Pět hlavních omylů kolem evoluční teorie

reakce evolucionistů a následná zpětná vazba od kreacionistů

Odpůrci evolucionistů se nazývají kreacionisté. Kreacionistické argumenty proti evoluci vypadají přesvědčivě, ale tento přesvědčovací dojem se vůbec netýkají evoluční teorie. Spíše se kreacionisté soustředí na soubory omylů, které jim mohou připadat směšné. Kreacionisté celkově vyvracejí evoluční teorii, ale dle evolucionistů pouze evoluci nerozumí.

Dle kreacionistů zní názory evolucionistů tolik přesvědčivě, protože dle nich používají asertivní dogmata s určitým podtónem výsměchu pro všechny, co se s evolucionisty snaží nesouhlasit. Kreacionisté také tvrdí, že evolucionisté tvrdí, že jejich myšlenky jsou potvrzeny vědeckou terminologií a porozumění evoluční teorie z jejich strany. Kreacionisté také tvrdí, že dle nich je evolucionismus pouhá nekonečně se měnící teorie, která se nedostává k určitému vědeckému závěru.

Existuje pět tezí, které bývají nejběžnějšími omyly kreacionistické verze evoluce. Patří mezi ně argumenty, že evoluce nikdy nebyla vědecky pozorována, že evoluce porušuje druhý termodynamický zákon, že neexistují přechodné životní formy, také že teorie evoluce říká, že život měl náhodný počátek a evoluce postupuje náhodou a poslední, že evoluce je pouhá teorie, která nikdy nebyla dokázána.

Těchto pět tezí si nyní přiblížíme a podíváme se na názory obou stran, které si v této otázce odporují.

Biologové popisují evoluci jako změnu v genofondu nějaké populace v čase. Jako příklad se zde uvádí hmyz, který si vyvíjí rezistenci na pesticidy, které by je měli vyhubit v posledních několika letech. Kreacionisté s tímto výrokem souhlasí a uznává, že evoluce na této úrovni je prokázaný fakt. Ale kreacionisté si podle evolucionistů neuvědomují tempo či míra evoluce je všechno, co je potřeba k vytváření rozdílů ze společného předka.

Původ nových evolučních druhů byl pozorován, jak v přírodě, tak v laboratořích. I kdyby taková pozorování neexistovala, stejně by bylo chybné tvrdit, že evoluce jako taková nebyla nikdy pozorována. Teorie evoluce dovoluje předpovídat to, co bychom jako lidé měli očekávat – například, že uvidíme u fosilií, v komparativní anatomii, genetických sekvencích, geografickém rozmístění druhů atd. – tyto předpovědi byly už několikrát po sobě ověřovány a počet takových pozorování je obrovský.

Ale existuje i něco, co nikdy pozorováno nebylo. Nikdy nebyl pozorován jev, kdy se jeden živočich přemění na úplně jiného živočicha. Existuje mnoho teorií, jak vznikla nová zvířata mutací jiného zvířete. Tento jev ale není pro evoluční teorii žádný problém. Podle nich, kdybychom například pozorovali žábu, jak se postupně proměňuje v krávu, je to dle evolucionistů jev, který jde přímo proti evoluci.

Dle kreacionistů si zastánci evolucionistů často nevšímají rozdílů mezi postulátem evoluce (což je vznik zcela nových a pokročilejších vlastností prostřednictvím nesčetných, zcela nových geneticky definovaných znaků) s genetickou variabilitou – tj. mikroevoluce (vznik anebo zánik existujících anebo potenciálních genetických znaků prostřednictvím rekombinace existujícího genetického kódu). Dále se vyjadřují k příkladu hmyzu a jejich odolnosti vůči pesticidům. Dle kreacionistů je toto chování hmyzu pouhou adaptivní variabilitou a toto chování není důkazem evoluční teorie. Dle nich je adaptivních variací v přírodě mnoho, ale nejsou skutečnou změnou genofondu, kterou právě evoluční teorie vyžaduje.

Existuje několik pokusů, které evoluční teorii vyvrátily. Jedním z těchto pokusů jsou Dobzhanského octomilky. V tomto pokusu se testovaly octomilky a jejich laboratorně vyvolané fyziologické změny. Nastala zde otázka, zda by se ona fyziologická změna uskutečnila, pokud by u této změny nebyl člověk a průběh změny by neovlivňoval. Z tohoto pokusu se odvodilo tvrzení, že evoluce nevyžaduje pouhou změnu, ale postupnou změnu (což je od jednoduchého ke složitému, od jednoho organismu k jinému organismu, nárůst kvantity a kvality genetické informace). Dle kreacionistů podobné pokusy jako byly Dobzhanovského octomilky slouží k potvrzení určité pozorovatelné povahy genetické variability, které nemají nic společného a nijakým způsobem nepodporují darwinistickou makroevoluce, která pomocí těchto pokusů popisuje vznik úplně nových organismů namísto postupného rozvíjení původního organismu.

Evolucionisté tvrdí, že je nesprávné tvrdit, že evoluce nebyla nikdy pozorována. Evolucionisté vytváří předpovědi o tom, co můžeme zpozorovat v genetických sekvencí a dle nich jsou jejich předpovědi i mnohokrát ověřeny. Dle kreacionistů je ale celá evoluční teorie pouhou hypotézou. Dle nich evoluce nikdy pozorována nebyla a existuje spousty zkoumání o nepravdivosti evoluční teorie. Pravda je však taková, že existuje několik důkazů jak na straně evolucionistů a na straně kreacionistů.

Na první pohled se zdá tento argument takový, že nedává žádný smysl, co se evoluční teorie týče. Druhý zákon termodynamiky říká: „Není možný žádný proces, v kterém je jediným výsledkem přesun energie z chladnějšího do teplejšího tělesa.“ Dle evolucionistů se dá druhý termodynamický zákon popsat jako: „Entropie uzavřeného systému se nemůže zmenšit.“ Entropie se dá popsat jako indikace nepoužitelné energie a často také odpovídá intuitivním představám neuspořádanosti nebo náhodnosti. Kreacionisté díky tomu vykládají druhý termodynamický zákon tak, že věci neustále spějí od určitého řádu k chaosu. Kreacionisté však přehlíží fakt, že život není uzavřený systém. Termodynamický argument proti evoluce ukazuje pouhé nepochopení evoluce stejně tak jako termodynamiky. Evoluční teorie tvrdí, že organismy se reprodukují s pouze malými změnami mezi jednotlivými generacemi. Dle evolucionistů kreacionisté tento argument vyhání do příliš velkých extrémů a myslí hned u evoluční teorie do extrémů, a ne na postupné malé krůčky, jak se evoluce vyvíjí. Jakmile se však nějaké rozdíly objeví, teorie evoluce vyžaduje, že tyto rozdíly povedou k rozdílnému evolučnímu úspěchu.

Evolucionisté tvrdí, že kreacionisté nesprávně formulují 2. termodynamický zákon tím způsobem, že všechny věci vždy postupují od řádu k nepořádku. Ovšem nejen kreacionisté, ale i většina vědců tvrdí, že systémy či procesy ponechané samy sobě mají určitou tendenci přecházet od řádu k neuspořádanosti.

Evolucionisté také tvrdí, že chyba kreacionistů spočívá v tom, že opomíjejí skutečnost, že život není uzavřený systém. Dle nich je skutečnost, že v izolovaném systému (systému, do něhož nevstupuje ani nevychází energie ani hmota; nejedná se o uzavřený systém) je 2. termodynamický zákon jako takový neporušitelný a v otevřeném systému (systému, do něhož lze přidávat novou energii nebo hmotu) může existovat značné porušení. Evolucionisté říkají, že život je irelevantní pro 2. zákon a jsou přesvědčeni, že každý živý systém je výjimkou z 2. zákona. Ale i když je vesmír považován za uzavřený systém, Země je výjimkou. Země je totiž otevřený systém. Slunce nám totiž poskytuje obrovské množství energie. Sluneční energie nám ale entropii (zvýšení, organizované složitosti, spíše budování než rozpad) nesnižuje. Ve skutečnosti nám sama o sobě entropii zvyšuje, sama o sobě urychluje přírodní procesy, které následně způsobují rozpad, neuspořádanost a dezorganizaci na Zemi.

Pozemské živé systémy mají dva základní prvky. Prvním z nich je DNA každého živého organismu, který obsahuje veškerý kód potřebný k řízení procesu budování organismu od počátečního semínka nebo buňky až po úplně funkční exemplář, který je doplněn o všechny potřebné instrukce pro udržení každého z jejich složitých systémů. Druhou základní složkou jsou zabudované mechanismy pro efektivní přeměnu a ukládání přijaté energie. Z tohoto tedy vidíme, že ve skutečnosti živé organismy neporušují 2. termodynamický zákon ani nejsou irelevantní vůči 2. zákony. Ve skutečnosti mají v sobě zabudované informace a mechanismy přeměny energie, které jim umožňují budovat jejich fyzické struktury. Každý živý organismus je sám o sobě vysoce složitým a organizovaným výtvorem, který je schopen žít v zemské otevřené soustavě – biosféře.

Dle evolucionistů si kreacionisté snaží cosi obejít tvrzením, že informace, kterou nesou živé organismy, jim umožňuje vytvářet řád. Ale řád z neuspořádanosti je běžný i v neživých systémech (např. sněhové vločky, písečné duny, tornáda, krápníky, blesky atd.). Všechny živé věci jsou vysoce složité a organizované. Každá věc je na svém místě a funguje podle svých instrukcí, aby udržovala organismus v chodu.

Přechodná fosilie je taková, která vypadá, jako by pocházela z organismu středního mezi dvěma rodovými liniemi – má některé vlastnosti linie A a některé rodokmenu B a také některé vlastnosti přechodné fáze, která je mezi těmito liniemi. Přechodné linie se mohou vyskytnout mezi například řády, druhy, rody atd. Tvrdit, že neexistují žádné přechodné linie, je naprosto mylné. Paleontologie sama odkryla několik tisíc druhů přechodných fosilií. Soubor fosilních dokladů je ale velmi nepravidelný a nejspíše tak vždy bude. Důvodem toho je eroze a řídkost podmínek příznivých pro vznik zkamenělin. Přechodné se nemusí nutně vyskytovat ve velkých oblastech a ve velkých populacích, mohou se také vyskytovat v malých oblastech a populacích a také relativně v krátkém časovém období, ovšem v těchto podmínkách je složitější tuto přechodnou fosilii najít. Jako důkaz přechodných fosilií můžeme považovat přechod několika plazů na savce anebo přechod ryb na obojživelníky.

Kreacionisté se však ptají na otázky, kde se všechny tyto přechodné formy nacházejí. Dle evolucionistů se ale toto mylné pochopení nachází v tom, jak jako lidé automatiky zařazujeme věci do určitých kategorií. Lidé si myslí, jak určitá kategorie je jasně daná a ohraničená a nic přechodného do těchto kategorií zasahovat nemůže. Pravda je však podle evolucionistů taková, že kategorie jsou vytvořené člověkem a jsou umělé. Příroda jako taková není jimi nijak omezována a neřídí se jimi.

Někteří kreacionisté tvrdí, že hypotéza přerušované rovnováhy byla navržena proto, aby vysvětlila mezery v nálezech fosilií. Ve skutečnosti byla ale evolucionisty navržena proto, aby vysvětlila vzácnost přechodných forem, nikoliv jejich absenci.

Tento argument si evolucionisté vykládají tak, že tito lidé, kteří tento argument používají, absolutně nerozumí evoluční teorii. Náhoda určitě nějakým způsobem v evoluci nějakou roli, ale tento argument naprosto ignoruje fundamentální roli přirozeného výběru – a právě výběr je naprostý opak náhody. Náhoda v podobě mutací poskytuje genetickou variaci, která je takovou surovinou, s níž musí přirozený výběr pracovat. Odtud přirozený výběr poskytuje určité variace. Pokud se změní prostředí, vytvoří se nové variace, které následně vedou ke vzniku odlišných druhů. Škodlivé mutace obvykle rychle vymřou, takže nezasahují do akumulace prospěšných mutací.

Abiogeneze také neprobíhá čistou náhodou. Atomy a molekuly se řadí podle svých chemických vlastností a ne náhodně. Někteří lidé stále argumentují tím, že je velice nepravděpodobné, aby se daná sebe-replikující se molekula vytvořila v daném bodě. Výpočet pravděpodobnosti abiogeneze je bezcenný, pokud neuzná nezměrnou řadu počátečních látek, z nichž se první replikátor mohl utvořit, pravděpodobně nesčetné odlišné formy, který první replikátor mohl mít. Fakt, že velká část celé stavby replikující se molekuly, kterou by vše začalo, by byla nenáhodná.

Evoluce jako slovo má více významů. Jeho biologická definice je „změna v četnosti alel v čase.“ Dle této definice je evoluce nepopíratelný fakt. Ale podle lidí je evoluce proces, kdy všechen život povstal z jednoho společného předka a mnoho lidí věří, že i tento proces je i faktem. Společný původ však není teorie evoluce, ale pouhý zlomkem této teorie. Teorie evoluce říká, že se život vyvinul a také zahrnuje mechanismy (například mutace, přirozený výběr a genetický drift), které vedou k dosažení vysvětlení, jak se život vyvíjel.

Teorie evoluce se ale považuje za pouhou teorii. Teorie ve vědeckém slova smyslu je „koherentní skupina obecných tezí použitých jako principy vysvětlení pro nějakou třídu jevů“. Tento pojem nezahrnuje nejistotu. V podstatě lze říct, že vědecké teorie se od vědeckých zákonů liší tím, že vědecké zákony lze vyjádřit mnohem stručněji.

Evoluce jako taková má to, co má každé vědecké tvrzení – důkazy. Evoluční teorie je podporována celou řadou pozorování a pokusů v několika oblastech – například v genetice, anatomii, ekologii, ve zvířecím chováním, v paleontologii a dalších.

Vědci tvrdí, že vesmír vznikl před 4,6 miliardy let díky hustému rotujícímu kotouči, kde se v něm mohla zažehnout atomová pec, která měla za následky vznik Slunce a následné protoplanety. Tohle vše je ale pouhá domněnka a není to nijak vědecky podložené. O tom, že toto tvrzení pravdou není, existuje několik spekulací, ať už jsou fyzikální anebo například také náboženské.

Existuje zde i pravděpodobnost, že vesmír vznikl úplnou náhodou. S tímto argumentem ovšem nesouhlasí mnoho fyzikálních zákonů. Podle křesťanů byl ale vesmír stvořen Bohem. Navíc je tato teorie dokonale promyšlená a je velmi těžké s křesťany o její nepravdivosti argumentovat.

Dnešní odborníci se domnívají, že život vznikl nashromážděním hmoty již v praoceánech. Následně díky vyšší teplotě vznikly složitější molekuly, které následně způsobovaly přeplněnost oceánu. Na tuto teorii existuje spousty pokusů. Jeden z pokusů vypadal, že by mohl tuto teorii potvrdit, ale problémem tohoto pokusu bylo, že vědci při něm nepoužívali kyslík, který je pro evoluci velmi důležitý.

Vědci tvrdí, že vesmír vznikl před 4,6 miliardy lety Velkým třeskem. Jak ale v takovému číslu přišli? Galaxie se blíže ke svému středu točí rychleji, což by znamenalo, že dnešní galaxie nebudou kulaté – což není pravda. Vědci tvrdí, že proměna červeného obra v bílého trpaslíka trvá miliardy let – jak to mohou vědět? Náš Měsíc se každým rokem o málo centimetrů od Země vzdaluje. Pokud by ovšem byl vesmír miliardy let starý, znamenalo by to, že Měsíc a Země by byly před miliardami let v sobě. Tyto, a ještě několik dalších důkazů nám říká, že stáří vesmíru je velmi spekulativní.

Několik lidí tvrdí, že evoluční teorii lze pozorovat ve fosilních nálezech. Postupná změna lze podle nich sledovat na archeologických nálezech. Pokud by to ale tak bylo, našly v se v archeologii i přechodné fáze, které se ovšem nikde nenachází.

Země je plná podivuhodných zvířat, která se perfektně přizpůsobují svému okolí. Mezi tyto živočichy patří například škeble Lamphilis, která má vzadu škeble vybudované lákadlo na sladkovodní ryby. Dalším je filipínská ďasová rybka, která používá podobnou taktiku jako škeble Lamphilis. Často si lidé nedokážou vysvětlit, proč tito živočichové jsou tolik vyvinuté. Proč jsou tolik vyvinuté pouze tito živočichové, a ne všichni živočichové, je otázkou. Darwinismus je také náboženství

Většina tvrzení evoluční teorie není založeno na vědeckých faktech, ale pouze na domněnkách. Proto se evoluční teorie nazývá evoluční teorií. Několik otázek nelze dokázat vědecky. Křesťané věří, že vše stvořil Bůh, vědci se domnívají, že se život vyvíjel pozvolna z kamene až k člověku. Ani jednu z těchto teorií nelze dokázat.

Prvním důkazem je bičík bakterií. Vědci zjistili, že bičík bakterií se skládá ze stejných částí jako lodní motor. Dle evoluční teorie není možné, aby něco tak dokonale skloubeného vzniklo samo o sobě.

Druhým důkazem je oko. Oko je neredukovatelným systémem. Oko se totiž nevyvíjí postupně, protože jeho součásti jsou na sobě závislé.

Třetím důkazem je brouk ostřelovač. Je to tmavý brouk o velikosti asi 1 centimetru. Má ale nezvyklý způsob obrany. Otvorem, který má v zadečku, dokáže vystříknout na svého nepřítele kyselinu. Otázkou ale je, jak si brouk v sobě dokáže vytvořit kyselinu, aniž by si sám neublížil. Brouk má v sobě složitý mechanismus, který by nefungoval, pokud zde nejsou přítomny určité látky ve správné konfiguraci a ve správném čase.

Čtvrtým důkazem je srážlivost krve. Jak se dokáže krev srazit na místě škrábnutí nebo odřeniny? Musí být pro to splněny určité podmínky. Sraženina musí vzniknout ve správný čas na správném místě, abychom nevykrváceli. To ale celkově odporuje evoluční teorii.

Sociální darwinismus byl už před Darwinem. Klíčová slova této politické teorie jsou boj o život s přežití nejzdatnějšího. Původní je sociální darwinismus sociální teorií, která byla posílena Darwinovými empirickými výzkumy. Úsilí o přírodovědnou interpretaci dravě proniká do souvislosti sociálních, humanitně vědných i etických věd.

Konkurence (soutěž) se osvědčila jako rozhodující motor pokroku a samoorganizování společnosti umožňující svobodu. Bezmezná konkurence ovšem patří k základním ohrožením společenského řádu. Objev konkurence jako organizačního principu patří jak v přírodě, tak i ve společnosti k nejdůležitějším poznatkům o lidských dějinách.

Nejpohodlnější reakcí na problematické dějiny dialogu mezi evoluční teorií a etikou je snaha zcela oddělit sféru přírodních věd – a etiku, teologii či kulturu. Společným znakem obou věd je stejná představa modelu – ústřední silou pokroku je boj o život. Sociální darwinismus je jako takový plný rozporů – není jednotný, štěpí se v bezpočet směrů i pokusů o soužití s jinými tradicemi. Kdyby byl darwinismus bez biologického kontextu, spousty pojmů by záhy bylo natolik neurčitými a mnohoznačnými, že by tyto pojmy byly v podstatě nepoužitelné.

Jedna se základních myšlenek sociálního darwinismus – přežití nejzdatnějšího je prázdnou formulí. Pokud tuto formuli převedeme do reálného života, ze slova zdatnost se stane slovo přežití. V přírodě neexistuje žádné měřítko pokroku. Lidé, kteří se fakticky prosadili, jsou automaticky považování za nejzdatnější …

Zdůvodnění etiky nelze odvodit přírody. Musí se vztahovat k člověku jako morální bytosti a individuálnímu subjektu mravního jednání. Základní biologický předpoklad rasově pojatého sociálního darwinismu je rozhodující selekční jednotkou v průběhu evoluce je rasa či druh, platí za vyvrácený. Sociálnímu darwinismu byl tím odňat jeho biologická základ.

Také svobodu člověka nelze dokázat, ale lze ji subjektivně zakoušet a pokládat za pravděpodobnou jako nezbytný předpoklad etické argumentace.



Počet shlédnutí: 94