Vietnamci v České republice

Jakub Lhota, Jiří Procházka

Tématem této práce je vietnamská komunita žijící v České republice, přičemž hlavní pozornost je věnována otázce kulturní identity a rozdílům v rodinné výchově mezi vietnamským a českým prostředím. Práce se zaměřuje na každodenní život mladé generace Vietnamců, kteří vyrůstají v české společnosti, a sleduje, jak se formuje jejich identita mezi dvěma kulturami a ke které se přiklání víc.

Věnujeme se také tématům, jako je proces výběru českého jména, vztah mladých Vietnamců k jejich vrstevníkům žijícím ve Vietnamu, vnímání domova, otázka dvojí identity a výzvy spojené s migrací a kulturní adaptací.

Zvolili jsme toto téma, protože vietnamská komunita je v Česku dlouhodobě přítomná, začala se formovat už v průběhu 20. století, a dnes je pevně zakořeněnou součástí české společnosti. Vietnamci si u nás vytvořili dlouhodobou a rozsáhlou komunitu, která si uchovává vlastní tradice, ale zároveň je úzce propojena s českým prostředím. Mnozí z nás mají mezi Vietnamci blízké přátele či spolužáky, což přirozeně vyvolává zájem o jejich kulturu, hodnoty a způsob života.

Cílem této práce je prohloubit porozumění vietnamské komunitě žijící v České republice, se zaměřením na kulturní identitu mladé generace a rozdíly v rodinné výchově mezi vietnamskými a českými domácnostmi.

Zkoumáme, jaké hodnoty jsou předávány dětem v rámci vietnamské výchovy, jaký význam má pro mladé Vietnamce rodina, škola či komunita a jak se tyto postoje liší od českého prostředí. Dále se věnujeme otázce, jak se Vietnamci vyrovnávají s očekáváními dvou odlišných kultur (vietnamské a české) a jaký to má vliv na jejich sebevnímání a začlenění do společnosti - Jsou tady spokojený ?

Hlavní výzkumná otázka: Jak se liší rodinná výchova a hodnoty ve vietnamských a českých domácnostech?

1. Jak probíhal proces vybírání vašeho českého jména a cítíte se s ním osobně propojeni?
2. Jak vnímáte vrstevníky, kteří žijí pouze ve Vietnamu a nemají zkušenost s životem v Česku?
3. Identifikujete se více jako Češi, Vietnamci, nebo vnímáte svou identitu jako kombinaci obou kultur?
4. Co vás vedlo k rozhodnutí přestěhovat se právě do České republiky? Zvažovali jste i jiné země?
5. Jaké byly největší výzvy při adaptaci na život v Česku?

Tato studie se zaměřuje na formování identity mladých lidí vietnamského původu v Česku (tzv. 1,5 a druhá generace, kombinace „mentalit“). Výzkum ukazuje, že tito jedinci aktivně vyjednávají svou identitu v prostoru, který autoři označují jako „growing up in migrancy“ – tedy vyrůstání v migračním prostředí, kde kultura původu a hostitelské kultury zároveň ovlivňují každodenní život. Mladí Vietnamci nepasivně nepřijímají nálepky „Vietnamci“ nebo „Češi“, ale snaží se sami definovat, kam patří a jaké hodnoty přijmout: někde v mezisezónním prostoru mezi oběma kulturami.

Autoři zkoumají, že faktor občanství, jazyková zkušenost či věk má vliv na to, jak silně jedinec inklinuje k českému či vietnamskému pojetí identity. V generaci, která přišla do Česka v 20. století, převažují bilingvní zkušenosti – čeština se často stává první řečí, ale doma se stále udržuje vietnamská kultura a jazyk. Výsledkem je hybridní identita, která není výhradně založena na etniku ani na právním statusu, ale spíš na osobním prožívání obou světů.²⁶⁾

Yveta Nguyenova ve své studii analyzuje, jak se první generace vietnamských migrantů v Česku adaptuje a s jakými překážkami se potýká. Z výzkumu vyplývá, že nejzásadnějším problémem při integraci je jazyková bariéra, která omezuje přístup ke vzdělání, zdravotní péči nebo zaměstnání. Dále, kratší doba pobytu v zemi zvýhodňuje ty, kteří zde byli déle, tedy že snadněji si najdou práci nebo bydlení. K integraci přispívají sociální vazby – ti, kteří navazují přátelství s Čechy, mají větší šanci na lepší uplatnění. Nguyenova rovněž zdůrazňuje, že vzdělání hrálo menší roli, protože mnoho migrantů je samo-zaměstnaných, a to především v podnikání založeném na rodinných vazbách. Studie nabízí pohled na to, proč jsou z outsiderů vnímáni jako „pracovití“, což potvrzuje stereotyp modelové menšiny. ^{27) 28)}

Nghiem a Li ve svém článku publikovaném v rámci projektu Demystifying Language (2025) se zaměřují na to, jak se ve vietnamské kultuře skrze jazyk od dětství učí respekt a společenská hierarchie. Uvádějí, že jazyk zde není jen prostředkem komunikace, ale i důležitým nástrojem socializace. Děti se učí používat specifické formy oslovení (např. anh, chị, bác) podle věku a postavení osoby, ke které mluví, čímž vyjadřují úctu. Tento jazykový systém podporuje vztahy založené na respektu v rodině i ve společnosti. Autoři zároveň poukazují na to, že takto strukturovaná komunikace pomáhá formovat vietnamské vnímání autority, role jednotlivce v komunitě i způsob, jakým probíhá interakce mezi generacemi. ²⁹⁾

Tran T. T. Giang a jeho tým ve své studii zkoumají fenomén tzv. „son preference“ ve Vietnamu, tedy kulturně zakořeněnou preferenci mužských potomků. Autoři ukazují, že i přes rychlé ekonomické a sociální změny ve vietnamské společnosti přetrvávají tradiční hodnoty spojené s rodinou, ve které má syn často vyšší postavení než dcera. Výzkum se opírá o data z venkovských i městských oblastí a ukazuje, že muži jsou stále považováni za nositele rodinného jména, dědice majetku i hlavní oporu rodičů ve stáří. Studie také upozorňuje, že tato preference může ovlivňovat rozhodování o počtu dětí, genderovou rovnost a postavení žen v rodině i ve společnosti. Přesto se objevují známky změn mezi mladší generací. ³⁰⁾

Článek zveřejněný na stránkách World Economic Forum (2019) shrnuje proměnu Asie z nejchudšího kontinentu na světě na jednoho z hlavních hráčů globální ekonomiky. Uvádí, že díky otevření trhů, investicím do vzdělání, infrastruktury a technologického rozvoje dokázala většina asijských zemí rapidně zlepšit životní úroveň svých obyvatel. Země jako Jižní Korea, Singapur nebo Čína se tak během několika dekád staly moderními a technologicky pokročilými státy. Článek také zmiňuje, že právě Asie dnes tvoří více než třetinu světového HDP a stává se čím dál atraktivnějším místem pro život i podnikání. Tento vývoj podporuje i vnímání respondentů, kteří Asii chápou jako modernizující se a rychle rostoucí region. ³¹⁾

Studie From the Field to the Factory Floor od autorky Alena Alamgir se zaměřuje na migraci vietnamských pracovníků do socialistických zemí včetně bývalého Československa. Autoři popisují, že tato migrace byla organizována státem a měla jasně daný účel – obsadit dělnické pozice v průmyslových podnicích. Mnozí migranti přijížděli s představou dočasného pobytu a návratu do Vietnamu po skončení pracovních kontraktů. Text zdůrazňuje, že tato zkušenost ovlivnila jak ekonomické postavení, tak i životní strategie vietnamské komunity, například pozdější přechod k podnikání. Studie také ukazuje, že rozdíl v kvalitě života mezi Vietnamem a Československem byl významným faktorem motivace k migraci. Tato historická perspektiva pomáhá lépe porozumět tomu, proč má vietnamská komunita v Česku tak významný ekonomické zázemí. ³²⁾

Janet Tu ve svém článku popisuje hlavní prvky vietnamské stravy a kulturní přístup k jídlu. Zdůrazňuje, že rýže je základní potravinou, která se jí téměř při každém jídle, a to v různých podobách – vařená, smažená nebo ve formě nudlí. Důležitou roli hrají i mořské plody, ryby a čerstvá zelenina, které doplňují chuť i výživovou hodnotu pokrmů. Autorka vysvětluje, že vietnamská kuchyně se řídí principy rovnováhy chutí a tepla/chladu v těle, což vychází z tradiční čínské medicíny. V článku se zmiňuje také o kulturních zvycích spojených s půstem, zejména při náboženských nebo duchovních příležitostech. Text poskytuje dobrý přehled toho, proč jsou některé suroviny pro Vietnamce tak důležité i po přestěhování do jiné země. ³³⁾

Matsuda Shinya ve své studii zkoumá názory městských obyvatel Vietnamu na genderové role a rodinné povinnosti. Výzkum ukazuje, že tradiční hodnoty jsou stále hluboce zakořeněné – většina dotázaných zastává názor, že žena by měla mít hlavní odpovědnost za domácnost a to i v případě, že pracuje mimo domov. Přes třetina respondentů souhlasila s myšlenkou dětské práce a téměř všichni považují péči o staré rodiče za přirozenou povinnost dětí. Silný důraz je kladen také na vzdělání, a to že drtivá většina dotázaných je přesvědčena, že každé dítě, bez ohledu na pohlaví, by mělo dostat co nejlepší vzdělání. Studie tak potvrzuje, že i ve městech a mezi lidmi s vyšším vzděláním jsou tyto tradiční postoje stále velmi revelantní. ³⁴⁾

Ho, J. a Birman, D. ve svém výzkumu z roku 2011 zkoumají, jak rozdílné tempo přizpůsobování se nové kultuře ovlivňuje vztahy mezi vietnamskými rodiči a jejich dětmi v USA. Tento rozdíl, tzv. akulturační mezera, vzniká, když děti přijmou jazyk a zvyky nové země rychleji než jejich rodiče. Výzkum se zaměřil na 104 rodin a hodnotil rozdíly v jazyce, identitě a chování vůči americké i vietnamské kultuře. Ukázalo se, že největší vliv na rodinnou soudržnost měla mezera v oblasti vietnamské identity, zatímco jiné rozdíly tak výrazné nebyly. Autoři upozorňují, že tyto rozdíly mohou vést k problémům v komunikaci, změně rolí v rodině a celkovému napětí mezi generacemi a to ne jen v USA. ³⁵⁾

P. Vanham ve svém článku pro World Economic Forum (2018) popisuje, jak se z Vietnamu stala během pár desetiletí jedna z nejrychleji rostoucích ekonomik. Vysvětluje, že hlavní roli v tom hrály reformy Đổi Mới, které zemi otevřely tržnímu hospodářství a umožnily rozvoj soukromého podnikání. Na začátku uvádí, jak 30 let zpátky byl Vietnam jeden z nejchudších států na světě. Zmiňuje taky příliv zahraničních investic a růst exportní výroby, díky nimž se Vietnam postupně začlenil do světové ekonomiky. Autor ukazuje, že kombinace vládních reforem, mladé pracovní síly a otevřenosti vůči zahraničí stojí za tím, proč se o Vietnamu dnes mluví jako o „ekonomickém zázraku“. Zároveň ale upozorňuje, že země stále čelí výzvám, například v oblasti infrastruktury nebo zvyšování životní úrovně obyvatel. ³⁶⁾

Sběr dat probíhal prostřednictvím rozhovorů s respondenty vietnamského původu, kteří dlouhodobě žijí v České republice. Využili jsme polostrukturované rozhovory, při nichž jsme kladli základní otázky k hlavním tématům práce (např. výchova, kulturní identita, jazyk, začlenění do společnosti), ale zároveň jsme nechávali dostatek prostoru pro volné vyjádření respondentů. V některých případech jsme nechali rozhovor plynout bez zásahů a k původnímu tématu jsme se vraceli pouze tehdy, když hrozilo přílišné odchýlení.

Rozhovory probíhaly jak osobně, tak online videohovorem, v přátelské atmosféře a s důrazem na komfort a důvěru respondentů. Všichni byli předem informováni o účelu výzkumu a byli požádáni o souhlas s nahráváním rozhovoru a možností zveřejnění jejich výpovědí (případně anonymizovaných). Všichni dotazovaní souhlasili s nahráváním, a v případě zájmu byla jejich identita v práci anonymizována.

Respondenti byli vybíráni z řad lidí, kteří žijí v České republice již delší dobu. Všichni z nich mluví plynule česky, přičemž zároveň stále aktivně používají vietnamštinu, zejména v rodinném prostředí. Výběr nebyl zaměřen na statistickou reprezentativnost ale spíše na hlubší kvalitativní porozumění individuálním zkušenostem a pohledům. Naším cílem bylo dát prostor autentickým a zajímavým příběhům a názorům, které ukazují, jak se vietnamská komunita v Česku vyrovnává s otázkami identity a adaptace českému prostředí.

Vietnamci přišli do Československa už v roce 1955–1956, kdy šlo převážně o děti ze Severního Vietnamu, zejména válečné sirotky, a později také studenty a učně. První větší skupina byly tzv. „Chrastavské děti“ – stovka válečných sirotků. Československo je přijalo do dětského domova v Chrastavě u Liberce za účelem poskytnout jim útočiště a vzdělání, aby se mohly po návratu do vlasti podílet na její obnově. Tento pobyt představoval vůbec největší oficiální příchod Vietnamců na území ČSR v té době. ³⁷⁾

Děti se učily česky, chodily do místní školy a dostávaly vzdělání podle československých osnov. Aby se usnadnila komunikace, dostávaly česká křestní jména, a protože jim dělalo potíže vyslovovat svá vietnamská jména, používaly čísla. Vedle českého jazyka se učily i vietnamštinu a vietnamské dějiny, aby nezapomínaly na svůj původ.

Pobyt skončil v roce 1959, kdy vietnamská vláda rozhodla o návratu dětí kvůli obavám ze ztráty jejich kulturní identity. Většina se vrátila do Vietnamu, ale některé starší děti mohly i nadále pokračovat ve studiu v Československu

Chrastavské děti zanechaly v České republice dodnes památku, například v podobě pamětních desek a vzpomínek vietnamské diaspory.

Další významná vlna přišla v 70. letech, kdy se Vietnamci začali do ČR dostávat díky mezivládním smlouvám na studium a pracovní pobyty, zejména jako dělníci, studenti a stážisté. Hlavními důvody příchodu Vietnamců do ČR byly studium, práce a zlepšení ekonomické situace. Československo bylo vnímáno jako země s dobrou perspektivou a díky socialistickým vazbám a spolupráci mezi oběma státy se zde Vietnamci usazovali. V ČR se vietnamská komunita postupně rozrůstala. Často byla podporována komunitní sítí, která usnadňovala adaptaci nově příchozích. ³⁸⁾

Rozhodnutí o přestěhování vietnamských rodin do České republiky dnes často nevychází přímo od samotných mladých lidí, ale od starších členů rodiny. Často je hlavním důvodem fakt, že v Česku už žije někdo z příbuzných, což usnadňuje začátek nového života a adaptaci v cizí zemi. Volba České republiky tak může být spíše praktická a založená na rodinných vazbách než na osobních preferencích.

„Tak moje rodina kvůli tomu, že tady byl první náš strejda. Náš strejda, kterej nás sem postupně jako makal a přivedl.“ - Honza

Podle některých respondentů pak mnoho Vietnamců cestuje i do jiných asijských zemí, jako jsou Jižní Korea nebo Thajsko, které jsou vnímány jako modernější, živější a atraktivnější místa s větší nabídkou možností a zábavy. Tyto země jsou často preferovány díky rychlému rozvoji a většímu množství kulturních i společenských aktivit.

„Já osobně jsem přemýšlel o Japonsku, pak o Švédsku, jenom z toho, co jsem slyšel. A pak ještě o Velké Británii. V Česku se mi to líbí, je to fajn, asi bych se nestěhoval, kdybych nemusel.“ - Tuan

I přesto, že někteří by osobně raději žili jinde, většina lidí, kteří si v Česku již vybudovali rodinu a stabilní život, zde zůstává a další stěhování už neplánuje.

Významnou roli sehrál i politický vývoj. Po pádu komunismu ve střední Evropě se otevřely nové možnosti migrace, a Česko tak přitahovalo rodiny, které hledaly stabilnější prostředí. Tuan vzpomíná:

„Myslím, že to bylo kvůli upadání komunismu, kvůli lepšímu prostředí v České republice. Můj táta byl pár let v Německu, než šel do Česka.“

I když se situace ve Vietnamu od té doby zlepšila, mnozí si všímali, že tamní politické podmínky zůstávají složité. Kvalita života se ale naopak zvýšila. ³⁹⁾

Rodinná výchova u Vietnamců v České republice je postavena na pevných základech tradičních hodnot, které vycházejí z konfuciánské filozofie ⁴⁰⁾. Rodina pro ně představuje nejen základní společenskou jednotku, ale také symbol pevné stability a vzájemné podpory. Systém hierarchie a úcty k rodičům a starším je klíčovým prvkem jejich života, který se přenáší i do výchovy dětí. Děti jsou vedle poslušnosti vychovávány k tvrdé práci a odpovědnosti, která je vnímána jako výraz úcty k rodině a cesta ke společnému blahu.

„Ve Vietnamu je to neskutečně rozdílný, od malička se učí respekt a že rodina je na prvním místě, dbou na vzdělání. Děti se učí klidně od 7 do 7 večer.“ - Honza

V praxi vietnamské rodiny v ČR často spojují tradiční model rodiny s nároky života v cizí zemi. Mnozí rodiče jsou v pracovním režimu od rána do večera, což znamená, že děti někdy vychovávají zejména členové širší rodiny nebo čeští pečovatelé, jako jsou „babičky“ či „tety“. Tyto osoby pak pomáhají dětem v integraci do české společnosti, například učením češtiny a účastí na běžných českých rituálech a svátcích. Přestože děti často velmi dobře zvládají češtinu, může docházet ke ztrátě vietnamštiny, což někdy ztěžuje komunikaci v rodině a komplikuje uchování vietnamské identity.

Škola a vzdělání mají pro vietnamské rodiče vysokou prioritu. Zařizují svým dětem soukromé doučování a víkendové kurzy, aby zajistili úspěch v českém školním systému. Vietnamští žáci obecně patří v ČR mezi ty, kteří mají dobré studijní výsledky, což je výsledkem jak snahy rodičů, tak i pevné disciplíny v rodinné výchově. Rodiny tak v ČR úspěšně kombinují potřebu zachovat rodinné hodnoty a zároveň podporovat děti v integraci do nové společnosti. ⁴¹⁾

„Rodiče dřiv samozřejmě taky chtěli, ať studuji prestižní obory, a ať dávám vzdělání na první místo, ale později to semnou vzdali, jelikož jsem trochu trvdohlavý.“ - Tomáš

Druhá generace Vietnamců v ČR, tedy děti narozené a vyrůstající již v České republice, představuje fenomén hluboké integrace, kdy jejich úspěchy ve škole často překonávají průměr většinové populace. Tento pozitivní vztah ke vzdělání je formován jak rodinnými tradicemi, tak i snahou o sociální mobilitu a potvrzení komunitní identity v novém prostředí. Nicméně současně lze zaznamenat i proměny v přístupu k vzdělání a tlaku rodičů, které reagují na měnící se sociální podmínky a životní zkušenosti mladých Vietnamců v Česku.

Jde vidět, že i 2. generace je do jisté míry ovlivněna českou kulturou, zde je příklad:

„Když budu mít děti, nechci je tlačit tolik jako rodiče mě. Chci, aby měly prostor dělat chyby a zkoušet věci po svém.“ - Pavel

Někteří respondenti vnímají, že vietnamští rodiče žijící v Česku jsou již částečně ovlivněni českým prostředím, což vede k určitému uvolnění přísných pravidel ⁴²⁾: ⁴³⁾

„Tady rodiče z Vietnamu, kteří žijí v Česku, jsou trochu ovlivněný už tou českou kulturou, tak jsou míň přísný, vidí jak si český lidi chodí na kalby, tak je to míň striktní.“ - Honza

Pro vietnamské děti narozené nebo vychovávané v Česku bývá české jméno často spíše praktickou záležitostí než osobní volbou. Slouží hlavně k jednodušší komunikaci ve škole, na úřadech či při jiných každodenních situacích. Ne každý však měl možnost se aktivně podílet na jeho výběru – někdy jméno přidělí automaticky lékař, úředník nebo pečující osoba, aniž by se zajímali o pocit dítěte.

Honza popisuje svůj případ: „No ve jménu rodiče neměli žádný slovo, neuměli vůbec česky a nebyla to ta nejdůležitější věc, starala se o mě česká chůva.“

Takový postup může vést k tomu, že se s českým jménem dítě nikdy úplně neztotožní. Některým jméno připadá příliš obyčejné a raději by volili něco, co je více vystihuje, což souvisí i s širším tématem identity – snahou zapadnout versus potřebou být sám sebou.

Respondent dále vysvětluje: „Popravdě to jméno nemám moc rád, protože se mi moc nelíbí, je to hrozně jakoby basic. Jsou rozhodně lepší česká jména, jako Tomáš, nebo Lucas (Lukáš).“

V těchto případech výběr jména nebyl vědomým rodinným aktem, ale spíše rozhodnutím okolního systému.

Celkově české jméno u vietnamských dětí často plní dvojí funkci. Na jedné straně zajišťuje praktickou integraci do českého prostředí, na druhé straně může symbolizovat určitou „dvojí identitu“ – veřejně českou, v soukromí vietnamskou. Respondenti se s tím vyrovnávají různě: někteří si české jméno osvojili, jiní jej vnímají jen funkčně a preferují své vietnamské jméno pro osobní život.

Tuan shrnuje svůj postoj takto: „Český jméno (Tomáš) vybrali rodiče, já neměl slovo, vůbec nevím, jak se k tomu rodiče dostali. Jménem Tomáš mi říkali do základky, lidi mi ale jinak všichni říkají Tuan od střední, ale slyším na oboje. Tomáš zní trochu jako tomato, je mi to jedno, jak mi říkají, ale Tuan je prostě častější a nevadí mi ani jedno.“

Naopak někteří respondenti měli možnost, aby jejich rodiče jméno vybírali, často ve spolupráci s českými institucemi. Tomáš vzpomíná: „Moje české jméno vybírali rodiče společně s učitelkou ve školce. Chtěli, aby bylo jednoduché na vyslovení a aby mě nikdo nezkomolil.“

Ze začátku to pro něj byla jen praktická formalita: „Ze začátku jsem to bral jen jako praktickou věc do školy, ale postupně jsem si na něj zvykl a dneska už se s ním cítím docela spojený.“

Používání jména se zároveň mění podle prostředí: „Vietnamští kamarádi mě znají pod mým vietnamským jménem, ale mezi Čechy jsem prostě Tomáš. Je to takové dvojí já, ale už mi to přijde normální.“

Tím se české jméno stává mostem do většinové společnosti, zatímco vietnamské jméno zůstává spojeno s rodinou a komunitou.

Někteří respondenti zdůrazňují, že jejich české jméno si zvolila širší rodina nebo jiné osoby než rodiče. Pavel například říká: „Jméno mi vybral bratranec podle svých spolužáků a kamarádů. Shodou okolností se také jednalo o jméno tátovi oblíbené postavy z filmu.“

Přesto pro něj zůstává vietnamské jméno hlavní: „Dříve jsem používal primárně české jméno obzvlášť ve škole, protože to bylo jednodušší, ale teď už je mi příjemnější používat své vietnamské jméno.“

Milan měl zkušenost s českou chůvou, která mu vybrala jméno pro snazší začlenění do kolektivu: „České jméno jsem dostal od svojí české chůvy, abych se lépe adaptoval v českém kolektivu, a aby to pro ni bylo taky snadnější.“

Pro něj však české jméno zůstalo spíše formální: „Nedá se říct, že bych ke svému českému jménu měl nějakou vazbu, beru ho, ale vietnamské jméno mi je bližší.“

Srovnání vietnamských vrstevníků žijících přímo ve Vietnamu a těch, kteří vyrůstali v Česku, odhaluje výrazné rozdíly v komunikaci, vnímání hierarchie i v samotném pocitu spojení. Vietnam je dodnes společností, kde hraje významnou roli úcta k autoritám a věková hierarchie. Jazykové prostředky a způsoby oslovení jsou tomu přizpůsobeny – konverzace bývají formálnější, zdvořilejší a méně přímočaré než v českém prostředí.

Honza k tomu poznamenává: „Když mluvím s Vietnamci ve Vietnamu, z celé konverzace jde takovej větší respekt, než s těma českýma Vietnamcema, je to asi i jazykem.“ ⁴⁴⁾

Zatímco ve Vietnamu je důležité, kdo je starší a kdo mladší, u českých Vietnamců tento aspekt často mizí. Honza dodává: „Ve Vietnamu je důraz na respekt a jde o to, kdo je starší a mladší, to taky ovlivňuje, jak s někým mluvíš. V Česku na tom tolik nezáleží.“

Dalším zásadním rozdílem je tradiční genderová hierarchie, která je ve Vietnamu stále znatelnější než mezi mladými Vietnamci v Česku. V rodinách i mezi vrstevníky mají muži často větší autoritu a jejich názor je respektován více než názor žen. Honza k tomu říká: „Když jsem kluk, tak jsi takový ‚nadřízený‘ nad holkama, holky oslovují kluky ve Vietnamu… muž má slovo v domě a tak.“ ⁴⁵⁾

Tento model se však postupně proměňuje. Jak sám dodává: „Dneska ale už i ty holky mají větší slovo, není to tak špatný jako kdysi bylo ve Vietnamu.“

V českém prostředí se mladí Vietnamci setkávají s odlišným vnímáním rolí, což často vede k oslabení tradiční genderové nerovnosti.

Pár respondentů upozorňuje, že Vietnamci vyrůstající v Česku nejsou ve Vietnamu vždy považováni za „skutečné Vietnamce“. Rozpoznají je podle přízvuku, slabší slovní zásoby nebo odlišného stylu chování. Tomáš k tomu uvádí: „Ze zkušenosti vím, že nás tam neberou jako opravdové Vietnamce. Jakmile promluvíme, i když docela slušně vietnamsky, hned poznají, že nejsme místní. Pak se k tobě chovají spíš jako k turistovi, jen s tím rozdílem, že rozumíš jazyku.“

Jazyk je v tomto ohledu zásadní. Někteří mladí Vietnamci vyrůstající v Česku se dokonce mezi sebou baví výhradně česky, protože jim chybí dostatečná znalost vietnamštiny. Tomáš popisuje svou zkušenost: „S Vietnamci narozenými v Česku se bavím vždycky česky. Je spousta dětí, co se musí vietnamsky doučovat. Já sám mluvím plynně, ale mám slabou slovní zásobu, takže někdy musím věci složitě opisovat místo toho, abych řekl to správné slovo.“

Pro mnohé je to důvod, proč se ve Vietnamu cítí spíš jako hosté než jako součást komunity.

Rozdílný původ se projevuje i v tom, jak jsou mladí lidé vnímáni navenek. Tomáš k tomu dodává: „Na Vietnamce jsem dost vysoký, mám 184 cm, a znám i dvoumetrové Vietnamce. V Česku na mě lidi koukají kvůli tomu, že vypadám exoticky asijsky, a ve Vietnamu zas kvůli tomu, že působím evropsky.“

Tento „mezi-prostor“ často vede k paradoxu – v Česku jsou vnímáni jako Vietnamci, zatímco ve Vietnamu jako Evropané. S tím se pojí i předsudky. Tomáš zmiňuje, že ve Vietnamu slýchává narážky podobné těm, které znají od Čechů: „Ve Vietnamu mají na nás podobné řeči, jako Češi mají na Vietnamce. Hlavně stereotypy o českých rodinách nebo ženách, že nejsou pracovité a berou si tě jen kvůli penězům.“

Ne všichni respondenti měli možnost vytvořit si silnější vazby s vietnamskými vrstevníky. Tuan otevřeně přiznává: „Vůbec nevím popravdě, ve Vietnamu jsem byl dvakrát, mají se tam mnohem hůř, ekonomicky. Je tam víc pohrom, nebavím se s nima.“

Podobně i Pavel nebo Milan uváděli, že jejich zkušenost je omezená. Milan například vzpomíná: „Ve Vietnamu jsem byl pouze jednou a to když mi bylo 5. Mám pár přátel, co tam jezdí častěji, a musím říct, že jim to trochu závidím, že mají blíže k Vietnamu a ví o něm mnohem více než já.“

I když se s některými Vietnamci potkal, rozdíly v mentalitě pociťuje jako velké: „Avšak několik jsem jich poznal a mají daleko jinou mentalitu a styl života, která si nedokážu představit.“

Vnímání vlastní identity se u mladých Vietnamců vyrůstajících v Česku dost liší, například někteří se cítí víc jako Češi, jiní zůstávají pevně spojení se svými vietnamskými kořeny. Často záleží na tom, jak silné mají rodinné zázemí, jak mluví jazykem nebo jaký mají vztah k českému prostředí. I když mají české občanství a perfektně ovládají jazyk, někteří se stále víc ztotožňují s vietnamskou kulturou, která jim přijde bližší a přirozenější.

Zároveň ale oceňují některé české prvky, jako je uvolněnější styl výchovy, přívětivost lidí nebo atmosféra ve společnosti, což už inspirovalo některé z nich, že by si takhle představovali ideální péči o své děti a ne tu, kterou zažili oni. Identita tak často není čistě česká nebo vietnamská, ale něco půl na půl, taková osobní kombinace obou světů.

Jedním z hlavních témat, které se objevovalo u většiny mladých respondentů vietnamského původu, byla otázka tzv. hybridní identity. Většina z nich nepovažuje svou identitu za čistě českou nebo vietnamskou, ale spíše za osobní kombinaci obou kultur. Tento „meziprostor“ jim umožňuje čerpat z českého prostředí – zejména z otevřenosti, přátelských vztahů a méně striktní výchovy – a zároveň si uchovávat vietnamské hodnoty, především rodinnou soudržnost a úctu k tradici. Menšina našich respondentů se cítili jako pouze Vietnamec nebo pouze Čech.

Honza k tomu říká: „Já osobně se vnímám víc jako Vietnamec… mám nějakou jako hodnotu toho Čecha… Na papíru jsme na tom úplně stejně… jenom vzhledově… vypadáme jinak.“

Jeho zkušenost ukazuje, že formální občanství nebo perfektní znalost češtiny nemusí nutně znamenat, že se mladý člověk identifikuje primárně s českou kulturou. Anebo ne natolik, aby se prosazoval za „hybrida“. ⁴⁶⁾

Mladí lidé také často reflektovali, jak je vnímá česká většinová společnost. Někteří zdůrazňovali, že Vietnamci jsou v očích Čechů obvykle spojováni s pracovitostí a spolehlivostí, což jejich integraci usnadňuje.

Honza to shrnul takto: „Češi jsou jako… dobrej národ, lidi tu jsou hodní na cizince a hlavně na Vietnamce… nejsou to rasisti. Říkám, že alespoň vůči Vietnamcům jsou prostě jako fajn… vnímají, jak jsme pracovitý…“

Tento pozitivní obraz je však zároveň určitou zátěží – vytváří vysoké očekávání, že se Vietnamci budou vždy chovat příkladně. ⁴⁷⁾

Řada respondentů zdůrazňovala, že se jejich identita formuje především v každodenním pohybu mezi oběma kulturami. Tomáš například říká: „Cítím se spíš hybridně. Narodil jsem se v Česku, ale pořád mám vietnamské kořeny. Číst umím vietnamsky, se psaním je to trochu složitější… I vietnamské noviny a zprávy sleduji, abych to úplně nezapomněl.“

Zároveň popisuje, že si vztah k Vietnamu udržuje i prostřednictvím rodiny: „Zbytek rodiny se snažím navštěvovat každý rok. Když byl ještě covid, bylo to samozřejmě problém, ale rozhodně jsem na Vietnam nezapomněl.“

Tuan pak vysvětluje, že jeho chování se mění podle toho, s kým se baví: „Já se spíš cítím jako kombinaci obou kultur, když jsem s Čechama, tak se chovám víc ‚česky‘. S Vietnamcema v Česku se bavíme česky podle toho, jak se narodili. Pokud je to Vietnamec z Vietnamu, tak mluví hodně broken češtinou.“

Někteří respondenti připouštěli, že dvojí identita je pro ně náročná. Pavel například uvedl: „Asi se vidím trošku víc jako Čech, hlavně kvůli tomu, že tu žiju a většinu života strávil tady. Ale samozřejmě část mě zůstává vietnamská, hlavně co se týče rodiny a tradic.“

Podobně i Milan popisuje, že někdy cítí, že do žádné skupiny úplně nepatří: „Já bych řekl, že jsem spíš kombinace obou kultur. Občas se chovám víc česky, občas vietnamsky, záleží na situaci… Někdy se ale cítím, že ani úplně nezapadám jen do jedné skupiny.“

Zároveň ale zdůrazňuje, že tuto rozpolcenost nevnímá negativně: „V podstatě se učím brát to nejlepší z obou – českou otevřenost a vietnamskou rodinnou soudržnost – a skládám si z toho svůj vlastní styl života.“

Adaptace na život v nové zemi není otázkou několika měsíců, ale dlouhodobý a mnohovrstevný proces. Pro vietnamskou komunitu v Česku byla tato cesta obzvlášť náročná – zahrnovala nejen naučení se novému jazyku, ale i přizpůsobení se kulturním normám a společenským pravidlům, které se často liší od vietnamských. Největší rozdíly přitom prožívala první generace migrantů ve srovnání s jejich dětmi, které se už narodily a vyrůstaly v Česku.

Jedním z nejvýraznějších problémů byla jazyková bariéra. První generace rodičů přicházela do Česka bez znalosti češtiny, což vedlo k tomu, že jejich děti často přebíraly roli „tlumočníků“. To znamenalo nejen překládat, ale i vyřizovat záležitosti, které by za normálních okolností řešili dospělí. ⁴⁸⁾

Pavel popisuje tuto zkušenost takto:

„Hodně věcí jsem musel vyřizovat já – třeba ve škole, na úřadech nebo i v obchodě. Bylo to někdy docela stresující, protože jsem byl dítě a najednou jsem měl pocit, že řeším věci za dospělý.“

Paradoxně se tak role obrátily – děti, které ovládaly češtinu, pomáhaly rodičům zvládat každodenní život. Zároveň se ale potýkaly s vlastními obtížemi. Pro část z nich byla vietnamština jazykem, který nikdy úplně neovládli. Tuan vysvětluje:

„Asi nejhorší bylo se naučit vietnamsky, abych se domluvil s rodičema. Já se narodil v Česku a měl jsem lepší češtinu než vietnamštinu.“

Tento dvojí tlak – nutnost zvládnout češtinu pro okolní prostředí a zároveň vietnamštinu pro rodinu – je jedním z typických znaků adaptace vietnamské menšiny v Česku.

Rozdílné zkušenosti s migrací a adaptací vedly k tomu, že rodiče a jejich děti vnímají svůj pobyt v Česku odlišně. Rodiče většinou původně přijeli s cílem vydělat peníze a po čase se vrátit zpět do Vietnamu. Jejich děti, narozené nebo vyrůstající v Česku, už ale považují tuto zemi za svůj skutečný domov. Honza to vystihuje následovně:

„Generace rodičů sem přiletěla s tím, že budeme makat a pojedeme zpátky do Vietnamu, ale moje generace… my jsme se tu narodili, my jsme víc Češi, než naši rodiče jsou Češi.“

Tento rozdíl často vyvolává napětí uvnitř rodin – rodiče kladou důraz na tradiční vietnamské hodnoty, zatímco děti přebírají české normy a životní styl. Výsledkem je někdy pocit, že stojí „jednou nohou tady a druhou tam“.

Velmi citlivým tématem v procesu adaptace je zkušenost s předsudky a diskriminací. Zatímco jazyk lze časem zvládnout, postoj společnosti bývá obtížnější překážkou. Zkušenosti se však výrazně liší podle místa, kde Vietnamci vyrůstali. Ti z Prahy nebo větších měst často uvádějí, že se s rasismem téměř nesetkali. ⁴⁹⁾ Jiní naopak zmiňují šikanu a narážky, se kterými se potýkali už od dětství.

Tomáš shrnuje své zkušenosti následovně: „Záleží hodně na tom, na koho narazíš. Já mám štěstí, že lidi kolem mě jsou fajn, ale vždycky potkáš někoho, kdo řeší barvu kůže nebo vzhled.“

Milan naopak připomíná, že i zdánlivě drobné poznámky mohou mít dlouhodobý dopad: „Už na základce jsem občas slyšel poznámky, že jsem ‚Číňan‘, nebo že nemám co dělat v Česku. Nebylo to pořád, ale když se to stalo, tak to člověku zůstane v hlavě.“

Rasismus se tak ukazuje jako jedna z nejvýraznějších překážek integrace – ne nutně všudypřítomná, ale o to silněji působící na ty, kteří jej zažili.

Vedle jazyka a společenských vztahů hraje v adaptaci roli i každodenní život, například jídlo. Vietnamská kuchyně je silnou součástí identity a pro mnohé rodiny představovala způsob, jak si udržet kontakt s domovinou. Zároveň ale bylo nutné zvyknout si na české zvyklosti. Milan to popisuje jednoduše:

„Jídlo bylo ze začátku divný – všichni měli rádi knedlíky a omáčky, já jsem chtěl pořád rýži. Dneska to už neřeším, protože střídáme český i vietnamský jídlo doma i venku.“ ⁵⁰⁾

Jídlo se tak stalo mostem mezi kulturami – na jedné straně uchování tradic, na straně druhé otevřenost k nové kultuře.

Odkaz na onedrive se ZIPem „Unity“, ve kterém najdete IdkSomething.exe

Pokud je citlivost myši malá, upravte si DPI nebo použíjte slider v nastavení, snad by to mělo stačit. Informace na stěně ve virtuální interaktivní prohlídce Unity.

Složku „Unity“ extrahujte do jednoho souboru a otevřete exe, klikejte na tlačítka pomocí E či LMB. Zbytek ovládání vevnitř Unity.

Link: https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:f:/g/personal/xlhoj007_studenti_czu_cz/Evmkg4jJYTZFmon_d4PHHykBLlSndsUip1awlUaIZpR_fw?e=o1cUab

Tradiční a česká rodinná výchova

Na základě odpovědí je vidět, že rozdíly mezi českou a vietnamskou rodinnou výchovou jsou poměrně výrazné. Ve vietnamských rodinách hraje velkou roli disciplína, respekt k autoritám a vysoká očekávání ohledně školy. Někteří respondenti zmiňovali, že rodiče kladou silný důraz na vzdělání, protože sami přišli do Česka s tím, že chtějí pro děti lepší budoucnost. Tento tlak byl ale vnímán různě – část respondentů ho brala jako motivaci, jiní mluvili o stresu a pocitu, že selhání není možnost. V českých rodinách naopak viděli víc volnosti, prostoru pro hledání vlastních zájmů a méně přísný dohled. Zajímavé je, že někteří se shodli na tom, že by u svých dětí chtěli zachovat určitou zodpovědnost a úctu k rodině, ale zároveň jim dopřát víc svobody, než měli sami. Ukazuje se, že život v Česku vede k postupnému mísení obou přístupů – tradičních vietnamských hodnot a české otevřenosti.

Význam českého jména a proces výběru

V otázce českého jména se ukázalo, že jeho význam není pro všechny stejný. Často šlo spíš o praktickou záležitost než o něco, s čím by se respondenti silně ztotožňovali. Někteří se shodli na tom, že české jméno pomáhá ve školce nebo ve škole, ale později ho přestali používat. U části respondentů nakonec převládlo vietnamské jméno i mezi českými kamarády, což ukazuje, že se necítili potřebu skrývat svůj původ. Naopak několik lidí uvedlo, že své české jméno nemají rádi nebo se s ním nikdy úplně nesžili. Celkově se zdá, že české jméno je spíš nástroj usnadňující fungování ve společnosti než něco, co by silně ovlivňovalo jejich identitu.

Vztahy s vrstevníky ve Vietnamu

Odpovědi na otázky ohledně vrstevníků ve Vietnamu byly dost různorodé. Někteří respondenti tam jezdí jen zřídka, takže vztahy s místními prakticky nemají. Ti, co tam jezdí častěji, si někdy všímali, že je místní berou spíš jako návštěvníky než jako součást komunity. Zaznívaly také rozdíly v chování – formálnější komunikace, větší důraz na respekt a v některých případech i tradiční pohled na genderové role. Jiní naopak litovali, že do Vietnamu jezdit nemůžou, protože mají pocit, že jim tak uniká část jejich kořenů. V Česku je pak běžné, že vietnamská mládež spolu komunikuje česky a někdy už ani nemá silnou vazbu k vietnamskému jazyku, což ukazuje, jak odlišné jsou zkušenosti vyrůstání v zahraničí oproti životu přímo ve Vietnamu.

Častá hybridní kulturní identita

Z odpovědí je vidět, že většina respondentů se necítí jen jako Češi nebo jen jako Vietnamci, ale spíš jako něco mezi – takový mix obou kultur. Často zmiňovali, že se podle prostředí umí přizpůsobit – mezi Čechy se chovají víc „česky“, doma nebo mezi Vietnamci zase víc vyjadřují svůj původ. Někteří říkali, že tohle přepínání může být občas trochu náročné, protože musí hledat rovnováhu mezi dvěma světy. I když na ně život v Česku hodně působí a v mnohém se už cítí jako doma, vietnamskou část sebe neztratili – ať už jde o tradice, jídlo, nebo hodnoty, které si nesou z rodiny. U některých je to propojení s Vietnamem silnější, hlavně pokud tam jezdí pravidelně, u jiných už méně, což ukazuje, jak moc dokáže prostředí člověka ovlivnit.

Migrace a volba Česka, kam jinam?

Co se týče důvodů, proč rodiny přišly zrovna do Česka, často šlo o lepší životní podmínky a únik z politické situace ve Vietnamu. Rodiče hodně mluvili o tom, že tehdy šlo o šanci začít znova někde, kde mají děti větší možnosti. Velkou roli v rozhodování hrály i kontakty – když už tady byl příbuzný nebo známý, bylo jednodušší se rozhodnout právě pro Česko. Dnes většina respondentů říká, že jsou tu spokojení a stěhovat by se nechtěli, i když kdyby někdy museli, lákaly by je spíš země v Asii, jako Korea nebo Japonsko. Je vidět, že i když si na život v Česku zvykli a váží si ho, pořád je pro ně asijský region určitým způsobem blízký.

Výzvy při začleňování do českého prostředí

U adaptace na život v Česku se názory respondentů dost lišily. Někteří říkali, že se s žádným větším problémem nesetkali a dokázali si zvyknout bez komplikací, zatímco jiní narazili na rasismus, který byl občas hodně nepříjemný a někteří jejich známí dokonce raději odešli zpátky do Vietnamu. Ukazuje se, že zkušenost s rasismem hodně záleží na lokalitě a konkrétních lidech, se kterými se člověk setká. Česko tak není úplně „čisté“ prostředí, pokud jde o toleranci, ale zároveň to není pravidlem, někteří měli štěstí a s negativními reakcemi se téměř nesetkali.

Jazyk nebyl pro většinu respondentů až takový problém – češtinu ovládali dobře, ale naopak se museli učit vietnamsky, aby se domluvili s rodiči, což u některých vyvolalo stres a pocit zodpovědnosti už v mladém věku. Další věc byla přizpůsobení se životnímu stylu a jídlu – zatímco zpočátku mohl být problém se zvyknout na střídání vietnamského a českého jídla, postupem času si většina zvykla a dnes obě kuchyně běžně kombinuje. Celkově tedy adaptace nebyla jen otázkou jazyka, ale i sociálních zkušeností, kulturního prostředí a schopnosti vyrovnat se s různými výzvami, které život v nové zemi přináší.

1. Springer – Identity Development Among Youth of Vietnamese Descent in the Czech Republic, 2016. Online, výzkumná kapitola. In: Contested Childhoods: Growing up in Migrancy. Springer. Dostupné z: https://link.springer.com/chapter/10.1007/978-3-319-44610-3_7
2. An examination of 1st generation Vietnamese migrants’ integration in Czech Republic, 2022. Online, výzkumná publikace. Nguyenova, Yveta. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/382038612_Title_of_research_-An_examination_of_1st_generation_Vietnamese_migrants'_integration_in_Czech_Republic
3. Shohet, M., Nghiem, L., Li, M. – Respect and Language Socialization in Vietnam, 2025. Online, výzkumný článek. In: Demystifying Language Project. Fordham University. Dostupné z: https://demystifyinglanguage.fordham.edu/articles/respect-and-language-socialization-in-vietnam
4. Tran, T. T. Giang et al. – Son Preference and Changing Gender Norms in Contemporary Vietnam, 2022. Online, výzkumný článek. In: Southeast Asian Studies, Vol. 11, No. 3. Kyoto University. Dostupné z: https://englishkyoto-seas.org/2022/12/vol-11-no-3-tran-t-t-giang-et-al
5. How Asia transformed from the poorest continent in the world into a global economic powerhouse, 2019. Online, analytický článek. World Economic Forum. Dostupné z: https://www.weforum.org/stories/2019/10/how-asia-transformed-from-the-poorest-continent-in-the-world-into-a-global-economic-powerhouse
6. Alamgir A., From the Field to the Factory Floor, 2017. Online, výzkumný článek. Journal of Vietnamese Studies. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/315064157_From_the_Field_to_the_Factory_Floor
7. Tu, J. – Nutrition and Fasting in Vietnamese Culture, 2001. Online, odborný článek. EthnoMed. Dostupné z: https://ethnomed.org/resource/nutrition-and-fasting-in-vietnamese-culture
8. Matsuda, S. – An opinion survey regarding gender roles and family in Vietnam, 1997. Online, článek. National Center for Biotechnology Information (NCBI). Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2723533
9. Ho, J., Birman, D. – Acculturation Gaps in Vietnamese Immigrant Families: Impact on Family Relationships, 2011. Online, odborný výzkum. National Center for Biotechnology Information (NCBI). Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2802334
10. Vanham, P. – The story of Viet Nam’s economic miracle, 11. 09. 2018. Online, odborný článek. World Economic Forum. Dostupné z: https://www.weforum.org/stories/2018/09/how-vietnam-became-an-economic-miracle/
11. SEA-L. – Chrastavské děti. Online, článek. SEA-L. Dostupné z: https://sea-l.cz/cs/clanky/posts/chrastavske-deti/

1. Wikipedia - Acculturation gap, neuvedeno. Online, encyklopedie. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Acculturation_gap
2. Huy, C. Z. – Integrace Vietnamců do české společnosti: překážky a výzvy, 2023. Online, článek. Medium Seznam.cz. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/huy-cz-integrace-vietnamcu-do-ceske-spolecnosti-prekazky-a-vyzvy-1367
3. Tamda Media – Společnost, kultura a rodina ve Vietnamu – 2. část, 2021. Online, článek. Dostupné z: https://tamdamedia.eu/spolecnost-kultura-rodina-ve-vietnamu-2-cast
4. Har, J. – Menšiny a diskriminace: rasismus a generace Z u Romů, Vietnamců a Ukrajinců, 2021. Online, článek. Český rozhlas. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/mensiny-diskriminace-rasismus-generace-z-romove-vietnamci-ukrajinci_2311221456_har



Počet shlédnutí: 708