Kulturní ateismus v České republice a v Kazachstánu: Proč nevěřící dodržují náboženské tradice?

Úvod

Náboženství bylo po staletí jedním z klíčových prvků formování lidských společností. Ovlivňovalo nejen morální a etické hodnoty, ale i právní systém, každodenní život, umění, jazyk a kulturní tradice. V evropském kontextu mělo křesťanství obrovský vliv na utváření identity národů a státní struktury. S postupující sekularizací, která v Evropě výrazně zesílila zejména v moderní době, se počet věřících postupně snižuje. Přesto však zůstává mnoho prvků náboženské kultury pevně zakořeněných v každodenním životě i u lidí, kteří se již k žádné víře nehlásí.

Tento fenomén, kdy sekulární společnost přebírá a zachovává náboženské tradice a symboliku, se často označuje jako kulturní náboženství nebo kulturní ateismus. Znamená to, že i lidé, kteří se neidentifikují s žádným náboženstvím, nadále dodržují některé zvyklosti, které mají původ v náboženských rituálech nebo tradicích. Nejde jen o aktivní účast na oslavách křesťanských svátků, jako jsou Vánoce či Velikonoce, ale i o drobné projevy náboženské kultury, které se staly běžnou součástí každodenního života.

Tento výzkum se zaměřuje na analýzu toho, proč nevěřící jedinci stále udržují náboženské prvky ve svém chování, jazyce a kulturních zvyklostech, i když se k žádnému konkrétnímu náboženství nehlásí. Cílem je zjistit, zda jsou tyto prvky pouze součástí kulturního dědictví a tradice, nebo zda přetrvávají z hlubších psychologických či sociálních důvodů.

Otázky: Hlavní: Proč nevěřící dodržují náboženské tradice?

Podotázky:

Co je to ateismus a jak se projevuje v České republice a v Kazachstánu? Jaké jsou hlavní znaky ateismu? Jaké náboženské prvky jsou přítomné v každodenním životě nevěřících lidí v Evropě? Jaké historické a kulturní faktory vedly k rozšíření kulturního ateismu ve střední Asii a v Evropě?

Dodržování náboženských svátků bez víry v jejich náboženský význam :

Proč nevěřící slaví Vánoce, Velikonoce, Ramadan a Kurban Bajram? Jaké prvky těchto svátků považují za důležité – jsou to rodinné tradice, kulturní zvyklosti, nebo zvyky převzaté ze společnosti?

Používání náboženských výrazů v běžné řeči

Proč i ateisté používají fráze jako „Bože můj!“, „Pane Bože!“, „Proboha!“, „Bismillah“? Vnímáme tyto výrazy stále jako náboženské, nebo už se jedná pouze o jazykové zvyklosti?

Symbolika a návštěva sakrálních míst v turistice:

Proč nevěřící turisté navštěvují kostely, kláštery a další sakrální památky? Je důvodem historický a kulturní význam těchto míst, nebo v nich stále cítí určitý duchovní rozměr? Jak vnímají atmosféru těchto míst?

Používání náboženských symbolů mimo náboženský kontext:

Proč lidé nosí křížky, obrazy svatých nebo jiné náboženské předměty, i když nejsou věřící? Je to otázka módy, tradice, nebo přisuzují těmto symbolům ochranný význam?

Spontánní náboženské chování v krizových situacích:

Proč se i lidé, kteří nejsou věřící, v krizových situacích někdy požehnají nebo se obracejí k Bohu? Má toto chování hlubší psychologické kořeny? Je možné, že některé náboženské rituály jsou univerzální a přirozené pro všechny lidi, bez ohledu na jejich víru?

Literární rešerše:

- Otázky spojené s ateismem a jeho argumenty jsou analyzovány v knize Ateismus: 20 otázek a odpovědí, kterou napsal Matt Fradd. ¹⁾ Literatura se věnuje nejčastějším námitkám vůči víře a zkoumá jejich opodstatnění ve světle logiky, morálky a vědy. Text se zaměřuje například na to, zda lze věřit v Boha bez přímých vědeckých důkazů, jestli je náboženství hlavní příčinou násilí a jak se křesťanská víra staví k evoluční teorii.

V knize se uvádí, že víra v Boha není založena pouze na vědeckých důkazech, ale opírá se i o filozofické a metafyzické argumenty. Dále se analyzuje tvrzení, že náboženství je hlavním zdrojem konfliktů, přičemž historická data ukazují, že mnohé války a nepokoje byly způsobeny spíše politickými nebo ekonomickými faktory než samotnou vírou. Rovněž se rozebírá vztah mezi evolucí a vírou v Boha, přičemž text naznačuje, že evoluční teorie nemusí být v rozporu s křesťanským pohledem na stvoření světa – někteří teologové ji dokonce považují za součást Božího plánu.

Kniha tak poskytuje nástroje pro hlubší pochopení ateistického myšlení a důvodů, proč někteří ateisté nadále dodržují určité kulturní či náboženské tradice. (opraveno)

-O tom, proč a kdy se slaví svátek Dušiček, neboli Památka zesnulých, se podrobně věnují články na webech marianne.cz a prozeny.cz. Tento svátek připadá na 2. listopadu a slouží jako den vzpomínky na zesnulé, kdy lidé uctívají jejich památku modlitbou či tichým rozjímáním. K této tradici se váže řada zvyků, mezi něž patří například návštěva hřbitovů, zapalování svíček či účast na mších. (opraveno)

- Text se zabývá tím, jakým způsobem mohou duchovní a morální hodnoty existovat i ve společnosti, která se postupně vzdaluje tradiční náboženské víře. V knize Duch ateismu, kterou napsal André Comte-Sponville ²⁾, je uvedeno, že odmítnutí víry v Boha neznamená automaticky zavržení všech duchovních a etických principů. Autor zkoumá, zda je možné budovat morálku bez náboženského základu, a dochází k závěru, že etické hodnoty mohou vycházet z racionální úvahy a společenského konsenzu, nikoliv pouze z náboženských příkazů. Dále se text zaměřuje na otázku, zda může ateismus obsahovat prvek spirituality – autor naznačuje, že hluboký smysl pro úžas, pokoru nebo propojení s lidstvem nemusí být nutně vázán na víru v nadpřirozeno.

Kniha se také věnuje tomu, proč i lidé bez víry často přebírají některé náboženské tradice. Poukazuje na to, že rituály, jako je návštěva kostelů či symbolická gesta v těžkých životních situacích, nemusejí být projevem víry, ale mohou mít kulturní, historickou nebo emoční hodnotu. Náboženské prvky tak zůstávají součástí společnosti i poté, co ztratí svůj původní duchovní význam.(opraveno)

- Časopis The International Journal for the Psychology of Religion (2025, roč. 35, č. 1)³⁾ se zaměřuje na psychologické aspekty víry, spirituality a sekularizace. Jednotlivé články ukazují, že i nevěřící často zachovávají náboženské prvky, aniž by si byli vědomi jejich původu. Například používání frází jako „Bože můj“, zapalování svíček za zesnulé nebo návštěvy kostelů během svátků jsou vnímány spíše jako kulturní zvyklosti než duchovní akt. Autoři rovněž upozorňují na přetrvávání náboženských symbolů v módě, designu a běžné řeči – křížky na krku, slova jako „karma“ či „duše“ zůstávají součástí kulturní identity. Tato zjištění jsou zásadní pro pochopení fenoménu kulturního ateismu a ukazují, jak hluboce jsou náboženské prvky zakořeněny i v sekulárním prostředí.(opraveno)

- Studie Jana Spousty „Changes in Religious Values in the Czech Republic“⁴⁾ se zabývá vývojem náboženských hodnot v české společnosti od 90. let do současnosti. Autor ukazuje, že i přes nízkou míru religiozity Češi nadále zachovávají některé tradiční náboženské praktiky a symboly. Mezi příklady patří oslavování křesťanských svátků, návštěvy kostelů jako kulturních památek, používání náboženských frází v běžné mluvě (např. „Bože můj!“), nebo uchovávání křížků a svatých obrázků v domácnostech. Tyto prvky jsou často přítomny i u lidí, kteří se nehlásí k žádné církvi, což autor označuje jako projev kulturní religiozity.(opraveno)

- Původ slova Velikonoce i související tradice jsou předmětem zkoumání v knize Velikonoce – historie, zvyky, tradice od Pavlíny Pitrové⁵⁾. Slovo Velikonoce je historicky doloženo ve formách Veliká noc, Velikonoc nebo Velkonoc. Přičemž vzniklo spojením slov „velká“ a „noc“. Dále je v knize rozebrán význam jednotlivých šesti postních nedělí a podrobně popsány zvyky a tradice spojené nejen s Pašijovým týdnem, ale i s celými Velikonocemi, včetně jejich symboliky. Jedním z nejstarších tradic je například beránek, který se vztahuje Ježíši Kristovi, s nímž bývá zobrazován v souvislosti se vzkříšením.

Podobnou strukturu má také kniha Vánoce – historie, zvyky, tradice od Jitky Pastýříkové⁶⁾. Zde se text věnuje původu slova Vánoce a tradičním vánočním zvykům. Slovo Vánoce pravděpodobně pochází z německého výrazu „Weihnachten“, složeného ze slov „weihen“ (světit) a „Nacht“ (noc). Spojení se postupně počeštilo. V literatuře se rovněž popisují zvyky spojené s Štědrým dnem, například krájení jablka, půst, pouštění lodiček, vstávání od štědrovečerní večeře, vánoční stromeček či betlém. Důležitou součástí textu jsou i barvy typické pro tento svátek, jejichž symbolika je rovněž rozebrána – například červená, zelená, zlatá a bílá.(opraveno)

- Bakalářská práce Michaly Szarvasové (2019) „Náboženské symboly a jejich užívání v současné společnosti“⁷⁾ se detailně věnuje fenoménu, jakým způsobem jsou náboženské symboly – například kříže, obrazy svatých nebo medailonky – využívány v sekulárním, moderním kontextu. Autorka se zaměřuje na to, jak tyto symboly fungují nejen jako projevy víry, ale i jako kulturní, módní či osobní prvky identity. V práci jsou uvedeny konkrétní příklady toho, jak lidé, kteří se nehlásí k žádné víře, nosí například křížky jako šperky, tetují si anděly nebo motivy svatých, či zdobí své domovy náboženskými obrazy bez vazby na duchovní obsah. Autorka rovněž poukazuje na to, že některé náboženské symboly jsou vnímány jako esteticky přitažlivé nebo jsou spojovány s pocitem ochrany, tradicí, rodinným dědictvím či romantizovanou představou spirituality. Zmiňuje se také o tom, jak jsou náboženské prvky využívány v reklamě, módním průmyslu nebo populární kultuře – například na oblečení, v umění nebo jako součást designu interiérů. Tato práce jasně ilustruje, že kulturní náboženství neznamená nutně víru v Boha, ale často spíše zvyk, vizuální estetiku, emocionální vazbu nebo respekt k minulosti.(opraveno)

- Bakalářská práce Nikoly Holanové (2016) „Analýza zájmu klientů o turistickou destinaci Kutná Hora“⁸⁾ poskytuje důležité poznatky pro výzkum kulturního ateismu, zejména v oblasti vztahu nenábožensky založených osob k náboženským památkám. Autorka analyzuje motivaci návštěvníků k návštěvě Kutné Hory, kde se nachází dvě významné sakrální památky – Chrám svaté Barbory a kostnice v Sedlci. Z výzkumu vyplývá, že mnoho návštěvníků tyto místa navštěvuje kvůli jejich estetické hodnotě, historické významnosti a jedinečné atmosféře, nikoli z náboženských důvodů. Práce také ukazuje, že turisté často ani neznají původní náboženskou funkci navštívených míst a vnímají je jako kulturní dědictví. Tento přístup je klíčový pro pochopení kulturního ateismu – tedy situace, kdy se náboženské prvky a místa stávají součástí kulturního chování a identity i u lidí, kteří se nehlásí k žádné víře. Práce tak přináší konkrétní empirické důkazy o tom, že návštěva sakrálních staveb může být vedena fascinací estetikou, historií nebo touhou po autentickém zážitku, nikoli vírou – což přesně vystihuje jeden z hlavních aspektů kulturního ateismu.(opraveno)

- Text se zaměřuje na význam svátku Dušiček a jeho využití ve vzdělávání. V příručce Využití křesťanského dědictví – Modul A: Poselství křesťanských svátků, jenž napsali Marie Zimmermannová, Jana Kobylíková, Michal Capko, ⁹⁾ je uvedeno, že Dušičky nejsou pouze náboženským svátkem, ale také důležitou součástí kulturní paměti a tradice. Autoři vysvětlují, že vzpomínka na zesnulé má hlubší etický a společenský rozměr, který může oslovit i sekulární publikum.

Text se věnuje otázce, jak lze tento svátek přiblížit dětem a studentům bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Upozorňuje, že rituály spojené s Dušičkami – například zapalování svíček či návštěva hřbitova – mohou sloužit jako prostředek k rozvíjení úcty k minulosti, rodinným vazbám a zamyšlení nad pomíjivostí lidského života. Kniha tak ukazuje, že tradice spojené s tímto svátkem mají svůj význam i v moderní sekulární společnosti. (opraveno)

- Článek „Náboženství v každodenním životě městského obyvatelstva středního Kazachstánu v poválečném období“ ¹⁰⁾ analyzuje rozpory mezi sovětskou ateistickou politikou a skutečnou náboženskou praxí ve 40.-60. letech 20. století. Navzdory státní propagandě a zákazům si obyvatelé Kazachstánu udržovali víru prostřednictvím tajných rituálů - slavili Kurban Bajram a Velikonoce, křtili své děti a podporovali ilegální mešity a kostely. Autor ukazuje dualitu sovětské společnosti: vnější ateismus se snoubil se soukromou religiozitou, zejména v muslimském prostředí, kde islám zůstal součástí kulturní identity. Článek ukazuje, že státní ateismus víru nevymýtil, ale pouze ji vytlačil do podzemí, čímž vznikl jedinečný fenomén „kulturního ateismu“ - formální dodržování ideologie při zachování tradičních zvyklostí. Tyto příklady jsou důležité pro pochopení mechanismů interakce mezi náboženstvím a ateismem v autoritářských společnostech.

- Článek „Náboženská situace v Kazachstánu: historie a současnost“ z Bulletinu KazNU ¹¹⁾ analyzuje vývoj náboženských procesů v Kazachstánu od sovětského období po současnost, přičemž zvláštní pozornost věnuje fenoménu kulturního ateismu. Autor ukazuje, jak se v sovětském období (na příkladu 50.-70. let 20. století) střetávala oficiální ateistická politika státu s životaschopností lidových náboženských praktik. Konkrétně autor zkoumá případy, kdy v podmínkách zákazu náboženství lidé zachovávali tradice prostřednictvím: (například muslimské pohřby za účasti mully nebo tajné oslavy svátku Nauryz s jeho posvátnými prvky); 2) každodenní religiozita (dodržování zákazu jídla v rodinách a zároveň demonstrace ateismu navenek); 3) transformace náboženských svátků na světské (reinterpretace svátku Íd al-Adhá jako rodinné oslavy). Zvláště zajímavá je analýza toho, jak tyto polozapomenuté praktiky začaly ožívat v postsovětském období a vytvořily jedinečnou syntézu sovětského ateistického dědictví a tradiční religiozity. Na příkladu sčítání lidu z roku 2009 autor ukazuje, že 70 % obyvatel Kazachstánu se označuje za muslimy, zatímco pouze 30 % pravidelně dodržuje náboženské předpisy, což ilustruje fenomén „kulturního islámu“ - formálního vyznávání náboženství bez hluboké víry. Tyto údaje jsou zvláště cenné pro pochopení toho, jak se sovětský kulturní ateismus proměnil v moderní „religiozitu bez religiozity“, kdy je náboženská identita udržována jako etnický marker s minimální praktickou realizací.

- „Islám v moderní kazašské společnosti“ ¹²⁾. Tento článek je věnován analýze zvláštností islámu v moderní kazašské společnosti a jeho roli v procesech modernizace společnosti. Autor zdůrazňuje jedinečný charakter kazašského modelu islámu, který se historicky zformoval jako syntéza muslimských tradic a předislámské víry kočovných národů. Konstatuje, že islám v Kazachstánu nikdy neměl radikální charakter a nestal se základem státní politiky, ale plnil spíše kulturní a ideologickou funkci. Současná náboženská situace se vyznačuje umírněným vlivem islámu: na jedné straně se podílí na formování duchovních a morálních směrů společnosti, na druhé straně zůstává otevřený mezikonfesnímu dialogu a je prostý extrémních forem náboženského fanatismu. Zvláštní pozornost je věnována skutečnosti, že kazašský islám při zachování své identity vykazuje toleranci a schopnost přizpůsobit se podmínkám modernizující se společnosti, což vylučuje možnost radikální islamizace země. Autor dochází k závěru, že tento model „umírněného islámu“ umožňuje náboženství harmonicky ovlivňovat různé sféry společenského života, aniž by porušoval sekulární charakter státu.



Počet shlédnutí: 62