Turci v Bulharsku

• Denisa Beránková, Aneta Kouřilová, Oldřich Nechanický, Jakub Vítovec: Turci v Bulharsku, 2016
• Bulgaria, My Land (Bulgaria's ethnic Turkish community)
• Bulgarian Turks: From Imperial Rulers To Marginalized Minority
• The Turkish minority under Communist Bulgaria--politics of ethnicity and power, 1999
• The Turkish Minority in Contemporary Bulgaria, 2003
• Nationalist legacies and European trajectories: post-communist liberalization and Turkish minority politics in Bulgaria, 2005
• http://www.balcanicaucaso.org/eng/Areas/Bulgaria/The-big-excursion-of-Bulgarian-Turks-46489

Curtis, Glenn E. Bulgaria: a country study. Washington, D.C., 1993. nebo totéž, ale z webového archivu (pomalé stahování).

Census 2011

Místa v Bulharsku, kde Bulhaři netvoří většinu – tu zde tvoří Turci:

• Kardžali / Kardzhali (30,22 % Bulharů a 66,2 % Turků)
• Razgrad (43,0 % Bulharů, 50 % Turků)

Všechny vesnice v Bulharsku podle jednotlivých etnik (Census 2011) – ZDE (Vybírat je určitě z čeho, je tam spousty vesnic se 100 % tureckého obyvatelstva)¹⁾

Turci, 2001 ²⁾:

Přijeli jsme do Sofie. Venci, náš hostitel, byl hrozně milý, věděl o našem projektu a připravil nám mapu s vyznačenými náboženskými stavbami ve městě. O Turcích řekl, že jsou „hardworking and peacefull.“ Zmínil se o pár věcech z historie, včetně nucené změny jmen, kterou tvrdě odsoudil. A zmínil se, že ví o tom, jaké je v Kardjali velké množství Turků a také, že nejvíce jich žije v okolních vesnicích. Zastával k Turkům pozitivní vztah.

Navštívili jsme na Tureckou ambasádu. Přišli jsme v úředních hodinách, načež nás poslali pryč, ať se vrátíme za dvě hodiny. Po návratu se nám odmítli věnovat, ať zavoláme na jejich oficiální telefon, na kterém nás odkázali na internet. Šli jsme kolem mešity, která byla zavřená, v jejím okolí jsme viděli jen spoustu Romů.

Příjezd do Kardjali. V autobuse cestou do města jsme narazili na mladou studentku, se kterou jsme se dali do řeči. Dala nám kontakt na svou tureckou spolužačku, se kterou jsme se zkontaktovali a psali si s ní na facebooku, bohužel během našeho pobytu se nevyskytuje ve městě ani okolí. Otázali jsme se, jestli bude možnost popovídat si i s její rodinou, ta s tím bohužel nesouhlasila. Alespoň nám napsala do zpráv spoustu zajímavých informací a domluvili jsme se, že začátkem září si popovídáme na skype.Chtěli jsme se s Didem sejít ve městě, kde bydlí, ale bohužel byla zrovna někde na chatě s rodinou. Ptali jsme se, jestli neví o někom jiném, kdo by se s námi případně mohl sejít, ale psala, že se zeptá svých přátel, ale ti prý byli také mimo město anebo neměli čas. Ptala se, jak se nám líbí město a jak jsme si užili pobyt v něm. Začala nám psát základní informace o Turecké komunitě v Bulharsku. Že se tam usídlili někdy ve 13., 14. století. Nikdo neví, odkud přesně osadníci byli, ale že o tom jsou určitě nějaké příběhy na internetu. Psali jsme, že tyto informace víme a jestli by nám mohla říct příběh její vlastní rodiny. Souhlasila. Neví přesně, z jaké části Turecka přišli její předkové, ale je možné, že z regionu Konya. Didem přijde fascinující vidět, jak je kulturní dědictví velice dobře zachováno přesto, že pro její prarodiče, jejich rodiče a další bylo Bulharsko cizí země. Vesnice, do které její předkové přišli, je velice konzervativní a nenechala se moc měnit, dokud tedy nebyla nastolena komunistická vláda. Tento režim hodně změnil v každodenním životě jejích prarodičů a zanechal stopy i na generaci Dideminých rodičů. V tu dobu byly etnické skupiny velice utlačovány, vše pak vyvrcholilo procesem oživení (Revival Process), během kterého vládnoucí komunistická strana změnila jména všech Turků v Bulharsku, a celkově se snažili eliminovat jejich kulturní sounáležitost k jiné etnicitě. Například lidé z jejich vesnice, ale samozřejmě lidé v celém Bulharsku, měli zakázáno mluvit Turecky na ulicích, ale také ve svých domovech. Všechny mešity byly zavřeny, včetně těch velkých. Ale zavírány byly také kostely, protože komunismus není moc o náboženství, jak jistě víte. Jména Turků byly někdy měněny vícekrát, když se policisté rozhodli, že nejsou dostatečně ,,Bulharská“. Ženy nesměly chodit zahalené. A například moje babička byla velice silně nábožensky založená žena, tak raději nechodila pryč z vesnice a nechtěla ani moc chodit ven, protože nechtěla tento zákon plnit. Obecně část komunistických zákonů byla pro Turky v Bulharsku velice těžká. Hodně lidí se snažilo splynout s Bulhary, ale neměli vůbec žádnou politickou moc, takže to moc nešlo. Většinou, když se někdo snažil prosadit si své, skončil mrtvý anebo ve vězení. Například každý rok v blízké vesnici se pořádá malé shromáždění na počest malého miminka které bylo zastřeleno vojáky, zatímco jeho rodiče od něj odešli, protože si šli změnit svá jména. Jméno té vesnice je Mogilyane. Poděkovali jsme Didem za zajímavé vyprávění a ona jen dodala: ,,Co člověk nadělá, hloupé ideologie…“ Pak jsme se snažili domluvit na nějaký skype rozhovor, ale sešlo z toho, protože nám to pořád nějak časově nevycházelo. Didem nám ještě poslala odkaz na článek na internetu o neštěstí ve vesnici Mogilyane. Článek je z 26. prosince 2016 a píše se v něm, že před 32 lety (na den přesně) byli zabiti tři lidé (včetně tříměsíčního dítěte) během mírové protestace proti nucené asimilaci Turků. Tragická událost ve vesnici Mogilyane blízko Kardjali údajně mohla být zapříčiněna Tureckým ministrem zahraničí, Mevlutem Cavusoglou. Revival process (proces oživení) zahrnuje roky asimilace Turecké menšiny v Bulharsku pod komunistickým řádem Todora Živkova. Mezi roky 1985 a 1989 byly tisíce Turků donuceno změnit svá jména a kolem 360 000 jich bylo vyhnáno do exilu po protestu proti asimilaci. V parku jsme se snažili získat nějaké respondenty, bohužel neúspěšně. Popovídala si s námi jen jedna Bulharka (rusky), která zmínila, že jednou za čas se v parku pořádá hudební slavnost, kam ale chodí hodně Turků (se znechuceným výrazem).

Vydali jsme se na městský úřad pokusit se zjistit nějaké informace. Na vrátnici neuměli pořádně ani anglicky ani rusky. Když jsme jim ale ukázali oficiální potvrzení ze školy, byli ochotní a zavolali nám rusky mluvící úřednici. Té jsme vysvětlili, za jakým účelem jsme je navštívili, a ona se okamžitě zkontaktovala s úřednicí, která má na starosti projekty zařizované evropskou unií a umí anglicky. Úřednice nám řekla, že žádné projekty zabývající se tureckou menšinou nemají, ale může nám pomoci sehnat respondenty na rozhovory a dělat nám překladatele. Turci dle jejích slov totiž běžně neumí ani bulharsky natož anglicky nebo rusky. Poté jsme se s ní a respondenty sešli v kantýně úřadu. Sešli se zde tři muži ve středním věku a dvě ženy, jedna kolem třiceti a druhá kolem šedesáti. Již zmiňovaná úřednice nám překládala do angličtiny, spolu s mladší turkyní, která anglicky trochu uměla. Ptali jsme se, jak dlouho v Bulharsku žijí, jestli se tady narodili a na další podrobnosti ohledně místa, kde žijí. Khalim (asi 30letý muž) řekl, že se narodil ve vesnici nedaleko Kardjali a že většina místních obyvatel jsou příslušníky turecké etnické skupiny. Jeho rodina žije v těchto místech už několik generací. Na otázku ohledně změny jmen se většině přítomných nechtělo moc odpovídat a ani tedy neodpověděli. Jen Khalim řekl, že jeho rodiče byli ze změny jmen nešťastní, nechtěli ji podstoupit a hned, jak to bylo možné, změnili si svá jména zpět. Dále nám řekli, že všichni z nich mluví doma turecky, ale v práci, na úřadech a prostě ,,venku“ mluví jen bulharsky. Do Turecka jezdí dost často za rodinami, přáteli, sourozenci a taky na nákupy. Další otázka byla směřována na oblast kultury. Sdělili nám, že nemají problém ochraňovat tureckou kulturu. Mají různé svátky, festivaly, celé vesnice mají oslavy, tančí se tam jejich typické tance, zpívají se a hrají turecké písně, je to i o náboženství. Také mají speciální kulturní institut, který není vládní, dále čítárnu, místo, kam lidé z celého města, někdy i kraje přijedou na oslavy. Knihovna (čítárna) je velice důležité místo pro kulturní život. Je to v podstatě taková klubovna, jsou tam různé aktivity s dětmi, dospělými nebo i jinými sociálními skupinami. Je to komunitní centrum. Každý rok organizují 3 festivaly, kam jsou pozvány i různé skupiny z jiných zemí – z Řecka, Turecka, z okolních států. Jde o folklor. Jedním z festivalů je Festival balkánské muziky, dalším je mezinárodní festival Kardjali. Třetím festivalem je Trdlik – ten nám přišel vtipný a zajímavý. Tenhle festival je o ručním pletení ponožek. Vyrábí se tam, vystavují a prodávají. Teď bude 3. září (byl). (Ukazují nám fotky z internetu) Soutěží, kdo uplete nejdelší ponožku. Loni soutěžili jen muži mezi sebou, letos bude už 11.ročník a je to velmi oblíbený festival. (Je srandovní vidět fotky mužů, kteří klasicky jehlicemi pletou ponožky) Dělá se tam speciální tradiční jídlo – Kiškek, který je ze žita, rýže a kuřecího masa, vaří se v kotlích na ohni. Někdo řekl, že rýže tam nebývá, že jen žito a maso :D tak nevíme. Festival se odehrává v centru Krug v Duzhdovnitsi, kde je speciální umělecké centrum pro mladé lidi. (Dávají nám kontakty na dvě ženské, se kterýma jsme se později sešli). Dělají se tam aktivity i s Romy a jinými etnickými skupinami. Turecké školy tady prý nejsou, jen v Momčilgradu je muslimská škola, ale tam se stejně učí bulharsky. Ale jsou tam náboženské předměty včetně výuky koránu. Normálně je ale ve školách na výběr turečtina, jako volitelný předmět. Jinak lidé v tomto regionu mluví tureckým dialektem, který je dost odlišný od spisovné turečtiny. Rozdíl je ve slovech, intonaci, v přízvuku, používají se stará slova. Každý v Turecku pozná, že v Turecku nežijeme, když s nimi mluvíme. Jedna paní (asi 50 let) řekla, že turecky vůbec nemluví. Když jsme se zeptali, jestli jsou v Bulharsku spokojení, Salim (další asi 30letý muž) řekl, že člověk je šťastný tam, kde se narodí. Pak jsme se snažili opatrně zeptat, jestli někdy nastalo období, že nechtěli v Bulharsku žít. Selim řekl, že během totality, když se měnila jména, odjeli do Turecka, ale nebyli tam šťastní, takže se asi po roce vrátili zpátky. Řekli jsme, že tomu rozumíme, protože u nás byl stejný režim, ale že jsme mladí a my jsme to nezažili a že to známe jen z vyprávění od rodičů. Eli říká, že i během totalitního režimu tam byla spousta dobrých věcí, každý měl práci, bylo bezpečno, nebyly takové rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi, všichni na tom byli v podstatě stejně, každý měl jistotu. Nejlepší bylo, že opravdu každý měl práci, že když lidé vyšli školu, věděli, že budou mít kde pracovat. V tuto dobu se nesmělo chodit do mešit, křesťané do kostelů, dělat náboženské oslavy. Lidé z toho byli smutní, protože chtěli dodržovat své zvyky. Ženy nesměly nosit tradiční oblečení. Prý se často stávalo, že muži odcházeli do zahraničí, ženy tady zůstávaly. Řekli nám, ať se ozveme těm dvěma ženám, jejich číslo nám dali, že jsou rády, když se někdo zajímá o jejich organizaci, ale nakonec nám sami domluvili na další den sraz s paní Dimovou, která vede umělecko-kulturní organizaci se sídlem v jedné z nedalekých tureckých vesnic.

Před radnicí jsme se sešli s paní Dimovou, která nás taxíkem zavezla do sídla organizace „krug“ ve vesnici zvané Duzhdovnitsa, kde jsme prohlídkou okolní krajiny, focením a rozhovory strávili celý den. Sešli jsme se Galjou před obecním úřadem, šli si zase sednout nahoru do bufetu a tam si chvíli povídali. Galja byla docela šílená. Nejdřív, ale působila mile a jako, že to je konečně osoba, která má sama zájem o to, co děláme a že nám ráda pomůže. Říkala nám, že organizace, ve které pracuje (KRUG) funguje už 18 let. Letos rekonstruují jednu starou muslimskou budovu. Festival Trdlik se dělá u nich za podpory obecního úřadu v Kardjali. Jezdí sem lidé z celého světa. Loni přijeli z Buenos Aires a psali o nich v novinách. Sami májí novinářku, která zase píše o festivalu aktuálně. Momentálně tam mají další novinářku a čekají další lidi na hrnčířské kurzy. Pak nám řekla, že jestli chceme vesnici, nebude to žádný problém, že si akorát musíme vzít taxi a klidně můžeme jet hned. V taxíku byla docela sranda, bylo nás tam 5 plus taxikář a bylo to opravdu malinké auto. Jeli jsme romskou čtvrtí, která vypadala fakt hrozně, dalo by se říct, že se tam nemoci plazily po zdech :D pak jsme jeli asi dalších 15 minut do vesnice Duzdhovnitsa, po cestě jsme viděli kozy a krávy a taky slepice, jak se volně pasou všude možně, chodí po cestě… Po příjezdu jsme se šli projít na kopeček u vesnice, o kterém nám Galja řekla, že se lidé na tento pahorek chodili modlit za déšť, protože je v této krajině veliké sucho. A jednou, když se tady modlila skupina lidí (asi 12), tak je zasáhl blesk. Je tam i náhrobek. Byla to velice tragická událost, protože to byli lidé ve středním věku a hodně dětí tím pádem osiřelo, což byl velký problém. Potom jsme šli do budovy, kde sídlí organizace KRUG, měli uvnitř spoustu zajímavých věcí, malinké pletené ponožky zavěšené, pak různé náboženské obrazy, ale i normální obrazy a jakoby sochy. Z venku byla budova také zajímavá, protože i když na první pohled vypadala dost rozpadle, mohli jste si všimnout, že na jedné stěně bylo poskládáno několik symbolů z kamínků, které jim tam prý pomáhali pro štěstí vkládat Japonci, kteří přijeli. Pak jsme si šli sednout do budovy, bylo hrozné horko a uvnitř bylo trochu lépe. V budově byla ještě novinářka, o které se nám už Galja zmiňovala. Začaly nám vyprávět o organizaci. Je to hlavně umělecká organizace, která je v Kardjali od roku 2002. Dělají různé projekty a sekundárně se věnují pomoci Turkům. Tím, že v Bulharsku žije tolik menšin, vláda začala být dost rasistická. V jejich organizaci se starají o zábavu dětí z vesnice, mají BIO potraviny, starají se o místní ovce a obecně pomáhají lidem ve vesnici hlavně. Život ve vesnici je hodně těžký. Lidé z města sem přijdou, řeknou, že je to tady pěkné a jdou zase domů a je jim to jedno, nestarají se. Turci jsou a vždy byli velice pracovití. A měli vždy těžký život, pracovali na tabákových plantážích, což je opravdu náročná práce. Pořád opakovala, že jsou jediná bulharská organizace pracující s Turky. Že každý si tady hledí svého a nikdo se nezajímá o ostatní. Že jí volá rodina a kamarádi, jestli je v pořádku a nic se ji nestalo, protože si všichni myslí, že jsou Turci nebezpeční a chtějí ji zabít. Docela to chápe u starší generace, protože ti to mají v sobě zažité, ale stejně se jí to nelíbí. Spolupracují s touto organizací, která je i v jiných státech a podporují se vzájemně. Pak se nás ptaly, jak to chodí u nás, jestli máme taky menšiny, že ví, že na Slovensku jsou Romové a co teda u nás. Pak říkala, že v kardjali je 70% Turků a jen 1 nebo 2% jsou mix Turků a Bulharů, že to tady opravdu není normální. A že komu řekne, že pracuje s Turky, je vyděšený a prý by si ji nikdo nechtěl vzít s touhle prací :D Pak říkala, že jako jediná má klíče od místní mešity a je to zvláštní, protože je žena, Bulharka a navíc křesťanka. Všichni jsou z toho prý šokovaní. Pak jsme se fotili, fotili jsme si děti ve vesnici, prošli jsme se ke krásné vyhlídce na řeku a hory, Galja zavolala taxíka a jeli jsme zpátky do města. Tam jsme se šli ještě podívat na tržnici a do jejich galerie ve městě. Rozloučili jsme se. Při svolávání na motlitbu se nikdo k místní mešitě nehrnul.

Sešli jsme se se dvěma tureckými respondenty, na které jsme dostali kontakt na radnici. Zašli jsme společně na oběd do turecké restaurace, kde jsme si povídali, ale spíš to bylo takové hodně rukama, protože anglicky uměli skoro říct jenom chicken. Pak jsme šli ještě do turecké kavárny. Docela jsme se divili, že tam je plno, když byl všední den kolem poledne. Pak nám pomáhali shánět klobouky, ale nakonec neúspěšně. Jen tedy víme, že jeden z nich druhý den odjíždí za svojí rodinou do Turecka, kam jezdí poměrně často. Poté jsme odjeli do Burgasu.

Zde nám nevyšlo ubytování a ve všech hostelech a hotelích měli plno, tak jsme se ještě ten den přesunuli do Šumenu.

Zašli jsme na „Europe direct information Shumen“ na městském úřadě, kde jsme narazili na úřednici, která uměla anglicky. Vysvětlili jsme jí, co chceme a upozornila nás, že Turci zde nemluví anglicky a nejspíše ani rusky. Domluvila nám schůzku druhý den dopoledne. Říkala, že se pro nás pokusí sehnat co nejvíce lidí z různých oborů kteří by nám mohli pomoci. Cestou k mešitě jsme potkali obchod s baklavou který vlastnil Turek Ali, který byl sice milý, ale mluvil jen turecky. Dal nám letáček, kde bylo bulharsky psáno, že vlastní obchod a sám i baklavu vyrábí. Ukázal nám na facebooku fotky své rodiny, vyfotili jsme se s ním a ukázal nám cestu do mešity. Bohužel jsme ale ten den nebyli vhodně oblečení, proto jsme její návštěvu odložili na druhý den.

Dopoledne jsme se sešli na radnici. Přišli dvě pracovnice úřadu, jedna pracovnici z radnice, dvě studentky z místní univerzity (jedna z nich má tureckého manžela), paní z místní turecké čítárny a novinářka. Řekli nám, že nemají žádné speciální programy zaměřené na Turky. Není tady takových projektů zapotřebí, protože s Turky tady nejsou žádné problémy, problémová skupina jsou tady Romové. Zase jsme slyšeli o tom, co všechno měli Turci a další minority zakázáno během totality, že byly zavírány všechny instituce, které mohly být i jen trochu proti režimu. Hodně Turků se přestěhovalo zpět do Turecka. V médiích to vyznělo, že chtěli, ve skutečnosti však odejít museli. Lidé na této schůzce velice podporovali menšiny, říkali, že i když je menšina v cizí zemi, měla by pořád zachovat svou kulturu. Říkali, že proto jsou například Bulharské školy v Americe a že je škoda, že tohle není i pro Turky v Bulharsku. Ale je dobré o tom mluvit, když to lidé budou vědět, třeba je podpoří. Alespoň je v místní škole na výběr turečtina stejně, jako angličtina nebo němčina. Pak nám přišlo vtipné, když jedna paní říkala, že všichni lidé, kteří jsou věřící, jsou dobří. Že nezáleží na tom, v co věříme nebo co nosíme i když ona osobně má raději méně oblečené lidi, protože mají nádherná těla. Dále říkali, že ve škole se měl tisknout Turecký časopis, ale byl jim zabaven počítač údajně z důvodu nelegálního softwaru. No kdo ví. Je lepší přijmout rozdíly, než jít proti nim. Máme píseň zpívanou v šesti jazycích (Bulharský guláš), jako symbol podpory menšin. Kvůli nepříznivému počasí jsme další akce nepodnikali.

Dopoledne jsme se zašli podívat do místní mešity. Bohužel Turek, který pracoval na informacích v mešitě, neuměl ani anglicky ani rusky, dal nám pouze papír s napsanou historií mešity v angličtině. V okolí vůbec nikdo nebyl (nacházeli jsme se tam v době přímo před modlitbou). Uvnitř byl pán, který se modlil (nechtěli jsme ho rušit) a starší paní, která měla zájem si s námi povídat, ale mluvila jen turecky. Dále jsme vyjeli do Veliko Tarnovo.

Šli jsme se podívat do turecké čtvrti ve městě, která vypadali znatelně zanedbaněji než zbytek města. Zastavila nás starší paní, která si chtěla povídat, ale mluvila jen turecky. Poradila nám alespoň cestku k mešitě. Byl to pouze minaret a sídlo Imáma/Hodži, který nebyl přítomen. V budově nebyla ani modlitebna. Při našem odchodu se zrovna začalo svolávat k modlitbě, ale lidé na ulici na to vůbec nereagovali.

Odjezd domů 

Počet shlédnutí: 76