Báje českého Pošumaví

Adolf Daněk

Sedlák Prokůpek vyšel na zápraží, rozhlédl se po dvoře a vyšel ze vrátek. Mimo statek drkotal po hrbolaté cestě vozík, do něhož byla zapřažena hubená kobyla. Táhla pomalu, hlavu věšela hluboko a žebra bys jí snadno spočítal. — Chalupník Klivan ji poháněl, křičel a práskal bičem, avšak kobyla si nevšímala ani křiku, ani biče a vlekla vozík, jen co noha nohu mine.

Prokůpek se podíval na ubídněné zvíře a povídá: „Poslouchej, Klivane, máš věru hřích, že to zvíře týráš! Když chceš, aby tahala, aspoň jí dej obroku! Vždyť je až hrůza hubená!“

Klivan zastavil, podrbal se za uchem a povídá: „Jářku, sousede, vám se snadno mluví, když nic nevíte. Nemyslete, že kobyle nedám obroku! Každý den zůstane seno za žebříkem a oves ve žlabě. Večer ji nakrmím, napojím, je dost čilá — a ráno se nemůže ani postavit na nohy. A co je mi nejdivnější, že má vždycky hřívu i ohon zapleteny ve vrkoče! Už jsem okénko přibil, dveře zavřel na závoru a spal v řezárně kolik nocí — nic jsem nevypátral. Do stáje nikdo nemohl, a přece vrkoče byly ráno zapleteny! Toť už aby do toho —“

Prokůpek se na chvíli zamyslil, pak sešel na cestu a prohlížel koně. Najednou zaluskl prsty.

„Už ti věřím, Klivane, už! A kdybys jí sypal do žlabu ještě víc obroku, neztloustne ani nezesílí. Vždyť na ni chodí v noci můra!“

„Můra? Jaká můra?“

„Což jsi ještě neslyšel, že můra chodí v noci na lidi, dusí je, nebo že pije zvířatům krev? Podívej se tuhle kobyle na hřbet! Vidíš otevřenou ránu? Ta jest od můry! Proto se kobyla nemůže ráno ani postavit na nohy, proto je tak hubená a slabá.“

Klivan díval se vyjeven na ránu a zas na sedláka. Tohle neslyšel jaktěživ, aby můra pila krev. „Co si mám počít?“ vyhrkl najednou a zadíval se na sedláka.

Ten se opatrně rozhlédl, neposlouchá-li jich nikdo, a šeptá Klivanovi: „Já ti povím, jak se můry zbavíš. Večer nakrm koně jako jindy, vezmi sekyru a schovej se. Ale to ti povídám, ne abys usnul a kahánek ať jasně svítí!“

Klivan horlivě posvědčoval. „Co potom? Co potom?“ ptal se nedočkavě.

„Uvidíš-li, že se nějaká osoba vplížila do stáje, aniž otevřela dveře, neptej se nic a hoď po ní sekyrou!“

„Prokristapána, což kdybych toho člověka zabil? Aspoň napřed vykřiknu!“

„Vykřikneš-li, zmizí. Možná že vezme na sebe jinou podobu — buď přilétne skulinou jako můra, nebo se promění v stéblo a protáhne se klíčovou dírkou. Jen hleď ji zasáhnout sekyrou!“

Klivanovi se z toho až hlava točila. Dal spánembohem a jel domů. Zavedl kobylu do stáje a krmil. Dala se s chutí do sena, stříhala ušima a propadlé boky se jí trochu vyplnily.

Chalupník ani nešel do světnice — vzkázal po synkovi, který za ním přiběhl, že jíst nebude. Když se stmívalo, rozsvítil kahánek, zavřel dveře na závoru a přes okýnko hodil houni. Pak vzal sekyru, zalezl do kouta za několik otepí slámy a malým otvorem pozoroval stáj.

Dlouho se nic nepohnulo, jen kůň přešlápl časem a řetěz zazvonil. Klivan byl už netrpělivý a stěží se přemáhal, aby neusnul. Na dvoře i návsi bylo ticho, tu onde zaštěkal ještě pes.

Pojednou slyš! U dveří něco šelestí.

Klivan se podívá na dveře a co vidí? Klíčovou dírkou se protahuje do stáje stéblo slámy!

Protáhlo se rychle a plazilo ke koni. Jako had se kroutilo a klasem šustilo o dlažbu a stlaní. Po noze vyšplhalo se na hřbet a počalo sáti krev z rány.

Klivan má oči navrch hlavy a sotva dýchá. No tohle by si byl nikdy nepomyslil! Prokůpek nelhal. Inu, je písmák. Darmo v těch knihách neleží celé večery!

Chalupník svíral křečovitě sekyru a rozmýšlel se — má hodit? nemá? Což trefí-li kobylu? Kde vezme peníze na jinou?

Jest na rozpacích. Natažená ruka se sekyrou mu klesla.

Kůň byl nepokojný, přešlapoval, ohonem se oháněl, až se mu podařilo, že shodil konec stébla ze zad. Druhý konec držel pevně v ráně.

„Teď namířím na klas a přeseknu jej,“ rozhodl se Klivan. „Kobyle snad neublížím.“

Namířil rozvážně, hodil a šťastně trefil stéblo, avšak jenom na konci, takže usekl konec vousů u klasu.

Jako by někdo okénko vyrazil, zavál prudký vítr a světlo zhaslo.

Klivan se třásl strachem, avšak přece vylezl z kouta a znova rozsvítil. Po stéble ani památky. Hodil houni na koně, aby na něho netáhlo, a potřepával jej. Kůň se brzy upokojil, a poznav hospodáře, zařehtal.

Chalupník už nešel do světnice, nýbrž lehl si na slámu. Dlouho neusnul, a když se rozednívalo, vstal a poklízel. Pak vytáhl vůz na náves a spravoval klanici. Vtom se mihne mimo bába. Má zavázanou hlavu a plaše se dívá po Klivanovi. Vyhne se mu půlkolem, avšak dobrák chalupník ji zastaví a ptá se sdílně: „Kdepak jste byla tak časně, Tobiáško? A dej pánbůh dobrýtro!“

„Dejž to pánbůh. U souseda pro mléko!“ zabručí babka nevrle a pospíchá do svého baráčku.

„Co se vám stalo, že máte hlavu ovázánu?“

„A božínku můj zlatý, já nešťastná, šla jsem včera večer do stodůlky a tam na mne kosa spadla z hambalků, a zrovna na hlavu. Sedřela mi kus kůže a cop uřízla,“ naříká baba.

„Který hlupák tam kosu věšel? Není jinde na ni místo?“ zlobil se Klivan a Tobiášky litoval.

Ta již zmizela za rohem.

Když chalupník spravil vůz, dal koni seno za žebřík a šel do statku k Prokůpkovům, aby pověděl, co se v noci dálo ve stáji.

Prokůpek ho vyslechl pozorně. „Dobře jsi to provedl, dobře. Zasáhl jsi konec klasu a vousy usekl? Tedy můra má cop useknutý a poraněnou hlavu. Teď pozor, která bába bude mít zavázanou hlavu, to je ta můra.“

„Co? To že je můra? A ty babo darebná, už tě znám!“ vykřikl Klivan. „Hned ráno šla mimo nás Tobiáška a měla zavázanou hlavu. Povídala, že jí kosa spadla z hambalků na hlavu.“

„To je lež,“ řekl sedlák. „Ta baba je můra! Mění se v noci v stéblo a pije krev tvé kobyle. Avšak buď jist, že již k vám do stavení nikdy nepřijde. Dostala na pamětnou.“

„Zaplať pánbůh, sousede, že jste mne zbavil můry,“ děkoval chalupník srdečně. „Jak vám to jen odplatím?“

„Jdi, jdi! To by bylo pěkné, abychom si vzájemně nepomáhali. Znáš přece přísloví — dnes mně, zítra tobě.“ —

Ani čtrnáct dní neuplynulo a Klivanova kobyla byla jako váleček, bujná a jen se jí srst leskla. Baba Tobiáška vyhýbala se Klivanovi zdaleka a nešla k nim do stavení ani ve dne. Klivan si na ni schválně počíhal a zval ji na besedu, poťouchle se usmívaje.

Tobiáška se vymlouvala, že nemá kdy, a chalupníkovi se do očí ani nepodívala.

V neděli odpoledne byl Klivan na sadě. Dívá se po stromech, kolik bude ovoce, a spokojeně si pokuřuje. Zastaví se u zídky a vyhlíží do polí. Větřík slabě fouká, obilí se vlní a v něm chvilkou žhavý mák zasvítí, chrpa se zamodrá. — Po mezi v polích kdosi kráčí. Je zakryt dopola obilím, avšak na vsi lidé poznají se i po chůzi. „Je to Prokůpek, je!“ myslí si Klivan. „To jsem rád! Teď se dovím něčeho o můře — myslím na ni pořád a nic nejsem chytřejší.“

Chalupník zašel domů, oblékl kabát a pustil se za Prokůpkem. Dohonil ho brzy. Pozdravili se, chvíli rozprávěli o letošní úrodě, a když usedli na mezi pod planou hrušku ovesničku, povídá Klivan nesměle:

„Prosím vás, sousede, rád bych se dověděl pravdy o můře. Pořád mi vrtá v hlavě, jak se mohla Tobiáška proměnit v stéblo a plazit se jako had. Také slýchám cestou do kostela, jak si lidé stěžují: ,Nespal jsem celou noc, tlačila mě můra,’ nebo ,Chudák hospodyně, ta je bledá a smutná; což jí můra krve upíjí?’ Poslouchám a nerozumím tomu. Vy jste takový čtenář — sedáváte u okna a čtete, ani pozdravení neslyšíte! Inu, už je tak ve vašem rodě, váš nebožtík pantáta byl taky písmák. Jistě je v těch knížkách i říkání o můrách a já schválně přišel za vámi, abych něco kalého uslyšel.“

„Hm, lichotit umíš a řeč sestavil’s pěkně, jak o svatbě tlampač,“ usmál se Prokůpek. „Věru, ani nevím, jak bych ti všechno a jadrně vyložil. Nebožtík pantáta — světlo věčné ať mu svítí — vyprávěl o můrách často na černé hodince sousedům a my děti na peci jsme bývaly jako pěny, aby nám ani slůvka neušlo.“

Prokůpek se na chvíli zamyslil, vzpomínal na mladá léta, léta štěstí a bláhových snů, a usmíval se bezděky. Po chvíli se probral ze vzpomínek, vzdychl si a vykládá dále:

„Můrou stane se člověk lehko, například sedmá dcera, není-li v rodině dosud chlapce, také odstavené děťátko, když tuze pláče a matka slituje se nad ním. Dokud není dítě pokřtěno, ať je matka na ně tuze opatrna. Přeskočí-li kočka nepokřtěné děťátko, jistojistě je z něho po letech můra. Proto měli naši předkové u kouta velikou plenu, které říkali koutra nebo koutnice. Visela od stropu až na zem, aby nikdo cizí neuhranul nebo neučaroval ani matce, ani dítěti.

Takový člověk-můra má černé a srostlé obočí. Některá můra je prý nešťastný člověk, který sám za to nemůže, že se můrou narodil nebo stal, jiná můra je zlá a schválně hledí ublížit lidem, ač neví proč.

Jak odbije dvanáctá — někdy už zvečera — změní se duše toho člověka v můru nebo bílou kočku i jiné zvíře a jde trápit sousedy. Do světnice vlítne oknem nebo skulinou třeba pod prahem, přiléhají-li dveře, promění se v pápěrku či peříčko nebo ve stéblo a protáhne se klíčovou dírkou jako Tobiáška.

Pak můra lítá nad člověkem (je-li to kočka, lehne mu na krk nebo na prsa) a brzy usmívá se člověk ze spaní, neboť můra naň poslala líbezný sen. Avšak za chvilečku pěkný sen změní se v hrozný a člověk sténá i naříká, převaluje se z boku na bok, na prsou cítí bolest a tíhu. To můra saje krev.“

„Jako mé kobyle,“ zašeptal Klivan.

„Zvláštní je, že můra trápí i příbuzné, ba i lidi, které má ve dne tuze ráda. A komu v noci krve upíjí, tomu ráno starostlivě radí, co má jíst a které lekvary pít, aby byl hodně zdráv a červený.“

„I ty můro neřádná,“ zahřešil spravedlivý Klivan, „takhle mu radíš, abys mohla mu v noci upít zas hodně krve! — A což je s tělem doma?“ ptá se zvědavě.

„To ti dá rozum, že tělo člověka-můry zatím doma leží bez života. Kus po kuse mohl bys je uřezávat — tělo se ani nepohne, je mrtvo a duše bloudí kdovíkde a lidi trápí.

Srdnatý člověk se odváží chytnout můru a potrestat ji. Tváří se, jako by spal, a číhá; chytne-li můru, pevně ji drží až do rána a pak ji zakleje, aby mu již neškodila, nebo ji v noci hned přibije na trám. Přitom říká:

Můro, můro můroucí, dám ti peklo horoucí!

Když je můra přibita, bolest se přenese i na tělo člověka-můry, jako by je v tom okamžiku hřeb protkl. Osvobodí-li se však můra nebo pustí-li ji člověk, brzo prý se uzdraví, i když byla rána těžká, smrtelná.“

„Rád bych viděl někdy přibitou můru. Ta asi vyvádí!“ ušklíbl se Klivan.

„Ba ne,“ odpověděl Prokůpek. „Můra ani nepískne, jen bolestí třepetá křídly. A když pozná, že ji člověk nepustí, prosí ho lidskou řečí a zaklíná se ďáblem, že ho již trápit nebude nikdy. Toť víš, že skoro každý ji pustí, aby měl pokoj. Nepustí-li ji do slunce východu, nesmí duše zpět do těla a člověk-můra již nepovstane. Tělo je mrtvo, pochovají je, avšak duše-můra trápí lidi a zvířata a živí se jejich krví. Někde říkají takové můře upír.

Jinde věří, že můra druhý den hned za svítání jde do statku, kde někoho té noci byla trápila, a vyzvídá, co lidé o ní povídají. Proto radí zkušený: Trápí-li tě v noci můra, měj ráno pozor, kdo k vám první přijde — to je můra, co ti v noci nedala spáti! Chytil-li člověk v noci můru a přibil ji na trám, raná návštěva slídí po ní, až ji najde; přitočí se, a když se nikdo z domácích nedívá, vytrhne prý hřeb nebo špendlík, aby můra ulítla. To mi však nejde na rozum, že by tělo bez duše chodilo, a spíše bych věřil, že leží doma mrtvo.

Stalo se jednou, že čeledín chytil stéblo, které upíjelo kravám krve. Držel je pevně v ruce, avšak kroutilo se mu v hrsti jak úhoř.

,Co s tebou? zlobí se čeledín. Ještě abych se bál, že se mi z rukou vykroutíš! Přibiji já tě na trám a hned budeš jinou zpívat.'

Řekl a učinil tak. Stéblo za klas přibité visí od stropu a chvěje se. Snad průvanem, snad bolestí.

Čeledín brzo usnul na palandě. Když ráno oči protírá, hrůzou div nezešedivěl — na trámě místo stébla visí za cop bába, trhá s sebou a jemu hrozí.“

„A co čeledín?“ vyhrkl chalupník.

„Pryč z chléva i ze statku a ve světě se někde ztratil. Bál se, že ty ho baba-můra utrápila.

Někdy se člověk, kterého můra právě tlačí, probudí. Má prý můře slíbit:

Přijď si zítra k nám, krajíček ti dám!

A vskutku, časně ráno přijde do stavení člověk, jenž byl v noci můrou, a žádá, co mu bylo slíbeno, nebo si sedne za stůl a mlčky čeká. Dostane-li dárek, přestane do toho stavení můra lítat. Mnohý ani sám neví, že je v noci můrou, a tím se prozradí.“

„A což kdyby ten člověk byl opatrný a nešel si pro slíbený dar?“

„Musí. Cosi mu poroučí a chtě nechtě jde. Někdy to byla jeho poslední cesta. Hospodář svolal lidi a pověděl jim, že ten člověk je můra. Chytili ho a bez milosti prorazili mu srdce osikovým kolem a zahrabali daleko za vsí, aby již nikomu neškodil.

Ještě ti povím, jak se chrániti před můrou. Nakresli nad hlavou postele rychle a jedním tahem můří nohu. V některé krajině mají na kolébce plno můřích noh namalováno, aby dětičky pokojně spinkaly.

Také výborně pomáhá proti můře, když do hlav postele nakreslíš můří nohu a napíšeš obráceně říkání:

,ícuorům orům ,orůM
.ícuoroh olkep it mád

Můro, můro můroucí,
dám ti peklo horoucí.

Někde kladou na peřinku křížem dvě vidličky, i košťata křížem přeložená zaženou můru; nebo nasyp okolo postele máku — můra musí spočítati každé zrnéčko — dřív nesmí k posteli. A nežli je spočte, minula již její hodina a můra se musí vrátiti do těla. Maminky napomínají své děti před spaním: ,Modlete se, nebo na vás v noci přijde můra!“

„Nám říkávala babička: ,Po modlitbě chceš ještě jíst? Nedostaneš nic, můra by tě tlačila!“ vzpomíná Klivan. „Jen bych ještě rád věděl, je-li na světě člověk, který by dovedl můru vysvobodit?“

„Jsou takoví lidé zkušení, kteří umějí čáry a kouzla zažehnávat, ti prý dovedou vysvobodit můru modlitbou a svěcenou vodou.

Avšak dosud jsem neslyšel, že by se to komu podařilo.“

V Záhoří žil kdysi krejčovský tovaryš, na něhož chodila můra. Když večer šel spát, byl zdráv, o půlnoci naříkal a vzlykal, dusil se a na prsou jako by těžký kámen mu ležel. — Ráno byl sláb jako moucha. „Jakou to nemoc mám? Jak se jí zbavím?“ naříkal si potají. — Mistr kroutil hlavou, proč jeho nový tovaryš jest ráno zamlklý a jako stěna a proč mu teprve k večeru tváře zrumění. I ptal se ho jednou, co mu jest.

„Nevím, pantáto, nevím, ale velkou bolest mám. O půlnoci zle a zle!“

„Na prsou tlačí, viď? A ráno jsi jako rozlámán? — Hm, hm. Taky jsem tu bolest míval, taky. Holečku, na tebe chodí můra! Ale neboj se, já ti od ní pomohu! Až ti v noci bude zle, říkej si:

Můro moroucí, peklo horoucí, přijď si ráno pro chleba krajíc!

Uvidím věru rád, kdo přijde!“ —

Jak mistr poradil, tovaryš učinil. Opravdu — sotva říkání domluvil, přestala bolest a spal klidně až do svítání.

Sotva ráno u krejčího vstali, přibelhala se nějaká baba — kdo je, odkud je, nikdo nevěděl — a rovnou ke stolu. Ani slůvka neřekla a sedla si jako doma. Tovaryš se domyslil, kdo je, a zakrojil babě pořádný klín chleba.

Baba jej schovala pod plenu a pryč. Z domácích nešel za ní nikdo — báli se učarování. Ba i ten pes do boudy zalezl, ač na cizího štěkal vždy jako divý. A tak podnes v Záhoří nevědí, na kterou stranu baba se dala; avšak co na tom, jen když tovaryš měl už pokoj.

Asi dvě hodiny cesty od Strakonic leží v úrodné krajině vesnice Vosek s pěkným zámkem a rozsáhlým parkem. Naproti zámku stávala nízká došková chaloupka. V ní žila před dávnými lety domkářka Divišová. Byla samotinká jako kůl v plotě, dětí neměla a muž jí umřel brzy po svatbě. — Živila se podělkováním a přes léto chovala hejno husí. Na podzim je prodala dobře do města a za dlouhých zimních večerů drala peří, za něž také dostala pár grošů.

Byla poctivá žena, spořádaná, a některé sousedky ji měly rády. Chodívaly večer k ní na besedu a pomáhaly drát peří. Mnozí lidé však se jí báli, že měla srostlé obočí. „Jistě se mění v noci v můru a pak nám i dobytku škodí!“ šeptali si.

Jednou se zastavilo několik žen na návsi a hovořily o Divišové. „Měly bychom vyzkoumati, je-li pravda, že v noci je můrou,“ řekla jedna selka. „Kovářko, nevíte jak?“

„Hm, to se lehko pozná,“ odpověděla kovářka, která se znala v mastičkářství a věděla též, jak se čáry a kouzla maří a v nic obracejí. „Až půjdete dráti, počkejte u ní do půlnoci a uvidíte, zdali se promění.“

„Panenko Maria! Já bych umřela strachy!“ sepjala ruce Pavlíková. „A do půlnoci čekati? To je dlouho. Nemohla byste, kovářko, zařídit to dříve, takhle v deset hodin?“

Kovářka se usmála. „Nedivím se, že tak mluvíte. Jste ještě mladá, málo jste slyšela, málo i zkusila! Pamatujte si, že jen půlnoční hodina má tajemnou moc, jen o půlnoci kvete zlaté kapradí, jen o půlnoci se mění ženy v můry!“

Ženy až zamrazilo strachem, avšak byly příliš zvědavy.

„Nevím, nevím, mně se zdá, že usnu dřív, než bude půlnoc,“ povídá pomalu panímáma Nekutová.

„A nevíte nic proti spaní?“ diví se kovářka. „Upecte dobrou buchtu a při draní peří uvařte nějaké thé. Zpívejte, vypravujte a půlnoc bude, ani se nenadáte!“

„My vás poslechneme, kovářko, ale nejlépe bude, když s námi také vy půjdete. Co bychom si počaly, kdyby se Diviška opravdu proměnila v můru? Hu, až mráz po mně běží!“

„Přijdu, abyste se nebály,“ slíbila kovářka.

,Já přijdu taky!“ — „Já taky!“ řekly si ženské a běžely uklízet.

Večer sešlo se u Divišové tolik ochotných draček, že se ani nevešly kolem stolu. Smály se tomu a že nevadí. „Sedneme si na lavici u kamen, a když nemůžeme drát, budeme kuchařit.“

Chudák domkářka nevěděla, co na to říci — tolik žen pohostit stálo by hrůzu peněz, a neuctít jich ničím, bylo jí hanba.

Avšak navedená Nekutová povídá: „Budeme vařit, sestřičky, budeme, ale mně ponechte, abych vás místo hospodyně sama uctila. Jen si odskočím domů pro nádobí.“

„A já půjdu s vámi, abyste se nebála po vsi sama,“ hlásila se čiperná Klavíková.

Dračky jindy draly tiše, ale dnes bylo šumu a hluku a povídání, že z toho šla Divišové hlava kolem. Každou chvíli některá žena vyvejskla, když jí sousedka pokradmu hodila hrst špiček za krk nebo do vlasů. A když Nekutka uvařila veliký hrnec lahodného thé a hodně osladila medem a dávala krájeti z buchet, nadívaných perníkem, bylo teprve veselo! Rozjařené ženy zpívaly kdejakou píseň.

Jen kovářka byla vážná a pozorovala úkradkem domkářku. Ta zvečera byla také veselá, teď stávala se smutnou, zamlklou, a když v dřevěných hodinách hrkalo jedenáct, trhla sebou. Byla by ráda, aby sousedky šly domů, těm však jako by se nechtělo.

Co jim říci? Poslat je domů, že jest už pozdě, nemůže. A jiné výmluvy není. — Před očima jako by měla vlčí mlhu. Nemluví, ani se nesměje, vstává, opět sedá, ke kamnům hlavu točí.

Kovářka ji bedlivě pozoruje a myslí si: „Už je to přece pravda! S Diviškou se něco děje!“

Ženy se smály, žertovaly, a než se nadály, tloukla dvanáctá. Všechny se lekly a sedí jak sochy. Bylo ticho, žes mohl slyšet, jak srdce tluče.

„Eh, to bych byla málem spadla“, bylo slyšeti příšerný hlas na peci.

Bác! svalila se Divišová na zem. Zbledla, zesinala, oči vsloup.

Ženy křičely úzkostí a nevěděly si rady ani pomoci. „Kovářko! Prokristapána, kovářko!“ volaly všechny.

Ta nekřičí, nýbrž ke dveřím skočí. Popadne kropěnku se svěcenou vodou a stříká ubohé do obličeje, šeptajíc podivnou modlitbu: „Svatá Panno Barboro, odvrať tu nemoc za hory, za doly, kde žádné lidské pokolení nepřebývá, aby žádnému uškoditi nemohla!“

Stříkla jednou — tělo se nehnulo.

Stříkla po druhé — tělo se pohnulo.

Stříkla po třetí — a na peci ozve se hlas: „Tys mně dala! Již nikdy nepřijdu!“

Divišová otevře oči, vzdychne a sama se zvedne ze země. Ještě chvíli hledí jako v mrákotách, pak s pláčem padla kovářce kolem krku a děkovala jí, že ji vysvobodila. „Jak jsem ráda, že už nikdy můrou nebudu!“ radovala se slzy roníc. „Nevíte, co jsem zkusila, a povědít nedovedu!“

Ženy také plakaly radostí, že moudrá kovářka pomohla Divišové a odvrátila od ní kletbu. Všechny byly rády, že přispěly svou pomocí.

„Ach, to bude povídání na kolik večerů!“ libovaly si. 

Počet shlédnutí: 68