Alexia Maidlová, Rada Khodeeva, Kateřina Čapková

HKS, Geografie náboženství, 2025

Smrt je nedílnou součástí lidské existence, ale v kulturách a společnostech se k ní přistupuje různě. Pohřební rituály nejsou jen praktickým rozloučením se zemřelým, ale také odrazem náboženských přesvědčení, kulturních hodnot a historických tradic dané společnosti. Přestože katolická církev nabízí jednotný liturgický rámec, jeho konkrétní podoba se často výrazně liší mezi jednotlivými zeměmi, v závislosti na kulturních a historických souvislostech. Tato seminární práce se zaměřuje na srovnání katolických pohřebních tradic v České republice a Mexiku. Obě země jsou historicky silně katolické, ale jejich postoje k pohřbům a vnímání smrti se výrazně liší. Zatímco český kontext je ovlivněn sekularizací a kulturními rezervami, v Mexiku zůstávají pohřební zvyky úzce spjaty s lidovou religiozitou a barvitou symbolikou, často spojenou s tradicemi, jako je Día de los Muertos.

Cílem práce je porovnat, jak se katolické pohřby v obou zemích liší v teoretické rovině (liturgie, rituály) i v praktické rovině (konkrétní zvyklosti, role rodiny, práce pohřebních služeb). V praktické části práce budou využity rozhovory s pracovníky pohřebních služeb a s představiteli katolické víry v obou zemích.

Výzkumná otázka

Jak se liší vnímání smrti a pohřební rituály v Mexiku a ČR? Co to vypovídá o jejich kulturách? 

Podotázky

1. Jaké jsou hlavní pohřební rituály a tradice v Mexiku a v České republice?

2. Jaký je historický a kulturní kontext vnímání smrti v obou zemích?

3. Jakou roli hraje náboženství v přístupu ke smrti a posmrtnému životu v Mexiku a ČR?

V odborné literatuře se objevuje řada studií, které se zabývají tím, jak odlišné kulturní a náboženské kontexty formují pohřební rituály a celkové vnímání smrti. Česká republika a Mexiko představují v tomto ohledu dva kontrastní příklady. Zatímco v českém prostředí převládá sekularizace a individualizace pohřebních praktik, v Mexiku hraje klíčovou roli kolektivní dimenze smrti spojená s náboženstvím a národní identitou.

Funkci katolických pohřebních rituálů, tradic a zvyků

O pohřebních tradicích a zvycích v ČR píše Olga Nešporová v časopisu “Národopisná revue” ve svém článku “Náboženské tradice a jejich absence v současné české pohřební praxi” ²¹⁾. Pohřební rituály tvoří významnou součást našeho výzkumu. Bylo proto nezbytné objasnit jejich funkci, tedy vysvětlit, jaký je jejich smysl a jakou roli plní ve společnosti. Tyto obřady neslouží pouze k uzavření života zemřelého a jeho symbolickému přechodu do sféry předků či duchovní dimenze, ale mají také zásadní význam pro pozůstalé - například proměňují jejich sociální status (manželka se stává vdovou). Většina obřadů je zasazena do náboženského rámce, který poskytuje výklad smrti a naději na pokračování existence, například v křesťanské tradici pohřeb připomíná Kristovo vzkříšení a věčný život, ale má i společenský rozměr - slouží k uchování památky zesnulého a často odráží jeho společenské postavení. Článek zmiňuje také římskokatolické pohřby - pojednává o tom, jak povolení kremace ve 20. století změnilo pohřební tradice. Změny se dotkly i pohřebních obřadů, které začínaly před smrtí a doprovázely umírajícího, například jako jedna ze sedmi svátostí - poslední pomazání. Text od Olgy Nešporové přináší několik klíčových faktů o českém kontextu katolických pohřbů. Pro náš výzkum bylo důležité seznámit se s hlavními pohřebními rituály a tradicemi katolíků, stejně jako s jejich významem a rolí v České republice. Článek odpovídá na jednu z našich podotázek týkajících se pohřebních praktik.

Rozdíly v rituálech způsobené geografickou polohou a historickým kontextem

Dále o pohřebních obřadech v různých liturgických tradicích píše Bugel ²²⁾. Tato monografie se zabývá pohřebními tradicemi katolické církve a popisuje různé obřady raných církví, ale konkrétní kapitola, která se hodí k našemu tématu, se zaměřuje na pohřební obřady v katolické tradici. Zde autor popisuje historii i strukturu pohřebních rituálů, což je pro náš výzkum důležité pro pochopení role náboženství v průběhu pohřbu. Podrobně se rozebírají konkrétní modlitby v domě umírajícího, rozloučení se zesnulým a jeho uložení do rakve, stejně jako symbolika a význam těchto obřadů. Závěrem tato analýza křesťanské tradice poskytla autorovi vhled do struktury a celkového obsahu obřadů, a to jak z hlediska současnosti, tak i jejich historického vývoje. Přestože křesťanství působí v obou kulturách, konečné tradice a jejich symbolika se liší, což lze pozorovat v dnešních oslavách Dne mrtvých v Mexiku. Význam použití této monografie pro naši výzkumnou otázku spočívá ve dvou bodech. Zaprvé, popis katolických pohřebních rituálů a zadruhé, rozdílnost těchto rituálů v Mexiku a České republice v důsledku geografické polohy a historického kontextu.

Vztah ke smrti

Olga Nešporová ve svém článku “Believer Perspectives on Death and Funeral Practices in a Non-believing Country” ²³⁾ popisuje postoje k smrti a pohřebním obřadům v současné české společnosti. Začíná analýzou postojů většiny nevěřící české populace ke smrti. Ke konci uvádí, že výzkum provedený v Praze v letech 2003–2004 ukázal, že věřící z řad římskokatolické církve vnímají smrt jako přirozený přechod – konec pozemského života, ale zároveň začátek posmrtné existence. Většina respondentů též věřila v předurčenost života a danou délku lidského bytí, což podle tohoto výzkumu autorka zjistila jako odraz jejich náboženského přesvědčení o vyšším řádu a božím plánu. Význam tohoto článku pro naši výzkumnou otázku spočívá v pochopení vztahu české společnosti ke smrti.

O vztahu ke smrti a zesnulým píší Helaine Selin a Robert M. Rakoff ve své knize “Death across Cultures”, v kapitole „Rituals Around Life and Death in Mexico: The Day of the Dead”. ²⁴⁾ Tato kapitola ukazuje, jak Mexičané vnímají a připomínají si smrt a jak vznikly a přežily slavnosti v Mexiku. Autoři zdůrazňují, že porozumění různým formám oslav a rituálů je klíčové pro pochopení kulturní rozmanitosti Mexika, protože tyto rituály mají pro ně zásadní význam - například výtvor křížů z okvětních lístků cempasúchil, dřeva či popela, což pro ně symbolizuje propojení mezi dimenzemi a umožňuje duším mrtvých vstoupit do našeho světa a sdílet s rodinou tyto slavnosti. Na konci kapitoly autoři uvádějí, že tyto tradice a rituály mají dvojí účel: na jedné straně umožňují co nejuctivěji a nejdůstojněji naložit se smrtelnými ostatky, na straně druhé pomáhají pozůstalým v procesu uzdravování a přijetí ztráty milované osoby. Selin zdůrazňuje, že význam těchto tradic ukazuje, že život a smrt tvoří nekonečný kruh, ve kterém je smrt součástí života a musí být přijata. Tato kniha odpovídá na naši výzkumnou otázku ohledně postoje k smrti společnosti v Mexiku v náboženském kontextu.

Autor Stanley Brandes ve své publikaci “Is there a Mexican View of Death?” ²⁵⁾ sleduje jak vznikl a udržuje se mexický pohled na smrt spojený se Dnem mrtvých. V článku popisuje své postupné pochopení, proč Mexičané vnímají smrt jinak než Anglosasové, nebo alespoň v čem se jejich názory liší. Ke konci autor uvádí své finální důvody, proč mnozí Mexičané mají odlišnou perspektivu na smrt a posmrtnou existenci - vytvářejí si blízký vztah spíše k abstraktní entitě známé jako Smrt než k zesnulým příbuzným, což jiné národy obvykle nedělají. Také se říká, že Mexičané žijí bok po boku se smrtí, a proto se k ní dokážou postavit čestně a přímo. Brandes poté zmiňuje, že pohled na smrt je v mexické kultuře vnímán jako jedinečný. Ve skutečnosti však tyto rituály - například tradiční uctívání posmrtného života písní a oslavou - nejsou omezeny jen na Mexiko a mohou se objevit i v jiných kulturách. Autor nicméně zdůrazňuje, že obraz Mexičanů jako národa silně spojeného se smrtí, zejména skrze oslavy Dne mrtvých, se stal významným symbolem mexické identity. Jejich unikátní perspektiva na smrt je něco, co je dlouhodobě spojuje. Pro naši výzkumnou otázku je tento článek důležitý tím, že se zabývá tím, proč má mexická společnost jedinečný pohled na smrt, který dále určuje projevy tohoto přístupu v pohřebních rituálech a tradicích.

Día de los Muertos - Den mrtvých v Mexiku

Petra Ponocná ve svém článku “Koncepty mestizaje a lo mexicano a jejich souvislost s mexickým nacionalismem a svátkem Día de los Muertos” ²⁶⁾ popisuje postoje lidí ke Dni mrtvých a motivaci účastníků, včetně těch, kteří nemají náboženské přesvědčení. Respondenti uvedli, že dodržují především dva zvyky: návštěvu hřbitovů a příprava domácích oltářů. Hlavní motivací je podle nich projevit úctu zesnulým a strávit čas s rodinou. Autorka zároveň zmiňuje Maslowovu pyramidu - psychologický model, který ukazuje, jak lidé uspokojují své základní potřeby - a zdůrazňuje význam potřeby být přijímán ostatními. Dochází k závěru, že slavení Dne mrtvých nejen vyjadřuje úctu k zesnulým a posiluje rodinné vztahy, ale také naplňuje hlubší potřebu pocitu přijetí a sounáležitosti s vlastním národem. Pro naši výzkumnou otázku má tento text velký význam, protože popisuje nejen to, jak probíhá Den mrtvých v Mexiku, ale také vztah lidí k tomuto svátku, a tedy i ke smrti.

Souhrn literatury naznačuje, že zásadní rozdíl mezi Českou republikou a Mexikem spočívá ve způsobu, jakým je smrt zasazena do společenského rámce. V českém prostředí se pohřební praxe stále více orientuje na soukromou rovinu a často postrádá výraznější rituální prvky, což odráží postupný ústup náboženství a nárůst sekularizace. V mexickém kontextu však smrt zůstává úzce propojena s kolektivními projevy víry, národní identity a kulturní paměti. Tento kontrast ukazuje, že v české společnosti se smrt stává převážně intimní zkušeností jednotlivce a rodiny, zatímco v Mexiku představuje veřejně sdílenou událost, která posiluje soudržnost komunity. Rozdílné historické i kulturní zkušenosti tak zásadně ovlivňují podobu rituálů - od ztišeného rozloučení až po slavnostní připomínku, která proměňuje smrt v prostředek společenského sjednocení.

V této práci jsme používaly kvalitativní metody, jelikož tento přístup umožňuje zkoumat problematiku detailněji a hlouběji než metody kvantitativní, které se soustředí spíše na základní a obecně srovnatelná data. Jedinou nevýhodou kvalitativního přístupu je menší množství získaných dat, zatímco kvantitativní metody by mohly poskytnout spolehlivější výsledky na celosvětové úrovni. V našem výzkumu však nebylo cílem ověřovat univerzální postoje, nýbrž porozumět kontextu daných kultur. Proto pro nás kvalitativní přístup představoval nejvhodnější metodu.

Pro sběr dat jsme využily dvě výzkumné techniky. První byla forma dotazníku, který obsahoval deset otázek vztahujících se k hlavní výzkumné otázce. Dotazy se pohybovaly od obecných znalostí až po osobní zkušenosti, abychom mohly z odpovědí získat co nejkomplexnější obraz vnímání smrti a pohřebních rituálů v jednotlivých zemích. Druhou technikou byly rozhovory – strukturované i polostrukturované. Rozhodly jsme se pro oba typy, protože povaha jednotlivých respondentů si vyžadovala odlišný přístup. Rozhovory nám umožnily lépe porozumět osobním postojům lidí různých vyznání ke smrti a pohřebním tradicím a odhalit, jak se v České republice a Mexiku prožívá truchlení či oslava zesnulých.

Celkem jsme uskutečnily rozhovory s osmi respondenty. Některé jsme oslovily prostřednictvím kontaktů v našem okolí, další pak přes sociální sítě na doporučení přátel a rodiny.

Respondenti z České republiky

Z českého prostředí pochází čtyři informátoři: Martin, Tomislav, Vojtěch a Petr Zeman. Martin je 24letý student politologie, pochází z vesnice u Písku a ke katolictví se přiklonil v dospělosti. Tomislav je 22letý student pedagogické školy, vyrůstal v katolické rodině a každou neděli ministruje v kostele. Je také aktivním členem místního bratrstva. Abychom získaly odborný pohled na průběh pohřbů, obrátily jsme se na pana Petra Zemana z pohřebního ústavu Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy. Tento podnik spravuje více než polovinu hřbitovů v Praze a pan Zeman, který zde pracuje již tři roky, nám poskytl informace o samotném průběhu pohřbů i vybrané statistické údaje.

Respondenti z Mexika

Z Mexika pochází čtyři respondenti: Felipe De Jesús Luna Ibarra, Alma Carolina Medina-Herrera, Caesar Medina a Ignacio Macias. Felipe Luna Ibarra je rodák z Guanajuata, kde žil do svých 27 let, a nyní pobývá ve Velké Británii. Alma Carolina Medina-Herrera je Mexičanka žijící ve Spojených státech amerických, její bratr Caesar Medina zde také pobývá, avšak pravidelně cestuje za rodinou do Jalisca. Oba jsou katolíci a své zkušenosti čerpali z dětství a mládí stráveného v Mexiku. Posledním respondentem je Ignacio Macias, 54letý rodák z Guadalajary, kde žije dosud. Ignacio je praktikující katolík a jeho výpověď poskytla cenný vhled do mexických pohřebních tradic a každodenního náboženského života.

Katolicismus

Katolicismus je největší křesťanskou denominací v České republice. Katolická církev je největší křesťanskou církví s 1,3 miliardy pokřtěných katolíků na celém světě​. Hlavní sídlo má ve Vatikánu, kde sídlí papež, který je nejvyšší představitel římskokatolické církve. Současným papežem je Lev XIV, zvolený v květnu 2025. Katolická církev vznikla v 1. století n. l. na území Římské říše, (v oblasti dnešního Izraele a Palestiny)​. Hlavní rysy katolicismu jsou víra v Trojici: Otce, Syna a Ducha svatého. Vyznačuje se důrazem na svátosti, zejména eucharistii a zpověď, uznáváním autority papeže a hierarchickou strukturou církve. Podle Pew Research Center bylo v roce 2024 nejvíce katolíků v Brazílii (140 milionů věřících) a v Mexiku (101 milionů věřících) ²⁷⁾. Naproti tomu se podle Českého statistického úřadu v roce 2022 v České republice k římskokatolické víře přihlásilo pouze 741 000 lidí²⁸⁾.

Pohřeb

Pohřbení, známé také jako inhumace, je způsob konečné likvidace, při kterém je mrtvé tělo uloženo do země, někdy i s předměty. Obvykle se to provádí tak, že se vyhloubí jáma nebo příkop, do něj se uloží zemřelý spolu s předměty a poté se zakryje. Pohřeb je obřad, který doprovází konečné uložení mrtvého. Pohřbívání je často považováno za projev úcty k mrtvému. Provádělo se mimo jiné proto, aby se zabránilo zápachu rozkladu, aby se členové rodiny chránili před přímým kontaktem se zemřelým, a v mnoha kulturách bylo považováno za nezbytný krok k tomu, aby zemřelý mohl vstoupit do posmrtného života nebo aby se vrátil do koloběhu života.

Většina moderních kultur dokumentuje umístění hrobů náhrobními kameny, které mohou být opatřeny informacemi a poctami zemřelým. Někteří lidé jsou však z různých důvodů pohřbíváni v anonymních nebo tajných hrobech. Někdy je do jednoho hrobu pohřbeno více těl, a to buď z vlastního rozhodnutí (jako v případě manželských párů), z důvodu nedostatku místa, nebo v případě hromadných hrobů, které slouží jako způsob pohřbu většího počtu těl najednou. V dnešní době je nejběžnějším způsobem pohřbu kremace, kdy je tělo zesnulého převezeno do krematoria a poté je popel předán rodině nebo blízkým.

Pohřební obřady

Pohřební obřad je rituál nebo ceremonie, kterou lidé pořádají, když někdo zemře. Slouží k uctění a rozloučení se zesnulým a zároveň pomáhá pozůstalým zvládnout smutek a ztrátu. Typy pohřbů lze rozdělit na několik druhů. Často je vybrán pohřeb s obřadem, při kterém probíhá smuteční rozloučení se zemřelým v kostele nebo obřadní síni. Poté následuje buď zpopelnění v krematoriu, nebo uložení do hrobu.

Pohřby bez obřadu představují kremaci bez veřejného rozloučení a pouze s následným vyzvednutím urny. Církevní pohřeb se může odehrávat v kostele či kapli, kde často bývají svícny, stojany na věnce, hudba, kněz, katafalk apod.. Následně dochází k uložení rakve s tělem do vykopaného hrobu v zemi. Typickým místem posledního odpočinku bývá pohřebiště, které zahrnuje hřbitovy a krematoria. Hřbitovy jsou prostory určené k pohřbení lidských pozůstatků, kde se nacházejí různé hroby, hrobky a urnové hrobky. V krematoriích dochází k zpopelnění lidských pozůstatků, které jsou buď následně uloženy do urnových hrobů, nebo jsou ostatky rozptýleny na místě zvoleném zesnulým či rodinou, například v přírodě, u jezera, na louce, apod.

Průběh pohřebních obřadů v ČR

Česko je jednou z nejvíce sekularizovaných zemí v Evropě, přesto mnoho rodin volí církevní pohřeb – často z úcty k tradici​. Křesťanský pohřeb se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků.

Když jsme se ptaly jednoho z našich českých respondentů, jaké první kroky se podnikají, když někdo v jejich komunitě zemře, odpověděl takto:

“První krok je rozloučení s osobou v rodinném kruhu. Vyřizování pohřbu si organizačně na sebe vezme nejdůležitější osoba v rodině nebo osoba, která měla k zemřelému nejblíže, buď v osobní rovině nebo příbuzensky. Ten pak rozdá úkoly ostatním a pohřeb je do cca 1 týdne.” (Vojtěch)

Rozloučení běžně probíhá večer před pohřbem a zahrnuje zpěv, hudbu a modlitby, jimiž je zesnulý svěřován Božímu milosrdenství. Běžné je také tiché rozjímání u rakve a modlitba růžence. Jak nám řekl Vojtěch, tyto chvíle jsou prožívány většinou jen s rodinou či nejbližšími – jedná se spíše o soukromou sešlost.

Následující den se konají další části katolického pohřbu. Součástí je mše svatá, která se slouží v kostele za přítomnosti rodiny a přátel. Mše za zemřelého zahrnuje liturgii slova, eucharistii a speciální modlitby za jeho duši, přičemž farář obvykle pronáší krátkou promluvu. Ponocná ve svém článku uvádí, že v případě římskokatolické církve se v České republice, zejména ve městech, pohřební obřad často koná pouze na jednom místě - v kostele nebo v obřadní síni krematoria. Pokud se však jedná o pohřeb do země, doprovází pozůstalí zesnulého až ke hrobu na hřbitově.²⁹⁾

Poslední část obřadu probíhá přímo u hrobu, kde kněz nebo jáhen provádí modlitby za zesnulého, požehnání hrobu a symbolický obřad „navrácení do země“. Prostor k vzpomínkám mají obvykle i rodina a přátelé. Pohřeb je zakončen buď společným zpěvem, nebo tichým rozloučením.

„Úplně klasický pohřeb – to je v podstatě taková náhrada kostela. V pohřební místnosti nebo ve smuteční síni máte katafalk, kde je umístěná rakev, většinou za dostatečného osvětlení. Před ní bývají věnce. Nicméně dnes už existují různé alternativy. Člověk si samozřejmě může zvolit, kde chce obřad mít. Například herci mívají rozloučení i přímo v divadle, nebo to může být skutečně v kostele. Dnes už existuje i modernější forma rozloučení, která nahrazuje to, co se dělávalo dřív. Ve Strašnicích je k dispozici tzv. domeček, který si lze pronajmout na celý den. Je tam chladicí místnost, kde je zesnulý uložený, a lidé se s ním mohou – ale nemusí – osobně rozloučit.“ (Petr Zeman)

Podle našeho respondenta stále ubývá lidí, kteří v České republice pořádají jakékoli pohřební obřady, a samotná délka pohřbů se zkracuje. Jedním z důvodů je skutečnost, že si zemřelí často nepřejí zatěžovat své blízké. V 97 % případů probíhá pohřeb formou rychlé a jednoduché kremace, po níž je urna s popelem předána rodině nebo uložena do země na hřbitově.

Nešporová tuto skutečnost rozebírá a zasazuje ji do širšího kontextu českých pohřebních zvyků. Uvádí například: „V mnoha oblastech České republiky se v průběhu posledních pětadvaceti let mohutně rozšířila pohřební praxe sestávající z prosté kremace mrtvého bez jakýchkoli doprovodných pohřebních obřadů. Tento stav lze vnímat jako jakési prodloužení tabuizace smrti v české společnosti, tedy její vytěsnění takovým způsobem, že se pozůstalí záměrně vyhýbají setkání se smrtí tím, že neuspořádají pohřeb.“ ³⁰⁾ Preferovaný způsob pohřbu tedy úzce souvisí s postoji jednotlivce vůči smrti (k náboženskému vnímání se v této práci dostaneme později). Je však důležité zdůraznit, že smrt představuje pro mnoho lidí velmi citlivé téma a že pohřební obřady patří mezi čtyři nejvýznamnější přechodové rituály strukturované v lidském životě - mají z tohoto důvodu pro jedince zásadní význam. ^{31) 32)} Proto je třeba chápat, že důvody volby kremace namísto tradičního pohřebního obřadu jsou úzce provázány právě s vnímáním smrti.

Průběh pohřebních obřadů v Mexiku

Mexický pohřeb obvykle začíná vigilijní modlitbou neboli nočním bděním, které se koná za přítomnosti rodiny a přátel. Scházejí se, aby se modlili a sdíleli jídlo i vzpomínky. Zesnulý je přítomen a rodina ho obklopuje v modlitbě po dobu jednoho až dvou dnů.

„Dříve, nebo v menších městech, tělo zesnulého mohlo zůstat tři dny doma, tzv. při bdění, lidé se sešli, modlili se, a v den pohřbu odnesli tělo do katolického kostela na bohoslužbu. Po mši následovalo odnesení těla k pohřbu a rodina se devět dní za zesnulého modlila růžence.” (Ignacio)

Ignaciovo tvrzení potvrdila Helaine Selin ve své knize „Death Across Cultures“ ³³⁾ , kde uváděla, že pohřeb skutečně může trvat až devět dní a zahrnuje hudbu, mše, průvody a společnou přípravu tradičních pokrmů. Prvního dne je na místo rakve umístěn dřevěný kříž, ozdobený převážně bílými květinami a jednou červenou, která symbolizuje srdce zesnulého. Každodenně se kříž doplňuje čerstvými květinami, přičemž tyto úkony jsou doprovázeny modlitbami a zpěvy. Rodina zesnulého nabízí návštěvníkům teplá jídla a nápoje. V závislosti na postavení zesnulého se denní účast pohybuje od několika až po stovky osob; někteří účastníci přinášejí vlastní pokrmy. Osmého dne zůstávají lidé na místě po celou noc, modlí se a zpívají. Devátého dne se podává rýže, tortilly a chléb, přičemž nejlepší pokrmy, jako například vařené kuře a ovoce, jsou kladeny na kříž, aby je duch zesnulého přijal. Závěrem se sbírají květiny, které jsou následně v průvodu neseny na hřbitov, aranžovány na hrobce a doplněny zapálenými svíčkami.

“V Mexiku je tradicí, že před pohřbem rodina zesnulého uspořádá v jeho domě „Velorio“ (smuteční hostinu), což je setkání, při kterém rodina a přátelé vzdávají zesnulému poslední hold před pohřbem. Setkání, které může trvat i několik dní, zahrnuje modlitby, smuteční projevy, hymny, jídlo, pití a hudba. Poté následuje pohřeb, při kterém všichni přátelé a rodina doprovázejí rakev na hřbitov, kde je následně pohřbena. Věřím, že tyto obřady slouží rodině a přátelům k tomu, aby se rozloučili se zesnulým a vyslovili poslední slova/myšlenky.” (Felipe Luna Ibarra)

Jak uvádí Selin³⁴⁾ a jak potvrzují naši mexičtí respondenti, je obvyklé, že mexický pohřeb trvá až devět dní. Shodli se také na jeho typické náplni, která zahrnuje modlitby, jídlo, zpěv a společně trávený čas s ostatními. Je zřejmé, že se mohou objevit určité odlišnosti, například že ne každá rodina pořádá devítidenní pohřeb, někteří volí pouze třídenní. Jejich výpovědi nám však dokazují, že obsah a rituály mexického pohřbu zůstávají v zásadě stejné.

Pohřeb často zahrnuje otevřenou rakev, spolu s vystavenými fotografiemi a zvláštními předměty. Děti jsou často přítomné, protože se od útlého věku učí o smrti a věčném životě – obvykle je tato myšlenka nijak nezastrašuje. Mexická tradice se smrti nevyhýbá, ale naopak k ní přistupuje otevřeně a upřímně. Samotný pohřeb se obvykle koná v katolickém kostele a zahrnuje mši, kterou vede kněz. Účastníci společně tráví asi hodinu modlitbami a zpěvem, než se přesunou na hřbitov. Tradiční pohřeb je mezi Mexičany stále oblíbenější, protože jim poskytuje místo, kam se mohou ve zvláštní dny vracet a vzpomínat na své blízké. Všichni zesnulí předci jsou každoročně uctíváni během Dušiček. Důležitou součástí jsou i hrobové obřady.

„V katolickém náboženství existují dvě verze [pohřbů]: na hřbitově, nebo kremace, s popelem uloženým v urně v kostele. Osobně dávám přednost pohřbívání na hřbitově, protože to byla nejsilnější tradice v katolickém náboženství, neboť křesťané věří, že při druhém příchodu Krista budou těla vzkříšena. Ale mnoho lidí dnes, aby ušetřilo peníze, spaluje lidi a ukládá popel do urny v kostele.” (Ignacio)

Jak Ignacio vysvětlil, často si přejí Mexičané zpopelnění oproti klasickému pohřbu - většinou kvůli penězům, ale také z osobních důvodů:

“Pohřbít mé tělo nikdy nebylo mým přáním. Nechci, aby se mé tělo rozkládalo pod zemí. Přeji si být zpopelněn a aby byl můj popel uložen v urně, kterou si moje rodina bude moci vzít s sebou někam, kde na mě bude moci vzpomínat.” (Felipe Luna Ibarra).

Podle tradičních mexických představ člověk po smrti začíná nový život, a proto bývá pohřben se svými oblíbenými věcmi. Po pohřbu je běžné uspořádat hostinu, při které se hosté sejdou, aby sdíleli jídlo a pití a navzájem si poskytli útěchu v těžké chvíli. Tato hostina může trvat několik hodin, během nichž přítomní věnují celý den uctění památky zesnulého. V současnosti se postoje lidí a jejich preference v oblasti pohřebních obřadů výrazně liší. Jak v Mexiku, tak v České republice si současná generace volí přístup, který odpovídá jejímu přesvědčení, často bez ohledu na tradiční zvyklosti.

Kontrasty v pohřebních obřadech (ČR x Mexiko)

Náboženství výrazně ovlivňuje způsob, jakým se lidé rozloučí se zesnulým, protože v různých vírách existují specifické rituály a tradice. Obřady v obou zemích sdílejí několik společných prvků, například noční bdění, mši svatou, modlitby či obřady u hrobu. Běžný je také společný zpěv.

Jeden z menších rozdílů lze pozorovat v délce obřadů. V České republice pohřeb většinou probíhá během jednoho dne (plus večer předem), zatímco v Mexiku může samotné bdění trvat dva až tři dny. Největší rozdíl se však týká atmosféry, oblečení, hudbě a celkové náladě. V České republice mají pohřební obřady tíživou a smutnou atmosféru, lidé jsou oblečeni v černém, hraje klidná hudba a celý prostor je laděn do tlumených tónů. Čas pro truchlení a kondolence je oddělený – lidé obvykle vyjadřují soustrast pozůstalým krátkými slovy jako „upřímnou soustrast“ nebo „přijměte mou upřímnou soustrast“. Pohřbu se zpravidla účastní pouze nejbližší rodina a přátelé a často se vybírá pohřeb v podobě kremace, nebo pohřeb bez obřadu.

Zatímco české pohřby se vyznačují spíše klidnou a tichou atmosférou určenou k truchlení, mexické pohřby mají odlišný charakter – jejich atmosféra bývá často veselá a zahrnuje společné stolování, tanec a zpěv. V domácnostech se staví oltáře, do příprav se zapojuje nejen rodina, ale i širší komunita. V obou zemích se objevují květiny a svíčky, avšak v Mexiku jsou navíc používány afrikány (cempasúchil), považované za posvátnou květinu mrtvých. Věří se, že jejich výrazná žlutá až oranžová barva a intenzivní vůně pomáhají duším nalézt cestu zpět domů. Součástí této tradice je vytváření stezek z květů cempasúchil, které mají duším umožnit projít od brány k portrétu zesnulého, umístěnému uprostřed svíček na oltáři. Selin ³⁵⁾ uvádí, že tyto rituály mají zásadní význam pro mexickou kulturu; například tvorba křížů z okvětních lístků cempasúchil, dřeva či popela symbolizuje propojení mezi dimenzemi a umožňuje duším zemřelých vstoupit do světa živých a sdílet s rodinou pohřební slavnosti. V českém prostředí se podobně hluboké symbolické významy v pohřebních rituálech nevyskytují. Pohřeb v české kultuře představuje spíše „konečné rozloučení se zemřelým“ (Vojtěch), zatímco v mexické kultuře je vnímán nejen jako rozloučení, ale také jako konec jednoho života a začátek dalšího – posmrtného – života duše.

„Pohřby v Mexiku jsou tak trochu kombinací obou přístupů; vše záleží na přátelích a rodině zesnulého. Zatímco některé rodiny chtějí, aby obřad proběhl v klidné a tiché atmosféře, jiné rády pořádají velkou oslavu s hudbou a tancem. Je však pravda, že mexické pohřby se velmi liší od evropských, a to hlavně kvůli vnímání smrti.“ (Felipe Luna Ibarra)

Ve výzkumu Petry Panocné ³⁶⁾ bylo zjištěno, že uctívání zesnulých v Mexiku má jak soukromou, tak veřejnou rovinu. Sdílené symboly posilují jak rodinné vazby, tak i komunitní soudržnost a zároveň propojují klidné vzpomínání s radostnými projevy života. Je to skutečně odlišné oproti evropským pohřbům, jak uvedl Felipe, protože české pohřební obřady zpravidla končí u klidného vzpomínání, zatímco radostné emoce se v nich nevyskytují. Z toho vyplývá, že mexické pohřební rituály nelze chápat pouze jako akt rozloučení, ale jako kulturně významný proces, který propojuje individuální vzpomínku s kolektivní identitou a umožňuje vyjádření lásky i úcty k zesnulým.

Tyto kontrasty zároveň odrážejí hlubší kulturní rozdíly: zatímco v české společnosti převažuje racionální a zdrženlivý přístup ke smrti, mexická kultura ji vnímá jako přirozenou součást života, kterou je třeba nejen připomínat, ale také radostně oslavovat. Smrt zde není tabu, ale příležitost k vyjádření lásky, paměti a identity.

Náboženský vliv a víra v posmrtný život

Tradice a zvyky v každém náboženství mohou mít vliv na každodenní život – například na vnímání existence, způsob myšlení, stravovací návyky, ale také na pohled na posmrtný život. Víra v posmrtný život je v České republice spíše umírněná – na zesnulé se vzpomíná tiše a klidně, lidé tento čas prožívají v tichém truchlení. Náboženské přesvědčení o existenci života po smrti je spíše osobní a méně výrazně vyjadřované.

„Já konkrétně jsem se smrtí smířen a jediné co se s ní dá dělat je vzpomínat na zesnulého a modlit se za něj.” (Tomislav)

„Jelikož věřím v to, že smrtí život nekončí tak krom smutku jsou přítomny i pocity z naděje pro zemřelého na lepší život v nebi.” (Martin)

Smrt je v České republice skutečně do jisté míry tabu. Někteří lidé se domnívají, že když o ní nebudou mluvit, „nepřijde“. Češi často existenci smrti potlačují nebo ignorují, dokud sami nejsou postaveni před skutečnost úmrtí. Myšlenka na to, co se stane po smrti, jim připadá děsivá, a mnozí se rozhodnou o tom raději nepřemýšlet.

„Několikrát jsem se s ní setkal (smrt blízké osoby), ale nerad o ní hovořím s jinými, snažím se tomuto tématu vyhýbat…Asi se člověk smrti bát nemusí, ta ho vysvobodí, ale bojí se umírání (jaké bude, jak dlouho, čím si bude muset projít apod..)“ (Vojtěch)

Když nám respondent Vojtěch popisoval, zda je pro něj toto téma osobní, duchovní nebo spíše tabuizované, potvrdil ve své situaci myšlenku, že Češi často neradi mluví o smrti. Ale přestože jde o téma, které nerad řeší – podobně jako většina lidí – samotná myšlenka „po smrti“ ho neznervózňuje. Je však třeba dodat, že každý k tomu přistupuje jinak: nelze tvrdit, že každý Čech se smrti bojí, stejně jako nelze tvrdit, že každý Mexičan se smrti nebojí.

„Ten vztah ke smrti se mění, hlavně u mladší generace. Oni o tom začínají víc přemýšlet, víc to řeší. Už dopředu vědí, jak by si sami přáli, aby jejich pohřeb vypadal. To, co se dělalo dřív, už jim nepřijde úplně blízké. Mladá generace chce jiné rituály – myslí si, že ty staré jsou už hodně vyčerpané. Nechtějí třeba klasickou černou rakev a ten těžký smutek, který s tím často souvisí.“(Petr Zeman)

V Mexiku můžeme vnímat smrt jako událost, která je často veselejší a slavnostnější než v České republice. Jde především o radostné vzpomínání a oslavu života těch, kteří zemřeli. Místo tichého truchlení se na zesnulé vzpomíná nejen s láskou a úctou, ale také s hudbou, jídlem a barevnými ozdobami.

“Věří se, že člověk nás neopustí (nebo nezemře), pokud zůstává v našich myšlenkách, slovech a vzpomínkách.” (Felipe Luna Ibarra)

Mexičané se vypořádávají se smrtí jedinečným způsobem. To je patrné nejen z jejich dávných obřadů, ale také z násilné historie a současných podmínek, kde je smrt všudypřítomná. Jak uvádí Soria-Escalante ve svém článku „Culture of Death in Mexico“, Mexičané před smrtí neutíkají, ale spíše s ní koexistují, jak ukazují jejich tradice.³⁷⁾

V katolickém náboženství je běžné při vzpomínání na zesnulé modlit se za ně, přičemž neexistuje přesně dané pravidlo, jak často. Co se frekvence vzpomínek na zemřelé týče, zásadní rozdíly mezi oběma zeměmi nenacházíme. „Někdo se za tohoto zesnulého příbuzného modlí každý den, někdo si na něj vůbec nevzpomene, záleží na tom. Moje rodina na ně vzpomíná osobně, kdykoli mohou, a veřejně v den jejich smrti nebo v den jejích narozenin.” (Ignacio)

U Mexičanů Almy a Caesara jsme se dozvěděly, že si osobně připomínají zesnulé, většinou s fotografiemi, a to při menších setkáních k narozeninám či výročí úmrtí. Alma a Caesar žijí ve městě s převážně velkou mexickou komunitou. Když někdo z jejich komunity zemře, pohřeb se koná pro blízkou rodinu a přátele, ale oltář je přístupný i veřejnosti, takže celá komunita oživuje rituál podle svého chápání, dodržování a respektování a to jak místními, tak cizinci. Rituály mohou mít podobu modliteb, rozsvícení svíček, zdobení oltářů barevnými květinami, přípravy oblíbených jídel zemřelého a zpěvu na jeho počest.

“Vzpomínání na ně je něco, čeho si cením, vzpomínání na své nejbližší, kteří už tu se mnou nejsou. Potřebuji si je pamatovat, abych je mohl vidět i v posmrtí. Pomáhá mi být v blízkosti dalších lidí v mé komunitě, kteří také truchlí a vzpomínají. A mladší generace obvykle následuje cestu svých rodičů. Mexičané v těchto situacích vyhledávají radu u svých rodičů.” (Caesar)

Ve článku Sorie-Escalante³⁸⁾ se uvádí, že obřady pro zemřelé v komunitách jsou nezbytné a po pohřební hostině lidé pokračují ve svých každodenních činnostech, přičemž uctívají památku zesnulého. V této perspektivě smutek zahrnuje smrt i zrození. Zachovává se tak kontinuita cyklu energie, což vyvolává hluboký pocit propojení a spojuje slavnostní náladu se smutkem a lítostí. Tato kombinace emocí je patrná v každém mexickém smutečním rituálu. Caesar a Alma nám potvrdili tuto myšlenku a popsali, že smrt v mexické komunitě a kultuře není skrytá ani obávaná, ale chápána jako neoddělitelná součást života. Proto stojí za to ji oslavovat jako součást kultury předávané generacemi. Ukázali nám, že se celé komunity scházejí a zachovávají rituály života a smrti v přesvědčení, že vycházejí z minulosti a formují přítomnost. Věří také, že je třeba v těchto tradicích pokračovat pro budování budoucnosti. Většina Mexičanů věří v posmrtnou existenci, což souvisí s náboženstvím a pohřebními obřady.

“S náboženstvím přichází víra v to, co se děje v posmrtném životě. Moje náboženství říká, že existuje nebe a peklo - všichni se dostaneme do jednoho nebo druhého. Je to velmi duchovní…”(Ignacio)…“Náboženství při pohřbu má roli duchovní, ale také formální…bez formality neexistuje řád. Ale kvůli křesťanství věřím, že dobří jdou do nebe a špatní do pekla, takže je to duchovnější”(Caesar)

Při vzpomínání své zesnulé u respondentů z České republiky, zjistili jsme, že místo častého veřejného modlení kladou důraz na společně strávený čas s rodinou, vzpomínky či návštěvy hřbitova. Většinou toto vzpomínání bylo soukromě či s rodinou, nikoliv otevřeně s celou komunitou.

„Párkrát do roka zajdeme na hřbitov a jinak si otevřeně povídáme o zážitcích co jsme s nimi zažili…” (Tomislav)

„Chodíme společně na hřbitov po kostele. Zároveň se společně za zemřelé modlíme každý rok na Vánoce u rodinného kříže na našem statku.” (Martin)

Důvod rozdílů mezi veřejným a soukromým vzpomínáním lze pravděpodobně hledat hluboko zakotvený v kulturách těchto zemí. Zatímco v české kultuře smrt většinou spojuje jen rodinu, mexická kultura propojuje všechny v okolí - člověk nemusí být příbuzný, aby přišel k veřejnému oltáři a projevil úctu zemřelému. Čím více lidí bude na zemřelého vzpomínat, tím více se vzpomínky spojují s ostatními, kteří jej také uctívají, a památka zesnulého zůstává živá. Další rozdíly mezi těmito dvěma zeměmi a jejich pohledem na posmrtnou existenci se nejzřetelněji ukazují při oslavách 1. a 2. listopadu. Obě země si tehdy připomínají své zesnulé, ale každá zcela odlišným způsobem.

Día de los muertos (Den mrtvých)

Pro správné pochopení tohoto mexického svátku je nezbytné mít alespoň základní znalosti jeho historie. V předhispánských dobách byl kult smrti jedním ze základních prvků kultury. Když někdo zemřel, byl pohřben zabalený do rohože a jeho příbuzní uspořádali večírek, aby ho doprovodili na cestu do Mictlánu. Dávali mu jídlo, které měl rád, ve víře, že po cestě pocítí hlad. Den mrtvých (v domorodé vizi) znamená “dočasný návrat duší zesnulých”. Vracejí domů do světa živých, aby žily s rodinnými příslušníky a živily se esencí jídla, které je jim nabízeno na oltářích umístěných na jejich počest. Smrt během této oslavy nepředstavuje nepřítomnost, ale živou přítomnost. Smrt je symbolem života, který se zhmotňuje na nabízeném oltáři. V tomto smyslu je to oslava, která má velký lidový význam, protože zahrnuje různé významy, od filozofických po materiální.

„Katolíci si připomínají mrtvé modlitbou, zejména během listopadu, účastí se na mších za zesnulé, návštěvou hřbitovů a vzpomínáním na ně v každodenním životě, uznávajíce společenství svatých a důležitost modlitby za duše v očistci.” (Ignacio)

Podle katolického kalendáře připadá 1. listopad spadá na Slavnost Všech svatých.

„Listopad je vzpomínkový, protože tento měsíc je pro katolíky tradičně časem vzpomínek a modliteb za zemřelé, přičemž Dušičky [Svátek zesnulých] připadají na 2. listopadu. Je to zvláštní den pro modlitby za zesnulé.” (Ignacio)

Průběh Dne mrtvých obvykle vypadá tak, že se připravují obětiny a oltáře zdobené květy měsíčku lékařského, papírovým „papel picado“, cukrovými lebkami a oblíbenými pokrmy zesnulých, kterým je obětina věnována.

„Mše za věrné zesnulé je mocným způsobem, jak se za ně přimluvit a uplatnit zásluhy Kristových obětí za jejich duše. Návštěva a modlitba u hrobů blízkých je běžnou praxí umožňující osobní zamyšlení a vzpomínku. Katolíci věří, že modlitba za duše zemřelých, zejména těch v očistci, jim může pomoci na jejich cestě do nebe.” (Ignacio)

“Tradičně každý člen mé rodiny nebo celá rodina společně (v závislosti na životní situaci) připravuje „Ofrendas“ (oltáře) pro naše zesnulé. Na těchto oltářích jsou umístěny fotografie a oblíbené předměty zesnulých, včetně jídla, nápojů, sladkostí a dárků. Je to součást tradice, kdy oslavujeme život po smrti.” (Felipe Luna Ibarra)

Modlitby a zádušní mše jsou důležitou součástí slavností. Kromě nich se na zem rozprostírají okvětní lístky měsíčku a rozmísťují se svíčky, které mají duším ukázat cestu zpět na zem, aby nezabloudili a dosáhli svého cíle. Den mrtvých se slaví po celém Mexiku, přičemž existují různé regionální varianty. Například ve čtvrti Tláhuac v Mexico City se nachází městečko Mixquic, jehož název znamená „kde roste mesquite“. V období Dušiček se řadí mezi nejnavštěvovanější místa, protože zdejší oslavy věrně zachovávají tradiční mexické zvyky. Dne 2. listopadu se zde koná slavnost zvaná „La Alumbrada“, při níž tisíce svíček osvěcují hroby zdobené květinami. ³⁹⁾

Tento svátek je neuvěřitelně krásný a dojemný, který zůstává v paměti jako příjemná vzpomínka, nikoli jako společný smutek.

“Děti si hrají a převlékají se. Vůně a barvy jsou toho dne velmi zvláštní. Všechny moje vzpomínky na ty dny až do současnosti mají ten krásný pocit, že jsem byla obklopena všemi členy rodiny, kteří oslavovali naše zesnulé. Všichni jdeme společně za nimi.” (Felipe Luna Ibarra)

I když je smrt těžká myšlenka pro většinu lidí, včetně Mexičanů, děti jsou s ní seznamovány už od malička s dobrým úmyslem. Smrt v očích malého dítěte – v podobě krásných barev, květin a hlasitého, silného zpěvu – představuje přístup, který je přibližuje k myšlence posmrtného života. Význam různých rituálů, například zdobení stezky, lze dobře pochopit jak pro dospělé, tak pro děti.

Stezka od domova zemřelého až k oltáři, většinou vybudovaná z květin, křížů a svíček, představuje otevřený průchod mezi dimenzemi, aby duše mrtvých mohly přijít do světa živých a sdílet slavnosti rodinou. Kříže symbolizují křesťanství a naději na dosažení slíbeného dobrého posmrtného života. Během rituálu lidé poskytují zesnulým několik předmětů, které jim poslouží na obtížné cestě do posmrtného života – například vodu, jídlo, oblečení, boty, svíčky a hůl, která pomáhá osvětlit a vyčistit cestu. Tato představa dítěti ukazuje, že duše je aktivně „na cestě“ k lepšímu posmrtnému životu.

Slavnost Dne mrtvých je dokonce součástí vzdělávání ve veřejných školách, čímž se generace sblížily. Otevírá prostor a čas pro zamyšlení nad smrtí už od raného dětství a poskytuje dětem způsob, jak rozpoznat koloběh života a vytvořit si identitu v rámci komunity.

Památka zesnulých (Dušičky)

V České republice se slaví tzv. Památka zesnulých, lidově nazývaná „Dušičky“. Tento křesťanský svátek se koná každoročně 2. listopadu a slouží k uctění a vzpomínání na milované zesnulé. Ačkoli tento svátek vychází z křesťanských tradic, je v různých podobách slaven i v jiných kulturách po celém světě. ⁴⁰⁾

Myšlenka modlitby za zemřelé existovala již od raných dob křesťanství. Už ve 4.–5. století věřící slavili liturgie a připomínali si duše zesnulých, zejména mučedníků a svých blízkých. Oficiální ustanovení svátku se připisuje opatovi Odilovi (Odilo) z kláštera Cluny ve Francii, který v roce 998 nařídil všem klášterům clunyjského řádu, aby se každoročně 2. listopadu modlily za všechny zesnulé křesťany.

Svátek trvá celý den. Příbuzní a blízcí zesnulých se scházejí, aby na ně společně vzpomínali a modlili se za jejich duše. Uvedl nám respondent Vojtěch, že jeho rodina se během Dušiček schází a navštěvuje hřbitov, stejně jako většina Čechů z jeho okolí. Zdobení hrobů je běžnou součástí tohoto svátku - pokládají se květiny, věnce různých velikostí a zapalují se svíčky či svícny, umisťované buď vedle hrobů, nebo přímo do hřbitovních luceren.

Svíčky se často zapalují i za okny domů. Tento symbolický zvyk nejen připomíná zesnulé, ale také vytváří příjemnou atmosféru večerního města či vesnice, osvíceného tisíci světýlek. Tradičním zvykem je také dušičkový průvod, který obvykle začíná společnou lampionovou procházkou a končí u vybraného místa zpěvem a zapalováním svíček na památku předků. V České republice je rovněž milou tradicí nabídnout všem účastníkům teplý čaj.

„Vypadá to tak, že všude se objevují květiny – před hřbitovy i na nich samotných. Lidé tam chodí, a není to jen o tom, že jdou ke konkrétnímu hrobu - spíš se procházejí po celém hřbitově. Večer se hřbitovy rozsvítí svíčkami a vypadá to opravdu krásně. 2. listopadu většina rodin upravuje hroby a čistí prostory okolo. Někteří lidé si se zesnulými i povídají, někdo i medituje.“(Petr Zeman)

V Česku je běžné vzpomínat na zesnulé především formou zdobení hrobů květinami, zapalováním svíček a účastí na mších, přičemž atmosféra je spíše klidná a tichá, aby měl každý prostor k rozjímání a osobní vzpomínce na své blízké. Už zde můžeme vnímat rozdíly mezi českým slavením Dušiček a mexickým Dnem mrtvých. Zatímco oba svátky mají společný cíl (připomínat a uctívat zemřelé), liší se v tradicích, způsobu slavení i v emocionální atmosféře. Mexický Den mrtvých je veselou, barevnou a slavnostní událostí, kde se smutek prolíná s hudbou, jídlem a společným sdílením vzpomínek v rámci celé komunity. Naproti tomu české Dušičky jsou spíše intimní a klidné, s důrazem na osobní zamyšlení a vzpomínku v rodinném kruhu.

Pohled na smrt je právě klíčovým faktorem v různých způsobech pohřbívání a také v oslavách Dne mrtvých, což nás vrací k naší nejdůležitější otázce ohledně rozdílu mezi katolickými pohřby v těchto dvou zemích.

Analýza ukázala, že vztah ke smrti je do značné míry determinován kulturními, historickými a geografickými faktory. Česká republika a Mexiko, přestože sdílejí katolickou tradici, vykazují podstatné rozdíly v pohřebních rituálech, vnímání smrti a souvisejících sociálních praktikách. Mnoho lidí v České republice také volí tradičnější pohřby a rituály, nikoli z úcty k tradicím, ale kvůli silné zvyklosti ve společnosti. V obou zemích se mladá generace stále více odklání od tradic a volí cestu, která jim více vyhovuje. Lze očekávat, že za nějakou dobu budou pohřební rituály a tradice považovány za přežitek minulosti. Zatímco české prostředí se vyznačuje spíše tabuizací a důrazem na úctu, mexický kontext oslavuje smrt a staví ji do centra kolektivní radosti a vzpomínek. Tyto odlišné přístupy nejsou z hlediska hodnot srovnatelné, ale odrážejí specifické kulturní konstrukce a jejich historický vývoj. Studie tak poukazuje na skutečnost, že i společný náboženský kontext může vést k výrazně odlišným formám prožívání a vyjadřování stejných životních událostí.

• Prezentace s informacemi https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:p:/r/personal/xcapk012_studenti_czu_cz/_layouts/15/Doc.aspx?sourcedoc=%7B77b87b60-03a6-4514-a2be-894f2e7a78d4%7D&amp=&action=embedview&wdAr=1.7777777777777777
• Interaktivní mapa - https://public.flourish.studio/story/3294403/
• Vzdělávací hra - https://view.genially.com/685eaf5261363fab399d95e7/interactive-content-katolicky-pohrebceska-republika-vs-mexiko

Autor neuveden. Druhy pohřbů [online]. [b.r.]. Dostupné z: https://odysea.info/sluzby/pohrby?gad_source=1&gad_campaignid=8926335099&gbraid=0AAAAACgliv_01fmfloXgIe3CnUQ3fLcwi&gclid=CjwKCAjwx8nCBhAwEiwA_z__0w2NwTwxC9c-XCpiszAKgmOQUZhG5wUA4bLu7fbclzqIG3WZzO2rnhoCwuMQAvD_BwE [cit. 2025-04-24].

APHA. Katolický pohřeb [online]. [b.r.]. Dostupné z: https://apha.cz/duchovni-sluzby/katolicky-pohreb/. [cit. 2025-04-24].

E-CIRKEVCZ. Český statistický úřad oznámil první výsledky Sčítání 2021 [online]. [b.r.]. Dostupné z: https://e-cirkev.cz/aktuality/cesky-statisticky-urad-oznamil-prvni-vysledky-scitani-2021/ [cit. 2025-06-16].

HŘBITOVY A POHŘEBNÍ SLUŽBY HL. M. PRAHY PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE. Hřbitovní a pohřební služby Praha [online]. Praha: Hřbitovy a Pohřební Služby Praha, 2025. Dostupné z: https://www.hrbitovy.cz/ [cit. 2025-06-13].

KOHOUTKOVÁ, Lucie. Náboženské tradice a zvyky na pohřbu [online]. 2024. Dostupné z: https://goodbye.cz/poradna/nabozenske-tradice-a-zvyky-na-pohrbu/. [cit. 2025-03-13].

MKJ. Cultural Spotlight: Mexican Funeral Traditions [online]. 2021. Dostupné z: https://npwelch.com/blog/cultural-spotlight-mexican-funeral-traditions/#:~:text=The%20funeral%20itself%20is%20often,going%20to%20the%20burial%20site. [cit. 2025-03-05].

MUNICIPAL, Instituto Nacional Para El Federalismo Y El Desarrollo. Día de Muertos, tradición mexicana que trasciende en el tiempo [online]. [b.r.]. Dostupné z: https://www.gob.mx/inafed/articulos/dia-de-muertos-tradicion-mexicana-que-trasciende-en-el-tiempo [cit. 2025-03-13].

NEŠPOROVÁ, Olga. Believer perspectives on death and funeral practices in a non-believing country. Sociologický časopis / Czech Sociological Review [online]. 2007, roč. 43, č. 6, s. 1175–1193. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/41132542. [cit. 2025-03-05].

PEGAS CZ. Dušičky: datum, tradice a citáty [online]. Pohřební Ústav PEGAS, 2025. Dostupné z: https://www.pohrebpegas.cz/dusicky-datum-tradice-a-citaty-pamatky-zesnulych/ [cit. 2025-06-13].

PEW RESEARCH CENTER. The global Catholic population [online]. Washington: Pew Research Center, 2013. Dostupné z: https://www.pewresearch.org/religion/2013/02/13/the-global-catholic-population/ [cit. 2025-06-13].

POHŘEB.CZ. Místo posledního odpočinku [online]. [b.r.]. Dostupné z: https://www.pohreb.cz/prakticke-rady/misto-posledniho-odpocinku/ [cit. 2025-04-24].

SORIA-ESCALANTE, Hada a Juan Jaime DE LA FUENTE-HERRERA. Culture of death in Mexico: Psychoanalytic inquiry about mourning rites and the symbolic function of society [online]. Culture & Psychology, 2020, roč. 27, č. 2, s. 270–285. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/1354067x20976505 [cit. 2025-03-05].

VAN GENNEP, Arnold a Helena BEGUIVINOVÁ. Přechodové rituály: systematické studium rituálů., Praha: Lidové noviny, 1997, 201 s. ISBN 80-7106-200-7. [cit. 2025-08-27].

ODKAZ NA PREZENTACI [úkol na 11.4.2025]: https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:p:/g/personal/xkhor003_studenti_czu_cz/Ealjgyu6Tb5BkEeGetDVj5IBgajjg8hRmflb3NdZYWm68A?e=dVFgRq 

Počet shlédnutí: 535