Uchování a změna hranic

Tato kapitola pokračuje ve studiu symbolických systémů a vztahů těla a společnosti. Bowie se zaměřuje na tvorbu a uchování identit pomocí symbolů.

V této části Bowie předkládá a objasňuje tvrzení, že identitu můžeme chápat jako kategorii v rámci hodnotového řetězce. Vysvětluje to na otázce „Kdo jsi?“, u níž podotýká, že odpověď dotazovaného závisí na kontextu. Lze odpovědět „jsem černý, bílý, Evropan, žid,…“, nebo také „osoba z masa a kostí, která si uchovává smysl a vědomí sebe samé činností paměti a udržování m vztahů“ (Bowie, 2008). Při odpovědi hraje roli i vztah dotazovaného k tazateli a pohnutky, jež tazatele k této otázce vedly. Je zde vyzdviženo, že neexistujeme pouze jako izolovaní jedinci, neboť plně si svou identitu uvědomujeme, pokud se dostaneme do konfrontace se skupinou, která je odlišná.

Ve svém textu Bowie popisuje vztah mezi čistotou těla a sociálními hranicemi skupiny lidí. Z knihy Purity and Danger, od Mary Douglasové, čerpá myšlenku, jak fyzické tělo může fungovat jako symbol skupinové identity. „Hranice lidského těla jsou metaforou pro hranice skupiny.“ Podle Douglasové „existuje vztah mezi symbolikou těla, představami o znečištění a povahou příslušné společnosti“, jež si popíšeme níže, na příkladu kočovných Romů, u nichž prováděla J. Okelyová na konci 70. let 20. stol. terénní výzkum.

Hned v úvodu je důležité, zaměřit se na hypotézu Douglasové, jež tvrdí, že zranitelné skupiny budou regulovat hranici těla i hranice ve společnosti. Čtenářům je představen problém, jejž mají mezi sebou Romové a místní obyvatelé, tzv. Gorgiové, kteří vnucují Romům integraci mezi sebe. Nutí jim svá pravidla, což vede k ještě většímu odstupu Romů od nich. Romové, jako národností skupina, jsou tímto v neustálém ohrožení. Obě dvě skupiny se vzájemně odsuzují za „nečistost“ a ani jedna není schopna chápat druhou. Důležité je zde rozlišování Romů mezi tzv. „vnitřním“ a „vnějším já“. Vnější tělo (nebo také veřejné já) je ochranný kryt chránící vnitřek, který musí být udržován v čistotě a neporušenosti. Vnitřní tělo symbolizuje skryté etnické já udržované individuálně a posilované solidaritou romské společnosti. Vnější tělo musí být uchováváno oddělené od vnitřního. Tato symbolika je naplňována např. tím, že v každém přívěsu jsou 2 umyvadla. Jedno na nádobí a utěrky (protože těmito prostředky dochází ke kontaktu s vnitřním tělem – z nádobí jíme, a tedy vše, co vstupuje do úst, musí být rituálně čisté), druhé na osobní očistu a prádlo (protože zde jde o vnější tělo, které nikdy nesmí přijít do kontaktu s tělem vnitřním). Pro Romy je např. nepřípustné, aby kartáček na zuby ležel vedle mýdla na ruce. V závěru můžeme souhlasit s tvrzením, že péče Romů o hranici a čistotu potvrzuje výše zmíněnou hypotézu Douglasové, že „zranitelné skupiny budou regulovat hranici těla i hranice ve společnosti“.

U konce této problematiky dochází Bowie k faktu, že ačkoliv se hranice mezi Romy a Gorgii může zdát pevná a přísně „regulovaná“ symbolickým systémem, jsou v praxi obě identity a sémantika, jež je uchovává, proměnlivé (Gorgiové se mohou přiženit/přivdat k Romům, osvojí-li si a následně dodržují jejich pravidla očišťování).

V části nazvané politika oděvu, je nejdůležitějším bodem oblékání. Shodneme se, že je to jeden ze způsobů vyjádření identity člověka, demonstrace nás navenek. U dorostenců je častá „pobuřující móda“, která symbolizuje vymanění se z područí rodičů, nezávislost. Vše se může brzy podobat uniformě, i pobuřující móda je vlastně jistým druhem uniformy pro osoby, které ji nosí. Oblečení je dle Bowie bojištěm mezi rodiči/dětmi, učiteli/žáky, nebo obecně mezi těmi kdo moc mají a těmi, nad kterými chtějí moc uplatňovat. Bowie ve své knize často zmiňuje a cituje Judith Okely, známou výzkumem v dívčím internátě. Ta zde píše, že internátní stejnokroj byl vždy přesně opačný, než byly trendy. I proto jej dívky ze srdce nenáviděli. To je typický příklad prohrané bitvy dívek na poli oblékání.

Bowie se dále zaměřuje na význam stejnokroje. Ten je v prvé řadě znakem příslušnosti ke skupině, k níž se nositel tohoto stejnokroje hlásí. Například křesťanské církve jej používají jako odlišení se od ostatních (nečlenů). Tento oblek dokáže měnit své nositele. Členové se v něm cítí více členy skupiny, tomu odpovídá i jejich chování. Někdo jim přisuzuje i magickou moc. Například někteří příslušníci sionských Tshidů tvrdí, že když se prohřešili proti pravidlům církve a měli oblek na sobě, tak se je pokusil sám škrtit. U misionářek se takzvaný kroj „pytel“ používal i pro prostý vzhled. U již zmíněných sionských Tshidů má stejnokroj funkci vymezení skupiny. Jeho nápadnost kdekoliv, dána pestrými barvami a spojením předkoloniálních a misijních znaků. Ať už se jeho nositelé pohybují kdekoliv, poznají se od ostatních. Jedná se o vztah osobního a sociálního těla, které stejnokroj utváří. Zpochybňování hranic Další část je zaměřena na středověký Karneval. Ten je pojímán jako oslava těla a jeho otevřenosti k životu. Reprezentoval lid, a byl prostorem pro neoficiální humor. Jedná se tedy o rozpor mezi skutečně uznávaným tělem vychrtlých světic a karnevalovým „groteskním“ tělem. Postoj k tělu – úplně opačná estetika než v oficiálním světě institucí a platné hierarchii. Důležité je, že materiálně tělesný princip je zde kladný. Tělo je univerzální a všelidové, napojené na kosmos – není hranicí dělící jedince od světa. Nositel tělesnosti (notně zveličené tělesnosti) je lid. V karnevalu se promítá princip plodnosti, růstu a překypující hojnosti.

V rámci středověké ženské askeze je v knize popsáno, co ženy všechno nesměly dělat, aby mohly žít svatý ctnostný život. Na rozdíl od mužů, kteří se mohli stát světci díky hrdinským činům, zbyla ženám totiž pouze askeze a starost o nemocné a staré. Navíc se nemohli vydávat na poutě, takže většinou končili v klášterech. Zajímavá úvaha, kterou Bowie neotvírá je, zda je klášter spíše hranicí nebo otevřeností. Klášterní zdi totiž tvoří hranici pro tělesný pohyb, ale zároveň se otvírá pohyb myšlenkový, byť v užším směru, zato do velké hloubky. U žen bylo ceněno ovládání vlastní spotřeby, které je spjato s pocitem autonomie a nezávislosti. Výjimkou není ani posedlost tělesnými hranicemi (jíst a postit se) a mechanismus popírající ženskou biologii (menstruaci a mateřství). V části o svaté anorexii je rozebrána možná paralela tehdejších světic se současnými anorektičkami. Protože je toto velmi subjektivní pohled na věc, nebude více rozebírán. (V cvičení byl prodiskutován.) Na závěr zmíníme to, co by mohli mít společné anorektičky dnešní, se světicemi odříkajícími si ve středověku. „Anorexie není tím, co si ženy nutně zvolí. Ženy si ji volí, když jsou osobní psychologické a citové tužby ve shodě se zavedenými a všeobecně chápanými kulturními symboly. Světice manipulují soukromými a veřejnými symboly, aby se tak zpochybnily hranice genderu a konvenční ženské role. Je to způsob, jak si ženy vytvářejí novou identitu přesahující tradiční žen. Roli dcery, manželky, matky.“ (Bowie)

Vědomé tělo je zprostředkovatel mezi námi a společností, sestává se ze 3 částí: 1. individuální – vymezujeme kdo jsme 2. sociálně utvořené (symbolicky užívané, podléhá kulturním změnám) – všichni kdo nosí stejný stejnokroj 3. tělo jako státní celek – symbolizuje ovládání těl jak na individuální, tak kolektivní úrovni Je potřeba brát v úvahu historické změny, individuální jednání, umístění těla v rámci hlavního i alternativního proudu. Pak teprve můžeme získat pohled na tělo.

Počet shlédnutí: 48