Vliv sociálních médií na formování identit

Autor Václav Čermák

Úvod

Edie Sedgwick, Warholova múza, vyslovila, že každý den je tak jiná, až ve skutečnosti neví, kým vlastně je. V šedesátých letech minulého století nabýval tento výrok jistého pelu neuchopitelnosti a těžko uvěřitelných možností, avšak v dnešní době 20. let 21. století se jedná o něco, co má na dosah téměř každý člověk, který má dostatek času se vytváření své nové identity může věnovat. To znamená, že největší možnost k formování své identity mají dospívající. Usedají k počítači či k telefonu v klidu domova a mají čas i prostor k vytváření identity v online prostředí sociálních sítí. Avšak co se stane, pokud se vytvořená identita jedince přehoupne do jeho skutečného života? Jaké může být setkání se skutečnou realitou? A mají sociální média opravdu takový vliv na formování identity jedince?

Právě na poslední uvedenou otázku je velmi složité odpovědět, ale následující text se odpověď najít pokusí. Aby vůbec bylo možné odpověď najít, bude nejprve zapotřebí obsáhnout teoretický základ této problematiky – definovat pojmy jako osobnost a identita, postihnout téma vývoje lidské psychiky a téma procesu socializace, ale také proniknout do teorie mediálního vlivu, jakožto i do teorie online prostředí sociálních sítí, právě jejichž prostřednictvím se identity formují. Doplněním celého postihnutého tématu pak bude případová studie, která se zaměří především na osobní anamnézu a situace, v nichž formování identity patnáctileté dívky probíhalo.

1 Teorie osobnosti a identity

Nakonečný uvádí, že teorie osobnosti jsou vždy pokusem o vysvětlení či popis toho, jak funguje lidské duševní prožívání jako celek. Jaké je jeho vnitřní uspořádání a jak prožívání funguje v souvislosti s determinací biologickou na jedné straně a s determinací společensko-kulturní na druhé straně.(NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1680-5.)

Teorie osobnosti tedy hledají odpověď na stěžejní otázku: proč jsou lidé po své psychologické stránce takoví, jací jsou? Teorií osobnosti existuje v dnešní době již téměř nepřeberné množství. Jako ty nejznámější a možno říci i nejslavnější. Lze uvést následující: psychoanalýza Sigmunda Freuda se svým id, egem a superegem; Neopsychoanalýza Sullivana, Horneyové a Fromma, kteří ubírají idu na významu; behaviorismus vnímající osobnost jako systém naučených vzorců chování dle Skinnera; fenomenologická psychologie založená na analýze zkušenosti podle Husserla; humanistická teorie osobnosti Carla Rogerse založená na humanistické psychologii A. H. Maslowa a definující osobnosti jedince vždy v souvislosti s interpersonálními vztahy v rámci teorie sebeaktualizace; Kellyho kognitivistická teorie osobnosti oponující behaviorismu, která staví na příjmu, zpracování a používání informací; Jungova analyticko-psychologická teorie postavená na pojmech vědomí a nevědomí, kdy nevědomí může být osobní, nebo kolektivní, načež dalšími Jungovými pojmy jsou extroverze a introverze; Adlerova individuálně-psychologická teorie osobnosti založená na pojetí člověka jako na bytosti, která je v prvé řadě společenská a má vrozenou potřebu sdružování se a prožívání pocitu sounáležitosti.( HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7367-175-1.)

1.1 Potřeba informací a touha někam patřit

Ze všech uvedených příkladů teorie osobnosti budeme pro tuto podkapitolu čerpat ze dvou, které se zdají být pro zvolené téma nejpřínosnější a zároveň poskytují odpovědi na možné triviální otázky jako: Proč mají lidé takovou potřebu vyhledávání informací? Proč se lidé touží sdružovat (i prostřednictvím sociálních sítí)? Konkrétně se jedná o Kellyho a Adlerovu teorii. Alfred Adler ve své individuálně-psychologické teorii zdůrazňuje pojetí člověka jako bytosti společenské, u které jsou typickými rysy: • vrozený cit pro sdružování; • potřeba pocitu sounáležitosti; • potřeba mít ve společnosti svoje místo.

Adler se přitom zabývá i pomyslným startovacím místem, které každý vnímající jedinec má ve společnosti. Toto startovací místo je spojeno s pocitem méněcennosti – vede a navádí člověka k prosazení se. Objevuje se již v raném dětství a je spojen s touhou po moci. Toto vše Adler řadí pod pojem inferiorita.

Dle Adlera je inferiorita přirozená, je silně propojena s biologickým vývinem jedince i s ontogenezí jeho psychiky jako celku. Zde autor podotýká, že každý jedinec je na počátku svého života malý a slabý, avšak už v tomto pomyslném zárodku spatřuje svůj životní cíl – stát se součástí společnosti, a to součástí pokud možno co nejvíc uznávanou.(PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-0871-3.)Zde je možné sledovat možný přesah do světa sociálních sítí. V touze po uznání používáme filtry fotografií, volíme takové fotografie a zveřejňované informace, které pokud možno co nejvíc vyvolávají v druhých osobách pocit uznání. Chlubíme se, jak jsme úspěšní. Sbíráme like a follow, které nám dokazují, že jsme součástí společnosti, protože jí toužíme být. Ale proč ostatní tyto zveřejňované informace sledují? Proč mají potřebu je znát, spatřit? Zde navazuje George A. Kelly.

Kognitivistická teorie osobnosti G. A. Kellyho pracuje s procesy příjmu informací a jejich zpracování a používání. Kelly vnímá člověka jako systém na zpracování informací prostřednictvím interních kognitivních procesů, který se sám reguluje, přičemž určujícími činiteli prožívání a chování tohoto pomyslného systému je význam jednotlivých informačních podnětů a reakcí na ně.

Samotnou osobnost Kelly definuje jako systém konstruktů, které vždy vycházejí ze zkušenosti individua, přičemž zkušenost je založena na získaných informacích. Aby se jedinec vyznal ve skutečnosti, musí každý den konstruovat nějaké koncepty založené právě na získaných informacích. Na tomto informačním základě se pak jedince snaží předvídat události, kontrolovat je a zařazovat do jednotlivých svých vnitřních kategorií situací a vzorců chování. Zde je nutno zdůraznit, že různí lidé si vytvářejí různé konstrukty psychologických fenoménů, přičemž tyto konstrukty vztahují jak na sebe, tak na ostatní (je možno konstatovat, že podle sebe soudí ostatní).

Kelly uvádí jako klíčový pojem své teorie: konstrukt, a to ve významu způsobu pojetí skutečnosti. Funkcí konstruktu pak je anticipace událostí (tj. předem vytvořená představa o uskutečnění určitých událostí, která může být částečně podvědomá). Na základě svého osobního konstruktu (svého osobního pojetí skutečnosti) každý člověk předpokládá, jak se bude v konkrétní situaci – až tato nastane – bude chovat. Konstrukty každého jedince ovšem zahrnují podobnosti i rozdíly jeho představ, jeho vlastní kategorizace, jeho vlastních zkušeností, které všechny se vážou k jím stanoveným kategoriím konstruktů, představ a zkušeností. Kelly rozlišuje konstrukty jaderné (stěžejní, vztahující se k významným faktům) a periferní, což jsou konstrukty méně podstatné.

Této teorii bývá často vytýkána ignorace emocí člověka a jejich významu a zjednodušení osobnosti člověka na vyhodnocovací systém konstruktů.(NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1680-5.) Na druhou stranu, tato redukce je pro zvolené téma přínosná, neboť ne ve všech příspěvcích na sociálních sítích je emocionálnost. Právě ty „adlerovské“ ji většinou postrádají, a přesto jsou množstvím lidí (členů sociálních sítí) uznávané.

1.2 Teorie identity

Durkin uvádí, že vědomí sebe sama – tedy uvědomování si své vlastní identity – není vlastnost, se kterou se jedinec narodí. Naopak, tato vlastnost (či schopnost) přichází postupně, zejména v období dospívání.(DURKIN, K. Developmental Social Psychology. Oxford: Blackwell Publishers Ltd., 1995. ISBN 9780631148296.)

Více se tomuto tématu věnují Macek a Tyrlík, když uvádějí tzv. širší vztahový rámec uvažování, kterého je člověk schopen v rámci sebereflexe, jaká právě přichází postupně, neboť je založena na sbírání zkušeností s vlastním já. Zkušenost je vždy propojena s přítomností, avšak jejím základem jsou jednak vzpomínky na minulost a jednak představy vztahující se k budoucnosti.

Na takovém základě vzniká tzv. činné já – soubor vlastních pocitů, představ a myšlenek, které se všechny zakládají na získané zkušenosti. Samy o sobě jsou pak vlastní pocity, představy a myšlenky významným zážitkem formujícím člověka jako jedinečnou myslící bytost.

Činné já je utvářeno v dětství prostřednictvím zážitků a rozšiřujícím se vnímáním okolního světa. V dospívání pak dochází k rozšíření škály prožitků a s nimi spojených pocitů. V tomto období si jedinec začíná uvědomovat svou vlastní subjektivitu; jako příklad lze uvést situaci, kdy děti na prvním stupni základní školy vnímají poskytované informace s univerzální platností, avšak na druhém stupni jsou schopny již informace samy zpochybňovat. Činné já je zde v rámci objevení subjektivity přetvořeno na uvědomění já jsem já. (Zde je vhodné srovnání s knihou Bylo nás pět od Karla Poláčka.) (MACEK, P. a TYRLÍK M. Sebepojetí a identita v adolescenci – sociální a kulturní kontext. Brno: MU, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.)

Oba autoři se dále věnují pojmu sebereflexe nebo identita, který vykládají jako schopnost uvědomění sebe sama, jako psychologickou kategorii, v níž se tvoří představy, pocity, myšlenky. Identita však není pouze koncept. Je to nástroj, jehož pomocí lze evaluovat smysluplnost a samotnou hodnotu existence konkrétního jedince. Evaluace přitom vždy probíhá v mezích konkrétní etapy života. Právě podle měřítek konkrétní etapy (a jejího typizovaného prostředí) je hodnocena i smysluplnost jedince v návaznosti na kulturu konkrétního prostředí a interpersonální vazby, jakož i sociální vazby všeobecně. Zde je důležité podotknout, že pubescenti a adolescenti, u nichž se identita formuje, se již začínají aktivně zajímat o svou budoucnost (např. jedinec už nechce být jen hasičem, ale zajímá se o náročnost povolání, fyzickou stránku, detaily náplně práce i plat). Tento aspekt rovněž přispívá k formování jejich identity.

Autoři rozlišují dva typy identity:

• osobní identita = veškeré charakteristiky jedinec vztahuje ke svému já; • sociální identita = jedinec se zaměřuje na charakteristiky a obsah týkající se bytí v nějaké konkrétní skupině, přičemž dochází na identifikaci s konkrétními standardy skupiny a uvědomění si sociálních rolí.

Obě identity jsou zároveň propojené, protože osobní identita jakožto zkušenost vlastního já se vždy zakládá na zkušenosti sociální identity – druzí lidé jsou pro jedince zrcadlem, jehož prostřednictvím vnímá sám sebe. Jedinec si dělá sám představu o tom, jak jej vidí ostatní, co si o něm myslí, jak jej hodnotí… to vše vyvolává myšlenky a pocity, jak ovlivňují jeho další prožívání i jednání.(MACEK, P. a TYRLÍK M. Sebepojetí a identita v adolescenci – sociální a kulturní kontext. Brno: MU, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.)

2 Ontogeneze psychiky a socializace

Z hlediska vývinu psychiky jedince a zvoleného tématu, jsou stěžejními tématy adolescence a socializace, která v tomto vývojovém období probíhá. Adolescenci jako takovou lze přirovnat k mostu mezi břehy dětství a dospělosti. Jako na mostě bývá v mnoha ohledech upozaděna původní pestrost, zatímco jiné skutečnosti vycházejí do popředí. Jedinec v období adolescence prochází komplexními psychosociálními proměnami, dochází ke změnám osobnosti, ke změnám sociálního postavení ve společnosti.

Období adolescence začíná reprodukční zralostí, jedinec se začíná osamostatňovat, postupně přebírá roli dospělého, avšak výraznou roli zde hraje nedostatek životních zkušeností v kontrastu touhy žít po svém.(VÁGNEROVÁ, M. a LISÁ, L. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Praha:UK, Karolinum, 2021. ISBN 978-80-246-4961-0.)

Macek uvádí, že období od 14 do 16 let je v adolescenci typické hledáním vlastní identity, hodnocením a úvahami. Adolescenti se v tomto období snaží odlišit se, žít po svém – jak již bylo uvedeno, a to v těch rovinách, které jsou možné v rámci jejich zázemí, což znamená, že se většinou odlišují chováním, oblékáním, výběrem hudby. Upozaďují starší generace, mají snahu přibližovat se svým vrstevníkům.(MACEK, P. Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál, 1999. ISBN 978-80-717-8348-0.)

Carr-Gregg a Shall na problematiku adolescence nahlížejí ještě z jiného úhlu, který má významný vztah ke zvolenému tématu. Uvádějí, že každý adolescentní jedinec prochází krizí identity. Začíná navazovat hlubší vztahy s lidmi, pokouší se plánovat svou budoucnost. S tím souvisí i fakt, že se snaží pochopit svou roli v životě. Komplexně si tedy uvědomuje, že by měl nějakým způsobem formovat svou identitu, přičemž jeho identita se formuje i sama v průběhu tohoto procesu. Záměr vytvoření identity je jasný a zřejmý na průřezu všech kultur: stát se nezávislým na rodičích, nalézt směr své obživy (tedy nalézt adekvátní způsob, jímž se bude získávat prostředky pro svou obživu,později i pro obživu své eventuální rodiny).(CARR-GREGG, M. a SHALL, E. Puberťáci a adolescenti: průvodce výchovou dospívajících. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-662-9.)

Kučera uvádí několik charakteristik, resp. základních znaků, jaké jsou typické pro období adolescence: rozvoj uvažování morálního, rozvoj uvažování hypotetického, rozvoj uvažování induktivního, rozvoj uvažování deduktivního, viditelné tělesné změny, projevy emocí v nepřiměřené míře.(KUČERA, D. Moderní psychologie: hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4621-0.)To vše zároveň souvisí s průběhem socializace, která v období adolescence probíhá.

2.1 Socializace

Helus definuje socializaci coby: „Proces utváření a vývoje osobnosti působením sociálních vlivů a jejích vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá, vyrovnává se s nimi, podléhá jim či je tvořivě zvládá.(HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-628-5. str. 207.)Ke zvolenému tématu poskytují stěžejní informace Langmeier a Krejčíková, kteří dělí socializaci do několika etap:

I. vývoj sociální reaktivity – vývoj vztahu k lidem blízkým i lidem ze vzdáleného okolí; II. vývoj sociálních hodnot a hodnotových orientací – jedinec formuje své normy chování na základě kontaktu s dospělými, na základě jejich chování a postojů; III. osvojování sociálních rolí – přijímání konkrétních rolí vyplývajících z nějaké vnímané předlohy.(LANGMEIER, J. a KREJČÍKOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.)

Socializaci je tedy možné shrnout jako projev či jako potřebu. Jedinec vyhledává další jedince (nejprve v blízkém okolí, později se okruh rozšiřuje), aby s nimi mohl interagovat. Na základě těchto interakcí pak přejímá konkrétní vzory chování a vybírá si role, jichž se zhostí. Vágnerová tuto etapu vývoje označuje jako druhé sociální narození, protože dochází k přehodnocování stávajících vazeb i k budování nových.(VÁGNEROVÁ, M. a LISÁ, L. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Praha:UK, Karolinum, 2021. ISBN 978-80-246-4961-0.) S tím souvisí i vliv mediálního prostředí.

3 Teorie mediálního vlivu

Vzhledem k přirozenému vývoji, kdy adolescenti hledají své vzory, idoly nebo modely chování, je velmi důležité věnovat se vlivu mediálnímu. Adolescenti totiž hledají své vzory i v mediálním prostředí, a to podle následujícího průběhu, který definuje Stašová podle Gráce:

1. Jedinec sledováním mediálního obsahu získává informace o konkrétním modelu v určitém vzorci chování a jednání; 2. U jedince proběhne identifikace s tímto modelem (jedinec touží po nápodobě); 3. Jedinec neveřejnou nápodobou dochází k názoru, že chování podle osvojeného modelu bude fungovat; 4. V životě nastane situace, v níž si jedinec vybaví konkrétní model a v této konkrétní situaci jej napodobí; 5. Toto napodobení modelu přinese pozitivní výsledek a napodobování je tím upevněno – nutno podotknout, že pozitivní výsledek nápodobu modelu upevňuje, zatímco negativní ji může zcela odbourat.(STAŠOVÁ, L. et al. Nová generace: vybrané aspekty socializace a výchovy současných dětí a mládeže v kontextu medializované společnosti. Hradec Králové: Gaudeamus, 2015. ISBN 978-80-7435-567-7.)

Sak a Saková nazývají Grácův model pojmem vzor. Sakovi se přitom věnují tématu mediálních vzorů a jejich socializačnímu dosahu, protože vycházejí ze všeobecně platné teorie, že komunikační prostředky moderní doby (chaty a sociální sítě) pomáhají rozšiřovat sociální pole dospívajících kupříkladu tím, že jim umožňují pohybovat se (alespoň virtuálně) ve větším množství sociálních skupin (ve významu sociálních sítí).(SAK, P. a SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce: sociologická analýza postavení mládeže ve společnosti a její úlohy v procesech evropeizace a informatizace. Praha: Svoboda Servis, 2004. ISBN 80-86320-33-2.) Tuto jejich nadějnou vizi však musíme korigovat jiným, novějším autorem, jehož poznatky se zakládají na realizaci rozsáhlých studií: Spitzer uvádí, že skupiny na sociálních sítích nepodporují diverzitu, nýbrž utvrzování se v daném názoru a jedinci, kteří jsou v jedné takovéto skupině se budou nejčastěji setkávat i ve skupině jiné.(SPITZER, M. Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-7294-872-7.)

Sakovi vymezují pojem vzor jako postavy, s nimiž se jedinec setkává v mediálním prostoru – může se jednat o herce, zpěváky, influencery, ale také o mediální výtvory (postavy z filmů, seriálů nebo PC her). Pro všechny tyto vzory ovšem platí, že pro dospívající je velmi těžké rozeznat u všech mediálních postav jejich reálné charakteristiky. Přebírají tedy pouze zobrazované modely chování bez toho, jestli je takové chování založeno na realitě. Zde je nutné podotknout, že může dojít k převzetí vzoru bez bezprostředního osobního kontaktu.(SAK, P. a SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce: sociologická analýza postavení mládeže ve společnosti a její úlohy v procesech evropeizace a informatizace. Praha: Svoboda Servis, 2004. ISBN 80-86320-33-2.)

3.1 Působení médií

Dle Jiráka a Burtona spočívá významná moc médií v tom, jak velký mají podíl na socializaci jednotlivce. Média jsou totiž spojujícím prvkem napomáhajícím k včlenění do společnosti. Média navíc dovedou ovlivnit uvažování i jednání lidí, což znamená, že přispívají k formování jedince prostřednictvím sociálních vztahů.(JIRÁK, J. a BURTON, G. Úvod do studia médií. Brno: Barrister, 2001. ISBN 80-859-4767-6.)

Jirák ve spolupráci s Köpplovou uvádějí, že: „média ovlivňují chování, postoje, či názory jedinců, mohou jako prostředek osvěty rozšiřovat obzory poznání, vzdělávat, pomáhat v politickém (i spotřebitelském) rozhodování, ovlivňovat životní styl a tím i zdraví, ale také děsit, vyvolávat napětí, navádět ke společensky nežádoucímu jednání či uvádět v omyl, mohou posilovat i ohrožovat stabilitu společnosti, podporovat nebo naopak brzdit společenské změny všeho druhu…mohou přesvědčovat i manipulovat.“( JIRÁK, J. a KÖPPLOVÁ, B. Masová média. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807-3674-663. s. 321.)

3.2 Typy působení

McQuail definuje celkem tři účinky, které má působení média na příjemce:

• kognitivní = účinky týkající se schopnosti poznávání a tvorby názorů jednotlivce; • afektivní = účinky ovlivňující postoje a pocity jednotlivce; • následky = dopady, které má médium na jednání jednotlivce.( McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.)

Jirák a Köpplová tyto účinky hodnotí z jiného pohledu, podle tří stěžejních parametrů:

• jak dlouho médium působí na příjemce danou informací (účinky se dělí na krátkodobé a dlouhodobé); • působí podnět zprostředkovaně, nebo přímo (nutno podotknout, že z hlediska sociálních sítí se stírá rozdíl mezi těmito dvěma účinky); • působí médium záměrně, nebo nezáměrně.(JIRÁK, J. a KÖPPLOVÁ, B. Masová média. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807-3674-663.)

Z uvedených výčtů vyplývá, že média mají velmi široké spektrum působení, což znamená, že člověk jako jednotlivec a vnímající jsoucno si některé vlivy nemusí ani uvědomovat.

3.2.1 Pravdivost a bulvárnost

Ramonet uvádí, že pravdivost informací je v mediální době až druhořadou kvalitou. Stěžejními kvalitami jsou snadnost, rychlost (ve smyslu krátkosti sdělení) a zábavnost. Podávané informace, chtějí-li mít jejich tvůrci zaručené diváky, by tedy měly být snadno pochopitelné, krátké nebo rozdělené do krátkých celků a zábavné. Informační stránka je upozaděna, do popředí vystupuje infotainment napomáhající vytvářet zjednodušené představy o světě.(RAMONET, I. Tyranie médií. Praha: Mladá Fronta, 2003. ISBN 80-204-1037-6.) Z hlediska internetového prostředí bude zajímavější video, které útržkovitě poskytuje šokující zprávu, je snadno uchopitelného tématu a je zábavné. Video zaměřené na komplexnost a pravdivost takového úspěchu nedosáhne.

3.3 Sociální sítě aneb mapa mého světa

Bednář definuje sociální síť jako prostředí internetu, jemuž předcházely diskuzní servery, blogy či stránky pro sdílení fotografií. V současnosti jsou sociální sítě založeny na vztazích mezi uživateli, a to vztahy, které začaly v realitě bez internetu, ale i vztahy, které vznikly prostřednictvím internetu. Jako vztahy lze chápat nejen online přátelství, ale i vzájemné komentáře, odkazy či hodnocení. Dalším specifikem je fakt, že většinu obsahu sociálních sítí vytvářejí jejich samotní uživatelé.(BEDNÁŘ, V. Mediální komunikace. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3629-7.)

3.3.1 Vliv na psychosociální vývoj ve smyslu formování identit

Problematikou k tomuto tématu se v českém prostředí zabývá Šmahel. Uvádí, že sociální sítě jsou virtuálním prostorem, kde jedinec může prezentovat sebe sama, avšak jeho prezentace nemusí být nutně založena na jeho reálném životě a prožívání. De facto o sobě jedinec vytváří virtuální realitu. Ta současně zahrnuje aspekty jeho fantazií, představ, komplexů i jejich pomyslného léčení a nevyslovených přání. Na základě této virtuální identity pak jedinec vytváří svou sociální virtuální identitu – nachází způsob, jak se v online prostředí sociálních sítí prezentovat ostatním uživatelům. Šmahel přitom doplňuje, že virtuální prezentace jedince nikdy nemůže být totožná s realitou. Další vlastností sociální sítě přitom je možnost ukončení kontinuity – jedinec si vytvoří svůj profil, svou identitu, navazuje vztahy s různými lidmi po celém světě, ale kdykoliv toto vše může ukončit a začít budovat svou virtuální realitu zcela jinak. To vše umožňuje uživatelům experimentování se svou identitou, avšak aniž by byla tato jejich identita konfrontována reálnou skutečností. Je nezbytné vnímat i fakt, že dospívající vstupují do online prostředí z pohodlí domova (tzn. Že realita na ně nedoléhá v celé své šíři), chtějí se odreagovat, k čemuž jim napomáhá anonymita. Zde je nutno zmínit, že se nejedná o anonymitu v rámci jména a příjmení, ale osobní zkušenosti – lidé, kteří navštíví profil, mohou vidět jméno, ale člověka za ním ve skutečnosti neznají. Šmahel také doplňuje tři důvody, proč chtějí adolescenti měnit svou identitu v online prostředí: touží sami stát se ideálem (vzorem), mají obavu z odhalení jejich skutečné identity, mají potřebu zvýraznit jeden konkrétní rys sebe sama.(ŠMAHEL, D. Psychologie a internet: děti dospělými, dospělí dětmi. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-360-1)

4 Praktická část: Případová studie

Sledovaným případem je patnáctiletá dívka Larisa (vzhledem k GDPR bylo jméno pozměněno). Z hlediska rodinné anamnézy se jedná o děvče z úplné rodiny, které má jednoho staršího bratra a jednu mladší sestru.

Oba rodiče jsou pracující a rodina nepobírá žádné sociální dávky, ani přídavky na děti. Co do osobní anamnézy se jedná o dívku průměrného vzhledu i intelektu, na základní škole má většinou jedničky a dvojky, má několik přátel, na které se může spolehnout, jak sama říká. Hlásí se na střední školu zahradnickou, velmi ji baví pěstování rostlin, zejména pokojovek, a malování.

Proč byla pro tuto studii zvolena právě Larisa? Podnět pro realizaci případové studie vzešel z vyprávění její matky, která spatřuje výchovný problém nejen v nákladném pořizování oblečení, šminek a různých doplňků dívčina pokoje, ale především v chování k její mladší sestře. Larisa totiž sestru vyhání z pokoje po celou dobu natáčení videí a stříhání reels. Matka uvedla, že se domnívá, že Larisa tráví na sociálních sítích až 6 hodin denně. Rovněž je pro ni zarážející, že Larisa ukončuje stále více svých osobních kontaktů a výrazně změnila i svůj styl oblékání – přestože matka měsíčně utratí až dva tisíce korun za pestrobarevné oblečení, Larisa do školy i ven chodí zásadně v tmavých kalhotách a mikině s kapucí, naproti tomu na svém Instagramovém profilu Fancy*Larissa (název účtu byl z důvodu GDPR rovněž pozměněn) se prezentuje v duhových barvách, se třpytkami a různými doplňky tohoto charakteru (typické jsou motivy jednorožců, sluníček, mráčků a podobně).

S Larisou byl realizován nestrukturovaný rozhovor, na jehož základě bylo možno získat stěžejní informace pro případovou studii, které je dále možno rozdělit:

• Vnímání sama sebe Larisa sama sebe vnímá jako klidnou, odměřenou, svědomitou a pohodovou dívku, která mívá sklony k depresím přechodného charakteru. Pokud by na svém reálném já měla něco negativně hodnotit, pak by to byly obavy. Tyto obavy konkretizuje jako obavy z prozrazení.

• Vnímání Fancy*Larissy Fancy je otevřená, přátelská, divoká, ztřeštěná, dělá divně věci (patlá po sobě slizy, sype na sebe třpytky, chodí v duhovém chlupatém oblečení). Pro Larisu je stěžejní, že Fancy má přes 50 tisíc sledujících převážně z Evropy, Spojených států a Japonska. Mnozí sledující by její tvorbu chtěli ekonomicky podpořit, ale Larisa si nehodlá zřídit Google Ad Sense, Patreon či cokoliv jiného. Poslední dobou Fancy přímo nenávidí.

• Krize identity Pro tuto část je nejvhodnější uvést přímý výklad Larisy: „Vím, že Fancy jsem já a zároveň to nejsem já. Lidi si o ní myslí, jak není super, kolik nemá peněz, že je může vyhazovat za takové kraviny. Ale to není pravda! Máminu peněženku tyhle pitomosti moc bolí, jenže lidi to po mně chtějí a já nemám odvahu říct 50k, že už stačilo. Že jdu domů. Nejsem Forrest Gump. Bohužel. A tak to dělám dál, dělám jim radost a oni věří tomu, že tak žiju. Přitom přestavět pokoj na studio trvá hodinu, stříhání dvě… vlastně to denně zabere i osm hodin, když si chci přečíst komentáře. A přitom, bojím se, že mě na ulici někdo pozná. Nechci na sebe brát ven nic, co už na sobě měla Fancy, někdy je to fakt těžké. Chci to skončit a zároveň mě těší, že mám takovou pozornost. Lidi mě i napodobují. Jsem vlastně hvězda, ale nechci jí být. Jen jsem jednou tak blbla, chtěla se odreagovat a vznikla Fancy, jenže teď…? Dřív byla Fancy jen občas vytáhnutá hračka, ale teď jsem jen občas opravdu já a jinak je Fancy. Žere to čas i život a já nevím, jak skončit. Myslela jsem, že se zařadím k těm lidem, co dělají glitry a slimy a vypadají u toho dobře, ale teď bych moc ráda zas byla normální, jenom Larisa. Nebo to nějak spojila dohromady, nevím. Vlastně nevím, jak být já.“

5 Diskuse a závěr

Dívka Larisa se z hlediska vývojové psychologie nachází v období hledání vlastní identity. Její identita se formuje, osobně se nachází někde mezi dívkou a dítětem soudě podle toho, jak hovoří o své matce. Zároveň dovede uvažovat konstruktivně a logicky. Má tendence uchylovat se do regrese, pokud u ní vyvstane negativní pocit spojený právě s krizí identity pramenící z vlivu sociálních médií. Samotná Larisa má nyní více otázek než odpovědí. Právě pod vlivem sociálních médií je nucena hodnotit sama sebe, obě své identity – online i reálnou – a věnovat se úvahám o existenci té či oné identity, přičemž se domnívá, že obě identity by se navzájem mohly ohrozit (bojí se, že ji na ulici někdo pozná).

Celá situace započala, když Larisa pro své odreagování využila zkušeností založených na získaných informacích – vytvořila kreativní dívku prezentující se s určitým vyšším sociálním statusem na sociálních sítích. Původně to pro ni byla hra a odpočinek po náročném dni ve škole. Ona vytvořená identita – veskrze neslučitelná s realitou – se však stala idolem a vzorem. Sama Larisa si uvědomuje, že tento model (idol/vzor) není realizovatelný ve skutečném životě, avšak její fanoušci jsou přesvědčeni o opaku.

Z toho vyplývá rozkol sociální a osobní identity. Osobní ve smyslu reálného života a toho, jak svou osobnost vnímá Larisa a sociální ve smyslu virtuálního prostředí, v němž je místo Larisy vnímána Fancy*Larissa. Larisa si navíc uvědomuje, že fanoušci chtějí vidět Fancy, avšak skutečná Larisa by pro ně byla nezajímavá. Larisa však v reálném životě odmítá být Fancy. Zde dochází i k rozkolu sociálních rolí jako takových. Larisa ve své reálné identitě odmítá přijmout roli Fancy, s níž však v online prostoru interaguje přes padesát tisíc lidí – tito všichni dívku hodnotí ve smyslu hodnocení existence konkrétního jedince (hodnotí její chování, její zázemí, její zřejmé finanční prostředky), avšak nikdo netuší, že skutečná Larisa je zcela jiná.

Larisa by ráda tuto činnost v podobě aktivit sekundárně vytvořené identity ukončila, avšak na druhou stranu – zde rovněž probíhá rozkol – nechce zradit či ranit padesát tisíc lidí. A proto nadále vymýšlí, tvoří a nahrává videa, sbírá like a follow a nedovede přestat. Nenachází v sobě odvahu ani dostatečné odhodlání, s nímž by činnost identity Fancy ukončila. Zde se nabízí otázka, zda lidé činní na sociálních sítích nepodléhají workoholismu, avšak to již není předmětem zkoumání tohoto textu.

Na závěr je možno shrnout, že vliv sociálních médií na formování identit je velmi komplexním tématem, pro jehož obsažení je nutné čerpat poznatky z několika oborů: z teorie osobnosti s důrazem na Kellyho kognitivní teorii a Adlerovu individuálně-psychologickou teorii, z níž pramení potřeba informací a touha někam patřit; dále z teorie ontogeneze psychiky a z tématu socializace, přičemž obě tato témata se pojí s obdobím dospívání; z teorie mediálního vlivu zabývající se typy působení médií na člověka jako na ovlivnitelné jsoucno; a z teorie sociálních médií a jejich vlivu na psychosociální vývoj jedince.

Na základě souhrnu všech těchto informací je teprve možné konstruktivně přistupovat k reálným případům formování identit u dospívajících, kteří jsou aktivní v prostředí sociálních sítí. V případě tohoto textu se jedná o případ Larisy (jméno bylo z důvodu GDPR pozměněno), která vytvořila sekundární identitu za účelem odreagování se. V online prostředí sociálních sítí se jí však dostalo mnohem více pozornosti. Aby Larisa uspokojila poptávku, svědomitě naplňuje přání sledujících. Tím však druhé identitě poskytuje mnohem více prostoru, než který zbývá pro její vlastní identitu. Sama přitom odmítá užívat identitu Fancy v reálném životě.

V úvodu byla položena otázka, zda mají sociální média opravdu takový vliv na formování identity jedince? Nyní – po prostudování literatury a s náhledem do praxe – je možno konstatovat, že ano, neboť je zřejmé, že adolescenti vytvářejí na sociálních sítích svá lepší či odlišná já. Vytvářejí idoly, které mohou buď přijmout jako své skutečné já, nebo jejich vytváření věnují tolik času, že je jejich skutečné já upozaděno.

Použitá literatura

BEDNÁŘ, V. Mediální komunikace. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3629-7.

CARR-GREGG, M. a SHALL, E. Puberťáci a adolescenti: průvodce výchovou dospívajících. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-662-9.

DURKIN, K. Developmental Social Psychology. Oxford: Blackwell Publishers Ltd., 1995.ISBN 9780631148296.

HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-628-5. str. 207.

HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7367-175-1.

JIRÁK, J. a BURTON, G. Úvod do studia médií. Brno: Barrister, 2001. ISBN 80-859-4767-6.

JIRÁK, J. a KÖPPLOVÁ, B. Masová média. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807-3674-663.

KUČERA, D. Moderní psychologie: hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4621-0.

LANGMEIER, J. a KREJČÍKOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.

MACEK, P. Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál, 1999. ISBN 978-80-717-8348-0.

MACEK, P. a TYRLÍK M. Sebepojetí a identita v adolescenci – sociální a kulturní kontext. Brno: MU, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.

McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.

NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1680-5.

PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-0871-3.

RAMONET, I. Tyranie médií. Praha: Mladá Fronta, 2003. ISBN 80-204-1037-6.

SAK, P. a SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce: sociologická analýza postavení mládeže ve společnosti a její úlohy v procesech evropeizace a informatizace. Praha: Svoboda Servis, 2004. ISBN 80-86320-33-2.

SPITZER, M. Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-7294-872-7.

STAŠOVÁ, L. et al. Nová generace: vybrané aspekty socializace a výchovy současných dětí a mládeže v kontextu medializované společnosti. Hradec Králové: Gaudeamus, 2015.ISBN 978-80-435-567-7.

ŠMAHEL, D. Psychologie a internet: děti dospělými, dospělí dětmi. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-360-1.

VÁGNEROVÁ, M. a LISÁ, L. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Praha:UK, Karolinum, 2021. ISBN 978-80-246-4961-0.



---

Počet shlédnutí: 74