VELIKONOCE V ČESKÉ REPUBLICE A NA UKRAJINĚ

NĚMCOVÁ Aneta, ŠEVELOVÁ Karolína, ŠKABROUDOVÁ Sára, ŠÍMOVÁ Vendula

Velikonoce patří mezi nejvýznamnější svátky křesťanské církve. Jsou spojené s památkou umučení, vzkříšení a zmrtvýchvstání Krista. Slaví se vždy po jarní rovnodennosti, první neděli po jarním úplňku. Velikonoce představují vítězství života a porážku smrti. Je to symbol nové naděje, plodnosti a zrození.

O většině zvyklostí a tradic, které činíme, víme jen poskrovnu a ani se je nesnažíme poznat. V naší seminární práci proto chceme tyto zvyklosti a tradice prozkoumat ve dvou, nábožensky odlišných zemích (Česká republika a Ukrajina). Hlavním cílem naší práce je čtenářům přiblížit tradiční české Velikonoce a připomenout jejich historii. Dalším záměrem je také poznat ukrajinské Velikonoce. Najít rozdíly mezi generačními oslavami, diferenci mezi oslavami ve městech a na venkově a zjistit, zdali jsou tradice tak snadno ovlivnitelné změnou prostředí.

1. Jak se slaví Velikonoce v České republice a na Ukrajině?

a. Slaví se zvyky pouze ve jménu tradice?
b. Uchovává se stále náboženský kontext?

2. Jaký je rozdíl mezi českými a ukrajinskými Velikonocemi?

3. Jaký je rozdíl ve velikonočních oslavách na venkově a ve městě?

4. Jaký je rozdíl ve velikonočních oslavách mezi generacemi?

5. Jak byly velikonoční oslavy ovlivněny přestěhováním do jiné země?

Hlavním rozdílem mezi českými a ukrajinskými Velikonocemi, a to nejednotným velikonočním datem, se zabývá článek Why do Catholics and Orthodox Christians celebrate Easter on different days¹⁾, který uvádí, že všichni křesťané došli k jinému datu i přesto, že použili v raném středověku stejnou metodu. Tento postup vychází z toho, že Velikonoční neděle se slaví první neděli po prvním jarním úplňku. V 11. století ale došlo k odštěpení pravoslavné církve od církve katolické. V roce 1582 ustanovil papež Řehoř XIII. gregoriánský kalendář, který byl závazný pro všechny katolické země. Starý juliánský kalendář, který je platný v pravoslavných zemích, je o něco delší než skutečný tropický rok, a proto během staletí došlo k výraznému posunu kalendářních dnů. Po zbytek 21. století pravoslavné Velikonoce připadnou na období mezi 4. dubnem a 8. květnem a pro katolíky to bude etapa mezi 22. březnem a 25. dubnem. V zájmu jednoty křesťanů byly prováděny mnohé pokusy o sjednocení velikonočního data. V roce 1997 Světová rada církví navrhla, že by Velikonoční neděle měla připadnout na den, kdy bude pozorována astronomická rovnodennost v Jeruzalémě. Poslední pokusy o reformu se konaly v roce 2009 na Ukrajině.

Otázkou slavení ukrajinských Velikonoc se zabýval článek The particularities of celebration of greatest religion holidays in Ukraine²⁾ od autorů A. A. Moysey a L. A. Roman, který uvádí, že Velikonoce jsou jedním z nejvýznamnějších náboženských svátků Ukrajiny, který je převážně spojen s barvením velikonočních vajíček, velikonoční paskou a velikonočním košíkem. Velikonoce představují pro Ukrajince období, kdy se schází celá rodina. Obdivují krásně namalované pysanky, ale také se baví nad nepovedenými vajíčky, jejichž provedení by neprošlo ani mateřskou školou. Článek také zmiňuje, že v posledních několika desetiletích se u obyvatel Ukrajiny zvyšuje zájem poznat zvyky a tradice své země, které zajišťují zdraví a štěstí jejich rodiny a celého státu.

Oslavami Velikonoc našimi nejmladšími se zabývá článek Jidáš v povědomí a velikonoční tradice dětí ³⁾ od Věry Frolcové a Markéty Mikyskové, který popisuje oslavy v katolických vesnicích na Moravě. Speciálně je orientovaný na tradice spojené s Jidášem. Zjišťujeme, že každá vesnice má tento zvyk specificky uchopený. Někde Jidáše upalují, v jiných vesnicích Jidáše vynášejí a jinde se zase konají okružní jízdy s Jidášem a následné vyžadování odměny. Na Uherskohradišťsku je dokonce Jidáš považován za pozitivní osobnost, které stojí v čele celého průvodu. Ostatní vesnice považují Jidáše spíše za destruktivní osobnost. Ostatní chlapci na něj pokřikují a trhají mu šaty. Ve všech vesnicích byly ale nalezeny společné znaky vyobrazení Jidáše, jako je podobnost masky, tmavá barva šatstva, pytle neb hůlky. Všechny akce spojené s Jidášem jsou organizovány přímo zúčastněnými dětmi.

Způsobem slavení velikonočních svátků se zaobírá spisovatelka Valburga Vavřinová ve své knize Malá encyklopedie Velikonoc⁴⁾. Nezapomíná ani na předkřesťanské tradice, zvyklosti a pověsti. Jedná se například o předkřesťanské jarní oslavy a svátky, které ovlivnily křesťanské oslavy Velikonoc. Součástí jsou například i Jarní oslavy starověkého Řecka a Říma nebo Jarní slavnosti Keltů. Zajímá se také o to, jak jsou Velikonoce slaveny v různých částech světa a jaké postavy z Bible jsou s Velikonocemi spjaty. Zmiňuje se například o Apoštolech, Marii Magdaleně nebo o samotném Ježíšovi. Ve své další publikaci Abeceda Velikonoc⁵⁾ se autorka hlavně zajímá o původ slova Velikonoce, kdy jedním z původních názvů Velikonoc je latinské pojmenování pascha, které bylo vyvozeno z hebrejského svátku pesach. Vyslovuje zde také myšlenku původu v jiných státech. Například v anglosaském prostředí jsou Velikonoce pojmenovány Eastern. Tento název pravděpodobně vznikl podle bohyně jara Eostre. Dále v knize nalezneme také různá hesla týkající se Velikonoc.

O všemožných obyčejích, rituálech a symbolech, které patří k oslavám Velikonoc pojednává v knize Velikonoční svátky o století zpátky aneb Jarní tradice v české domácnosti⁶⁾ autorka Kamila Skopová. Čtenář se dozví, proč je tento svátek oslavován a jaký je jeho význam. Mimo jiné se v knize seznámíme s recepty, které neodmyslitelně patří k tomuto jarnímu svátku. Autorka se také nezapomíná zmínit o zvycích, které jsou významnou součástí Velikonoc. Jmenovitě se jedná například o pletení pomlázky, zdobení kraslic nebo výrobu tradičních ozdobných předmětů. Text je mimo jiné doprovázen tematickými ilustracemi.

O tradičních velikonočních zvycích a pověrách mluví Pavel Toufar ve své knize Velikonoce⁷⁾. Jak se počítá datum velikonočních svátků či jaké pranostiky jsou s nimi spojeny. Zahrnuje tam dále tradiční recepty, které patří k velikonočním zvykům.

O tradicích, oslavách a historii původu Velikonoc se několikrát zmiňuje periodikum Hlas Pravoslaví ⁸⁾, které se věnuje tématice pravoslaví zejména v českých zemích a na Slovensku, ale také historickým tématům spojených s náboženstvím. Nejnovější zmínka z dubna roku 2010 popisuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Dále článek z dubna roku 2007 přibližuje čtenářům, jak pravoslavní křesťané v Lanškrouně oslavují Velkou Sobotu. V příspěvku z dubna roku 2006 autor líčí ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a zmiňuje se také o tom, že poté nastal den Svaté Paschy. Dále je o Velikonocích zmínka v periodiku z března roku 2005. Zde autor pojednává o hříchu, který vykonali Adam s Evou, a jak se tímto hříchem všem lidem zavřelo boží království. Nejstarší záznam o Velikonocích z března roku 2001 popisuje, jak oslavovat zmrtvýchvstání Krista a jaká poselství nám přináší. Autor poté přidává i pár receptů na pokrmy typické pro pravoslavné Velikonoce.

Barvitě své zážitky z Ukrajiny v době oslav Velikonoc popisuje ve svém článku Luděk Jirka ⁹⁾ . Autor měl možnost prožít svátky na Volyni s místními obyvateli, kteří mu ukázali tradiční průběh oslav, přípravy, a i recepty typické pro pravoslavné Velikonoce.

Naše seminární práce byla realizována prostřednictvím kvalitativního výzkumu. Kvalitativní přístup nám umožňuje podívat se více do hloubky dané problematiky a vytvořit si bližší vztah a důvěru s respondenty. Existuje mnoho způsobů, jak kvalitativní přístup definovat. Nemůžeme však jednoznačně určit, který z nich je obecně uznávaný a správný. Někteří metodologové tvrdí, že je to výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace.

„Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.„

V průběhu kvalitativního výzkumu vznikají výzkumné otázky, ale také hypotézy a nová rozhodnutí, jak modifikovat zvolený výzkumný plán a pokračovat při sběru dat i jejich analýze.

Celý proces výzkumu je poměrně časově náročný, což je spolu s neuskutečnitelností zobecnění výsledků jednou z jeho nevýhod. Mezi výhody patří například možnost vstoupit do výkladu informátora a získat tak potřebné, podrobnější informace. (Kvalitativní výzkum, J. Hendl, str. 49-52)

Data jsme získávaly převážně pomocí metody řízených rozhovorů. Otázky jsme volily v souladu s našimi výzkumnými otázkami. U většiny informátorů jsme během samotných rozhovorů později přistoupily k polostrukturovanému rozhovoru. Základní struktura otázek byla dodržena, podle odpovědí jednotlivých respondentů mohla být rozšířena o další doplňující otázky. Díky této metodě jsme měly možnost se hlouběji seznámit s názory informátorů a získat tak kvalitnější a podrobnější informace.

Informátory jsme sháněly prostřednictvím našich kamarádů, známých a spolužáků. Neměly jsme tedy problém s jejich získáním a kontaktováním. Rozhovory se konaly formou osobního setkání. Vzhledem k tomu, že informátoři pro nás nebyli „cizí“, rozhovory probíhaly velmi otevřeně a upřímně. Jejich délka se pohybovala kolem 30-60 minut.

Pasportizační údaje respondentů:

Našim cílem bylo vyzpovídat půlku respondentů z ČR a půlku z Ukrajiny. Nikdo z informátorů neměl problém s uvedením jejich osobních údajů.

informátoři z ČR:

• Bára, 19 let, studentka VŠ v Praze

• Sofie, 19 let, studentka pražského gymnázia

• Petra, 50 let, pracovnice na Městském úřadě

informátoři z Ukrajiny:

• Daria, 19 let, studentka VŠ v Praze

• Olena, 49 let, cukrářka

• Markéta, 20 let, studentka VŠ v Dánsku

Poslední sčítání lidu proběhlo v roce 2021 a bylo provedeno Českým statistickým úřadem. Vyplnění otázky bylo dobrovolné, proto získané údaje nejsou přesné, 3 162 540 občanů otázku nezodpovědělo. Počet věřících, kteří se hlásí k církvi či náboženské společnosti je dle odevzdaných odpovědí 18,7 % což je 1 374 285 obyvatel. Nejpočetnější skupinu tvoří církev římskokatolická se 741 019 věřícími. Z obdržených dat vyplývá, že 5 027 141 obyvatel jsou bez náboženské víry. Zbylých 960 201 občanů jsou věřící, ale nehlásí se k církvi nebo náboženské společnosti. Největší část věřících přihlášených k církvi nebo náboženské společnosti připadá na Moravu, ve Zlínském kraji počet věřících dosáhl až na 38,6 % ze všech získaných dat. Nadprůměrných hodnot dosáhl také kraj Vysočina. Mezi nejvíce ateistické kraje patří kraj Ústecký (84,2 % ateistů v celém kraji) a Liberecký (80, 6 % ateistů v celém kraji).¹⁰⁾

• Zlínský kraj: 54,6 %;
• kraj Vysočina: 44,7 %;
• Jihomoravský kraj: 42,4 %;
• Moravskoslezský kraj: 39,5 %;
• Olomoucký kraj: 35,2 %;
• Jihomoravský kraj: 32,8 %;
• Praha: 30,8 %;
• Pardubický kraj: 29,4 %;
• Královehradecký kraj: 24,7 %
• Plzeňský kraj: 23,5 %;
• Středočeský kraj: 22,5 %;
• Karlovarský kraj: 20, 6 %;
• Liberecký kraj: 19,4 %;
• Ústecký kraj: 15,8 %.¹¹⁾

Převážná většina popisovaných tradic pochází z moravských krajů, kde je religiozita nejvyšší z celé České republiky. Některé z vypsaných zvyků se dodržují i v dalších českých krajích, ale to jen díky starší populaci, která se tyto tradice snaží ještě uchovat.

Období předvelikonočního půstu, doba odpírání, trvá 40 dní. Popeleční středa je den, kterým končí bujaré oslavy Masopustu a začíná odříkání, které končí až Velikonoční nedělí, tedy Božím hodem velikonočním. V tuto dobu, kromě neděle, se smělo jíst jen jednou denně, a to večer. Povolenými pokrmy bylo ovoce, zelenina, chléb. Naopak maso, vejce, mléko a sýr jíst nesměli. Omezení platilo i pro společenský život. Nekonaly se svatby ani zábavy.¹²⁾

Popeleční středa má mnohá pojmenování, jako třeba Škaredá, Černá, Bláznivá či Adamův den. Protože Velikonoce mají pohyblivé datum, Popeleční středa připadá na období mezi 4. únorem až 10. březnem. Středeční ráno pro předky začínalo ranní mší v kostele, z které si domů odnesli křížek na čele (popelec), který byl vyznačen posvěceným popelem, získaným z pálení kočiček, vysvěcených předešlý rok na Květnou neděli. Tento obyčej pochází už z 11. století, kdy se věřilo, že křížek ochrání před bolestí hlavy, nemocí, a že popel přinese bohatou úrodu. Veselí ve staveních utichlo, ozýval se jen zpěv postních písní. Například na Moravě, kde najdeme nejvíce věřících v České republice, patří mezi nejoblíbenější písně: „Pospíchejte, nemeškejte, k Jeruzalému… Ó, srdce kamenné, rozpomeň se…“.¹³⁾

V okolí Ledče nad Sázavou, města ležícího na severozápadě kraje Vysočiny, kde počet věřících tvoří 44,7 % obyvatel celého kraje, byla tradice směšně oblečeného muže s rozsvícenou lucernou, který hledal ztracený Masopust, bujné veselí a hodování. Přitom navštěvoval jednotlivá stavení a prohlížel temné a zapadlé kouty. K rozveselení obyvatel domu láteřil a bědoval, že nemá úspěch. Odměnou za pobavení mu byla výslužka z masopustních zbytků.¹⁴⁾

Předvelikonoční doba byla typická pro křesťanské zvyky a magické praktiky, které měly za cíl probudit přírodu po zimním spánku. Neděle, které následovaly po Popeleční středě, byly pojmenovány podle tradic, obyčejů a postních jídel.¹⁵⁾

První neděle postní má různá lidová označení („Černá, Pučálka, Liščí, Pytlová“).

Pojmenování „Černá“ má pravděpodobně původ v zahalování se žen do černých šatů, zástěr a šátků. Název „Pučálka“ byl hlavně oblíbený na Hané (oblast nacházející se na střední Moravě, zasahující do Olomouckého, Zlínského kraje a Jihomoravského kraje, kde je počet věřících nadprůměrný z hlediska celé České republiky), kde původ slovo pocházel z postního pokrmu napučených a opražených zrn hrachu, který se tento den připravoval. Označení „Liščí“ se používalo na Berounsku, Hořovicku, Křivoklátsku a Rakovnicku (oblasti Středočeského kraje, kde míra zbožnosti dosahuje 22,5 % z celého kraje). Selky v noci ze soboty na neděli tajně pekly dětem z pšeničné mouky preclíky, sypané solí a mákem, které pak navlékaly na vrbové proutky a pověsily na stromy v zahradě. Za rozbřesku pak děti v zahradě hledaly pamlsky, o kterých se říkalo, že jim je přinesla liška. Pytlová neděle byla připomínkou režného postního roucha.¹⁶⁾

Druhá neděle „Pražná“ nebo „Sazometná“. První název se odvozuje od staroslovanského postního jídla, které se vařilo z naklíčeného, nezralého a praženého ječmene. Druhé pojmenování „Sazometná“ vychází z tradice vymetání komínů a celkového poklízení domu.¹⁷⁾

Třetí neděle postní nese název „Kýchavá“. Počet kýchnutí dané osoby určovalo podle pověry počet let, které ještě bude žít. V okolí Nového Bydžova (město Královehradeckého kraje, kde míra religiozity sahá k 25 % z celkové populace kraje) však tuto tradici pozměnili. Věřili, že kdo si tento den kýchne třikrát, bude příští rok zcela zdráv. Počátek tohoto zvyku se datuje do doby morové epidemie, kdy počátečním příznakem bylo právě kýchání. Z této doby pochází i dnes využívané přání „Pozdrav tě Pán Bůh!“.¹⁸⁾

Označuje se „Družebná“, dříve „Družbadlná, nebo Družbadlnice“. Svůj název získala podle družby, který navštěvoval společně s budoucím ženichem stavení budoucí nevěsty, kam měl ženich přijít na pomlázku a na námluvy. Podle tradice musel ženich ochutnat pučálku, avšak ji jedl pomocí ploché lžíce. V případě, že mu část pokrmu spadla na stůl či podlahu, musel spadlý hrách nabrat a vynést před stavení. V jiných krajích se odpoledne scházela děvčata a pojídala koláče s několikerým plněním (družbance).

Tento den se směl mírně porušit půst, a to jak ohledně jídla, tak i zábavy. Mladí lidé se scházeli na návsi a zde se bavili a veselili.

Jiný název Čtvrté postní neděle je neděle „Růžová“ či „Růžebná“ podle výměny fialových rouch v kostele za růžová.

V Polabí (oblast rozprostírající se na severovýchodě Středočeského kraje, na východě přesahuje do krajů Královehradeckého a Pardubického a na západě do Ústeckého kraje, kde je míra zbožnosti nejnižší z celé České republiky, a to 15,8 %) bylo zvykem posílat družičky zvané „pamětnické“ na pole, kde roznášely drobečky. Ty měly zajistit dobrou úrodu, a proto družičky plnily tento úkol velmi poctivě. Tento obřad se skládal z modlení, vyhazování drobečků do vzduchu a pronášení veršovaných básní.¹⁹⁾

Tato neděle se nazývá „Smrtná“ nebo také „Smrtelná“. Mezi významný zvyk, který přetrvává dodnes, patřilo zakrývání bohatě zdobených křížů v kostelech, neboť narušovaly skromnost postního období. Dalším obyčejem bylo vynášení Smrtky, krajově též Moreny, Mařeny nebo Mořeny. Je to slaměná postava, oblečená do režné košile a sukně. Má pomalovaný obličej a náhrdelník z vyfoukaných vajíček. Morena je symbolem všech obtíží zimy, a proto je vynášena z vesnice a vhozena do vody anebo je upálena. Tento původně pohanský obřad byl církví zakazován, ale později se proměnil v neškodný symbol závěru zimního období.²⁰⁾

Šestá neděle postní se označuje jako „Květná“ či „Květnice“. Tento den připomíná příjezd Ježíše do Jeruzaléma, kde byl vítán palmovými větvičkami, které v našem prostředí byly nahrazeny větvičkami jívy neboli kočičkami. Věřilo se, že svěcené kočičky mají magickou moc, a proto si jimi lidé zdobili příbytky a doufali, že je ochrání proti nemocem, pohromám a kouzlům. Kočičky byli také zapichovány na okraj pole pro zajištění velké úrody. Na Kolínsku (oblast Středočeského kraje, kde míra religiozity přesahuje 22 %) byli lidé přesvědčeni, že pokud povaří kočičky ve vodě, tak dostane voda kouzelnou moc. Pomocí ní pak kropili stavení a otírali oči před bolestí.

Dalším obyčejem Květné neděle byl zákaz pečení, neboť by ovocné stromy nerodily. O šesté neděli se též chodilo na procesí v nových šatech.²¹⁾

Přinášení líta nebo také létečka byl další důležitou tradicí, která se s touto nedělí pojí. Mládež nesla do vesnice ozdobený živý stromeček, který byl ozdobený řetězy z papíru, slámy, textilu a papírovými květy a holubičkami. Na vrcholu stromku byla zavěšena hadrová panenka. Tento zvyk symbolizuje život a jaro. Mladí lidé s lítem chodili po koledě a jako odměnu dostávali zakázané potraviny (vejce, slanina, omastek).²²⁾

Pašijový týden uzavírá předvelikonoční čas. Jednotlivé dny v tomto týdnu mají svá specifická jména podle tradic a pověr.

Modré pondělí a Šedivé (Žluté) úterý

Obyčejné všední dny, ve staveních hospodyně poklízely.

Škaredá středa

Škaredá nebo Sazometná či Smetná středa je den, kterým začínaly velikonoční přípravy. Na tento den se také uklízelo, hlavně se vymetaly komíny a pece.

Škaredá středa získala svůj název podle Jidáše, který zradil a škaredil se na Ježíše Krista. Jidáš prozradil židovské veleradě, kde se Ježíš vyskytuje. Za tuto informaci Jidáš obdržel 30 stříbrných (hodnota jednoho otroka). Později však svého činu litoval a spáchal sebevraždu (v noci ze čtvrtka na pátek).

Jiné zdůvodnění Škaredé středy vychází ze stavu, v jakém se lidé cítili při úklidu. Panovalo také přesvědčení, že kdo se v tento den bude mračit a škaredit, tak mu to zůstane po všechny další středy v roce.

Na Škaredou středu přadleny (přástevnice) ukončily zimní přástky. Před úklidem kolovratů na půdy si musely ještě upříst pašijovou nit, kterou pak zašívaly do oděvů. Tento oděv pak nositele chránil před bleskem, nemocemi, uhranutím a strašidly.

Příjemným zakončením dne byla bohatší večeře, která pomohla přečkat následující postní dny.²³⁾

Zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek je dnem radosti a smutku, neboť se připomíná Poslední večeře Páně, kdy 12 apoštolů představovalo 12 Jakobových synů. Dodnes přetrvává zvyk, že biskup a řeholní představení myjí 12 starcům nebo řeholním bratrům nohy, což symbolizuje Poslední večeři Krista, kdy také Ježíš svým učedníkům omyl jejich nohy.

Zelený čtvrtek získal svůj název podle zelené barvy Olivové hory, kde počalo Kristovo trápení. Jiné vysvětlení vyplívá ze zelené barvy mešního roucha, které v tento den používali katoličtí kněží. Na Zelený čtvrtek také utichly zvony v kostelech, kdy se zavázaly jejich provazy po ranní bohoslužbě, a říkávalo se, že odletěly do Říma. Je nutné, aby umlkly všechny zvony, a proto také hospodáři odebíraly všemu dobytku jejich zvonce. Zvonění bylo až do Bílé soboty nahrazeno kraválem z řehtaček, klapaček, hrkaček, ščekotek, valch a bukálů s nimiž chlapci běhali vesnicí ráno, v poledne a večer a nahrazovali tak zvonění, které lidem ohlašovalo ranní, polední a večerní odbíjení. Tento úkol byl velmi důležitý, a proto byl ustanoven velitel party, který řídil svědomitě hrkání a klapání.²⁴⁾

Hospodyně vstávaly před východem slunce a zametaly celý dům a nečistoty vynášely na kraj vesnice, aby ochránily svoje příbytky před blechami. Brzy ráno vstávali i ostatní členové domácnosti. Následovala ranní modlitba a očista rosou, která je ochraňovala před různými nemocemi. Poté všichni společně posnídali chléb s medem, který měl lidi bránit před uštknutím hadem, bodnutím vosou či sršněm. Dalším zvykem bylo házení chleba do studně, protože se věřilo, že se v ní celý rok bude držet voda. Odpoledne se nesmělo pracovat a k večeru hospodář svěcenou vodou vysvětil svůj dům a okolí, tím ochránil stavení před čarovnou mocí.

U Bučovic na Moravě (město v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji, kde míra zbožnosti dosahuje 42,4 %) pronásledoval hrkače Jidáš, který byl v kostýmu s kožichem a beranicí na hlavě. Jidáš pobíhal za hrkači a koho chytil, toho pomazal povidly pomocí mašlovačky.

Další zábavou na Zelený čtvrtek bylo honění Jidáše, což byl chlapec obvykle s rezavými vlasy. Po zdařilém honu chlapci běhali po vesnici a dělali rámus pomocí klapaček a řehtaček.

Pro bohatství po celý rok lidé cinkali v kapse kovovými penězi.²⁵⁾

Velký pátek

Velký pátek je den smutku, neboť připomíná den umučení Ježíše Krista. Nekonají se mše, pouze se při odpolední bohoslužbě čtou pašije (vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista). Odhaloval se kříž a připravoval se Boží hrob.

Časně ráno, po čtvrté hodině, chlapci museli pomocí hrkaček a klapaček obejít vesnici (zvony byly stále v Římě). Bylo zakázané si půjčovat věci z jiných domácností, neboť tyto předměty mohly být zakleté. Nepralo se prádlo, protože by se namáčelo do Kristovy krve. Existovala pověra, že se v tento den otevírá země a vydává své bohatství. Posvěcené vajíčko sloužilo k získání pokladů a napomáhalo k bezpečnému návratu zpět. Tento zvyk byl pravděpodobně odvozen od biblické mýtu, kdy při Kristově umírání pukaly skály. Dříve však jako poklad bylo považováno obilí, a ne bohatství. Nesmělo se orat, kopat a sázet, tím hospodáři prokazovali úctu k matce zemi.

Na tento den se dodržoval přísný půst. Dospělí nesměli dopoledne jíst, k obědu se podávaly neslané a nemastné vařené kroupy.²⁶⁾

Bílá sobota

Bílá sobota dostala své označení podle bílení stavení, i když se říká, že je to podle roucha nově pokřtěných.

Na Bílou sobotu bylo zvykem světit před kostelem oheň, který byl pomocí Velikonoční svíce (Paškálu) přenesen do kostela. Odtud si pak hospodyně pomocí polínek přinášely posvěcený oheň do stavení, kde zažehly oheň nový. Stará, ohořelá polínka se pokládala kolem pole do kříže. Věřilo se pak ve větší úrodu. Dalším využitím starých dřívek bylo jejich ukládání za trám, což mělo stavení uchránit před požárem.

V sobotu odpoledne se vrátily zvony z Říma a chlapcům končila povinnost hrkat a řehtat. Sloužila se až noční bohoslužba, kde se konal obřad vzkříšení.²⁷⁾

Velikonoční neděle

Velikonoční neděle neboli Boží hod velikonoční je den radosti. Nastává po „Velké noci“ a je to den zmrtvýchvstání Krista. Velikonoční neděle je vrcholem velikonočních svátků, končí půst. Nepracovalo se, vařilo se a jedlo. Lidé do kostelů přinášeli různé pokrmy (mazanec, beránek, vejce, víno), které byly vysvěceny a ihned snědeny. Hospodář kousek z těchto pokrmů věnoval i zvěři, vodě a sadům, pro plodnost zvěře, pro dostatek vody a hojnosti ovoce. Tato svěcená jídla měla připravit tělo na navrácení k dřívějšímu stravování.²⁸⁾

Hospodář po obědě rozdělil vajíčko stejným dílem mezi členy rodiny. Věřilo se, že pokud se někdo zatoulá, tak si má vzpomenout, s kým jedl na Velikonoční neděli vajíčko a najde cestu zpět domů.

Nesmělo se zametat, stlát, poklízet v chlévě, omývat nádobí, šít ani čistit obuv. Povoleno bylo pouze nakrmit dobytek a drůbež.

Na Novojičínsku (oblast v Moravskoslezském kraji, kde míra zbožnosti dosahuje téměř 40 % z celkové populace kraje) dodržují o Velikonoční neděli zvyk, kdy rodiče připravují dětem malé dárky za okno, do zahrady nebo na pole a děti potom tyto drobnosti hledají. Podle tradice jim dárky nosí škobránek neboli skřivánek.²⁹⁾

Velikonoční pondělí

Velikonoční pondělí patří mezi nejoblíbenější svátky, ale žádný liturgický význam nemá. Je to zvyk, kdy chlapci s pomlázkou z vrbového proutí nazdobenou stužkami obcházejí domy a šlehají ženy a děvčata, která je obdarovávají malovanými vajíčky.³⁰⁾

Mezi atributy světla, života, štěstí a zdraví náleží: zelená ratolest, zelený strom, svíce, plné vejce, kynuté pečivo, pestré tkaniny, červené jablko a červená barva.

Symboly bohatství, hojnosti a plodnosti jsou: obilí, makovice, ořechy, hrách, čočka, sušené ovoce, houby a vejce.

Symboly ochrany polí, stavení, lidí a dobytka: svěcené ratolesti, čaromocné byliny, trny a trnitý prut, červené barva, chléb a sůl, cibule, česnek, med a svěcené pokrmy.

Atributy pohany, zmaru a smrti: prázdná vejce, ulity hlemýžďů, přelomená svíce, bílá barva, vymlácená sláma a prázdné skořápky.³¹⁾

Vajíčko

Mezi nejstarší symboly úrody, nového života, vzkříšení a symbolu plodnosti patří vajíčko. První skořápky barvených vajec, pocházejících z 11 století, byly nalezeny na slovanských pohřebištích na jižní Moravě U Velkých Hostěrádek.

Výjimečné je vejce červené, které je pravděpodobně první typ kraslic. Výraz kraslice může vycházet ze slovanského výrazu pro červenou barvu „krasnaja“ nebo od slova „krasniti“ anebo „krásliti“. Magická síla vajíčka se násobila barvením a ornamenty. Mezi nejrozšířenější barvy patřily: červená (láska, proudící krev), zelená (barva přírody), žlutá (barva slunce), hnědá a černé (zemina) a fialová (křesťanství).³²⁾

Nevařená vajíčka byla odměnou pro koledníky, kdy se věřilo, že vařením by ztratila kouzelnou moc. Vařila se pouze vajíčka, která se konzumovala. Díky magické moci vajíčka se používala při obřadech prováděných s hospodářským zvířectvem pro jeho plodnost a zdraví a při počátku práce na polích.

Koulením vajíčka po hřbetě krávy věřili v její sílu a zdraví, obtáčení vajíčka kolem stáda mělo zajistit pastýři nezaběhnutí a nezatoulání dobytka. Vajíčko také bylo obětním darem v hrobě zemřelých.

Na Třebíčsku (jihovýchodní část kraje Vysočina, kde míra zbožnosti dosahuje 44,7 % z celkové populace kraje) panoval zvyk, že chlapec dostal od dívky za vyšlehání pomlázkou „malovnu“, což byl bílý vyšívaný šátek s 60 vejci, kdy jedno z nich bylo červené a vyjadřovalo vztah dívky k danému chlapci. Když na vajíčku byl vyobrazen koš nebo věneček, znamenalo to, že chlapec je dívce nucen rodiči.³³⁾

Pomlázka

Pojem pomlázka, dříve „pomládka“, má původ v názvu „omládka“, což znamená omladit. V různých krajích mají pro pomlázku jiné pojmenování, například na Zlínsku (54, 6 % obyvatel je věřících) je to „mrskačka“, na Hané a Valašsku (Zlínský kraj – 54, 6 % obyvatel věřících) „mrskut“, Slezko (v Moravskoslezském kraji dosahuje míra religiozity 39,5 %) má „šmigrust“ a na severní Moravě (v Olomouckém kraji dosahuje míra zbožnosti 35,2 % a v Moravskoslezském kraji 39,5 %) „šmekrust“. Dalšími výrazy jsou: „tataržíla“, „korbáč“, „čugar“, „šibák“, „binovačka“, anebo „rocák“.

Vajíčka jsou odměnou pro koledníky, kteří šlehají děvčata a ženy pomlázkou. Věřilo se v omlazující sílu vrbového proutí. Zvláštní postavení měl první koledník, který navštívil stavení. Byl bohatě odměněný, protože přinášel do domu štěstí. Jeho pomlázka sloužila také k omlazení dobytka ve chlévě. Koleda má však svá pravidla. Chlapci mají právo šlehat dívky od nedělní půlnoci do pondělního poledne, poté přechází pomlázkové právo na ženy, které mohou chlapcům oplatit pomlázkou či je polévají vodou.³⁴⁾

Beránek

Beránek je symbolem čisté oběti a jeho historie sahá až do odchodu Židů z Egypta.

Zajíček

Zajíc je symbolem chudoby, pokory, skromnosti a sebeobětování se pro druhé. Tradice, že čokoládová vajíčka nám nosí zajíček pochází z Německa. K zajíčkovi se také vztahuje pohanská pověst o bohyni Ostaře, které každý rok ukládá semínka do půdy. Pověřila zajíce, pro jeho obětavost, aby jí přinesl z dalekých krajů nová semena.³⁵⁾

Na Ukrajině se podle výzkumu Razmukov Centre z roku 2018 považuje za věřící 71,7 % obyvatel, z nichž většina se hlásí ortodoxnímu/pravoslavnému křesťanství, což tvoří zhruba 67,3 % populace Ukrajiny. Protože se výpočet data Velikonoc na Ukrajině řídí juliánským kalendářem tak se slaví zhruba o týden později.

Velikonocům, nejdůležitějšímu svátku roku na Ukrajině, předchází velkopostní doba, trvá čtyřicet dní, a v jejím průběhu se nejí maso, mléčné výrobky a vejce. Půst končí šestou neboli Květnou nedělí, jež připomíná slavný vjezd Krista Pána do Jeruzaléma.

Po ní přichází Velký svatý týden, všechny jeho dny od pondělí do soboty se nazývají velkými. Bohoslužby ve svatém týdnu, vyjadřují průběh Kristova utrpení, ukřižování a pohřbení.

Po Velkém pondělí a úterý přichází Velká středa, na kterou si pravoslavní křesťané připomínají Jidášovu zradu, poté následuje Čistý neboli Velký čtvrtek, připomenutí poslední večeře, v tuto dobu mají mít lidé doma naklizeno a peče se Velikonoční Paška (buchta s bílou polevou a rozinkami).

Strašný neboli Velký Pátek upomíná soud, ukřižování a pohřbení Ježíše Krista, ženy i muži v tento den barví vajíčka, na Ukrajině se jim říká krašenky nebo pysanky.

Na Velkou sobotu se připravuje velikonoční košík, který se po půlnoci odnáší do kostela. Do košíku se dají tradiční pokrmy jako je vajíčko (krašenky), Paška, máslo, tvaroh, domácí uzenina, křen a sýr. Poté se přikryje ručně vyšívaným ubrouskem a přidá se svíčka. V kostele se košík nechá posvětit svěcenou vodou.

Hned ráno na „voskresenije“ se jídlo z košíku začíná konzumovat, vždy se začíná vajíčkem, které se rozdělí mezi všechny členy rodiny. Tradiční snídaní i večeří po celý průběh Velikonoc je Kulič, což je kvasnicový chléb.

Na Velikonoční pondělí začínají provody (návštěvy hrobů) a návštěvy příbuzných. Historické “pravé” provody, jichž tradice se stále udržuje na střední Ukrajině, jsou prováděny jako hostina na hrobech mrtvých příbuzných, včetně účasti dětí pobíhajících po hřbitově a hledajících poskládané cukroví. Pondělí se taky říká “oblyvanyj ponedilok”, to protože chlapci naplní vědra vodou a polévají dívky, aby zajistili čistotu duše i těla.

Až všichni uschnou, začíná Paschální období, které trvá dalších 40 dní, až do slavnosti Nanebevzetí Páně. V tomto období se lidé na Ukrajině zdraví „Chrystos voskres“ (Kristus vstal z mrtvých) a odpovídají si „Voistyno voskres“ (Vpravdě vstal z mrtvých).

Týden po velikonoční neděli se nazývá Světlým týdnem a v jeho průběhu zůstávají dveře ikonostasu (dřevěná nebo mramorová stěna s průchody, která je v pravoslavných a řeckokatolických chrámech) i mimo bohoslužby stále otevřeny na znamení toho, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním jsou otevřeny dveře k Bohu.

Křesťanství

Křesťanství se řadí mezi monoteistická náboženství, které se soustředí kolem učení Ježíše Krista, kterého chápe jako spasitele. Křesťanství vzniklo v Judeji na území dnešní Palestiny v 1. st. n. l., kde Ježíš působil. Toto působení, počátky a základy křesťanství zachycuje Nový zákon, který spolu s židovským Starým zákonem tvoří bibli, posvátnou knihu křesťanství. Křesťané chápou život a smrt Ježíše jako Boží čin, kdy Ježíš přijal smrt za ostatní a zaplatil tak za minulé i budoucí hříchy. Křesťané věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, 40 dní se ukazoval některým ze svých stoupenců a poté v těle vstoupil na nebe. Křesťané očekávají druhý příchod Ježíše Krista jako soudce světa na konci dějin. Křesťanství se v průběhu dějin rozdělilo do tří základních skupin – katolíci, protestanti a pravoslavní. Katolická církev je nejpočetnější. Jedná se o všechny církve, které uznávají římského papeže, který je chápán jako největší patriarcha. Největší a nejrozšířenější katolickou církví je církev římskokatolická. Dalšími jsou pravoslavní, k jejichž oddělení došlo při velkém schismatu roku 1054. Poslední skupinou jsou protestanté, kteří se oddělili roku 1517 v čele s Martinem Lutherem. Nyní existuje desítky tisíc protestantských církví, jejichž liturgie na rozdíl od katolické a pravoslavné církve nemá pevně danou strukturu a je poměrně volná.

Velikonoce a jejich původ

Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem. Jsou oslavou ukřižování, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Zároveň jsou Velikonoce obdobím, které je spojeno s lidovými tradicemi, kdy lidé vítají jaro, které s náboženským svátkem souvisejí jen volně. Velikonocemi se v náboženském pojetí míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista. Název Velikonoce pochází z označení „veliká noc“ - noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Velikonoce navazují na židovský svátek Pesach. Pesach je pro Židy velmi důležitý svátek, který je připomínkou vymanění se z egyptského otroctví. Pro křesťany jsou Velikonoce důležité ještě z jednoho důvodu – jde o poslední dny Ježíšova pozemského života. Velikonoce spjaté s oslavami zmrtvýchvstání Ježíše Krista křesťané slavili již v prvních stoletích. Ve stejné době slavili Židé Pesach. Datum Velikonoc se řídí podle prvního jarního úplňku. Velikonoční neděle následuje vždy po prvním jarním úplňku – datum tak kolísá od 22. 3. do 25. 4.

Slaví se zvyky pouze ve jménu tradice nebo se stále uchovává náboženský kontext? Velikonoce jsou v České republice velmi významným svátkem. To, že dochází k přípravám na Velikonoce, si můžeme povšimnout skoro na každém našem kroku. Otázkou tedy je, jak se slaví Velikonoce v České republice? Právě tato otázka nám byla zodpovězena třemi účastníky našich rozhovorů, z kterých jsme si povšimli, že je mnoho způsobů, jak Velikonoce oslavit. Lidé mohou jejich slavení striktně dodržovat nebo si mohou svátek poupravit dle svých potřeb. Vyskytují se i tací, kteří Velikonocím nedávají příliš velkou váhu a zkrátka od jakýchkoliv zvyků upustili. Z počátku si představíme názory těch, pro které hrají Velikonoce velkou roli a přiblížíme si, jak jsou jimi Velikonoce vnímány.

Jak již bylo zmíněno, v některých rodinách se na Velikonoce klade veliký důraz. Převážně se jedná o věřící, kteří vnímají Velikonoce jako oslavu Ježíše Krista, který zemřel za naše hříchy a díky tomu jsme spaseni.

„Na stejné bázi jako Vánoce bereme Velikonoce, tzn. že když se Ježíš narodil na Vánoce tak na Velikonoce zemřel, to je vlastně naším důvodem, proč je pro nás Ježíš důležitej. On zemřel za naše hříchy a díky tomu my jsme spaseni, takže to je obrovskej svátek. Já to vnímám jako jeden z tědlech dvou nejvzácnějších svátků v křesťanství.“ (Sofie)

V tento významný svátek si věřící připomínají poslední týden Kristova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení, ke kterému dochází během tzv. Svatého týdne. Svatý týden začíná Květnou nedělí a končí Velikonocemi. Obsahem Svatého týdne jsou Modré pondělí, Šedivé (Žluté) úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Velikonoční neděle a Velikonoční pondělí.

„…my si procházíme upravenej Pesach bych tak řekla. A co se týče sboru, tak máme slavnostní shromáždění v neděli, kde zpíváme chvály zaměřené na Velikonoce, kde zpíváme o tom, že Ježíš za nás zemřel, za naše hříchy. Jsme očištěni. Nemáme jenom v neděli shromáždění, ale máme i v pátek – Velký pátek, kdy je právě to ukřižování. A v neděli je to takové slavnostní, to se i hezky oblíkáme. Máma má ráda, když si oblíknem něco bílýho, světlýho, protože to je to vzkříšení, to je ten den radosti. A v pátek je takovej jakoby den truchlení, ale máme tam spoiler – Ježíš vstane z mrtvých za 3 dny. Takže takhle no. Je to super svátek, já o tom hrozně ráda povídám.“ (Sofie)

Na Velikonoce tedy nemůžeme pohlížet jako na svátek, který má svá striktní pravidla – zvyky jsou více či méně dodržované a struktura zvyků je také velmi rozmanitá. Existují ale i zvyky, které se již příliš nevtiskávají do lidových tradic anebo také zvyky, na které je různě pohlíženo. Napadlo by Vás například, že barvení vajíček nebo pletení pomlázky by mohly být kontroverzními tématy? Pro někoho tak typická velikonoční činnost, pro druhého pohanský zvyk, který s významem Velikonoc nijak nesouvisí.

„Malování vajíček a tak, to původně vznikalo z toho, že se oslavovala bohyně plodnosti, žena a jaro. Takže to nemá nic s Velikonocema společného. Ale myslím, že třeba někdo od nás z kostela pořád barví vajíčka, ale nepatří to do toho křesťanství ani ty pomlázky a všechno. […] Já to beru jako pohanský zvyk, který bych určitě nedělala a nesouhlasím s tím.“ (Sofie)

Velikonoce jsou v očích mnoha lidí vnímány pouze jako lidová tradice, která se nese staletími. Ovšem tato tradice má mnohem hlubší kořeny, které sahají až do 1. st. n. l. Je to velmi významný náboženský svátek. Ze strany věřících jsme dostali jasnou odpověď – jedná se o náboženský svátek.

„Náboženský svátek. Mně osobně je to hrozně líto, že lidé často nevědí správný význam Velikonoc. Když se s takovými lidmi potkám, ráda vedu nějaké diskuse nebo debaty o tom, co vlastně Velikonoce znamenají. Historicky, z čeho to vyšlo a že tohle to předané, co se slaví dnes, nejsou Velikonoce. Je mi líto, že třeba v nižších ročnících ve škole se tohle více neučí. […] ale to je samé s Vánocema, tam Ježíšek nosí dárky, ale to není o tom, že ti někdo přinese dárek, ale je to o narození Ježíše Krista. (Sofie)

Jak již bylo zmíněno, zajímavým tématem pro nás bylo i samotné pohlížení na Velikonoce ze strany jak věřících, tak i nevěřících. Nyní již víme, jak můžou být Velikonoce vnímány a slaveny lidmi, kteří jsou nábožensky založeni. V kontrastu k tomuto zjištění si nyní představíme odpovědi těch, pro které se Velikonoce nesou pouze ve jménu tradice. Nyní se tedy pojďme zaměřit na samotné odpovědi a náhledy respondentů.

„Protože nejsem věřící, tak spíše beru Velikonoce jako lidovou tradici, která by se měla uchovávat, aby se na ni nezapomnělo. Je ale škoda, že ve městech se právě už Velikonoce moc neslaví, a je to spíše o penězích.“ (Petra)

Jak poté probíhají oslavy mezi těmi, kteří chápou a vnímají Velikonoce čistě jako lidovou tradici?

„U nás se Velikonoce vlastně už skoro vůbec neslaví, ani ve smyslu náboženském ani ve smyslu lidovém. Řekla bych, že má rodina bere tyto svátky spíše jako prodloužený víkend a dny, kdy se nemusí do práce a do školy. Můžu říct, že posledních pár let je skoro až ignorujeme nebo prostě žádné oslavy a tradice neřešíme.“ (Bára)

Pro mnohé jsou Velikonoce vnímány pouze jako dny volna a forma odpočinku od práce. Dochází tedy k udržování některých zvyků mezi těmi, kteří nemají k Velikonocům žádný náboženský vztah? I tady jsme se setkali s různorodými odpověďmi. U některých respondentů dochází alespoň k částečnému udržování tradic, u některých na druhou stranu vůbec.

„Já osobně nedodržuji vůbec žádné, jak nemám k Velikonocům vztah, tak ani k tradicím které s nimi souvisí […] „Velikonoce vnímám čistě jako tradici lidovou, nikdy jsem se osobně nesetkala s nikým, kdo by je vnímal nábožensky, a o historii Velikonoc jsem se dozvěděla až později ve škole.“ (Bára)

V tento svátek si věřící připomínají poslední týden Kristova pozemského života tzv. Svatý týden. Na každý ze dnů Svatého týdne připadá určitá činnost či tradice. Například Modré pondělí a Šedivé úterý jsou věnovány poklízení. Poklízení není opomenuto ani na Škaredou středu, kdy se speciálně na tento den nechávají vymetat komíny a pece. Na Zelený čtvrtek se pojídají jidáši a tak dále. Jelikož již víme, jak probíhají oslavy Velikonoc u věřících, představíme si nyní také průběh Velikonoc od těch, pro které jsou Velikonoce pouze lidová tradice.

„Na Modré pondělí a Šedivé úterý nedodržuji nic, ale ve středu poklízím, nemračím se, abych se nemračila další středy a peču jidáše. Na Zelený čtvrtek připravuji večeři, tak aby pokrm obsahoval zelenou barvu. Na Velký pátek si nic z jiných domácností nepůjčuji a ani neperu, protože bych prala v Ježíšově krvi. V sobotu peču beránka, barvím vajíčka, peču mazanec. Hodně poklízím. V neděli nešiju, i když to patří mezi mé koníčky a oblíbené činnosti, protože bych si mohla zašít štěstí, sejde se celá rodina a připravuji také bohatý oběd a večeři. V pondělí pak otevírám případným koledníkům a obdarovávám je vajíčky a sladkostmi.“ (Petra)

Nyní jsme si jemně načrtli rozdíly, které se nachází mezi věřícími a nevěřícími. Když se ovšem podíváme na problematiku vnímání Velikonoc ve městech a na vesnicích, naši respondenti se nachází v konsensu. Samozřejmě můžeme najít i jisté rozdílnosti, ale my nyní můžeme říci, že naši respondenti se na tomto tématu výhradně shodli. Z našeho zkoumání vzešlo, že se ve městech tradice příliš nedodržují. Zatímco ve městech již pomalu dochází k úpadku mnoha tradic, na vesnicích jsou oslavy Velikonoc často velmi živé a bujaré. Abychom si nedělali iluze, nutno podotknout, že k odlišnostem dochází i na vesnicích. Ale s jistotou můžeme tvrdit, že na vesnicích uvidíte koledníky spíše než ve městech.

„Vzhledem k tomu, že žiji ve městě, a zde se Velikonoce už skoro vůbec neslaví, tak už nedodržuji tradice, které jsem měla spojené s návštěvou u babičky – jako malá jsem totiž s ostatními na vesnici vynášela Moranu, přinášeli jsme do vesnice líto, pamatuji si také, že kluci běhali s řehtačkami a klapačkami.“ (Petra)

„Asi i tím že žiju celý život ve městě tak pro mě nemají takovou váhu jako pro mé kamarády, kteří žijí na vesnicích. U nás ve městě se Velikonoce nikdy moc neřešili, žádné řehtačky a velikonoční slavnosti jsem vůbec neznala jako dítě.“ (Bára)

Z velmi podobného úhlu můžeme vnímat i námět oslav v průřezu jednotlivých generací. Mezi jednotlivými generacemi bývají většinou rozdíly, někdy i velmi značné. Vzhledem k tomu, že v průběhu času dochází k určitým proměnám společnosti, a tedy i tradici, naše další otázka byla zaměřena na způsoby slavení Velikonoc, jak si to pamatují starší ročníky. Jak se tedy slaví a slavily Velikonoce u starší generace?

„Můj děda, který vyrůstal na vesnici se svými sedmi sourozenci si pamatuje, že chodili všichni kluci a holky řehtat, chodilo se ve čtvrtek jedou a v pátek dvakrát, v sobotu se chodilo jen dopoledne, ale ke každému baráku a před každý barákem se zpívala písnička o Jidáši. Nařezali vrbové proutí, přesně osm proutků a z nich si upletli svou vlastí pomlázku, kterou vyšlehali holky, aby neuschli a dívky jim za to daly barevná vajíčka. Nasbíraná vajíčka, peníze a sladkosti si s ostatními dětmi z vesnice potom rozdělili. Do kostela nechodili a vnímali Velikonoce jen jako tradici lidovou.“ (Bára)

Někteří nahlíželi na Velikonoce pouze jako na lidovou tradici, která se nese z generace na generaci. Dodržovali určité tradice, které byly typické pro danou vesnici. Z našeho zkoumání již vyplynulo, že se ale nemusí jednat pouze o lidovou tradici, ale mnohým tento svátek připomíná Ježíše Krista a je vnímám v náboženském kontextu.

„Babička byla věřící, takže pro ni to byl největší svátek. Už na Popeleční středu u ní začínal Velikonoční čas, kdy si chodila do kostela pro popelec. Postila se a opravdu se to snažila dodržovat. V Pašijovém týdnu v pondělí a v úterý babička hodně uklízela, ve středu si zvala kominíka a pekla nám jidáše, čtvrtek si už nepamatuji. Na Velký pátek chodila do kostela na pašije, neprala a vařila nám kroupy. V sobotu chodila na bohoslužbu, pekla a barvili jsme u ní vajíčka. V neděli si v košíčku nosila z kostela posvěcený mazanec, vajíčka, máslo a slaninu. V pondělí pouštěla koledníky.“ (Petra)

Takto nám naši členové našeho zkoumání přinesli vhled do situace ohledně slavení Velikonoc v České republice. Jak by našemu čtenáři mohlo být jasné, velikonoční zvyky nejsou všude stejné a liší se kupříkladu v závislosti na geografických podmínkách nebo na dané kultuře. Země, která nám přinese kontrast ke slavení Velikonoc v České republice, je Ukrajina. Na Ukrajině převládá náboženství pravoslavné, a významnou roli hraje zejména na západě země. Náboženství je velmi významnou součástí každodenního života.

„Můj táta tradice dodržuje dost přísně, je fakt silně věřící a nábožensky založený. Chodí do kostela každou neděli během roku, o Velikonocích chodí pak mnohem častěji. Dodržuje půst velmi striktně a snaží se aby jsme ho já s brácha taky dodržovali. Mamka je určitě taky věřící, ale není tak pečlivá jako táta, a do kostela chodí jen občas i když by chtěla chodit častěji.“ (Markéta)

Jak již bylo zmíněno, Velikonoce jsou velmi významným svátkem. Nyní se můžeme zaměřit na to, jak jsou vnímány z hlediska jiné národnosti – ukrajinské, a již zprvu můžeme vidět první rozdílnosti.

„Je pro mě důležité dodržovat tradice a věřit v zázraky. Jsem věřící, a proto jsou pro mě Velikonoce nejdůležitějším svátkem roku. Velikonoce jsou pro mě projevem Boží lásky.“ (Olena)

Můžeme si povšimnout, že Velikonoce nejsou primárně o lidové tradici, jedná se spíše o velmi významné období, které je prožíváno jiným způsobem. Samozřejmě, že i zde nalezneme některé tradice, ale primárně se jedná o náboženský svátek.

„Spíše to vnímáme jako náboženský svátek. Máme i nějaké tradice, ale velmi málo. Hrajeme hru s vajíčky, a ještě máme tradici, že na dřevo dáváme takovou stuhu. To dávaj jako páry nebo jedna dívka na lásku na budoucí rok. To se dělá na Velikonoce, ale ne všichni to dodržují, a ne všichni to ví, že existuje taková tradice.“ (Daria)

Velikonoce jsou tedy vnímány jako náboženský svátek, jak tedy probíhá příprava Velikonoc a samotné slavení Velikonoc? A jaké jsou s tím spjaté velikonoční zvyky?

„Chodíme každý rok na půlnoční spolu i s prarodiči. Mamka vždycky několik dní před nedělí připravuje všechno možný, několik druhů masa, s babičkou pečou pirohy a pasku. Barví vajíčka, aby to všechno bylo připravený na tu půlnoční mši. Pak tam do kostela odneseme košíček, dáme tam to jídlo a svíčku a vyšívaný ubrousek od babičky. Z toho jídla tam dáváme vajíčka, pasku, maso, několik druhů uzenin, tvaroh a občas i víno. Vlastně tam můžeme dát skoro cokoliv důležitý je hlavně to, aby se to pak snědlo. Protože na tý mši se to posvětí a posvěcený jídlo se nesmí vyhazovat. Fakt si dáváme pozor, aby ani drobeček nebo kousíček neskončil na zemi. Když pak ráno z tý mše přijdeme, vzbudí se ti co tam nebyli a říkáme si takový pozdrav: Christos voskrese. Ten se říká třikrát, vždycky ho řekneš a druhý ti odpoví: Vostinu voskrese, a takhle třikrát za sebou. Začíná se takovou bitvou vajíček, každej si vybere svoje vajíčko a ťukaj se proti sobě s ostatníma a kdo má nejsilnější vajíčko tak vyhraje. Pak už se jde jíst a musí se sníst úplně všechno z toho košíku.“ (Markéta)

Všichni naši účastníci se shodli na tom, že existuje jedna tradice, kterou nedodržují, a tou je půst. Někteří členi jejich rodiny se stále této tradice drží, oni však nikoliv.

„Moje babička jo, ale moje mamka a tatínek už ne a děti taky ne, protože se to už neúplně šíří po Ukrajině, pouze babičky ještě dodržují velkopostní pravidla. Já si to nedovedu představit nejíst maso., proto jím všechno.“ (Daria)

V průřezů generací dochází ke změně tradic, jak již bylo výše zmíněno. Vskutku významným rozdílem napříč všemi rozhovory se stala velkopostní doba, od které většina již ustoupila. Avšak jejich prarodiče tuto tradici dodržovali, neboť to bylo výraznou součástí Velikonoc. Můžeme si tedy povšimnout, že v průřezu generacemi došlo k určité změně. Ačkoliv je významná část ukrajinského obyvatelstva věřící a striktně dodržují své zvyky a tradice, tak i přesto můžeme pozorovat určité nuance mezi starší a mladší generací.

„Moji prarodiče byli silně věřící, takže dodržovali i dobu velkopostní. A skutečně jedli jen povolené pokrmy. Pamatuji si, že když jsem je navštěvovala, tak jsem se také musela postit. Ale jinak si myslím, že Velký svatý týden slavili podobně jako já.“ (Olena)

Po přestěhování se do České republiky čelili naši informátoři nové kultuře. Docházelo ke střetům s kulturou českou a mnohé se přizpůsobilo novému prostředí, ve kterém se nyní nacházeli. Některé prvky zůstaly zachované, jiné se na druhou stranu přizpůsobily.

„No tak rodiče se museli podřídit českým tradicím a smířit se s tím že jejich děti vyrůstají v úplně jiným prostředí. Protože my jsme chtěli chodit koledovat a hledat sladkosti a sbírat vajíčka jako děti tady, který nemaj pravoslavný rodiče. Proto jsme to nějak zkombinovali. Rodiče nás nechali dělat některý český tradice, třeba jako pomlázku, ale zároveň jsme chodili do kostela a omezovali maso, což děti okolo nás neznali. Nic neubrali, ale prostě se k tomu přidali i některý tradice odsud.“ (Markéta)

Z našeho zkoumání vzešel fakt, že Velikonoce jsou pojímány různě a skutečně záleží na tom, jaké tradice si rodiny případně společnost vytvoří a jak je uchovávají. V České republice se Velikonoce uchovávají jako lidová tradice a zvyky, které jsou nám vštěpovány od dětství. Z rozhovorů jsme se mohli dozvědět i to, že pravý náboženský kontext se mnoho z nás dozvídalo až na základní škole. Do té doby byly Velikonoce pro mnoho lidí pouze malování vajíček, pomlázka a řehtačky. Zajímavý kontrast se nám vyskytnul s účastníky ukrajinské národnosti. Ukrajinská národnost je velmi nábožensky založena, proto také není divu, že pro všechny členy zkoumání jsou Velikonoce primárně svátkem náboženským, který je pro ně jedním z nejvýznamnějších svátků.

Fotografie z velikonoční mše z pravoslavného kostela v Debři u Mladé Boleslavi:

Hlavním cílem naší práce bylo porovnat oslavy a vnímání Velikonoc jako křesťanského svátku v ČR a na Ukrajině. Dále pak jaký vliv má na velikonoční tradice prostředí, ve kterém žijeme a zdali se tradice mění v závislosti na generacích. Díky průzkumu a zjištěným informacím od respondentů, jsme dokázaly odpovědět na výzkumné otázky stanovené na začátku práce:

1. Jak se slaví Velikonoce v ČR a na Ukrajině?

Velikonoce, které patří k významným svátkům jak v České republice, tak na Ukrajině, jsou spjaté s rozsáhlou rozmanitostí. V ČR neexistuje žádný stanovený způsob, jak Velikonoce slavit a každý si tak přizpůsobuje slavení tohoto svátku svým zkušenostem, požadavkům a zvykům. Z rozhovorů jsme se dozvěděly, že mnozí nebyli seznámeni s návazností Velikonoc na náboženství, dokud jim tento fakt nebyl sdělen ve školském prostředí. Velikonoce jsou tedy spíše záležitostí tradiční nikoliv náboženskou. Tato tradice se uchovává a přenáší dále, jelikož slavení Velikonoc je i zajímavou zábavou pro děti. Samozřejmě předpoklad toho, že Velikonoce jsou spíše záležitostí tradiční než náboženskou, nelze uplatnit celoplošně. Již při vzájemné interakci s respondenty jsme si povšimly, že i v České republice se některými slaví Velikonoce ve spojitosti s náboženským kontextem a tyto oslavy připomínají umučení, vzkříšení a zmrtvýchvstání Krista.

K velmi zajímavému kontrastu s Českou republikou dochází při pohledu na slavení Velikonoc na Ukrajině. Jak již vyplynulo ze samotného zkoumání a z rozhovorů, které byly vedené s respondenty, náboženství na Ukrajině má diametrálně rozdílnou roli než v České republice. Ukrajinská národnost je nábožensky založena a podle toho mají i Velikonoce svůj náležitý náboženský význam. Všichni ukrajinští respondenti se shodli na tom, že Velikonoce vnímají především jako náboženský svátek. Naši respondenti se také velmi často shodovali i na způsobu oslav Velikonoc. Shodovali se na jejich přípravách, průběhu, a dokonce i na zábavě s vajíčky, která je velmi zajímavou součástí a mnohého čtenáře by mohla překvapit. Jak samotná výzkumná otázka napovídá, zaměřovaly jsme se primárně i na to, jak jsou Velikonoce vnímány. Čeští účastníci se většinou přikládají k tomu, že Velikonoce jsou v součinnosti s tradicemi. Na druhé straně naši ukrajinští účastníci se ve všech případech shodli na náboženském kontextu.

2. Jaký je rozdíl mezi českými a ukrajinskými Velikonocemi?

V České republice se objevují tradice, které se do značné míry shodují. Ke značnějším rozdílům v pojímání tradic dochází především ve městech a na venkově, což bude později zmíněno. Nicméně, české Velikonoce jsou na rozdíl od ukrajinských slaveny poměrně volně. Slavení Velikonoc se různí rodina od rodiny, město od města, kraj od kraje. Každý si tedy nastaví oslavy podle vlastních představ a zvyků. Zatímco na Ukrajině jsou tyto oslavy Ježíše Krista chápány v rámci obyvatelstva do jisté míry stejně, a i samotné Velikonoce se tedy odehrávají podobně. Ukrajinská národnost vnímá Velikonoce jako čistě náboženský svátek, který postrádá tradice, ale i tak se zde sem tam nějaké tradice objevují. Opět si tedy můžeme povšimnout, že je zde určitá míra flexibility tradic v rámci rodiny. Ovšem většinou se setkáváme s popisy, které jsou si mezi jednotlivými respondenty výrazně podobné, z čehož usuzujeme, že Velikonoce na Ukrajině jsou více jednotné než v České republice.

3. Jaký je rozdíl ve velikonočních oslavách na venkově a ve městě?

Dnes se slavení Velikonoc ve městech a na venkově velmi odlišuje. Ve městech tento svátek lidé ani často nevnímají a berou ho jako pouhé dny volna. Čas, při kterém mají prostor pro odpočinek, pečení beránka nebo barvení vajíček. Pro lidi žijící ve městech jsou oslavy Velikonoc na vesnicích často velkým překvapením. Zvyky, jako je vynášení Morany, koledníci s pomlázkami a řehtačkami nebo zpívání písní o Jidáši.

4. Jaký je rozdíl ve velikonočních oslavách mezi generacemi?

Společnost se neustále mění a s ní i její tradice. Generační rozdíly jsou spíše subjektivní, záleží na konkrétních rodinných zvyklostech. Na venkově tradice většinou přetrvaly bez závislosti na generacích. Ve městech tradice značně upadají nebo se už vůbec nedodržují. Záleží také na náboženském aspektu. Pokud jsou Velikonoce vnímány jako lidová tradice, většinou se zvyky přenášejí z generace na generaci. Oproti tomu Velikonoce jako náboženský svátek, oslavují Ježíše Krista. Nejde o přenášející se tradice, jde o víru. Na Ukrajině je jedna tradice, která se v dnešní generaci už příliš nedodržuje a tou je půst.

5. Jak byly velikonoční oslavy ovlivněny přestěhováním do jiné země?

Dalším pozoruhodným aspektem slavení Velikonoc, kterým jsme se zabývaly a který byl pro nás velmi zajímavý, byla změna slavení Velikonoc po přestěhování. Pokud tedy k nějaké došlo. Setkaly jsme se s různými pohledy. Každý respondent se k tomuto tématu stavěl trochu jinak. V rozhovorech bylo uvedeno jednou respondentkou, že si způsob slavení Velikonoc po přestěhování zachovala, ačkoliv jí české tradice nejsou nijak cizí. Druhým respondentem bylo naopak uvedeno, že došlo k určitému prolnutí českých tradic a ukrajinských tradic. Poslední respondent uvedl, že bohužel došlo k částečnému upozadění tradic celkově. Zde si tedy můžeme povšimnout, že změna po přestěhování může dosáhnout široké variability, která vede k odlišnostem mezi jednotlivými případy.

Knižní zdroje

FROLCOVÁ, Věra; MIKYSKOVÁ, Markéta, Jidáš v povědomí a velikonoční tradice dětí. Český lid, 2000, 87.2.

JIRKA Luděk, My a Ukrajina, Pravoslavné Velikonoce na Ukrajině. 2017.

MANNING, Kathleen, Why do Catholics and Orthodox Christians celebrate Easter on different days. U.S. Catholic, 2015.

MOYSEY, A. A.; ROMAN, L. A., The particularities of celebration of greatest religion holidays in Ukraine. Sci Herit, 2018, 23.3.

SKOPOVÁ, Kamila. Velikonoční svátky o století zpátky aneb Jarní tradice v české domácnosti. Praha: Akropolis, 2007. ISBN 978-80-86903-38-9

ŠOTTNEROVÁ, Dagmar. Lidové tradice. Olomouc: Rubico, 2009. ISBN 978-80-7346-096-9

ŠOTTNEROVÁ, Dagmar. Velikonoce. Olomouc: Rubico, 2004. ISBN 80-7346-044-0

TOUFAR, Pavel. Velikonoce. Třebíč: Akcent, 2001. ISBN 80-7268-129-X

VAVŘINOVÁ, Valburga. Abeceda Velikonoc. Praha: Krásná paní, 2011. ISBN 978-80-86713-68-7

VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-292-9

Internetové zdroje

Razumkov censtre. Specifics of relifious and church self-determination of citizens of Ukraine: Trends 2000-2021. [online]. 2021 [cit. 2022-06-01]. Dostupné z: https://razumkov.org.ua/uploads/article/2021_Religiya_eng.pdf

Spirits. Velikonoce na Ukrajině. [online]. [cit. 2022-05-28]. Dostupné z: https://www.spiritsua.cz/a/velikonoce-na-ukrajine

VOLEJNÍK, Jan. ČEČET, Viktorija. KUNEŠ, Tomáš. PANKO, Irina. Velký půst na Ukrajině a v ČR v Pravoslavné církvi. [online]. 2017 [cit. 2022-04-28]. Dostupné z: https://www.hks.re/wiki/2017:pravoslavi2

ZILYNSKYJ, Bohdan. My a Ukrajina: Pravoslavné Velikonoce na Ukrajině. [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné z: https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/294

Český rozhlas. Pravoslavné Velikonoce. [online]. 2014 [cit. 2022-06.01]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/pravoslavne-velikonoce-8010639

SLAPNIČKOVÁ, Markéta. BUŠKOVÁ, Jana. KOHOUTKOVÁ, Nikola. Pravoslavné Velikonoce v Rusku a na Ukrajině. [online]. 2013 [cit. 2022-04-28]. Dostupné z: https://www.hks.re/wiki/ortodoxni_krestanstvi_-_velikonoce

Stránka o Pravoslaví. Hrst myšlenek z kázání o velkopostních nedělích. [online]. [cit. 2022-05-02]. Dostupné z: http://orthodoxia.cz/kalendar/vp_nedel.htm

ZILYNSKYJ, Bohdan. My a Ukrajina: Velikonoce. [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné z: https://www.myaukrajina.cz/node/772

Hlas Pravoslaví. Měsíčník Pravoslavné církve v Českých zemích. [online]. [cit. 2022-05-11]. Dostupné z: https://www.hlas.pravoslavi.cz

Český statistický úřad. Náboženská víra. [online]. 2022 [cit. 2022-08-20]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/scitani2021/nabozenska-vira



Počet shlédnutí: 161