Téma profil věřícího římskokatolické církve se jeví jako nejlepší pro výběr, protože k náboženství - křesťanství, do kterého tato církev spadá jako nejpočetněji zastoupena církev v České republice, má většina Středoevropanů nejblíže oproti ostatním náboženstvím. Může to být z různých důvodů, ale důležité jistě bude slavení křesťanských svátků, což praktikují i nevěřící lidé. Naše babičky bývaly pokřtěné a snažily se v nás zakořenit určitý pocit důležitosti náboženství a víry. Bohužel se jim to ale stoprocentně nepovedlo, jelikož již naši rodiče nebývali, či nejsou, věřícími. Což potvrzují i statistické údaje, ze kterých je zřejmý úbytek věřících v ČR. Proto se také jeví zajímavé, se o křesťanství, konkrétně o římskokatolické církvi, dozvědět více. Cílem této práce je vytvořit profil věřícího římskokatolické církve, zjistit tak určité specifické rysy tohoto náboženství a dozvědět se více informací o situaci římskokatolické církve v dnešní době.

Hlavní výzkumná otázka se vztahuje k oblasti západu Čech, ze které budou pocházet i respondenti a zaměřuje se na římskokatolickou církev, která je nejvíce zastoupenou církví v této oblasti a zároveň je západ Čech jednou z nejméně zastoupených oblastí věřících oproti zbylé části republiky.

Hlavním cílem práce bude zodpovědět výzkumnou otázku, jež zní:

Jaký je profil věřícího římskokatolické církve v dnešní době na západě Čech?

A další podotázky, které jsou důležité pro vytvoření uceleného profilu věřícího římskokatolické církve. Ty jsou následující:

1. Jaké jsou možnosti přístupu k římskokatolické církvi v dnešní době?

2. Jakým způsobem je víra vyznávána?

3. Jaký je praktický život věřícího?

4. Jaký vliv má dnešní doba na věřící římskokatolické církve v západních Čechách?

Tato práce bude obsahovat dva metodologické přístupy, konkrétně to bude kvalitativní a kvantitativní metoda. V první řadě je důležité tyto dvě metody představit a vymezit jejich základní rozdíly.

Kvalitativní metoda (dále jen „KVL“) je nejčastěji definována jako nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Základním cílem kvalitativní metody je porozumění určité situaci, či problému a dojít tak až k vytvoření nové teorie. Kvantitativní metoda (dále jen „KVN“) se využívá naopak v případě, je-li potřeba testování hypotéz neboli generalizování dat na populaci jedinců.

Základní rozdíly spočívají v rozsahu informací. KVL metoda poskytuje mnohem více informací o menším počtu lidí, kdežto KVN metoda nabízí menší množství informací, ale o mnohem více lidech. Další rozdíl je v postupu metod. KVL metoda využívá indukci, oproti tomu KVN metoda dedukci. Významný rozdíl je také v tom, že KVL metoda je vysoce validní (výsledky odpovídají skutečnosti), kdežto KVN metoda obsahuje reliabilitu (opakováním lze dojít ke stejným výsledkům).

V rámci KVL metody pro účely tohoto výzkumu budou učiněny dva rozhovory. Dotazovací technika bude spočívat v osobním setkání (face to face) probíhající v kavárně. Konkrétně budou použity polostrukturované rozhovory které spočívají v tom, že budou kladeny připravené otázky, ale podle průběhu se mohou některé vynechat, či naopak přidat, což umožňuje tazateli reagovat na konkrétní odpovědi dotazovaného ¹⁾

KNV metoda bude tvořena obsahovou analýzou statistických dat z Českého statického úřadu, týkajících se zastoupení věřících v České republice. Na základě této analýzy budou vytvořeny jednotlivé grafy s počty věřících římskokatolické církve z různých hledisek. Další technikou, která bude použita, je studium dokumentů, zaměřené především na odborné knihy a elektronické články týkající se hlavní výzkumné otázky. Studium dokumentů bude přínosné zejména pro hlubší porozumění a pochopení tématu a vytvoření potřebné teorie.

Jelikož se práce zaměřuje na profil věřícího římskokatolické církve, respondenti budou vybráni právě z věřících římskokatolické církve, konkrétně budou vybráni respondenti navštěvujících římskokatolickou farnost v Ostrově nad Ohří. Rozhovor bude uskutečněn se dvěma respondenty s odlišným přístupem ke své víře (aktivní a pasivní), aby mohl být jejich rozdílný přístup lépe porovnán.

Tabulka č. 1. - Přehled respondentů:

Autor Lawrence S. Cunningham se v publikaci Úvod do katolictví mimo jiné zabývá posláním a postavením katolické církve v dnešním světě. Zahrnuje také témata, která někdy vyvolávají rozruch, jako jsou například celibát či nutnost chodit ke zpovědi. Na samém počátku své knihy se věnuje pojmu katolictví a jeho historii a samotné definici. Dále se věnuje římskému katolictví a jeho historickému kontextu. Zajímavou část knihy tvoří teorie o tom, co vůbec znamená být katolíkem a jaké jsou jejich typy. Autor v této knize objasňuje celou podstatu katolictví, přičemž pro tuto práci jsou přínosné kapitoly týkající se církevních staveb, svátostí, manželství, křestu a dalších aspektů víry. Vzhledem ke zvolené výzkumné otázce je velmi přínosné také téma o katolické církvi v dnešní době. Cílem autora bylo popsat, jak může katolická víra a liturgie zachovávat věrnost svým základním myšlenkám, a zároveň být otevřená vlastnímu obohacování a hlubšímu pochopení ²⁾

Autor David Václavík se ve své knize Náboženství a moderní česká společnost zabývá problémem náboženství v české společnosti na jedné straně v historické perspektivě, kdy zkoumá především náboženství v kontextu vzniku moderního českého národa, kdy se zaměřuje na jednotlivé podoby religiozity české společnosti a jejími proměnami. Toto jeho zaměření na moderní dobu je taktéž velmi přínosné vzhledem k bližšímu zaměření hlavní výzkumné otázky. Vedle tohoto obecného zaměření na náboženství, se na druhé straně věnuje katolictví a katolickému národu. Autor se v této publikaci zaměřil na katolictví obecně, ale také na ateismus a jeho přístup k této víře. Respektování a přístup věřících a nevěřících k víře je také jednou z podotázek v rámci tohoto výzkumu ³⁾

Křesťanství je nejpočetnější náboženskou skupinou na světě. Podílí se zhruba 35 procenty. Můžeme ho rozdělit na tři velké skupiny:

• Katolíci
• Ortodoxní (pravoslavní)
• Protestanti

Toto rozdělení však udává pouze velice orientační údaj o dělení křesťanství, jelikož celkový počet křesťanských církví a náboženských společností dosahuje počtu přes 30 000 (v roztříštěnosti vynikají především protestantské církve).

Největší podíl mezi křesťany mají katolíci. Zatímco v roce 1950 žila většina katolíků (57 %) na Západě, v roce 2000 bylo mnoho katolíků v zemích tzv. Třetího světa a podíl katolíků na Západě se snížil na 34 %.

Ortodoxní církve lze najít především ve východní Evropě, na Balkánu, v oblasti Středního východu, Egyptě a Etiopii. Vzhledem k častému pronásledování těchto lidí ale často emigrovali, a to především do USA, kde mají své diecéze.

Protestantismus je nejvíce zastoupen v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu, Skandinávii, Pobaltí (kromě Litvy), Švýcarsku a Nizozemsku a dále na místech, kde byly britské kolonie.

Křesťanství je jednoznačně spojeno s postavou Ježíše Krista, který se označuje za Božího syna a spasitele. Propojenost Ježíšova lidství a božství se stala předmětem mnoha teologických a církevních rozkolů. Většina církví ale vyznává, že Ježíš byl plně člověkem, a zároveň plně Bohem. Křesťané též věří v Krista zmrtvýchvstalého. Zmrtvýchvstalý Kristus přijde na svět ještě jednou, ale tentokrát jako soudce. Zajímavostí je, že křesťané věří spolu s muslimy a židy ve stejného Boha. Věroučné spory s těmito náboženstvími se týkají osoby Ježíše jako Božího syna.

Křesťanství se samo označuje za monoteistické, ale někteří o tom, vzhledem ke svaté Trojici, pochybují. Posvátnou knihou křesťanů je Bible, zahrnující Starý a Nový zákon. ⁴⁾

Katolická Bible svatováclavská z roku 1715 - starý zákon

⁵⁾

Česká Bible - Starý a Nový zákon

⁶⁾

Tato část obsahuje analýzu statistických dat z Českého statického úřadu, týkajících se zastoupení věřících v České republice.

Podle Českého statistického úřadu (dále jen „ČSÚ“) je zřejmý výrazný úbytek počtu osob hlásících se ke konkrétním církvím. Tři největší církve v České republice jsou: Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská. I tyto nejvíce zastoupené církve zaznamenaly úbytek. Římskokatolickou církev, kterou se tato práce zabývá, postil úbytek přes jeden a půl milionu osob (od roku 2001 do roku 2011) a nyní se k ní hlásí jen o něco více než milion (konkrétně 1 082 463 věřících). Tento pokles je znázorněn na grafu číslo 1, na němž je také názorné porovnání s ostatními důležitými údaji. K nově zavedené kategorii „věřící nehlásící se k církvi“ se pozitivně vyjádřilo téměř tři čtvrtě milionu respondentů. ⁷⁾

V současnosti je v ČR registrováno 32 církví a náboženských společností, což je umožněno na základě zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. ⁸⁾ Oproti roku 2011, kdy bylo registrováno 29 církví a náboženských společností, je to mírný nárůst, který zaznamenaly malé církve. ⁹⁾

Zastoupení věřících na území ČR názorně zobrazuje tato mapa: ¹⁰⁾

Na mapce jde jasně vidět vzrůstající zastoupení směrem od západu na východ republiky, přičemž nejvyšší je trvale při východní hranici republiky se Slovenskem. Západ Čech (Karlovarský region), kterým se tato práce zabývá, patří mezi regiony, kde je nejméně zastoupena náboženská víra společně s Ústeckým a Libereckým regionem.

Graf č. 1 Přehled počtu věřících římskokatolické církve v porovnání s počtem obyvatel v ČR celkem a obyvatel bez víry, či bez uvedení víry v letech 1991 – 2011 podle údajů z ČSÚ.

(zdroj: údaje z ČSÚ, vlastní zpracování)

Toto grafické znázornění počtu věřících římskokatolické církve umožňuje porovnání s celkovým počtem věřících v ČR v letech 1991, 2001 a 2011. Vývoj v těchto letech lze hodnotit jako klesající, jak u celkového počtu věřících, tak i u věřících římskokatolické církve. Nelze ovšem zcela jistě říci, zda věřících opravdu ubývá či byla využita možnost nevyplňovat kolonku vyznání, což je při sčítání lidu, domů a bytů zákonnou úpravou umožněno od roku 2011. Ať tak či tak, v roce 2011 nejvíce dotázaných osob na otázku víry vůbec neodpovědělo v porovnání s ostatními roky. Věřící hlásící se k církvi nebo náboženské společnosti ve zmíněných letech ubývá, ale římskokatolická církev je zastoupena téměř polovinou z nich, což značí, že je to stále nejvíce zastoupená církev v ČR.

Graf č. 2 Vývoj počtu věřících římskokatolické církve v letech 1921 - 2011

(zdroj:údaje z ČSÚ, vlastní zpracování)

Tento graf znázorňuje pokles počtu věřících římskokatolické církve s mírným nárůstem v roce 1930 oproti roku 1921. Nicméně po roce 1930 je vývoj jen klesající. Počty věřících osob se zásadně snižují v řadách miliónů lidí.

Graf č. 3 Procentuální zastoupení věřících římskokatolické církve podle věku věřícího v roce 2011

(zdroj:údaje z ČSÚ, vlastní zpracování)

Podle tohoto grafického znázornění lze určit věkové zastoupení věřících římskokatolické církve. Největší počet věřících je ve věku 30-59 let (34 %), na druhém místě je nejpočetněji zastoupen věk 70 a více (25 %), dále věk 60-69 (19 %), poté 15-29 let (12 %) a na posledním místě je zastoupena věková skupina do 14 let, což představuje 10 % všech věřících.

Graf č. 4 Zastoupení tří nejpočetnějších církví v roce 2011

(zdroj:údaje z ČSÚ, vlastní zpracování)

Převážnou většinu všech věřících v ČR představují věřící vyznávající římskokatolickou církev (92 %), na druhém místě je zastoupena církev českobratrská evangelická s pouhými 5 % a na třetím místě církev československá husitská se 3 % zastoupení.

Začátek křesťanství se stanovuje dobou, kdy se narodil Kristus a zároveň začátkem našeho letopočtu. Křesťané navazují na starší židovskou tradici. Ovšem ne v tom smyslu, že by jimi byla odmítána, ale z jejich pohledu přináší křesťanství v určitém pohledu završení dějin. Starozákonní období ukazuje na Spasitele (Mesiáše), na kterého čeká lidstvo. Tento očekávaný mesiáš přichází v Ježíšově osobě a o všech událostech, které jsou s Ježíšem spojeny, informuje Nový Zákon. Starozákonní doba je dobou, která je před Ježíšem a novozákonní doba zahrnuje dobu po Ježíšově narození. Na Ježíšův příchod ukazuje Jan Křtitel. ¹¹⁾

Dělení církví Spory mezi Východem a Západem a soupeření patriarchátů je záležitostí již 4. století. Důležitý historický mezník je Chalcedonský církevní sněm z roku 451. Tento koncil postavil na stejnou úroveň nejvyšší přestavitele Západu a Východu, kdy konstantinopolský patriarcha byl postaven na roveň papeži. Tento koncil dále jednoznačně odmítl monofysitismus, neboli učení o jediné božské přirozenosti Krista, s čímž některé východní církve silně nesouhlasily a některé církve se dokonce odloučily.

Dalším důležitým milníkem je Velké schizma. K tomu došlo v 11. století. V tomto období probíhala snaha papeže o obnovu církve se zvláštním důrazem na zamezení obchodu s církevními úřady a další zneužívání úřadům a proti kněžským sňatkům. Po velkém schizmatu se odštěpila nejvýznamnější starobylá pravoslavná církev. Katolická církev později chtěla vytvořit unii, jak s východními předchalcedonskými církvemi, tak též o znovuspojení s pravoslavnou církví. Tyto snahy však nebyly nikdy zcela úspěšné. ¹²⁾

Roku 1517 byla zahájena reformace Martinem Lutherem proti prodeji odpustků. Martin Luther předložil svých 95 tezí proti zlořádům tehdejší církve a proti odpustkům. Lutherem založené hnutí se šířilo po Německu a dále po západní a střední Evropě. Mělo to však i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v lidovém jazyce. Tím se oddělili katolíci a protestanté.Vznikl radikálnější kalvinismus, luteránství či anglikánství. ¹³⁾

Slovo „katolictví“ je odvozeno od řeckých výrazů „kath“ a „holú“, které znamenají cosi jako „celkový“ či „obecný“. V Novém zákoně se toto slovo nevyskytuje, objevilo se totiž již na počátku křesťanských dějin. Mnoho lidí obvykle chápe výraz katolictví jako označení konkrétní denominace, která se podle těchto lidí odlišuje od protestanství a pravoslaví a existuje v rámci širšího pojmu křesťanství. Tedy katolíci jsou ti, kteří odříkávají růženec, ctí papeže, v neděli chodí na mši, mají kněze, který se nesmí oženit apod. Tyto charakteristiky spolu s dalšími odlišují katolíky od protestantů. Zda člověk náleží k jedné nebo druhé náboženské tradici závisí mimo jiné na tom, kde žije a jak vnímá vztah k většinové kultuře. V obecném smyslu pak můžeme katolictví považovat za jednu z mnoha křesťanských denominací (církevní organizace), ale lze o něm též říci, že má vlastní specifickou kulturu a charakter a někdy souvisí s původem a zeměpisnou polohou. Pokud se nebudeme pouštět do důkladnějšího rozboru, můžeme katolictví chápat jednoduchým způsobem jako výraznou formu sociálního uskupení. ¹⁴⁾

Odříkávání růžence

¹⁵⁾

Římskokatolická církev

Adjektivum „římské“, které se ke katolictví připojuje, může být nesprávně chápáno, ale je jasné, že katolictví dává jeho charakteristickou podobu právě město Řím, konkrétně především římský biskup, který je známější pod pojmem „papež“. Rozdělení pravoslaví a katolictví je charakterizováno zejména skutečností, že pravoslaví není ve společenství s římským biskupem, s papežem. ¹⁶⁾ Hlavou římskokatolické církve je tedy římský biskup - papež, který je zároveň i hlavou všech ostatních unionovaných církví. Volbu papeže zajišťuje shromáždění (konkláve) kardinálů. ¹⁷⁾ Pravoslavná i katolická církev byzantského ritu mají stejnou liturgii, která je připisována svatému Janu Zlatoústému, avšak rozdíl spočívá v tom, že katolíci byzantského ritu se během bohoslužby modlí za římského biskupa, kdežto pravoslavní toto nedělají. Dalo by se říct, že katolictví se téměř instinktivně identifikuje s papežstvím. Ale i samy papežové v poslední době uznávají, že je papežství pro jiné křesťany kamenem úrazu. ¹⁸⁾

Současný papež František

¹⁹⁾

Vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio pocházející z Buenos Aires, Argentina. Je 266. papež katolické církve, římský biskup a suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. ²⁰⁾

Historie římskokatolické církve

Začátek historie se datuje do prvního století v Římě. Všechny historické stopy, které jsou přístupné a také bádání na tomto poli, ukazují, že ve městě spolu soupeřilo několik křesťanských frakcí a neexistoval žádný společný mluvčí římské křesťanské „ekklésiá“. Teprve v polovině druhého století lze v Římě pozorovat formování monarchického episkopátu - jediného autoritativního hlasu. Takové uspořádání se pravděpodobně objevilo pod tlakem konkurenčních sektářských skupin. Na konci druhého století však již existuje jediný biskup, který má autoritu dohlížet na celou římskou církev. Po skončení vlády Konstantina, který založil ve východní části impéria jakousi obdobu Říma - pojmenoval ji po sobě Konstantinopol (dnešní Istanbul), a po jeho opuštění města v roce 324, se pustili do budování Říma papežové. Dále se v historii objevuje Řehoř I. Veliký, Inocenc III. či Urban II. ²¹⁾

Římsko katolická farnost v Ostrově, sídlící na starém náměstí vedle kostela svatého Michaela a panny Marie Věrné, má své webové stránky a kostelní vývěsku, kde se lze dočíst o plánovaných akcích, které obvykle souvisejí s křesťanskými svátky apod. Důležité jsou samozřejmě Vánoce, Velikonoce či svátek mrtvých „Dušičky“. Tyto akce lze najít v Kalendáři akcí. Farnost též vydává svůj zpravodaj. S Římskokatolickou farností Ostrov také souvisí Charita Ostrov.

Kostel sv. Michaela Archanděla a Panny Marie Věrné v Ostrově

První písemná zmínka o kostele je z roku 1384. Tehdy kostel nesl patrocinium svatého Mikuláše. Po přestavbě, která byla roku 1550, byl kostel zasvěcen svatému Michaelovi. Roku 1995 bylo zasvěcení rozšířeno a kostel se stal poutním místem. Pozoruhodné klenby, které jsou z období pozdní gotiky (hvězdicová žebrová klenba na stropě hlavní lodi či diamantová neboli sklípková v křestní kapli), reflektují stavební tendence na severozápadě Čech z přelomu 15. a 16. století, kdy zdejší oblasti spolu se Saskem tvořily jednu kulturní oblast. Kostel dostal později za vlády markrabat Bádenských barokní podobu. Na hlavním oltáři stojí drobná, pozdně gotická soška, Panny Marie Věrné. V oltáři jsou ukryty ostatky svaté Ludmily, svatého Václava a svatého Jana Nepomuckého. Nově přibyl též ostatek papeže Jana Pavla II. Mohutná věž kostela, v horní části osmiboká, v sobě ukrývá historický zvon, postavený roku 1673, který byl původně umístěn ve věži klášterního kostela v Ostrově. Za zmínku stojí také hodnotné varhany - barokní skříň se soškami andílků, hrajících na hudební nástroje, a novější pneumatický stroj z roku 1945. ²²⁾)

Farář Římskokatolické církve provádějící bohoslužbu v kostele sv. Michaela Archanděla a Panny Marie Věrné v Ostrově

Budova v níž se nachází Římskokatolická farnost v Ostrově

Vývěsní tabule Římskokatolické farnosti na kostele sv. Michaela s nejdůležitějšími informacemi pro věřící

Hřbitov v Ostrově - v pozadí kostel sv. Jakuba většího

Socha Ježíše Krista na hřbitově v Ostrově

Socha sv. Jana Nepomuckého v zámeckém parku v Ostrově

Kaple sv. Jana Nepomuckého v zámeckém parku v Ostrově

Tato část výzkumu obsahuje teorii vztahující se konkrétním otázkám a odpovědi respondentů (A- aktivní, P-pasivní).

Křest je svátosti, kterou jsou věřící uváděni do křesťanského života, osvobozují od moci temnot, přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu i zmrtvýchvstání, udělují Ducha adoptivních dětí Božích a dávají též účast na oslavě památky smrti i zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým Božím lidem. Křest přivtěluje ke Kristu a včleňuje mezi Boží lid. Odpuštěním všech hříchů pozdvihuje věřícího z přirozeného stavu k vznešenosti adoptivního dítěte Božího a činí jej novým stvořením z vody a Ducha svatého. Proto se Božími syny pouze nenazývají, ale opravdu jimi jsou. Křest je branou k životu a ke království Božímu. Je to první svátost, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život, a svěřil jej své církvi spolu s evangeliem. Křest je tedy především svátostí víry, kterou člověk odpovídá Kristovu evangeliu a je osvícen milostí Ducha svatého. Proto církev vždy považovala za nejdůležitější a svému poslání nejvlastnější, aby všechny, katechumeny, rodiče dětí přijímajících křest i kmotry, vybízela k opravdové a účinné víře. Protože jenom tak se mohou opravdu spojit s Kristem, vstoupit do svazku Nové Úmluvy a tento svazek upevňovat. Kromě toho je křest svátostí, která činí člověka živým údem těla církve a tvoří z něj příbytek Boží v Duchu svatém. Dává mu též podíl na královském kněžství a přičleňuje ho k svatému lidu. Křest rovněž vytváří jednotný svazek mezi všemi, kteří byli pokřtěni. Mluví o tom latinský obřad udělování svátosti křtu, když jsou křtěnci mazáni křížem. Křest není možno opakovat, pokud byl již platně udělen. Křest je koupelí znovuzrození Božích synů. Kdo je pokřtěn, je vštípen v podobu Kristovy smrti, je spolu s ním pohřben, ale také spolu s ním oživen a vzkříšen. Křtem přecházejí lidé ze smrti hříchu k životu. ²³⁾.

První otázka se týkala toho, jak se respondenti k římskokatolické církvi dostali a zda jsou pokřtěni, což je velmi důležitý aspekt pro následující dotazování. Oba respondenti byli pokřtěni již jako malé děti, ale rodina je k víře vedla v rozdílné míře. Konkrétně respondenti odpovídali následovně:

RESPONDENT A:

Jelikož pocházím z rodiny, kde víra v Boha byla velmi důležitá, tak jsem byla již maminkou vychovávána stejně jako mých 5 sourozenců. Víra pro nás tedy byla úplně normální a běžná. Narodila jsem se na Slovensku a bydleli jsme poblíž kostela, takže jsme tam byli velmi často. Nedokázali jsme si, jako děti, představit, že bychom v neděli nešli na nedělní mši. To samé na Velikonoce a Vánoce. Já i všichni mí sourozenci jsme pokřtěni, což bylo pro naši rodinu samozřejmostí.

Na otázku jakým způsobem ho rodiče k víře vedli odpověděl takto: Chodili jsme pravidelně do kostela, doma nám rodiče o křesťanství hodně vyprávěli, nejvíce však babička a společně se sourozenci jsme si četli knihy o Bohu a tak podobně. Rodiče nás hodně v tomto podporovali a snažili se nás co nejvíce ke křesťanství přiblížit, takže když byla v kostele či na faře nějaká aktivita spojená se svátky nebo podobně, vždy jsme se účastnili.

RESPONDENT P:

Otec nás doma již od malička k víře nenásilně vedl. Měli jsme doma Bibli, párkrát zašli do kostela a zbytek nechal na nás, jak se k víře postavíme. Což je asi dobře, protože kdyby nás nutil, tak bych k tomu neměla takový přístup, jaký mám a spíše na to rezignovala. Byla jsem pokřtěna v Klášterci nad Ohří, stejně jako moji dva sourozenci. Ano, dalo by se říct, že jsem byla vychovávána v křesťanské rodině, jak jsem již řekla, k víře nás vedl otec. Neřekla bych ale, že je pro nás víra to nejdůležitější na světě.

Na otázku jakým způsobem ji rodiče k víře vedli odpověděl takto: Když jsme byli malí a už z toho měli trochu rozum tak si s námi povídal, vyprávěl nám o Bohu a často nás brával do kostela na mše a především pak o Vánocích, to pro nás mělo asi největší význam, kdy jsme se i sami vyptávali na různé věci, například o narození Ježíška a různé zvyky a tradice. Byla to pro nás určitým způsobem i zábava.

Průběh v kostele: Kdo přijde do katolických zemích, najde tam u cest boží muka a sošky svatých. Květiny svědčí o trvalé úctě. Tyto sošky a kříže jsou znamením naděje, že jsou věřící skrze smrt na kříži osvobozeni a spaseni. Ve shonu všedních dnů někdy potřebují takové podněty k přemýšlení. Podobný smysl má i znamení kříže, kterým katolíci obvykle začínají modlitbu nebo bohoslužbu. Slova, která se přitom pronášejí (ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého), jsou nejkratším vyznáním víry v trojjediného Boha. Kříž má opět vyjadřovat, že člověk jako křesťan na sebe bere kříž. Dnes tento zavedený zvyk stále častěji přejímají také nekatoličtí křesťané. Takto důležité znamení přirozeně nesmí být prováděno bezmyšlenkovitě a povrchně, jak to někdy lze vidět, pak to působí spíše komicky než bohabojně. ²⁴⁾. S pokřižováním je často spojen další náboženský zvyk, a to smočení prstů ve svěcené vodě. Dělá se to např. tehdy, když věřící vstupují do kostela nebo z kostela opět vycházejí. Svěcená voda připomíná Boží křest. Křížem Kristovým jsou lidé spaseni – křtem dostávají podíl na spasení. Tím je dáno spojení znamení kříže se svěcenou vodou. Používání svěcené vody má smysl především když se chtějí pozvednout k vědomí, že jsou před Bohem hříšníci, kteří se jen skrze něj mohou stát čistými a svatými. ²⁵⁾.

Při dotazu, zda respondenti chodí do kostela a jak často, jde vidět velký rozdíl, který je zapříčiněn jejich aktivním a pasivním přístupem a odpovídali následovně:

RESPONDENT A:

Ano, chodím s manželem do kostela, dříve s námi chodili i naše děti, ale dnes jsou již dospělí a bydlí samy. Navštěvujeme kostel svatého Michaela tady v Ostrově. Snažíme se chodit, co nejčastěji to jde, pravidelně chodíme každou neděli na ranní mše, někdy i odpolední. Dále vždy chodíme na bohoslužby o svátcích a také teď jsme byli i na mši o dušičkách.

RESPONDENT P:

Teď už zřídka kdy, pravidelně určitě ne. Ale snažíme se s manželem navštěvovat kostel především o Vánocích a Velikonocích. Navštěvujeme kostel sv. Michaela Archanděla a Panny Marie Věrné, kde jsme s manželem také měli svatbu.

Dále nás zajímalo, zda jsou respondenti členem farnosti a hlavně také to, co pro ně konkrétně víra znamená. Na tyto otázky odpovídaly následovně:

RESPONDENT A:

Ano, jsem členkou naší farnosti. Účastníme se pár akcí pořádané farou, ale ne tak často, jako když jsme měli malé děti. To jsme chodili na každou aktivitu, kterou fara pořádala, i jsme jezdili na různé výlety. Pořádali totiž mnoho aktivit pro děti, mimo výletů také různé besedy.

Víra ovlivňuje zcela můj život. Snažím se v životě řídit pravidlem mít rád bližního svého, což je pro mne nejdůležitější. Ráda bych, kdyby to tak měli všichni lidé. Přála bych si světový mír, ale obávám se, že toho se nikdy nedočkám.

RESPONDENT P:

Ne, bohužel na tyto aktivity nemám moc času, možná to zvážím, až bude naše dítě větší, abych ho k tomu zábavnější formou přivedla. Vhledem k tomu, že čekáme naše první dítě, tak se nám život otočí o 180 stupňů a vše pro nás bude nové. Naše dítě ale budeme chtít alespoň do určité míry vést též k víře, jako nás vedl náš otec.

Víra mi pomáhá v uvědomění si hodnot. Umět být vděčná za to, co se vydaří, naopak ve chvíli úzkosti věřit v dobrý konec. Pocit, že něco nad námi existuje. Věřím též na anděly a věřím, že nás mrtví ochraňují ze shora.

Ježíš Kristus

Když Ježíš chodil po zemi, bylo v té době mnoho dohadů o tom, kým vlastně je. Někteří lidé si mysleli, že je to moudrý muž, jiní pak že je to velký prorok. Další lidé pak měli za to, že je blázen. Někteří se nemohli rozhodnout, k jakému názoru se přikloní, anebo je to nezajímalo. Ale Ježíš poté řekl: „Já a Otec jsme jedno„ (Jan 10:30). Toto prohlášení znamená, že se prohlašoval za Boha v lidském těle. Mnoho lidí dnes nerozumí tomu, že se Ježíš prohlašoval za Boha. Tito lidé sou spokojeni s tím, že ho považují za velkého morálního učitele. Ale dokonce i jeho vlastní nepřátelé rozuměli těmto prohlášením o Ježíšově božství. Z toho důvodu ho chtěli ukamenovat k smrti (Jan 5:18; 10:33) a nakonec i ukřižovali (Jan 19:7). ²⁶⁾.

Další rozdílný aspekt aktivního a pasivního přístupu lze vidět z odpovědí na dotaz, kdo je Ježíš. V následujících odpovědí lze vidět rozdílné pojetí a vysvětlení jeho podstaty.

RESPONDENT A:Ježíš je podle mého názoru Syn Boží, který se narodil jako člověk.

RESPONDENT P: Symbol křesťanství, který je pro mě velmi důležitý.

Modlitba

Již od počátku patřila modlitba k nejdůležitějším výrazovým formám křesťanské víry a ústřední místo má dodnes. Nejužívanější křesťanské modlitby mají svůj původ zejména ve spisech Nového zákona – např. modlitba Páně, Zdrávas Maria či Magnificat. Křesťané se v modlitbě obracejí přímo k Bohu a věří, že Bůh jejich modlitby slyší. Modlitba přitom směřuje ke kterékoli z osob Nejsvětější Trojice – Otci, Synu či Duchu svatému.

Dělení na druhy modliteb není úplně správné, protože samo Písmo svaté modlitby takto nedělí, ale obecně lze říci, že modlitby se dají rozlišit: 1. společné nebo v soukromí (osobní, soukromá) 2. podle obsahu: díkůvzdání, prosba, přímluva, uctívání neboli velebení, chvála – vyjádření vděčnosti, volání o pomoc, nářek 3. podle použití - liturgické ustálené jednotlivými církevními tradicemi, osobní, psané, vyslovené, střelné modlitby 4. modlitby podle Boží vůle 5. modlitby v duchu a modlitby hlasité (čtené, zpaměti, zpívané).

Ve všech církvích se křesťané scházejí ke společné modlitbě – ať již v rámci bohoslužeb či jiných obřadů a shromáždění, v modlitebních hodinách, k modlitebním strážím. Tichá společná modlitba uctívání je v katolické církvi zvaná adorace.

V živých křesťanských rodinách se praktikuje společná modlitba. Například před jídlem, modlitba s dětmi. Mezi modlitby jsou počítány také modlitební písně či zhudebněné žalmy. Soukromá modlitba mívá podobu pevně formulované modlitby, denní tiché chvíle, rozjímání, kontemplace či vnitřní modlitby (neboli modlitba srdce).

Modlitební postoje: Při společné mši jsou modlitební postoje v hlavních rysech určené. Postoj při ostatních modlitbách je věcí každého křesťana jako výraz úcty a oddanosti Bohu. Římskokatolická církev má zavedeny určité zvyklosti - jako je křižování před modlitbou, chvilky ztišení, povstání nebo zakleknutí. Modlitební postoj vychází z osobního poznání postavení člověka před Bohem, z momentální situace a místa, a vyplývá i z druhu přednášené modlitby. ²⁷⁾

Modlitba Páně : „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ ²⁸⁾

Modlitba růžencem: Modlitba svatého růžence je poklad, který přináší zvěst evangelia v dvaceti tajemstvích. Tato Radostná zvěst - Evangelium, je v podání růžencových tajemství příběhem spásy, kterým provází matka Spasitele - Panna Maria. V dnešní době se může zdát, jakoby tato modlitba ztrácela na potřebnosti, nebo aktuálnosti. Tomu tak není, protože je důležitou skutečnosti nejenom tradice církve, ale hlavně duchovního života. Dává možnost v neustálých rozjímáních znovu a znovu nalézat niterný vztah Matky k Synu a učedníka k Mesiáši. ²⁹⁾

Při dotazu jakým způsobem a jak často se respondenti modlí, byly odpovědi podávány zcela rozdílné, především z hlediska četnosti modlení a způsobu. Odpovědi jsou následující:

RESPONDENT A:

Většinou v tichu sama ráno a večer, často s rodinou, a to především před jídlem, pokud jsme spolu. Kde se modlíte? Denně se modlím doma, a pak na pravidelných bohoslužbách v kostele.

Modlím se každý den, minimálně jednou a právě proto, že je pro mě velmi důležitá a nezbytná. Dříve jsme se častěji modlili společně s rodinou a dětmi, což už teď není tak často, ale s vnoučaty se ráda pomodlím, či si zpíváme písničky. Jakou modlitbu máte nejraději nebo která je u váš nejčastější? Nejčastější je asi Otče náš, což je modlitba Páně, kterou jsem učila jak své děti, tak i vnoučata.

- Na doplňující otázku, týkající se toho, jak konkrétně se respondent modlí v kostele bylo zodpovězeno: Tak tam to je podle tradičního způsobu, vždy se pokřižuji svěcenou vodou a sedám si zhruba doprostřed kostela. Modlení je různé podle konkrétních modliteb, ale většinou je důležité povstání a pokleknutí jako výraz úcty k Bohu. Zajímavá je pro mě modlitba růžencem. Můžete nám o ni říci něco více? Ano, je to modlitba, která zahrnuje dvacet tajemství, jsou to příběhy spásy. Tato modlitba je vždy první sobotu v měsíci ve večerních hodinách v kapli Svaté Rodiny.

- Čtete posvátné texty - Bibli? Jen málokdy si otevřu Bibli, ale pokud na to přijde, ráda si počtu. Posvátné texty čte farář při mši.

RESPONDENT P:

Pokud jsem v kostele, tak se modlím za svoji rodinu, aby byla zdravá, zde se modlím potichu pro sebe. Jinak spíše jen o Vánocích před Štědrovečerní večeří. Jako symbol, že jsme se sešli u jednoho stolu. Teď se občas doma pomodlím a prosím Boha, aby mé dítě bylo zdravé.

- Čtete posvátné texty - Bibli? Ne, pouze když jsem byla malá, nám otec občas četl z Bible, a na společných schůzkách ohledně svatby nám farář také předčítal a společně jsme to pak probírali.

Bohoslužby

Mše svatá je nejdůležitější typ bohoslužby křesťanské církve, především v římskokatolické. Podle katolického učení jí smí předsedat (vysluhovat) pouze biskup nebo kněz. Mše sestává ze dvou hlavních částí: „bohoslužby slova, jejímž jádrem je předčítání biblických textů, a bohoslužby oběti, připomínající oběť, vzkříšení a stálou přítomnost Ježíše Krista. Podle katolického chápání není slavení eucharistie pouhou připomínkou poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky, ale především nekrvavým zpřítomněním oběti Ježíše Krista na kříži a oslavou jeho vzkříšení. Proto je mše někdy označována též jako mešní oběť.“ ³⁰⁾ V římskokatolické církvi se považuje za bohoslužbu slavení mše, slavení svátostí (např. křest, manželství, svěcení), bohoslužba slova, liturgie hodin, různé lidové pobožnosti, pohřeb a svěcení kostela a oltáře. ³¹⁾

Pro účast na mši svaté je potřebná jak přítomnost fyzická, tak duchovní. Z účasti na nedělních bohoslužbách jsou omluveni ti, kteří se nemohou fyzicky zúčastnit například kvůli nemoci, cestování ve ztížených podmínkách, zajetí, anebo z rozumných a vážných důvodů. Kdo zanedbává sváteční mši svatou, případně není přítomen na některé její části a to bez důvodu nebo z malicherné příčiny, se proviňuje.

Povinná účast na mši svaté : - všechny neděle, - slavnost Narození Páně (25. 12.) a - slavnost Matky Boží, Panny Marie (1. 1.).

Dále jsou ke stejnému způsobu slavení církví vyjmenovány tzv. doporučené svátky: slavnost Zjevení Páně, slavnost Nanebevstoupení Páně, slavnost Těla a krve Páně, slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, slavnost Nanebevzetí Panny Marie, slavnost sv. Josefa, slavnost sv. Petra a Pavla, slavnost sv. Cyrila a Metoděje, slavnost sv. Václava a slavnost Všech svatých. ³²⁾

Jelikož bohoslužby jsou v římskokatolické církvi velmi důležité a mají pro víru zcela zásadní význam, další dotaz se týkal právě toho, zda chodí respondenti pravidelně na bohoslužby, odpovědi jsou opět rozdílné a odpovídají přístupu respondentů, proto u aktivního respondenta byly doplněny dvě doplňující otázky.

RESPONDENT A:

Chodím pravidelně vždy v neděli, to je pro mě povinnost. Dále o svátcích, a když mám čas tak i jindy, občas navštívím i faru.

- O jakých konkrétních svátcích bohoslužby navštěvujete? Vždy o Vánocích a následující den, kdy se slaví narození Páně a dále o Velikonocích, a i další jiné slavnosti, kvůli kterým jsou v kostele mše pořádány. Případně navštívím nějakou besedu či schůzku na faře zasvěcené nějaké slavnosti, kdy si připomenu podstatu slavnosti.

- Je možné jako věřící nechodit na nedělní mše? To není, protože by každý věřící měl na nedělní mši být, pokud ovšem není nějak nemocný či má opravdu důležité důvody proč nepřijít. Z jiných důvodů bych to brala jako neúctu k Bohu a jako malicherné jednání.

RESPONDENT P:

Nechodím pravidelně, ale pokud mám v neděli čas, ráda tam zajdu. Jinak tak jednou za dva měsíce a pak o svátcích. Vím, že bych měla chodit častěji, ale bohužel na to nemám tolik času.

Katechismus - Desatero Božích přikázání „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.:

1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

3. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

4. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

5. Nezabiješ

6. Nesesmilníš

7. Nepokradeš

8. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví

9. Nebudeš dychtit po domě svého bližního

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“. ³³⁾

Může se zdát, že katechetická formule je pro věřící zcela zásadní, nicméně při odpovídání na dotaz, zda respondenti znají a dodržují desatero nás odpovědi, především u aktivního respondenta, překvapily. Odpovědi jsou následující:

RESPONDENT A:: Snažím se, ne vždy se bohužel daří. Znáte desatero? Ano znám, proto jsem si vědoma, že ne vždy zcela vše dodržím. A které je pro vás nejdůležitější? Určitě nezabiješ a nepokradeš.

RESPONDENT P:: Podvědomě snad ano. Znáte přesné znění? Bohužel nazpaměť všech deset bodů ne. Ale vím, že tam patří nezabiješ, neokradeš a určitě úcta k rodičům.

Zpověď

Prvním skutkem člověka, jenž se jde zpovídat je lítost, kterou je možné popsat jako bolest duše nad hříchem, odsouzení a odmítnutí hříchu a rozhodnutí se víc už nejednat špatně. „Z pravdivého zkoumání sama sebe před Bohem a z lítosti nad hříchy se rodí jejich vyznání. Při tom je především užitečné uvědomovat si Boží milosrdenství a Boží lásku.“ Kněz neprahne po tom vědět, co daný člověk udělal špatně, ale vyznání hříchů poslouchá proto, aby na místě Kristově mohl pronést duchovní soud a aby právě do oblastí života, která hřích zasáhl, mohl svolávat Boží milosrdenství. Při vyznání těžkých hříchů, které v nás dusí Boží život, církev vyžaduje také uvedení počtu a okolnosti. Vyznat je třeba i hříchy, které jsou „tajné“ a nikdo o nich neví a zdánlivě nikomu neublížily. Protože jen takovéto vyznání nás osvobozuje. To, co zazní ve zpovědi, se nikdo nedozví, jelikož je kněz (či s duchovním vůdcem, který knězem není) vázán přísným zpovědním tajemstvím. Kněz poté stručně reaguje - povzbuzuje k lítosti, radí, případně poučuje o křesťanských povinnostech. Reakce kněze může být užitečná někdy více, někdy méně, což nevadí, protože ve zpovědi jde především o lítost, vyznání hříchů, přijetí pokání a rozhřešení. Po zpovědi kněz kajícníkovi uloží pokání neboli zadostiučinění. Většinou je to nějaký skutek (často modlitba, ale může se jednat i o sebezápor či skutek milosrdenství), který pomůže léčit hřích a napravit spáchanou škodu. Přijetím zadostiučinění a jeho vykonáním po zpovědi člověk vyjadřuje to, že se chce chytit podané Boží ruky a napnout také vlastní síly, aby dosáhl toho, co je před ním. ³⁴⁾

Při dotazu, zda se respondenti chodí zpovídat, odpovídali rozdílně:

RESPONDENT A:

Ano chodím, většinou když mám nějaký ten prohřešek a trápí mě to. Tak se jdu vyzpovídat a vždy se pak cítím lépe.

Jelikož se respondent zpovídat chodí, další dotaz byl na průběh zpovědi, odpověděl následovně: První co dělám, tak vyjadřuji lítost, kterou mám kvůli určitému skutku. Farář mě vyslechne a pronese takový duchovní obřad, kdy žádá, aby můj hřích byl prominut a já byla osvobozena. Po zpovědi mi farář řekne kolikrát se mám pomodlit, aby byl můj hřích napraven.

RESPONDENT P:

Nechodím, asi k tomu nebyl zatím důvod, nebo se spíše sama doma pomodlím a poprosím, aby mi byl skutek odpuštěn.

Respondenti se liší rozdílným přístupem k víře, proto bylo také důležité zjistit, jaké aktivity v rámci víry praktikují a zda svou víru vyjadřují i např. svatými obrázky, nebo jestli nosí křížek. I zde se výpovědi respondentů liší:

RESPONDENT A:

Mezi mé aktivity patří návštěva fary, převážně když byly děti malé, tak jsme dodržovali všechny svátky s nimi spojené oslavy a činnosti na faře. Mám hned několik svatých obrázků, skoro v každé místnosti. A křížek také nosím, protože mám tak pocit, že je Bůh pořád se mnou.

RESPONDENT P:

Na faru moc nechodím, i když vím, že nějaký program a společné akce pořádá. Jednou jsem byla na mikulášské besídce se svou mladší sestrou, moc se mi to líbilo a uvažuji, že až bude mé dítě větší, párkrát tam s ním určitě zajdu. Obrázek nemám, takto víru nevyznávám. Křížek také nenosím, nikoliv však kvůli tomu, že nechci, ale nerada nosím řetízky a tak podobně.

Liturgický rok nebo také církevní rok je v křesťanském prostředí souhrn svátečních dnů a časových úseků sestavených do pevné struktury v období jednoho roku. Liturgický rok jednotlivých církví (přesněji ritů) je někdy, a z historických důvodů, určován odlišnými typy kalendářů. Jedná se především o kalendář juliánský a gregoriánský. Ústředním bodem liturgického roku je Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, neboli Velikonoce. Stanovení tohoto dne se stanovuje podle přesných astronomických pravidel. Ale užíváním různých kalendářů je datum Velikonoc v konečném důsledku pro jednotlivé křesťanské rity stanoveno různě. Časový posun se poté projevuje i ve slavení dalších svátků a svátečních období odvozených od data Velikonoc.

Slavení liturgického roku se odráží ve výzdobě kostelů, v různých barvách liturgických rouch, a dále ve volbě biblických čteních a kázáních. Nosnými pilíři liturgického roku u Římskokatolické církve, jsou dva sváteční okruhy. Starší velikonoční a mladší vánoční. Velikonoční okruh má své přípravné období 13, 5 týdne od Popeleční středy do západu slunce Bílé soboty a sváteční dozvuk sedmi týdnů od velikonoční neděle do Slavnosti Seslání Ducha svatého.

Vánoční okruh napodobuje svou strukturou předchozí okruh. Začíná přípravným obdobím adventu, který je vymezen čtyřmi adventními nedělemi (1. neděle adventní se chápe jako počátek liturgického roku) před Slavností Narození Páně 25. prosince a přechází ve sváteční dozvuk k neděli po 6. lednu, kdy církev slaví svátek Křtu Páně. Týdny mezi uvedenými okruhy se označují jako liturgické mezidobí. Celek obou svátečních okruhů spolu s liturgickým mezidobím a svátky, kterými se připomínají další biblické události, se označuje jako temporál. Do liturgického roku však patří také sanktorál, což je souhrn svátků křesťanských světců, která jsou vázána na neměnná kalendářní data. Do českého občanského kalendáře pronikl církevní rok těmito svátečními dny: Velikonoce, Vánoce, 5. července – slavnost sv. Cyrila a Metoděje a konečně 28. září – slavnost sv. Václava jako státní svátek české státnosti. ³⁵⁾.

Svátky a jejich dodržování je pro křesťanství velmi důležitý projev víry, proto bylo zcela prioritní zjistit, jak svátky respondenti slaví. V těchto výpovědích se respondenti výjimečně celkem shodly, alespoň co se týče slavení nejdůležitějších svátků. Odpovídali následovně:

RESPONDENT A:
Slavím vždy Vánoce a Velikonoce, samozřejmě už ne tak aktivně jako dříve, tím, že žijeme s manželem už samy. Ale mám ráda, když se sejdeme alespoň někdy ve svátek celá rodina a dodržujeme tradice stejně, jako když byly děti malé. A další svátky dodržujeme podle církevního roku. Některé jsou více důležité a některé méně.

RESPONDENT P:
Vánoce a Velikonoce slavíme. Zřejmě jako většina občanů České republiky. Navštěvuji kostel a samozřejmě doma s rodinou slavíme. Dodržujeme různé tradici, jako např. puštění lodiček, lití olova či rozřezání jablka.

Na Velikonoce se jí často pokrmy, které jsou ovlivněné křesťanskou symbolikou a tradicí. Jsou oslavou mimo jiné jarní rovnodennosti a probuzení přírody. Po čtyřicetidenním půstu a Zelném čtvrtku následují přípravy na tento svátek. Na škaredou středu má pokrm vypadat nevzhledně. Většinou je ve zvyku příprava placek či bramboráků a z nich vzniklé trhance. Zelený čtvrtek je dnem luštěnin a jarní zeleně. Pečou se preclíky a škvarkové placky. Na Velký pátek se obvykle drží půst. Pokud to někdo nevydrží, může si dát např. rybu. O Bílé sobotě si věřící vynahrazují to, o co na Velký pátek přišli. Hlavním pokrmem je velikonoční nádivka. Také se peče mazanec či tzv. Jidáše, neboli kynuté sladké buchtičky. O Božím hodu se slavnostně prostírá stůl a pečou se buchty, mazanec nebo maso. Konečně Velikonoční pondělí je ve znamení vajec - symbol nového života a znovuzrození. ³⁶⁾.

Štědrý den (24. prosince) je postní den. Přes den se nejí nic nebo jen málo a večer se má člověk najíst do sytosti. Hlavní pokrm, podávaný během dne, je upečená vánočka nebo štola a gastronomický vrcholem je slavnostní večeře. Nikde nemá chybět houbový kuba z hub a krupek, sušené ovoce či hrách. Konzumace luštěnin má docílit většího majetku. Dalším symbolem katolických Vánoce je vánoční kapr. Slavnostní večeře se skládá z rybí polévky a smaženého vánočního kapra podávaného s bramborovým salátem. Další Vánoční dny - první svátek Vánoční a den sv. Štěpána, již nemají tak striktní obřadní charakter. Na den sv. Štěpána se obvykle konzumuje pečený krocan, husa nebo kachna. Další vánoční specialitou je sladké vánoční cukroví. ³⁷⁾.

Při dotazu na speciální pokrmy v rámci víry respondenti odpovídali zcela rozdílně:

A:
Jíme takové pokrmy, které jsou k danému svátku typické. Na Velikonoce jíme vždy vajíčka či porkmy z nich uvařené. Dále kachnu či husu se zelím a knedlíkem. Na Vánoce jíme houbového kubu a řízek s kaprem. Někdy vaříme i čočku, abychom měli další rok hodně peněz. Pod talíř pak dáváme ještě na Štědrý den šupinu, to je opět zvyk pojící se s hojností.

P:
Ne, speciální pokrmy nejíme. Uvaříme si, na co máme zrovna chuť. Manžel je vegetarián, takže vařím dvě jídla nebo jedeme na jídlo k mým nebo k jeho rodičům.

Kdo chce něčeho dosáhnout, musí pro to také něco udělat. Úspěchu téměř vždy předchází odříkání. Stále více lidí ze zdravotních, etických nebo též ekologických důvodů přestává jíst maso. Kdo chce dosáhnout dobrého cíle, musí se k tomu vycvičit a z odstupu rozpoznat, co mu v dosažení cíle brání.

Podobně církevní příkazy půstu a abstinence vychází z přesvědčení, že svět není dobrý a zlo a špatnost jsou součástí lidského života. Přemýšlením o sobě člověk rozeznává, jak velmi je do tohoto zla zapleten. To vše mu překáží na cestě k Bohu. V boji proti zlu je Biblí doporučováno bdění, půst a dávání milodar. O samotném Kristu se ví, že se čtyřicet dnů postil na poušti. Vždy jde o duševní postoj a nikdy o vnější dodržování nařízení. Církevní příkazy postit se, jsou vybídnutím k bdělosti věřících.

Dříve tato oběť ve většině zemí světa spočívala v nejezení masitých jídel. Maso si dříve mnoho lidí mohlo dovolit jen o svátečních dnech. Ale vzhledem k tomu, že odepření si masa dnes již pro mnohé lidi neznamená skutečnou oběť, a že navíc duch příkazu není splněn, když člověk sice nejí maso, ale zato si dopřává jiné požitky, může dnes katolický křesťan volit svou formu odříkání. I nadále může páteční oběť spočívat ve zdržení se od masa, rovněž ale také v jiném citelném odřeknutí se (např. cigaret a alkoholu). Také ale je možné vyšetřit si zvláštní čas pro modlitbu nebo ke čtení Písma nebo se rozhodnout pro skutek lásky k bližnímu. ³⁸⁾.

Na otázku, jestli drží nějaký půst v rámci své víry, respondenti odpovídali rozdílně:

RESPONDENT A:

Ano na Velký pátek v období Velikonoc dodržujeme s manželem půst. Někdy též na Štědrý den do večera.

RESPONDENT P:

Ne, půst nedodržujeme nikdy. Nic nás k tomu nevede.

Další otázky se týkaly za prvé speciálních oděvů spojených s vírou, v tomto se respondenti zcela shodli a odpověděli tak, že speciální oděvy nenosí, ale svátečně a slušně se na svátky vždy obléknou. Za druhé, zda k aktivitám týkajících se víry zapojují i rodinu, v tomto tématu už byl vidět zase rozdílný přístup, odpovídali takto:

RESPONDENT A:

Když byly děti malé, tak ano a myslím si, že hodně. Teď už jsou dospělí, tak je to pouze na nich, a nemám nad nimi kontrolu (smích) a samozřejmě jim už nemohu říkat, co mají a nemají dělat. Snažím se vést má vnoučata, ale s nimi nejsem tak často, jak bych chtěla a mohla jim tak víru více přiblížit. Takže vaše děti své děti k víře nevedou? Jak kteří, ale spíše ano ale ne tolik, jak bych si to já představovala a jak jsem je k tomu vedla já.

RESPONDENT P:

Nezapojuji svou rodinu do aktivit, ale děti chceme k víře vést ve stejné míře, jako věříme my. A uvidíme, jak se k tomu poté postaví, rozhodně je k ničemu, co nebudou chtít, nutit nebudeme. Mě otec také k ničemu nenutil.

Doplněny byly otázky, zda je pro respondenta důležité, aby partner byl stejného vyznání víry a zda se o své víře baví s přáteli a odpověděli převážně stejně .

RESPONDENT A:

Důležité to pro mne je, ale není to zcela nepřekročitelná podmínka. My s manželem si v tomhle naštěstí sedneme a ve všem si vycházíme vstříc. Jsem moc ráda, že mám svého manžela. Lepšího jsem si nemohla vybrat.

Jak s kterými, s těmi co vyznávají stejnou víru ano. Jinak se k tématu víry sama účelně nedostávám. Ne každý má kladný názor na naši víru.

RESPONDENT P:

Partnera jsem podle víry nehledala, ale myslím, že je dobré, pokud jsou partneři stejného vyznání. Lidé rozdílného náboženství nemusí najít vždy shodu. My jsme ji naštěstí našli a já si svého manžela velmi vážím.

Ano, občas mluvím. Především s rodinou. S přáteli se o víře prakticky nebavím. Většina mých přátel je totiž nevěřících.

Ohledně osobního a pracovního života odpověděli respondenti takto:

RESPONDENT A: Člověk lépe přijímá těžkosti života, více si uvědomuje odpovědnost za své činy a život. Na pracovní život to nikdy vliv nemělo.

RESPONDENT P: Nezaznamenala jsem žádný vliv na pracovní život, asi pro to, že víru až tak nevyznávám, a kolegové možná ani netuší, že jsem věřící. A na osobní život to také nemá zásadní vliv, jen se snažím žít podle mých představ a tak jak je správné a tak, abych ničeho nelitovala.

Svátost manželství

Ježíš svůj první zázrak učinil právě na svatbě, když ve vesnici Kána v Galileji proměnil vodu ve víno. Celá Bible je proto plná příběhů i ponaučení o tom, že Bůh se raduje z lidské lásky mezi mužem a ženou. Hned v prvních kapitolách Písma je vyprávění, jak Bůh při stvoření světa muži a ženě požehnal a pozval je, aby se mu podobali v tom, že jejich láska bude dávat nový život. Na samotném konci Bible je dovršení světa popsáno jako svatba mezi Bohem a lidmi a celým stvořením. Střed a vrchol Písma tvoří příběh o Ježíšovi, jeho smrti pro druhé a jeho zmrtvýchvstání. Tato skutečnost byla křesťany chápána jako mystická svatba Krista a jeho snoubenky - církve. Když tedy křesťané uzavírají manželství, jedná se o uskutečnění toho nejhlubšího povolání, které Bůh vložil do lidské přirozenosti a zároveň o zobrazení lásky a věrnosti, kterou má Kristus ke své církvi.

Teologie manželství

Manželství vzniká posvátnou manželskou smlouvou zahrnující neodvolatelný oboustranný souhlas, jímž se manželé navzájem sobě odevzdávají a sebe přijímají. Tato výlučná jednota muže a ženy, jakož i dobro dětí, vyžadují úplnou manželskou věrnost a nerozlučnou jednotu svazku. Díky uzavření manželství, manželé „nejsou už dva, ale jedno tělo“, což je dílem Boha Stvořitele. Svou přirozenou povahou manželství a manželská láska směřují k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna vzájemné lásky. Kristus vytvářející nové stvoření a obnovující všechno, chtěl navrátit manželství jeho prvotní podobu a svatost, především proto, aby člověk nerozlučoval to, co Bůh spojil, ale také je pozvedl k důstojnosti svátosti, k onomu nerozlučnému svazku manželů. Křesťanští manželé jsou ve svátosti manželství znamením jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví. Bůh, který snoubence povolal k manželství, i v manželství v tomto volání pokračuje. Manželství ve světle víry očekávané, připravované, slavené a ve všedním životě rozvíjené, se stává tím, „co spojuje církev, posiluje oběť, zpečeťuje požehnání, co ohlašují andělé a stvrzuje Bůh. ³⁹⁾

Příprava

Prvním krokem v přípravě na svatbu je povinnost navštívit několik na sebe navazujících přípravných setkání, při nichž se s knězem, s odborníky na manželský život nebo s věřícím párem mluví o učení církve o lásce, manželství a rodičovství, o sociálních a psychologických úskalích, na které je třeba se připravit, i o praktických stránkách svatebního obřadu. Tyto „Přípravy na manželství“ je možné absolvovat ve farnosti, v níž se má svatba konat. Křesťanská svatba začíná před kostelem, což upozorňuje na její původ, vyvinula se totiž z požehnání, které ve starověku dával kněz před kostelem („před církví“) snoubencům či novomanželům jdoucím do ženichova domu. Zároveň průvod zvenčí k oltáři, symbolizuje touhu snoubenců nezůstávat pouze u lidské stránky, ale do své lásky pozvat Boha a prosit o jeho požehnání. Ve vstupních obřadech se vynechává úkon kajícnosti, což se dělá ve všech bohoslužbách, které začínají zvláštním průvodem. Bývá zvykem, že ženicha, který jde hned za knězem a ministranty, vede jeho matka, zatímco nevěstu, která do kostela vchází jako poslední, vede její otec. Otec pak nevěstu před oltářem doslova předá ženichovi do rukou. Tento pohyb vypovídá o tom, že svatbou dívka přestává patřit ke svým rodičům, a patří výhradně ke svému muži.

A protože víra, jak říká apoštol Pavel, pochází ze slyšení, je důležitou součástí svatebního obřadu čtení z Bible. Otázky, kladené před manželským slibem, vypovídají o podmínkách pro uzavření manželství a o rozhodnutí snoubenců. Týkají se nezbytné svobody bez jakéhokoli strachu a nátlaku, ochoty k celoživotnímu závazku i o otevřenosti vůči dětem. Tyto otázky se dále týkají vzájemné úcty, lásky a věrnosti, přičemž nejsou vlastním výkonem, ale Božím darem, který manželé budou každým dnem rozvíjet. Bezvýhradné odevzdání se jeden druhému až do smrti, přestože tušíme, jaké zvraty může život přinést, je možné pouze v Boží síle. Plození a výchova dětí je největší dar, který Bůh lidem svěřil, protože muž a žena se tímto způsobem podobají Stvořiteli. Na otázky snoubenci odpovídají „před církví a před Bohem“. Jejich sňatek není soukromou záležitostí, ale krokem víry a odpovědí na Božího volání, ze kterého má užitek celá církev.

Podání rukou, pochází z starověkého římského obřadu zásnub, brzy se však dostalo do křesťanské svatby a dnes fyzicky vyjadřuje to, co snoubenci pronášejí ústy: vzájemné odevzdání a přijetí. Každý ze snoubenců nejprve říká: „Odevzdávám se ti“. Když tomu druhému dal vše, čím je, má jakoby chvíli prázdné ruce, které může naplnit pouze jeho manžel, manželka. Kdykoli později si manželé - třeba nepatrným a obyčejným způsobem - projeví lásku, úctu a věrnost, kterou při svatbě slibují, budou jakoby znovu slavit svátost manželství. Manželé se odevzdávají jeden druhému, kněz je pouze tím, kdo jejich slib jménem církve přijímá. Když kněz štolou váže manželům ruce a opakuje Ježíšova slova o tom, že co Bůh spojil, člověk nemá rozlučovat, vnějším způsobem vyjadřuje, co se odehrálo v neviditelné rovině během slibu: mezi dvěma lidmi vzniklo pouto, zrušitelné pouze smrtí. Vzájemný slib, a jeho přijetí ze strany církve, končí zvoláním „Bohu díky“. Všichni přítomní vyznávají, že je to Pán, který v muži a ženě vzbudil lásku, který tyto dva lidi přivedl k oltáři, a který jejich lásku dovede k dokonalosti. V současném obřadu křesťanské svatby je prsten chápán jako znamení věrnosti, které má každodenně, hmatatelně připomínat skutečnost, že muž patří své manželce a žena k manželovi. ⁴⁰⁾.

Eucharistická bohoslužba

V případě, že jeden z novomanželů není pokřtěn v katolické církvi, je vhodné, aby se svatba nekonala v rámci mše, protože by tak chyběl důležitý prvek, kterým je společné svaté přijímání z jednoho chleba a jednoho kalicha. V tomto případě je tedy lepší, aby svatba byla beze mše a po přímluvách hned následoval Otčenáš, modlitba za manžele a závěrečné požehnání. Pokud snoubenci přesto trvají na svatbě ve mši, je nutné povolení biskupa (ordináře). Kněz se dále za novomanžele přimlouvá, aby to, co dnes slíbili, prostoupilo celý jejich život. Ti, kdo se sňatkem stali jedním tělem, přijímají spolu jedno Kristovo tělo eucharistické, které je včleňuje do církve, jednoho Kristova těla mystického. ⁴¹⁾.

Na dotaz ohledně důležitosti sňatku se respondenti vyjádřili následovně:

RESPONDENT A:

Sňatek je pro mě velmi důležitý. Sice jsme se s manželem brali už před 37 lety, tak to byla jiná doma a sňatek byl brán jako samozřejmost ve vztahu. Ale i tak pro mě byl nezbytný a bylo to pro mě potvrzení naši lásky před tím, než jsme se snažili mít děti. Stejně jako možnost mít děti tak i uzavření sňatku beru jako dar od Pána, našeho Stvořitele. Je to okamžik, jakýsi vrchol vzájemné lásky. Víra nám tak umožnila spojit naši lásku s církví, a dostat tak požehnání přímo od Boha.

RESPONDENT P:

Byl pro mě velmi důležitý, měli jsme ho v kostele. V současné době jsem moc ráda, že jsme se pro církevní obřad rozhodli.

Dále odpovídali na to, zda je pro ně přípustné žít v nesezdaném svazku:

RESPONDENT A:

Jsem proti nesezdanému svazku, ale můj názor nemohu vnucovat jiným.

RESPONDENT P:

Nesoudím, ale sama bych v nesezdaném svazku nechtěla žít. Nicméně je to každého věc jak se rozhodne žít. Možná jsou občas pro lidi rozhodující finanční důvody, přece jen svatba něco stojí a ne každý si to může dovolit.

Následně odpověděli, zda je pro ně sňatek důležitý pro plození potomků:

RESPONDENT A:

Sňatek před zplozením a narozením považuji za důležitý, ale vím, že mnoho párů to tak v dnešní době nemá. My jsme to tak rozhodně chtěli.

RESPONDENT P:

Ano, z důvodu významu rodiny. Stejná práva a povinnosti pro matku i otce, stejné příjmení. Sama jsem to tak chtěla, a v současné době jsem těhotná, takže se mi to i vyplnilo.

Na otázku, zda povedou své děti ke katolické víře, se vyjádřili následovně:

RESPONDENT A:

Ano, děti jsem k víře vedla velmi.

RESPONDENT P:

Ano, chtěla bych alespoň v takové míře, jako jsem byla vychována já.

Vyjádřili se též o tom, zda má víra vliv na to, kolik chtějí mít potomků:

RESPONDENT A:

Myslím si, že víra měla vliv na naše rozhodnutí. Máme čtyři děti, dnes už dospělé. Sama jsem vyrůstala se čtyřmi dalšími sourozenci.

RESPONDENT P:

Ne, na toto mé rozhodnutí to rozhodně nemá žádný vliv.

RESPONDENT P se dále vyjádřil více ke své svatbě, která proběhla před dvěma lety:

Co se týká konkrétního průběhu museli jsme se na něm dopředu domluvit s farářem. Zašli jsme za ním, myslím, půl roku před plánovanou svatbou, protože jsme si uvědomovali, že na tuto svátost je potřeba se řádně připravit a nic jsme nechtěli podcenit.

Na dotaz, zda je její manžel pokřtěn, odpověděl následovně:

Ne, manžel nebyl pokřtěn, ale docházeli jsme společně na několik přípravných setkání s farářem, ty se konaly přímo na faře u kostele. Povídali jsme si o podstatě křesťanské víry a podstatě manželství. Což byla podmínka, aby nás v kostele oddal. Svatbu jsem chtěla v kostele, jelikož k víře mám určitý vztah už od malička, jak jsem již zmiňovala. Byla to nádherná svatba, která měla své kouzlo a pro mě velký význam.

Dále se vyjádřil o tom, co pro něj znamená posvátnost manželství:

Podstatu manželství vidím v tom, že jsme společně prohlásili před Bohem souhlas, jímž jsme se vzájemně odevzdali a přijmuli toho druhého. Vím, že je tomu zasvěcena i část Bible, tyto části nám farář na setkáních předčítal. Jako jeden úkol nebo podstatu manželství vidím také v zplození dítěte, což pro nás bude obrovský dar.

Přiblížil dále průběh jeho svatby:

Tak naše svatba začala přímo v kostele, nebo spíše před kostelem, kam jsem dorazila společně se svými družičkami. Můj snoubenec čekal před kostelem, ale já byla do poslední chvíle v autě, aby mě neviděl. Když začal obřad, manžel, tedy vlastně v tu dobu snoubenec, šel do kostela společně s matkou hned za knězem. Mě doprovázel můj otec a šly jsme úplně poslední, před námi šly ještě mé družičky. Otec mě pak předal do rukou čekajícího, a nadšeně se tvářícího, snoubence. Tato svatba pro mě nebyla vůbec obyčejná, naopak, pro mě znamenala opravdu hodně. Byla tam nádherná atmosféra, ačkoliv jsem byla nervózní, vnímala jsem ty krásné okamžiky. Jelikož můj snoubenec nebyl pokřtěn, neměli jsme klasickou svatbu i s bohoslužbou. Jen nám farář přečetl pár úryvků z bible, pomodlil se za nás a pak nám kladl ty nejdůležitější otázky. Při nichž jsme měli souhlasně potvrdit naši vzájemnou lásku, úctu a věrnost. Poté nám zavázal ruce a řekl, něco ve smyslu, co Bůh spojí člověk už nerozdělí. Poté jsme si vyměnily prstýnky a dali první manželský polibek.

Respondenti dostali též dotaz, jaký názor mají lidé na jejich víru:

RESPONDENT A:

V našem okolí jsou lidé k víře tolerantní.

RESPONDENT P:

Netuším. Mnohdy ani nevědí, že mám takový přístup k víře.

Bylo zajímavé dozvědět se, jaký si myslí že mají lidé v západních Čechách názor na víru:

RESPONDENT A:

Tam, kde proběhl poválečný odsun a přišli noví lidé, je víra velmi slabá (severozápadní Čechy), tam kde zůstali lidé po staletí zakořeněni, zůstala i silnější víra (jihozápadní Čechy).

RESPONDENT P:

Obecně lidé v ČR v Boha spíše nevěří. Nevím, jak to je konkrétně v západních Čechách. Nezajímala jsem se o to, ale podle návštěvnosti kostela si myslím, že je zastoupení dostačující, jak u starších lidí, tak i mladší generace.

Snažili se odhadnout, jaké zastoupení mají věřící v západních Čechách:

RESPONDENT A:

Můj odhad je kolem 20 procent. Tedy nižší zastoupení než v jiných částech.

RESPONDENT P:

Nevím, možná ale celkově vetší než je průměr na celou ČR.

Vyjádřili se také na dotaz, zda pociťují úbytek věřících:

RESPONDENT A:

Částečně ano.

RESPONDENT P:

Ano, myslím, že každý rok věřících celkově ubývá.

Jaký mají názor na jiná náboženství a bezvěrce byl další dotaz a zde jsou odpovědi:

RESPONDENT A:

K nevěřícím lidem mám stejný přístup jako k věřícím. Nedělám rozdíly. Vadí mi některá netolerantní náboženství, ale vadí mi i fanatičtí křesťané.

RESPONDENT P:

Víra je každého věc. S jinými náboženstvími se neztotožňuji.

DOPLŇUJÍCÍ OTÁZKY:

Jejich názor na potraty je následující:

RESPONDENT A:

Život od početí by měl být chráněn. Jsem proti potratům, ale nezatracuji lidi, kteří potrat podstoupili. Jsou samozřejmě podstatné důvody, kdy by budoucí maminka potrat podstoupit mohla. Např. pokud ví, že se jí narodí postižené dítě. Na druhou stranu i takové dítě má právo na život.

RESPONDENT P:

Nikdy nevíme, co ženu k potratu vede. Nesoudila bych. Mělo by to být svobodné rozhodnutí každé ženy. Já bych na potrat asi nikdy nešla. Jedině kdybych čekala postižené dítě nebo kdyby bylo dítě zplozeno znásilněním.

Oba mají stejný názor na sex před svatbou u věřících lidí:

RESPONDENT A:

Nevadí mi. Lidé by se měli poznat před svatbou po všech stránkách. V tomto se rozcházím s naukou církve. I já jsem byla sexuálně aktivní již před svatbou.

RESPONDENT P:

V dnešní době by nebylo dobré čekat až po svatbě. Jsem rozhodně pro. Jsem ráda, že jsme se s manželem poznali před svatbou i po této stránce. Vzhledem k tomu, že spolu jsme již hodně dlouho dobu, tak si neumím představit, že bychom se nemilovali již před svatbou.

Odpověděli i na dotaz, zda kouří

RESPONDENT A:

Pouze někdy, výjimečně. Pokud je příležitost s přáteli apod.

RESPONDENT P:

Ne, a ani jsem nikdy nekouřila a kouření velice odsuzuji.

Poslední otázka se týkala jejich vztahu k alkoholu:

RESPONDENT A:

Ano, ale spíše když se naskytne nějaká příležitost. Na narozeniny či ve svátek. Nepiji však nikdy alkohol sama.

RESPONDENT P:

Příležitostně si dám skleničku, ale v mém stavu teď rozhodně abstinuji.

Hlavní výzkumná otázka zněla: Jaký je profil věřícího římskokatolické církve v dnešní době na západě Čech? Vzhledem k rozsahu kvalitativního výzkumu, nelze úplně přesně říci, jak vypadá profil věřícího v západních Čechách. Jistý je podle ČSÚ (viz kvantitativní výzkum) postupný úbytek věřících za posledních pár let, což znamená, že počet věřících klesá a předpokládá se, že do budoucna stále klesat bude. Námi zvolená oblast západ Čech patří do oblastí s nejméně zastoupenou náboženskou vírou, oproti zbytku ČR.

Zvolené podotázky byly zodpovězeny následovně. Obě respondentky se k víře dostaly díky rodičům, stejně tak byly obě pokřtěny. Podle výpovědí lze vidět, že aktivní respondentka je víře více oddána, což je nejspíš dáno jejím původem a silně věřící rodinou. Kdežto pasivní respondentka k víře měla ze strany rodičů volnější přístup, a proto nejspíš dnes víru tolik nepraktikuje. Oba respondenti navštěvují stejný kostel, ale rozdíl je v četnosti jejich návštěv. Pasivní respondent kostel navštěvuje především o Vánocích a Velikonocích, ale aktivní respondentka chodí pravidelně na mše a kostel navštěvuje i mimo ně. Přínos víry je u těchto dvou respondentů velmi odlišný z hlediska jejich pocitů a představy Ježíše, u které lze dobře vidět jejich rozdílný postoj k víře.Z odpovědí respondentů vyplývá další znatelný rozdíl v četnosti a způsobu modlení. Aktivní respondent používá při modlení vždy stejnou modlitbu (Otče náš) a pasivní vyzývá např. pouze Boha, aby rodina byla zdravá. Aktivní respondent bere víru jako součást svého života, proto nevynechá žádnou nedělní bohoslužbu a snaží se docházet i na všechny ostatní bohoslužby, zasvěcené určitým událostem, kdežto pasivní navštěvuje bohoslužbu především na velké svátky, z čehož vyzařuje její pasivnější postoj. Aktivní respondent zná desatero více než pasivní. Oba se ho snaží dodržovat, ale ne ve všech bodech. Aktivní respondent se chodí zpovídat, ovšem pasivní nikoli. První slaví nejen Vánoce a Velikonoce, ale také ostatní svátky liturgického roku, kdežto druhý zejména Vánoce a Velikonoce. Ani jeden nenosí ve svátcích speciální oděvy. Pouze se snaží být slušně oblečené. Co se týče půstu, ten dodržuje pouze první respondent. Pro oba je důležitý sňatek a nemají nic proti sexu před svatbou. Oba se nestaví k umělým potratům vyloženě negativně. Aktivní respondent se v mnoha ohledech u doplňujících otázek rozchází s určitými morálními pravidly víry, např. občas kouří i pije alkohol, naopak pasivní nikdy nekouřil a alkohol pije též pouze příležitostně, nyní v těhotenství však vůbec. Pro pasivního respondenta má křesťanství význam především z hlediska toho, že má v co věřit a díky tomu, že je pokřtěn, tak bere víru automaticky, ale nezachází tolik do hloubky tohoto náboženství ve smyslu dodržování aspektů víry jako např. chození na bohoslužby, zpověď, slavení svátků atd., což je zase protikladný přístup oproti aktivnímu respondentu. Tomu víra pomáhá k lepšímu snášení těžkostí všedního dne, oproti tomu pro pasivního respondenta nemá víra zásadní vliv na jeho život.

Hlavní smysl tohoto výzkumu, bylo porovnání aktivního a pasivního věřícího čímž bylo zjištěno, že tito dva respondenti mají v obecných aspektech víry některé společné rysy, ale pokud se jde již do hloubky víry, zde jsou zásadní rozdíly a odlišnosti. Na základě rozhovorů lze říci, že přístup k víře u pasivního a aktivního respondentka se z 90 % liší. Toto zjištění potvrdilo očekávání, které bylo na počátku rozhodování o tom, na jaké respondenty bude výzkum zaměřen.

Z hlediska zobecnění zjištěných informací lze říci, že pro každého aktivního a pasivního věřícího římskokatolické církve je víra něčím jiným a přikládá ji různou důležitost. Stejně tak se víře věnují jinou intenzitou a jinak dlouhou dobu ve svém životě. Tyto rozdílné přístupy se dají očekávat od většiny věřících římskokatolické církve v dnešní době na západě Čech.

Počet shlédnutí: 27