Benešová Kateřina, Kacafírek Jan, Kocourková Barbora; HKS 2021

Pomáci představují etnickou skupinu slovanských Bulharů žijících v horách Rodopy na jihu Bulharska. Část Pomáků žije také na severu Řecka, avšak tato seminární práce se zabývá pouze Pomáky v Bulharsku.

Pomáci je označení pro část bulharského národa, jenž se hlásí k islámské víře. Pomáci hrají v bulharských dějinách nespecifikovanou roli a ani pohled na ně v dnešní době není ucelený, jednotný. Ačkoliv se dají považovat za etnickou skupinu, při sčítání obyvatel pro ně neexistuje možnost výběru Pomáci. Většina z nich má křesťanská jména a mluví bulharsky, proto se tedy prezentují národnostně jako Bulhaři a nábožensky jako muslimové. Podle dat z roku 2020 je v Bulharsku téměř 10 % muslimů, z toho 9 % jsou Turci. Dá se tedy předpokládat, že to rozdílné chybějící procento jsou právě Pomáci. Jen málo Pomáků se vzhledem k tradicím a víře, které jsou muslimské, cítí být národnostně Turkem.

Bulharsko leží ve východní části Balkánského poloostrova. Svým umístěním zaujímá jedno z nejvíce strategických míst mezi Evropou a Blízkým východem. Nejbližším sousedem je Turecko. V minulosti spolu země Balkánského poloostrova neustále bojovaly, nebyly schopny sjednotit se a postavit se proti nájezdům z Blízkého východu. Po čase se Bulharsko neubránilo a dostalo se pod nadvládu Osmanské říše. Turci vyvíjeli velký tlak a využívali veškerých dostupných prostředků, aby slovanský národ křesťanů donutil konvertovat k islámu. Křesťané tak byli po dlouhou dobu diskriminováni a utlačováni, ale svou víru, určité zvyky a tradice si dokázali i přesto udržet. V 19. století se Bulharsko od nadvlády Turků osvobodilo, avšak turecké menšiny obyvatel zde zůstaly a nástupem bulharských režimů došlo k jejich utlačování. Zde vznikl problém identity, se kterým se Pomáci potýkají dodnes. Dlouhou dobu, po několik generací, byli nuceni vyznávat islám, naučit se jeho hodnotám a tradicím, protože jen tak mohli přežít. Nyní je na ně vyvíjen tlak ze strany křesťanů, aby se vrátili zpět k pravoslavné církvi.

Předmětem této práce je zjistit definici pomácké identity. Vysvětlit podstatu pomácké identity. Osvětlit otázky směřující k jejich národnostnímu vnímání. Vnímání Pomáků jejich okolím. Jakými hodnotami se odlišují. Jakou roli u nich hraje náboženství v otázkách identity.

Co definuje pomáckou identitu?

Pro získání informací do této práce byla využita metoda polostrukturovaného neboli polořízeného rozhovoru. Tato metoda se řadí do kvalitativního výzkumu. Metoda spočívá v rozhovoru mezi respondentem a tazatelem. Tazatel má předem připravené otázky, na které mu respondent odpovídá. Respondent odpovídá na položenou otázku svými slovy a v libovolném rozsahu. Tazatel respondenta spíše nezastavuje. Naopak, čím rozsáhlejší odpověď, tím lepší. Výhodou polostrukturovaného rozhovoru je respondentova volnost v odpovědích na položené otázky. Otázky slouží především jako “kostra” pro celý rozhovor. Nevýhodou je časová náročnost rozhovoru a odhadnutí doby, kdy je potřeba respondenta včas nasměrovat “na správnou kolej”.

Metodou získávání dat byly dokumenty a fyzická data. Z nichž nejvíce bylo využito archivních dat, výstupů masových médií a virtuální data. Většina z nich patří do skupiny retrospektivní – tedy jež vznikly po uvažované události. ¹⁾ Stěžejní klíčová slova při vyhledávání informací na internetu byla: Pomáci, bulharská menšina, turecká menšina, identita, bulharské dějiny. V anglickém jazyce pak pomaks, ethnic minority, history of Bulgaria, bulgarian muslims, bulgarian minority. A v bulharštině bălgari мохамедани, pодопските.

První respondenti z Bulharska byli osloveni přes email, od kterých však žádná odpověď nepřišla. Další snahou o zkontaktování Pomáků byla skupina na Facebooku, která se jmenuje Proud to be a Pomak. Největší úspěch s touto skupinou bylo pouhé zobrazení naší zprávy jejich správcem. Dále jsme kontaktovali několik internetových stránek, například Minority Rights Group, European Institute Pomak, nebo také Federal Union of European Nationalities - od kterých přišla pozitivní odpověď, že naši odpověď přeposílají na místo, kde nám naše otázky ohledně Pomáků a muslimů v Bulharsku zodpoví, nikdo však už neodpověděl. Po neúspěšné snaze o navázání kontaktů výše, jsme byli nuceni výzkumné otázky poupravit pro další snahy o kontakt, které byly přes InterPals. Zde nejblíže našemu tématu byli Turci žijící v Bulharku a také Bulhaři žijící na jihu Bulharska – především v okolí města Smolyan a Razgard. I když zde byla velká naděje na spolupráci, nikdy nebyl překročen práh vyplnění dotazníků, který byl vytvořen pro lehčí spolupráci pouze s nově zvoleným vzorkem respondentů. Většina lidí je na těchto stránkách jen z nudy a do hlubších témat, jako je náboženství, nebo vysvětlování svého názoru na pomáckou minoritu v zemi podle jejich slov neměli náladu. Poslední snaha byla kontaktovat alespoň českého odborníka na danou problematiku, ta vedla přes Historický ústav Akademie věd České republiky, kde jako poslední naděje byl poslán email tajemníkovi Českého národního komitétu balkanistů s prosbou o poskytnutí rozhovoru, nebo doporučení osoby jiné. Pan tajemník pružně reagoval a doporučil jednoho brněnského vysokoškolského profesora. Zde skončilo veškeré snažení o shánění respondentů, jelikož ani komitétem doporučený kontakt na náš email neodpověděl.

Publicista a koordinátor institutu pro humanitní vědy University of Zurich Evangelos Karagiannis se problematikou Pomáků zabývá ve své práci pod názvem The Pomaks in Bulgaria and Greece: Comparative Remarks. ²⁾ Z názvu vyplývá, že jeho hlavním zájmem je porovnání dvou pomáckých etnik - Pomáky žijící v Řecku a Pomáky bulharské. Už v úvodu uvádí nutnost jejich porovnání. Evangelos líčí historický stav a současnou politiku obou zemí. Zatímco politika Bulharska byla zaměřena na kulturní asimilaci pomácké menšiny do bulharského národa, ale i integraci sociální do bulharské společnosti, řecká politika vyústila v asimilaci Pomáků do menšiny turecké. V práci se zabývá historickými fakty, které následně přetavuje do současné situace. Pomocí této metody se snaží nejlépe vystihnout problematiku Pomáků a vysvětlit jejich stav v historickém a politickém kontextu. Zmiňuje se mimo jiné i o problematice jejich sčítání. Stejně jako další autoři uvádí problém s jejich sčítáním, se kterým souvisí i problematika jejich identity. Autor se nakonec, v publikaci vycházející z dat z roku 2012, přiklání k odhadovanému počtu 220 000 Pomáků žijících v Bulharsku. V komparaci vysvětluje rozdílnou příslušnost k národu. Zatímco Bulharsko se vyznačovalo integritou směrem k bulharské národnosti, Řekové nikdy Pomáky jako Řeky nepřijali. To však nesouvisí jen s pomáckou menšinou, ale i s celkovou politikou směrem k minoritám v zemi napříč posledními dvěma staletími. Zmiňuje také postoj bulharských nacionalistů, který Pomáky vnímá jako oběti osmanské nadvlády. Bulharští nacionalisté mylně očekávali, že se Pomáci “vrátí” do srdce svého národa a konvertují ke křesťanství. Dále se Karagiannis zmiňuje o dalších historických událostech a restrikcích vůči tomuto etniku, které měly, a mají později vliv na současný stav. Ať už je to tlak na změnu jmen, v době komunistického režimu, či další podobné restrikce, které měly za následek semknutí této menšiny. Autor zmiňuje odlišný přístup ke školství. Zatímco v Bulharksu Pomáci docházeli do běžných bulharských škol, řecká menšina navštěvovala školy určené výhradně pro tureckou menšinu. Na základě toho například nebyl nikdy Pomákům v Řecku umožněn přístup k nativnímu jazyku, na rozdíl od pomáckých Bulharů. K závěru shrnuje, jak důležitý vliv má národní politika států na svá etnika, jak se odlišuje identita Pomáků a jaké vlivy za tím stojí.

Kniha Balkán: 2000 let mezi východem a západem od Michaela W. Weithmanna popisuje historii celého Balkánského poloostrova od Římanů a římských provincií (2. století po Kr.) až do srpna roku 1996. V knize se dočteme, jak se Slované na Balkánský poloostrov dostali a jak samotné Bulharsko vznikalo. Weithmann dále popisuje situaci na poloostrově před Osmanskou říší a vysvětluje, jak Osmanská říše vznikala. Bulharsko bylo v této době, podle autora, považováno za jádro evropské části Osmanské říše a neveliký podíl podrobeného obyvatelstva na poloostrově, včetně bulharského národa, přestoupilo tzv. na “víru vítěze”. Tedy na islám. Dnes tyto obyvatele nazýváme “novými Turky”. Mnozí však přestupovali na islám jen navenek. Potají se i nadále účastnili křesťanských obřadů.³⁾ Podle Weithmanna se nátlak ze strany Osmanů na islamizaci obyvatel projevil ve velkém na ztrátě počtu obyvatel. Bulharům vyznávající islám se říká Pomáci. Podle Weithmanna je však nelze zaměňovat s etnickými Turky, kteří se v dobách Osmanské říše na území Bulharska hojně usazovali.

Článek s názvem Communist Modernisation and Gender: The Experience of Bulgarian Muslims, 1970–1990 zkoumá asimilaci bulharsky mluvících muslimů v pohoří Rodopy v 70. letech. Analyzuje komunistické snahy o „modernizaci“ bulharských muslimů a vrhá světlo na vztah mezi modernou a názory komunistického státu na kulturní kategorie jako je „národ“, „etnická příslušnost“, „pohlaví“ a „náboženství“. Myšlenka asimilace bulharsky mluvící muslimské menšiny je založena na metafoře „znovuzrození“, která vychází z jednoho z nejdůležitějších bulharských národních příběhů. Podle tohoto příběhu jsou Pomakové potomky křesťanské populace násilně konvertované k islámu za vlády Osmanské říše. V souladu s tímto příběhem byly asimilační procesy aplikované na muslimskou populaci oficiálně označovány jako „proces znovuzrození“. Vznik nových národních států v regionu na přelomu dvacátého století vedl k dramatickým hospodářským a sociálním změnám. Do té doby byli Pomakové obvykle popisováni jako pastýři, sezónně migrující mezi pohořím Rhodope a Egejským mořem. Během dvacátých a třicátých let se hospodářství pasoucího se stáda postupně snižovalo. Kolektivizace a vyvlastnění půdy v padesátých letech přinesla definitivní konec tohoto procesu sententarizace a přinesla do života Pomaku obrovské změny. Když tedy v šedesátých letech začal komunistický modernizační program, Pomakové byli přeměněni na chudé venkovské obyvatelstvo žijící ve znevýhodněných regionech země bez ekonomických zdrojů, komunikací a infrastruktury. Hlavní důraz na asimilační kampaň vedenou na západních Rodopech nastal v první polovině 70. let.

Vzpomínky na asimilační kampaň a politiky komunistického rozvoje jsou silně zastoupeny v sociální paměti vesnické komunity Pomak, kterou jsem zkoumala v průběhu tohoto výzkumu, stejně jako vzpomínky bývalých členů komunistické elity. Příběhy vyvinuté jako součást sociální paměti těchto dvou skupin jsou jedním z nástrojů sebeprezentace bulharsky mluvících muslimů v regionu Rhodope a hlavním etnografickým zdrojem této studie.⁴⁾

Stefan Ubiparipović je studentem interdisciplinárního magisterského programu jihovýchodních evropských studií na Fakultě politických věd na univerzitě v Bělehradě v Srbsku a Univerzitě Karla Franzense v Grazu v Rakousku. Ve své práci pod názvem Religious Identities in Southeastern Europe: Pomaks in Greece and Bulgaria: Behind the State Valance⁵⁾ se autor zabývá zaměřením na komunitu Pomáků ve dvou státech, a to Bulharska a Řecka. V úvodu uvádí rozdílný historický přístup k tomuto etniku v závislosti na stát. Na začátku práce stručně uvádí důležité historické události 20. století, které považuje za zásadní k vnímání pomácké identity. Události jako jsou světové války, komunismus, revoluční vývoj země v 90. letech až k současné situaci. Tyto události vysvětluje a promítá na pomáckou menšinu, která byla touto události ovlivněna. Poukazuje například na postoj k ženám, který se změnil pod tlakem komunistického režimu v islámsky věřící komunitě. V práci zmiňuje také současný vliv islámu. V dnešní tolerantnější době se dokonce někteří Pomáci islamizují více ve stylu blízko – východních “trendů”. Pod vlivem dominantní Saudské Arábie se tak například někteří Pomáci začali odlišně oblékat, nebo odmítat vepřové. Nakonec se k závěru práce schyluje k postoji, kde uvádí zásadní důležitost vlivu jednotlivých státních politik k Pomákům. Rozebírá téma náboženství, kde tvrdí, že náboženská identita a forma je velmi individuální a že v případě Pomáků v Bulharsku a Řecku je odlišná. Tuto skutečnost si Stefan Ubiparipović vysvětluje právě rozdílným historickým přístupem a rozdílnou politikou.

Otázkou identity a kultury, z pohledu interkulturního soužití, se řadou let zabývá také doktorka a autorka mnoha vědeckých publikací Dana Moree. Když v roce 2000 absolvovala několik kurzů ohledně interkulturního soužití a vzdělávání dětí na středních školách, uvědomila si, že na kurzech připravovaná publikace není tou cestou, kterou by chtěla jít. Návrh na jednotlivé kapitoly byl zhruba následující: Němci; Romové; Ukrajinci; Vietnamci; Gayové a lesby; muslimové atd. Nevěřím tomu, že lze lidi takto jednoduše popsat, byť v dobré víře, a zavřít je do škatulky s tak jednoduchým nápisem jako např. Češi.⁶⁾ V publikaci Základy interkulturního soužití⁷⁾ se v kapitole IDENTITA aneb KDO JSEM zamýšlí společně se čtenáři nad problematikou definice identity. Text je psán formou úvahy, najdeme zde spoustu nezodpovězených otázek a několik příkladových situací. Moree je zastáncem názoru, že jednotlivé vrstvy identity vznikají postupně během života a k jejich dotváření napomáhá komunikace se svým okolím. Nejde totiž jen o to, za koho se považuji já sám, ale také o to, za koho mě považují ostatní.⁸⁾ Z výše uvedeného se dá usoudit, že identita může být dynamická – její formování souvisí s procesem socializace a vzniká tak celý život. Dále Moree pokládá čtenářům otázky, aby se zamysleli, zdali může být identita také mnohovrstevná. Kategorie, se kterými se během života identifikujeme (i ty, proti kterým se vymezujeme), jsou definovány nejrůznějším způsobem - gendrově, etnicky, národnostně, sociálně nebo nábožensky.⁹⁾ To vše dokládá fakt, že při sčítání obyvatel není nikdo nucen vybrat si jen jednu z nabízených identifikací, ale může si sám určit, kolik vrstev identity ho formuje. Tento pohled na identitu předpokládá jednu důležitou věc, a to že respektujeme právo na sebeurčení¹⁰⁾. Experiment, který Moree se studenty FHS UK (Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy) a divadelní skupinou ARA ART úspěšně zrealizovala, ukázal také na fakt, že obtížnost charakterizovat rysy identity souvisí i s tím, jak nás přijímají nebo nepřijímají druzí. V závěru kapitoly Dana Moree poskytuje čtenáři zkrácené shrnutí problematiky identity. Identita je vnímána jako mnohovrstevný koncept, kde etnicita hraje roli sice výraznou, nikoli však jedinou¹¹⁾

O Pomácích, jako o etnografické skupině bulharského národa, píše také Leoš Šatava v Encyklopedické příručce věnované Národnostním menšinám v Evropě. Začátkem publikace autor popisuje problematiku národnostních menšin a představuje etnickou skladbu Evropy. Zpočátku člení původní evropská etnika podle jazykového kritéria, jazykového principu chcete-li, které dále rozvíjí i politicko-teritoriálními a kulturně historickými kritérii. Do hry pak vstupuje také fakt, že samotná existence určitého státního útvaru působí formativně na osobité národní (etnické) uvědomování jeho obyvatel, i když z jazykového hlediska nebo v rámci jevů materiální a duchovní kultury se daná populace téměř nemusí odlišovat od obyvatelstva za státní hranicí.¹²⁾ Dále tuto myšlenku dokládá na příkladech uživatelů německého jazyka. O Bulharsku se čtenář dozvídá až později, kdy Šatava zmiňuje etnicky homogenní státy a u Bulharska dodává, že ještě donedávna (publikace je z roku 1994, lze tedy předpokládat, že autor “nedávnem” zamýšlí osmdesátá či devadesátá léta 20. století) byla existence jinoetnických skupin, například turecká menšina, v zemi popírána. Autor si je vědom složitosti definovat národnostní menšiny. Tento pojem považuje za mnohovýznamový, nepřesný, často užívaný jako slovo nadřazené pro veškerá společenství odlišné, byť jen jazykovou diglosií. Šatava publikaci rozděluje podle územních celků, zpravidla států, které jsou pro přehlednost abecedně seřazeny. Menšiny v jednotlivých státech jsou pak rozděleny písmeny A, B, C, D podle toho, zdali nemají vlastní (národní) útvar, nebo vytvořili etnické společenství žijící v kompaktním celku v jiném státě apod. Podle tohoto rozdělení spadají Pomáci do skupiny D, kategorie nejvýraznějších etnografických skupin některých evropských etnik, blíže specifikované jako některé zvláštní specifické subetnické či etnografické skupiny vydělující se z historických, kulturních aj. příčin uvnitř určitého etnika.¹³⁾

Ve druhé polovině 14. století se Bulharsko začalo dostávat pod vliv Osmanské říše. Bulharsko a ostatní země Balkánského poloostrova spolu neustále bojovaly a nedokázaly se sjednotit. Této situace využili Osmanští Turci a během třiceti let se Bulharsko stalo členem Osmanské říše. Bulharsko tak bylo ovládáno tureckým vojskem, a to neslo přímo utrpení jeho obyvatelstvu. Podle některých odhadů byla až polovina obyvatel usmrcena nebo prodána do otroctví. Turek mohl beztrestně oloupit až zabít občana jiného vyznání nežli islámu.¹⁴⁾

Křesťanství bylo zcela nepřípustné. Bulhaři byli tvrdě diskriminováni a izolováni od ostatních křesťanských států. Byli také nuceni konvertovat k islámu. Koncem 18. století, kdy začalo bulharské národní obrození, se začaly tvořit nové společenské síly, které měly společný cíl-odstranit tureckou nadvládu. Rusko roku 1877 vyhlásilo Osmanské říši válku. Osvobozenecká válka mezi lety 1877-1878 osvobodila Bulharsko od pětisetleté nadvlády Turků.¹⁵⁾

V průběhu let se na území dnešního Bulharska vystřídalo několik etnik. Některá vymizela a jiná zde zůstala až do současnosti. Z těch, co zůstala, si velká část udržela své původní tradice, zvyky či náboženství, což vedlo ke kulturním odlišnostem v rámci Bulharska. Pomáci jsou potomci Bulharů. Jsou orientováni k islámu, proto i občasné pojmenování bulharofonní muslimové. Muslimové, po ukončení osmanské nadvlády v roce 1878, tvořili výraznou část obyvatelstva. S nástupem národních bulharských režimů začalo období útlaku a šikany muslimského obyvatelstva na bulharském území. Právě kvůli náboženství se Pomáci dostali do utlačování. Někteří z nich na přelomu 19. a 20. století Bulharsko opustili. Účast Bulharska na Balkánských válkách v letech 1912 a 1913 a s ní spojená válečná propaganda vedla k tomu, že Pomáci byli nuceni ke konverzi k ortodoxnímu křesťanství.¹⁶⁾

Po první světové válce doznala bulharská politika určitých změn a tlak vůči Pomákům a muslimům utichl. Místem s největší koncentrací Pomáků se staly Rodopy. V polovině třicátých let začala v Rodopech působit osvětová organizace Rodina. Organizace byla podporovaná vládou a hlavním cílem bylo odstranění vlivu církve a asimilace bulharofonních muslimů. Její činnost byla druhou světovou válkou ukončena.¹⁷⁾

Koncem čtyřicátých let končila kulturní i náboženská volnost muslimského obyvatelstva. Během komunistického režimu se postupně rušily a zavíraly všechny náboženské instituce. V letech 1960 až 1976 uplatňoval bulharský stát vůči Pomákům nevybíravou násilnou asimilační politiku. Pomákům bylo zakázáno nosit tradiční oděvy, protože v očích ateistického režimu byly symbolem náboženské příslušnosti. Dále byly zakázány islámské náboženské i rodinné slavnosti a obřady. V několika vlnách došlo k přejmenování, kdy byli Pomáci nuceni nahradit svá turecko-arabská muslimská jména jmény bulharskými. Přejmenování se tehdy nevyhnuli ani Rómové vyznávající islám, a dokonce ani Turci, žijící v oddělených vesnicích v jinak pomáckých oblastech. V roce 1974 byly uzavřeny veškeré dosud fungující mešity. Náboženská, vzdělávací a kulturní činnost byla eliminována a přešla do ilegality, kde se v soukromí vesnických domů nadále předávala islámská vzdělanost. Znalost věrouky, obřadů a tradic tak v období komunistického režimu udržovali staří hodžové, tedy místní islámští duchovní, jejich tajní žáci a samouci.¹⁸⁾

V případě Pomáků měl útlak režimu efekt takový, že se tato menšina semkla a stala se silnější. Pomáci přesto nejsou nijak politicky aktivní, dosud neprojevují žádné emancipační tendence a nemají státoprávní ambice. Jejich skupinová identita má mnoho stránek. Výrazný je pocit sounáležitosti s islámským kulturním okruhem, zároveň jejich pouto k vlasti je velmi silné. Dnes žijí Pomáci nejčastěji na venkově a živí se zemědělstvím. Obecně lze říci, že na západě Rodop se živí pěstováním tabáku, na východě nejčastěji chováním skotu. Co se přesného počtu Pomáků v Bulharsku týká, zde můžeme číslo pouze odhadovat. Nejčastěji se uvádí, že v Bulharsku žije 160 tisíc až 240 tisíc Pomáků. Statistiky se zde, v případě tohoto etnika, musí brát s jistou rezervou. Pohled každé osoby na určení své identity je totiž velice subjektivní.¹⁹⁾

²⁰⁾

Pomáky můžeme považovat za Bulhary, kteří přijali Islámskou víru. Pro označení tohoto etnika se používají dva názvy: Pomáci a Achrjani. Achrjani je označení mnohem méně známé a používá se především v oblasti Rodop jedná se o termín místní. Termín Pomák je obecnější. Označuje všechny Bulhary, kteří přijali islám. Kromě termínu Pomák se můžeme ještě setkat s termínem Pomaklak. Tento termín označuje oblast, kde se vyskytují všichni Pomáci. Nejedná se však o konkrétní oblast. “Bulharští muslimové” jsou označováni různě v závislosti na oblast, nebo zemi. Například v severozápadní ́ Makedonii, v oblasti obydlené́ Bulhary, označují tyto muslimy jako „Torbeše.“ Naopak v západní Makedonii se užívá názvu „Apovci“ . V Srbsku jsou islamizovaní́ Bulhaři označováni jako „Marvaci.“ V některých místech v Makedonii mohou být označováni jako „Bilsăzi,“ tzn. Neznající, neovládající turecký jazyk, nebo „Šušulkovci“ z bulharského šušulka – šešulka znamená Lusk – odvozený význam chudí lidé, kteří se živí pouze sušenými plody. Známé je také́ označení ́ „Poturnak,“ Poturnaci jsou ti kteří přijali islám a “poturčili” se.²¹⁾

Z těchto příkladů je patrné že označení našich Pomáku je velmi závislé na oblasti a zemi, kde se setkali s jiným obyvatelstvem, kde jim jejich charakteristika dala místní označení.

Například v Bosně a Hercegovině je termín „Pomak“ neznámý, a především se zde užívá již zmíněného označení „Poturnak, Poturnaci,“ případně̌ je také užíván geografický termín „Bosňáci.“²²⁾

Dalším zajímavým aspektem je význam některých označení. V rodopském dialektu, užívaného jak Pomáky, tak i Bulhary, se termínem „Bošnak“ neoznačovala pouze etnická́ nebo náboženská́ skupina, ale jako Bošnák je označován člověk slušných mravů, kavalír čestný člověk. Naopak u Turků a Řeků̊ má Bosňák má odlišný význam, protože se jím označují charakterové vlastnosti jako: prostota, jednoduchost, hloupost, či neschopnost. Na základě toho označení existuje i několik přísloví např. „Jí jako Pomak.“, ”Lenoší jako Pomak“ . Původ slova Pomák je však dodnes neobjasněný a existuje mnoho variant. Dodnes se také neví, zda se jedná o starobylé pojmenovaní́ z minulosti nebo to byl název nějakého kmene. Koncem 19. století bylo nejpopulárnějším výkladem významu slova Pomak - pomocník. S domněnkou, že termín Pomak je odvozen od slova pomocník přišel bulharský revolucionář̌ a obrozenec Georgi Sava Rakovski. Ten přišel s teorii, že křesťanští Bulhaři pomáhali během osmanské nadvlády s boji do srbských a transylvánských zemí. Tato výpomoc Osmanům znamenala velká́ privilegia. Bulharští křesťané potom na oplátku nemuseli platit daně a další́ poplatky, které́ nebyly odpuštěny ostatnímu křesťanskému obyvatelstvu. Tato teorie, ale není příliš věrohodná.²³⁾²⁴⁾

Další teorii původu slova Pomak je následující. Když byly Bulhaři pod nadvládou Osmany. Bylo mnoho z nich donuceno, nebo samo dobrovolně̌ přijalo mohamedánskou víru, a to bud kvůli záchraně života, nebo kvůli mírnému a poklidnému žití pod touto nadvládou. Na základě těchto důvodů se hovořilo o tzv. подмамване, помамване, tedy klamáni, oklamáni. Užitím tohoto slova v rodopském dialektu vyjádříme, že někdo uklouzl nebo že se nechal někým podvést, byl podveden apod. Co je zajímavé́, že samotní Pomaci vysvětlují původ tohoto termínu právě ve slově подмамен, помамен. Byli tedy, oklamáni, obelháni k tomu, aby přijali novou, islámskou víru.²⁵⁾

Tito křesťanští „pomocníci,“ kteří trávili s tureckým vojskem mnoho času se postupně̌ seznamovali a ztotožňovali s tureckými zvyky a obyčeji, islámským náboženstvím a jeho praktikami, které si tím nakonec mnozí Bulhaři i snadno osvojili.

²⁶⁾

Co to vlastně identita je? Jak vzniká? Kde se bere? Identita je podle sociologické encyklopedie z latinského identicus, což v překladu znamená totožný, stejný. Podle humanistické psychologie je identita chápána jako schopnost „být tím, čím člověk opravdu je“, tj. sám sebou²⁷⁾. Ale jak člověk zjistí, kým je? Kdy to zjistí? Kdy se dozví, co ho utváří? A co ho neutváří? Když si na tyhle otázky teď odpovíte, myslíte si, že se všichni na odpovědi shodneme? Určitě ne. A to je na identitě to zajímavé – ta různorodost, dynamika. O identitě se dá říci, že do ní člověk vrůstá. Nelze ji definovat okamžitě, vzniká postupně, postupně se definuje podle toho, jak se socializujeme do skupin, kam bezprostředně patříme. S každou novou situací, která nás ovlivní, nás nutí ji redefinovat. Tím, že se utváří po celý život, na sebe nabaluje jednotlivé vrstvy – definice chcete-li, jako jsou sociální, genderové, etnické, národnostní, náboženské. Podle Dany Moore je identita jakýsi průnik sebepojetí a reakcí mého okolí na mě samotného²⁸⁾. Zároveň je to také průnik všech definic, vrstev.

Tato problematika definování identity se týká také Pomáků, ti byli v průběhu dějin vystaveni několika vlnám asimilačních tlaků, nejvíce však ze strany Osmanské říše, a tudíž turecké nadvlády. Jednou z vrstev identity může být například náboženská definice. Jako v případě Pomáků, kteří vyznávají islám, který je typický spíše pro turecké obyvatelstvo. Další definicí identity může být národností vrstva. Ta by pak v našem případě byla u Pomáků bulharská. Žijí na území Bulharska a žili zde odjakživa, tak proč by se měli cítit jinak. V žádném případě však nelze zlehčovat fakt, že se jedná o skupinu se dvěma, vzájemně se překrývajícími národnostními nebo etnickými identitami²⁹⁾. Mezi tímto etnikem převládá velmi silný pocit sounáležitosti s islámský světem, zároveň je však zřetelné velmi pevné pouto Pomáků k jejich vlasti – Bulharsku a jejich jazyku – bulharštině. Například v západních Rodopech Pomaci sami sebe označují za Turky a dobrovolně se hlásí k turecké etnické skupině.³⁰⁾

Ve společnosti se setkáváme s různým nálepkováním lidí. Na základě toho, co vidíme si utvoříme úsudek, aniž bychom se o věc zajímali více a snažili se ji pochopit. Stejně je to také s předurčeností části identity – kde se narodíme, tam naše identita vzniká. Pokud se dvěma Pomákům narodí dítě, má předurčeno, že na něj bude pohlíženo stejně jako na jeho rodiče. To prostě nelze změnit. U nás v ČR je to podobný příklad s romskými obyvateli – pokud se narodí dítě v ghettu romským občanům, jen stěží na něj bude nahlíženo stejně jako na dítě narozené rodičům bílé barvy pleti. Tento pohled, s jakým na složitě definovanou identitu pomácké minority nahlížela majorita během komunistického režimu, v mnohém spoustě Pomáků pomohl vyjasnit si, kým jsou. Pomákům komunisté zakazovali jejich náboženské i rodinné oslavy a nošení tradiční oděvů.³¹⁾ Podobně jako Turci byli i Pomaci v letech 1948-90 vystaveni ze strany oficiálních míst násilnému tlaku usilujícímu o změnu jejich náboženského vyznání apod.³²⁾ Proběhlo také pobulharšťování jejich turecko-arabských jmen. Po druhé světové válce ve světě převládal názor, že národnost a příslušnost k etniku hraje největší, ba dokonce klíčovou roli a podle toho se tak v jednotlivých státech k minoritám chovali. Nátlak na Pomáky, jakožto na etnickou skupinu tureckého obyvatelstva, ze strany komunistického režimu, vedl k pouhému posílení a dotvoření jejich etnické identity. (Lidově řečeno: dokud nepřijdeš o to, co máš, nedokážeš si toho vážit). Někteří Pomáci však zkusili jít jinou cestou a přijali zpět pravoslaví, někteří stále přijímají. Tímto způsobem se snaží změnit svou identitu v domnění, že se tak snadněji integrují do bulharské společnosti a přestanou býti zařazováni do skupin občanů druhé kategorie.³³⁾ Otázkou u těchto konvertujících Pomáků zůstává, zdali započaly snahy o změnu jen jedné vrstvy identity – té náboženské. A pokud ano, tak co budou dělat s vrstvou sociální? A také, budou vůbec schopni odlišit od sebe kulturu pomáckou (muslimskou) a bulharskou (pravoslavnou)?

V moderním světě, možná také díky globalizaci, se na etnické a národnostní složky identity příliš nedbá. Například v ČR je na národnost kladem důraz jen při sčítání lidu, kdy je však dobrovolné tento údaj vyplnit. Určitá forma práva na sebeurčení a “svobodné volby národnosti” je také zakotvena v bulharské ústavě, která byla přijata roku 1991. V kapitole první o základních principech, se v článku šest píše, že se všechny osoby rodí svobodné a rovné v důstojnosti a právech. Dále, že všichni občané si jsou před zákonem rovni a nikdo nesmí být omezen na právech národního původu a etnické identity (…).³⁴⁾

To, jak může být Pomák vnímán “vnějším” obyvatelstvem nám může názorně ukázat spisovatel, dramatik a novinář Nikolaj Chajtov, který se narodil 15. září 1919 v bulharském Javrovu. To je malebná vesnička v podhůří Rodop. V dětství pásl dobytek a objevoval záhadnou rodopskou přírodu. Po ukončení gymnázia vystřídal mnoho profesí. Dlouhou dobu byl lesníkem, později dokonce vrchním polesným. V polovině 50. let přišel o zaměstnání a byl bez práce. Díky tomu se ale začal věnovat psaní literatury. Postupně se to stalo jeho profesí.³⁵⁾

Psal žánrově velmi rozmanitě a jeho tvorba je úzce spjata s Rodopami, které ho po celý život fascinovaly. Rodopy mají své kouzlo, které Nikolaj umí bravůrně popsat a vtáhnout tak čtenáře do děje. Píše “Svět Rodop je místem, kde se střetávají moderní vlivy se starým světem. Je to svět drsných, ale také hrdých horalů, silných a svobodných bytostí, vystupujících proti odcizení člověka od patriarchálních hodnot”.³⁶⁾

Byl zastáncem názoru, že i Bulhaři muslimského vyznání patří mezi ostatní Bulhary. Chtěl skrze lidskou moudrost a přírodu nalézat řešení k aktuálním problémům. Psal díla všech žánrů. V publicistice psal o historii Bulharska a Rodop.³⁷⁾))

Nikolaj Chajtov píše většinu svých povídek v šedesátých letech 20. století. Postavy jeho povídek žijí v zaostalé oblasti Rodop a jejich život je velice těžký. Jednotlivé povídky jsou vlastně výpovědí jeho hrdinů – Rodopanů. Charakteristické pro všechny hrdiny je to, že si i přes kruté životní podmínky umějí zachovat svoji lidskost, morálku, hrdost a svůj duchovní život. Žijí ve vlastním patriarchálním světě, pomáhají si navzájem a nehromadí hmotné statky, ale žijí v chudobě. Hrdinové povídek sice vypadají „divoce“, ale mají citlivé duše. Jsou to silné osobnosti, které milují svobodu a žijí v harmonii s přírodou, jejími cykly a rytmy. Chajtov s nimi soucítí, snaží se najít kořeny jejich trápení. Popisuje je jako romantické hrdiny, kteří mohou existovat jen uprostřed nádherné rodopské přírody. Hrdinové jsou různorodí, a přesto je spojuje něco spojuje. Jsou to morální hodnoty. Vidí přednosti jak mužů, tak žen.³⁸⁾

Z povídek Nikolaje Chajtova se můžeme dozvědět o každodenním životě Rodopanů a dočíst se například, jaká zvířata chovají a jaká řemesla umí.³⁹⁾

⁴⁰⁾

Pomáci v Bulharsku tvoří velmi zajímavou a málo známou skupinu bulharského obyvatelstva. To, jak málo o této menšině víme svědčí i skutečnost, že není k dispozici moc velký výběr dostupných dat. Existuje pouze malé množství primárních informací a odborných prací. I v odborných publikacích na sebe jednotliví autoři odkazují. Problém s dostupnými informacemi začíná už při základních demografických otázkách. Přesný počet Pomaků je a bude zřejmě vždy záhadou. Stejně tak i jejich lokace. Pomáci nežijí pouze v bulharských Rodopech. Jejich komunity můžeme nalézt i na severu Bulharska v okolí města Razgrad, nebo v dalších oblastech. Početně menší skupiny jsou i v okolních přilehlých státech jakými jsou Řecko či Makedonie.

Snažit se definovat pomáckou identitu není jednoduché. Sami Pomáci totiž nemají v otázkách vlastní identity jasno.

Pomácká identita se dá nejlépe uchopit pomocí společné historie. Sdílená minulost a tradice vytvořila této menšině pevné kořeny. Během nátlaku režimu na tuto minoritu se jejich komunita semkla a stala se silnější.

Důležitým faktorem při definování identity je i víra. Muslimskou víru si Pomáci vykládají po svém a navazují většinou na tradici svých předků.

Z práce vyplývá, že otázky národnostního vnímání směřují u Pomáků spíše k Bulharské národnosti. Dle citovaných autorů se v politickém životě příliš neangažují.

Identitu této menšiny lze vnímat i prostřednictvím vnějšího obyvatelstva. Pohled na pomáckou menšinu nám přiblížil spisovatel Nikolaj Chajtov. Ten ve svých knihách psal o Pomácích jako o obyčejných, s přírodou spojených, skromných obyvatelích Rodop.

Současný stav dává naději ve svobodu a poklidný vývoj pomácké menšiny. Je však nutné poznamenat, že společně s historicky unikátním obdobím (uvolnění, tolerance k této minoritě), přichází i náznaky, kdy se pomácké hodnoty rozptýlí do duchoprázdna, v dnešním hodnotově složitém, globalizovaném světě.

MOREE, Dana. Základy interkulturního soužití.1. vyd. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0915-7.

ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě. Encyklopedická příručka. 1. vyd. Praha: Ivo Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9.

WEITHMANN, Michael W. Balkán: 2000 let mezi východem a západem. Překlad Jan Souček, Růžena Dostálová. 1. Vyd. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-702-1199-7.

Etnická paleta dnešního Bulharska. In: Slovanský kulturní institut [online]. 13.12.2014 [cit. 22-2-2021]. Dostupné z: https://slovane.webnode.cz/news/etnicka-paleta-dnesniho-bulharska/

GRULICHOVÁ, Hana. Regionální hospodářské rozdíly a etnické minority v Bulharsku. In: Kulturní studia [online]. 2015 [cit. 22-2-2021]. Dostupné z: http://kulturnistudia.cz/regionalni-hospodarske-rozdily-a-etnicke-minority-v-bulharsku/

KARAGIANNIS, Evangelos. The Pomaks in Bulgaria and Greece: Comparative Remarks [online]. University of Zurich, 2012, 2012, 19-24 [cit. 2021-2-22]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/296634877_The_Pomaks_in_Bulgaria_and_Greece_Comparative_Remarks

MARINOV, Petăr Anastasov: Bălgarite mochamedani v svoeto narodnostno săznanie i văzroditelnoto im dviţenie. Sofija 1994.

NAHODILOVÁ, Lenka. Communist Modernisation and Gender: The Experience of Bulgarian Muslims, 1970–1990. Contemporary European History [online]. Londýn: Cambridge University Press, 2009, 16.12.2009, 19(1), 37-53 [cit. 2021-4-13]. Dostupné z: doi:10.1017/S0960777309990221

NOVOTNÁ, Mariana. Rodopy v díle bulharského spisovatele Nikolaje Chajtova [online]. 2015 [cit. 2021-4-5]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/83380. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra jihoslovanských a balkanistických studií. Vedoucí práce Marcel Černý.

ŠIŠKOV, Stoju: Bălgaro-mochamedanite. (Pomaci). Plovdiv 1936.

UBIPARIPOVIĆ, Stefan. Religious Identities in Southeastern Europe: Pomaks in Greece and Bulgaria: Behind the State Valance. OCCASIONAL PAPERS ON RELIGION IN EASTERN EUROPE [online]. Bělehrad: George Fox University, 2017, 37, 72-81 [cit. 2021-2-22]. Dostupné z: https://digitalcommons.georgefox.edu/ree/vol37/iss3/5/

VASILEV, Kiril: Rodopskite bălgari mochamedani (istoričeski očerk). Plovdiv 1961.

ZAJÍCOVÁ, Naděžda. Situace bulharských mohamedánů, Pomáků, od dob Osmanské říše do roku 1989 [online]. 2012, 157 s. [cit. 2021-4-5]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/kxjhy/ Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Fakulta filozofická. Ústav slavistiky. Vedoucí práce Václav Štěpánek.

Constitution of the Republic of Bulgaria. In: National Assembly of the Republic of Bulgaria [online]. [cit. 2021-04-20]. Dostupné také z: https://www.parliament.bg/en/const

Obrázek 1

Pomaks. Wikipedie [online]. Bulharsko, 2007 [cit. 2021-4-27]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pomaks.jpg

Obrázek 2

WHO ARE THE POMAKS? Vagabond.bg [online]. London: Vagabond, 2009 [cit. 2021-4-27]. Dostupné z: https://vagabond.bg/who-are-pomaks-2246

Obrázek 3

RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1; s. 146



Počet shlédnutí: 70