-26]. Získáno přes databázi EBSCO.

FILARY, M. Romanian-polish diplomatic relations. Analele Universitatii din Craiova - Seria Istorie [online]. 2014, 25, 155-160 [cit. 2018-05-31]. Získáno přes databázi SCOPUS.

Kocój, Ewa. Dziedzictwo kulturowe mniejszości narodowych, etnicznych i religijnych kręgu Karpat – narracje lokalne i zarządzanie instytucjonalne (wstępne rezultaty badania pilotażowego). Prace Etnograficzne, 2016, svazek 44 číslo 3, s. 193-213, 2016. ISSN 2299-9558. K dispozici na: < http://www.ejournals.eu/Prace-Etnograficzne/Tom-44-2016/44-3-2016/art/8526/

KRASOWSKA, H. From individual to collective identity: The case of autobiographical accounts from the Ukrainian-Russian and Ukrainian-Romanian borderlands. Acta Baltico-Slavica [online]. Institute of Slavic Studies, Polish Academy of Sciences, 2017, 41, 287-301 [cit. 2018-06-19]. Získáno přes databázi SCOPUS.

Malanka — a feast that has come down to us from the distant past / Malanka - slavnost, která k nám přišla ze vzdálené minulosti. Welcome to Ukraine [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné z: http://www.wumag.kiev.ua/index2.php?param=pgs20064/102.

PRZEPERSKI, Michał. Stosunki polsko-rumuńskie. Wrumunii [online].listopad 2017 [cit. 2018-08-31]. Dostupné z: http://www.wrumunii.pl/index.php/component/tags/tag/stosunki-polsko-rumunskie

Rumunsko: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. BusinessInfo.cz [online]. 2018 [cit. 2018-05-28]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/rumunsko-zakladni-charakteristika-teritoria-18752.html.

SZCZEPANOWSKA, Ewa. Święta - Dożynki polskie dawniej i dziś / Svátky - Polský sběr sklizně v minulosti i dnes. Religie Świata [online]. 2009 [cit. 2018-06-28]. Dostupné z: http://www.religie.424.pl/dozynki-polskie-dawniej-i-dzis,1824,article.html#top.

ZASOBNIK BUKOWIŃSKI [online]. 2013 [cit. 2018-06-01]. Dostupné z: https://bukowinski.wordpress.com.

Zwiazek Polaków w Rumunii [online]. Polský svaz Rumunů - Dom Polski, 2014 [cit. 2018-06-01]. Dostupné z: http://dompolski.ro/.

WĄTRÓBSKI, Leszek. Polacy w Rumunii: Korespondencja własna z Bukaresztu [online]. 2013 [cit. 2018-08-31]. Dostupné z: http://dziennikzwiazkowy.com/reportaze-2/polacy-w-rumunii/; http://dziennikzwiazkowy.com/reportaze-2/polacy-w-rumunii-2/

Počet shlédnutí: 99