Sókrates Obrana Sókrata Jedná se o spis, který není úplně typickým platónovým dílem. Text není psán formou dialogu a jedná se spíš o Sókratovo monolog, kde obhajuje sám sebe, ale neomlouvá se za své činy, ze kterých je obžalován. V díle se vykytují i dialogy, kde zaznívá pro Sókrata typická kritika sofistů a používání ironie k jejich zesměšnění.

V úvodu zazní Sókratova samotná obhajoba a opakování obžaloby. Sókratos je žalován Anytusem, mluvčím řemeslníků, Melétem, mluvčím básníků a Lykónem, mluvčím řečníků a to z kažení mládeže, v nevěru v božstvo, které je uznáváno státem a z vytváření božstva nového. Hlavní pointou je, že nikdo není moudřejší, protože ani politici, básníci nebo řemeslníci nejsou moudrostí obdarováni, protože jak říklal Sókrates: „moudrost spočívá v uvědomění si své vlastní neznalosti“ a to ho právě dělalo nejmoudřejším. Zazní zde také dialog mezi Sókratem a Melétem, při kterém Sókratos díky pokládání otázek zesměšňuje Meléta, protože se dozví, že i když nevěří v žádné božstva a je ateista, tak zakládá božstva nová a věří v polobohy. Svoji silnou řeč zakončuje naznačováním, že se smrti nebojí, protože smrt může být lepší než život. Sókratos byl i přes svou obhajobu shledán vinným, což ho nepřekvapilo a místo další obhajoby se svému rozsudku vysmívá a jako alternativu trestu nabídne zaplatit pokutu 100 drachen, čímž si svůj osud zpečetil a porotci určili trest smrti vypitím jedu. Sókratos po znovu odsouzení k smrti trval na zachování své cti a dál pokračoval ve své argumentaci, která pořád nebyla dostačující o dokázání jeho nevinně, ale odmítal se s nížit na hraní strun pocitů porotců.

V závěru se obrací na ty, kteří hlasovali pro jeho osvobození a předává jim myšlenku toho, že to, co se mu přihodilo je dobré, protože zemřít není nic zlého.

Platón Podobenství o jeskyni

Text je psán formou dialogu, který je veden mezi Sókratem a Glaukónem a hlavní myšlenkou je podobenství o jeskyni a úvahy o vládě filozofů. V tomto díle Platón popisuje osud vězňů, kteří jsou připoutáni ke kameni. Jediné, co mohou dělat je pozorování objektů, které se zobrazují před nimi na skále. Tato zobrazení jsou ve skutečnosti stíny předmětů, které se promítají přes oheň. Jednoho dne se povede jednomu vězni utéct z jeskyně. Venku pociťuje nový svět, ten opravdový svět. Všímá si stromů a zvířat. Pomalu, ale jistě začíná chápat, že život v jeskyni byla lež. Vrátí se zpět do jeskyně za spoluvězni a chce jim vše vysvětlit, že žijí ve fiktivním světě. Vězňům se však tato myšlenka nelíbí, tak tohoto informátora zabijí. Myslím si, že to bylo pro vězně velmi obtížné pochopit, co je realita a co není. Když celý život znají jedinou věc a rázem se dozvědí, že je to lež. Líbí se mi, že samotné dílo lze přirovnat i k dnešní době, kde se lidé honí za penězi, bohatstvím a slávou a zapomínají často na rodinu a na to, aby byli v životě šťastní.

Rozdělení do tří skupin První skupinou jsou filozofové neboli vládci, řídí stát a starají se o výchovu dětí. Nesmějí mít však rodinu a majetek. Druhou skupinou jsou strážci, jinak řečeno vojáci. Mají za úkol ve státě zajišťovat řád a bránit ho před ostatními nepřáteli. Taktéž nesmějí mít rodinu a ´majetek, ideálně by měli žít pospolu. Třetí a poslední skupinou jsou obyčejní lidé jako: řemeslníci, obchodníci a zemědělci. Ti mohou mít rodinu i majetek, ale musejí vyživovat stát.

Lukáš Rauch a Tereza Vintrová HKS

---

Počet shlédnutí: 20