Heroutová, Aneta; Košťálová, Diana; Janotová, Háta; Králová, Petra; Matouchová, Kamila. Turci v Německu. [online] Hospodářská a kulturní studia, PEF ČZU, 2012. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/turci_v_nemecku2012

Nejrozšířenější etnickou minoritou v Německu je minorita Turků. Na tomto území dosahují počtu 1,8 milionů. Jen v Berlíně žije přes 120 tisíc Turků.
Turci se vyskytují na území Německa již delší dobu a proces začleňování se do německé společnosti rozhodně nebyl jednoduchý. Stále a logicky vládnou mezi oběma skupinami, jak německou, tak tureckou, velké rozdíly. Některé splynuly a došlo k přizpůsobení, jiné mohly zase vyvstat a být více vidět.

V samém počátku práce jsou uvedeny základní informace o Turcích, historie a důvody příchodu této minority do Německa. Zbývající část zpracovává údaje získané od respondentů a zahrnuje informace nasbírané během terénního výzkumu v Berlíně. Turecko a Německo jsou zcela odlišné země, proto je hlavním tématem práce asimilace turecké menšiny do německé společnosti.

Zásadním cílem semestrální práce o životě Turků je přiblížit včleňování turecké menšiny do německé společnosti. Přiblížit čtenáři prvky klasické turecké společnosti a na základě těchto prvků hledat odlišnosti od společnosti německé a společnosti turecké žijící na území Německa. Snaha poznat proces asimilace Turků a zaznamenat změny, které v turecké menšině na cizím území vznikly. Konkrétně je cílem poznávat otázky týkající se tureckého náboženství, oblékání, jídla, vzdělání.

Jak se asimilovala a asimiluje turecká menšina do německé společnosti?

• Používají Turci v Německu svůj rodný jazyk nebo převzali jazyk německý?
• Jaký mají Turci žijící v Německu přístup ke vzdělání a jak je jim vzdělání poskytováno?
• Jakým způsobem udržují Turci zvyky ze své rodné země? Přizpůsobují zvyky německé kultuře?
• Jaké náboženství vyznávají němečtí Turci? Jaké mají podmínky k udržení svého náboženství?
• Přizpůsobují Turci v Německu svůj jídelníček nebo se raději drží tureckých jídel?
• Změnili Turci v Německu styl svého odívání?
• Jaké jsou obecně typické znaky pro Turky a jaké jsou typické znaky pro Němce? Zapadají Turci žijící v Německu spíše do typičnosti Turků nebo do typičnosti Němců?

Na asimilaci turecké menšiny do německé společnosti působí mnoho vlivů, jedním z nich je právě náboženství. V Turecku je náboženství jedním z nejpevnějších pilířů tamních obyvatel. Téměř všichni Turci, až na pár výjimek, jsou věřící. To samé platí i pro turecké minority v jiných zemích, tedy i v Německu. V knize Turecko se český historik Gabriel Pirický snaží čtenáři nastínit, k jaké víře se Turci hlásí a jaké zvyky se s jejich vírou pojí. Turci jsou převážně sunnitští muslimové (80 %) a zbylou část tvoří alevité, tedy 20 %. Alevité (jako větev šíitského islámu) jsou v Evropě často označováni jako šíité. Oproti sunnitům uctívají prorokova bratrance Alího, kterého (podle sunnitské interpretace) zbožštili a postavili na stejnou úroveň s Alláhem. Typické pro ně je vystavování portrétu Imáma Alího, čímž se také liší od sunnitů, kteří se zobrazování lidských bytostí vyhýbají. Mezi povinnosti každého muslima patří 5x denně se modlit směrem k Mekce, do které alespoň jednou za život musí podniknout pouť. Dále pak platit náboženskou daň a dodržovat půst v měsíci Ramadánu. Jako největší hřích muslimové považují odpadlictví od víry nebo vzpouru proti vládnoucí moci.

Oproti němčině spadá turečtina, která je úředním jazykem Turecka, mezi altajské jazyky. Jedná se o aglutinační jazyk, což znamená, že kořen slova přibírá přípony a vytváří pak relativně dlouhá slova. Turečtina také nemá předložky, ale pouze tzv. záložky neboli postpozice. Turečtina nezná gramatický rod. Druhým nejrozšířenějším jazyk, se kterým se v Turecku můžeme setkat, je kurdština, ta patří do skupiny indoevropských jazyků. V oblasti Hatay na jihu země se mluví ještě arabsky. Arabština náleží do semito-hamitské jazykové rodiny.

Autor knihy Turecko popisuje i oblast školství v Turecku. V roce 1977 schválilo ministerstvo školství jednotné osmileté základní školství – do té doby fungovala základní škola na principu dvoustupňového systému. Studenti pak zůstali na škole do věku 15 let, kdy byli podle iniciátorů zákona mladí lidé méně náchylní k „indoktrinaci“ ze strany náboženských škol. Střední stupeň nabízí dvě možnosti – buď může student pokračovat na tříletém studiu na střední všeobecně vzdělávací škole anebo na čtyřletém studiu na střední odborné škole. Další možností je anatolská střední škola, teologické lyceum pro imámy a kazatele či soukromé lyceum. Výuka na tureckých univerzitách má dvě úrovně – licenciátní a magisterskou. Na licenciátním stupni může studium trvat 4 roky, na medicíně 6 let, na filosofických oborech 5 let. Magisterské studium je dvouleté a navazuje na něj doktorandské studium, které je tříleté.

Další kapitolou, které věnoval Gabriel Pirický pozornost jsou zvyky a tradice tureckého obyvatelstva. Jako každá země má i Turecko své zvyky. Jedním z nich je Ramadán. Muslimové v tomto měsíci, měsíci Ramadánu, drží zvláštní půst, kdy se každý den od úsvitu do západu slunce zdržují pití alkoholu, jídla, sexu a kouření. Po skončení tohoto půstu chodí po ulici muž a bubnuje na znamení, že lidé mohou pít a jíst. Po tomto odříkání následuje Šeker Bajram. Oslava toho, že si člověk dokázal odepřít všechny slasti. Školy a úřady jsou zavřené, rodiče kupují svým dětem nové šaty. V dny bajramu se rodiny navštěvují a také se všichni navzájem obdarovávají dárky. Sedmdesát dní po Ramadánu slaví turečtí obyvatelé Kurban Bajram neboli svátek obětování, kdy se jehněti či ovci podřezává hlava jako symbol oběti. K této tradici se váže legenda o Abrahámovi a jeho synu Izákovi, kterého měl obětovat Abrahám bohu. Svátek trvá čtyři dny, po tyto dny se musí každý den konzumovat maso.

Známou a velice oblíbenou tradicí je pití čaje. Turci si tento chutný nápoj dopřávají více než kávu. Pijí ho téměř po celý den. Ráno když vstanou, před obědem i po obědě, během odpoledne i před spaním. Nejraději si ho vychutnávají ve společnosti přátel a u typické turecké deskové hry zvané tavla. Důležitou součástí každodenního života Turků je odívání, které se od toho německého v mnoha ohledech liší. Neodmyslitelnou součástí ženského oděvu v Turecku je ženský šátek neboli závoj. Pro věřící muslimky je typický široký závoj bašörtü, který zahaluje vlasy a ramena, nikoli však tvář. Hlavní prioritou je, aby šátek zakrýval vlasy. Závoj se kombinuje se širokým jednobarevným pláštěm sahajícím až na zem. Ten se nazývá pardesü. Kombinace pláště a šátku se v Turecku považuje za korektní oblečení pro ženu. Žena si však nemusí vlasy zahalit úplně, pak hovoříme o polovičním tesettüru, který nosí především starší ženy. Türban je dalším typem dámského šátku, který je vzadu svázán, tudíž zakrývá pouze vlasy. To, co si představíme my pod pojmem turban, je v Turecku známo jako sarik, a je to typická mužská pokrývka hlavy. S tím se však už dnes v Turecku moc nesetkáme stejně jako s čaršafem, což je dlouhý dámský oděv, který má otvor pouze na oči. U mužů je na veřejnosti zcela obvyklé nošení obleku a kravaty. U Kurdů je charakteristické oblečení leckdy symbolem kmenové příslušnosti nebo politického přesvědčení. Tradiční kurdský oděv hýří barvami a jemnými výšivkami. Ženy na sobě nosí často hodně zlata, které představuje jejich veškerý majetek.

Autor neopomenul zmínku o tradiční turecké kuchyni, která se migračními procesy rozšířila do celého světa, včetně Německa. Nejčastěji nabízené maso je jehněčí, beraní, hovězí a drůbeží. Vepřové maso se v Turecku nejí. Můžeme se zde setkat s klasickým chlebem, ale i s arabským. Zvláště oblíbený je börek, který se připravuje z velice tenké těstovinové placky. Mezi nejpopulárnější jídlo patří kebaby, např. dönerkebab. Díky poloze Turecka se konzumuje hodně zeleniny a ryb. Polévku je zvykem jíst spíše ke snídani, zvláště oblíbená je čočková. Oblíbenou sladkostí je zapékaný rýžový pudink – sütlač. Oříšky a různá semínka jsou každodenní záležitostí. Důležitou součástí turecké kuchyně je baklažán (odrůda lilku). Národním nápojem v Turecku je čaj, který se většinou podává v malých skleničkách ve tvaru tulipánu. Často se podává i čaj instantní. Typickým nápojem je ayran, který se připravuje smícháním jogurtu a vody v poměru 1:1. Podává se chlazený, někdy i osolený. ¹⁾

Kniha autorů Miloše Mendela, Bronislava Ostřanského a Tomáše Rataje Islám v srdci Evropy popisuje zejména vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Našeho tématu se nejvíce dotýká kapitola Muslimové ve střední Evropě. Autoři spojují muslimskou přítomnost ve střední Evropě s přílivem zahraničních pracovních sil, takzvaných „gastarbeiterů“ od 60. let 20. století. Dále podotýkají, že základy islámu na Západě byly položeny mnohem dříve. Už během 17. století se v Německu a Rakousku usazovali obchodní agenti muslimského vyznání nebo muslimští cestovatelé. Po neúspěšném tureckém ohrožení Vídně roku 1683, tu zůstalo mnoho „nezvěstných“ vojáků a spousta členů vojenského personálu. Od 18. století už Berlín navazoval s Istanbulem mnohostranné diplomatické styky provázané vzájemně výhodnou hospodářskou spoluprací a výměnou vojenských zkušeností. Od tohoto století se začaly v německých městech objevovat mešity. Na počátku první světové války se výrazně zvětšila muslimská komunita v Německu. Nejucelenější komunita sídlila v Berlíně, a ta vybudovala ve čtvrti Wilmersdorf mešitu, fungující dodnes.

V knize je vyzvednuta mimo jiné také vynikající pověst Němců v Turecku. Dobré vzájemné vztahy má Německo s většinou arabských zemí. Právě ony zvláštní vztahy souvisely se sériemi dohod o dočasném přijetí mnoha pracovníků z Turecka do Spolkové republiky Německa. Pracovní smlouvy byly původně na dobu určitou, ale vývoj si vyžádal, že už téměř půl století se v Německu usazují tisíce gastarbeiterů muslimského vyznaní (Turci, turečtí Kurdové nebo například Arabové a Pákistánci).

Autoři poukazují na to, že většina z gastarbeiterů (zejména jejich v Německu narozené děti) se nehodlají vrátit, cítí se být občany hostitelského státu a přitom si zachovávají mnohé ze své národní a náboženské identity. V Německu dnes žije téměř 2 miliony muslimů, kteří se soustřeďují převážně ve velkých průmyslových městech (Mnichov, Frankfurt nad Mohanem a hlavně v Berlíně). V Berlíně žije nejvíce muslimů ve čtvrti Neuköln a Kreuzberg. Muslimský způsob života v těchto částech města je vidět na každém kroku (hudba, oděv, kuchyně, tržiště, politická hesla na zdech). Turecké kavárny a restaurace jsou velkými konkurenty místních pivnic. Turecký dönerkebab úspěšně vytlačuje bockwurst a Němcům to zdá se, nevadí. Po celé zemi existuje síť mešit, charitativních organizací a misijních středisek patřící různým sunnitským skupinám. Autoři neopomněli podotknout, že většina organizací a středisek jsou závislé na zahraniční finanční pomoci. ²⁾

Jedná se o metodu, která využívá dokumentů osobních i veřejných jako materiálu pro sociologický výzkum. Studium dokumentů patří mezi nepřímé techniky, kdy nedochází ke kontaktu s respondenty. Jedná se o rozbor dostupných dokumentů vztahujících se k určitému tématu. Nejčastěji jsou analyzovány různé druhy textů (deníky, autobiografie, kroniky, noviny ap.), méně pak obrazový materiál (fotografie, videozáznamy). Můžeme studovat jevy jinak nedostupné, například výpovědi osob a jevy z minulosti.

Při dotazování se data sbírají pomocí předem sestavených dotazníků. Forma dotazování může být písemná, osobní, telefonická a elektronická.

Osobní dotazování je spolehlivé z hlediska reprezentativnosti vzorku, maximální pravdivosti odpovědí i časových hranic výzkumu. Tento způsob umožňuje přidat pozorování. Negativním faktorem, který může zapůsobit, je obava respondenta ze ztráty anonymity a z ní vyplývající zábrany.

Telefonické dotazování je nejefektivnější a nejrychlejší - snadno a rychle kontaktuje i široce rozptýlený výběr respondentů. Mělo by být spíše kratší, aby nezdržovalo a nenudilo respondenta.

Písemné dotazování je méně finančně náročné a umožňuje kontaktovat osoby jinak nedosažitelné. Dotazovaný může věnovat zodpovězení otázek dostatek času a je vyloučen jakýkoliv vliv tazatele na odpovědi. Soukromí při vyplňování dotazníku může zvýšit upřímnost odpovědí a mohou být zodpovězeny také důvěrnější otázky.

Souhrn otázek použitých v dotazníkovém šetření při hledání odpovědí na výzkumné otázky:

• Používají Turci v Německu svůj rodný jazyk nebo převzali jazyk německý? (Používají svůj rodný jazyk pouze v domácnosti nebo jím mluví i v německé společnosti? Dělalo jim problém učit se německy? Je možné, že Turci žijící v Německu používají pouze němčinu?)

• Jaký mají Turci žijící v Německu přístup ke vzdělání a jak je jim vzdělání poskytováno? (Mají v Německu speciální školy nebo navštěvují klasické školy? Je jim výuka přizpůsobena? Nemají problém s německým vzděláváním?)

• Jakým způsobem udržují Turci zvyky ze své rodné země? Přizpůsobují zvyky německé kultuře? (Udržují vůbec nějaké turecké zvyky? Pokud ano, tak které? Jak jim umožňuje Německo tyto zvyky dodržovat? Převzali nějaké zvyky od Němců?)

• Jaké náboženství vyznávají němečtí Turci? Jaké mají podmínky k udržení svého náboženství? (Jakého náboženství jsou Turci žijící v Německu? Jaké mají v Německu podmínky pro své náboženství? Jsou nějak omezeni?)

• Přizpůsobují Turci v Německu svůj jídelníček nebo se raději drží tureckých jídel? (Pokud se drží tureckých jídel, tak jaká jídla to jsou? Mají v Německu přístup k surovinám, které potřebují k výrobě tureckých jídel?)

• Změnili Turci v Německu styl svého odívání? (Jak se Turci v Německu oblékají? Zapadají stylem oblékání mezi Němce nebo mají vlastní kulturu oblékání?)

• Jaké jsou obecně typické znaky pro Turky a jaké jsou typické znaky pro Němce? (Jak by Turek charakterizoval Turky? Jací obecně jsou? A jak by Němec charakterizovala Němce?)

• Mají Turci žijící v Německu spíše blíže k Turkům nebo k Němcům?

Reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.

Reportér událost popisuje a je rozšířeným zpravodajstvím, kdy je reportér přímo v místě děje. Reportáž může být psaná, rozhlasová či televizní.

Základními metodami tvorby reportáže jsou:

pozorování, přímá účast, sběr faktů, konfrontace pohledů.

Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek. Reportér je pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku. Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formu interview.

Na počátku probíhalo seznamování s tureckou menšinou prostřednictvím internetových stránek. Menšina nemá ovšem své vlastní stránky, ale přesto lze dohledat informace z různých zdrojů. Při hledání byly využity mimo českých webových portálů i německé. Díky tomuto zdroji jsme načerpali obecné informace o Turcích, o jejich historii, zvycích, náboženství. Poté se pátrání soustředilo na články zaměřené na Turky žijící v Německu. Z těchto zdrojů jsme načerpali nesčetně informací, avšak je nutné si tato data ověřit a dále rozšiřovat, jelikož internetové zdroje nejsou vždy zcela přesné.

První použitou technikou sběru dat bylo studium dokumentů. Tato literatura posloužila zejména pro literární rešerši a podrobněji informovala o Turecku a o životě Turků. Směřováno bylo především k jazyku, ke vzdělání, náboženství, zvykům, jídelníčku a odívání tureckého obyvatelstva jak v Turecku, tak v Německu.

Dalším a hlavním zdrojem sběru dat bylo dotazování. Byl sepsán dotazník, ve kterém byly otázky směřovány právě k otázce výzkumné. Týkaly se přizpůsobení tureckého jazyka v německé společnosti, vzdělání poskytovanému Turkům na území Německa, zvykům přetrvávajícím v tureckých rodinách, náboženství, jídelníčku a odívání. Všechny tyto otázky byly směřovány na Turky žijící v Německu a hlavním cílem bylo zjistit asimilaci tureckého obyvatelstva v Německu do německé společnosti. Kontakt na respondenta se nám podařilo získat velmi jednoduše, jelikož přítel kamarádky je Turek žijící v Německu.

Dotazovaným byl dvacetiletý Turek studující na německém gymnáziu. V Německu žije již od narození. Do Německa jako první přišli jeho prarodiče za prací, jako většina Turků. Poté odcestovali zpět do Turecka, ale v důchodu se vrátili do Německa i s matkou dotazovaného. Důvodem byla především práce a lepší životní úroveň. Matka dotazovaného se rozhodla v Německu zůstat a tak se za ní přestěhoval i otec mladého Turka. Nyní tedy žije jejich rodina v Německu, kde dotazovaný vyrůstal a zbytek rozvětvené rodiny bydlí stále v Turecku. Pravidelně si volají a do Turecka jezdí minimálně jednou ročně, především o letních prázdninách.

Obohacujícím zdrojem byla návštěva berlínské čtvrti Kreuzberg. Tato čtvrť je nazývána „tureckou čtvrtí“ a již podle názvu je zřejmé, že skladba obyvatelstva je převážně turecká. Na základě pozorování a interview bylo umožněno dostat se přímo mezi Turky žijící v Německu a sledovat tak jejich život v tomto prostředí. Středem turecké čtvrti, kde se schází velká část Turků je především náměstí Kottbusser Tor a dále pak známá ulice Oranienstrasse, kde je k vidění turecký život jako na dlani. Nachází se zde mnoho tureckých obchodů, kaváren, barů, restaurací a pouličních prodejců. V celé čtvrti Kreuzberg narazíme na mnoho bister, ve kterých Turci nabízí tradiční turecký kebab.

Úředním jazykem v Turecku je turečtina. Druhý nejrozšířenější jazyk používaný mezi Turky je kurdština a arabština, zejména pak v oblasti Hatay na jihu země.

Náboženství charakteristické pro Turecko je islám. Turci jsou tedy muslimové, z nichž 80 % tvoří sunnité a 20 % alevité. Typický je pro islám přísný monoteismus a povinnosti muslima 5x denně se modlit, platit náboženskou daň, dodržovat půst v měsíci Ramadánu a jednou za život podniknout pouť do Mekky. Největším hříchem je odpadlictví od víry a vzpoura proti vládnoucí moci.

Mezi hlavní zvyky v Turecku patří Ramadán – měsíc, kdy muslimové drží půst (žádný alkohol, jídlo, pití, sex, kouření od úsvitu do soumraku). Dalším zvykem je Šeker Bajram – oslava odepírání si (školy a úřady jsou zavřené, rodiny se navzájem navštěvují a dávají si dárky) a Kurban Bajram – svátek obětování (obětuje se jehně nebo ovce, 4 dni se konzumuje maso).

Turci dodržují pravidla odívání jak v Turecku, tak i v Německu. Pro ženy platí zahalení vlasů a ramen, volnost oblečení, tloušťka oděvu, skromnost oděvu. Muži mají volnost v odívání. Charakteristické odívání dodržují Kurdové, jejichž oděv hýří barvami a jemnými výšivkami. Ženy na sobě nosí hodně zlata (představuje veškerý jejich majetek).

Bašörtü = ženský šátek neboli závoj.
Pardesü = jednobarevný plášť.
Poloviční tesettüru = šátek zcela nezakrývá vlasy.
Türban = šátek, který bývá vzadu svázán.

Turecká kuchyně je specifická především jehněčím masem. Turci nejedí vepřové maso. Další jídla jsou börek = těstovinová placka, kebab, rýžový pilav s oříšky (příloha), polévka – čočková (k snídani), sütlač = sladký zapékaný rýžový puding. Nejdůležitější součástí jídel je baklažán. Národní nápoj je čaj a ayran – typický nápoj, smíchání vody a jogurtu (1:1).

V Německu dnes žije 82 milionů obyvatel a z toho tvoří turecká menšina 1,8 milionů. V Berlíně, kde se nachází turecká čtvrť, žije přes 120 tisíc Turků.³⁾

Na přelomu 40. a 50. let 20. století vstoupila západoněmecká ekonomika do období rychlého a trvalého hospodářského rozvoje spojeného s koncem 2. světové války. Důsledkem rychlého hospodářského rozvoje byl nedostatek pracovních sil a to především v odvětvích, které pro německé obyvatelstvo nebyly dostatečně atraktivní. Nedostatečný počet pracovníků nebyl snížen ani s příchodem imigrantů z východního Německa a proto vláda Spolkové republiky uzavřela v prosinci 1955 smlouvu s Itálií, díky které do Německa zamířila první vlna pracovníků z oblasti apeninského poloostrova. Podobná smlouva byla v roce 1960 uzavřena se Španělskem a Řeckem a během několika následujících let i s Tureckem, Marokem, Portugalskem, Tuniskem a Jugoslávií.

V letech 1955 – 1973 prováděly náborové komise výběr pracovních sil ze zahraničí na základě rotačního systému, který měl zaručit, že se příliv pracovníků bude obměňovat pravidelně, ale vzniklé smlouvy mezi Německem a zmíněnými státy bylo možné snadno prodloužit. Z toho důvodu byl do smlouvy s Tureckem v letech 1961 – 1964 doplněn maximální pobyt zahraničních pracovníků na dobu dvou let. Příchodem nových pracovních sil byla posílena především oblast zemědělství, hornictví a stavebnictví. Turci i další imigranti přicházeli do Německa s nadějí na lepší životní úroveň. Krátce před rokem 1973 bylo už v Německu 2,5 milionu imigrantů a roku 1973 bylo najímání pracovníků ze zahraničí zastaveno, protože pracovní trh byl nasycen.

Vzhledem k povolenému slučování rodin z roku 1974 příliv Turků do Německa pokračoval, a to i po přerušení náboru cizinců na pracovní trh. Slučováním rodin začala druhá generace Turků v Německu a to buď narozením přímo v Německu anebo přistěhováním se za rodiči. Druhá generace tureckých přistěhovalců na rozdíl od té první, která pracovala především v průmyslu a zemědělství, si už zakládala vlastní firmy, především menší živnosti, například prodej rychlého občerstvení jako dönerkebab nebo currywurst. Do třetí generace můžeme zařadit dnešní děti, které za přistěhovalce považovat nemůžeme. Záleží pouze na nich, do jaké míry se cítí být Turkem a do jaké Němcem.⁴⁾

Většina tureckého obyvatelstva žijícího v Německu používá svůj rodný jazyk, tedy turečtinu. Tímto aglutinačním jazykem nemluví Turci jen v domácím prostředí, ale i v německé společnosti. Ve fotbalových mužstvech, složených často z turecké menšiny, bylo dokonce v Německu zakázáno mluvit turecky. Důvodem byla soudržnost týmu, kdy turečtině žádný Němec nerozuměl a mohlo tak docházet k nedorozuměním a ohrožení právě soudržnosti týmu. Turci nemají s němčinou většinou problémy. Snadno se ji naučí, a pokud přicházejí denně do kontaktu s německy mluvícím obyvatelstvem, není pro ně tento germánský jazyk obtížný. Větší problém než se samotnou konverzací a porozuměním jazyku mají Turci s pravopisem. Jedná se ale pouze o „novou generaci“, jak v Německu přezdívají mladým Turkům narozeným na území Německa. Starší generace totiž většinou němčinu používá velmi omezeně nebo vůbec. Umějí základy němčiny, dokáží se domluvit v obchodě, ale většina z nich se stýká pouze s tureckou komunitou, kde se německý jazyk nepoužívá. Stejně tak v tureckých rodinách žijících v Německu se mluví pouze turečtinou. Výjimky existují, ale v těchto případech se jedná především o smíšené rodiny.

V berlínské čtvrti Kreuzberg se po ulicích pohybuje velké množství Turků hovořících převážně turecky. Pokud se s nimi dáte do řeči, zjistíte, že mluví plynule německy, avšak mezi sebou jim je pohodlnější mluvit rodnou řečí. Zaměstnanec bistra, prodávající kebab, hovoří se svými kolegy turecky, ale s námi je ochoten mluvit jak německy, tak anglicky. Je překvapující, že i v turecké čtvrti jsou přistěhovalci tak jazykově vyspělí, že se dokáží bez problémů domluvit i v angličtině.

V Německu existuje mnoho škol zaměřených pro turecké žáky. Avšak většina Turků navštěvuje standardní školy spolu s Němci. V dnešní době je na základních školách tolik Turků, že se jim školy musely přizpůsobit a na některých německých základních školách jsou v počtech menšinou Němci. Jedním z příkladů je vyřazení předmětu „Náboženství“ a nahrazení předmětem „Etika“, kde se učí i o islámu. Na gymnáziích, která navštěvuje i dotazovaný, se na Turky ohled nebere a na tomto typu škol jich je nejméně. Většina Turků se spokojí se základní školou, a proto se se zvyšující úrovní vzdělání počet Turků na školách snižuje.

Původ tureckých imigrantů má negativní dopad na integraci. Nejedná se pouze o první generaci, která byla levnou pracovní silou, často bez vzdělání nebo odborného vzdělání, ale jedná se i o jejich děti a vnuky. Pouze 14 % má vysokou školu, což je významně nižší procento než u jiných přistěhovalců. Vzdělání je klíčem k integraci. Nezbytná je především znalost německé společnosti. Rodiče nerozumí, sami mají malý kontakt s touto znalostí společnosti. Ve skutečnosti potvrzuje nejnovější studie Institutu v Berlíně, že turečtí přistěhovalci často žijí izolovaně. Svědčí o tom nízké procento bikulturních manželství, kterých je pouze pět procent. ⁵⁾

Mnoho Turků žijících v Berlíně se soustřeďuje do nižších pracovních pozic. Většinou je možné Turky potkat v tureckých bistrech nebo dalších rychlých občerstveních. V Berlíně, a to nejen ve čtvrti Kreuzberg, je možné potkat Turky myjící skla aut stojících v zácpě, také Turka na jednokolce, který žongluje s kuželkami uprostřed berlínské křižovatky a po svém výkonu vybírá peníze od stojících aut. V berlínské čtvrti Kreuzberg, která se dá prostředím srovnat s atmosférou Turecka, narazíme na Turky hlavně v soukromých stáncích s ovocem a zeleninou a v obchodech, kde prodávají drobnější předměty, šátky nebo hračky. V Kreuzbergu lze také narazit na žebrající Turky, zejména pak ženy s dětmi, které se snaží získat malé výdělky od turistů a náhodně procházejících. Stejně jako v Turecku je možné v jakoukoli denní dobu sledovat hloučky Turků posedávajících v pracovní době v kavárnách, ale i na náměstí, kde hodiny sedí, kouří, povídají a sledují okolí.

V Německu je stále většina Turků silně věřící. Zvyky jsou proto úzce spojeny s Islámem. Turci drží Ramadán, tedy měsíc půstu, kdy nepijí alkohol, nejedí, nekouří a odříkají si sex od úsvitu do soumraku. Na německých školách je Ramadán respektován a žáci dostávají den volna. Po Ramadánu následuje další zvyk, kterým je Šeker Bajram, tedy svátek odepírání si. V Turecku bývají touto dobou zavřené školy a úřady, ale další volno už Německo ve školách netoleruje. Dalším svátkem dodržovaným tureckou menšinou jak v Turecku, tak v Německu je Kurban Bajram. Tento svátek je spojen s obětováním. Obětuje se jehně nebo ovce a další dny se maso konzumuje. Celkově se Turci v Německu drží spíše tureckých tradic. Základním zvykem je i odívání, kdy ženy mají vždy méně volnosti. Tato pravidla platí i pro turecké ženy žijící v Německu. Dívky se nesmí oblékat vyzývavě a měly by mít zakryté vlasy. Zakrytí vlasů je však ve volné německé společnosti i pro Turky méně časté.

Jak už bylo zmíněno, Turci jsou většinou muslimové, a to platí i pro území jiného státu, konkrétně Německa. V rodné zemi navštěvují mešitu 5x denně, jak jim nařizuje Korán. V Německu jim to zaměstnání ani škola pochopitelně neumožňuje. Mešity v Německu navštěvují pravidelně každý pátek. Tyto německé mešity mají odlišný vzhled než doma v Turecku, ale vždy musí být na blízku alespoň jedna. Islám omezuje i oblékání žen a dívek a německá společnost je k tomuto tolerantní. Zde mohou ženy nosit šátek do školy i do práce. V některých zemích, jako je například Francie, je nošení šátku zakázané. Smutná pravda je, i když to nikdo nepřizná, že mají s šátkem menší šanci na dobrou práci než bez něj. Turci jsou tedy ve své víře v Německu značně omezeni a musí se přizpůsobit jiné společnosti.

Za zajímavé lze považovat fakt, že ačkoli v Berlíně žije velké množství Turků, tak ve čtvrti Kreuzberg stojí jedna velká mešita určená všem obyvatelům vyznávajícím islám. Mešita zvaná Omarova slouží především obyvatelům Kreuzbergu, kteří se zde schází. Dodržování náboženství je zřetelné i z odívání místních žen, které mají svázané a zakryté vlasy pomocí šátků a nosí dlouhé rukávy a dlouhé sukně.

Dotazovaný dvacetiletý Turek uvedl, že nezná tureckou rodinu, která by se jídelníčkem přizpůsobovala jiné kultuře. Turecké speciality a recepty si rodiny důkladně udržují a jejich strava se skládá právě z nich. V Německu existuje dokonce několik obchodů, kde se prodávají ingredience dovezené z Turecka, které na německém trhu nejsou k sehnání. V každém větším městě je alespoň jeden takový obchod. Jelikož Turci nejsou konzumenti vepřového masa, v těchto obchodech není samozřejmě k dostání a tak většina Turků nakupuje právě zde. Samozřejmě nesmíme opomenout Kebab, který pronikl nejen do Německa, ale i do ostatních zemí Evropy. Specifickými tureckými pochutinami je například sujuk (turecká kořeněná klobása), baklava (sladký zákusek z vrstev těsta filo, plněný sekanými ořechy a slazený sirupem nebo medem), borek (houska s náplní z masa, sýra a někdy i brambor). Turci si také velice potrpí na pálivé koření.

V Kreuzbergu, který je srdcem Turků v Berlíně, se nachází hlavně turecká bistra a restaurace nabízející Kebab nebo tureckou kávu. Nachází se zde i známý a celosvětový fastfood McDonalds, ale výrazně převažuje vůně kebabu. Bistry jsou poseté ulice z obou stran a ve všech restauracích bylo i v pozdních odpoledních hodinách přeplněno.

Co se týká oblékání, Turci se od německé společnosti neodlišují. Dnes už se ani na území Turecka nesetkáme s klasickým odíváním, do kterého patřily například turbany. Turecké odívání se přizpůsobilo evropskému a mnoho Evropanů jezdí do Turecka právě za nákupy oblečení. Je samozřejmé, že turecké ženy nemají stejnou volnost v oblékání jako Evropanky, ale dnes postačí nošení decentního šátku, který zakrývá vlasy.

Turecko se stalo za posledních 20 let nejsilnější zemí evropské výroby módního průmyslu. Do roku 2023, kdy oslaví Turecko sté výročí vzniku republiky, chtějí přerůst asijskou konkurenci. Nyní představuje móda a textil v zemi 25 % z veškerého vývozu. Nejdůležitějším centrem módy a textilu se stalo pro Turky Německo. Mnoho známých německých značek nechává oděvy vyrábět právě v Turecku. ⁶⁾

Turecká čtvrť v Berlíně je charakteristická tureckým obyvatelstvem ve všech směrech. Muži jsou oděni vcelku bez rozdílu od německé populace, avšak na ženách je rozdíl zřetelný. Vlasy jsou zcela schovány pod šátky, ruce pokryty dlouhými rukávy a sukně sahají až ke kotníkům. Atmosféra odívání i v okolí turecké čtvrti je srovnatelná s domácím prostředím v Turecku.

Turci jsou charakterističtí hlavně temperamentem a hrdostí, kterou si všemi silami chrání. Bývají agresivnější než Němci a rádi se drží ve velkých skupinách. Turci mají větší odhodlání a Němci raději berou sociální dávky a nepřetrhnou se tolik, jako právě turecká menšina. Za to Turci jdou raději do práce i za stejné peníze, které by jim vynesla podpora. Němci jsou spíše pohodlní a na hrdosti jim nezáleží. Podvádění, které Turci nesnesou, je pro Němce normální a nestydí se za něj. To platí jak ve hře, tak ve vztahu. Turci jsou velice žárliví a chtějí vše jen sami pro sebe.

V Německu se turecké obyvatelstvo kloní více k Turecku než k Německu, ve kterém žijí. Jak zvyky, tak i svou povahou se nepřizpůsobují. Turci se snaží udržet si svou kulturu a tímto „orientálním“ stylem jsou od Němců odlišní. Charakter si přinesli z rodné země a zcela se liší od toho německého.

Seminární práce byla zaměřena na zkoumání asimilace tureckého obyvatelstva do německé společnosti, určení rozdílností těchto dvou odlišných kultur a přiblížení života Turků ve své rodné zemi i v Německu. Pro zodpovězení výzkumné otázky a následných podotázek byl použit především primární zdroj dat, a to v podobě dotazníkových otázek kladených pomocí internetu mladému Turkovi žijícímu v Německu. Práce přinesla spoustu zajímavých poznatků o životě a zvycích, ke kterým turecká minorita inklinuje i přes velký vliv německého obyvatelstva. Německé školy umožňují Turkům poměrně kvalitní vzdělávání. Lze pozorovat i bezproblémové komunikační schopnosti nejmladší generace, která mluví plynně německy, avšak všechny generace Turků v Německu používají svůj rodný jazyk nejen v domácím prostředí. Náboženství Turků je značně omezováno německou společností a důsledkem jsou časté spory mezi tureckou menšinou a německým obyvatelstvem. Oproti oblasti oblékání, kde došlo k přizpůsobení evropského stylu, si Turci stálé drží svoji typickou kuchyni. Přesto, že Turci žijí v německé kultuře tolik let, jsou stále velmi rozdílnou menšinou, jak je patrné z uvedených typických znaků obou národů. Nedostává se jim stejných příležitostí a podmínek jako obyvatelům Německa. Bude trvat ještě mnoho dalších let, než se další rozdíly vstřebají a otázkou je, zdali někdy nastane rovnocennost mezi těmito dvěma odlišnými kulturami.

KREISER, Klaus; K. NEUMANN, Christoph. Dějiny Turecka. 1. vydání. Praha: Lidové noviny, 2010. ISBN 970-80-7422-012-8.

LAŠEK, Filip. Turecká minorita v Německu. Praha: 2012. Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze. Vedoucí práce doc. PhDr. Ing. Petr Kokaisl Ph.D.

MENDEL, M., B. OSTŘANSKÝ a T. RATAJ. Islám v srdci Evropy. 1. vydání. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1554-9.

PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. 1. vydání. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2.

Filip Lašek, Integrace Turků v SRN, 2012

Počet shlédnutí: 161