Pomáci (Torbešové) v Makedonii

Hana Grulichová, Šimon Jonáš, Lukáš Lyer, Felix Ruiz, Štěpán Bezouška. Pomáci (Torbešové) v Makedonii. [online] Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2012. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/pomaci_2012

Makedonie, neboli slunečný stát plný skvělého jídla a ještě lepších lidí. I takové superlativy lze o Makedoncích často slýchat. Obzvláště pak o těch, kterými se předkládaná práce zabývá, tedy o Pomácích. I sami Torbeši, makedonští Pomáci, o sobě sebevědomě tvrdí, že jsou těmi nejpřátelštějšími a nejpohostinnějšími lidmi světa. Rozeznáme je však na první pohled od ostatních Makedonců? A čím to je, že o nich neslýcháme denně a do Makedonie neproudí davy nadšených turistů? Je opravdu o co stát? Níže uvedená práce se snaží odpovědět nejen na tyto otázky. Ale také poznat pomáckou kulturu mnohem blíže a podělit se o poznatky výzkumného týmu, nejen ze svého letního pobytu v centrální části Balkánu, i s dalšími zájemci.

• Čím se podle nich liší dnešní Pomáci od Pomáků z dob dávno minulých?

• Cítí se být víc Pomáci, či Makedonci?

• Mají Pomáci vlastní jazyk?

• Mají nějaké povědomí, popřípadě kontakt na Pomáky z jiných zemí? Cítí se s nimi nikterak spřízněni nebo to pro ně jsou úplní cizinci?

• Mají nějakou ikonu nebo osobnost, ke které vzhlížejí a považují ji za otce, ochránce Pomáků?

• Mají nějaký svůj „národní“ pokrm?

Ze všech informací, které byly o tomto tématu sepsány, převládají ty o Pomácích žijících v Bulharsku a Řecku, nikoliv o těch makedonských. Tato rešerše se bude zajímat i o díla, jež se snad i jen pouhou větou o zkoumané téma otírají. Těmi, kdož se však do této problematiky ponořují poněkud hlouběji, než se pouze otírají, jsou Jan Rychlík a Miroslav Kouba v knize „Dějiny Makedonie“. V této knize autoři zakreslují oblasti hustěji osídleny Pomáky na mapy a velmi detailně se zabývají původem Pomáků (zde zmiňovaných jako Torbešů) a jejich vlivem na jednotlivé části Makedonie. Pomáci jsou zde popisováni jako mírumilovní nenápadní obyvatelé. Důkazem toho budiž rok 1900 a program VMORO, jež se měl pokusit spolu s Bulhary vymanit zpod vlivu Osmanské nadvlády Makedonie. Hlavními vůdci tohoto programu byli učitelé zejména na bulharských školách v Makedonii. Pomáci byli snad poprvé osloveni jako celé etnikum, aby program podpořili a pokusili se spolu s dalšími etniky na území Makedonie a Bulharska osamostatnit a vytvořit jeden tolerantní stát. Pomáci tento program odmítli podpořit a program byl Tureckem rozdrcen. Toto odmítnutí pro ně mělo nedozírné následky o třináct let později, to když se Makedonie dostala zpod vlivu Osmanské říše a byla rozdělena mezi tři jiné státy (Bulharsko, Řecko a Srbsko). V tomto období byli Pomáci neprávem považováni za „Srby makedonského původu“ a byli diskriminováni. Postavilo se za ně Bulharsko, ale i přes to se o Pomácích tvrdilo, že nikdo takový neexistuje.¹⁾

Další knihou, jež se zkoumaného tématu dotýká, je „Balkán: 2000let mezi východem a západem“ od Michaela Weithmanna. Autor se zaobírá nejen původem Pomáků a jejich výskytem, ale polemizuje i o jejich národnostním přesvědčení a jazyku. Ba co víc, srovnává i Pomáky žijící v Řecku a Bulharsku s těmi z Makedonie. Autor se však více orientuje na Bulharsko, neboť zde je Pomáků mnohem více. Podotýká, že v Bulharsku je rozdíl mezi přistěhovavšími Turky a islamizovanými Pomáky již zcela abstraktní, o tom jak tomu je v Makedonii se nezmiňuje.²⁾

Následující dvě knihy jsou již z těch, které spíše pojednávají o tématech s Pomáky přímo souvisejícími, nežli snad, že by rozebírali přímo jejich historii či demografii. Tou první je „Svět dávných Slovanů“ od Zdeňka Váni, která se detailně zabývá všemi větvemi Slovanů, a jejich vzájemnými proplétání s Huny a právě Osmany. Připomíná taktéž, jak staré jsou první náznaky slovanské etnogeneze. Autor se o Pomácích zmiňuje pouze slovy jako o jakési skupině Slovanů se zvýšenou schopností asimilace během nájezdů a následné okupace části Balkánského poloostrova turkickými nájezdníky.³⁾

Kniha „Řekové a Turci nepřátelé nebo spojenci“ od Pavla Hradečného popisuje zejména pronikání muslimské kultury do Řecka a přes Řecko dále na Balkánský poloostrov. V tomto díle jsou Pomáci popsáni jako ti, kteří již nechtěli být déle diskriminovány horšími životními podmínkami a vyššími daněmi, a proto konvertovali k Islámu. Pavel Hradecký také vyzdvihuje vojenské, organizační a zejména prozíravé diplomatické schopnosti Osmanských Turků, díky nimž vzniklo již mnohokráte zmiňované zkoumané etnikum a logicky v přímé návaznosti na to i naše výzkumy.⁴⁾

K sesbíraným střípkům o Pomácích (Torbeších) z české literatury přidáváme informace z té cizojazyčné a pomalu se tak utváří již ucelenější mozaika. Označení Torbeši jako první použil v roce 1913 srbský nacionalistický geograf Jovan Cvijic, který je tak vyčlenil od ostatních muslimských skupin, zejména pak od bulharsky mluvících Pomáků.⁵⁾ Ali Dikici pak dále v článku „The Torbeshes of Macedonia“ uvádí, že Torbeše definují dva zásadní prvky. Prvním je makedonský jazyk a tím druhým islám. Zatímco historici zdůrazňují makedonský jazyk a odkazují spíše na původní křesťanskou identitu, turečtí vědci se zaměřují pouze na islám, jako jejich náboženství, již bez ohledu na jazykový a kulturní rozměr. Většina Torbešů pak sama sebe definuje jako Turky, kteří mají k Turkům velmi blízký vztah, ačkoliv například mnoho z jejich příjmení jsou zakončena slovanskými příponami –ov anebo –ski.⁶⁾

Studium dokumentů

Výzkumnému týmu před jeho odjezdem do Makedonie, ale i nadále při svém zkoumaní a chápání souvislostí mezi fakty velmi usnadnilo práci studium dokumentů. Tato neinvazivní a nijak respondenty neobtěžující technika výzkumu umožňuje nahlédnout do výpovědí respondentů jinak nedostupných. Ať již z časového nebo geografického hlediska, což je bezesporu obrovská výhoda této výzkumné techniky a pro tuto práci neopomenutelný zdroj informací. Jednou z mála nevýhod však může být výběrové zkreslení, protože méně vzdělaní lidé netvoří příliš mnoho dokumentů a to má za důsledek omezený vzorek populace při výběru a studiu dokumentů. Stěžejní informace pak byly čerpány zejména z literatury zmíněné výše, v literární rešerši, případně na konci celé práce v sekci zdrojů.

Semistandardizovaný rozhovor

K sesbíraným sekundárním informacím bylo třeba pro úplnost doplnit i ty primární. K jejich zkompletování byl využit semistandardizovaný rozhovor. Pro jeho zrealizování tak byl vytvořen základní scénář hlavních otázek, které korespondují s výzkumnou otázkou a jejími podotázkami uvedenými na samotném začátku práce.

První kontakt s Pomáky proběhl již v Makedonii, kde výzkumný tým vyzpovídal dvojici ochotných a svým způsobem i ojediněle nebojácných respondentů, kteří jim byli ochotni sdělit více než jen pozdrav. Vlastní postřehy dvojice (Goce a Neven) tak tvořily skvělý základ celé práce.

Tyto cenné informace byly dále doplněny výpověďmi uživatelů sociální sítě Facebook. Po důkladném prozkoumání a zhlédnutí několika skupin sdružujících Pomáky se podařilo s některými z nich navázat kontakt. Ohromnou výhodou tohoto kontaktu je, že se lze z tepla svého domova spojit s lidmi na tisíce kilometrů vzdálenými a díky této vzdálenosti z nich i částečně odpadá ostych, který byl jinak všudypřítomný u osobního kontaktu v Makedonii. Dá se však říci, že rozhovor probíhal téměř totožně, jako by se odehrával z očí do očí. Písemnou formou byly pokládány otázky ze scénáře a ty byly posléze doplňovány tzv. sondami. Přestože nás tato metoda přímo nadchla a podařilo se díky ní zjistit velmi cenné informace, má dvě poměrně velké nevýhody. Nedá se totiž předpokládat, že starší generace makedonských Pomáků bude vysedávat na internetu a denně aktualizovat své virtuální profily. Mnozí z nich totiž ani nevědí, co internet je. Proto dochází opět ke zkreslení výsledků kvůli omezenému vzorku respondentů. Dále pak není možné ověřit si totožnost respondentů, a není zde také možné vypozorovat nonverbální chování během rozhovorů.

Makedonie by se se svojí náboženskou a etnickou pestrostí mohla nazývat jakýmsi novodobým Babylonem. Je to tedy především díky tomu, že současná Makedonská republika tzv. Vardarská Makedonie, nazvaná tak podle řeky Vardar, v průběhu dějin patřila k území různých velkých říší, při čemž každá z nich vyznávala jiné náboženství. Z historického hlediska, tedy území zvané Makedonie, lze nalézt hned na území dalších dvou dnešních států. Je to tzv. Egejská Makedonie včetně města Soluň, patřící Řecku a tzv. Pirinská Makedonie patřící Bulharsku.

Starověká Makedonie

V roce 149, kdy se historické území Makedonie stalo kořistí Římanů, byla vytvořena provincie Macedonia. Díky tomu, že Římané v této provincii stavěli města a starověké silnice, dostávají se tak i na území dnešní Makedonské republiky, a to jednou z nejdůležitějších cest, Via Egnatia, která vedla z albánského okresu Durrës (Drače) do Ohridu, Soluně a později Konstantinopole, a silnice podél řeky Axiós (dnešní Vardar), která procházela mj. městy Skupi a Stobi.⁷⁾

Byzantská a Bulharská říše

Po rozpadu Římské říše se Makedonie stala součástí Východořímské, Byzantské říše. V 6. a 7. století sem začínají proudit početné kmeny Slovanů a Avarů. Slované se tak stávají nejpočetnějším etnikem na tomto území. V 9. století se stala oblast součástí Bulharské říše. V téže době se zde už hojně daří křesťanství, konkrétně pravoslavným a bogomilům (bogomilství, je náboženské učení vzniklé v 10. století na území Bulharska pod vlivy maloasijských a blízkovýchodních dualistických a dalších učení.). Koncem 10. století nastává velký zvrat v dějinách Makedonie. Čtyři bratři – Aron, David, Mojžíš a Samuil, se pod záminkou vytvoření vlastního státu vzbouří proti Bulharům. Bulharská říše byla v té době opět zcela ve vleku byzantské politiky, díky sňatku bulharského knížete Petra s byzantskou princeznou. Čtyři bratři z rodu Nikolovců ale dokázali vybojovat západní část Bulharska. Samuil se postupně zbavil tří bratrů (Arona a jeho rodinu nechal zavraždit) a přijal cářskou hodnost a prohlásil se ve Srědci novým makedonským (západobulharským) patriarchou. Jeho sídlem byla nejprve Prespa, poté Ohrid, kde postavil pevnost a který se stal zároveň centrem samostatné větve pravoslavné církve. V roce 1014 prohrávají jeho vojska v bitvě s byzantským císařem ,,Bulharobijcem“ Basileem II. A tak tedy znovu přichází vláda Byzance. Ve 14. století nakrátko ovládli Makedonii pro změnu Srbové, resp. srbský král Štěpán Dušan. Po katastrofální porážce Srbska v bitvě na Kosově poli v roce 1389 připadla celá oblast Turkům, i když král Marko, který sídlil v Prilepu, Turkům ještě pět let vzdoroval.⁸⁾

500 let turecké vlády

Turci panovali rozsáhlému území historické Makedonie celých 523 let - až do roku 1912. V otázkách víry sice křesťany přímo nenutili konvertovat na islám, ale křesťané na rozdíl od muslimů museli platit daně a neměli šanci dostat se do vysokých funkcí, proto nebylo divu, že mnoho z nich konvertovalo na islám. Křesťanští poddaní měli povinnost posílat 1 ze synů, chlapce ve věku od 7 do 14 let, na vychování k Turkům. Účelem bylo udělat z chlapců přísnou výchovou muslimy, schopné civilní úředníky nebo věrné sultánovy vojáky (janičáry). Protože to zároveň znamenalo možnost postupu v rámci osmanského systému, začaly později jednotlivé rodiny o tuto možnost samy usilovat a Turci si mohli dokonce vybírat z mnoha zájemců. Turecká kultura tak začala značně ovlivňovat a přetvářet vliv kultury Byzantské říše. Turci nechali pravoslavnou církev se sídlem v Ohridu, aby vládla nad svými poddanými. I tak ale některé kostely přeměnili na mešity a pokračovali ve výstavbě nových mešit, krytých bazarů, domků s balkóny a později např. také hodinových věží. Ale protože konvertovaní muslimové se za muslimy, oproti přistěhovalcům z Turecka, nepovažovali, vznikaly zde mezi nimi časté boje a povstání. V 18. a 19. století osmanské impérium postupně sláblo a na Balkáně začaly vznikat nové státy, které si vybojovaly nezávislost, zejména Řecko, Bulharsko a Srbsko. Tyto nové státy chtěly pro sebe urvat co největší část, zatím stále turecké, Makedonie. Zároveň se probouzelo národní cítění samotných Makedonců. Koncem 19. století založila skupina intelektuálů Vnitřní makedonskou revoluční organizaci (VMRO). K jejím členům patřil např. Goce Delčev. V roce 1903 zorganizovala skupina tzv. Ilidenské povstání, které Turci krutě potlačili.⁹⁾

Balkánské války

V roce 1912 vypukla první balkánská válka, ve které se Řecko, Bulharsko, Srbsko a Černá Hora pustily do bojů se slábnoucím Tureckem a rozdělily si jeho evropská území. V roce 1913 začíná rozepře i mezi těmito státy, protože Bulharsko pro sebe získalo obrovskou část Makedonie, a tak začala druhá balkánská válka, při níž byly pustošeny makedonské vesnice. Ta vedla k rozdělení území Makedonie mezi vítězné státy, tedy: Řecko (Egejská Makedonie se Soluní), Srbsko (Vardarská Makedonie) a Bulharsko (Pirinská Makedonie). I když byly války původně vedeny za svobodu Makedonců, na konec se tak nestalo.¹⁰⁾¹¹⁾

První a druhá světová válka

Už o rok později vypukla první světová válka a útrapy pokračovaly. Nespokojení Bulhaři se připojili na stranu Centrálních mocností (Německa a Rakouska-Uherska), zatímco Srbové a Řekové stáli na straně Dohody. Hranice zůstaly po válce stejné jako v roce 1913 a srbská část Makedonie se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Ve druhé světové válce obsadili srbskou část Makedonie znovu Bulhaři, kteří byli spojenci Hitlera, další část byla okupována Mussoliniho Itálií v rámci tzv. Velké Albánie. Po válce se Makedonie znovu stala součástí Jugoslávie pod vedením komunisty Josipa Broze Tita.¹²⁾

Nezávislost a spory s Řeckem

Rozpad Jugoslávie provázely krvavé války, ale Makedonii se konečně povedlo odtrhnout mírovou cestou. Nezávislost schválilo v referendu v roce 1991 celých 95 % zúčastněných voličů. Hlasování se ale většinou nezúčastnili příslušníci významné albánské menšiny, kteří nechtěli být ani součástí Jugoslávie, ani samostatné Makedonie. Nový stát měl a má dodnes velké problémy se svým názvem a se státními symboly. Řecko (pod jeho vlivem i další státy EU a mezinárodního společenství) ho totiž odmítlo uznat pod názvem „Republika Makedonie“ nebo jen „Makedonie“, protože se bojí, že takový název by mohl vést k územním požadavkům vůči řecké části Makedonie (Egejské Makedonie). Rovněž Řeky velice znepokojovala nová vlajka s tzv. hvězdou z Verginy, symbolem objeveným na sarkofágu Filipa II. Makedonského na řeckém území. Řekové do roku 1995 jednostranně bojkotovali makedonské zboží. Vztahy s Řeckem zlepšila až změna ústavy a státní vlajky. ¹³⁾

Nepokoje albánské menšiny

V Roce 2001 Makedonii velmi vážně hrozila občanská válka. Příčinou byla tak silná snaha albánské menšiny o samostatnost, až z toho vzešlo ozbrojené povstání. Smlouva uzavřená v Ohridu v srpnu 2001 vedla ke změně ústavy, uznání jazyka a kultury albánské menšiny i poskytnutí větší autonomie oblastem s převažujícím albánským obyvatelstvem. 25 % policistů musí podle dohody patřit k albánskému etniku. Následná zlepšení ocenila Evropská unie udělením statusu kandidáta vstupu v prosinci roku 2005. ¹⁴⁾

Pomáci jsou většinou známí jako muslimská etnická skupina na Balkáně. Nežijí jen v Makedonii, ale díky historickým událostem výše zmiňovaným, také na severu i jihu Bulharska, v oblasti Kosova a Srbska, v severním Řecku a v menší míře v Albánii a Turecku. Ale například srbochorvatští Pomáci jsou původem Turci, a dokonce sami sebe považují spíše za Turky, než za Pomáky.

Většinou jsou známí pod jménem Pomáci, ale v Řecku se jim říká Agaryanis nebo Ahrianis. V Makedonii se používá označení Torbeši, Potursové či Kurkis a v Albánii jsou nazýváni jako Gorans. Termín Pomák se údajně vyvinul ze slovanského jazyka, ze slova pomocník, pomocz. Začali je tak nazývat, protože během osmanské invaze na Balkáně vypomáhali a vedli armádu. Existuje ale i více různých vysvětlení, proč se jim tak říká. Buď podle oblastí, které obývali či podle jejich povahy. Ale téměř všechna různá vysvětlení názvu Pomák pocházela z bulharského jazyka, zatímco když se o nich mluvilo jako o Torbeších, používal se jazyk turecký. V obou jazycích se o nich ale mluví jako o nekonfliktních občanech, kteří se nějak zásadně nebouřili ani nevzpouzeli. Bulhaři tvrdí, že to jsou původně bulharští obyvatelé, kteří byli islamizováni, zatímco Makedonci tvrdí, že to byli makedonští obyvatelé, kteří byli rovněž islamizováni. Podobně to v podstatě tvrdí všichni, na jejichž území se Pomáci vyskytli. To ovšem popírá teorie, která říká, že Turci nikoho násilně nenutili ke konvertování na islám, a navíc se vědci domnívají, že by k tomu spíš jako první nutili Gagauze, jakožto Turky vyznávající křesťanství. Ti si ale udrželi jak ortodoxní křesťanské vyznání, tak turecký jazyk až dodnes. Podle Turků jsou Pomáci původem Kumáni či Kipčaci, kteří přišli v roce 916 ze severní Číny a nejprve se usadili na Ukrajině a pak pokračovali přes Rumunsko do severního Bulharska a podél Dunaje až do Dobrudží (historické území nedaleko pobřeží u Černého moře). Zatímco jižní migrace pokračovala z Bulharska na sever Řecka a do východní Makedonie. Důkazem je zapojování slova „Kumán“ do pojmenování oblastí, které obsadili, např. Sofii říkali Kumanova, Bulharská Vidin byla Kumaničevo či Kumánský ostrov jako název pro Varnu. V roce 1091 Kumáni ztrácí svou silnou pozici na jihovýchodě Balkánu a tak putovali na sever do Maďarska, Rakouska nebo i na naše území. V průběhu dějin se tyto kmeny přizpůsobovali a mísili s místními křesťanskými obyvateli, až na konec zcela zanikli. Zůstalo jen pár Kumánských skupin, které si dokázali udržet svou původní identitu. Mezi ně patří i makedonští Pomáci. Pomáci se tedy do Makedonie dostali z Turecka již během vlády Byzantské říše na Balkáně.¹⁵⁾

V Makedonii tedy nyní máme dvě odnože muslimů. Jsou to jednak: Derviši, tzv. dervišská teketa fungují ve Skopji, Kičevu a Štipu. Derviši jsou stoupenci islámské alternativní religiozity, je jím převážně míněn člen súfijského mystického řádu taríka (islámský mystický řád). Jednotlivé taríky se nazývají zpravidla podle zakladatele. Ustavovaly se zvláště od 11. – 12. stol., ale některé vznikají i v současnosti. Dervišové žijí většinou v dost bídných podmínkách, aby se tak mystickou cestou přiblížili více bohu. Doplňují to ještě o zvláštní techniky, např. příslušníci řádu mauláwíja mají zvláštní zikr (jakýsi druh obřadu) zahrnující tančení v kruzích. Velmi zjednodušeně řečeno to jsou muslimové, převážně muži (i když jejich činnost mohou vykonávat také ženy), kteří se scházejí zpravidla jednou denně, aby se pomodlili, po modlitbě společně vypili kávu, rozprávěli o Bohu a meditovali. V Ohridu a Štipu jsou tyto meditace volně přístupné, jinde je přítomnost veřejnosti nežádoucí. Na těchto dvou místech je i nejvíce dochovaných a stále funkčních muslimských mešit.

Druhou odnoží makedonsky mluvících muslimů jsou Pomáci. Podobně jako Pomáci v Bulharsku a obdobná etnika v Řecku žijí v těžko přístupných vesnicích v horách. Žijí hlavně ve Struze, Ohridu, vesnicích Labuništa, Rostuša, Tetovo a v regionu Dolna Reka. Severně od města Debar a v okolí Kičeva mohou tyto vesnice překvapit až dvěma a půl tisíci obyvatel a novou mešitou postavenou jejich vlastními silami a na vlastní náklady.¹⁶⁾

První rozhovory s makedonskými Pomáky se odehrály pod taktovkou výzkumného týmu jako součást projektu Pestrá Evropa již o letních prázdninách v roce 2011. V této práci bylo těženo především ze dvou z nich. Respondenty byli ochotní Torbeši Goce a Neven.

Goce je muž ve věku kolem padesáti let, který se narodil ve Struze, městu rozkládajícím se v jihovýchodní části Makedonie se zhruba třiceti tisíci stálých obyvatel. Mezi tyto obyvatele se Goce však nepočítá, neboť se svojí matkou, ženou a svými dětmi žije ve vesničce od Strugy zhruba deset kilometrů vzdálené. Hlavním zdrojem jejich obživy je již po několik generací kamenný obchod se šperky právě ve výše zmíněném městě Struga.

Druhý dotazovaný, Neven, je také muž a to ve věku osmatřiceti let. Pochází z Batinci (obce asi pět kilometrů vzdálené od Skopje), má zde trvalé bydliště a oba své rodiče. Svůj rodný dům opustil ve 24 letech, pokoušel se najít práci v západní a střední Evropě. Žil v mnoha městech po Evropě, mezi nimi i Teplicemi v České republice (Teplice opustil kvůli neustálým problémům s místními úřady a špatným životním podmínkám), než se nastálo usídlil v belgickém Lokerenu, kde žije dodnes. Je svobodný, ale má již čtyři roky přítelkyni z Belgie, kterou si chystá vzít.

Další respondenty se podařilo kontaktovat již z Prahy, a to prostřednictvím internetu. Jsou jimi dva muži, Ben Muratoski a Nedim Mehmedoski. A jedna dívka, Jasmina Adamovska.

Všichni tři byli v kontaktu s námi velice obezřetní a ze svého soukromí příliš informací sdělovat nechtěli. Zejména pak Jasmina k nám zaujala až pohrdavý postoj. Přesto jsme byli velmi vděčni, že alespoň těch pár slov, pro ni zcela neznámým cizincům, nám věnovala

Nově dozrávající generace Pomáků se dle názoru Bena Muratoskiho čím dál více osměluje a je si vědoma bezpečí, které jim dnešní doba nabízí. Oproti předchozím generacím mají možnost projevit s hrdostí svou odlišnost, která je všemi respektována. Ben také věří, že příští generace Pomáků budou ještě více průbojnější a zachovají si své kulturní dědictví.

Náš další respondent Neven poukazuje na způsob oblékání dnešních Pomáků, který se nikterak neliší od stylu ošacení většiny současného obyvatelstva, na rozdíl od generace Nevenova otce, která chodila v tradičních krojích. Tato slova skvěle vystihuje profilová fotka Jasmine Adamovske, která ač se hrdě hlásí k islámu, bez jakéhokoliv ostychu oblékne šaty, které spíše více odhalují, než zakrývají. Dalším rozdílem, který Neven zmiňuje, je odhodlání dnešních Pomáků opustit svůj rodný kraj za vidinou lepších pracovních podmínek a vzdělání pro své potomky. Jejich cílem jsou zejména vyspělejší státy Evropy, jakými jsou například Itálie, Německo, případně státy Beneluxu. Další respondent Goce, se kterým byl prováděn rozhovor přímo v Makedonii, však předchozí Nevenův názor poněkud vyvrací. On sám totiž nikdy nepřemýšlel o tom, že by se mohl odstěhovat mimo Makedonii. Podle vlastních slov by na takové věci nemohl ani pomyslet kvůli svému přísnému a na rodinný podnik hrdému otci.

Pokud se zeptáte Pomáků na jejich identitu nebo původ, odpovědí bývá, že jsou muslimové. Pokud byste se však zeptali na jejich náboženské vyznání, řeknou, že jsou Pomáci. Vnímají totiž pojem Pomák či muslim zcela totožně. V jejich povědomí je totiž islám nejen náboženstvím, ale stejně tak i národností. Podle výzkumu Yordana Ivanofa z roku 1915, Pomáci vědí, že pochází z Turecka, ale jejich náboženská příslušnost je pro ně mnohem důležitější než jejich státní příslušnost. A proto raději řeknou, že jsou Pomáci, než Turci nebo Makedonci či Bulhaři. V některých případech slyšel, že jsou to makedonští či bulharští Pomáci, jakožto nová generace původních tureckých Pomáků. Zkrátka podle tohoto výzkumu se dotazovaní lidé dle svého vyznáni řadili i k národnosti. Naproti tomu z výzkumu v torbešských vesnicích z roku 1992 vyplynulo, že tamní obyvatelé si nepřejí být nazývání Torbeši, protože to berou jako hanlivé pojmenování. Považují se za Turky, i přestože tureckým jazykem vůbec nemluví. Usilovali dokonce i o založení škol, kde by se turecky učili. Makedonská vláda je ale prohlásila za makedonské muslimy, kteří s Turky nemají nic společného a tak tento návrh zamítla. ¹⁷⁾

Údajně mají mluvit vlastním pomáckým jazykem, který má základ z tureckého jazyka a je kombinován se slovanským nářečím, podobným Bulharštině. Má ale také nesčetně dialektů, které se podobají tomu jazyku, který v té oblasti převládá, např. makedonský dialekt, srbský dialekt, řecký dialekt. V současné době se v Makedonii čím dál tím více rozdíly mezi pomáckým jazykem a makedonštinou smývají. Výzkumníci si v některých případech ani nejsou jisti, zda se jedná opravdu o pomácký jazyk, či pouze o jeden z dialektů makedonštiny.¹⁸⁾

V současné době již technologie pokročily na takovou úroveň, že zdolávání dalekých vzdáleností, byť jen elektronicky, již nepředstavuje téměř žádný problém. Na tomto faktu se shodují všichni naši respondenti a potvrzuje to i množství internetových diskusních fór a skupin sdružující Pomáky po celé Evropě (Pomaci.com,Pomaci.eu, stránka na Facebooku - ТОРБЕШИ - TORBEŠI – TORBESHI). Všichni námi dotazovaní, ač žijící za hranicemi Makedonie, cítí silnou spřízněnost vůči svému rodnému kraji a v něm žijícím Pomákům. Ačkoliv jsou ve svém přechodném domovu spokojeni, sami se ve stáří vidí jako navrátilci ke svým původním kořenům. Například Neven vyslovil své přání poblíž rodného domu dožít a být zde pochován.

Ben nám s lítostí oznamuje, že mytologie Pomáků s žádným svým patronem nepočítá, přisuzuje to složité minulosti, ve které ani Pomáci nevěděli kým vlastně jsou, natož pak, aby měli svého patrona a ochránce. Vzhlížejí tedy k všemocnému Alláhovi tak, jak je k tomu vede Korán.

Pomácká kuchyně vychází z té makedonské. Samozřejmě vyjma vepřového masa a alkoholu. V makedonské kuchyni, jakožto zástupci balkánské gastronomie se prolínají vlivy a vůně řecké, srbské a turecké kuchyně. Např. zapečené fazole tzv. tavče gravče patří k nejoblíbenějším makedonským pokrmům a je dokonce považována za národní jídlo Makedonie. Dalším velmi populárním jídlem je mousaka - pečený lilek s brambory a jemně mletým masem. Ve stáncích s rychlým občerstvením se pak prodávají různé hamburgery, gyros, kebaby či grilovaná kuřata. Kořením, které nechybí na žádném makedonském stole je paprika, sladká i pálivá. Makedonie je díky svému teplému podnebí skvělou destinací pro pěstovaní ovoce a zeleniny. Hlavně tedy rajčat, cibule, paprik, kukuřic, melounu, jablek… Dále je makedonská kuchyně známá hojným využíváním mléčných výrobků, jako jsou sýry a jogurty. Mezi oblíbené nápoje patří pálenka rakije, různé druhy tamních i zahraničních vín a piv a mezi nealkoholickými nápoji to jsou různé druhy limonád a džusů. Silné zastoupení má samozřejmě káva a čaj.

S ohledem na náš veškerý výzkum, ať už prostřednictvím primárních či sekundárních zdrojů, se v závěru dostáváme k základní výzkumné otázce. Jako hlavní vlastnosti makedonských Pomáků lze považovat jejich ustrašenost, plachost, nekonfliktnost a uzavřenost. Tyto jejich rysy vyplývají nejen ze staletí útlaku, jež je následovaly stejně věrně jako jejich stín, mluvíme zde i z vlastních zkušeností, na základě okamžiků, kdy i naše pouhá otázka na jejich hlavu, jako by jim způsobovala nezměrnou bolest. Silným kontrastem oproti Pomákům jsou Albánci žijící v Makedonii, kteří se na svou etnickou odlišnost snaží za každou cenu upozornit a nepolevují v touze o osamostatnění se. Kdežto Pomáci, ač muslimové, se snaží prioritně nevyčnívat z majoritní makedonské společnosti. Pokud by Pomáci měli mít svůj vlastní znak, měl by se v něm objevit obraz bájného chameleona symbolizujícího jejich neuvěřitelnou schopnost asimilace s prostředím. Na tohoto chameleona by pak dopadaly paprsky z islámského půlměsíce, jednoho ze znaků Islámu. V souvislosti s tímto výzkumem mapujícím minulost i přítomnost makedonských Pomáků vyvstává otázka ohledně jejich budoucnosti, respektive o tom, zda budoucí generace badatelů bude mít ještě možnost, zde co zkoumat nebo se jejich sen o dokonalé integraci zcela naplní.

Bibliografie

DIKICI, Ali. The Torbeshes of Macedoni: Religious and National Identity Questions of Macedonian - Speaking Muslims. Journal of Muslim Minority Affairs. 2008, Vol. 28, No. 1, s. 27-43.

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci. Nepřátelé nebo spojenci?. Praha : Lidové noviny, 2000. 226 s.

KEPRT, Josef. Encyklopedie Československé mládeže pro školu a dům. Praha : nakladatelství Josef Elstner, 1937. 533 - 541 s.

PEČENKA, Marek ; LUŇÁK Petr a kol. Encyklopedie moderní historie. Praha: nakladatelství Libri, 1999. 143 – 582 s.

RYCHLÍK, Jan; KOUBA, Miroslav. Dějiny Makedonie. Praha : Lidové noviny, 2003. 460 s.

TURAN, Ömer. Pomaks: Their past and present. Journal of Muslim Minority Affairs. 2007, Volume 19, Issue 1, s. 69-83.

VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Praha : Artia/Granit, 1983. 239 s.

WEITHMANN, Michael. Balkán: 2 000 let mezi Východem a Západem. Praha : Vyšehrad, 1996. 431 s.

WILKINSON, Henry Robert. Maps and Politics: A Review of the Ethnographic Cartography of Macedonia. Liverpool University Press. 1951, s. 162-163.

Internetové zdroje

ANGELOVSKÁ, Nevena. Referendum může ohrozit stabilitu v Makedonii. Archiv Literárních novin [online]. 2004 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=886&rok=2004&cislo=41

LIDOVKY.CZ. V Makedonii stoupá etnické napětí. V ulicích jsou nepokoje. Zpravodajský server Lidových novin [online]. 2012 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/v-makedonii-stoupa-etnicke-napeti-v-ulicich-jsou-nepokoje-pm7-/ln_zahranici.asp?c=A120416_230115_ln_zahranici_ani

VAJSKEBROVÁ, Silvie. Střípky z makedonských cest. Na východ [online]. 2003 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.navychod.cz/articles.php?id=ed7db206-8e21-11df-aa30-00304830bcc4 

Počet shlédnutí: 36