IV. Druhá světová válka, Benešovy dekrety a odsun Němců

Otázky proti usnutí:

Jaká byla hlavní příčina, proč se Francie a Velká Británie v roce 1938 rozhodly nepomoci Československu bránit se proti Hitlerovi?
A) Obávaly se další války, protože první světová válka byla stále v živé paměti.
B) Považovaly Československo za hrozbu pro evropský mír.
C) Měly tajnou dohodu s Polskem o rozdělení československého území.

Jaký byl oficiální důvod, proč Němci uzavřeli české vysoké školy v říjnu 1939?
A) Kvůli demonstraci 28. října a pohřbu studenta Jana Opletala, které přerostly v protesty.
B) Protože české univerzity odmítly přijímat německé profesory.
C) Kvůli sabotážím v českých továrnách vyrábějících pro německou armádu, do kterých se zapojovali studenti.

• Hácha projev 1939 (ale i Tiso, Ribbentrop) - https://www.youtube.com/shorts/BHWtkpJgduQ

---

Vážení a milí studenti, dobrý den. Dnes se vydáme na cestu jedním z nejtemnějších období našich dějin, které mělo na česko-německé vztahy nejvíce devastující vliv. I když toto období bylo relativně krátké, v době války se čas zdá nekonečný.

Budeme mluvit o době ještě před začátkem války, který historici napsali do učebnic dějepisu jako 1. září 1939, ale to si ještě řekneme později, to je dost relativní, jaký datum budeme považovat za skutečný začátek války. Řekneme si něco o Mnichovské dohodě, která měla zaručit Evropě mír, na úkor československého území, podíváme se do Protektorátu, jak to vypadalo během války a pak na konci války, o Benešových dekretech a odsunu Němců. Nebude to veselé, ale kdo hledá v historii jednoznačné hrdiny a padouchy, ten je tam málokdy najde. Historie je komplikovaná, a pokud bychom ji chtěli zjednodušit na černobílé vyprávění, dopadli bychom jako ti, kteří se jí snaží přepisovat podle momentální politické potřeby.

Navštivme tedy Mnichov na podzim roku 1938.

My už dneska dobře víme, jak to dopadlo, ale zase si musíme uvědomit, že to nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Víte, když se v roce 1933 dostal Hitler v Německu k moci, nikdo asi netušil, co všechno má v plánu. Tedy… vlastně to napsal už dávno předtím v knize Mein Kampf, ale to nikdo nebral moc vážně.

To mohl být nějaký další díl Zápisků šílencových, no ale pak se bohužel ukázalo, že na tom něco bude, že Hitler to myslel vážně, a to s tím šílencem se to také až zas tak nevylučovalo.

Hitler začal pomalu, ale jistě porušovat všechny možné smlouvy a dohody, které ukončily první světovou válku. Před chvílí jsem říkal, že v učebnicích dějepisu je začátek druhé světové války 1. září 1939, ale někteří historici celkem oprávněně říkají, že druhá světová válka vlastně začala s koncem první světové války. Já s nimi úplně souhlasím, protože ty nespravedlivě nalajnované hranice po první světové válce, to dělení států na „mocnosti“, které mohly všechno, a ty ostatní, které se musely skoro ve všem přizpůsobovat, ale hlavně ty strašlivé válečné reparace, co vítězné mocnosti napařily Německu,

z nichž největší část reparací připadla Francii, ale podílely se na nich i Belgie, Británie a další státy, to vedlo k tomu zhroucení německého hospodářství, hyperinflaci, a to vyneslo Hitlera v Německu k moci.

Jak tu moc po demokratických volbách uchvátil, tak si přestal brát servítky úplně a demokracii v Německu pohřbil a v té době se nezdálo, že by to Němcům zas tak moc vadilo. Když se dostal k moci, reparace už platit nemusel, ale stejně na ně ve svých projevech často poukazoval. V roce 1935 zavedl povinnou vojnu, i když to nesměl. To jasně zakazovala Versailleská smlouva z roku 1919.

Pak v roce 1936 poslal vojáky do Porýní - to byla oblast, kde podle smluv z první světové války zase vůbec žádní vojáci být neměli. Francie a Británie jen koukaly a nic neudělaly. Mám tady citát, který se připisuje Winstonu Churchillovi, ale i když to třeba takto neřekl, tak to vystihuje situaci před Mnichovem i po Mnichově, a to si myslím, že stojí za zapamatování: „Měli jsme na výběr mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu - a budeme mít hanbu i válku.“
No a přesně tak to bylo. Krásná ukázka toho, že pacifismus na válečné šílence neplatí. Hitler viděl, že si může dělat, co chce, a tak šel dál. Nahrávalo mu i to, že v mezinárodní politice byl Sovětský svaz vnímán jako větší hrozba než Německo. Možná i proto se nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz dokázaly tak snadno a dobře dohodnout.

V březnu 1938 si vzal na mušku Rakousko. Připojil ho k Německu - tomu se říká anšlus. Zase nikdo nic neudělal. I když tady, abychom byli spravedliví, tak tomu spousta tehdejších Rakušáků tleskala, a nebylo jich až zas tak málo.

Že to bylo v rozporu s mezinárodním právem, po tom ani pes neštěk.

A pak… pak přišli na řadu naši sudetští Němci. V minulé přednášce jsme si říkali, jak prvorepublikové Československo vůči jejich požadavkům na autonomii moc vstřícné nebylo. Zase taková ta pozice síly – my vládnem, my poroučíme, vy musíte poslouchat. Ale takovým způsobem se loajální občané nezískají.

Přišel Henlein a podle svých deklarací se považoval za řádného občana Československa. Dokonce se mu i podařilo vyhrát volby v Československu v roce 1935 – o tom jsme mluvili na minulé přednášce. Ani u něj ze začátku nebyly nějaké požadavky na rozbití Československa. Požadavkem byla autonomie, kterou ovšem prvorepublikové Československo nechtělo dát ani Slovákům, ani Podkarpatské Rusi. Jenže v březnu 1938 si ho pozval Hitler na kobereček, a od té chvíle už žádná autonomie nestačila – sudetské oblasti měly jít rovnou do Říše.

Stát na to byl částečně připravený. Už v roce 1936 byla vytvořena Stráž obrany státu (SOS) – speciální bezpečnostní jednotky složené z četníků, policistů, finanční stráže a vojáků v záloze.

A právě tihleti „sosáci“ byli v těch zářijových dnech první na ráně. Byli často v menšině, špatně vybavení, ale bojovali. V těchto bojích padlo 84 příslušníků SOS a stovky dalších byly zraněni, a to dokonce po tom Mnichovu, tedy po 30. září 1938.

Můžu vám říct příběh jednoho z nich, protože jako malý kluk jsem znal vdovu po něm, paní Rettovou. Ten její manžel Vojtěch Rett byl původně úředník ve Kdyni, ale v září 1938 narukoval k SOS. 8. října ho postřelili a zajali henleinovci. Odvlekli ho na samotu, kde ho brutálně mučili. Přeražená žebra, bodné rány, proražená lebka… Takhle může vypadat národnostní nenávist. Když Němci jeho tělo předávali zpět československým úřadům, doprovázeli ho SS-mani v černých uniformách. Na povel velitele vzdali mrtvému vojenskou poctu. Dost ošklivá ironie: nejdřív ho umučili – a pak mu salutovali.

Ale Henleinova strana nebyla jediná, kdo tehdy dostával pokyny zvenčí. Nespokojení byli i Poláci a Maďaři – a taky si přišli pro svůj díl. Na severu republiky docházelo ke střetům mezi Čechy a Poláky,

na Slovensku s Maďary.

Ve všech případech se jednalo o koordinované akce s cílem rozvrátit republiku. Československá armáda sice zvládla situaci stabilizovat, ale čas pracoval proti ní. Přestože naši vojáci a bezpečnostní složky pohraničí ubránili, politické rozhodnutí ve prospěch Hitlera už bylo dávno učiněno. Po Mnichovské dohodě se republika musela svého pohraničí vzdát, a i když boje tím formálně skončily, útoky na české obyvatelstvo pokračovaly ještě několik týdnů.

Takže pokud se někdy setkáte s názorem, že „Češi se v roce 1938 ani nebránili“, tak to rozhodně není pravda. Bránili, a to velmi tvrdě. Jenže sami proti celé Evropě neobstáli.

Měli jsme sice na papíře spojence – Francii, potažmo Velkou Británii, ale… Západ se strašně bál další války, protože první světová válka byla pořád v živé paměti. A britský premiér Chamberlain [čemblín] si myslel – nebo si to možná chtěl myslet – že když Hitlerovi něco málo dají, že se spokojí a bude klid.

Přitom Československo se na obranu velmi důkladně připravovalo. Už od poloviny 30. let budovalo pevnostní linii podél hranic s Německem, Polskem a Maďarskem. Bylo postaveno téměř deset tisíc betonových pevnůstek, takzvaných „řopíků“ - ten název byl bylo podle toho, kdo to nechal stavět: Ředitelství opevňovacích prací.
https://photos.app.goo.gl/qzwh2A9GDgunXket8
No a ty řopíky měly zpomalit a oslabit případný útok.
https://photos.app.goo.gl/Z2NNkZUpjGYpGjc46
V některých místech, jako v okolí Prahy, se stavěly dokonce vnitrozemské obranné linie. Opevnění bylo inspirované francouzskou Maginotovou linií
https://photos.app.goo.gl/gY4pMEEf1t8DnA2N7 https://photos.app.goo.gl/fyGtBKgXTf9cMdDaA https://photos.app.goo.gl/vTLKRssSBEpnuwNs8
a v kombinaci s armádou připravenou k mobilizaci to znamenalo, že Hitler by musel počítat s těžkými ztrátami. A s tím se mu do války proti Československu moc nechtělo.

Jenže přišlo září 1938, den po svátku českého patrona svatého Václava. Britové a Francouzi se v Mnichově domlouvají s Hitlerem, že Sudety budou předány Německu. To byl pro představitele Československa šok, protože to bylo typické „o nás bez nás“. Vůbec se nemohli ani zúčastnit jednání, ale když vám mocnosti oznámí, že to bude tak, jak si to představují, moc toho nenaděláte.

No a se záběrem pohraničí se přidalo i Polsko s Maďarskem. Takže suma sumárum, Československo přišlo o 41 000 km² území, 4,75 milionu obyvatel a 70 % těžkého průmyslu.

A s tím i o většinu vybudovaného opevnění, které bez boje padlo do rukou okupantů. Čechy a Morava byly dohromady menší než Slovensko a Podkarpatská Rus. Ale je tady ještě jedna zajímavost: jak si ve Francii a v Anglii mysleli, jak zachránili mír, tak právě tím, jak předložili Hitlerovi většinu oblastí s těžkým průmyslem a otevřeli mu vrátka, aby za pár měsíců schlamstnul Československo celé, tak právě ty bývalé československé továrny poskytly Německu klíčový zbrojní průmysl a právě ty toho Hitlera parádně vyzbrojily.

Československá politika zažila otřes, protože dosavadní prezident Beneš to vzdal, už v říjnu odletěl do Londýna, do země, která před pár dny dala Československu obrovskou facku, a tam založil exilovou vládu, kterou Velká Británie a další státy uznaly. Ještě během války pak Anglie a Francie prohlásily, že Mnichovskou dohodu považují za neplatnou a to adresovaly právě československé exilové vládě v Londýně.

Možná si říkáte, že to není jen tak vyživovat celou vládu, kolik let to bude, to v té době nikdo nevěděl, ale tady vás mohu uchlácholit, protože Velká Británie to tak úplně nezištně neudělala, za všechno se musí platit a exilová vláda dostala od Angličanů úvěr.

Československo plánovalo hradit tyto náklady z německých válečných reparací, které ale nikdy nedostalo. Po válce poslali Angličani Československu účet nejen za tu exilovou vládu, ale dokonce i za výcvik československých vojáků, a tam naúčtovali každou fusekli. Tenhleten britský požadavek vyvolal v poválečném Československu docela rozčarování. Protože naši letci u RAF, naši vojáci v Dunkerque [dankerk] nebo i jinde ve Francii – to všechno přece nebylo jen pro Čechy a Slováky, to bylo i pro vítězství Spojenců!

A přesto, místo díků, přišla faktura. Československo nakonec část požadované sumy uhradilo, ale ty jednání o splacení dluhu se táhly až do roku 1982.
https://www.youtube.com/watch?v=mYfLRI4_5Wg

Jak dobu po Mnichovu prožívali lidé - jak už jsme si říkali, někteří z Němců byli úplně nadšení,

ale i spousta Němců, kteří volali po autonomii, byli rozčarováni, protože se z nich stali říšští občané, a to viděli skoro okamžitě, že to tedy žádná výhra v loterii nebyla, to že jsou v Říši. A to ještě pořádně nezačala válka s odvody a boji na frontě - tam museli potom všichni bez pardonu, zatímco muži v Protektorátu toho byli ušetřeni, ale zase museli na nucené práce do Říše v rámci tzv. totálního nasazení.

V pohraničí se nadšení Němců setkává s tichým zoufalstvím Čechů. Ale nesmíme zapomínat, že Němci rozhodně nebyli politicky jednotní a za chvíli byli zoufalí i Němci, kteří předtím otevřeně kritizovali nacistickou politiku. A smutní byli i místní Židé. Češi v Sudetech začínají balit, a kdo nebalí, ten za pár týdnů zjistí, že jeho sousedé se rozhodli, že už k nim vlastně nepatří. Začali balit i ti menšinoví Němci - antifašisté, sociální demokraté a také Židé a mysleli si, že jako bývalí loajální českoslovenští občané budou mít v okleštěném Československu otevřené dveře, ale to se šeredně přepočítali, protože je Československo odmítalo přijímat.

I když československá vláda oficiálně podporovala přijímání uprchlíků, v praxi to bylo hodně složité a často záviselo na místních úřadech. Nijak tomu nepomáhalo ani veřejné mínění - hodně Čechů mělo pocit, že by se měli starat především o své vlastní občany, kteří přišli o domovy v pohraničí.

A pak tady byl zase strach z darebáků, konkrétně z Hitlera, který si nepřál, aby někdo prchal z Říše, to chtěl mít pod kontrolou sám. Hlavně, aby přijetí uprchlíků náhodou Hitlera nějak nevyprovokovalo.

Byl to takový šok, že i básníci měli potřebu vykřičet, že ten Mnichov byl strašná nespravedlnost, že hlavně ta Francie, se kterou jsme měli přímo smlouvu, že nás nechala na holičkách. Jestli dovolíte, mám tady část básně od Jaroslava Seiferta, v 80. letech oceněného Nobelovou cenou za literaturu.

Písnička o Paříži

Ach. Paříž baví se!

Stal se sic trapný případ
a je to poprvé,
meč z ruky jí dnes vypad
a k tomu bez krve.

– Ach, zcela bez krve!

Však přesto hoří neon
i světla nachová
a nový Napoleon
se vrací z Mnichova

Ach, rovnou z Mnichova!

Do čela nového, už pořádně okleštěného Československa byl zvolen Emil Hácha – právník, akademik, člověk, který rozhodně netoužil po politické kariéře, ale v té době to asi nikdo moc nechtěl vzít.
Volba Háchy prezidentem Československa po Mnichovu: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/218411058210001/
Je jediným československým prezidentem, který se nedostal na známky, a to, protože to nechtěl.

Jenže ani tohle zmenšené Československo s Háchou v čele nevydrželo dlouho. Už v březnu 1939 se trhla Podkarpatská Rus, pak se trhlo i Slovensko, a Československo tím definitivně přestalo existovat. A Hácha? Toho si zavolali do Berlína.

Oficiálně ho Hitler přijal s poctami jako hlavu státu, ale žádná velká paráda to nebyla.

V Berlíně ho nechali dlouho čekat, pak mu začali naznačovat, že pokud se nebude chovat podle jejich představ, tak Čechy zkrátka zničí. Hitler sice sliboval autonomii, o jaké se Čechům prý za Rakouska ani nesnilo, ale na druhou stranu natvrdo řekl, že pokud nebudou poslouchat, tak Čechy vyvraždíme. Když tam ještě padla slova o bombardování Prahy, Hácha dostal srdeční záchvat. Němci dostali strach, že jim tam umře, a tak ho rychle snažili dát do kupy, aby to celé mohli dotáhnout do konce.

Druhý den 15. března už německé tanky vjížděly do Prahy.

Ráno byla zveřejněna vyhláška o vzniku Protektorátu Čechy a Morava, která byla sepsána tak ledabyle, že člověk žasne, kde byla ta pověstná německá pečlivost.

Hned v prvním odstavci nasekali několik hrubek a korunovali to tím, že se jim povedlo napsat „Votze“ místo „Vůdce“, což je v němčině mimořádně sprosté slovo, které ani nebudu překládat, ale podle toho to skoro vypadá, že to někdo udělal schválně. Ono vůbec takových srandiček vznikalo docela dost, nejen za okupace, ale i po válce. A je potřeba to brát trochu s rezervou, protože některé věci mohly být dodatečně stylizované nebo přikrášlené. To už asi dnes nezjistíme. Ale pokud to byla provokace, tak klobouk dolů. Možná to také něco vypovídá o tom, jak Češi reagovali na mocenský nátlak.

Říká se, že říšský protektor Reinhard Heydrich označoval Čechy jako 'smějící se bestie', což naznačuje, že náš smysl pro humor mu asi moc nesedl.

Pravda ale je, že nesedne více lidem, protože Češi mají tendenci si dělat legraci hlavně z druhých, méně ze sebe – i když výjimky samozřejmě existují. Ale zpátky do Protektorátu.

Hitler hned dorazil do Prahy, zašel na Hrad a rovnou podepsal výnos o Protektorátu.

Hácha zůstal prezidentem, dosavadní vláda fungovala dál, ale bylo jasné, že tady už si Češi nebudou o ničem rozhodovat sami, protože hlavní a poslední slovo měl vůdcův zástupce, zastupující říšský protektor.

Předsedové protektorátní vlády se postupně střídali, generál Alois Eliáš byl dokonce za svou odbojovou činnost popraven, a zdá se, že Hácha i většina vlády se snažili zachránit, co se dalo.

Samozřejmě, našli se mezi nimi i darebáci, kteří spolupracovali s nacisty až moc ochotně, ale spíše platí, že ti, co zůstali, aspoň něco zmírňovali.

Beneš v Londýně byl ze začátku s kritikou protektorátní vlády dost opatrný, ale postupem času na ně docela nasazoval.

A když válka skončila, Hácha byl v novém režimu zatčen, zavřeli ho do vojenské nemocnice, kde krátce nato zemřel. A to mám Benešovi docela za zlé – Hácha nebyl žádný křivák, byl to slušný člověk, který se snažil manévrovat v bezvýchodné situaci. Ale Beneš… no, co vám budu povídat, to jeho hodnocení berte z mé strany s rezervou, protože já ho tedy moc nemusím. Mám pocit, že na co sáhl, to zkazil – ani za První republiky to nebyla žádná hitparáda a pak za války ať už to byly ty jeho sázky na Sovětský svaz, nebo po válce ten jeho podíl na komunistickém převratu v roce 1948, to si myslím, že žádný politický majstrštyk opravdu nebyl. Ale to už je jiný příběh.

Takže březen 1939 přinesl další ránu – německá armáda obsazuje zbytek republiky a vzniká Protektorát Čechy a Morava. Školy se zavírají, odboj se formuje, ale běžný občan se hlavně snaží přežít. Kdo je loajální? Kdo se přidá? A kdo bude první, kdo vás udá? Před lety mně vyprávěla sousedka z vesnice, která to zažila na vlastní kůži, že hned druhý den po příchodu německé armády Němci obsadili českou školu a české děti musely ven. Neměly se kde učit, tak si musely přinést stoličku a stoleček a učily se v jedné místnosti ve staré škole. Ale dvě třetiny dětí pak stejně přešly do německé školy.

I pro samotné sudetské Němce se po připojení Sudet zhoršila možnost volně cestovat na území Protektorátu. K návštěvě měst, která byla dříve běžně dostupná, byl nově zapotřebí zvláštní průkaz. Protektorátní hranici bylo možné překračovat pouze v rámci malého příhraničního styku a jen s tímto průkazem, což ve velké míře využívali například k nákupům nebo třeba k návštěvám kina.

A jaký byl život v Protektorátu?

Protektorát byl vlastně od samého začátku součástí války, i když se u nás nebojovalo. Německo ani ne rok po Mnichovu napadlo 1. září 1939 Polsko, a o pár dní později se přidal i Sovětský svaz, který do Polska vtrhl 17. září. O této roli SSSR v začátku druhé světové války se dlouho moc nemluvilo, Sovětský svaz ten byl vždycky jenom osvoboditel, a dnes se to v Rusku dokonce nesmí říct nahlas – je to tam trestný čin. Jenže to je historie, a z té se jen tak nevylžou. Sověti tomu tehdy říkali „osvobození bratrských národů východu“, a dokonce vydali i poštovní známky na oslavu toho takzvaného „osvobození“, takže rozhodně nelze říct, že by šlo jen o nějaké historické pomluvy, to bylo napadení suverénního státu jako vyšité.

Jak postupovala válka, tak se podmínky v Protektorátu stále zhoršovaly. Všechno šlo na německou armádu, a doma zůstávalo čím dál tím méně. Za peníze se už skoro nic nedalo koupit, protože potraviny i šatstvo byly jen na lístky.

Ale tady se musí říct, že na rozdíl od jiných zemí, kde také fungoval přídělový systém, ale někdy na lístky už nic nebylo, v Protektorátu se na lístky vždycky dostalo to, co bylo napsané. Od roku 1943 ale začaly být stále častější výpadky některých potravin, hlavně masa, mléčných výrobků a tuků. Takže potraviny na lístky sice byly, ale lístky, které lidé dostali na měsíc, stačily třeba jenom na týden. Samozřejmě, že i tady se různě kšeftovalo, fungoval černý trh, ale ceny byly astronomické. Máslo, maso nebo tabák stály i desetkrát více než oficiální cena a platilo se nejen penězi, ale i zlatem nebo šperky. Venkov pomáhal zásobovat města, ale pašování potravin bylo přísně trestáno. Navíc pašování potravin nebylo jednoduché, protože kontroly na silnicích i na železnici byly stále častější a přísnější.

Sedláci by si teoreticky mohli mnout ruce, že sedí na zásobách, jenže všechno museli odevzdávat a kontrola byla nekompromisní. Skoro všechno – mléko, maso, obilí – se muselo hlásit a odvádět, co se nekontrolovalo, to byla drůbež a králíci, ale třeba prase, to se muselo hlásit, že ho krmí a pak se muselo žádat o povolení porážky.

Kdo s tím čachroval, nebo když nahlásil jednoho pašíka a vykrmil dva, s tím , že ten druhý bude jenom pro něj, riskoval nejen vysoké tresty, ale rovnou popravu. Zvlášť pokud si Němci mysleli, že dotyčný zásobuje odboj. Končilo to často tragicky – včetně vystřílení celých rodin. A mezi popravovanými byli nejen sedláci, ale i řezníci, hospodští nebo mlynáři, kteří měli k jídlu a potravinám přístup. Němci se s tím nemazali a exemplární tresty měly zastrašit ostatní.

Můj tatínek mi jednou vyprávěl, jak tenkrát museli s každým pytlem obilí riskovat. Měli hospodářství a na sezónní práce si najímali pomocníky, jenže nikdo nechtěl peníze – jediná měna, která měla cenu, byla mouka nebo další potraviny. Ovšem příděly byly stejné i pro sedláky, co sklidili, museli dát na dodávky, a tak se muselo mlít na černo.

Tatínek vyprávěl, jak jednou vezl deset metráků obilí ukrytých ve slámě do mlýna ke strýci. Za Kdyní ho zastavil četník Baloun: „Mám na vás udání.“ Ale spíš chtěl pomoct. Tak vymysleli plán, že slámu vrací Webrovi a obilí veze na povinnou dodávku. Četník přikývl a pustil ho dál.

Jenže Němci nebyli hloupí, a tak raději zašel za gestapákem Hoffelnerem, který bydlel ve vsi, a ten říkal, že za tohle bývá trest smrti. Na rozdíl od udavačského souseda to ale ututlal a byla z toho jenom pokuta deset tisíc korun. Po letech se tatínek smál, jak mu gestapák zachránil život, zatímco udavač po válce zakládal národní výbor a vyprávěl, jaký byl hrdina.

Bylo to strašné, popravovalo se i za poslech zahraničního rozhlasu,

za tisk, roznášení či přechovávání protistátních letáků, za sabotáž, ukrývání zbraní, partyzánů či jen za nevhodný komentář na veřejnosti. Trest smrti hrozil i těm, kteří o těchto věcech věděli a neohlásili je. Lidé byli popravováni dokonce i za obchodování s potravinami mimo běžný lístkový systém. Když byl atentát na říšského protektora Heydricha, následovala vlna represí, během níž byli lidé popravováni jen za to, že atentát schvalovali.

A zase v některých případech to znamenalo smrt celé rodiny.

Život tehdy závisel na maličkostech. Na tom, kdo vás slyšel, kdo vám chtěl uškodit a kdo vám naopak pomohl. Udavači si vyřizovali osobní spory, ale byli i lidé, kteří nezištně varovali, přivírali oči nebo dokonce riskovali vlastní životy, aby zachránili druhé.

Dalšími oběťmi nacistického teroru byli obyvatelé vesnic, které nacisté vypálili jako odvetu za odbojovou činnost, za atentát na Heydricha. Nejznámější jsou Lidice, malá ves u Kladna, kterou nikdo neznal. A brzo ji znal celý svět. Stačilo podezření, a přišel ortel. Všechny muže postříleli, ženy a děti odvezli – ženy do Ravensbrücku, děti do plynu. Jen pár jich šlo na poněmčení. Pak všechno zapálili, zbourali, srovnali se zemí. Chtěli, aby Lidice zmizely, dokonce pokáceli všechny stromy. Ale nestalo se. Jednak i při té německé důkladnosti tam zůstala stát jedna hrušeň, a ta hruška tam stojí dodnes,

a že už je to víc než pár let a pak se Lidice staly symbolem. Jejich jméno převzala města a ulice v USA, Brazílii, Mexiku, Panamě, Venezuele. V Latinské Americe se dodnes dívky jmenují Lidice, jako připomínka hrůzy, kterou nacisté způsobili. Lidice měly zmizet, a místo toho se dostaly do celého světa.

Aby to z mé strany neznělo moc pateticky, tak bych ten popis svěřil mému oblíbenému spisovateli. Je to Ota Pavel, který to uměl napsat tak, že má člověk pocit, jako by tam opravdu byl: Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný, my tam hrávali fotbal, tatínek tam měl kamarády, k nám vbíhali Němci na prohlídky s nasazenými bodáky. A maminka, drobounká, světlovlasá, musela chodit pracovat na lidický pole a vracela se často uplakaná, protože na hrobech rostla z krve a těl zabitých veliká hustá tráva. My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž.

Nebyly to jenom Lidice, další jsou třeba Ležáky a Javoříčko, ale podobný osud postihl mnoho dalších vesnic, zejména na východní Moravě a na Slovensku, kde od roku 1944 aktivně operovaly partyzánské skupiny.
https://mapy.cz/s/gafubedofu (seznam vypálených a zničených obcí nacisty v Čechách)
Nacisté se snažili tyto oblasti „vyčistit“, což znamenalo hromadné popravy a vypalování celých osad. Tyhlety vypalovací metody neaplikovali jenom v Protektorátu, třeba na Ukrajině, ta byla taky pod německou správou, tak tam na Volyni vypálili českou vesnici Malín, kterou založili Češi, kteří tam přišli v 19. století z Lounska, Rakovnicka a Žatecka. 13. července 1943 shromáždili obyvatele pod záminkou kontroly dokladů, pak je rozdělili – muže a mladé ženy do jedné skupiny, ženy, děti a starce do druhé. Muže nahnali do školy a kostela, kde je zaživa upálili. Když se někdo pokusil uniknout oknem, zastřelili ho. Ženy a děti zavřeli do stodol, pod záminkou, že je pustí domů – místo toho stodoly zapálili.

Němci vraždili i ty, kteří před nimi klečeli a prosili o slitování. Malé děti napichovali na bodáky a házeli do ohně. Ti, kdo ten den nebyli v obci, a tak se zachránili, našli po návratu domů jen spálené trosky a hromady těl.

Takto fungovala nacistická vláda – bez soudu, jenom čirá nenávist. Když jsem mluvil s pamětníky, tak říkali: „No to je ta ukázka té německé kultury. Jo, národ Goetheho, Schillera, Beethovena, Kanta… A přitom stejná zvěrstva páchali i jejich dědové v roce 1871 ve Francii, během první světové války v Belgii. A v roce 1943 to samé udělali v Českém Malíně. A pak se zamyslel a říkal, ale Němci v tom nejsou sami. Co třeba Francouzi v Alžírsku? Američani ve Vietnamu? Rusové v Čečensku? Vojáci jsou všude stejný dobytek.„

Po válce se osudy vypáleného Malína propojily s Československem. Nacisté sice Český Malín na Ukrajině vymazali z mapy, ale v roce 1947 byla na Šumpersku obec Frankštát přejmenována na Nový Malín. Odsunuté německé obyvatelstvo nahradili právě Volyňští Češi, kteří přežili masakr v Českém Malíně nebo ti, kdo přišli o své blízké. Jen málokoho tehdy napadlo, že jedna nespravedlnost – tragédie Českého Malína – se překryla jinou: vyhnáním Němců bez ohledu na jejich vinu či nevinu.

Ani když bylo jasné, že Německo prohrává, brutalita neustávala. Na jaře 1945 nacisté dál popravovali civilisty – stačilo podezření z pomoci partyzánům nebo jen domněnka o chystaném povstání. Oběti věšeli na stromy a sloupy, nebo je zastřelili. Máme odhady, že za války zahynulo přes 120 000 obyvatel českých zemí – v popravách, koncentračních táborech, při květnovém povstání, nuceném nasazení či vyhlazovacích akcích, kdy celé rodiny zmizely v plynových komorách.

Přitom je dost zajímavé, že právě v téhle protektorátní době vznikaly jedny z nejlepších českých filmových komedií, které jsou úspěšné dodnes. Lidé potřebovali alespoň nějaký únik z té dusivé reality, a tak se chodilo do kin na filmy jako Valentin Dobrotivý
https://www.youtube.com/watch?v=Bg42BhZt-ys
nebo Hotel Modrá hvězda. Možná se to zdá zvláštní – ale právě v těžkých dobách humor a dobré filmy fungovaly jako ventil. Němci sice filmovou produkci do jisté míry cenzurovali, ale pokud šlo o komedie, nechávali je být. Takže paradoxně v době největšího útlaku vznikaly filmy, na které se rádi díváme dodnes.

Herci jako třeba Oldřich Nový, Vlasta Burian nebo Nataša Gollová se stali legendami českého filmu. Za války však každý z nich prošel jinou, často velmi trpkou cestou.

Vlasta Burian, král komiků, za okupace stále natáčel filmy, ale zároveň mu Němci zakázali hrát divadlo.
https://www.youtube.com/watch?v=f4TM0Ck_jik
Nešlo o žádnou vstřícnost vůči režimu – byl pod dohledem a musel dělat kompromisy, aby vůbec mohl pracovat. Po válce ale nastal obrat. Byl obviněn z kolaborace, přestože jeho vztah k nacistům byl spíše odmítavý. Soud mu nakonec udělil „jen“ pokutu a podmínku, ale škoda byla nevratná – ztratil divadlo, majetek i publikum. Z kdysi oslavovaného herce se stal vyvrhel, který dožíval v bídě.

Oldřich Nový, šarmantní elegán, byl zase pronásledován z opačného důvodu. Jeho manželka byla židovského původu a on se odmítl rozvést, což pro něj znamenalo deportaci do Terezína. Tam naštěstí přežil. Po válce byl oslavován jako statečný muž, ale doba se změnila. Filmové role, které mu kdysi seděly, už přestávaly ladit s novým stylem socialistické kinematografie. Hrál dál, ale jeho hvězda už nikdy nezářila tak jasně jako před válkou.

Největší společenský pád ale zažila Nataša Gollová. Za války měla vztah s německým důstojníkem a po osvobození byla okamžitě vyloučena z pražských divadel. Nikdo se neptal, že byla v roce 1945 zatčena gestapem a vězněna v Drážďanech. Nálepka „kolaborantky“ jí přesto zničila kariéru. Mohla hrát jen v oblastních divadlech a do filmu se vrátila už jen ve vedlejších rolích.

Ale zase zpátky do Protektorátu. Do konce války už zbývá krátká doba, přijde osvobození a přijde zúčtování. Hrdinové budou oslavováni, padouchové potrestáni. Jenže historie není černobílá – v každé době jsou lidé stateční, zbabělí i ti, co se jen snaží přežít.

Na začátku Protektorátu odpor ještě žil.

28. října 1939 vyšly do ulic tisíce lidí. Demonstrace skončily střelbou, pohřeb studenta Jana Opletala přerostl v další protest.

A co udělali Němci? Do týdne zavřeli vysoké školy, devět studentů popravili a tisíce poslali do koncentráků. Od té chvíle už byl ticho.

Pak přišel Heydrich, „kat Evropy“, a začal „uklidňovat situaci“. Češi pracovali ve fabrikách na německé tanky a dostávali lepší příděly. Kdo se nepřizpůsobil, šel do lágru nebo ke zdi. Po atentátu na Heydricha se ukázalo, kdo je kdo. Někdo pomáhal parašutistům a skončil s celou rodinou na popravišti. Jiní udávali, psali oslavné články o Říši a volali po tvrdých trestech. A většina mlčela a jen doufala, že to nějak přežije.

Loajalita se nevynucovala jen terorem – organizovaly se statisícové manifestace, na které spousta lidí přišla i bez donucení, média chrlila propagandu, protektorátní vláda přísahala věrnost Hitlerovi.

A pak přišel ten konec války – a hodně lidí rychle změnilo barvy.
Vůdce padl
Někteří z těch, co se ještě včera klaněli Berlínu, byli najednou odbojáři. V poválečné euforii se začaly zakládat národní výbory, jejichž cílem bylo udržet pořádek a organizovat nový začátek. Počítal s nimi už Košický vládní program a měly se stát základem nové státní správy. Přestože formálně měly být reprezentací všech demokratických sil, velmi rychle je začali obsazovat komunisté, kteří měli organizační výhodu, protože měli podporu Moskvy a silnou členskou základnou v českých zemích, což jim umožnilo rychle převzít kontrolu nad mnoha národními výbory. V některých městech se sice do vedení dostali zodpovědní lidé, ale jinde to bylo jinak. Ti, kdo měli ostré lokty, uměli hlasitě křičet, získali moc. A protože se jich ostatní obávali, jejich slovo často rozhodovalo o osudech druhých. Stačilo obvinit někoho z kolaborace a nebyl čas ani vůle vše důkladně prověřovat.

Vrací se lidé z koncentračních táborů. Někteří jsou zbídačení, psychicky zlomení. Jiní však mají jasný požadavek: „Strávil jsem roky v lágru, tak mám právo na odškodnění.“ A byly takové případy, že přišel takový navrátilec do vesnice, ukázal na honosnou německou vilu a řekl: „Ta bude moje.“ A skutečně k takovým případům docházelo – majetek po Němcích byl zabírán nejen státem, ale v některých případech i jednotlivci. Neříkám to proto, abych zpochybňoval utrpení lidí v koncentračních táborech, ale je třeba si přiznat, že ne všichni měli po skončení války čisté andělské úmysly.

A jsme u Benešových dekretů, které jsou dodnes součástí našeho právního řádu. Pomsta a spravedlnost jsou dvě různé věci, ale po válce se snadno slily do jedné. Prezident Beneš v květnu 1945 jasně řekl, že republika musí být „odgermanizována.“ Exilový ministr Ripka ještě z Londýna v rozhlase otevřeně vyzýval: „Bijte Němce všude a důrazně.“ Tyhlety citace mám z dobového tisku, z Rudého práva a Lidové demokracie z května a června 1945.

Zpočátku měla být otázka Němců řešena individuálně – viníci budou potrestáni, nevinní zůstanou. Ale už 19. května vydává Beneš dekret, který za státně nespolehlivého označuje každého, kdo se kdy při jakémkoli sčítání lidu v Československu, které nebylo anonymní, přihlásil k německé nebo maďarské národnosti.
https://fs2-ct24.ceskatelevize.cz/image/NTAyODRjN2FkNDQ3OTdlNwo3pLm_xg-mvjZKwmsjzK8TQccqUx43gYgn0c0D21Pm2Lr3ErcDLlOJjIr2Cqs9Mbd3ERewOEyxSboP3FHoUi-vRTyR03ATT0HJVz3k0p7C4Vai9yqHCVgCIxV_epH21XEpbcOgLFmj6SJhEsqJVEMXECaTO0tn3MhbtxT9WZDPTFV6c2mq8kkz1NVX31zZeQ.jpg?100}}
V červnu vydává Beneš další dekret, kterým konfiskuje půdu. A ta konfiskace není samozřejmě žádná obyčejná krádež, ale něco velice vznešeného - důsledné odčinění příkoří utrpěných po Bílé hoře. Takže ani Beneš si neodpustil takovou historickou blamáž, že to spojil s Bílou horou. Žádný vinný nebo nevinný - vinný je každý, kdo se dopustil toho zločinu, že se narodil jako Němec nebo Maďar v Československu: S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. A 2. srpna jde Beneš ještě dál: všichni Němci a Maďaři přicházejí o občanství, s výjimkou těch, kteří prokazatelně bojovali proti nacismu, ale dokazovat to v poválečné euforii nebylo snadné. Ano, v následujících letech došlo k revizím a některým osobám bylo občanství navráceno, ale to byly spíše jednotlivé případy.

Výsledkem bylo masové propouštění z práce – třeba ve Vítkovických železárnách vyhodili 3 000 německých dělníků na hodinu.

Některé obce se rozhodly jednat po svém – v Postoloprtech bylo několik stovek Němců nahnáno do kasáren, kde došlo k jejich popravám, nebo spíše vraždám. V jiných městech byli Němci naháněni k práci do táborů a mnozí nepřežili.

Původní plán „případ od případu“ se rychle změnil v plošnou čistku. Dnes vidíme Benešovy dekrety jako klíč k poválečnému uspořádání, ale jejich dopad byl mnohdy slepý a krutý. Každý, kdo měl „špatnou“ národnost ve starém sčítání lidu, byl vinen už tím, kým se narodil. Začíná chaotické období divokých odsunů Němců, které v některých městech připomínají spíše pogromy než spravedlnost.

Už jsem zmiňoval, že jsme měli známou Němku, kmotřenku mé babičky, tetu Betty. Dopisovali jsme si a občas přijela na návštěvu. Popisovala poválečné události: „Z Prahy jsem musela odejít, byt mi zabavili jen proto, že jsem byla Němka. Dodnes mám schovaný na památku klíč. V Praze to bylo strašné – znásilnil mě ruský voják, Češi do mě kopali, zdravotní pomoc žádná. Utekla jsem do Děčína, ale i tam: My Němci, kteří jsme tu žili po staletí, jsme museli nosit na levé paži bílý pásek s písmenem N. Od soboty odpoledne do pondělí ráno jsme nesměli ven, nesměli jsme do vlaků, autobusů ani taxíků.“ Přesná analogie s předpisy proti Židům za Protektorátu.

Někteří lidé to později nazývají „oprávněnou odvetou,“ jiní „bezhlavou krutostí.“ Očima dějin to však vypadá jednoduše: když začnete s kolektivní vinou, nikdy to neskončí dobře. A právě tato logika kolektivní viny, podněcovaná pocitem křivdy a touhou po odplatě, vedla i k násilnostem například na mostě v Ústí nad Labem.

V roce 1946, rok po válce, přichází další fáze odsunu – tentokrát „spořádaný“ proces pod dohledem spojenců. Aby se zpětně legitimizovalo poválečné vyřizování účtů, Prozatímní Národní shromáždění přijímá symbolicky 8. května zákon o právnosti jednání souvisejícího s bojem za svobodu. Činy mezi 30. zářím 1938 a 28. říjnem 1945, pokud směřovaly k odporu proti okupaci nebo odplatě, nejsou bezprávné, i kdyby byly jinak trestné.
Zákon měl chránit odbojáře, ale posunutí hranice až do října 1945 z něj udělalo faktickou amnestii na mnoho poválečných excesů. Za válečných podmínek lze porušení zákonů chápat jinak, ale po válce už podobné ospravedlnění ztrácí smysl.

Začíná odsun, Němce nakládají do vlaků a ti odjíždějí do neznáma - někam do Německa, ale ani tam je tedy rozhodně s otevřenou náručí nevítali a i tam to trvalo aspoň dvě generace, než je přestali brát jako přivandrovalce. Jak přesně tento proces probíhal a jaké byly jeho důsledky, si přiblížíme podrobněji v muzeu s panem magistrem Vondroušem, se kterým jsme se už seznámili v minulé přednášce.

Mezitím Československá vláda přemýšlí, co si s těmi opuštěnými vesnicemi vlastně počít. Pohraničí se vylidňuje - dodnes, a to máme osmdesát let po válce, se ten úbytek obyvatel po odsunu Němců nepodařilo dohnat. Jsou tady akce československé vlády, aby se dosídlilo pohraničí, volají se krajané hlavně z východní Evropy - Volyňští Češi ze Sovětského svazu z Ukrajiny, z Jugoslávie, z Rumunska,

Bulharska, ale i třeba z Francie.

Část lidí přišla i z vnitrozemí a celkem se odhaduje, že do toho pohraničí přišlo víc jak milion tři sta tisíc lidí.

Těm se slibuje, jak to budou mít fajn, že vlastně jenom převezmou zavedená hospodářství po Němcích. Jenže po příjezdu často zjišťují, že ta zavedená hospodářství až zas tak zavedená nejsou, protože se tam rozkradlo, co se dalo a i když se považují za Čechy, místní Češi na ně mají úplně jiný názor - třeba ti Češi z Volyně ještě nejméně dvě generace museli poslouchat, že jsou Volyňáci, a to se říkalo takovým způsobem, že to lichotka v žádném případě nebyla. Některé vesnice se jakž takž dosídlily, a pak přišli komunisti a udělali hraniční pásmo, takže dosídlenci se museli znovu vystěhovat a spousty vesnic srovnaly se zemí buldozery. Každopádně pohraničí strašně zchudlo. Ale o tom už více v příští přednášce.

Co tedy zůstalo po válce? Nejen zničené domy, ale i hořkost a napětí, které se v česko-německých vztazích táhly další desetiletí. Benešovy dekrety se dodnes objevují v politických diskusích, odsun se dodnes hodnotí podle toho, z jaké perspektivy se na něj díváte. Ale jedno je jisté – štěstí to nepřineslo nikomu. Ani těm, kteří byli vyhnáni, ani těm, kteří zůstali. Můžu posloužit vyprávěním jednoho obecního kočího, který u části odsunu byl: „Bylo mi určeno, abych přistavil žebřiňák na vystěhování Němců. Směli si vzít jen 50 kg zavazadel. S pláčem opouštěli své domy a nasedali do vozu. Nechápali, proč musí odejít. Když jsme dorazili k hranici, němečtí obyvatelé Eschlkamu je nechtěli přijmout. Ale český úředník rozhodl – všichni ven, konec cesty.“

Tímto bychom mohli skončit, ale historie, jak víme, nikdy nekončí. Odsunutí Němci byli pryč, ale co po nich zůstalo?
https://photos.app.goo.gl/k99HJy2gMYZBf7kr7 https://photos.app.goo.gl/7PPvhfLmjw2Q4R7u5
Prázdné domy a vesnice, které nakonec komunisti srovnali se zemí.
https://photos.app.goo.gl/XS3w4p61dLeWEgyi8 https://photos.app.goo.gl/afpBNvZGnVR11Dzy6 https://photos.app.goo.gl/j49icjCLtqPey3sR9

Zvu vás tedy na příští přednášku o zaniklých obcích, která sice nebude o nic veselejší, ale třeba v ní už bude alespoň záblesk naděje. Možná.
Tak nashledanou. 

---

Počet shlédnutí: 40