V kůži věřících - den jako katolík, pravoslavný a protestant

Kristýna Vandasová, Sabina Čiverná, Julie Čížková

Tato práce se zabývá zkoumáním náboženských praktik a jejich subjektivního prožívání ze sekulární perspektivy. Vychází z kvalitativního experimentu, v němž se jako tři studentky bez náboženského vyznání rozhodly vědomě vstoupit do tří hlavních křesťanských tradic – katolicismu, pravoslaví a protestantství – a prožít v každé z nich jeden intenzivní den. Nešlo o běžný den v životě věřícího, ale o zhuštěný výběr náboženských rituálů, modliteb, čtení z Písma, liturgických úkonů, duchovní symboliky a komunitních aspektů, které obvykle věřící zakoušejí v průběhu delšího období, například během svátečního cyklu nebo liturgického roku. Každá ze studentek strávila jeden den podle pravidel jedné z křesťanských větví – katolické, pravoslavné a protestantské – s cílem napodobit běžné formy náboženské praxe v autentickém prostředí. Tyto zkušenosti byly následně podrobně zaznamenány, reflektovány a vzájemně porovnány. Experiment se opíral o pozorování, introspektivní deníky a polostrukturované rozhovory s praktikujícími věřícími – respondenty, kteří každou studentku provázeli daným dnem jako neformální duchovní průvodci. Skrze tuto kombinaci osobní zkušenosti a kontaktu s aktivními členy daných náboženských komunit bylo možné sledovat, jak se liší nejen teologické rámce, ale i konkrétní projevy víry v každodennosti.

Tento experiment není teologickou studií, nýbrž antropologickým a kulturně-sociálním vhledem do toho, jak lze náboženství vnímat a prožívat, i pokud člověk sám není věřící. Výsledkem není klasifikace „lepší“ nebo „horší“ tradice, ale analýza toho, které prvky na nás působily srozumitelně, které vyvolávaly rezistenci či nepochopení a jakou roli hrály symboly, jazyk, autorita, komunita nebo tělesnost. Tento výzkum tak otevírá otázky o možnostech porozumění mezi věřícími a sekulární společností, o přenositelnosti rituálů a o hranicích náboženské zkušenosti mimo rámec víry.

Cílem práce je analyzovat, jak tři hlavní křesťanské tradice, katolická, pravoslavná a protestantská, působí na osoby bez náboženské víry při jednodenní účasti na jejich praxi. Opíráním se přitom o pozorování, reflexivní deníky a rozhovory s praktikujícími. Výstupem je srovnávací analýza účinků autority, rituálů, komunity, tělesnosti a očekávání, podložená odbornou literaturou včetně zahraničního odborného článku.

1)Jak nevěřící vnímají rozdíly mezi katolickou, pravoslavnou a protestantskou tradicí?

2) Jak se v těchto tradicích projevuje rozdílné pojetí autority?

3) Jaké rozdíly jsou v každodenních praktikách a povinnostech věřících?

4) Jak se liší způsob, jakým se používá jazyk a symbolika v obřadech?

5) Jaký význam má komunita a vztahy mezi věřícími v jednotlivých tradicích?

6) Jak se odlišuje role rituálů a tělesnosti v náboženském životě?

Nevěřící vnímají rozdíly mezi katolickou, pravoslavnou a protestantskou tradicí hlavně skrze autoritu duchovních, povahu každodenních praktik, symboliku obřadů, komunitu a tělesnost rituálů. Katolicismus působí hierarchicky a disciplinovaně, protestantství otevřeně a srozumitelně, pravoslaví nadčasově a silně symbolicky. Tento pohled potvrzuje Grace Davie ve studii Believing without Belonging ²⁹⁾, publikované v mezinárodním časopise Social Compass. Davie ukazuje, že mnoho Evropanů přijímá náboženské symboly a hodnoty bez aktivní účasti v církvích, což vysvětluje kombinaci kulturní blízkosti a institucionální distance, kterou nevěřící často pociťují při setkání s různými tradicemi. Na základě svých empirických výzkumů Davie dochází k závěru, že tradiční církevní příslušnost už není jedinou formou náboženského života. Tento model „věřit bez příslušnosti“ dobře ilustruje, proč sekulární pozorovatel může oceňovat estetiku nebo hodnoty jednotlivých tradic, aniž by se k nim skutečně připojil.

Autorita duchovního se u jednotlivých tradic liší nejen strukturou, ale i způsobem, jak ji prožívají věřící a vnímají nevěřící pozorovatelé. Katolicismus zdůrazňuje hierarchii a instituci, protestantství podporuje sdílenější formy autority a pravoslaví ji čerpá z liturgické kontinuity. Tomáš Halík ve své knize Co je bez chvění, není pevné³⁰⁾ vysvětluje, že katolicismus funguje podle „vertikálního modelu“, v němž duchovní představuje instituci a laik je spíše adresátem poselství. Protestantství zdůrazňuje Písmo a komunitní deliberaci, což zmenšuje sociální vzdálenost mezi duchovním a laikem. Pravoslaví spojuje autoritu s kontinuitou liturgie a symbolickou posloupností církve. Halík ukazuje, že tyto různé formy autority vytvářejí také rozdílný vztah k nevěřícímu – katolicismus budí respekt, protestantství je přístupnější a pravoslaví působí důstojně a nadčasově.

Každodenní praxe věřících vytváří rozdílné rytmy, které jsou pro nevěřící pozorovatele různě srozumitelné. Katolíci žijí v rytmu svátostí a liturgického roku, protestanti akcentují osobní četbu Bible a zapojení do komunity, pravoslaví klade důraz na přísnější půstní tradice a dlouhé liturgie. Tyto rozdíly systematicky shrnuje Alister McGrath v Christian Theology, An Introduction ³¹⁾. McGrath ukazuje, že každá tradice organizuje život věřících jinak, a právě tato organizace ovlivňuje, jak ji dokáže číst nevěřící pozorovatel. Dospívá k závěru, že míra každodenní discipliny určuje, zda se nevěřící cítí spíše vtažen nebo odrazen – přístupné a méně rituálně náročné formy praxe bývají pro pozorovatele srozumitelnější.

Jazyk a symbolika obřadů se mezi tradicemi liší v míře formalismu a performativity. Katolická liturgie je strukturovaná a formální, protestantské kázání se snaží být srozumitelné a pravoslavná praxe působí esteticky silně díky hudbě, obrazům a ikonám. Alan Kreider v knize The Origins of Christendom in the West ³²⁾ ukazuje, jak jazyk, liturgické formy a rituální symbolika vytvářejí náboženskou zkušenost a proč pro nevěřícího mohou představovat bariéru porozumění, pokud nejsou kulturně sdílené. Kreider dospěl k závěru, že právě schopnost rozumět symbolům určuje, zda rituál působí jako most k posvátnu, nebo jako uzavřený kulturní kód.

Komunita a mezilidské vztahy jsou klíčovým prvkem toho, jak se nově příchozí cítí přijat. Katolicismus zdůrazňuje institucionální jednotu, protestantství komunitní participaci a pravoslaví soudržnost tradice. Robert Putnam a David Campbell v knize American Grace, How Religion Divides and Unites Us ³³⁾ ukazují, že církevní společenství fungují jako zdroje sociálního kapitálu, který posiluje důvěru, podporuje občanskou angažovanost a posiluje pocit identity. Na základě empirických dat docházejí k závěru, že otevřenost komunity určuje, zda nevěřící nebo nový příchozí vnímá prostředí jako přátelské, nebo uzavřené a cizí.

Neméně důležitá je tělesnost, která tvoří rámec náboženské zkušenosti a kterou nevěřící pozorují často ještě výrazněji než samotný obsah víry. Katolicismus využívá pevně daná gesta, klekání a znamení kříže, pravoslaví je charakteristické smyslově bohatou liturgií s ikonami, zpěvem a vůněmi, zatímco protestantství dává důraz spíše na slovo a vnitřní reflexi. Thomas J. Csordas ve studii Embodiment as a paradigm for anthropology ³⁴⁾ vysvětluje, že tělo není pouhým prostředkem, ale základním médiem náboženské zkušenosti. Dochází k závěru, že rituální gesta, pohyby a smyslové podněty strukturují prožívání víry i mimo intelektuální porozumění, a právě proto mohou působit intenzivně i na nevěřícího pozorovatele, který sám žádné vyznání nesdílí.

Nevěřící vnímají katolicismus jako hierarchický a disciplinovaný, protestantství jako otevřenější a srozumitelnější a pravoslaví jako nadčasově symbolické a esteticky působivé. Rozdíly mezi tradicemi se neprojevují primárně v teologii, ale v tom, jak strukturovaně chápou autoritu, jak organizují každodenní praxi, jak používají jazyk a symboliku, jak funguje jejich komunita a jak zapojují tělesnost. Zkoumaní autoři došli k závěru, že:

• Náboženství je dnes spíše selektivně přijímané (Davie),
• Formy autority určují míru odstupu a respektu (Halík),
• Každodenní disciplína ovlivňuje srozumitelnost pro nevěřící (McGrath),
• Jazyk a symboly mohou rituál přiblížit nebo oddálit (Kreider),
• Komunita je rozhodující pro pocit přijetí (Putnam & Campbell),
• Tělesnost činí náboženský prožitek působivý i bez víry (Csordas).

Celkově lze tedy říci, že nevěřící čtou jednotlivé tradice méně skrze dogmata a více skrze sociální a kulturní projevy, které rozhodují o jejich přístupnosti a intenzitě prožitku.

Tato práce využívá kvalitativní přístup, jehož cílem je prozkoumat, jak různí křesťanští věřící prožívají svou víru v každodenním životě. Záměrem bylo zachytit subjektivní zkušenosti, emocionální reakce a kulturní praktiky spojené s duchovní rutinou a náboženskou identitou. Výzkum byl veden metodou polostrukturovaných rozhovorů s vybranými respondenty z římskokatolické, pravoslavné a evangelické (protestantské) církve, na jejichž základě vznikly deníkové záznamy tří ateistických pozorovatelek, které strávily jeden den s věřícími každé z denominací.

Sběr dat

Sběr dat probíhal ve dvou krocích:

Polostrukturované rozhovory: Každá z výzkumnic provedla jeden rozhovor s aktivním členem konkrétní křesťanské denominace. Rozhovory byly vedeny podle předem připravené struktury, ale ponechávaly prostor pro osobní vyprávění. Otázky se týkaly každodenních duchovních praktik, vztahu k víře, významu náboženství, rolí bohoslužeb a postojů k ateismu. Rozhovory byly zaznamenány a transkribovány.

Deníkové záznamy: Na základě rozhovorů strávila každá výzkumnice jeden celý den s vybraným respondentem, během něhož sledovala jeho běžný náboženský den, účastnila se bohoslužeb nebo modliteb, sdílela jídlo, případně vedla další neformální rozhovory. Z těchto zkušeností vznikly reflexivní deníky, psané bezprostředně po skončení dne, které zachycují prožitky, vjemy, pocity a případné střety mezi vlastními postoji a světem víry.

Výběr respondentů a omezení vzorku

Respondenti byli vybráni účelově, na základě tří kritérií: (1) aktivní účast na náboženském životě, (2) ochota nechat pozorovatelku nahlédnout do běžného dne, (3) srozumění s účelem výzkumu. Výběr byl ovlivněn osobními kontakty výzkumnic a probíhal mimo náhodný vzorek. Respondenti:

Marie (katolička, 44 let)

Alexej (pravoslavný, 33 let)

Nora (protestantka, 29 let)

Omezení výzkumu spočívá v malém počtu účastníků a kulturní homogenitě (všichni žijí v ČR), což neumožňuje zobecnit výsledky. Cílem však nebyla generalizace, ale hlubší porozumění individuálnímu náboženskému prožívání a reflexe rozdílů mezi třemi hlavními větvemi křesťanství z pohledu nevěřícího pozorovatele. V případě, že některý z těchto respondentů neodpověděl na konkrétní otázky nebo se dané téma během rozhovoru neotevřelo, byly informace doplněny rozhovory s dalšími třemi vedlejšími respondenty – Marií (katolička, 62 let), Petrem (pravoslavný, 41 let) a Annou (protestantka, 22 let). Tito respondenti neposkytli základ pro přímé pozorování, ale jejich výpovědi pomohly doplnit chybějící témata, například v oblasti postních zvyklostí, osobního vztahu k modlitbě nebo generačních rozdílů.

Analýza dat

Získaná data byla zpracována metodou tematické analýzy:

Kódování transkriptů a deníků – identifikace klíčových motivů, emocí, hodnot a praktik.

Seskupení kódů do tematických kategorií – víra, rituál, společenství, tělesnost, reflexe.

Porovnání mezi denominacemi – odlišnosti a podobnosti v projevech víry.

Interpretace z pohledu ateistického pozorovatele – střet či porozumění s náboženským světem.

Deníky byly chápány jako reflexivní nástroj, který umožnil zachytit nejen to, co se dělo, ale jak to pozorovatelka subjektivně prožila, jaké otázky si kladla, čemu nerozuměla a co ji naopak překvapilo.

Tematické kódy a výpovědi

Na základě výpovědí respondentů a deníkových zápisů byly vytvořeny následující tematické kategorie:

Tato témata budou dále rozvíjena v deníkových záznamech a v závěrečné interpretaci.

Tato práce vychází z předpokladu, že náboženské rituály, jako jsou velikonoční oslavy, nejsou jen souborem náboženských pravidel, ale také významnou kulturní a sociální událostí. Aby bylo možné lépe porozumět tomu, co účast v těchto obřadech znamená – zvlášť pro nevěřící osoby, které je zažívají poprvé – je vhodné se opřít o několik teoretických konceptů, které pomáhají popsat lidské chování v kontextu náboženského prostředí.

Teorie rituálu (Victor Turner, Emile Durkheim) Podle klasických autorů, jako je Emile Durkheim The Elementary Forms of Religious Life ³⁵⁾, mají rituály ve společnosti funkci upevňování kolektivní identity. Náboženské rituály umožňují jednotlivcům zažít pocit sounáležitosti a přijetí do určité skupiny, a to i v případě, že sami nejsou věřící. Victor Turner ve své práci The Ritual Process: Structure and Anti-Structure ³⁶⁾ rozvinul koncept tzv. liminality – přechodového stavu, kdy člověk opouští běžný řád a vstupuje do výjimečné situace (např. náboženského obřadu), během níž se proměňuje jeho role, postavení nebo vnímání světa. V případě této práce je tento přechodový stav klíčový – nevěřící ženy se po dobu jednoho dne stávají „součástí“ náboženského prostředí, i když mu předtím nepatřily. Zažívají emoce, symboliku i strukturu rituálu, které běžně míjejí.

Náboženství jako kulturní skript (Clifford Geertz) Clifford Geertz ve své studii Religion as a Cultural System ³⁷⁾ považuje náboženství za kulturní systém, který dává smysl lidskému chování prostřednictvím symbolů. Člověk, který vstoupí do tohoto systému – i jen dočasně – jedná podle jeho pravidel, i když jim třeba nerozumí nebo s nimi vnitřně nesouzní. Z hlediska výzkumu tedy i nevěřící účastnice „přejímají“ určité kulturní chování – např. stání, klečení, zpěv, rituální gesta – a pokoušejí se pochopit, co tato gesta znamenají pro věřící. Tím se stávají součástí určitého „kulturního skriptu“, i když jen dočasně.

Učení se skrze zkušenost Do výzkumu lze také zařadit teoretický rámec sociálního učení, který představil Albert Bandura Social Learning Theory ³⁸⁾. Při účasti v náboženském prostředí se člověk učí chováním druhých – přizpůsobuje se, imituje, zkouší. Nevstřebává jen nové informace, ale zažívá nový způsob bytí. To může vést ke změně postojů, pochopení nebo naopak k odmítnutí.

Shrnutí Tyto tři teoretické přístupy – rituální přechod, náboženství jako kulturní skript a zkušenostní učení – pomáhají vysvětlit, proč může být i jednorázová účast nevěřící osoby na náboženské oslavě důležitá a transformační.

Tato část práce představuje výstupy z kvalitativního experimentu, v němž tři autorky – ateistické studentky – každá strávila jeden den v roli věřící osoby v rámci jedné z hlavních křesťanských tradic (katolictví, pravoslaví a protestantství). Záznamy vznikly na základě osobního pozorování a reflektivního deníku, podpořeného rozhovorem s věřícím průvodcem. Cílem bylo zachytit vnitřní i vnější prožitky, každodenní náboženskou praxi, emocionální odezvy, srozumitelnost rituálů a subjektivní reflexe nevěřícího člověka. V souladu s geografickým zaměřením práce je kladen důraz i na prostorové aspekty náboženského prožitku a kontext urbanistického prostředí.

Součástí této části je i srovnávací shrnutí hlavních rozdílů mezi jednotlivými dny, zpracované do tematických oblastí. Přibyl také úsek věnovaný reflexím a zamyšlením autorek nad tím, jak by jejich den mohl vypadat, pokud by se víře věnovaly dlouhodobě.

Dále byla přidána rozšířená část reflektující geosociální a kulturní ukotvení náboženské praxe v městském prostředí a prostředí obce, včetně dojmů ze specifického prostoru, kde se víra odehrávala. Významným rozšířením je i návrh hypotetického scénáře „jeden měsíc jako věřící“, který dokresluje limity a potenciály krátkodobého prožitku ve srovnání s dlouhodobým náboženským životem.

1. Jeden den jako katolička (autorka: Čiverná)

Geografický kontext: Kostel sv. Ignáce se nachází v centru Prahy na Karlově náměstí, obklopen rušnými ulicemi, ale na schodech u vchodu panuje zvláštní klid. Všední městský prostor se tu náhle mění v posvátný. Nedaleko se nachází jezuitská kolej a historické budovy Karlova náměstí. Náboženský prostor se tak fyzicky prolíná s každodenním městským prostředím.

6:15 – Probuzení

Vstávám dřív než obvykle. Marie, moje průvodkyně, mi řekla, že den má začít modlitbou a tichem. Obleču si tmavomodré šaty, tmavé punčochy, šedý kabát, na krk si připnu křížek. Nechci působit neuctivě.

6:30 – Ranní modlitba a lehká snídaně

Čtu Otče náš nahlas, pomalu. Snažím se nemyslet na to, že nevěřím – jen to udělat. K snídani mám krajíc chleba s máslem a čaj. Marie mi vysvětlila, že před eucharistií by se mělo postit.

7:15 – Cesta do kostela sv. Ignáce (Praha 2)

Jedeme tramvají číslo 10 z Vinohrad. Cestou pozoruji ranní ruch města – auta, spěchající lidé, kavárny otevírající své dveře. S Marií mlčíme. Čtu liturgické texty. Říká, že je to „čas přípravy“. Kostel je impozantní, barokní fasáda kontrastuje s moderní zástavbou. Uvnitř je chladno a voní kadidlem. Architektura zdůrazňuje vertikalitu, člověk se cítí malý a zároveň vtažený vzhůru.

8:00 – Mše svatá

Liturgie je rytmická: vstávání, klekání, znamení kříže. Snažím se přizpůsobit, ale občas nestíhám. Kněz káže o víře v pochybnostech. Přistupuji k požehnání – dotek na čele je jemný, ale hluboký. Pozoruji ostatní. Jejich soustředění je nakažlivé. Místo má vysoký strop a barevné okna. Sluneční paprsky, které dopadají na lavice, mění atmosféru. Cítím určitou lehkost.

10:00 – Rozhovor s Marií

Ptám se, co je pro ni Bůh. Odpovídá: „To, co mě drží, když padám.“ Zůstáváme chvíli potichu. Je to nejklidnější ticho, které jsem zažila.

12:00 – Modlitba růžence

Marie mě učí rytmus. Opakuji slova, prsty jedu po zrnkách. V jednu chvíli zapomenu přemýšlet. Jen dýchám a šeptám. Pozorujeme oknem ticho zahrady jezuitské koleje. Město jakoby zůstalo za sklem.

13:30 – Procházka a káva

Procházíme zahradou Emauzského kláštera. Místo působí klidně, ale město je blízko. Dáme si kávu v malé kavárně poblíž Karlova náměstí. Mluvíme o jejích zkušenostech s vírou během dětství v jižních Čechách. Vypráví, jak její farnost přečkala období komunismu a jak se proměnil vztah lidí ke kostelu i komunitě.

15:00 – Křížová cesta (doma, online)

Čtrnáct zastavení, videem vedený rituál. Texty o bolesti a vině. Ne všechny chápu, ale pocit pokory ve mně zůstane. Před každým zastavením se klaníme, pak čteme úryvek. V jednom okamžiku se přistihnu, že přemýšlím, jak by ten obraz fungoval v sekulárním prostředí.

17:00 – Večeře Páně (reflexe)

Nepřistoupila jsem k eucharistii, ale viděla jsem, jak lidé přijímají. Marie mi vysvětluje, že jde o „duchovní potravu“. Připadá mi, že nejde o chléb a víno, ale o potvrzení sounáležitosti. Pro Marii je to „setkání s Kristem“.

18:00 – Večeře

Jednoduché jídlo – polévka a chléb. Marie říká, že důležité je jíst s vděčností. Vzpomíná, že jako dítě vnímala půst jako trest, dnes jako disciplínu.

20:00 – Ztišení

Sedím na posteli a přemýšlím. Nezačala jsem věřit. Ale prožila jsem den jinak – pomaleji, pozorněji. Město se uklidnilo, oknem doléhají zvuky tramvaje. Možná právě to je ta změna.

Analytická poznámka – Katolictví

Autorita se během dne projevovala klidně a pevně. Kněz určoval rytmus, vysvětloval texty a nesl odpovědnost za průběh mše. Vše směřovalo k tomu, že účastník jde spolu s ním, ne před ním. Prostor chrámu, vysoké klenby, vitráže a vůně kadidla, vytvářel odstup od běžného času a vybízel k tichu. Ten odstup byl cítit i v komunikaci. Lidé se zdravili, ale mluvilo se málo, soudržnost se vytvářela sdílením stejného řádu, ne rozhovory. Tělesnost byla výrazná. Klečení, vstávání a znamení kříže dávala tělu úkol, který šel plnit i bez hluboké znalosti obsahu. Outsider se díky tomu dokázal zapojit, zároveň ale vnímal, že vstupuje do pravidel, která nevytváří. Odpověď na otázky: autorita je hierarchická a nese ji duchovní, kolektivní identita se utváří přes pevně vymezený rituál, tělo je hlavním prostředkem zapojení a prostoru připadá roli zdůraznit posvátno.

Výpověď respondentky: Katolická mše jí byla známější a lépe srozumitelná, ale zároveň působila formálně a institucionálně. Vnímala silnou symboliku eucharistie a kříže, oceňovala opakování známých prvků a jasnou strukturu. Mše působila přístupněji, ale stále nesla znaky autoritativní instituce.

Srovnání s literaturou:

McGrath ³⁹⁾ zdůrazňuje centrální roli sakramentů, především eucharistie, v katolické teologii. Silné vnímání eucharistie respondentkou odpovídá tomuto teologickému důrazu.

Halík ⁴⁰⁾ poukazuje na propojení rituálu s osobním hledáním smyslu. To, že respondentka vnímala mši jako tradiční a symbolickou, ale zároveň přístupnější než pravoslaví, odráží Halíkovo pojetí katolicismu jako víry, která stojí mezi přísnou tradicí a osobním prožitkem.

Kreider ⁴¹⁾ zdůrazňuje historickou kontinuitu a tradici katolicismu. Pocit „starobylosti“ a pevné instituce, který respondentka vnímala, ukazuje, že katolická mše udržuje spojení se svou historickou podobou.

Shrnutí (syntéza): Katolická zkušenost byla pro respondentku méně uzavřená než pravoslavná, ale více formální než protestantská. Literatura potvrzuje, že katolicismus kombinuje silnou tradici a sakramentální symboliku s určitou otevřeností k osobnímu prožitku. Pro outsidera je tak přístupnější než pravoslaví, ale stále silně institucionální.

2. Jeden den jako pravoslavná věřící (autorka: Čížková)

Geografický kontext: Chrám svatého Cyrila a Metoděje u Karlova náměstí v Praze je sídlem pravoslavné církve. Jeho masivní novorománská architektura s dvěma věžemi tvoří výrazný kontrast k okolním moderním budovám. Nachází se v centru Prahy. Prostor působí jako ostrůvek tradice v moderním městě.

6:30 – Probuzení a příprava

Vstávám dřív než obvykle. Obleču si dlouhou tmavou sukni a košili s dlouhým rukávem. Vlasy si stahuji do jednoduchého copu. Od pravoslavného průvodce Alexeje jsem dostala doporučení obléct se skromně, bez líčení. Snídám jen bílý jogurt s ovocem a piji vodu – je postní období. Dnes je sobota před Květnou nedělí.

7:45 – Cesta do chrámu

Jedeme metrem z Palmovky, kde Alexej bydlí. Chrám je schovaný mezi budovami. Vstupujeme dovnitř, přezouváme se, zapaluji svíčku a pokřižuji se – napodobuji pohyby Alexeje. Vzduch je prosycen kadidlem, prostor potemnělý, svíčky plápolají. Připadám si jako ve scéně z filmu, a přitom je vše reálné.

8:30 – Liturgie svatého Jana Zlatoústého

Bohoslužba začíná zpěvem, žádné nástroje. Kněz a jáhni procházejí před ikonostasem, recitují staroslověnské texty. Lidé se křižují, klaní, poklekají. Všechno má jasný rytmus a řád. Nechápu slova, ale hudba a opakování mě vtahují. Alexej mi šeptá, kdy se co dělá. Liturgie trvá přes dvě hodiny.

11:00 – Rozhovor s Alexejem v parku

Sedíme na lavičce v parku u chrámu. Alexej mluví o významu ikon, o tom, že víra je o odevzdání, nikoli o pochopení. Pije bylinkový čaj z termosky. Říká, že pravoslaví není víra pro moderního člověka – a právě proto ho drží nad vodou. Má v něm řád, krásu a pokoru.

12:30 – Oběd v tichosti

Jíme jednoduchý zeleninový boršč a černý chléb. Žádné maso, žádný alkohol. Alexej dodržuje půst velmi striktně. Mluvíme málo. „Sobota je dnem ticha,“ říká.

14:00 – Úklid chrámu a příprava na Květnou neděli

Pomáhám s úklidem svícnů a zametáním prostoru. Ostatní dobrovolníci mě berou jako samozřejmou součást. Mluví rusky, ukrajinsky i česky.

16:30 – Návštěva u rodiny Alexeje

Jeho rodiče mě vítají chlebem a solí. Otec čte úryvek z Písma, matka ukazuje ikony v kuchyni. Mluvíme o tom, jak těžké bylo za komunismu víru udržet. „Víra je odpor i útěcha,“ říká Alexejův otec.

18:30 – Večerní modlitba doma

Stojíme před ikonami. Alexej se modlí nahlas, já tiše v hlavě. Opakuji po něm Otčenáš. Cítím napětí mezi vědomým odstupem a emocionálním zapojením. V pokoji je pološero, voní zde kadidlo.

20:00 – Deník

Zapisováno doma: Pravoslavný den byl jako poutní cesta v čase. Pocit úžasu i odcizení. Liturgie jako drama, víra jako styl života. Cítím respekt, i když nepřijímám. Geografie víry zde znamená prostor oddělený od světa – archaický, sakrální, nehybný.

Analytická poznámka – Pravoslaví

Autorita byla cítit jako spojení tradice a osobního vedení. Kněz jednal důstojně, zároveň byl dostupný, vysvětloval gesta a pozval k účasti na práci pro chrám. Liturgie působila jako plynulý proud. Zpěv, staroslověnský jazyk, pohyb duchovních i věřících, všechno vytvářelo jednotu. Prostor byl tmavší a hutný symboly, ikonostas vymezoval hranici, která učila respektu. Tělesnost byla náročná. Dlouhé stání, časté křižování, poklony a polibky ikon vtahovaly tělo do dění a posilovaly soustředění. Vztahy v komunitě působily rodinně. Bylo přirozené sdílet jídlo, ticho a práci. Outsider se cítil zároveň přijatý i zkoušený. Zapojení rostlo s napodobou gest, ale jazyk a délka obřadu vyžadovaly úsilí. Odpověď na otázky: autorita je výrazná a podložená tradicí, kolektivní identita vzniká v rituální náročnosti a společné disciplíně, tělesnost nese význam a prohlubuje prožitek, prostor chrání posvátno a odděluje ho od běžného světa.

Výpověď respondentky: Popsala dlouhou a fyzicky náročnou bohoslužbu, v níž dominovala autorita kněze. Silně vnímala zpěv, opakování modliteb, stání a pokleky. Obřad označila za „jiný svět“, ale i za těžko srozumitelný a vyčerpávající. Zdůraznila, že právě tělesná náročnost a délka obřadu působily na její prožitek nejsilněji, ale zároveň se cítila do značné míry odcizeně, protože nerozuměla jazykovým a symbolickým prvkům.

Srovnání s literaturou:

Durkheim ⁴²⁾ chápe rituál jako nástroj posilování sociální soudržnosti. Povinné opakování a přísná forma, které respondentka vnímala jako únavné, jsou právě mechanismy, jež udržují kolektivní identitu. To, co outsiderovi připadá jako „přehnané“ nebo „zbytečné“, je uvnitř komunity prostředkem k posílení solidarity.

Turner ⁴³⁾ zdůrazňuje, že rituály vytvářejí liminální prostor – stav „mezi“ běžným životem a posvátnem. Respondentka pocit „jiného světa“ popsala jako odtrženost od každodennosti, což přesně odpovídá Turnerovu pojetí liminality.

Csordas ⁴⁴⁾ ukazuje, že náboženská zkušenost je vždy zprostředkovaná tělem. To, že respondentka silně vnímala fyzické aspekty – stání, pokleky, zpěv – ukazuje, že pravoslaví je výrazně orientované na embodiment, což může být pro nováčka zvlášť náročné.

Shrnutí (syntéza):

Pravoslavná zkušenost se respondentce jevila jako nejnáročnější, fyzicky i symbolicky. Literatura tento dojem vysvětluje: rituál v pravoslaví není jen liturgie, ale i prostředek kolektivní disciplíny, tělesného zapojení a vytvoření posvátného prostoru odlišného od všedního života. Z pohledu insidera má tato přísnost posilující funkci, pro outsidera však působí spíše odrazujícím dojmem.

3. Jeden den jako protestantka (autorka: Vandasová)

Geografický kontext: Evangelický kostel U Salvátora se nachází v centru Prahy, nedaleko Staroměstského náměstí. Jeho prosté bílé zdi a dřevěný interiér kontrastují s barokními kostely v okolí. Komunita je menší, ale přátelská. Budova slouží zároveň jako prostor pro přednášky a komunitní akce. V okolí se nachází vysoké školy, knihkupectví a kavárny – víra tu koexistuje s intelektuální a kulturní atmosférou.

7:00 – Probuzení a příprava

Vstávám do klidného nedělního rána. Obleču si pohodlné černé kalhoty a svetr, jednoduchý a bez náboženských symbolů. Protestantské prostředí je civilní, neformální. Nora mi psala, ať si klidně vezmu cokoli, v čem se budu cítit přirozeně. Snídám černý čaj a toast se sýrem. V hlavě mi běží otázka: jak silná víra může být bez rituálů?

8:30 – Cesta ke kostelu U Salvátora

Vyrážím metrem ze Strašnic. Přestupuji na Staroměstskou. Kostel je schovaný v tiché ulici za ruchem turistického centra. Okolí je historicky i kulturně nabité – barokní fasády, galerie, univerzitní instituce. Vše jako by tvořilo kulisu pro protestantskou střídmost. U vchodu mě vítá usměvavá seniorka: „Pokoj s tebou.“

9:00 – Nedělní bohoslužba

Kostel je světlý, vepředu dřevěný kříž, vedle otevřená Bible. Na lavicích sedí dvacet, možná třicet lidí – různých věků. Hudební skupina hraje jemnou píseň na kytaru a flétnu. Zpíváme z kancionálu. Liturgie je neformální, bez kadidla, bez klekání. Čte se z Nového zákona – podobenství o ztracené ovci. Kazatel mluví otevřeně: o zodpovědnosti, odpuštění, důvěře. Nijak nás nepřesvědčuje – spíš vypráví.

Večeře Páně: lidé si chléb a hroznový džus předávají v kruhu. Žádné oltáře, žádné prsteny, žádná pokora na efekt. Přesto to má hloubku. Přijímám kousek chleba – v tu chvíli nemyslím na teologii, ale na vztahy. Komunita.

11:00 – Káva a rozhovor s Norou

Po bohoslužbě se přesouváme do menší místnosti vedle sálu, kde se podává káva a sušenky. Povídáme si s Norou, mojí průvodkyní. Je učitelka, dřív se věnovala diakonii. „Víra není v hlavě, ale ve vztazích,“ říká. Sdílí se mnou svůj příběh o hledání – ne přes zázrak, ale skrze pochybnosti.

13:00 – Oběd v komunitní jídelně

Společně s několika dalšími členy jdeme na jednoduchý oběd – těstoviny a zeleninový salát. U stolu je smích, přirozenost. Děti běhají, někdo pouští kytaru, mluví se o Ukrajině, ekologii i o víře. Protestantské prostředí působí jako otevřený klub, kde se víra a svět neoddělují.

15:00 – Dobrovolnická pomoc

Nora mě bere na návštěvu ke své známé, paní Elišce, která je v důchodu a žije sama. Pomáháme s drobným úklidem, přinesly jsme nákup. Mluví o svém dětství, komunismu, a jak ji víra držela nad vodou. „Modlitba není prosba, ale spojení,“ říká.

17:00 – Biblická skupina

Scházíme se v malé místnosti na faře. Je nás šest. Čteme úryvek z Matoušova evangelia – Ježíš a bouře na moři. Každý říká, co ho oslovilo. Není tu žádná autorita, nikdo nevysvětluje „správně“. Diskuze je osobní, hluboká, místy až terapeutická.

19:30 – Cesta domů a večerní reflexe

Metrem jedu domů. V hlavě mi běží celý den. Protestantská zkušenost byla jednoduchá, ale silná. Nepřesvědčila mě o Bohu, ale ukázala mi, že víra může být civilní, otevřená a lidská.

20:30 – Deník

Zapsáno doma u stolu. Víra jako vztah, nikoli jako autorita. Liturgie jako rozhovor, ne jako představení. Kostel jako místo setkávání, ne jako svatyně. Jako ateistka nejsem součástí, ale nejsem ani vyloučena. Tento den mi dal klid – a pochopení, že víra může mít různé tváře.

Tři dny, tři různé přístupy k víře, tři různé prostory – barokní monumentálnost, mystická tradice a otevřený minimalismus. A přesto mají něco společného: ticho, sdílení, touhu po smyslu. Pro sekulární pozorovatele to byla cesta nejen k poznání víry druhých, ale i k hlubšímu porozumění vlastní zkušenosti v pluralitní společnosti.

Analytická poznámka – Protestantství

Autorita byla sdílená. Pastor vedl, ale vyzýval k otázkám a nechal prostor skupině. Liturgie byla srozumitelná, plynula rychle a v češtině. Důraz padal na slovo, zpěv a osobní sdílení. Prostor byl světlý a jednoduchý, tím spíš se pozornost obracela k lidem. Stoly s kávou a krátké setkání po bohoslužbě propojily církevní část se všedním dnem. Tělesnost byla minimální, zapojení šlo přes hlas, pohled a malé společné úkony, předávání chleba a džusu. Outsider se cítil vítán hned u dveří, bariéry byly nízké a do rozhovoru se dalo vstoupit bez rozpaku. Odpověď na otázky: autorita se rozděluje mezi duchovního a komunitu, kolektivní identita vzniká přes vztahy a sdílení, tělesnost ustupuje slovu a zpěvu, prostor usnadňuje blízkost a přirozené zapojení.

Výpověď respondentky: Protestantská bohoslužba pro ni byla nejjednodušší na pochopení a nejsrozumitelnější. Vyzdvihla kázání, které jí poskytlo prostor pro vlastní úvahy. Atmosféra působila civilně a méně ritualizovaně. Vnímala také menší důraz na autoritu pastora, který vystupoval spíše jako moderátor než jako neotřesitelná autorita.

Srovnání s literaturou:

Davie ⁴⁵⁾ popisuje trend „believing without belonging“, tedy víry bez silné institucionální vazby. To, že respondentka ocenila osobní rozměr víry a absenci silné hierarchie, ukazuje, jak protestantismus tento trend umožňuje.

Geertz ⁴⁶⁾ chápe náboženství jako systém významů. Protestantský důraz na slovo a interpretaci odpovídá jeho modelu: náboženství zde není primárně rituál, ale rámec, který dává smysl jednotlivci skrze kázání a výklad Písma.

Putnam a Campbell ⁴⁷⁾ ukazují, že protestantismus v USA souvisí s občanským aktivismem a dobrovolnictvím, tedy s méně hierarchickými a více komunitními formami. Civilní a otevřená atmosféra, kterou respondentka vnímala, tuto interpretaci podporuje.

Shrnutí (syntéza):

Protestantská zkušenost byla pro respondentku nejvíce přístupná a intelektuálně srozumitelná. Literatura to potvrzuje: protestantismus posiluje individualismus a osobní interpretaci, což vede k menšímu důrazu na autoritu a většímu prostoru pro osobní víru. Pro outsidera je to nejméně uzavřená forma křesťanství.

4. Srovnávací shrnutí: rozdíly mezi dny

Tři dny ukázaly tři odlišné světy, které se liší od místa a architektury až po poslední pozdrav u dveří. Katolický den se odehrával v barokním kostele v historickém centru, kolem je víc než deset dalších kostelů. Prostor je monumentální a zdobený, všude sochy, svíce a krucifix. Pravoslavný den probíhal v novorománském chrámu u Karlova náměstí, v okolí jsou dva další chrámy. Uvnitř je vizuálně bohatý svět ikon, zlata a kadidla. Protestanté se scházejí v hotelovém sále nebo prostém kostele, v okolí funguje jeden hlavní sbor, výzdoba je minimální, v centru je kříž a jednoduchý stůl. Cesty na místo tomu odpovídají. Ke katolíkům stačí dojít pěšky asi dva kilometry, k pravoslavným je to deset minut metrem, k protestantům dvacet minut MHD.

Liturgie má jiné tempo i míru formálnosti. Katolická mše je přesně strukturovaná podle misálu, trvá přibližně hodinu a je česky, občas zazní latina. Pravoslavná liturgie je rituálně bohatá a dlouhá, dvě a půl až tři hodiny, slouží se staroslověnsky a rusky, člověk stojí, klaní se a líbá ikony. Protestantské setkání je stručné, přibližně 45 minut, celé v češtině, pořadí částí je pružné a srozumitelné i novému člověku.

Hudba a zvuk vytvářejí odlišnou atmosféru. Katolické varhany a tradiční zpěvy podtrhují řád, pravoslavný sbor zpívá bez nástrojů a nese liturgii vpřed, u protestantů se zpívá s kytarou ze zpěvníků a zpívají všichni. Tomu odpovídá i pocit těla. U katolíků se klečí a dělá znamení kříže, u pravoslavných je dlouhé stání a opakované klanění, u protestantů dominuje sed, zpěv a podání ruky.

Duchovní vedení funguje jinak. Katolický kněz má jasnou institucionální autoritu, pravoslavný kněz vede osobně i rituálně, pastor v protestantském prostředí působí neformálně a moderuje společné sdílení. V obrazu Boha se pak odráží rozdílný důraz. V katolicismu převažuje vnímání Boha jako autority, v pravoslaví jako tajemství, v protestantství jako osobního vztahu.

Komunity se liší skladbou i způsobem přijetí. Katolická účast je spíše tichá a individuální, po mši lidé často odcházejí bez delšího setrvání. U pravoslavných převažují rodiny, po bohoslužbě se zůstává, mluví a jí společný oběd. U protestantů je prostředí přátelské a neformální, po bohoslužbě se přechází na kávu a koláč, děti mají program, nově příchozí dostává přímé pozvání. Věkově u katolíků převažují starší, u pravoslavných je věkové složení smíšené, u protestantů je patrná přítomnost mladých a rodin. Kázání má také jinou podobu. Katolické je krátké a formální, pravoslavné bývá teologicky hutné a někdy zpívané, protestantské míří k praktickému životu a vybízí k dialogu. Důraz na texty tomu odpovídá. Katolíci pracují s evangeliem a misálem, pravoslavní se opírají o liturgické texty a zpěvy, protestanti kladou důraz na Bibli a srozumitelně podané kázání.

Svátostná praxe nastavuje odlišný práh účasti. U katolíků je eucharistie středem a je určena věřícím, u pravoslaví je přístup přísně regulovaný a předchází mu delší příprava, u protestantů je Večeře Páně spíše symbolickým sdílením chleba a nápoje v kruhu. Tato odlišná pravidla formují i pocit integrace. U katolíků se člověk častěji cítí jako pozorovatel, u pravoslavných jej rituál vtahuje do proudu dění, u protestantů je velmi rychle součástí skupiny.

Oblečení a viditelné role jsou další rozdíly. Katolický kněz obléká ornáty a řídí se liturgickými barvami, účastníci bývají formální, sukně a halenky jsou běžné. Pravoslavný duchovní nosí bohaté roucho, účastníci kombinují formální a lidové prvky. Protestantský pastor má oblek nebo košili, účastníci přicházejí v pohodlném volnočasovém oblečení. Zapojení žen je tomu úměrné. U katolíků jsou ženy v liturgii spíše pasivní, u pravoslavných zajišťují hlavně praktický chod, u protestantů se běžně podílejí i na vedení. Denní rytmus a kalendář dávají odlišný rámec. Katolická mše bývá v neděli dopoledne a řídí se přesně definovaným kalendářem, barvy se mění podle období. Pravoslaví přísně drží svátky a půsty, barvy jako zlato, fialová a červená nesou význam. Protestanté čas přizpůsobují potřebám sboru, barvy obvykle nepoužívají. Postní praxe se liší náročností. Katolíci drží půsty v období kolem Velikonoc, pravoslaví má přísnější a delší půst, u protestantů bývá půst dobrovolný a individuální.

Jídlo a pití se promítají i do setkání. U katolíků během mše pití není, pravoslavní se po liturgii napijí vody a často jedí společně, protestanté pokračují kávou a drobným občerstvením. Tradiční jídla se objevují hlavně u katolíků v podobě bezmasých pokrmů v půstu a u pravoslavných v podobě postních omezení, u protestantů nejsou běžná závazná pravidla.

Reakce komunity na ateismus a neúčast ukazuje rozdílné sociální kódy. U katolíků převládá respekt a odstup a absence se nekomentuje. U pravoslavných je snaha věci vysvětlit a porozumět, absence se pojmenuje. U protestantů panuje aktivní zájem, přátelskost a pozvání k další návštěvě.

Rozdělení prostoru odpovídá teologii. Katolíci mají oltář, lavice a křížovou cestu, pravoslavní oltář za ikonostasem a jasně oddělený vstupní prostor, protestanti staví do středu stoly a židle bez složité výzdoby. Z toho plyne i význam místa. Katolický kostel je historické i duchovní centrum, pravoslavný chrám je posvátný prostor s vlastní vnitřní logikou, protestantský sál je především místo setkání. Pocity po návratu shrnují rozdíly nejlépe. Po katolické mši přichází ztišení a přemýšlení, po pravoslavné liturgii únavná plnost a dojem hloubky, po protestantském setkání osvěžení a spokojenost. Smysl rituálu se ukazuje v tom, co zdůrazňuje. Katolický obřad připomíná Kristovu oběť a váže člověka na církev a tradici, pravoslaví vede k prožitku tajemství, protestantství k společnému zamyšlení nad životem. Zakončení setkání to doplňuje. Katolická bohoslužba končí požehnáním a tichem, pravoslavná zpěvem a odchodem ve skupině, protestantská přátelským rozloučením a pokračováním u stolů.

Výsledný obraz je konzistentní. Katolictví stojí na řádu, kontinuitě a posvátné estetice, pravoslaví na smyslové plnosti a náročné tradici, protestantství na srozumitelnosti, sdílení a otevřených vztazích. Tyto rozdíly jsou vidět v prostoru, čase, jazyce, hudbě, tělesných gestech, autoritě, přístupu ke svátostem i ve způsobu, jak komunita zachází s hostem.

Zde je tabulka pro lepší přehlednost:

Pro lepší představu je zde komiks:

PROTESTANT

PRAVOSLAVNÝ

KATOLÍK

5. Co by následovalo dál? (Reflexe autorek)

Každá z nás po ukončení experimentu uvažovala, co by se stalo, kdyby se v dané tradici pohybovala déle než jeden den. Shodly jsme se, že by pravděpodobně došlo k větší míře přijetí určitých rituálů, které se zpočátku zdály nesrozumitelné. Například v případě pravoslaví jsme si představily, že opakovaná účast na bohoslužbách by vedla k lepšímu porozumění symbolům a jazyku. Katolická struktura by pravděpodobně posílila vnímání cykličnosti roku a smyslu pro stabilitu. V protestantském prostředí by naopak mohl zesílit pocit spoluúčasti a propojení se skupinou díky neformální atmosféře. Reflexe naznačily, že krátkodobá zkušenost je cenná, ale její účinek by se mohl výrazně prohloubit při delším a opakovaném kontaktu s komunitou a praktikami.

6. Geografie víry v městském prostředí

Prostor víry hrál v našem experimentu zásadní roli. Katolická zkušenost probíhala v barokním kostele v centru Prahy, jehož architektura a akustika podporovaly slavnostní atmosféru a vnímání kontinuity tradice. Pravoslavný chrám u Karlova náměstí nabídl hluboce symbolické a etnicky rozmanité prostředí, kde se propojuje náboženství s kulturní identitou. Protestantka zažívala víru v kostelu U Salvátora, ale občas se bohoslužby konají v hotelu, což ukazuje flexibilitu protestantských sborů a jejich důraz na komunitu nad architekturou. Tento rozdíl v prostorovém uspořádání měl významný vliv na emoční prožitek a vnímání sounáležitosti. Urbanistické prostředí Prahy také ovlivnilo dostupnost a počet bohoslužeb – zatímco katolických kostelů je v centru desítky, pravoslavných a protestantských je méně a často se nacházejí mimo hlavní proud města.

7. Hypotetická projekce: měsíc jako věřící

Představily jsme si, jak by vypadal náš život, kdybychom se rozhodly pokračovat v náboženské praxi delší dobu. U katolicismu by šlo o postupné zvnitřnění liturgického rytmu a důrazu na svátosti, u pravoslaví o hlubší porozumění estetice, zpěvu a významu půstu, zatímco u protestantství by se mohla rozvíjet osobní spiritualita a vztah ke komunitě. Dlouhodobější praxe by ukázala, které prvky jsou přenositelné i pro sekulárního člověka – například potřeba rituálu, kolektivní sdílení, reflexe nebo etická orientace. Takový experiment by ale vyžadoval i změny v každodenním životě: plánování času, otevřenost k novým komunitám a ochotu vystoupit ze své komfortní zóny. Ačkoli náš pokus trval jen jeden den, ukázal, že víra není jen o přesvědčení, ale i o činnosti a prožitku, který se může postupně proměňovat.

Odkaz na webovou stránku

https://68af2854de018b21a5f177fe--stunning-dieffenbachia-d9a21a.netlify.app

Kreativní část má podobu interaktivní hry-deníku „V kůži věřícího“. Čtenář si zvolí jednu ze tří křesťanských tradic – katolickou, pravoslavnou nebo protestantskou – a projde jedním dnem v prostředí pražských chrámů (kostel sv. Ignáce, chrám sv. Cyrila a Metoděje, kostel U Salvátora). Struktura kombinuje denní rytmus od ranních příprav až po večerní uzavření s možností rozhodovat se, zda se účastnit jednotlivých rituálů, nebo zůstat v roli pozorovatele.

Tento formát umožňuje srovnat rozdíly mezi tradicemi prostřednictvím prožité zkušenosti, ať už jde o délku liturgie, symbolické prvky, míru tělesného zapojení či roli komunity. Součástí je také závěrečný kvíz, který shrnuje získané poznatky. Kreativní část tak propojuje reflexi s interaktivním zapojením čtenáře a doplňuje analytickou část práce o zážitkovou rovinu.

Práce se zaměřila na to, jak prožívají náboženský obřad lidé, kteří sami nejsou věřící, a to ve třech tradicích: katolické, pravoslavné a protestantské. Cílem bylo zjistit, jak se v těchto prostředích uplatňují autorita, komunita a tělesnost, a jak se tyto prvky liší v pohledu outsidera.

Analýza ukázala, že autorita je ve všech třech tradicích přítomná, ale odlišně strukturovaná. V katolicismu se soustředí do osoby kněze, který určuje rytmus mše, zprostředkovává svátosti a tím vytváří jasný rámec pro účastníka. V pravoslaví byla autorita zakotvena nejen v osobě duchovního, ale také v samotné liturgii, jejíž délka, symbolika a náročnost působily jako přirozený výraz tradice. V protestantství se autorita rozprostřela do společenství, pastor vystupoval spíše jako moderátor či průvodce. Zatímco Durkheim ⁴⁸⁾ a Halík ⁴⁹⁾ popisují autoritu jako nutný prvek udržující kolektivní soudržnost, tato práce ukazuje, že pro nevěřícího se autorita stává prahem, který rozhoduje, zda ji přijme jako bezpečný rámec, náročnou výzvu, nebo otevřenou možnost dialogu.

Komunita se rovněž utvářela rozdílně. Katolické prostředí nabízelo pocit sounáležitosti hlavně skrze společný rituál, méně skrze přímý dialog. Pravoslaví zdůraznilo rodinný charakter, domácí zbožnost a kontinuitu generací, ale jádrem zůstala liturgie. Protestantské prostředí působilo nejsdílněji, protože komunita se formovala okamžitě díky rozhovorům a setkávání po bohoslužbě. Davie ⁵⁰⁾ a Putnam s Campbellem ⁵¹⁾ ukazují, že komunita má zásadní význam pro náboženskou identitu, ale tento výzkum přidává pohled nevěřícího: komunita se nehodnotí jen podle struktury, ale podle rychlosti a otevřenosti přijetí.

Velký rozdíl se objevil v tělesnosti. V pravoslaví byla nejintenzivnější – dlouhé stání, poklony a zpěv vtahovaly tělo i smysly, ale současně zvyšovaly náročnost. Katolická liturgie nabízela rytmizované gesta (znamení kříže, klečení, vstávání), která byla snadno napodobitelná a umožnila zapojení i bez hlubší znalosti. V protestantství tělesnost ustoupila slovu a zpěvu, čímž byla pro outsidera nejméně náročná. Csordas ⁵²⁾ a Turner ⁵³⁾ chápou tělesnost jako základní médium náboženské zkušenosti, ale tento výzkum ukazuje, že pro nevěřící je právě tělesnost rozhodujícím filtrem – může být zdrojem hloubky i bariérou vstupu.

Jazyk a symbolika rovněž formovaly zkušenost. Katolická mše kombinovala češtinu s latinskými prvky a univerzálními symboly (eucharistie, kříž), které byly srozumitelné i nevěřícímu. V pravoslaví dominoval starší liturgický jazyk a hustá ikonografie, které pro outsidera působily uzavřeně a nesrozumitelně. Protestantské prostředí naopak stavělo na srozumitelném jazyce a přímočaré symbolice. Geertz ⁵⁴⁾ chápe náboženství jako kulturní systém, ale tato práce ukazuje, že nevěřícího neoslovuje jen hloubka symbolů, ale i jejich čitelnost.

Každodenní praxe se ukázala jako další rozdíl. Katolicismus respondentkám představil rytmizaci času prostřednictvím svátků, půstu a modliteb. Pravoslaví přineslo ještě náročnější půst a silný důraz na rodinnou kontinuitu. Protestantské prostředí zdůrazňovalo sociální rozměr – setkávání, pomoc, dobrovolnictví. McGrath ⁵⁵⁾ a Kreider ⁵⁶⁾ popisují tyto praktiky v teologickém a historickém rámci, ale tato práce ukazuje, že nevěřící je vnímají hlavně podle toho, jak snadno se do nich lze zapojit.

Synteticky lze říci, že rozhodující pro rozdílnou zkušenost byly dvě osy: srozumitelnost a otevřenost. Tam, kde liturgie nabízela jasný rámec a známé symboly (katolicismus), byl vstup pro nevěřícího snadný, i když spojený s určitou distancí. Tam, kde byla liturgie náročná a symbolicky hutná (pravoslaví), vznikal hluboký dojem, ale hrozilo odcizení. Tam, kde byla praxe civilní a dialogická (protestantství), vznikala rychlá sounáležitost, ale slabší pocit posvátnosti.

Originální přínos výzkumu spočívá v perspektivě outsidera, který vstupuje do rituálu bez předchozí socializace. Klasická literatura (Durkheim, Turner, Geertz, Csordas) analyzuje náboženské praktiky především z hlediska věřících, jejich funkcí a struktur. Tato práce však ukazuje, že stejně důležitý je i pohled zvenčí – jak tradice působí na člověka, který přichází bez znalosti pravidel a symbolů. Krátkodobá účast zvýraznila kontrasty a pomohla identifikovat „prahy vstupu“: autoritu, praxi a vztah.

Práce tak uzavírá, že víra se ukazuje jako celistvá praxe, která propojuje prostor, tělo, slovo a komunitu. Pro nevěřícího jsou rozhodující právě prahy vstupu – řád, tradice nebo vztahy – které určují, zda se cítí jako host, spoluúčastník, nebo outsider. Katolicismus nabízí cestu skrze stabilitu řádu, pravoslaví skrze náročnou tradici a protestantství skrze sdílení a péči. Každá tradice je srozumitelná jinak a vyžaduje jiný typ zapojení, všechny však směřují k tomu, aby každodennímu času a vztahům daly hlubší význam.

BANDURA, Albert. Social learning theory [online]. Englewood Cliffs: Prentice Hall, 1977 [cit. 2025-08-27]. ISBN 0-13-8167443. ISBN 978-0138167516. Dostupné z: [https://www.asecib.ase.ro/mps/Bandura_SocialLearningTheory.pdf]

CSORDAS, Thomas J. Embodiment as a paradigm for anthropology. Ethos [online]. 1990, roč. 18, č. 1, s. 5–47 [cit. 2025-08-27]. ISSN 0091-2131. Dostupné z: [https://voidnetwork.gr/wp-content/uploads/2016/09/Embodiment-as-a-paradigm-for-anthropology-by-Thomas-J.-Csordas.pdf]

DAVIE, Grace. Believing without belonging: is this the future of religion in Britain? Social Compass [online]. 1990, roč. 37, č. 4, s. 455–469 [cit. 2025-08-27]. ISSN 0037-7686. Dostupné z: [https://csrs.nd.edu/assets/88459/davie_1990_believing_without_belonging.pdf]

DURKHEIM, Émile. The elementary forms of religious life [online]. Přel. Karen E. Fields. New York: Free Press, 1995 [cit. 2025-08-27]. ISBN 978-0-02-907937-9. Dostupné z: [https://archive.org/details/elementaryforms00mile]

GEERTZ, Clifford. Religion as a cultural system. In: GEERTZ, Clifford. The interpretation of cultures [online]. New York: Basic Books, 1973, s. 87–125 [cit. 2025-08-27]. ISBN 978-0-465-09719-7. Dostupné z: [https://anthropology.ua.edu/wp-content/uploads/2018/08/Geertz-Religion-as-a-Cultural-System.pdf]

HALÍK, Tomáš. Co je bez chvění, není pevné [online]. Praha: NLN, 2002 [cit. 2025-08-27]. ISBN 80-7106-517-6. Dostupné z: [https://www.nln.cz/knihy/co-je-bez-chveni-neni-pevne/]

KREIDER, Alan. The origins of Christendom in the West [online]. Edinburgh: T&T Clark, 2001 [cit. 2025-08-27]. ISBN 0567087492. Dostupné z: [https://archive.org/details/originsofchriste0000unse]

MCGRATH, Alister E. Christian theology: an introduction [online]. 6. vyd. Chichester: Wiley-Blackwell, 2016 [cit. 2025-08-27]. ISBN 978-1-118-87339-4. Dostupné z: [https://www.cur.ac.rw/mis/main/library/documents/book_file/digital-65aa711508f4e3.48500607.pdf]

PUTNAM, Robert D. a David E. CAMPBELL. American grace: how religion divides and unites us [online]. New York: Simon & Schuster, 2010 [cit. 2025-08-27]. ISBN 978-1-4165-4783-8. Dostupné z: [https://tannerlectures.org/wp-content/uploads/sites/105/2024/07/Putnam_10.pdf]

TURNER, Victor. The ritual process: structure and anti-structure [online]. Chicago: Aldine, 1969 [cit. 2025-08-27]. ISBN 0-202-011905. ISBN 978-0-8014-9163-4. Dostupné z: [https://archive.org/details/ritualprocessstr0000turn]

https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:p:/g/personal/xvank032_studenti_czu_cz/ERMgvMFkUtBJj0f8a9SOhUQBr-8Gsfx_tRuW8evxDLW9Jw



---

Počet shlédnutí: 529