Pseudomatoušovo evangelium

Křesťanské apokryfy a raně křesťanská literatura

Ante-Nicene Fathers Vol 8 1886 ed. Alexander Roberts, Sir James Donaldson, Arthur Cleveland Coxe, 1886.

http://www.gnosis.org/library/psudomat.htm

ZDE začíná kniha Narození blahoslavené Marie a dětství Spasitele. Napsal ji hebrejsky blahoslavený evangelista Matouš a do latiny ji přeložil blahoslavený presbyter Jeroným.

Svého milovaného bratra Jeronýma presbytera zdraví biskupové Kromatius a Heliodor v Pánu.

Narození Panny Marie a narození a dětství našeho Pána Ježíše Krista nacházíme v apokryfních knihách. Ale vzhledem k tomu, že je v nich napsáno mnoho věcí odporujících naší víře, domnívali jsme se, že by měly být všechny zavrženy, abychom snad nepřenesli Kristovu radost na Antikrista. (1) Zatímco jsme tedy o těchto věcech uvažovali, přišli svatí muži Parmenius a Varinus, kteří řekli, že Vaše Svatost nalezla hebrejský svazek, napsaný rukou nejblahoslavenějšího evangelisty Matouše, v němž je zapsáno i narození samotné panenské matky a dětství našeho Spasitele. A proto prosíme vaši náklonnost u samotného našeho Pána Ježíše Krista, abyste ji přeložil z hebrejštiny do latiny, (2) ani ne tak pro dosažení těch věcí, které jsou Kristovými insigniemi, jako spíše pro vyloučení lsti kacířů, kteří, aby učili špatnému učení, smísili své vlastní lži s vynikajícím Kristovým narozením, aby sladkostí života zakryli hořkost smrti. Proto bude vaší nejčistší zbožností, když nás buď vyslechnete jako své bratry, kteří vás prosí, nebo nám jako biskupům, kteří vymáhají, necháte dluh náklonnosti, který můžete považovat za splatný.

Mým pánům svatým a nejblahoslavenějším biskupům Kromatiovi a Heliodorovi Jeroným, pokorný služebník Kristův, v Pánu pozdrav.

Ten, kdo kope v zemi, kde ví, že je zlato, (3) se hned nehrne do všeho, co vysype vyvrácený příkop, ale než úder třesoucího se rýče zvedne do výše třpytivou hmotu, zdrží se mezitím nad drny, aby je obrátil a zvedl, a zvláště ten, kdo nepřidal ke svým ziskům. Je mi uložen nelehký úkol, neboť to, co mi Vaše Blaženost přikázala, sám svatý apoštol a evangelista Matouš nenapsal za účelem zveřejnění. Kdyby to totiž neučinil poněkud tajně, přidal by to také ke svému evangeliu, které vydal. On však tuto knihu sepsal hebrejsky; a tak málo ji zveřejnil, že v dnešní době je kniha napsaná hebrejsky jeho vlastní rukou v držení velmi zbožných mužů, kterým ji v následujících časových obdobích předávali ti, kteří byli před nimi. A tuto knihu nikdy nikomu nedali přeložit. A tak se stalo, že když ji vydal Manichejův žák jménem Leucius, který také napsal falešně nazvané Skutky apoštolů, poskytovala tato kniha látku nikoliv k poučení, ale k záhubě; a názor synody na ni byl podle jejího zasloužení takový, aby jí církevní uši nebyly otevřeny. Nechť nyní ustane štěkání těch, kdo proti nám štěkají; my totiž tuto malou knihu nepřidáváme ke kanonickým spisům, ale překládáme to, co bylo napsáno apoštolem a evangelistou, abychom odhalili faleš kacířství. V tomto díle se tedy podřizujeme příkazům zbožných biskupů stejně jako se stavíme proti bezbožným heretikům. Je to tedy láska Kristova, kterou plníme, věříce, že nám budou pomáhat svými modlitbami, kteří díky naší poslušnosti dosáhnou poznání svatého dětství našeho Spasitele.

Žádáte mě, abych vám sdělil, co si myslím o knize, kterou někteří považují za knihu o narození svaté Marie. A tak si přeji, abyste věděli, že je v ní mnoho nepravdivého. Tuto knihu totiž sepsal jistý Seleukos, který napsal Utrpení apoštolů. Ale stejně jako napsal to, co bylo pravdivé o jejich schopnostech a zázracích, které konali, ale řekl mnoho nepravdivého o jejich učení, tak i zde si vymyslel mnoho nepravd z vlastní hlavy. Dám si záležet na tom, abych ji přeložil slovo od slova přesně tak, jak je v hebrejštině, protože se tvrdí, že ji složil svatý evangelista Matouš, napsal ji hebrejsky a postavil do čela svého evangelia. Zda je to pravda, či nikoliv, ponechávám na autorovi předmluvy a důvěryhodnosti pisatele: pokud jde o mne, prohlašuji je za pochybné; netvrdím, že jsou zjevně nepravdivé. Ale toto říkám svobodně - a myslím, že to nikdo z věřících nebude popírat -, že ať už jsou tyto příběhy pravdivé, nebo vymyšlené, svatému narození Panny Marie předcházely velké zázraky a následovaly ty největší; a tak ti, kdo věří, že Bůh může tyto věci činit, jim mohou věřit a číst je, aniž by to poškodilo jejich víru nebo ohrozilo jejich duše. Zkrátka, nakolik mohu, sledujíc spíše smysl než slova pisatele a jdouc někdy stejnou cestou, i když ne ve stejných šlépějích, někdy trochu odbočujíc, ale stále se držíc stejné cesty, budu se tímto způsobem držet stylu vyprávění a neřeknu nic, co tam buď není napsáno, nebo by mohlo být, sledujíc stejný myšlenkový směr, napsáno.

KAPITOLA 1. (1) – V oněch dnech byl v Jeruzalémě muž jménem Joachim z Judova kmene. Byl pastýřem svých ovcí, bál se Hospodina v poctivosti a čistotě srdce. Neměl jinou péči než o svá stáda, z jejichž výtěžku zásoboval potravou všechny, kdo se báli Boha, a v bázni Boží obětoval dvojnásobné dary všem, kdo pracovali v učení a kdo mu sloužili. Proto svá jehňata, ovce, vlnu a všechno, co vlastnil, rozděloval na tři díly: jeden dával sirotkům, vdovám, cizincům a chudým, druhý těm, kdo uctívali Boha, a třetí si ponechával pro sebe a celý svůj dům. 2. Když tak činil, Hospodin mu rozmnožil jeho stáda, takže v izraelském lidu nebylo člověka, který by se mu podobal. 3. A tak se mu stalo, že mu Hospodin dával své stádo. To nyní začal dělat, když mu bylo patnáct let. Ve dvaceti letech si vzal za ženu Annu, dceru Achara, ze svého kmene, to jest z kmene Judova, z rodu Davidova. A ačkoli spolu žili dvacet let, neměl s ní ani syny, ani dcery. (3)

KAPITOLA 2. – V době svátku stál Joachim mezi těmi, kdo obětovali Hospodinu kadidlo, a připravoval své dary před Hospodinem. Kněz, který se jmenoval Ruben, k němu přistoupil a řekl: „Není dovoleno, abys stál mezi těmi, kdo obětují Bohu, neboť ti Bůh nepožehnal, aby ti dal símě v Izraeli. A protože se před lidem styděl, odešel s pláčem z Hospodinova chrámu a nevrátil se do svého domu, ale odešel ke svým stádům a vzal s sebou své pastýře do hor do daleké země, takže jeho žena Anna o něm pět měsíců neslyšela. I modlila se se slzami a řekla: „Pane, nejmocnější Bože Izraele, proč jsi mi, když už jsi mi nedal děti, vzal i mého muže? Hle, už pět měsíců jsem svého muže neviděla a nevím, kam odešel, (4) a kdybych věděla, že je mrtvý, nemohla bych ho pohřbít. A zatímco velmi plakala, vešla do nádvoří jeho domu, padla na tvář v modlitbě a vylévala své prosby před Hospodinem. Když vstala od modlitby a pozvedla oči k Bohu, uviděla vrabčí hnízdo na vavřínu (5) a se sténáním vyrazila k Hospodinu: „Pane, Bože všemohoucí, který jsi dal potomstvo každému tvoru, divokým i krotkým zvířatům, hadům, ptákům i rybám, a všichni se radují z mláďat, mě jedinou jsi vyloučil z daru své přízně.“ (6) „Ať se ti to podaří,“ odpověděla. Neboť Ty, Bože, znáš mé srdce, že jsem od počátku svého manželského života přísahal, že pokud mi, Bože, dáš syna nebo dceru, obětuji Ti je ve Tvém svatém chrámu. Zatímco tak mluvila, náhle se před ní objevil anděl Páně a řekl: „Neboj se, Anno, neboť máš símě podle Božího rozhodnutí a všechna pokolení až do konce se budou divit tomu, co se z tebe narodí. Když to dořekl, zmizel jí z očí. Vyděšená a vyděšená, protože viděla takový pohled a slyšela taková slova, odešla do své ložnice a vrhla se na postel, jako by byla mrtvá. Celý den a celou noc zůstala ve velkém rozechvění a modlitbách. Potom si zavolala svou služebnici a řekla jí: „Vidíš, že jsem vdova a že jsem ve velkém zmatku, a nechceš ke mně přijít? Odpověděla s tichým reptáním a řekla: „Když Bůh zavřel tvé lůno a vzal ti tvého muže, co pro tebe mohu udělat?“ Když to Anna uslyšela, pozvedla hlas a hlasitě se rozplakala.

KAPITOLA 3. – V téže době se Joachimovi, když pásl svá stáda na horách, zjevil mladík, a řekl mu: „Proč se nevracíš ke své ženě? Joachim řekl: Měl jsem ji dvacet let a nebylo vůlí Boží, abych od ní dostal děti. Byl jsem vyhnán z Hospodinova chrámu s hanbou a potupou; proč bych se k němu měl vracet, když jsem byl kdysi vyhnán a zcela opovržen? Zde tedy zůstanu se svými ovcemi, a dokud mi Bůh dá světlo v tomto životě, budu rukama svých služebníků dávat chudým, sirotkům a zbožným jejich podíl. Když to řekl, řekl mu ten mladík: „Jsem anděl Páně a dnes jsem se zjevil tvé ženě, když plakala a modlila se, a potěšil jsem ji; poznáš, že počala dceru z tvého potomstva, a ty jsi ji opustil, aniž jsi o tom věděl. Bude v Božím chrámu a Duch svatý bude přebývat v ní; její požehnání bude větší než požehnání všech svatých žen, takže nikdo nebude moci říci, že některá před ní byla jako ona nebo že některá po ní bude jako ona na tomto světě. Proto sejdi z hor a vrať se ke své ženě, kterou najdeš těhotnou. Bůh v ní totiž zplodil potomstvo, za což budeš děkovat Bohu, a její potomstvo bude požehnané a ona sama bude požehnaná a stane se matkou věčného požehnání. Joachim se andělovi poklonil a řekl mu: „Jestliže jsem nalezl milost v tvých očích, posaď se na chvíli v mém stanu a požehnej svému služebníku. (1) Anděl mu řekl: „Neříkej služebník, ale spoluslužebník, neboť jsme služebníci jednoho pána. (2) Můj pokrm je však neviditelný a můj nápoj nemůže smrtelný člověk vidět. Proto mě nebudeš žádat, abych vešel do tvého stanu, ale pokud mi něco dáš, (3) obětuj to jako zápalnou oběť Hospodinu. Joachim vzal neposkvrněného beránka a řekl andělovi: „Neodvážil bych se obětovat zápalnou oběť Hospodinu, kdyby mi tvůj příkaz nedal právo obětovat ji jako knězi. (4) Anděl mu řekl: „Nebyl bych ti přikázal obětovat, kdybych neznal Hospodinovu vůli. Když Joachim přinesl Bohu oběť, anděl a vůně oběti vystoupily spolu s kouřem do nebe. (5)

Joachim se pak vrhl na tvář a ležel v modlitbě od šesté hodiny dne až do večera. Viděli ho jeho mládenci a námezdní sluhové, kteří byli s ním, a protože nevěděli, proč leží, mysleli si, že je mrtvý; přišli k němu a s námahou ho zvedli ze země. Když jim pak vyprávěl andělovo vidění, byli zasaženi velkým strachem a úžasem a radili mu, aby andělovo vidění neprodleně splnil a co nejrychleji se vrátil ke své ženě. A když Joachim v duchu přemítal, zda se má vrátit, či nikoli, stalo se, že ho přemohl hluboký spánek, a hle, anděl, který se mu zjevil již za bdělého stavu, se mu zjevil i ve spánku a řekl: „Hle! A řekl mu: „Já jsem anděl, kterého ti Bůh určil za strážce: s důvěrou sejdi dolů a vrať se k Anně, neboť skutky milosrdenství, které jste ty a tvá žena Anna vykonali, byly vyprávěny před Nejvyšším; a tobě Bůh dá takové ovoce, jaké žádný prorok ani světec od počátku neměl a nikdy mít nebude. Když se Joachim probudil ze spánku, svolal k sobě všechny své pastýře a vyprávěl jim svůj sen. Ti se poklonili Hospodinu a řekli mu: A řekli: „Hleď, abys už nepohrdal slovy anděla. Ale vstaň a pojďme odtud a vraťme se klidným krokem a nakrmme svá stáda.

A když se po třiceti dnech, kdy se zabývali návratem, přiblížili, hle, Anně, která stála a modlila se, se zjevil anděl Páně a řekl: (6) Jdi k bráně, která se jmenuje Zlatá, (7) a potkej svého muže na cestě, neboť dnes k tobě přijde. Anna se k němu tedy se svými děvčaty spěšně vydala, a když se modlila k Pánu, dlouho stála v bráně a čekala na něj. Když se unavila dlouhým čekáním, pozvedla oči a spatřila, jak se Joachim zdaleka blíží se svými stády, rozběhla se k němu, pověsila se mu na krk, děkovala Bohu a říkala: Byla jsem vdovou, a hle, teď už jí nejsem: Byla jsem neplodná, a hle, teď jsem počala. A tak se poklonili Hospodinu a odešli do svého domu. Když se to dozvěděli, nastala veliká radost mezi všemi jejich sousedy a známými, takže jim blahopřála celá izraelská země.

KAPITOLA 4. –Po těchto událostech, když se naplnilo jejích devět měsíců, Anna porodila dceru a dala jí jméno Marie. Když ji ve třetím roce odstavili, odebrali se Joachim a jeho žena Anna společně do Hospodinova chrámu, aby obětovali Bohu, a novorozeně, jménem Maria, umístili do společenství panen, v němž panny zůstávaly dnem i nocí a chválily Boha. Když ji položili před chrámové dveře, vystoupila po patnácti schodech (1) tak rychle, že se vůbec neohlédla, a nehledala, jak to mají děti ve zvyku, své rodiče. Načež její rodiče, z nichž každý dítě úzkostlivě hledal, byli oba stejně udiveni, dokud ji nenašli v chrámu, a sami chrámoví kněží se divili.

KAPITOLA 5. – Anna, naplněná Duchem svatým, přede všemi promluvila: Všemohoucí Pán, Bůh zástupů, pamatuje na své slovo, navštívil svůj lid dobrým a svatým navštívením, aby srazil srdce pohanů, kteří proti nám povstali, a obrátil je k sobě. Otevřel své uši našim modlitbám: Odradil od nás jásání všech našich nepřátel. Neplodná se stala matkou a přinesla Izraeli jásot a radost. Hle, jaké dary jsem přinesl obětovat svému Pánu, a moji nepřátelé mi v tom nemohli zabránit. Vždyť Bůh ke mně obrátil jejich srdce a sám mi dal věčnou radost.

KAPITOLA 6. – Marii obdivoval všechen izraelský lid, a když jí byly tři roky, chodila tak vyspělým krokem, mluvila tak dokonale a trávila čas tak vytrvale chválou Boha, že se jí všichni divili a žasli nad ní; a nepovažovali ji za malé nemluvně, ale jakoby za dospělého třicetiletého člověka. Byla tak vytrvalá v modlitbě a její vzhled byl tak krásný a nádherný, že se jí sotva kdo mohl podívat do tváře. A neustále se zabývala prací s vlnou, takže ve svých útlých letech dokázala dělat vše, co staré ženy nedokázaly. A toto byl řád, který si stanovila: (2) Od rána do třetí hodiny se modlila, od třetí do deváté hodiny se věnovala tkaní a od deváté hodiny se opět věnovala modlitbě. Neodcházela od modlitby, dokud se jí neukázal anděl Páně, z jehož ruky přijímala pokrm, a tak se stávala stále dokonalejší v Božím díle. Když pak starší panny odpočívaly od chval Božích, ona neodpočívala vůbec, takže v chválách a bdění Božím se před ní nenašla žádná učenější v moudrosti Božího zákona, pokornější v pokoře, elegantnější ve zpěvu, dokonalejší ve všech ctnostech. Byla vskutku pevná, nehybná, neměnná a denně postupovala k dokonalosti. Nikdo ji neviděl rozhněvanou, ani ji neslyšel mluvit zle. Veškerá její řeč byla tak plná milosti, že se uznávalo, že její Bůh je v jejím jazyce. Stále se věnovala modlitbě a zkoumání Zákona a úzkostlivě dbala na to, aby nějakým svým slovem nezhřešila vůči svým společníkům. Dále se bála, aby se ve svém smíchu nebo při zvuku svého krásného hlasu nedopustila nějaké chyby nebo aby v povznesené náladě neprojevila vůči někomu ze svých vrstevníků nějakou křivdu nebo povýšenost. (3) Dobrořečila Bohu bez přestávky; a aby snad ani při pozdravu nepřestala chválit Boha; když ji někdo pozdravil, odpovídala na pozdrav: Děkuji Bohu. A od ní se nejprve odvíjel zvyk, že lidé při vzájemném pozdravu říkali: Díky Bohu. Občerstvovala se pouze jídlem, které denně dostávala z rukou anděla, ale jídlo, které dostávala od kněží, rozdělovala mezi chudé. Andělé Boží byli často viděni, jak s ní rozmlouvají, a co nejpilněji ji poslouchali. Pokud se jí někdo, kdo byl nemocný, dotkl, ještě v tu samou hodinu odešel domů uzdravený.

KAPITOLA 7. – Kněz Abiatar pak obětoval velekněžím nekonečné dary, aby ji získal za manželku pro svého syna. Marie jim to však zakázala a řekla: „Nemůže se stát, že bych poznala muže nebo že by muž poznal mě. Všichni kněží a všichni její příbuzní jí totiž stále říkali: Vždyť Bůh je uctíván v dětech a zbožňován v potomstvu, jak se to vždycky dělo mezi syny Izraele. Maria jim však odpověděla a řekla: Vždyť Bůh je uctíván v čistotě, jak je dokázáno především. (4) Neboť před Ábelem nebyl mezi lidmi nikdo spravedlivý a on se svými oběťmi zalíbil Bohu a byl bez milosti zabit tím, kdo se mu znelíbil. Obdržel tedy dvě koruny - oběti a panenství, protože v jeho těle nebylo žádné znečištění. Také Eliáš, když byl v těle, byl v těle vzat, protože zachoval své tělo neposkvrněné. A já jsem se od svého dětství v Božím chrámu naučila, že panenství může být Bohu dostatečně drahé. A tak, protože mohu obětovat to, co je Bohu drahé, rozhodla jsem se ve svém srdci, že muže vůbec nepoznám.

KAPITOLA 8. – Když jí bylo čtrnáct let a farizeové kvůli tomu měli důvod říkat, že je nyní zvykem, aby žádná žena v tomto věku nezůstávala v Božím chrámu, padl plán poslat zvěstovatele po všech izraelských kmenech, aby se třetího dne všichni sešli v Hospodinově chrámu. Když se všechen lid shromáždil, velekněz Abiatar vstal a vystoupil na vyšší stupeň, aby ho všechen lid viděl a slyšel, a když se rozhostilo velké ticho, řekl: „Abiatare! Slyšte mě, synové Izraele, a přijměte má slova do svých uší. Od té doby, co tento chrám postavil Šalomoun, byly v něm panny, dcery králů a dcery proroků, velekněží a kněží; byly skvělé a hodné obdivu. Když však dosáhly patřičného věku, byly provdány a následovaly cestu svých matek před nimi a byly milé Bohu. Nový řád života však nalezla jediná Maria, která slibuje, že zůstane Bohu pannou. Proto se mi zdá, že bychom se měli naším pátráním a Boží odpovědí pokusit zjistit, komu by měla být svěřena do opatrování. Tato slova pak našla zalíbení u celé synagogy. Kněží losovali na východě dvanáct kmenů a los padl na kmen Juda. A kněz řekl: „Já jsem z Judova pokolení: Každý, kdo nemá ženu, ať zítra přijde a přinese svůj prut v ruce. Proto se stalo, že Josef (1) přinesl svou hůl spolu s mladíky. Když byly pruty předány veleknězi, přinesl Pánu Bohu oběť a dotazoval se Pána. Hospodin mu řekl: Vlož všechny jejich hole do svatyně Boží a nech je tam zůstat a nařiď jim, aby k tobě zítra přišli a dostali své hole zpět; a ten, z jehož hrotu vyjde holubice a poletí k nebi a v jehož ruce se při vrácení hole objeví toto znamení, tomu ať je Marie vydána k opatrování.

Následujícího dne, když se všichni sešli časně ráno a byla vykonána kadidlová oběť, velekněz vešel do svatyně holů a přinesl pruty. Když pruty rozdal (2) a holubice z žádného z nich nevystoupila, velekněz si oblékl dvanáct zvonů (3) a svátostné roucho, vešel do svatyně svatých a tam vykonal zápalnou oběť a vylil modlitbu. Tu se mu zjevil anděl Páně a řekl: Tady je nejkratší prut, o němž jsi neudělal žádný účet: přinesl jsi ho s ostatními, ale nevynesl jsi ho s nimi. Až ji vyneseš a dáš ji tomu, komu patří, objeví se na ní znamení, o němž jsem ti mluvil. A to byla Josefova hůl; a protože byl starý, byla jakoby odhozena, aby ji nemohl přijmout, ale ani on sám nechtěl svou hůl žádat zpět. (4) A když stál pokorně poslední ze všech, velekněz na něj mocným hlasem zavolal a řekl: „Ty jsi ten, kdo máš tu hůl! (5) „Pojď, Josefe, a přijmi svou hůl, neboť na tebe čekáme. Josef rozechvěle přistoupil, protože ho velekněz volal velmi silným hlasem. Jakmile však vztáhl ruku a uchopil svou hůl, ihned z jejího vrcholu vylétla holubice bělejší než sníh, nesmírně krásná, která po dlouhém poletování po střechách chrámu nakonec vzlétla k nebi. Všichni lidé pak starci blahopřáli a říkali: Bůh tě ukázal jako vhodného, abys přijal Marii, a tak jsi byl ve svém stáří požehnán, otče Josefe. Kněží mu řekli: „Vezmi si ji, protože z celého Judova kmene jsi byl Bohem vyvolen jen ty!“ Josef se k nim začal stydlivě obracet a řekl: „Vezmi si ji! Proč mi dáváte toto nemluvně, které je mladší než moji vnuci? Abiatar, velekněz, mu řekl: Abiron mu řekl: „Vzpomeň si, Josefe, jak zahynuli Dátan, Abiron a Jóra, protože pohrdli Boží vůlí. Tak se stane i tobě, jestliže pohrdneš tím, co ti Bůh přikázal. Josef mu odpověděl: Ale budu ji opatrovat, dokud nezjistím, jaká je vůle Boží, který z mých synů ji může mít za ženu. Ať jí na útěchu dají některé panny z jejích družek, s nimiž by mohla zatím trávit čas. Abiatar, velekněz, odpověděl a řekl: Pět panen ať je jí dáno na útěchu, dokud nenastane určený den, kdy ji můžeš přijmout, neboť s žádným jiným nemůže být spojena v manželství.

Josef tedy přijal Marii spolu s dalšími pěti pannami, které s ní měly být v Josefově domě. Těmito pannami byly Rebeka, Sefora, Zuzana, Abigea a Cael; těm dal velekněz hedvábí, modř, (5) jemné plátno, šarlat, purpur a jemný len. Losovali totiž mezi sebou, co má která panna udělat, a purpur na oponu Hospodinova chrámu připadl Marii. A když ho dostala, řekly jí ty panny: Protože jsi poslední, pokorná a mladší než všechny, zasloužíš si ten purpur dostat a získat. A takto, jakoby slovy mrzutosti, ji začaly nazývat královnou panen. Zatímco to však dělaly, zjevil se uprostřed nich anděl Páně a řekl: A řekl: „Tato slova nebyla vyřčena z rozmrzelosti, nýbrž prorokována jako proroctví nejpravdivější. Při pohledu na anděla a na jeho slova se tedy zachvěli a prosili ji, aby jim odpustila a modlila se za ně.

KAPITOLA 9. - Druhého dne, když byla Marie u pramene, aby si naplnila džbán, zjevil se jí anděl Páně a řekl: „Neboj se! Požehnaná jsi, Maria, neboť jsi ve svém lůně připravila příbytek Pánu. Neboť hle, světlo z nebe přijde a bude v tobě přebývat a skrze tebe osvítí celý svět.

A opět třetího dne, když prsty zpracovávala purpur, přistoupil k ní mladík nevýslovné krásy. Když ho Marie spatřila, nesmírně se bála a třásla. A on jí řekl: Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod tvého života. [1] Když ta slova uslyšela, zachvěla se a velmi se bála. Hospodinův anděl dodal: Neboj se, Marie, neboť jsi nalezla milost u Boha: Hle, počneš ve svém lůně a porodíš Krále, který naplní nejen zemi, ale i nebe, a který bude kralovat z pokolení na pokolení.

KAPITOLA. 10. - Zatímco se to dělo, Josef se věnoval své práci, stavbě domů ve čtvrtích na břehu moře, neboť byl tesařem. Po devíti měsících se vrátil do svého domu a našel Marii těhotnou. Protože byl v nejvyšší úzkosti, zachvěl se a vykřikl: Pane Bože, přijmi mého ducha, neboť je pro mě lepší zemřít než déle žít. A panny, které byly s Marií, mu řekly: Co to říkáš, Josefe? Víme, že se jí nikdo nedotkl; můžeme dosvědčit, že je ještě panna a nedotčená. Bdíme nad ní, stále s námi setrvává v modlitbě, denně s ní mluví andělé Boží, denně dostává pokrm z ruky Páně. Nevíme, jak je možné, že by v ní mohl být nějaký hřích. Chceš-li však, abychom ti řekli, co tušíme, nikdo jiný než anděl Páně [2] ji neotěhotněl. Josef tedy řekl: Proč mě klamete, když věříte, že ji otěhotněl anděl Páně? Je však možné, že se někdo vydával za anděla Páně a svedl ji. A když to řekl, rozplakal se a odvětil:

Ne, ne, ne… Jak se mám dívat na Hospodinův chrám, jak mám vidět Boží kněze? Co mám dělat? A když to řekl, myslel si, že uteče a pošle ji pryč.

KAPITOLA 11. - A když pomýšlel vstát, skrýt se a přebývat v skrytu, hle, téže noci se mu ve spánku zjevil anděl Páně a řekl: „Pane, ty jsi ten, který se skrýváš!“ A on se zjevil: Josef, syn Davidův, neboj se, přijmi Marii za manželku, neboť to, co je v jejím lůně, je z Ducha svatého. A ona porodí syna a dá mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Josef vstal ze spánku, vzdal díky Bohu, promluvil k Marii a k pannám, které byly s ní, a vyprávěl jim své vidění. Potěšil se o Marii a řekl: Řekl: „Zhřešil jsem, že jsem tě vůbec podezříval.

KAPITOLA 12. - Po těchto událostech se objevila velká zpráva, že Marie čeká dítě. Josefa chytili chrámoví úředníci a spolu s Marií je přivedli k veleknězi. Ten mu s kněžími začal vyčítat a říkat: Proč jsi svedl tak velkou a slavnou pannu, kterou andělé Boží krmili v chrámě jako holubici, která nikdy nechtěla ani vidět, ani mít muže, která měla nejdokonalejší znalost Božího zákona? Kdybys jí nečinil násilí, zůstala by stále ve svém panenství. Josef se zapřísahal a přísahal, že se jí vůbec nikdy nedotkl. Abiatar, velekněz, mu odpověděl: Abiatér mu odpověděl: „Jakože je živ Hospodin, dám ti napít vody z Hospodinova pití, a hned se ukáže tvůj hřích.

Pak se shromáždilo množství lidu, které se nedalo spočítat, a Marie byla přivedena do chrámu. Kněží, její příbuzní a rodiče plakali a říkali Marii: „Cože? Vyznej kněžím svůj hřích, ty, která jsi byla jako holubice v Božím chrámu a přijímala jsi pokrm z rukou anděla. Znovu byl Josef zavolán k oltáři a byla mu dána pít voda z Páně. A když se někdo, kdo lhal, napil této vody a sedmkrát obešel oltář, Bůh mu obvykle ukázal nějaké znamení ve tváři. Když se tedy Josef bezpečně napil a sedmkrát obešel oltář, neobjevilo se na něm žádné znamení hříchu. Tehdy ho všichni kněží, úředníci i lid ospravedlňovali a říkali: Všichni mu odpověděli: „Blahoslavený jsi, že proti tobě nebylo shledáno žádné dobré obvinění. Pak si zavolali Marii a řekli: „Ježíš je vinen. A jakou výmluvu můžeš mít nebo jaké větší znamení se na tobě může objevit než početí tvého lůna, které tě zrazuje? Jen to od tebe žádáme, abys, když je Josef vůči tobě čistý, přiznala, kdo tě svedl. Neboť je lépe, aby tě zradilo tvé vyznání, než aby tě Boží hněv poznamenal a odhalil uprostřed lidu. Maria pak řekla pevně a bez chvění: Pane Bože, Králi nade vším, který znáš všechna tajemství, je-li na mně nějaká nečistota, nějaký hřích, nějaká zlá touha nebo necudnost, odhal mě přede vším lidem a učiň mě příkladem trestu pro všechny. Takto řekla a směle přistoupila k Hospodinovu oltáři, napila se vody k pití a sedmkrát obešla oltář, ale žádná skvrna na ní nebyla nalezena.

Když se všichni lidé podivili, že čeká dítě a že se na její tváři neobjevilo žádné znamení, začali se mezi sebou rozčilovat protichůdnými výroky: jedni říkali, že je svatá a neposkvrněná, druzí, že je zlá a poskvrněná. Když pak Marie viděla, že ji lidé stále podezírají a že se jim z tohoto důvodu nezdá být zcela čistá, řekla přede všemi mocným hlasem: „Jakože je živ Hospodin Adonaj, Hospodin zástupů, před nímž stojím, člověka jsem nepoznala, ale poznal mě ten, jemuž jsem se od nejútlejšího věku zasvětila.“ A tento slib jsem dala svému Bohu od svého dětství, že zůstanu neposkvrněná v tom, který mě stvořil, a věřím, že tak budu žít jen jemu a sloužit jen jemu; a v něm, dokud budu žít, zůstanu neposkvrněný. Pak jí všichni začali líbat nohy a objímat kolena a prosili ji, aby jim odpustila jejich zlá podezření. Lid, kněží a všechny panny ji s jásotem a radostí odvedli do jejího domu. Ty pak volaly a říkaly: „Pane! Požehnané budiž jméno Hospodinovo na věky, protože zjevil tvou svatost všemu svému lidu, Izraeli.

KAPITOLA 13. - Za nějaký čas se konal zápis podle ediktu císaře Augusta, podle něhož měl být zapsán celý svět, každý na svém rodném místě. Tento zápis provedl Cyrinus, místodržitel Sýrie, [1] Proto bylo nutné, aby se Josef zapsal s požehnanou Marií v Betlémě, protože k němu patřili, protože byli z kmene Judova a z domu a rodu Davidova. Když tedy Josef s požehnanou Marií šli po cestě, která vede do Betléma, řekla Marie Josefovi: „Vidím před sebou dva národy, jeden pláče a druhý se raduje. A Josef odpověděl: „Já vím, že je to tak: Všichni, kdo jsou naživu, jsou naživu, a já jsem naživu, a oni jsou naživu. Vtom se před nimi objevil krásný chlapec, oděný do bílého roucha, který - řekl Josefovi: Proč jsi řekl, že slova, která Maria řekla o obou národech, byla zbytečná? Viděla totiž, že židovský lid pláče, protože se vzdálil od svého Boha, a pohanský lid se raduje, protože nyní byl přidán a přiblížen Hospodinu podle toho, co slíbil našim otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; přiblížil se totiž čas, kdy v Abrahamově potomstvu budou požehnány všechny národy. [2]

Když to anděl řekl, přikázal zvířeti, aby zůstalo stát, neboť se přiblížil čas, kdy má porodit, a přikázal požehnané Marii, aby sestoupila ze zvířete a odešla do výklenku pod jeskyní, v níž nikdy nebylo světlo, ale vždy tma, protože denní světlo tam nemohlo dosáhnout. Když do ní blahoslavená Marie vešla, začalo svítit takovým jasem, jako by byla šestá hodina dne. Světlo od Boha v jeskyni zářilo tak, že ani ve dne, ani v noci nebylo světla nedostatek, dokud tam byla blahoslavená Marie. Tam porodila syna a andělé ho obklopili, když se rodil. Jakmile se narodil, postavil se na nohy a andělé se mu klaněli a říkali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. [3] Když se blížilo narození Páně, Josef odešel hledat porodní báby. Když je našel, vrátil se do jeskyně a našel u Marie dítě, které porodila. Josef řekl blahoslavené Marii: Stojí venku před vchodem do jeskyně a neodvažují se sem vstoupit kvůli velkému jasu. Když to blahoslavená Marie uslyšela, usmála se a Josef jí řekl: „Neusmívej se, ale opatrně jim dovol, aby tě navštívili, kdybys je potřebovala ke svému uzdravení. Pak jim přikázala, aby vstoupili. Když Zelomi vešla dovnitř a Salome zůstala venku, řekla Zelomi Marii: Dovol mi, abych se tě dotkl. A když jí dovolila, aby ji prohlédla, porodní bába vykřikla silným hlasem a řekla: Všemohoucí Pane, smiluj se nad námi! Nikdy nebylo slyšet ani pomyslet na to, že by někdo měl prsa plná mléka a že by se při narození syna ukázalo, že jeho matka je panna. Ale při jeho narození se neprolévala krev, při jeho porodu nebyla žádná bolest. Panna počala, panna porodila a pannou zůstává. A když Salome uslyšela tato slova, řekla: Všichni jsme si mysleli, že je to pravda, a proto jsme se rozhodli, že budeme mluvit pravdu, a proto jsme se rozhodli, že budeme mluvit pravdu. A blahoslavená Marie jí dovolila, aby se jí ujala. A když od ní odtáhla ruku, uschla jí a z přemíry bolesti začala hořce plakat a ve velkém trápení křičela a říkala: Ty víš, že jsem se tě vždycky bála a že jsem se bez odměny starala o všechny chudé; od vdovy a sirotka jsem nic nevzala a potřebného jsem neposlala pryč s prázdnou. A hle, pro svou nevěru jsem se stala ubohou, neboť jsem bez příčiny chtěla zkoušet tvou pannu.

A zatímco tak mluvila, stál vedle ní mladík v lesklém rouchu a říkal: A on tě uzdraví, protože je Spasitel světa a všech, kdo v něj doufají. A ona spěšně přistoupila k dítěti, poklonila se Mu a dotkla se třásní plátna, do něhož bylo zabaleno, a její ruka byla okamžitě uzdravena. Vyšla ven a začala hlasitě volat a vyprávět o podivuhodných věcech, které viděla a které vytrpěla, a o tom, jak byla uzdravena, takže mnozí skrze její výpovědi uvěřili.

A někteří pastýři také potvrdili, že viděli anděly, jak o půlnoci zpívají chvalozpěv, chválí a žehnají nebeskému Bohu a říkají: V něm se narodil Spasitel všech, Kristus Pán, v němž se Izraeli vrátí spása. [1]

Navíc nad jeskyní od večera do rána zářila veliká hvězda, větší než kterákoli jiná, která byla spatřena od počátku světa. Proroci, kteří byli v Jeruzalémě, říkali, že tato hvězda ukazuje na narození Krista, který má obnovit zaslíbení nejen Izraeli, ale všem národům.

KAPITOLA 14. - Třetího dne po narození našeho Pána Ježíše Krista vyšla nejblahoslavenější Marie z jeskyně, vešla do chléva, položila dítě do stáje a vůl a osel se mu klaněli. Tehdy se naplnilo to, co řekl prorok Izaiáš: Vůl zná svého pána a osel jesle svého pána. [2] Tedy právě ta zvířata, vůl a osel, když Ho měla uprostřed sebe, ustavičně se Mu klaněla. Tehdy se naplnilo to, co řekl prorok Abakuk, když řekl: „Všichni jsme si mysleli, že je to pravda.“ A tak se naplnilo, co řekl prorok Abakuk: [3] Mezi dvěma zvířaty jsi se zjevil. Na tomtéž místě zůstal Josef s Marií tři dny.

KAPITOLA 15. - Šestého dne vstoupili do Betléma, kde strávili sedmý den. Osmého dne obřezali dítě a dali mu jméno Ježíš, neboť tak ho anděl nazval ještě předtím, než bylo počato v lůně. [4] Když se pak naplnily dny Mariina očišťování podle Mojžíšova zákona, vzal Josef dítě do Hospodinova chrámu. Když nemluvně přijalo parhithomus, [5] - parhithomus, to znamená obřízku -, obětovali za něho pár hrdliček neboli dvě holoubata. [6]

V chrámu byl muž Boží, dokonalý a spravedlivý, jmenoval se Symeón, bylo mu sto dvanáct let. Dostal od Pána odpověď, že neokusí smrti, dokud neuvidí Krista, Božího Syna, živého v těle. A když to dítě spatřil, zvolal mocným hlasem a řekl: „Pane, já jsem ten, který se narodil v životě. Bůh navštívil svůj lid a Pán splnil své zaslíbení. Pospíšil si a klaněl se mu. Potom Ho vzal do svého pláště, políbil Mu nohy a řekl: Neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil před tváří všech národů, aby bylo světlem k osvícení pohanů a slávou tvého lidu Izraele. [7]

V Hospodinově chrámu byla také Anna, prorokyně, dcera Fanuelova z pokolení Ašerova, která žila se svým mužem sedm let od svého panenství a byla již osmdesát čtyři let vdovou. Nikdy neopouštěla Hospodinův chrám, ale trávila čas postem a modlitbou. Stejně tak se klaněla dítěti a říkala: V něm je vykoupení světa. [8]

KAPITOLA 16. - Když uplynul druhý rok, [9] přišli do Jeruzaléma mudrci z východu a přinesli velké dary. A přísně se vyptávali Židů: Kde je ten král, který se vám narodil, neboť jsme viděli jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit. Zpráva o tom došla ke králi Herodovi a tak ho znepokojila, že svolal zákoníky, farizeje a učitele lidu a ptal se jich, kde proroci předpověděli, že se narodí Kristus. A oni řekli: „Ježíš se narodil v Kristu: V judském Betlémě. Je totiž psáno: „V Betlémě: A ty, Betléme v zemi judské, nejsi nikterak nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde Vůdce, který bude vládnout mému lidu, Izraeli. [1] Král Herodes k sobě povolal mágy a přísně se jich vyptával, kdy se jim zjevila hvězda. Pak je poslal do Betléma a řekl: Když jste ho našli, přineste mi zprávu, abych se mu přišel poklonit i já. A zatímco se mágové vydávali na cestu, zjevila se jim hvězda, která jim byla jakoby průvodcem a šla před nimi, dokud nepřišli k místu, kde bylo dítě. Když mágové spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí; když vešli do domu, spatřili dítě Ježíše, jak sedí na klíně své matky. Tehdy otevřeli své poklady a obdarovali požehnanou Marii a Josefa velkými dary. A samotnému dítěti nabídli každý z nich kousek zlata. [2] Podobně jeden dal zlato, druhý kadidlo a třetí myrhu. [3] Když se pak chtěli vrátit ke králi Herodovi, varoval je anděl ve spánku, aby se k Herodovi nevraceli, a tak se vrátili do své země jinou cestou. [4]

KAPITOLA 17 - Když Herodes [5] viděl, že si z něj mágové dělají legraci, srdce se mu rozbušilo hněvem a rozeslal je po všech cestách, aby je popadli a usmrtili. Když je však vůbec nemohl najít, poslal znovu do Betléma a do všech jeho končin a zabil všechny děti mužského pohlaví, které našel ve věku dvou let a mladší, podle času, který zjistil od mágů. [6]

Den před tím, než se to stalo, byl Josef ve spánku varován andělem Páně, který mu řekl: Vezmi Marii a dítě a jdi do Egypta cestou přes poušť. Josef šel podle andělova pokynu. [7]

KAPITOLA 18. - Když přišla k jedné jeskyni a chtěla si v ní odpočinout, požehnaná [8] Maria sesedla ze svého zvířete a posadila se s dítětem Ježíšem na prsou. S Josefem byli tři chlapci a s Marií jedno děvče, kteří šli na cestu spolu s nimi. A hle, najednou z jeskyně vyšlo mnoho draků, a když je děti spatřily, vykřikly ve velké hrůze. Ježíš pak sestoupil z lůna své matky a postavil se na nohy před draky; ti se Ježíšovi poklonili a poté odešli. Tehdy se naplnilo, co řekl prorok David, když řekl: Chvalte Hospodina ze země, vy draci, vy draci a všechny hlubiny [9] A malé dítě Ježíš, kráčejíc před nimi, jim přikázal, aby nikomu neubližovali. Maria a Josef se však velmi báli, aby dítěti draci neublížili. A Ježíš jim řekl: „Nebojte se! Nebojte se a nepovažujte mě za malé dítě, neboť já jsem a vždycky jsem byl dokonalý a všechna lesní zvěř musí být přede mnou krotká.

KAPITOLA 19. - Také lvi a panteri se mu klaněli a doprovázeli ho na poušti. Kamkoli Josef s požehnanou Marií šli, šli před nimi a ukazovali jim cestu, skláněli hlavy a svou podřízenost dávali najevo vrtěním ocasů, klaněli se Mu s velkou úctou. Když Maria zpočátku viděla lvy a pantery a různé druhy divoké zvěře, jak se kolem nich pohybují, velmi se bála. Ale Ježíšek jí pohlédl do tváře s radostným výrazem a řekl: Neboj se, matko, vždyť nepřicházejí, aby ti ublížili, ale spěchají, aby posloužili tobě i mně. Těmito slovy vyhnal z jejího srdce veškerý strach. A lvi chodili s nimi, s voly, osly a tažnými zvířaty, která nesla jejich zavazadla, a neublížili ani jednomu z nich, ačkoli se drželi vedle nich; byli však krotcí mezi ovcemi a berany, které si přivedli z Judska a které měli s sebou. Chodili mezi vlky a ničeho se nebáli a nikdo z nich nebyl zraněn jiným. Tehdy se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka: Vlci se budou pást s beránky, lev a vůl budou společně jíst slámu. [10] Dva voli společně táhli vůz s proviantem na cestu a lvi je usměrňovali na jejich cestě.

KAPITOLA 20. - Třetího dne jejich cesty, když šli, byla blahoslavená Marie unavená přílišným slunečním žárem na poušti a když uviděla palmu, řekla Josefovi: A řekla mu: „Nech mě trochu si odpočinout ve stínu tohoto stromu. Josef si tedy pospíšil, zavedl ji k palmě a přiměl ji, aby sestoupila ze svého zvířete. Když tam blahoslavená Marie seděla, pohlédla na listí palmy a viděla, že je plné ovoce, a řekla Josefovi: Kéž by bylo možné získat trochu ovoce z této palmy. Josef jí odpověděl: „Já bych si přála, abyste ji viděli: Vždyť je to tak vysoká palma, že chceš jíst její plody.“ Josef jí odpověděl: „Divím se, že to říkáš, když vidíš, jak je palma vysoká. Já myslím spíše na nedostatek vody, protože kůže jsou nyní prázdné a my nemáme čím občerstvit sebe ani svůj dobytek. Tehdy dítě Ježíš s radostnou tváří, spočívající v náručí své matky, řeklo palmě: Všichni jsme si mysleli, že je to pro nás důležité, a proto jsme se rozhodli, že se budeme snažit, aby se nám to podařilo. A na tato slova palma ihned sklonila svůj vrchol až k samým nohám blahoslavené Marie a nasbírali z ní plody, jimiž se všichni občerstvili. A poté, co nasbírali všechno její ovoce, zůstala skloněná a čekala na pokyn, aby se zvedla od Toho, který jí špatně přikázal, aby se sklonila. Ježíš mu řekl: Zvedni se, palmo, a buď silná a buď družkou mých stromů, které jsou v ráji mého Otce, a otevři ze svých kořenů žílu vody, která byla ukryta v zemi, a nech vodu téci, abychom se z tebe nasytili. A hned se zvedla a u jejího kořene začal vytékat pramen vody nadmíru čisté, chladivé a jiskřivé. Když spatřili pramen vody, zaradovali se velikou radostí a nasytili se, oni sami i všechen jejich dobytek a zvířata. Proto vzdávali Bohu díky.

KAPITOLA 21. – Druhý den, když se odtud vydávali na cestu a v hodině, kdy se vydali na cestu, se Ježíš obrátil k palmě a řekl: „Ježíši! A já ti dávám tuto výsadu, palmo, aby jednu z tvých větví odnesli moji andělé a zasadili ji v ráji mého Otce. A toto požehnání ti uděluji, aby se o všech, kdo zvítězí v jakémkoli souboji, říkalo: Dosáhl jsi palmy vítězství. A zatímco takto mluvil, hle, objevil se anděl Páně, postavil se na palmu, utrhl jednu z jejích větví a s větví v ruce odletěl k nebi. Když to uviděli, padli na tváře a stali se jako mrtví. Ježíš jim řekl: Řekl: „Proč jsou vaše srdce posedlá strachem? Což nevíte, že tato palma, kterou jsem dal přenést do ráje, bude připravena pro všechny svaté na místě rozkoší, jako byla připravena pro nás na tomto místě pouště? A oni byli naplněni radostí a posíleni všichni povstali.

KAPITOLA 22. - Když pak byli na cestě, řekl Josef Ježíšovi: „Pane, je velké horko; jestli se ti to líbí, nech nás jít podél moře, abychom si odpočinuli v městech na pobřeží. Ježíš mu řekl: „Neboj se, Josefe, zkrátím ti cestu, abys za tento jediný den vykonal to, co by ti trvalo třicet dní. Zatímco tak mluvili, hle, pohlédli vpřed a začali vidět egyptské hory a města.

A radujíce se a jásajíce, přišli do krajů Hermopolských a vstoupili do jednoho egyptského města, které se jmenuje Sotinen, [1] a protože tam neznali nikoho, od koho by mohli žádat pohostinství, vešli do chrámu, který se jmenoval Kapitol egyptský. V tomto chrámu bylo postaveno tři sta padesát pět model, [2] z nichž každé se v její den vzdávaly božské pocty a posvátné obřady. Egypťané patřící k témuž městu totiž vstupovali do Kapitolu, v němž jim kněží sdělovali, kolik obětí se každý den přináší podle toho, jakou poctu má daný bůh.

KAPITOLA 23. - A stalo se, že když nejblahoslavenější Marie vešla do chrámu s malým dítětem, všechny modly se poklonily na zem, takže všechny ležely na tváři roztříštěné a rozbité na kusy; [3] a tím jasně ukázaly, že jsou ničím. Tehdy se naplnilo, co řekl prorok Izaiáš: Hle, Hospodin přijde na rychlém oblaku a vstoupí do Egypta a všechno dílo Egypťanů se před ním pohne. [4]

KAPITOLA 24. - Když se o tom dozvěděl místodržitel města Affrodosius, vydal se s celým svým vojskem do chrámu. A chrámoví kněží, když viděli Affrodosia s celým jeho vojskem přicházet do chrámu, si mysleli, že spěchá jen proto, aby viděl, jak se mstí těm, kvůli nimž bohové padli. Když však přišel do chrámu a uviděl všechny bohy ležet na tvářích, přistoupil k blahoslavené Marii, která nesla Pána na svých prsou, poklonil se Mu a řekl celému svému vojsku a všem svým přátelům Proto tiše vyznávají, že On je jejich Pán. „Kdyby to nebyl Bůh našich bohů, naši bohové by před Ním nepadli na tvář a neleželi by před Ním na kolenou. Nebudeme-li tedy dbát na to, abychom dělali to, co jsme viděli dělat naše bohy, můžeme se vystavit nebezpečí Jeho hněvu a všichni přijít do záhuby, jako se to stalo egyptskému králi faraonovi, který nevěřil v tak mocné síly a byl utopen v moři i s celým svým vojskem. [5] Tehdy všichni obyvatelé téhož města uvěřili v Pána Boha skrze Ježíše Krista.

KAPITOLA 25. - Po nedlouhé době anděl Josefovi řekl: „Vrať se do judské země, neboť ti, kdo usilovali o život dítěte, zemřeli. [1]

KAPITOLA 26.– Když se Ježíš vrátil z Egypta, byl v Galileji a vstoupil do čtvrtého roku svého věku, o jedné sobotě si hrál s několika dětmi u Jordánu. Když tam seděl, udělal si sedm hliněných nádob a do každé z nich udělal průchody, kterými na svůj příkaz přiváděl vodu z potoka do nádoby a zase ji odváděl zpět. Tehdy jedno z těch dětí, syn ďáblův, ze závisti uzavřelo průchody, jimiž se do nádrží přiváděla voda, a převrátilo to, co Ježíš postavil. Ježíš mu řekl: „Běda ti, synu smrti, synu satanův! Ničíte díla, která jsem vykonal? A ten, kdo to udělal, okamžitě zemřel. Rodiče mrtvého chlapce pak s velkým hněvem křičeli na Marii a Josefa a říkali jim: Tvůj syn proklel našeho syna a ten je mrtvý. Když to Josef a Marie uslyšeli, ihned přišli k Ježíšovi, protože chlapcovi rodiče křičeli a Židé se shromáždili. Josef pak potají řekl Marii: „Neodvažuji se s ním mluvit, ale ty ho napomínej: 'Proč jsi proti nám vzbudil nenávist lidu a proč musíme snášet protivnou nenávist lidí?' Přišla k němu jeho matka a zeptala se ho: „Můj pane, co udělal, že zemřel? A on řekl: „Zasloužil si smrt, protože rozptýlil skutky, které jsem vykonal“. Matka ho pak prosila: „Nedělej to, můj pane, neboť všichni lidé se proti nám postaví. On tedy, nechtěje zarmoutit svou matku, pravou nohou kopl do zadních částí těla mrtvého chlapce a řekl mu: „Vstaň, synu nepravosti, neboť nejsi hoden vejít do odpočinku mého Otce, protože jsi zničil díla, která jsem učinil.“ Mrtvý vstal a odešel. A Ježíš slovem své moci přivedl vodu do tůní kanálem.

KAPITOLA 27. - Potom Ježíš přede všemi vzal hlínu z tůně, kterou udělal, a udělal z ní dvanáct vrabců. Když to Ježíš udělal, byla sobota a bylo s ním velmi mnoho dětí. Když ho jeden ze Židů viděl, jak to dělá, řekl Josefovi: „Josefe, nevidíš, že dítě Ježíš pracuje v sobotu, což se mu nesluší? Vždyť z hlíny udělal dvanáct vrabců. Když to Josef uslyšel, vyčítal mu: „Proč děláš v sobotu to, co nám není dovoleno dělat? Když to Ježíš uslyšel, spráskl ruce a řekl svým vrabcům: Leťte! A na jeho hlas začali létat. A před očima a ušima všech, kdo stáli opodál, řekl ptákům: Leťte a létejte po zemi a po celém světě a žijte. Když tam přítomní viděli takové zázraky, byli naplněni velkým úžasem. Někteří ho chválili a obdivovali, jiní mu zlořečili. Někteří z nich šli k velekněžím a představeným farizeů a oznámili jim, že Ježíš, syn Josefův, učinil před očima všeho izraelského lidu veliká znamení a zázraky. To bylo oznámeno ve dvanácti izraelských kmenech.

KAP. 28. - Syn Annášův, chrámový kněz, který přišel s Josefem, držel před zraky všech v ruce hůl a s velkou zuřivostí zbořil hráze, které Ježíš udělal vlastníma rukama, a vypustil vodu, kterou v nich nasbíral z potoka. Kromě toho uzavřel akvadukt, jímž voda přitékala, a pak jej rozbil. Když to Ježíš viděl, řekl tomu chlapci, který zničil jeho hráze: Vždyť je to nejhorší sémě nepravosti! Ó synu smrti! Ó dílno satanovo, vpravdě plod tvého semene bude bez síly, tvé kořeny bez vláhy a tvé větve uschlé, nenesoucí ovoce. A ihned před zraky všech chlapec uschl a zemřel.

KAPITOLA 29. - Josef se zachvěl, popadl Ježíše a odešel s ním do svého domu a jeho matka s ním. A hle, náhle z protější strany přiběhl chlapec, rovněž pachatel nepravosti, a přitiskl se k Ježíšovu rameni, chtěje si z něho utahovat nebo mu ublížit, kdyby mohl. Ježíš mu řekl: Řekl mu: „Nevrátíš se z cesty, kterou jdeš, zdravý a neporušený. A hned padl a zemřel. Rodiče toho mrtvého chlapce, kteří viděli, co se stalo, vykřikli a řekli: „Co se stalo? Kde se tu vzalo to dítě? Je zřejmé, že každé slovo, které řekne, je pravdivé; a často se naplní dříve, než promluví. Rodiče mrtvého chlapce přišli k Josefovi a řekli mu: Vezměte toho Ježíše pryč z tohoto místa, protože s námi nemůže žít v tomto městě, nebo ho alespoň naučte žehnat, a ne zlořečit. Josef přistoupil k Ježíšovi a napomenul ho: Proč děláš takové věci? Vždyť už mnozí jsou v zármutku a proti tobě a nenávidí nás kvůli tobě a my kvůli tobě snášíme ústrky od lidí. Ježíš odpověděl a řekl Josefovi: A otcovská kletba nemůže ublížit nikomu jinému, než zlým lidem. Tehdy se proti Ježíšovi sešli a obvinili ho před Josefem. Když to Josef uviděl, velmi se vyděsil, protože se bál násilí a rozruchu izraelského lidu. V tu hodinu Ježíš chytil mrtvého chlapce za ucho a před zraky všech ho zvedl ze země; viděli, jak s ním Ježíš mluví jako otec se svým synem. Duch se mu vrátil a on ožil. A všichni se divili.

KAP. 30. - Jeden židovský učitel jménem Zachiáš[1] uslyšel, jak Ježíš takto mluví, a když viděl, že ho nelze přemoci, protože poznal moc, která v něm je,[2] rozzlobil se a začal hrubě, hloupě a beze strachu mluvit proti Josefovi. A řekl: „Já jsem ten, kdo je naživu: Vždyť ty mi nechceš svěřit svého syna, aby byl poučen o lidské učenosti a úctě? Vidím však, že Marie a ty sám máte větší ohled na svého syna než na to, co proti němu říkají starší izraelského lidu. Měla jsi více ctít nás, starší celé izraelské církve, jak proto, aby byl s dětmi ve vzájemné náklonnosti, tak proto, aby byl mezi námi vyučován židovské učenosti. Josef mu však řekl: A je tu někdo, kdo by mohl toto dítě hlídat a učit ho? Můžeš-li ho však hlídat a učit, nijak mu nebráníme, aby se od tebe učilo tomu, čemu se učí všichni. Ježíš, když uslyšel, co Zachyáš řekl, odpověděl mu: Já však jsem cizinec vašim zákonům, protože nemám otce podle těla.“ Zachyáš odpověděl: „To, o čem jsi právě mluvil, a všechny věci, které jsi vyjmenoval, musí zachovávat ti, kdo jsou naučeni lidskému učení. Ty, který čteš Zákon a jsi v něm učený, zůstáváš v Zákoně, já však jsem byl před Zákonem, Ale protože si myslíš, že se ti nikdo nevyrovná v učenosti, budeš vyučován mnou, že nikdo jiný nemůže učit nic jiného než to, co jsi jmenoval. To může jen ten, kdo je toho hoden. [3] Až budu na zemi vyvýšen, přestanu se zmiňovat o tvém rodu. Neboť nevíš, kdy ses narodil: Já sám vím, kdy ses narodil a jak dlouhý bude tvůj život na zemi. Všichni, kdo tato slova slyšeli, byli ohromeni a vykřikli: Tohle podivuhodně velké a úžasné tajemství. Nikdy jsme nic podobného neslyšeli! Nikdy to neslyšeli od nikoho jiného, nikdy to neřekli ani nikdy neslyšeli proroci, farizeové ani zákoníci. Víme, odkud pochází, a je mu sotva pět let; a odkud mluví tato slova? Farizeové odpověděli: Vždyť jsme nikdy neslyšeli, že by taková slova mluvilo nějaké jiné dítě tak malé. Ježíš jim odpověděl: A vy se tomu divíte, že takové věci říká dítě? Proč mi tedy nevěříte v tom, co jsem vám řekl? A vy všichni se divíte, protože jsem vám řekl, že vím, kdy jste se narodili. Řeknu vám ještě větší věci, abyste se divili více. Viděl jsem Abraháma, kterého nazýváte svým otcem, a mluvil jsem s ním; i on mě viděl.“[4] Když to uslyšeli, drželi jazyk za zuby a nikdo z nich se neodvážil promluvit. Ježíš jim řekl: Mluvil jsem k vám jako k mudrcům, a nerozuměli jste mým slovům, protože jste mladší než já[5] a máte malou víru.

KAPITOLA 31 - Podruhé mistr Zachiáš, doktor Zákona, řekl Josefovi a Marii: „Nevíte, co se děje? Dejte mi toho chlapce a já ho předám mistru Levimu, který ho naučí písmenům a vyučí ho. Josef a Marie tedy Ježíše konejšivě odvedli do školy, aby ho starý Levi naučil písmenům. Jakmile vešel dovnitř, držel jazyk za zuby. Mistr Levi řekl Ježíšovi jedno písmeno a počínaje prvním písmenem Alef mu řekl: Odpověz. Ježíš však mlčel a neodpověděl nic. Proto se mistr Levi rozzlobil, popadl svou storaxovou hůl a udeřil Ho do hlavy. Ježíš řekl učiteli Levimu: „Ty jsi ten, kdo se mnou mluví: Proč mě biješ? V pravdě poznáš, že ten, kdo je udeřen, může toho, kdo ho udeřil, naučit víc, než se od něj může nechat naučit. Já tě totiž mohu naučit právě tomu, co říkáš. Ale všichni tito jsou slepí, kteří mluví a slyší, podobni zvučící mosazi nebo cinkajícímu cimbálu, v nichž není vnímání těch věcí, které jsou míněny jejich zvukem.“[6] A Ježíš k tomu Zachjášovi řekl: „Ty jsi slepý, protože jsi mluvil a slyšel: A Zachaáš řekl: „Každé písmeno od Alef až po Tét [7] je známé svým uspořádáním. Řekni tedy nejprve, co je Tét, a já ti řeknu, co je Alef. A Ježíš jim znovu řekl: Jak mohou říci Tét, pokrytci? Řekněte mi, co je to první, Alef, a já vám pak uvěřím, až řeknete Bét. Ježíš se začal ptát na jména písmen jedno po druhém a řekl: Ať nám mistr zákona řekne, co je to první písmeno, nebo proč má mnoho trojúhelníků, gradát, subakut, mediát, obdukce, produkát, erect, prostrat, curvistrát.“[1] Když to Levi uslyšel, zahřmělo mu nad takovým uspořádáním jmen písmen. Pak začal v zápětí všech vykřikovat a říkat: Cožpak má někdo takový žít na zemi? Ano, měl by být pověšen na velký kříž. Vždyť on umí hasit oheň a dělat si šoufky z jiných způsobů trestání. Myslím, že žil před potopou a narodil se před potopou. Vždyť jaké lůno ho porodilo, jaká matka ho porodila, jaké prsy ho kojily? Prchám před ním; nejsem s to odolat slovům z jeho úst, ale mé srdce žasne, když slyší taková slova. Nemyslím, že by někdo mohl pochopit, co říká, kdyby s ním nebyl Bůh. Teď jsem se mu já, nešťastný nešťastník, vydal na posměch. Neboť když jsem si myslel, že mám učence, našel jsem, aniž jsem ho znal, svého pána. Co mám říci? Nemohu odolat slovům tohoto dítěte: Teď uteču z tohoto města, protože jim nerozumím. Starého muže, jako jsem já, zbil chlapec, protože nemohu najít začátek ani konec toho, co říká. Není totiž snadné najít začátek sebe sama. [2]. Říkám vám s jistotou, nelžu vám, že mým očím se zdá, že jednání tohoto chlapce, začátek jeho rozhovoru a vyústění jeho záměru nemají nic společného se smrtelným člověkem. Zde tedy nevím, zda je to čaroděj, nebo bůh; nebo v něm alespoň promlouvá anděl boží. Odkud je, odkud přichází nebo kdo se z něj vyklube, to nevím. Ježíš se na něj usmál s radostnou tváří a velitelským hlasem řekl všem synům Izraele, kteří stáli opodál a poslouchali: Ať neplodní přinášejí ovoce, slepí ať vidí, chromí ať chodí správně, chudí ať se těší z dober tohoto života a mrtví ať žijí, aby se každý vrátil do svého původního stavu a zůstal v tom, který je kořenem života a věčné sladkosti. A když to dítě Ježíš řekl, ihned se všichni, kteří propadli zhoubným nemocem, uzdravili. A už se neodvážili mu cokoli říci nebo od něho cokoli slyšet.

KAPITOLA 32. - Po těchto slovech Josef a Marie odešli s Ježíšem do města Nazareta a on tam zůstal se svými rodiči. Prvního dne v týdnu, když si Ježíš hrál s dětmi na střeše jednoho domu, se stalo, že jedno z dětí shodilo jiné ze střechy na zem a to se zabilo. Rodiče toho mrtvého chlapce, kteří to neviděli, křičeli na Josefa a Marii a říkali: „Co se stalo? A oni řekli: „Váš syn shodil našeho syna na zem a ten je mrtvý. Ježíš však mlčel a nic jim neodpověděl. Josef a Marie přišli spěšně k Ježíšovi. a jeho matka se ho zeptala: „Co se stalo?“ Ježíš jí odpověděl: „Co se stalo? Řekla: „Pane můj, řekni mi, jestli jsi ho shodil. A Ježíš hned sestoupil ze střechy na zem a zavolal chlapce jeho jménem, Zeno. A on mu odpověděl: „Zeno! A on odpověděl: „Pane můj. A Ježíš mu řekl: „Zeno! Řekl: „Byl jsem to já, kdo tě shodil ze střechy na zem? A on odpověděl: „Já jsem ti řekl, že jsi ze střechy spadl: Ne, můj pane. Rodiče mrtvého chlapce se podivili a vzdali Ježíšovi čest za zázrak, který se stal. Josef a Marie se pak s Ježíšem vydali na cestu do Jericha.

KAPITOLA 33. - Ježíšovi bylo šest let a jeho matka ho poslala se džbánem k prameni, aby s dětmi nabral vodu. Když nabral vodu, jedno z dětí se na něj vrhlo, udeřilo ho do džbánu a rozbilo ho. Ježíš však roztáhl plášť, který měl na sobě, nabral do něj tolik vody, kolik jí bylo ve džbánu, a odnesl ji své matce. Když to uviděla, podivila se, přemýšlela v sobě a uložila si to všechno do srdce[3].

KAPITOLA 34. - Jednoho dne opět vyšel na pole, vzal ze stodoly své matky trochu pšenice a sám ji zasel. Ta vzešla, rostla a nesmírně se rozmnožila. A nakonec se stalo, že ji sám sklidil a jako úrodu z ní shromáždil tři korce[4] a rozdal ji svým četným známým[5].

KAPITOLA 35. - Z Jericha vede cesta k řece Jordán, k místu, kde synové Izraele přešli, a tam prý spočinula schrána úmluvy. Když bylo Ježíšovi osm let, vyšel z Jericha a šel k Jordánu. Vedle cesty, nedaleko břehu Jordánu, byla jeskyně, kde lvice kojila svá lvíčata, a nikdo nemohl bezpečně chodit tou cestou. Ježíš tedy přicházel z Jericha a věděl, že v té jeskyni lvice špatně vychovává svá mláďata, a tak do ní před zraky všech vešel. Když lvi uviděli Ježíše, běželi mu naproti a klaněli se mu. Ježíš seděl v jeskyni a lvíčata běhala sem a tam kolem jeho nohou, lísala se k němu a dováděla. A starší lvi se skloněnými hlavami stáli opodál, klaněli se Mu a plavali na Něj svými ocasy. Lidé, kteří stáli opodál a neviděli Ježíše, řekli: Ježíš se ptal: „Cožpak se on nebo jeho rodiče nedopustili těžkých hříchů? Když tak lidé v sobě přemýšleli a leželi ve velkém zármutku, hle, najednou před zraky lidí vyšel Ježíš z jeskyně, lvi šli před ním a lvíčata si hrála před jeho nohama. Ježíšovi rodiče stáli opodál se skloněnou hlavou a dívali se; stejně tak i lid stál opodál kvůli lvům, neboť se neodvažoval k nim přiblížit. Ježíš pak začal lidem říkat: „Oč lepší jsou zvířata než vy, když vidí, že poznávají svého Pána a oslavují ho, zatímco vy lidé, kteří jste byli stvořeni podle obrazu a podoby Boží, ho neznáte!“ Ježíš jim odpověděl: „Ne, ne, ne, ne! Zvířata mě poznávají, a jsou krotká; lidé mě vidí, a neuznávají mě.

KAPITOLA 36. - Po těchto slovech Ježíš před zraky všech přešel se lvy Jordán a voda Jordánu se rozdělila po pravici a po levici. 1. Potom řekl lvům, aby to všichni slyšeli. 2. „Co je to za lvy? Všichni lvi se vrátili na místo, odkud vyšli: „Jděte v pokoji a nikomu neubližujte, ale ať vám nikdo neubližuje, dokud se nevrátíte na místo, odkud jste vyšli. A oni se s ním rozloučili nejen gesty, ale i hlasy a odešli na své místo. Ježíš se však vrátil ke své matce.

KAPITOLA 37. - Josef[2] byl tesař a nevyráběl nic jiného ze dřeva než volské oje, pluhy, hospodářské nářadí a dřevěné postele. I stalo se, že mu jeden mladík přikázal, aby mu zhotovil pohovku dlouhou šest loket. Josef přikázal svému služebníkovi,[3] aby dřevo nařezal železnou pilou podle míry, kterou mu poslal. Ten však nedodržel předepsanou míru, ale udělal jeden kus dřeva kratší než druhý. Josef byl v rozpacích a začal přemýšlet, co s tím má dělat. A když ho Ježíš viděl v tomto stavu přemýšlení a viděl, že je to pro něj nemožné, oslovil ho slovy útěchy: „Nebojte se! Vezměme, prosím, konce těch dřevěných kusů a dejme je k sobě, konec k konci, a přesně je k sobě přiložme a přitáhněme k sobě, neboť je budeme moci srovnat. Josef tedy udělal, co mu bylo přikázáno, neboť věděl, že může udělat, cokoli si přeje. Josef uchopil konce kusů dřeva a přitáhl je k sobě ke zdi vedle sebe a Ježíš uchopil druhé konce kusů dřeva, přitáhl k sobě kratší kus a udělal ho stejně dlouhý jako ten delší. A řekl Josefovi: „Jdi, pracuj a udělej, co jsi slíbil.“ A Josef udělal, co slíbil[4].

KAPITOLA 38. - A stalo se podruhé, že Josef a Marie byli lidmi požádáni, aby se Ježíš učil ve škole svá písmena. Neodmítli to a podle příkazu starších ho odvedli k jednomu mistrovi, aby ho vyučoval lidskému učení. Mistr ho pak začal učit panovačným tónem a řekl: „Řekni, co je to Alfa.“[5] Ježíš mu odpověděl: „Řekni mi nejprve, co je Bétá, a já ti řeknu, co je Alfa.“ Na to se mistr rozzlobil a udeřil Ježíše; a sotva ho udeřil, padl mrtev k zemi.

A Ježíš se vrátil domů ke své matce. Josef se bál, zavolal k sobě Marii a řekl jí: Vím jistě, že má duše je kvůli tomuto dítěti zarmoucena až k smrti. Je totiž velmi pravděpodobné, že ho někdy někdo ve zlém úmyslu udeří a on zemře. Maria však odpověděla: „Muži Boží, nevěř, že je to možné. Můžeš s jistotou věřit, že ten, který ho poslal, aby se narodil mezi lidmi, ho sám ochrání před vším zlým a ve svém jménu ho uchrání před zlem.“

KAPITOLA 39. - Židé potřetí požádali Marii a Josefa, aby ho přemluvili, aby se šel učit k jinému mistrovi. Josef s Marií Ho ze strachu před lidmi, před nadbíháním vrchnosti a před výhrůžkami kněží znovu vedli do školy, protože věděli, že se nemůže nic naučit od člověka, protože dokonalé poznání má jen od Boha. Když Ježíš vstoupil do školy, veden Duchem svatým, vzal knihu z ruky mistra, který učil Zákonu, a před zraky a sluchem všech lidí začal číst, ne však to, co bylo napsáno v jejich knize, ale mluvil v Duchu živého Boha, jako by z živého pramene tryskal proud vody a pramen zůstával stále plný. A s takovou mocí učil lid velkým věcem živého Boha, že sám mistr padl na zem a klaněl se mu. A srdce lidu, který seděl a slyšel Ho říkat takové věci, se obrátilo v úžas. Když to uslyšel Josef, přiběhl k Ježíšovi a bál se, že sám mistr je mrtev. Když ho mistr uviděl, řekl mu: Kdo by odolal jeho slovům? Tehdy se naplnilo, co řekl žalmista: Vždyť Boží řeka je plná vody: Ty jsi jim připravil obilí, neboť taková je zásoba[1].

KAPITOLA 40. - Po těchto slovech Josef s Marií a Ježíšem odešel odtud do Kafarnaum na břehu moře kvůli zlobě svých protivníků. Když Ježíš bydlel v Kafarnaum, byl v tom městě muž jménem Josef, nesmírně bohatý. Ten však chřadl svou nemocí, zemřel a ležel mrtvý na svém lůžku. Když Ježíš uslyšel, jak ve městě truchlí, pláčou a naříkají nad tím mrtvým, řekl Josefovi: „Proč tomu člověku neposkytneš dobrodiní své přízně, když se jmenuje tvým jménem? Josef mu odpověděl: „Jsi jeho jméno: Jakou mám moc nebo možnost poskytnout mu dobrodiní? Ježíš mu odpověděl: „Vezmi šátek, který máš na hlavě, jdi, přilož ho na tvář toho mrtvého a řekni mu: Kristus tě uzdraví, a mrtvý se hned uzdraví a vstane z lůžka. Když to Josef uslyšel, odešel na Ježíšův rozkaz, běžel, vešel do domu toho mrtvého, položil šátek, který měl na hlavě, na tvář toho, kdo ležel na lůžku, a řekl: „Vstaň! Ježíš tě uzdravil. Mrtvý hned vstal z lůžka a zeptal se, kdo je Ježíš[2].

KAP. 41. - A odešli z Kafarnaum do města, které se jmenuje Betlém; Josef bydlel s Marií ve svém domě a Ježíš s nimi. Jednoho dne k sobě Josef zavolal svého prvorozeného syna Jakuba[3] a poslal ho do zahrady, aby nasbíral zeleninu na přípravu vývaru. Ježíš šel za svým bratrem Jakubem do zahrady, ale Josef a Marie o tom nevěděli. Když Jakub sbíral zeleninu, z jedné díry náhle vylezla zmije a uštkla ho do ruky[4], takže začal křičet nadměrnou bolestí. A když se vyčerpal, řekl s hořkým výkřikem: Všichni se na něj usmívali, ale on jim řekl: „Běda, běda, prokletá zmije mě uštkla do ruky. Ježíš, který stál naproti němu, při tom hořkém výkřiku přiběhl k Jakubovi, uchopil jeho ruku a jediné, co udělal, bylo, že foukl na Jakubovu ruku a zchladil ji, a Jakub se hned uzdravil a had zemřel. Josef a Marie nevěděli, co se stalo, ale na Jakubův výkřik a Ježíšův příkaz běželi do zahrady a našli hada již mrtvého a Jakuba zcela uzdraveného.

KAP. 42. - Když Josef přišel na hostinu se svými syny Jakubem, Josefem a Judou, Simeonem a jeho dvěma dcerami, potkal je Ježíš s Marií, svou matkou, spolu s její sestrou Marií Kleofášovou, kterou Pán Bůh dal jejímu otci Kleofášovi a její matce Anně, protože obětovali Pánu Ježíšovu matku Marii. Pro útěchu svých rodičů ji nazvali stejným jménem - Marie. 5. Když se sešli, Ježíš je posvětil a požehnal a jako první začal jíst a pít; nikdo z nich se totiž neodvážil jíst ani pít, ani sedět u stolu, ani lámat chléb, dokud je neposvětil a dokud to neudělal jako první. 6. Když se Ježíš vrátil, posvětil je a požehnal jim. A pokud se stalo, že byl nepřítomen, čekali, až to udělá. A když nechtěl přijít na pohoštění, nepřišli ani Josef, ani Marie, ani Josefovi synové, Jeho bratři. A tito bratři, kteří měli Jeho život jako lampu před očima, Ho skutečně pozorovali a měli před Ním bázeň. A když Ježíš spal, ať už ve dne, nebo v noci, zářila nad ním Boží jasnost. Tomu buď všechna chvála a sláva na věky věků. Amen, amen. 

Počet shlédnutí: 69