Folklór Střední Asie

Lidová tvorba Střední Asie je formována mnoha vlivy. Historický vývoj regionu sahá do dávné minulosti a území Střední Asie bylo významným migračním koridorem. Od 4. století se na území začaly objevovat turkické kmeny, ke kterým se hlásí dnešní turkické národy. Od starověku zde byly vyspělé státy, jako například Chorézmská říše a do území Střední Asie zasahovala i Persie a říše Alexandra Makedonského. Po rozšíření islámu se začala formovat státní zřízení, které lze považovat za předchůdce dnešních republik. V současné době se urbanizované oblasti od místního folkloru vzdalují, ale ve venkovských oblastech, které ve Střední Asii převládají, tradice stále přetrvává. ^{1) 2) 3) 4)}

Cílem práce je představit českému čtenáři folklór v postsovětských republickách Střední Asie. Česká média oblast Střední Asie zmiňují málokdy a tak je pro velkou část české populace tento region neznámý a exotický. Střední Asie tak je v podvědomí společnosti zapsána pouze jako bývalý Sovětský svaz.

K vypracování práce bude použita technika studia dokumentů. Studium dokumentů, ať už v knižní podobě, nebo na internetu, patří mezi neinvazivní (neobtěžující) techniky sběru dat. Jejím úkolem je uvedení výzkumníka do daného tématu a seznámení ho s nezbytnými informacemi, které pak následně zpracovává, ověřuje či rozšiřuje.

Jak již bylo zmíněno výše, v české literatuře se se Střední Asii často nesetkáme. Velká část literatury, která pojednává o Střední Asii je psána rusky a neznalost tohoto jazyka byla handicapam při zpracování této práce. Hlavním zdrojem informací byly internetové články a publikace ve kterých byl folklór Střední Asie zmíněn spíše okrajově. Působení civilizací v této oblasti podobrně zachycuje publikace History of civilizations of Central Asia, která vznikla pod záštitou organizace UNESCO. Slavomír Horák pak v publikaci Střední Asie mezi Ruskem, Čínou a Středním východem uvádí specifika každého z regionů a tím čtenáři pomáhá pochopit místní podmínky.

Pojem kultura nemá jednotnou definici. Jejím hlavním znakem je, že je typická pro působení lidské společnosti. Kultura je definována jako souhrn materiálních a duchovních hodnot společnosti v určitém čase a místě (tedy vše, co není vytvořeno přírodou). Kultura není přenášená geneticky z generace na generaci, ale jedinec si ji musí v průběhu života osvojovat. Zahrnuje v sobě všechny projevy sociálního života člověka, tedy vše, co není vytvořeno přírodou. Kulturu jako celek obvykle rozdělujeme na hmotnou a nehmotnou. Nehmotná kultura je předmětem zkoumání více vědních disciplín a jedním z nich je také folkloristika. ⁵⁾

Folkloristika zkoumá umělecké projevy lidí, jako je tanec, divadlo, hudba a ústní lidová slovesnost. Právě slovesnost je neodmyslitelnou součástí folkloru a duchovní kultury národa.

Folkloristika se dělí na folkloristiku slovesnou, která se zabývá slovesnými a dramatickými projevy. Dále máme folkloristiku hudební i taneční. Folkloristika je vědou stojící na pomezí literární vědy a etnografie. Podklady pro folkloristiku jsou literární prameny jako jsou zápisky písní, rčení, pohádek, pranostik. ^{6) 7)}

Hlavním rysem folkloru je, že nositelem je lid a to především z nižších vrstev. Tyto vrstvy tvoří jádro národa a nebývají zasaženy tzv. “vysokou kulturou”. Folklór je jevem kolektivním, tvořený lidem. Přestože každý folklórní útvar má svého autora a interprety, autor zpravidla s postupem času přechází do anonymity a dílo přebýrá společnost. Folkór je charakteristický také tím, že je orální. Nejčastěji se traduje z generace na generaci. ^{8) 9)}

Do lidové slovesnosti řadíme literární díla, která jsou šířena ústně. Zpravidla je šířena prostým obyvatelstvem a vzniká už od nejstarších dob, kdy lidé neznali písmo. Díla lidové slovesnosti nemívají uzavřenou podobu a jejich autor bývá anonymní. Lid tyto díla ústně šíří a nevědomky i upravují. ¹⁰⁾

Z lidové slovesnosti se zpočátku objevují pranostiky, přísloví a pořekadla. Touto formou si lidé mezi sebou předávají životní zkušenosti z oblasti přírodních jevů i mezilidských vztahů. Rozsah lidové slovesnosti se později rozšiřuje o náboženské mýty, legendy a pověsti. Lidové pověry pak slouží jako inspirace pro pohádky, ve kterých často vystupují nadpřirozené postavy. Dále můžeme do lidové slovesnosti zahrnout nejrůznější lyrické i epické písně, které doprovázely různé rituály. ¹¹⁾

Až do poloviny devatenáctého století převládala v regionu právě ústní lidová slovesnost. Jednalo se především o bajky, pohádky, písně a hrdinské eposy, tzv. dastany. Tento žánr je pro Střední Asii typický. Eposy byly sepisovány při odposlechu pěvců z různých krajů, takže existuje mnoho variant jednoho příběhu. Pěvci jsou ve Střední Asii velmi vážení a to i dodnes. Adept na pěvce musí mít jednak předpoklady, jednak zvláštní výuku a navíc i výbornou paměť, aby mohli přednášet publiku dlouhé eposy, které mohou mít až tisíce veršů. Například v Uzbekistánu trvá tato výuka dva až tři roky a před udělením titulu pěvce je nutné zazpívat před publikem jeden z vybraných dastanů. ¹²⁾

Od dávných časů mělo slovo a hudba zvláštní místo ve kazašské společnosti. Kazašský folklór je ovlivněn nomádským způsobem života. Kazašský ideál umění předpokládá perfektní zvládnutí slova, jazyka a rytmu. Kazaššké přísloví praví: “Ardam- bashi ti”, což ve volném překladu znamená “Ve slově je ctnost” a dalším příslovím je “Oner aldy - kyzyl til”, což bychom mohli přeložit jako “Ve výmluvnosti je umění”. Slova tak musí za doprovodu dvoustrunného nástroje dombra plynout přirozeně a zanechat tak na posluchači maximální dojem.

S popisy literárních soubojů ve kterých se účastníci předháněli ve výmluvnosti před diváky, se setkáváme v kazašských legendách. Soudě dle historických textů se pěvci předháněli v improvizaci a zpívali verše o lásce a přírodě. V té době jsme se mohli setkat se třemi typy básníků. Tzv. akyny, kteří se vyživali v improvizacích ve verších. Ilustraci tohoto pěvce s tradičním nástrojem dombra vidíme níže na obrázku. Dále ve Střední Asii působili potulní pěvci jyrausi a olenshii, kteří se účastnili zmíněných soutěží.

¹³⁾

Tito pěvci přizpěli k tomu, že originální kanon, rytmus a struktura písní byla zachována po staletí. Tímto způsobem se dochovaly svatební, smuteční i pohřební písně. Tyto i ostatní písně nám tak dávají obraz historických událostech ale i o každodenním životě kazachů. Tyto písně se dochovaly i přes události patnácetého a šestnáctého století. Pád Kipčackého chanátu, konfilkt s Kalmyky i rozpad Kazašského chanátu.

Epická poezie z těchto dob je ceněná hlavně kvůli své vysoké výpovědní hodnotě. Za svůj národní poklad ji pokládají nejen Kazaši, ale i Kyrgyzové, Tataři, Uzbekové a další. Eposy Batyr-Koblandy, Er-Targyn, Alpamys, Kambarbatyr, Er-Kokshe a Er-Edige vyprávějí o životě a vítězstvích stepních bojovníků. Mezi Kazachy je nejslavnějším hrdinským eposem Batyr-Koblandy, který přetrval po mnoho generací řečníků až do současnosti, a je asi 6500 řádků dlouhý. ¹⁴⁾

Lidová slovesnot je tvoří základ současné uzbecké literatury. Příběhy o hrdinech čelících zlým silám i utlačitelům, si lidé předávali po staletí. Mezi tyto příběhy můžeme zařadit eposy Koroghlu a Alpamysh. Epos Alpamysh který vypravá příběh o hrdinství a odvaze uzbeckých válečníků, přetrvává dodnes. Sověti o tento epost projevili neobyčejný zájem a využili ho k propagaci tradičních sovětských hodnot na územní Střední Asie. Dalším příkladem lidové slovesnosti velkého rozsahu je cyklus legend o chytrém Effendi-Hodja Nasreddinovi, který se vysmíval bohatým a pyšným lidem.

Jedenácté století přineslo mnoho děl ovlivněných islamismem. Jako příklad můžeme jmenovat báseň Kugadau Bilig (ve volném překladu “Umění odpouštět”) jejíž autorem je Yusuf Khas Khadjib Balasaguni. Vzniklo i mnoho dalších básní, jejichž názvy bychom mohli přeložit jako “Štěstí v moudrosti” a “Dar pravdy”.

¹⁵⁾

Zlatým věkem uzbecké literatury je období vlády Amira Timura a jeho dynastie. V této době byla díla odproštěna od náboženského vlivu. Z tohoto období pochází významný orientální básník, politik a filosof Alisher Navoi (1441-1501), na obrázku, který je považován za zakladatele uzbecké literatury. Jeho dílo Chordevon a Khamsa bylo přeloženo na mnoha světových jazyků. ¹⁶⁾

Rekonstrukce literární historie je nesmírně obtížná. Z důvodu neexistence vzdělávacích a literárních institucí. Turkmenové žili pod nadvládou Peršanu, ale i jiných národností. To způsobilo, že nebylo usilováno o zachování díla turkmenských spisovatelů. To, co o turkmenské literatuře víme je známo ze znovunalezených rukopisů nebo z ústní tradice bardů. ¹⁷⁾

¹⁸⁾

Historii turkmenské literatury můžeme rozdělit na tři úseky, které reflektují dějiny Turkmenistánu. Období před přijetím islámu, období islámu a doba ovlivněná západními vlivy. Do té doby, než přišel do Střední asie islám, byla turkmenská literatura především orální. Nejstarším příkladem turkmenských textu jsou obelisky, tzv. orhuny, které jsou datovaný do 7. století a začátku 8. století. Tyto pamětihodnosti byly napsány pro tehdejší prince říše a texty jsou považovány za národní bohatsví a ukázku starého turkmenského písma. Mezi díla datována do tohoto období patří i Yaratilis, Saka, Oguz-Kagan, Göktürk, Uygur and Manas ¹⁹⁾

Kyrgyzská literatura měla až do sovětské doby podobu pouze ústní lidové slovesnosti. V té době se rozvíjely všechny literární formy. Kyrgyzsán je ale proslulý svými eposy. Asi nejznámější eposem je kyrgyzský národní epos Manas, který je považován za vrcholné dílo žánru dastan. Epos se vztahuje k historickým událostem, kdy proti sobě bojovali Kyrgozové a Číňani. Pro Kyrgyze jde takřka o národní dědictví, které se ústní podobou předávalo po stovky let. Manas je výjimečný svým rozsahem, jeho nejdelší verze má půl milionu veršů. Epos Manas je členěn na tři hlavní dějství dětství, život a smrt samotného Manase, další část se zabývá životem jeho syna Seiteie a poslední část se týká životem Manasova vnuka, Seiteka. K zajímavým přírodním úkazům se často pojí legendy, kterými si lidé vysvětlují, jak přírodní jevy vznikají. Je tomu tak i ve Střední Asii. Mnoho legend se pojí k masivu Jeti-Oguz, což v překladu znamená sedm volů. Tento masiv leží v Kyrgyzstánu v provincii Issyk Kul. Právě Sedm volů je název první legendy, která se k masivu pojí. Pojednává o chamtivém chánovi, který ukradne sousedovi manželku. Ten žádá o vrácení, ale je zrazen. Na konci stihne chána spravedlivý trest. Další legendy pojicí se k masivu jsou: Sedm krvavých skal a Zlomené srdce.

Často je zmiňována podobnost středoasijských eposů s eposy řeckými. Můžeme zachytit analogii v dětství hrdinů, kdy často pocházeli z prostých podmínek, vychovávali je pastýři a mnoho dalšího. Tato podobnost se netýká pouze Manasu, ale i dalších dastanů.^{20) 21)}

Žánr, který se podobá více Ruskému folklóru jsou pohádky. Vyprávějí je profesionální „pohádkáři“ a stejně jako eposy, byly pohádky zapsány až v posledních dvou staletích. Kazašskou národní pohádkou je Er tostik. Tato pohádka se v roce 2010 dočkala i svého filmového provedení a stala se tak prvním kazašským celovečerním animovaným 3D filmem. ²²⁾

Tádžičtina a tradice ústní lidové slovesnosti má své kořeny už v 10. století našeho letopočtu. Do 15. století se tádžická literatura prolínala s perskou. K osamostatnění došlo až v období tzv herátské renesance v 15 století. V 16 století se rozvinula trz. dvorská a řemeslnická poezie. V důsledku válečných nepokojů v 17. a 18. století došlo k útlumu literární produkce. Na starobylých tádžických dílech a silné literární tradici staví i současný tádžický folklór. Tuto starou tradici udržují umělci, kteří doteď přednáší eposy a básně, které jsou součástí legend. Stejně jako v Kyrgyzstánu, tak i v Tádžikystánu je rozkvět beletrie datován do 20. století. Po začlenění do sovětského svazu začala být literatura ovlivňována politikou. ²³⁾

Středoasijské republiky mají velkou část literární historie společnou. Střídající se nadvláda nad územím zapříčinila to, že literární památky nebyly dochovány a tak se stala Střední Asie typická svou orální tradicí a především eposy. Toto umění dotáhli středoasijci k dokonalosti. Pěvci přednášející tisíce veršů obchází kraje dodnes a uchovávají tak příběhy staré stovky let. Tito pěvci mají ve Střední Asii vysoké postavení, protože zvládnutí této disciplíny vyžaduje mnohaletou praxi. V dobách Sovětského svazu byly některé z příběhů využívány k vyzdvihnutí socialistických ideálů a probuzení těchto vlastností v obyvatelích Střední Asie. Významný rozkvět beletrie na tomto území je datován až do 20. století.

Počet shlédnutí: 60