Jan Hladík, Michaela Minasová, Kristýna Tycová
Hospodářská a kulturní studia, Antropologie náboženství, 2016

Náboženství hraje již po dlouhou dobu důležitou roli ve vývoji všech společnenství na celém světě. I v důsledku aktuálních událostí je pak velice často na veřejnosti a v médiích probíráno téma náboženství. Jednou z důležitých otázek tohoto širokého tématu je také, jak vlastně ovlivňuje náboženství jednotlivé věřící. Chová se věřící podle stejných pravidel jako většinová společnost nesdílející jeho víru? Vyznává například stejné hodnoty? Odpovědi na takové otázky se ukazují jako klíčové pro dnešní společnost, zvláště pak tu českou, která je jednou z prvních v počtu ateistů na světě. Přispění poznání života věřících v porovnáních se životem většinové nevěřící společnosti tak může přispět k poznání, jež je potřeba pro vzájemné porozumění obou skupin. Může také přispět k poznání, zda a jakým způsobem se liší jejich život.

Pro tuto práci bylo vybráno křesťanství, které má v Čechách dominantní postavení mezi náboženstvími. Zajímavé je právě proto, že je již pevně spojeno s historií a hodnotami celé Evropy. Práce by tedy měla částečně odpovědět i na to, nakolik se náboženské prvky projevují ve společnosti a nakolik naopak nevěřící společnost ovlivňuje tu křesťanskou. Z velkého množství křesťanů byli po zralé úvaze vybráni zástupci římskokatolické církve, dvou protestantských církví a církve pravoslavné.

Hlavní výzkumná otázka zní: Jaké jsou hlavní společné rysy života křesťanů v porovnání se spíše nevěřící společností v ČR?

V návaznosti na tuto otázku se potom objevují otázky vedlejší: V čem se rozchází hlavní společné rysy života křesťanů v porovnání se spíše nevěřící společností v ČR?

Jak a v čem se liší/shoduje praktický život křesťanů a nevěřící většiny? Zde následují podotázky: Jakých podob nabývá participace křesťanů a ateistů na společenském životě? a Čemu se křesťané a nevěřící věnují ve svém volném čase?

Jak a v čem se různí/podobají křesťanské hodnoty, postoje ve srovnání s většinovou společností? Zde potom následují podotázky: Existuje „ateistická alternativa“ ke křesťanské víře?, Jaké hodnoty vyznávají a jaké potřeby mají katolíci a nevěřící většinová společnost?, V jakých názorech na aktuální otázky se rozchází či naopak shodují?, Jak se vzájemně vnímají? a V čem se případně liší prožívání křesťanských svátků věřících křesťanů a nevěřících?

Hlavní částí této práce jsou výsledky shromážděné v praktické části práce a shrnuté v závěru. Ostatní části práce slouží jako podklady pod předkládané závěry a nejsou vždy potřeba k pochopení předkládaných výsledků.

Sociologická studie Dany Hamplové a Blanky Řehákové Česká religiozita na počátku 3. tisíciletí: výsledky Mezinárodního programu sociálního výzkumu ISSP 2008 - Náboženství zkoumající období let 1998 – 2008 poskytuje především specifika české religiozity, s přihlédnutím k desakralizaci a stále poměrně časté nevíře v náboženské instituce. Podrobně a s podporou dat potom rozpracovává otázku víry a religiozity české populace. I když – měřeno podílem obyvatelstva, které se hlásí k náboženskému vyznání nebo chodí na bohoslužby – patříme mezi nejsekulárnější evropské země, neznamená to, že jsou Češi sekulární ateisti, kteří nevěří v nadpřirozeno a nezajímají se o spirituální otázky. Šetření… naopak naznačují, že nejenže nezanedbatelný počet Čechů věří, že existuje nějaká nadpřirozená síla, že hvězdná znamení a horoskopy mohou ovlivnit běh lidského života nebo že někteří věštci mají schopnost předvídat budoucnost, ale že patříme mezi evropské země, v níž je tato víra nejrozšířenější. Argumentace proti označování Čechů za ateisty se objevuje na příslušném místě i v této práci. ¹⁾

Opravdu specifický přístup Čechů ke křesťanství se všemi drobnými rozdíly oproti ostatním místům světa popisuje v souboru úvah A Czech perspective on faith in a secular age teolog Tomáš Halík s kolektivem. Ten se podobně jako výše zmíněná sociologická studie věnuje rozdílům v chápání víry a důvodům, kvůli kterým se Češi často cítí spíše jako ateisté. Na situaci se však dívá z pohledu teologa a poskytuje tak velice zajímavý vhled do českého ateismu z hlediska zkoumané víry samotné. Objevují se zde potom i tvrzení ohledně charakteru českých věřících, která ovlivňovala tvorbu některých otázek.Z hlediska historických zkušeností jsou Češi značně „plaší“ a „stydliví“ když jde o víru a o způsoby jak jí dávat najevo. Ve skutečnosti se tak stydí, že často považují svoji víru či náboženství za příliš intitmní, než aby je nějakým způsobem dávali na odiv veřejně. Specifika českého ateismu se objevují v částech této práce věnovaných sekularizaci. ²⁾

Historii dělení křesťanské církve, jejich důvody a dopady dobře popisuje Wolfgang Beinert v knize Malé dějiny křesťanského myšlení. Tato kniha se celkově týká popisu hlavních prvků důležitých pro jednotlivé církve a vyznání, včetně historického podtextu a současného vztahu ke křesťanství. Kapitoly o historii dělení církví však byly použity v této práci pro zpřehlednění důvodů současného rozdělení křesťanství na více směrů, jejichž respondenty jsme později využili k vytvoření hlavní části. Právě přístup a stáří některých církví hraje pro věřící velkou roli. ³⁾

V knize Dynamika křesťanské tradice popisuje Jaroslav Vokoun, vedoucí centra ekumenických studií Teologické fakulty Jihočeské univerzity křesťanství jako systém. Důležitá je především jeho polemika s prací německého sociologa a teoretika Niklase Luhmanna, který se zabýval právě reakcí křesťanství na neustále rychleji se měnící prostředí v sekularizující se společnosti. V této publikaci se objevuje přímá polemika sociologického pohledu na církev s pohledem teologickým, které jsou obsaženy i v pracech Halíka i Hamplové. Jsou rozpracovávány různé přístupy k fungování církve a je diskutována jejich účinnost a vhodnost v dnešním západním světě. ⁴⁾

Dopady evropského sekularismu na příkladu Nizozemska přibližuje Stefan Paas ve studii The Crisis of Mission in Europe - Is There a Way Out? . Důležité je jeho historické pojetí víry elit a rozdílu mezi misijní činností a příchodem křesťanské kultury, jímž vysvětluje sekularizaci a desakralizaci obdobnou té naší. Naše společnost je post-křesťanská, je produktem více než tisíce let křesťanské civilizace. Křesťanská mise byla tak úspěšná, že začala být přebytečná. To paradoxně vedlo ke ztrátě sympatií vůči křesťanství… Křesťanství je zastaralé, kromě starých, nemocných, hloupých a slabých ho nikdo nepotřebuje. Zároveň hledá východiska pro účelné zaměření církve v nové době. Tyto klíčové části studie se nachází v teoretické části této práce. ⁵⁾

V metodologii jsou uvedeny použité výzkumné metody a techniky sběru dat, včetně jejich výhod a úskalí. Také zde naleznete samotnou zkušenost výzkumníků při jejich užívání.

Kvalitativní a kvantitativní metody

Práce bude vypracována především na základě kvalitativního výzkumu a bude doplněna kvantitativními údaji, jež lépe dokreslí celý podávaný obraz této práce.

Kvalitativní výzkum se celkově zaměřuje na zkoumání výzkumných otázek více do hloubky. Ideálním výstupem je menší množství velice přesných a jedinečných dat, která umožňují skutečně hluboké poznání zkoumaného tématu. Kvantitativní výzkum se naopak zaměřuje na sbírání velkého množství dat, která se však dají lépe zpracovat a mohou posloužit jako vyšší rozlišovací úroveň přibližující spíše obecnější prvky zkoumaného tématu.

Kvalitativní i kvantitativní data lze získávat různými metodami. Zde budou nyní přiblíženy takové metody, které se následně objeví v práci samotné.

Způsob práce

Základní informace byly získány z veřejně dostupné literatury a zdrojů dostupných na internetu. Zatímco některé dokumenty vytvořené profesionály mohou dosahovat opravdu vysokých kvalit, jejich nevýhoda spočívá v tom, že ne vždy byly pořízeny za účelem zkoumání stejných témat, jako jsou ta zkoumaná a tudíž musí docházet k pečlivé kontrole zabraňující případnému zkreslení či přímo vytržení z kontextu. Autoři použitých děl navíc nemuseli vůbec předpokládat využití dokumentu výzkumníkem a poskytované údaje mohou být neúplné.

Hlavní se pro tuto práci jeví metoda dotazování, která je s širokým spektrem technik velice významnou metodou získávání dat. Techniky dotazovacích metod se liší především podle toho, jestli sbíráme data kvalitativní či kvantitativní. Technika polostandardizovaného rozhovoru poskytuje výhodu osobního kontaktu s dotazovaným, jeho autentických reakcí a možností měnit otázky v průběhu rozhovoru. Nevýhodou je pak časová náročnost jak pro dotazovaného, tak tazatele.

Kvalitativní část práce je vypracována právě metodou polostandardizovaných rozhovorů s respondenty. Celkem bylo provedeno sedm rozhovorů. Otázky byly pokládány dvěma římským katolíkům, dvěma protestantům (každému z jiné protestantské církve), jednomu pravoslavnému a dvěma respondentům, kteří se k žádnému náboženství nehlásí. Celkový přehled respondentů se nalézá v následující tabulce.

Našimi respondenty jsou:

Tabulka 1: Přehled vybraných respondentů

Barbora je římská katolička. Ke křesťanství se dostala až později v období dospívání přes svou kamarádku. Byla pokřtěná ve 21 letech. Petr je římský katolík. Narodil se a byl vychováván v křesťanské rodině. Byl pokřtěný již jako malé dítě. Eliška patří do Českobratrské církve evangelické. Narodila se do křesťanské rodiny a byla pokřtěná později ve věku 12 let. Později potvrdila svoji víru konfirmací ve věku dospívání. Jana je členkou Evangelické církve metodistické. Byla pokřtěná jako malé dítě, později potvrdila svůj křest uzavřením „nové smlouvy“ ve věku 18 let. Pavel se s vírou setkal až později a začal hledat takovou církev, která nejvíce odpovídá jeho představám. Přes svého učitele se seznámil s pravoslavnou církví a její vztah k víře ho oslovil nejvíce. Byl pokřtěný ve věku 25 let. Martin není přísný ateista. Necítí jako věřící, ovšem nepovažuje se za čistého materialistu. Věří v nemateriálno jako ve všepropopjující sílu, energii co nelze uchopit. Zbyšek nevěří v boha. Má spíše vědecký pohled na svět, přesto se nepovažuje za přísného ateistu.

Naši respondenti se pohybují ve věkovém rozmezí jedné generace. Tento fakt bylo zapotřebí zohlednit při posuzování celé práce. Z hlediska získávání informací pro zodpovězení výzkumných otázek se jedná o výhodu, kdy podobný věk respondentů (předpokládající podobné generační náhledy na svět) zajišťuje srovnání v rámci této generace svoji kvalitu. Nevýhodou je nemožnost porovnat myšlenky a názory respondentů s respondenty z jiných generací, tudíž není možné provést smysluplné mezigenerační srovnání s jinými generacemi.

Rozhovory byly prováděny individuálně s každým respondentem v době od 14. 11. 2016 do 20. 12. 2016. V rozhovorech se tak na některých místech projevuje předvánoční atmosféra.Všechny rozhovory byly pro potřebu práce přepsány a jsou obsaženy v přílohách. Jména respondentů obsažená v této práci byla změněna kvůli zachování anonymity.

V této části se nachází stručné seznámení s historií křesťanství a základním dělením církví. Součástí je také představení hlavních rozdílů mezi jednotlivými církvemi. Byl kladen důraz na to, aby byly popsány především takové skutečnosti, které více či méně mohou hrát roli v získaných rozhovorech. Nakonec se objevuje i zhodnocení situace křesťanství v současné době ve střední Evropě se zaměřením na ČR. Tato část je pouze podkladovou částí pro představení současné situace v ČR.

Křesťanství je monoteistické náboženství navazující na judaismus. Podobně jako u jeho předchůdce se jedná o náboženství knihy, jež byla napsaná pod vnuknutím Boha. Předělem mezi starým a novým zákonem je narození Ježíše Krista. Pro křesťanství je typické lineární vnímání času převzaté z judaismu, které je charakterizováno čekáním na vykoupení po příchodu mesiáše. Tímto mesiášem je pro křesťany právě Ježíš Kristus, který má po druhém příchodu na zem ustavit království nebeské.

Historie křesťanství

Dějiny křesťanství lze rozdělit do jistých období, která jsou pro jeho vývoj klíčová. Nejdůležitější je doba života a smrti Ježíše Krista. Tato doba je v křesťanských dějinách zvláště privilegovaná. Ježíš je pro křesťany Synem Božím, vykupitelem. Pro židy dodnes zůstává podvodníkem, muslimy je vnímán pouze jako jeden z proroků. Ježíšovy výroky a skutky jsou zapsány ve 4 evangeliích, která jsou pojmenovaná podle apoštolů, Kristových učedníků.

Dílo a odkaz apoštolů se odvozuje od tzv. apoštolského období. Apoštolů bylo původně 12 a po Ježíšově smrti se rozešli do celého, tehdy známého, světa a šířili křesťanství. Apoštolské období tedy popisuje dějiny křesťanských církví, především skrze skutky apoštolů. Nejdůležitějším je bezpochyby svatý Pavel, který může být pokládán za zakladatele církve. Ježíš …sám sebe nábožensky chápal jako Žid a i jeho hnutí bylo jeho přívrženci i protivníky zpočátku hodnoceno jako židovská sekta. K oddělení došlo až událostmi roku 70 n. l. Raně křesťanské spisy, které vznikly převážně až po tomto datu, mají proto zcela pochopitelně tendenci klást konflikty spojené s vlastním vymezováním už do počátků a překládat tak Ježíšovy spory jako konflikty Ježíše s židovstvím obecně.⁶⁾ Jednotlivá evangelia jsou také pojmenována podle Kristových učedníků, Matouše, Marka, Lukáše a Jana.

Různé křesťanské církve neuznávají stejné části bible, problémy jsou například v chápání Starého zákona. Zatímco ortodoxní a starobylé církve uznávají nejvíce ze Starého zákona, více se proti němu vymezují například protestanté. Základem je však Nový zákon, který je uznáván všemi církvemi, i když jistě existují eschatologické či interpretační rozdíly. …ani v jednom textu se nesetkáváme s nefalšovaným historickým Ježíšem, ale všude jen s obrazy Ježíše, tedy s vyobrazeními vedenými nějakým zájmem. Obsahují jistě vzpomínky na fakta, hned je však dávají do služby teologických, sociálních a kulturních vah jednotlivých skupin, které je zastávají a zvnitřňují. Takové skupiny se v tomto novém náboženství tvoří hned od počátku, což s sebou přináší dva důležité důsledky: za prvé se tato uskupení mezi sebou přou a vítězové se pokaždé snaží vyřadit ty Ježíšovy obrazy, které byly prohlášeny za bludařské. Za druhé i mezi pravověrnými nositeli tradice přetrvává velká variabilita představ.⁷⁾ Dalšími prameny tohoto období jsou potom epištoly, dopisy křesťanům od apoštolů. Všechny církve také uznávají zjevení učedníka Jana o konci světa, tzv. apokalypsu. Při té má přijít Ježíš Kristus jako vládce vykupitel a s ním dojde k završení dějin.

Křesťanská hierarchie

Nejstaršími náboženskými centry byly Jeruzalém jako místo vzniku, dále Alexandrie (Egypt) a Antiochie (dnešní Sýrie). Tato města byla v té době centry vědění. Později se i díky římské expanzi dostává křesťanství do celého Středomoří a dalším centrem se stává Řím. Přes počáteční pronásledování křesťanů docházelo k šíření křesťanství a v roce 313 n. l. se za císaře Konstantina stává státním náboženstvím Římské říše. V té době existovalo v rámci křesťanských církví mnoho sporů o podobu křesťanství. Císař Konstantin zakládá minulostí neposkvrněnou Konstantinopol (dnešní Istanbul) jako novou baštu křesťanství. Také se podílí na svolávání prvních koncilů, které mají za úkol sjednotit křesťanské učení.

Dělení církví

Rozkoly jednotlivých církví se již od 4. století projevovaly soupeřením východních a západních patriarchátů. Na Chalcedonském koncilu v roce 451 n. l. dochází k postavení konstantinopolského patriarchy na roveň římského papeže. Dochází také k odmítnutí monofysitismu (který Ježíše považoval za Boha). Kvůli tomu došlo k oddělení některých východních církví, například monofysitů či nestoriánů. Až mnohem později došlo u některých takových církví ke zpětné unii s církví katolickou.

Soupeření východních a západních patriarchátů se však projevovalo i nadále, na našem území například bojem mezi německými (bavorskými) kněžími, zastupujícími spíše katolickou církev, a věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, kteří vycházeli z ortodoxního pojetí.

Dalším mezníkem je rok 1054 n. l., kdy se při tzv. Velkém schizmatu odděluje pravoslavná církev. Ta se řadí mezi starobylé ortodoxní církve a její odchod byl pouze vyvrcholením sporů mezi konstantinopolským patriarchou a římským papežem. Čím dál více se však jako hlavní problém začal jevit nárok římského biskupa na církně-právní svrchovanost nad konstantinopolským patriarchátem. Povrchním důvodem pro rozkol na konci 11. století se stala otázka, zda se při slavení eucharistie smí používat nekvašený chléb.⁸⁾ Od této doby je křesťanství zásadně rozdělené na ortodoxní církev (včetně pravoslavných) a církev katolickou.

Projevy nespokojenosti s podobou církve, které se projevovaly například pokusy o reformace albigenských ve 13. století či husitů v 15. století nabývají významného rozměru až po vystoupení Martina Luthera v roce 1517 n. l. ve Wittenberku. My všichni jsme v podstatě jako hříšníci hodni smrti a na cestě k popravě. Bůh nás ale zprošťuje viny. Jsme zachráněni a vykoupeni! V době, kdy se… v Evropě šířila obava o spásu, přináší tento úhel pohledu bezmezné blaho, zároveň však působí zemětřesení. Jestliže lze všechno vsadit pouze na Boha, k čemu je potřeba církev se všemi svými zřízeními, jež zprostředkovávají spásu (např. odpustky)? Ne náhodou se právě spor o ně, který propukl r. 1517 proslulými 95 Lutherovými tezemi, stal historickým počátkem reformační revoluce, na jejímž konci stojí rozchod se starou církví. Augsburským římským sněmem r. 1530 se začíná tvořit konfese, konkordanční knihou z r. 1577 je co do nauky uzavřena. Luterství se stalo církví s vlastním vyznáním.⁹⁾ Od této doby se od katolické církve oddělují církve protestantské. Typické teze těchto církví byly například kritizování kupčení s odpustky či víra v predestinaci. Mezi významné představitelé těchto církví patří například Jan Viklef či Jan Kalvín.

Zvláštní postavení mezi církvemi má církev anglikánská, která se odtrhla na přání anglického krále Jindřicha VIII. až v roce 1534, a přestože se řadí mezi protestantské, má mnoho společných prvků (třeba i svátostí) s církví katolickou.

Katolická církev sebe sama pokládá za jedinou autentickou církev, jedinou právoplatnou pokračovatelku Kristovy církve, protože jako jediná má kontinuitu vedoucí od apoštolů. Je to církev katolická, to znamená doslova všeobecná nebo univerzální. Její instituce jsou plnými nositeli všech od Krista a apoštolů svěřených funkcí na díle spásy. Tvoří jednotnou organizaci skrze autoritu biskupů a římského papeže. Ostatní křesťané jsou pro ně jen odloučeným společenstvím, kterému nemůže být v plném slova smyslu přiznán statut církve. Budoucí jednota je chápána jako obnova plného společenství všech křesťanů v jedné katolické církvi v čele s papežem. V katolické tradici vzniká církev shora, skrze apoštolskou sukcesi – apoštolové předali své zvláštní pověření svým nástupcům, tj. biskupům. Církev je zde tedy duchovní nástupkyní apoštolů, a pouze biskupové mají právo světit kněze. Představení a představitelé zde vytvářejí více či méně od laiků oddělenou vrstvu, tzv. klérus. Tři stupně kněžského svěcení jsou (vzestupně) jáhenství, kněžství a biskupství.

Podle římskokatolického učení se ordinací uděluje dar milosti. Kontinuita apoštolské posloupnosti má zde velký význam kvůli Kristovu zaslíbení, že církev „brány pekel nepřemohou“ ¹⁰⁾ spolu s dalším příslibem, že bude s apoštoly až do konce věků.

Protestanté sice také tvrdí, že církev je jen jedna, ta pravá, Kristova, také sami sebe chápou jako její součást, ale nečiní si nárok na výlučnost. Každá církev se vždy jen částečně podílí na pravé církvi Kristově a naopak pravá církev Kristova je vždy jen částečně viditelná v každé konkrétní církevní instituci. Církev je pro Luthera „společenství věřících“, ne však ve smyslu společenství pokřtěných, vyznávající víru církve, nýbrž jako společenství těch, kteří mají ospravedlňující víru. Protože však nelze vědět, kdo má ospravedlňující víru a kdo nikoli, nevíme, kdo patří k církvi, a pravá církev je nutně skrytá a sociologicky neohraničitelná. Kde se hlásá evangelium ve shodě s Písmem, tam žije pravá církev („ecclesia spiritualis“) ve vnější církvi („ecclesia manifesta“) jako duše v těle – evangelium a svátost jsou vnější znaky existence pravé církve, církev sama zůstává skrytá. Jednotu vnímají ve vzájemném uznání jednotlivých církví a společným sdílení těch tradic, které mají oporu v Písmu.

Toto tolerantní a liberální protestantské stanovisko pak v praxi vede k značné vnitřní rozmanitosti protestantismu, který se štěpí podle konfesí (věroučných formulací, vyznání víry), denominací (různých variant téhož typu církve, lišících se často jen detaily a pojmenováním), ale často se z něj za dramatických okolností odštěpují sekty. V protestantské tradici církev očekává především působení Ducha svatého „zdola“ a vzniká tam, kde se věřící lidé shromáždí a společně žijí ze zvěsti evangelia. Ze svého středu si pak volí své kazatele a pastýře (nehledě na pohlaví).

Evangelíci rozumí církvi především jako duchovní rodině, sboru, jako konkrétnímu společenství bratří a sester, kteří nejsou hierarchicky nijak rozvrstveni – všeobecné kněžství ¹¹⁾. V hierarchii má nejvyšší autoritu Boží slovo, nikoli nějaký úřad ¹²⁾. Představitelé církví mají pouze správní úlohu, ale nemohou rozhodovat o obsahu a důsledcích víry. O praktických věcech církve protestanti rozhodují ve shromáždění volených zástupců z jednotlivých sborů.

Pravoslavní neboli „Pravoslavná katolická Církev“ taktéž věří, že Ježíš Kristus vybudoval jedinou pravou církev, přičemž právě sami sebe považují za identickou s Kristovou církví apoštolskou, neboť si uchovává co možná nejpůvodnější formulace křesťanské víry, kterou odevzdali svatí apoštolové (skrze takřka totožné učení, praxi, ducha a církevně-právní návaznosti na prvokřesťanskou církev - přímé následnictví svých biskupů po apoštolech).

Pravoslavná církev je společenstvím 15 ¹³⁾ autonomních (autokefálních) těles, označující se dle země působení, řízené vlastním nejvyšším představitelem – patriarchou bez nadřazeného postavení ^{14) 15)}. Ti předsedají biskupskému synodu, který představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu církve.

Církve sjednoceny na principu společné pravoslavné víry (svátostné, takřka mystické jednoty člověka s Bohem), církevního učení zakládajícího se na Písmu svatém a posvátné Tradici, a jednotou ve svatých tajinách (svátostech), tedy trvají na katolicitě v původním slova smyslu a odmítají správní princip jednoho pozemského ústředí (papež). Podle učení svatého Písma a pravoslavných církevních otců je církev jednotný živý organismus, tělo Kristovo, přičemž Kristus sám zde figuruje jako svrchovaná hlava církve. Církev je v tomto pojetí daná skutečnost, organismus, jehož život je jeho členům předáván ve svátostech jako prostředky tohoto předávání. Církev je předně darem nového života ¹⁶⁾, který ovšem není životem církve, ale Krista v člověku, jeho života v něm.

Katolická zbožnost se opírá o autoritu církve. Církev je garancí pravdivosti a správnosti toho, čemu věřit. Když člověk věří tomu, co učí biskupové v čele s papežem, má naději na spasení a život věčný. Církev tak stojí ve značné míře jako prostředník mezi člověkem a Bohem. Zprostředkovává lidem prostřednictvím všech svátostí Boží milost a učí je, jak mají podle Boží vůle žít. Katolická církev chápe víru nejen jako přesvědčení o existenci Boha, ale také jako plné podřízení svého rozumu a vůle Bohu. Je jednou ze ctností, s jejichž pomocí může věřící konat zbožné skutky a zásluhy. Víra je tedy pojímána jako lidský úkon, ale zároveň také Boží dar milosti, protože není postavena pouze na logických základech. Církev klade důraz na praktické propojení se životem – životní projevy jsou pak projevem víry. Víru chápou jako vnitřní postoj projevený v činech, který v průběhu života člověka postupně roste. Je stručně shrnuta v krédech.

Podstatou náboženství podle protestantismu je citový vztah, citový prožitek k Bohu. Podporuje kolektivní a rodinnou zbožnost založenou na Bibli. Evangelická zbožnost buduje víru především na osobním vztahu k Bohu. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Člověk není „spasen“ svou poslušností církvi, ale vlastní osobní vírou v Boží milost, ve jméně zásad sola scriptura a solus Deus.

Protestantští reformátoři pojímají víru jako svrchovaně osobní záležitostí, existenciálním rozhodnutím. Víra je druhem poznání, jehož předmětem je Boží slovo, základem pro tuto víru je svědectví Boha, nikoli logika věci či její rozumnost, ale prostý fakt, že toto slovo promlouvá Bůh. Je důvěrou v Ježíše Krista (v jeho zástupnou smírčí oběť, jako zcela postačující na odpuštění lidských hříchů), darovanou od Boha dle zaslíbení evangelia. Hříšníkovi, který Kristu důvěřuje a v něj věří, připočítává Bůh Kristovu spravedlnost a daruje mu odpuštění, život a spasení. Autorem této víry v člověku je Duch svatý, který zjevuje pravdu a ručí za její hodnověrnost. Víra je v tomto pojetí zavěšením lidské existence na moci milosti jako zdroji nové existence.

Hlavními znaky pravoslavné zbožnosti jsou konzervatismus a tradice, individualismus a přímý, subjektivní vztah ke svaté Trojici. Pravdivá křesťanská duchovní zkušenost je vždy v souladu s duchovní zkušeností církve, která je měřítkem pravé duchovní cesty, protože Kristus je hlavou církve a nelze ho myslet mimo ni, neboť je místem, kde lze dosáhnout společenství s ním. Duchovním zápasem (modlitba, půsty, sebezapření) získávají Ducha svatého (jeho nestvořenou energii, milost) a onu zkušenost a společně se životem v církvi pak cílí k theosis („zbožštění“), což je stav spásy, postupný proces, jímž se křesťan více a více podobá Bohu. Bůh obdařil člověka dary ¹⁷⁾ „k obrazu Svému“, ten je tedy povolán k tomu, aby získal podobu Boží, osobní jednotu se svým Stvořitelem ¹⁸⁾. Bůh podle přirozenosti povolává člověka, aby se stal Bohem podle Milosti. Milost (blahodať) Boží proměňuje skrze mysl také tělo, a z toho plyne, že i tělo má účast na působení Ducha svatého. Církevní otcové praví, že Bůh se stal člověkem (Kristus), aby se člověk mohl stát Bohem.

Pro zachování víry použili Otcové a apoštolové vymezení víry a dogmata. Jestliže člověk přijímá tato dogmata a vymezení, pak přijímá zjevenou víru a zůstává v církvi, aby mohl být uzdraven. Víra je totiž na jedné straně zjevením pro ty, kdo byli očištěni a uzdraveni, a na druhé straně je pravou cestou vedoucí k uzdravení pro ty, kdo ji správně sledují.

Katolická církev se opírá o Bibli, ale současně také o starou církevní tradici (apoštolská tradice, podání; mimobiblické, pozdější nálezy a ustanovení ve věcech víry a mravů; např. úcta ke svatým, k Panně Marii, autorita biskupů), jakožto zdroj zjevené Pravdy rovnocenného Písmu, oboje smí autenticky vykládat učitelský úřad církve. Písmo má primát, co do věcné stránky pravdy, zatímco církev má primát, co do její interpretace. Katolická církev obsah víry dále rozvíjí a ještě dnes vytváří a formuluje nová dogmata (např. dogma o bezhříšnosti a nanebevzetí Panny Marie, dogma o dědičném hříchu, dogma o neomylnosti papeže).

Jedním z nejtypičtějších znaků protestantismu je zdůraznění Písma svatého jako výlučně jediné a konečně postačující (k Bibli není dále nic přidáváno) normy života víry. Je tedy zcela odmítnuta autorita církevního magisteria a role tradice. Zásada sola scriptura (pouze Písmo; Bůh daruje spásu přímo, nikoli skrze prostředníky) vede u některých církví k vědecky kritickému studiu Bible za použití výdobytků novodobých věd, tedy ke snaze interpretovat Bibli stále nově pro stále novou dobu. Boží slovo podle nich není v textu Bible, ale v jejím kontextu, a proto musí být Bible stále živě vykládána. Jiné církve se raději uchylují k tezi o verbální inspiraci Písma Bohem. Celý text je doslovně Božím slovem a celé Boží sebezjevení je úplně obsaženo v Písmu.

Duchovnost pravoslavného křesťanství je založena na Písmu a na posvátné Tradici církve. Svatá Tradice představuje souhrn zkušeností v církvi, jak byl předán Kristem a jeho apoštoly, je vlastním životem církve inspirovaném a vedeném Duchem. Ten v průběhu dějin postupně církvi odhaluje stále další projevy pravdy – evangelium obsahuje úplnou a celou pravdu, kterou lze stále hlouběji poznávat. Bez autentické křesťanské Tradice nelze správně chápat Písmo, neboť Bible je vykládána Tradicí, naopak Tradice zase Biblí. Tradice dále zahrnuje vyznání víry, dogmata (kánony) ¹⁹⁾, spisy církevních Otců, ostatní pravoslavné kánony (usnesení místních sněmů), liturgické knihy, životy svatých, ikony atd.

Katolické církve učí, že svátost je účinným znamením milosti, tedy nejen pouhým symbolem. Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus sám coby tajemství spásy svátostí. Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch svatý. Protože je církev prostředkem („tělem“, viditelným, hmatatelným znamením a svědkem Boží přítomnosti), jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je podle II. vatikánského koncilu „všeobecnou svátostí spásy“.

Obřady mají charakter pevného, závazného řádu (liturgie), který zaručuje, že už samotným provedením obřadu a účastí na něm se dostává lidem oné milosti a zprostředkování spásy. První tři jsou iniciační: křest, biřmování, eucharistie; následují svátosti uzdravování: svátost pokání a smíření, svátost pomazání nemocných; završují svátosti ke službě společenství: svátost kněžství (svěcení) a svátost manželství.

V protestantském pojetí jsou svátosti „vnějším znamením vnitřní milosti“ anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Svátost je Kristem ustanovené znamení, které zprostředkovává milost, odpuštění tomu, kdo věří ve verbum sacramenti, nezakládá se na svatosti člověka, ale na Božím slově. Víra přitom svátost nekonstituuje, nýbrž vede k jejímu plodnému působení.

Protestantismus odmítl formální obřady, zjednodušil bohoslužbu a omezil počet svátostí na křest a večeři Páně (odpovídá pojmu eucharistie). Zbylých pět svátostí nepovažují za zakotvené v Novém zákoně, avšak mnoho protestantských církví má svůj svatební obřad a ordinované služebníky. Tyto svátosti nepokládají za automaticky fungující magický rituál, ale za pouhé znamení, které má zpřítomňovat Boží poselství obsažené v Písmu. Důležitější než obřad je vždy živá víra.

Pravoslavní mají 7 symbolicky hlavních ²⁰⁾ svatých tajin. Církev používá termín „mystírion“, tajina, který poukazuje na hluboké a tajemné dimenze posvátného aktu, který nelze racionálně uchopit. Jedinou možností, vedoucí k pochopení, je osobní účast a zkušenost. Spasitelně tajina působí pouze tehdy, když ji člověk přijímá v adekvátním rozpoložení víry a lásky k Bohu. Člověk nedosáhne spásy bez svatých tajin.

Pravoslavná církev učí, že tajiny jsou platné, když jsou realizovány kanonicky platně vysvěceným knězem a dle církví ustanoveného bohoslužebného postupu a přístup k nim mají pouze pravoslavní křesťané. Kněz je při obřadech pojímán pouze jako služebník tohoto duchovního díla, „autorství“ celého díla je připisováno hlubšímu působení Ducha, kdy při tajinách sestupuje a proměňuje svaté Dary (materie – voda, olej, svíce), posvěcuje, ustanovuje a uschopňuje člověka k církevní službě, očišťuje jeho nitro, obnovuje člověka a sjednocuje jej se sebou.

V katolické církvi se slaví svatým přijímáním během mše. Svaté přijímání římskokatolická církev chápe jako reálné zpřítomnění Kristova těla a krve, k němuž dochází transsubstanciací (přepodstatnění; konsekrované živly se mění v tělo a krev Krista tak, že vnímatelné vlastnosti chleba vína ²¹⁾ zůstávají, ale podstata těchto živlů „nepokračuje v existenci“ a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy). Je vnímána jako svátost díkůčinění a může ji udílet biskup nebo kněz, který skrze Kristova slova má moc posvětit a proměnit chléb v průběhu eucharistické modlitby (anafory). Římskokatolická církev vyznává trvalou přeměnu živlů v tělo a krev Krista i po slavení večeře Páně. Toto díkuvzdání je „aktivním“ obětním aktem, kterým církev jistým způsobem „doplňuje“ Kristovu oběť za lidské hříchy (Ježíš Kristus sám skrze eucharistii zpřítomňuje svou jednorázovou oběť a přivlastňuje ji věřícím, Kristus sám se znovu obětuje skrze chléb a víno, zároveň také prostřednictvím lidského kněze a službu církve, svému nebeskému Otci) – jakási „dodatečná smírčí (nekrvavá) oběť, za žijící i zemřelé, církve přistupující ke Kristově dílu spasení“, skrze niž je Pán usmířen a uděluje pak milost, dar pokání a odpouští provinění a hřích. (Současní katoličtí teologové ve svých interpretacích tridentského dogmatu o eucharistii již nabývají konfesijního sbližování s protestantským pojímáním večeře Páně. viz Eucharistie - svátost jednoty)

V římskokatolické církvi se eucharistie neboli Nejsvětější svátost také uchovává v kostelích (pouze tělo Kristovo) a to ve svatostánku v liturgických nádobách. V rámci svátosti je praktikováno laické ²²⁾ přijímání nejčastěji pod jednou způsobou (nekvašeného chleba – hostie), přičemž víno z kalichu zůstává vyhrazeno především celebrujícímu knězi, byť II. vatikánský koncil (1962–1965) prosadil obě.

V protestantském prostředí se používá označení vysluhování večeře Páně, tedy pro celý obřad. Ti ji chápou jako spíše připomínku Kristovy Poslední večeře, jako oběť ji lze chápat jedině ve smyslu oběti chval a díků (modliteb) nebo oběti služby bližnímu (v podobě sbírky), podávat toto mohou i pověření laici. Oběť chval i oběť služby ovšem nemají záslužný charakter, nejsou pokusem zajistit si u Boha milost či odpuštění hříchů, nýbrž jsou pouze lidskou odpovědí na Boží spásný čin, k němuž samotnému však již nelze z lidské strany nic „přidat“. Jsou výrazem vděčnosti Bohu, nikoli prostředkem smíření s Bohem. Ona smírná oběť dle Lutherových principů sola gratia a sola fide je považována v tomto kontextu za „modloslužbu“, z Písma svatého prý nelze dokázat, že ráz Poslední večeře i mše svatá je skutečnou obětí, nýbrž jen připomíná oběť Kristovu na kříži. Je-li Kristova oběť na kříži jednou provždy daná, pak je též neopakovatelná a zcela postačitelná. Proti myšlence, že církev přináší na oltář Krista samotného (v podobě proměněných eucharistických živlů), aby jej vzápětí kněz obětoval Bohu, reformace zdůraznila, že večeře Páně je čistě Božím darem, kterým církev nijak nedisponuje, pouze jej vděčně přijímá. Věřící je ve večeři Páně příjemcem, obdarovaným, nikoli tím, kdo přináší smírčí oběť Bohu, ovšem jako takový je do této oběti vtažen.

Co se trvání Kristovy přítomnosti týče, luteráni věří, že tato přítomnost je spojena s konáním vlastní svátosti a nepokračuje bez tohoto kontextu, namísto transsubstanciace mluví o tzv. svátostném sjednocení skrze víru všech zúčastněných (tělo a krev Krista jsou s chlebem a vínem sjednoceny, aniž by se jedno v druhé měnilo; „konsubstanciace“ – koexistence více podstat v jedné věci – koexistence těla a chleba dle analogie koexistence dvou přirozeností v osobě Krista ²³⁾ – Boží sestoupení do našeho hmotného světa tento svět neruší a tedy ani neodstraňuje konkrétní realitu chleba a vína; synekdocha – viditelné hmotné živly zastupují neviditelnou Kristovu přítomnost, stejně jako „viditelný měšec zastupuje neviditelné, avšak reálně přítomné peníze“) – na rozdíl např. od Kalvína, podle něho totiž srdce člověka, zbožně přijímajícího chléb a víno, uchopí Duch svatý a spojí ho s Kristem (jeho božstvím i lidstvím) sedícím po pravici Otcově (ústy tedy nelze oslavované tělo a krev Krista přijímat), nebo pouhé symbolické podstaty živlů (duchovní přítomnost ve víře účastníků) v pojetí H. Zwingliho. Tato přítomnost není vázána na víru přijímajícího, to znamená, že tělo a krev Páně (nehodně, ke svému odsouzení) přijímají i bezbožní, v tomto bodě se Luther opět rozchází se švýcarským směrem reformace, v jejichž koncepci zůstávají svátostné živly pro nevěřícího jakoby „prázdné“, a naopak přibližuje ke katolickému náhledu na provinění svatokrádeže. (Současná luterská teologie postupně opouští soustředěnost na tělesný aspekt Kristovy přítomnosti a přiklání se k personální koncepci reformovaných církví, tzn. nikoli výlučně chléb a víno, nýbrž celé bohoslužebné dění je místem, v němž se Kristus zpřítomňuje a věřícímu přivlastňuje, tedy samotný smysl svátostných živlů tkví v kontextu, v němž jsou podávány.)

Protestantské církve ve většině běžně praktikují vysluhování pod obojí (tedy i laického kalicha), po roce 1781 nabyl ústředního významu požadavek „lámání chleba“ namísto hostie při večeři Páně.

Pravoslavná eucharistie neboli božská liturgie vychází z hluboce starokřesťanské praxe, je zároveň středem pravoslavné liturgie, Nejvyšší svátostí. Tuto tajinu pojímají jako putování, vedoucí církev do „nebes„, do jejího sebenaplnění jakožto Božího království. Eucharistie je obětí slitovnou ²⁴⁾, prosebnou a přímluvnou ²⁵⁾, oběť chvály a díkůvzdání, upomínající ²⁶⁾ a duchovní ²⁷⁾. Současně se jedná o opravdovou a skutečnou oběť Krista a zároveň vlastní oběť zúčastněných ²⁸⁾.

Při eucharistii je přítomno sestoupení svatého Ducha (při epiklesi – vzývání Ducha Svatého knězem) a prostřednictvím jeho působení probíhá proměnění (namísto katolického přepodstatnění) ²⁹⁾ předložených darů chleba a vína v tělo a krev Kristovu.

Analogicky k tomuto lze pro lepší pochopení uvést proces Božího vtělení. Tehdy se skrze sestoupení Ducha uskutečnilo chalcedonské sjednocení Boha s lidskou přirozeností Krista. ³⁰⁾. Protože je tedy s jeho tělem a krví nerozlučně spjata jeho duše a s jeho lidstvím v jedné osobě sjednoceno Božství, lze hovořit o skutečné Kristově přítomnosti celou svou bytostí (duší i Božstvím), a to od okamžiku posvěcení darů – v rámci předchozí liturgie (před, během i po přijímání). Chléb se tedy neproměňuje neviditelně v tělo Kristovo, nýbrž chalcedonsky se skutečně sjednocuje s vtěleným Božím Synem. Toto přeměna nemá hmotný charakter, ale mění charakter existence chleba a vína – tak jako Kristus kdysi jedl chléb a pil víno a tyto materie stávaly se (sjednocením) jeho tělem a krví, tedy účastnými na jeho Božství, tak nyní ti, co přijímají mají skrze požití svatých darů účast na Duchu svatém. Proto se přijímající člověk neproměňuje neviditelným způsobem v tělo Kristovo, leč podle míry svého duchovního stavu ³¹⁾ bezprostředně vstupuje do duchovního, duševního i tělesného sjednocení s Kristem. Podstata eucharistie spočívá v tom, že toto tajemství je darováno pro co nejbližší a nejtěsnější skutečnou jednotu pravoslavného s Kristem. Pravoslavní podávají zásadně pod obojí způsobou – sjednocenou (propojenou) Kristovu krev s tělem pro všechny přítomné.

Svátky se rozlišují na dvě hlavní skupiny, pohyblivé a nepohyblivé. Do skupiny pohyblivých svátku se řadí Velikonoce, které nejsou závislé na datu, ale orientují se den v týdnu. Velikonocům předchází přípravná 40 denní fáze, postní doba, která trvá od Popeleční středy do Bílé soboty. Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským Svátkem, připomínají zmrtvýchvstání Krista. Velikonoční symboly: Beránek – označení Krista, jako obětovaný beránek za spásu světa; Kříž – smrt ukřižováním; Vajíčko – symbol nesmrtelnosti nebo zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus ; Kočičky- představují vítání Krista v Jeruzalémě palmovou ratolestí neboli listy, větve.

Mezi nepohyblivé svátky se řadí Vánoce, ty jsou přímo spjaté s datem 25. prosince, dnem narození Krista. Římskokatolické a protestantské církve uznávají gregoriánský kalendář zavedený papežem Řehořem XIII. roku 1582. Pravoslavní autoritu papeže neuznávají, tudíž se řídí dle původního kalendáře juliánského, slaví tedy Vánoce v jiných dnech než katolíci a protestanti, resp. ve stejné datum, ovšem po přepočtu juliánského kalendáře na gregoriánský vychází oslavy na 7. ledna. Vánocům taktéž předchází přípravné období, a to advent se čtyřmi adventními nedělemi před slavností Narození Páně. V průběhu roku se slaví další církevní svátky jako např. Letnice, Slavnost Ježíše Krista Krále a další svátky křesťanských světců.

Vývoj počtu obyvatel podle vztahu k víře v letech 1921 - 2011

V období 1921–1950 bylo náboženské vyznání definováno jako příslušnost k církvi (nehledě na státní uznání), pokud sčítaná osoba nebyla ve svazku žádné církve, byla zařazena mezi osoby „bez vyznání“.

Zatímco v letech 1991–2011 se tato výlučnost změnila na svobodnou deklaraci svého postoje k víře, kdy se již primárně nepodmiňovala účastí na náboženském životě některé církve/ společnosti. Také tato otázka získala při sčítání punc nejprve tolerovaného nevyplnění (1991), posléze dobrovolnosti.

Podíl věřících obyvatel v okresech od roku 1991

Struktura obyvatel podle vyznání v letech 1921 - 2011

Vývoj struktury obyvatelstva podle náboženské víry od roku 1991 vykazoval trvalý pokles podílu věřících osob. Během 20 let se jejich počet snížil na polovinu, v desetiletí 2001–2011 byl ale úbytek počtu věřících ovlivněn i vysokým počtem neuvedených odpovědí. Míra religiozity (podíl věřících na celkovém počtu obyvatel) poklesla ze 44 % (1991) na 32 % (2001), a poté dokonce na 21 % (2011). Tento pokles přitom není u jednotlivých církví a denominací shodný. Zatímco malé evangelikální a pravoslavné církve počet svých členů navyšovaly o desítky až stovky procent, u velkých tradičních církví došlo k velkému propadu, taktéž o desítky procent. Největší úbytek věřících ukázala statistika u římskokatolické církve, která ztratila 68 % věřících.

Ačkoliv byla Evropa po dlouhá staletí brána jako hlavní bašta křesťanství, přesto se v dnešní době v mnoha evropských státech hovoří o sekularizaci a nárůstu ateismu. Jak k takové situaci došlo, včetně vyjasnění pojmů ateismu, sekularizace a desakralizace je popsáno na následujících řádcích.

Sekularizovaná Evropa

Naše společnost je post-křesťanská když připustíme, že evropské národy jsou produktem vlivu více než tisíciletí dlouhé křesťanské civilizace. Křesťanská mise byla natolik úspěšná, že začala být zbytečná. To paradoxně vedlo ke ohromné ztrátě sympatií ke křesťanství ve společnosti, spolu s pochybami samotných církví ve svoji činnost. I tradiční křesťansko-pohanské věci přestávají být spojeny s křesťanstvím. Křesťanství je často bráno jako zastaralé, dobré leda pro staré, nemocné, hloupé nebo slabé. Nikdo víc ho nepotřebuje. ³²⁾

Nyní je načase představit pojem sekularizace. V době průmyslové revoluce a všeobecného vědou podporovaného růstu ztrácela slábnoucí církev vliv trvající stovky let. Víra v nové technologie, budoucnost a pozitivistické dokazování vedla k velkému odklonu lidí od víry. Docházelo i k rozdělování církví a států, které začaly být stavěny na nových základech (například nacionalismu). Právě rozdělování církví a státu je sociology původně pojmenováno jako sekularizace. Extrémní podobou lidí, kteří na základě vědeckých poznatků neuznávají víru v Boha a nepřipouští ani jeho existenci, jsou potom ateisté. Ateismus samotný je potom definován jako nevíra nebo nedostatek víry v existenci Boha nebo bohů. Název se objevuje v pozdním 16. století ve Francii a původ slova lze hledat v řeckém atheos, kde předpona a- znamená bez a kořen slova -theos znamená bůh.³³⁾

Při pohledu na mezinárodní náboženskou scénu se zdá, že Evropa představuje výjimku, v niž se sekulární teorie zdá opravdu naplňovaná. Tvrzení o sekulární evropské výjimečnosti je však oprávněné jen tehdy, pokud se zaměřujeme pouze na institucionalizované náboženství, tj. na chováni vztahující se nějakým způsobem k církvím a církevnímu učení. Evropané totiž sice nechodí příliš často do kostela, ale přesto masově věří v nadpřirozeno a působení nemateriálních sil a jsou ochotni věnovat značný čas, pozornost i finanční prostředky na religiózní aktivity. V Evropě tak vítězí spíše jiná podoba náboženského vnímání světa, kterou lze nazvat alternativní či detradicionalizovanou religiozitou či spiritualitou. ³⁴⁾

Česká specifika

Česká společnost není v tomto ohledu v žádném případě výjimkou, naopak. I když měřeno podílem obyvatelstva, které se hlásí k náboženskému vyznání nebo chodí na bohoslužby patříme mezi nejsekulárnější evropské země, neznamená to, že jsou Češi sekulární ateisti, kteří nevěří v nadpřirozeno a nezajímají se o spirituální otázky. Šetření z posledních let (2000-2003) naopak naznačují, že nejenže nezanedbatelný počet Čechů věří, že existuje nějaká nadpřirozená síla, že hvězdná znamení a horoskopy mohou ovlivnit běh lidského života nebo že někteří věštci mají schopnost předvídat budoucnost, ale že patříme mezi evropské země, v níž je tato víra nejrozšířenější. ³⁵⁾

Vize prvních sociologů o naprosté sekularizaci, konečném zániku církví a jejich nahrazení sociologií se tedy nenaplnila. Naprostý úbytek věřících v jednotlivých evropských státech je pak vždy spojen s dějinami jednotlivých států a jejich národů.

Vysoká míra nevěřících v České republice je přičítána více vlivům. Velký vliv je přikládán české historii. Nevíra v převažující katolickou církev byla narušena už za husitských válek a vyvrcholila porážkou českých pánů na Bílé Hoře. Tyto události však ještě nemusely mít ve své době rozhodující vliv. Mnohem více se připisuje vzpírání se Rakousku-Uhersku a pokusům o samostatné Československo. Jsou to právě obroditelské aktivity které nás stavěly do největšího protikladu k Němcům (Rakušanům), včetně důrazu na protestantskou víru a odklonu od katolické církve. Nepřekvapí tak situace za první republiky, kdy došlo k přechodu mnoha katolíků do nově vzniklé Československé církve husitské. Takový přechod byl symbolicky brán jako dovršení změny a nově nabyté nezávislosti. ³⁶⁾

Nejčernějším obdobím se nakonec stala doba socialismu, zvláště dění po roce 1968. Nedošlo sice již k takovým perzekucím duchovních a zabírání majetku jako v letech brzy po nástupu socialismu, ovšem okleštěná církev byla v podstatě vykázána z veřejného prostoru a ponechána bez prostředků. To vedlo ke snížení církevních aktivit a přijetí pasivní role. Především této době je pak přisuzováno masové rozšíření názoru na zbytečnost a přebytečnost církví. ³⁷⁾

Nedůvěra v dnešní církev je také daná celkovou nedůvěrou v instituce a celkově spíše osobním vyznáváním víry. Z hlediska historických zkušeností jsou Češi značně „plaší“ a „stydliví“ když jde o víru a o způsoby jak jí dávat najevo. Ve skutečnosti se tak stydí, že často považují svoji víru či náboženství za příliš intimní, než aby je nějakým způsobem dávali na odiv veřejně.

Mezi třemi hlavními důvody odklonu od víry se kterými je v budoucnu potřeba z pohledu víry nějakým způsobem počítat jsou technologie, demokracie, média a ztráta vděku. Technologie se proti náboženství staví především svým pozitivistickým odkazem a důrazem na materiálno. Demokracie zase vede i k demokratizaci náboženství, větší roztříštěnost a možnosti si vybírat ze stále větší náboženské „nabídky“, média zase mají vliv na veřejné mínění. Jako poslední je uvedená ztráta vděku. Křesťané jsou za všechno vděční bohu. Vděk přetrvává i bez náboženství v hodnotách jako jsou rodina, zdraví, štěstí… tyto hodnoty se ze společnosti vytrácí, lidé za ně neumí být vděční. ³⁸⁾

Navázání na křesťanský odkaz

Křesťanství ve své době přinášelo i mnoho dobrých věcí. Vzdělání, lidská práva, rovnoprávnost a zdravotní péči. V dnešní době je to dobře vidět například v Latinské Americe. Muž se stane křesťanem, přestane pít, najde si práci, začne peníze nosit domů, postará se o ženu a děti. Právě přínos z konverze ke křesťanství se logicky v Evropě se vzrůstající úrovní snižoval. ³⁹⁾

Přínos z minulosti se ovšem jako červená nit táhne všemi úvahami o ateismu čí víře v Evropě. I ti největší ateisté se shodují v tom, že křesťanství jistě v minulosti přineslo i mnoho dobrých věcí a bezpochyby ovlivnilo evropskou kulturu. Člověk může být ateista, křesťanství mu může být cizí, může považovat některé formy tohoto náboženství za zavrženíhodné – jen stěží si však lze představit, že někdo zůstane bez pohnutí před mystickým leskem byzantské ikony, vznešenou velikostí Svatopetrské baziliky v Římě nebo před ohromující žaluplnou lyrikou Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha. Aby si člověk uvědomil ono nesmírné kulturní vyzařování Kristovy církve, stačí si na moment představit, že by se z Londýna či Neapole, ze Stockholmu či Kolína najednou ztratily veškeré umělecké, literární architektonické památky z kostelů, muzeí a knihoven. Zbyla by děsivá pustina, prázdnota a neutuchající bolest. Mluvíme-li o křesťanství, nelze nezmínit vlivy, jaký mělo na jednotlivé národy a civilizace. ⁴⁰⁾

Současné hodnoty jako morální svědomí, lidská práva, demokracie, autonomie jedince, pozůstatky etiky židovského práva a křesťanské etiky lásky… jsou ovlivněny právě křesťanstvím. ⁴¹⁾

V této části byly na základě výsledků výzkumu prováděného pomocí rozhovorů s respondenty zpracovány dílčí závěry, které jsou stručně obsažené i v závěrečné části. Na následujících řádcích se nacházejí témata, na nichž jsou popisovány nejdůležitější společné rysy křesťanů a většinové společnosti v České republice. Analogicky jsou pak popsány i případné rozdíly.

Všichni věřící respondenti (nehledě na „křesťanské větve“) skrze víru nacházejí svůj smysl života. Považují ji za elementární podstatu své existence, upevňuje či přímo jim poskytuje morální vodítko při zhodnocování okolního dění a vlastního jednání. Víra v jejich životech figuruje také jako opěrný bod, cítí se díky ní silnější, vyrovnanější, více ukotvení v prostoru jak duchovním, tak fyzickém. „A hlavně, a to si myslim, že to prostě je takový zakotvení, že se člověk v tom světě prostě neztratí, protože ví, kam patří, ví, jakou má hodnotu. Ví, že prostě má obrovskou hodnotu, že pro někoho je naprosto totálně nenahraditelnej, že má svoje místo ve světě a že prostě má nějaký hodnoty, na kterejch ten život postavil, že to jsou hodnoty správný, že ten život jde správným směrem.“ Vzbuzuje v nich (i společně se stejně založenými lidmi) pocit sounáležitosti, vyvolává pocit, že se člověk neocitá v samotě, není oddělen od celku, sdílí své radosti i strasti.

Stejné důvody jmenují i nevěřící respondenti při otázce jakého významu víra nabývá pro věřící. „Nějakou jistotu o nějakym konceptu světa kolem sebe, kterej jim dává zároveň nějaký bezpečí, nebo tu jistotu. Pak taky jim to určitě může dávat nějakej pocit komunity nebo sblíženosti s jinejma lidma. Asi celkově je to o nějaký komunitě a náhledu na svět.“

V Písmu věřící nalézají předně vodítko pro interpretaci a řešení životních událostí, informační zdroj o křesťanské historii aplikovatelné na soudobé problémy, ale také kontakt s Bohem, jeho slovem. „Návod na cestu. To, že se můžu podívat na ta tisíciletí, kdy se lidi potýkali se stejnými problémy jako já a na cestu těch lidí s Bohem a mohu to vždy nějak aplikovat na sebe a na svou cestu s Bohem. My křesťané věříme, že je to zjevené slovo boží, takže je to další možnost jak se s Bohem setkat…“.

I nevěřící uznávají jistý nepopiratelný přínos pro základ hodnotových měřítek společnosti, „…že to dává rámec jako společnosti…“. Byť se věřící i nevěřící shodují, že směrnice v podobě Božího desatera je vlastně jakousi direktivou vyplývající z vlastního svědomí, platnými pravidly chování s minimální determinací náboženstvím, klíčová přikázání spatřují pak jinde.

Věřící logicky do popředí vyzdvihují nutnost milovat Boha svého, stejně pak bližního, „prostě když máš rád lidi a když máš rád Boha, tak ty ostatní věci jsou ve výsledku samozřejmost“, zatímco nevěřící přikládají význam spíše přikázání, vztahující se k fungování člověka ve společnosti (nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš, …).

Pakliže budeme k modlitbě přistupovat také jako k určité formě sebereflexe, přičemž tento úsudek podporují nejenom rozličné sekundární zdroje, ale i některé odpovědi respondentů, pak lze tvrdit, že věřící jsou v otázce modlení, a tedy v oné vnitřní komunikaci relativně aktivnější než nevěřící. Což přirozeně nedeterminuje kvalitativní hloubku takových úvah, mluvíme pouze o četnosti. Na to konto protestantka Eliška uvádí: „většinou je to takový jakože, „tak jsem to zase pane Bože trošku docela posrala, … jsem pěkně neposlušná a tak dále a tak dále, pyšná a já nevim, co všechno… jakoby to vyznání těch hříchů, to je hrozně důležitá část.“. Obecně se dá určit úměra: čím více času si věřící pro modlitbu svou vyhradí, tím hlouběji se ve svých myšlenkách dostávají, tím komplexnější hodnotící obraz sebe sama vytvářejí. Samozřejmě modlitba má pro věřící mnohem širší dosah, udržují tím kontakt s Bohem, slaďují se s ním, přibližují se k němu, poznávají jej, z tohoto promlouvání také čerpají sílu, nalézají oporu a „zbavují“ se svých starostí a bolů.

Martin, zástupce nevěřící strany, přemýšlí o svém životě také často, podnětem mu jsou povětšinou některé filmy, knihy „třeba nějakej román, vyloženě nějaký filozofický, může to bejt nějakej příběh, koukám třeba na nějakej film a může mně to jako nějakym způsobem přivést ke mně samotnýmu tak nějak přemejšlet nad tim jak něco dělat, kam to všechno směřuje“ nebo prostřednictvím obsahu diskuzí s lidmi, což hypoteticky může naznačovat jistou významovou paralelu s křesťanskou Biblí, neboť např. Jana říká, „On ke mně mluví skrze Bibli, kterou čtu…“, nemusí být tak daleko od pravdy tvrzení, že věřící mohou nalézat v Bibli stimuly k introspekci stejně jako ateisté ve „světských“ textech. Zároveň obdobně jako nevěřící vedou stimulující dialogy mezi sebou, křesťané to samé nalézají v komunikaci s Bohem, která nabývá povahy spíše přátelského rozhovoru.

Při hodnocení rozdílu mezi věřícími a nevěřícími se můžou zajímavým údajem ke srovnání stát lidské hodnoty. U římské katoličky Barbory a protestantky Jany se objevují shodně, rodina a víra. Zatímco první by však na první místo dosadila spíše rodinu (která by ovšem v ideální případě měla být také věřící), Jana na prvním místě uvedla spasení (vycházející z víry). Je však potřeba počítat s tím, že hodnoty jako rodina a víra v tomto případě budou jasně spojovány, z ostatních odpovědí také vyplývá, že obě také dávají velký význam svému společenství. Víra, a z ní vyplývající láska je důležitá pro Pavla. Všichni tři pak také přímo uvádějí zdraví jako jednu z hodnot. Pro římského katolíka Petra je důležitá především svoboda, kromě té občanské i duševní. Ta je pak závislá i na Petrově víře, která mu tuto svobodu umožňuje. Zde se jedná pouze o potvrzení odpovědí ohledně různých pravidel pramenících z víry, která nejsou věřícími brána jako svazující. Protestantka Eliška pak uvádí „… člověk by měl říct, jako rodinu a přátelé a já nevim jako… asi to, že člověk se dokáže radovat. To si myslim, že je asi úplně nejdůležitější.“. Ačkoliv i její radost může zčásti záviset na víře, je jedinou věřící, která neuvádí víru přímo. Řadí se tedy spíše po bok nevěřícím. Zde se jako klíčové pro Martina jeví láska, štěstí a mezilidské vztahy, u Zbyška pak hraje největší roli lidský život a slušné chování.

Spojujícím prvkem všech je zde víra (spojující věřící) která lze spojovat i s láskou (je tak věřícími vnímána). Jako nepříliš výrazný prvek se zde nejasně vynořuje i určitý apel na správné chování a jeho zajištění (občanská svoboda, slušné chování, mezilidské vztahy). Víra sama v tomto případě navíc pro věřící obsahuje jak určité chování, tak vztahy, lásku a štěstí.

Hlavním vlivem uvedení právě takových hodnot pak byla u lidí vychovávaných ve víře (dříve pokřtěných, tedy Petra, Elišky a Jany) právě víra. Z ní odvozují všechny ostatní hodnoty, proto si lze představit i míru důležitosti kterou zaujímá v jejich hodnotovém systému. Barbora a Pavel uvádí také víru jako jednu z hlavních hodnot, ovšem nepovažují ji za hlavní prvek, který rozhodoval o jejich hodnotách. Za ten označují tradiční vzdělání a výchovu (vycházející i z křesťanské tradice). Víru pak vidí spíše jako rozšíření a pokračování již zažitých hodnot. Výchovu v rodině a ve společnosti pak shodně uvádí i nevěřící.

Věřící i nevěřící až na jednoho popisují ty samé hodnoty, jen přisuzují jiný význam samotné víře. Její důležitost je pak daná spojením výchovy respondentů s vírou či věkem, kdy byli víře představeni. Od té chvíle si pak hodnoty, k nimž přišli předtím spojují s vírou.

Výše zmíněná spojitost mezi vírou a láskou je také jedna z věcí, jež mohou vnést lepší pochopení do křesťanských hodnot. Důležité bylo zjištění, co pro respondenty znamená láska a zda dělají rozdíl mezi láskou k bohu a láskou k bližním. Zde opět mezi věřícími nepanuje shoda. Katolík Petr a protestantka Jana lásku k bližním a bohu nerozlišují, podle nich shodně je láska jeden veliký celek. Díky lásce kterou Bůh obdarovává člověka, je člověk schopný milovat ostatní lidi. Označují vůbec lásku jako prvotní hybatel života jež je Bohem promítán i do ostatních lidí, včetně nevěřících. Ostatní věřící (Barbora, Eliška a Pavel) ji rozlišují. Barbora vidí v potíže v lásce některým bližním (takovým jež se chovají příliš zle). Jana a Pavel potom shodně rozdělují lásku k bližním podle toho, komu je určena (na lásku mateřskou, přátelskou, partnerskou). Lásku k bohu pak Jana chápe jako takovou, jež je založena i na úctě a respektu k jeho moci.

Při popisu vnímání lásky nevěřící uváděli že je to něco, co má smysl, pozitivní energie, spolehnutí se (důvěra) či jistá stabilita. Jistě není náhoda, že velice podobné odpovědi popisovali křesťané jako hlavní přínosy jejich víry. Při odpovědi na to, zda si jako nevěřící dokáží představit lásku k bohu, se respondenti neshodli. Zatímco Zbyšek si lásku k bohu představit nedovede, podle Martina je to jedna z věcí proč respektuje náboženství „Jako dokážu si lásku křesťanskou k bohu představit, a svým způsobem to je jeden z důvodů proč se zdráhám označit za ateistu. Protože ten projev tý lásky tomu bohu je svym způsobem podobnej s tou láskou o který tak nějak jako uvažuju já když mluvim o těch mezilidskejch vztazích.“

Jednou z otázek běžně dávanou do souvislosti s vírou je otázka naplnění jedince. Odpovědi respondentů se opět dají zařadit do tří kategorií. Petr, Eliška a Jana se cítí v životě naplnění. Pavel uvádí, že po přijetí víry se cítí naplněnější než dříve. Barbora jediná uvádí „Jak kdy. Že jako mi přijde že pořád hledám ten svůj smysl… jako… co přesně tady mám dělat. …ale jsou určitý chvíle kdy se člověk jako cejtí (být naplněná, pozn.)… Jako jo. To si myslim že taky podle toho jakou prožíváš životní situaci.“. Zde je pak přímý kontrast s nevěřícími, kteří se necítí naplnění. Martin přiznává, že se cítí spokojený, ovšem také uvádí neustálé hledání životního směru. To samé naznačuje i Zbyšek, když říká že by jistě v životě mohl dělat víc, než zatím dělá. Z dostupných odpovědí se tedy zdá, že víra věřícím skutečně přináší jisté naplnění.

Křesťansky založení respondenti se orientují na základě Bible, ale také vlastního svědomí, cítění, ať již toto jejich uvážení vychází z výchovy rodinného kruhu či kultury a morálky dané společnosti, nebo jej navádí Duch Svatý. Společně s nevěřícími pak mluví o přímé provázanosti křesťanské a evropské, potažmo ateistické, morálky. „Něco má člověk naučené od malička, něco jsou kulturní zvyklosti, něco je to, co víš z Bible, že je špatné. Ale to už je v rámci naší evropské morálky tak propojené, že obecná evropská morálka je vlastně křesťanská morálka, mi přijde.“ Nevěřící pak nachází směr ve jménu pravidla „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“.

Respondenti do jednoho si momentální situaci okolního dění rozhodně neidealizují. Zdůrazňují, že se všeobecně nastavenými hodnotami jednoznačně nesouzní. Společnost označují za konzumní, roztříštěnou (nejednotnou, značně individualistickou) a pokřivenou skrze obraz předkládaný např. médii, který lidi navádí do zcela nicotných přízemních a rychle pomíjejících dimenzí (v rámci aktuálního módního diktátu). Lidé prostí nějakých stabilních opěrných bodů (bez vnitřní integrity) se ztrácejí v přemíře předkládaných podnětů a v důsledku „vlastně ani nevědí co chtěj“, jsou plni iracionálních obav a jen s obtížemi se orientují „to má svý kořeny jako v mnoha různejch věcech jako je globalizace a podobně, ale nějak jako by se ty lidi měli naučit se s tim vyrovnat… Ono to souvisí s tim, že ten svět je teďka dost komplikovanej a děje se v něm tolik věcí, že ty lidi mají problém se v tom orientovat a nějak to vzít dál že je ještě povzbuzovanej ten strach kterej je pak jako ovládá při tom rozhodování.“.

Barbora i Zbyšek kritizují rozmáhající se nesmlouvavý požadavek výkonnosti, ziskovou kalkulaci času a vůbec činností. „Každý“ chce všechno okamžitě (instantní štěstí) a slepě, a předně co nejrychleji, uhání za vzdušnými zámky. Oba vybraní zástupci římskokatolické církve a pravoslavný narážejí kupříkladu na povahu mezilidských vztahů, které charakterizují jako vyprázdněné, povrchní, laciné, falešné. „Přijde mi to jako škoda, takový jako laciný všecko, že ty vztahy nejsou úplně pravý.“ Často v nich také vyplouvají na povrch i závist a nenávist „v souvislosti s různými aktuálními věcmi, jako je migrační krize apod.“. Obě protestantky pak vyjadřují upřímnou lítost nad podobou soudobé společnosti, což může znamenat i jakési částečné potvrzení jejich přístupu k lidem ve jménu přikázání lásky, které zároveň obě uvedly jako jedno z těch nejzásadnějších. Jana pak ještě dodává: „Na druhou stranu v bibli je napsáno, že vše směřuje k zániku, takže myslím, že i naše společnost směřuje k zániku i demokracie a beru tak, že to je život.“ To lze poměrně jasně interpretovat tak, že skrze víru nachází smíření, vnitřního přijetí jakéhosi přirozeného běhu věcí.

Při dotazování na názor na trest smrti se kromě jednoho respondenta, který ho považuje za přijatelný, všichni shodli na negativní odpovědi, a to, že trest smrti by neměl platit. U nevěřících je smýšlení spíše pragmatické, trest smrti negují, kvůli nedostačující dokazatelnosti viny. Může dojít k omylu a bude zabit nevinný člověk. U věřících převládá zamyšlení spíše nad morální stránkou věci, člověk nemá právo vzít někomu život za jakýchkoli okolností „…když je člověk ten největší hříšník, že má šanci žít. Já věřím, že Bůh ho může změnit.“, „Člověk nemá právo za jakýchkoli okolností odejmout život někomu jinému.“, „Já si myslim, že nikdo by neměl brát život nikomu, jakkoli si to ten druhej může z našeho hlediska prostě zasloužit.“

Názory na eutanázii se různí. Dvě protestantské respondentky se shodují na názoru, že eutanazie není správná z důvodu práva na život a nemožnosti nutit člověka, aby zabil druhého. Ovšem připouští závažnost tématu a možnou diskusi. Pro respondenty římskokatolického vyznání je z pohledu víry nepřípustná, v obecném prostoru pak záleží na konkrétním případu, ovšem je zde velký rozpor mezi občanským právem svobodné volby a jedincem, který je nucen vzít život. Také se objevil názor, který zákrok připouští, pokud dotyčný přežívá pouze za pomoci přístrojů „… kdyby byl někdo připojen na přístrojích a bez nich by nepřežil, tak v tom nevidím žádný problém, pokud by se odpojil, protože by bez nich nepřežil.“. Nevěřící by byli spíše pro eutanázii v případě právní zakotvenosti proti zneužití. Jeden z nevěřících také dodává „…člověk se dokáže dostat do takový jako situace psychicky, kdy prostě je v depresi a trápí ho beznaděj, a kdyby za dva dny se nad tim zamyslel, tak by se choval úplně jinak. jde o to aby tam právě byly nějaký mechanismy, který by právě zabránily, aby byly nějaký unáhlený rozhodnutí ze strany těch pacientů, který si tohle přejou.“

V otázce feminismu se všichni shodují na názoru, že pokud směr nepřekračuje extrémní hranice, nikdo z dotazovaných ho nevnímá negativně. Respondentky protestantského vyznání preferují tradičnější pojetí rodiny.

Dotazovaní nevěřící zaujímají k homosexualitě liberální postoj a nemají výhrady proti adopci dětí z dětských domovů. Názory věřících se liší, katolíci vidí věc vcelku přívětivě „Z pohledu církve je to strašně problematické, ale zase vítězí to přikázání lásky… Když ti dva lidé zjistí, že se milují, tak je strašně drsné jim v tom bránit, to je hodně nespravedlivé.“, také názor na adopci dětí homosexuály byl pozitivní. U dalších respondentů se objevuje nejistota pramenící z rozporu mezi slovem božím a svobodou výběru partnera. Jedna z dotazovaných hodnotí negativně přílišnou pozornost věnovanou tomuto tématu a poukazuje na důležitější problémy, které by měly být diskutovány. V některých odpovědích se vyskytuje až odmítavý postoj „z čistě věroucího hlediska a kterýmu teda tím pádem věřim, protože můj vlastní názor úplně… je takovej složitej, tak… prostě to není přirozený a není to tak, jak je to správně. …ale je to tak, že prostě já mám kamarády homosexuály, já ty lidi vůbec neodsuzuju…rozhodně si nemyslim, že je dobře, aby prostě tvořili rodinu, aby se brali, nedej bože v kostele, to už mi přijde ujetý jako.“

Názory věřících ohledně problematiky potratů shrnuje věta „Obecně člověk nemá právo na to někoho jiného odpravit. A dítě v lůně matky má právo na to, aby se ho někdo zastal…“. Pouze ve výjimečných případech věřící připouští, že by zákrok možný byl „potkala spoustu agresivních lidí…“jsi znásilněná, a co? Musíš!!“. Taky nevím, co bych udělala, kdybych byla znásilněná nebo moje sestra, kdo ví. Zásadně jsem proti, ale nejsem tak agresivní.“ Jediná protestantka by nepovolovala potrat za žádných okolností „dítě by se zabíjet nemělo, protože jednou vzniklo, vzniklo z nějakýho důvodu a jestli doktoři říkají, že je nemocný, tak mají možná pravdu a bude nemocný, nebo taky nemusí…“ Obecně z dotazování vyplynulo, že ženy mají více negativní postoj, nežli muži. Nevěřící uváděli, že jsou se současnou situací spokojeni, neměnili by ji. Jeden dokonce tvrdí, že potrat může být i správným řešením situace „…v týhletý době má spoustu lidí děti, a nejsou na to vůbec zralí. Myslím si, že menší zlo, než aby to dítě potom prostě vyrůstalo v nějakym špatnym prostředí a mělo fakt těžkej život…“

Celkově zde panuje názor spíše odmítavý k jakýmkoli látkám zasahující do lidského vnímání, pozměňující, byť třeba krátkodobě, chování. Respondenti (bez ohledu na pohlaví či víru) neradi ztrácejí nad svým tělem kontrolu a negativně posuzují i návykovost, která člověka svazuje, zotročuje. Avšak jistý benevolentnější přístup mají k rozumné míře alkoholu, ale i k tabáku, ještě „přijatelná“ je marihuana, naproti tomu tvrdé drogy jsou všemi striktně odsuzovány. Na druhou stranu vesměs mají pochopení pro uživatele návykových látek. Pouze jedna dotazovaná naznačila spojitost s vírou, „nemyslim si, že by křesťani měli jet v drogách. Už jenom z toho principu, že v tý chvíli ty drogy jsou na prvním místě (tedy nikoli Bůh – pozn. tazatele), nazdar.“.

Všichni věřící uvádějí, že při výběru přátel nehraje roli jejich víra. Podobně odpovídají i nevěřící, kteří ovšem oba uvádí, že problémem by bylo příliš extrémní pojetí víry. „No rád bych řekl že ne, ale člověk nikdy neví. Zase to souvisí s tim jak někdo bude hluboce věřící. Ale když to bude někdo, kdo bude věřit v Adama a v Evu… tak by pro mě bylo nepřekonatelné.“

Co se týče otázky výběru partnera, je už přístup k víře složitější. Dvě věřící uvádí, že je pro ně důležité aby partner byl věřící. Zatímco první uvádí „Pro mě je to hlavním kritériem, chci partnera, který věří v Boha a ne jenom v Boha věří, ale který s ním má vztah, ten co mám já.“, tak druhá připouští vztah s nevěřícím, ovšem dodává „Teď cítím, že je strašně důležitý tu víru sdílet, že to je jakoby ten základní fakt že se společně můžete modlit, společně chodit na mše. Že pak už se jako ten vztah trhá. Neříkám že ne, ale víc se přiklánim k tomu, že aby byl třeba ten partner věřící.“ Všichni ostatní věřící připouští, že partner nemusí být křesťan, případně se jejich názor dá shrnout odpovědí „ …pokud ten člověk nemá vyloženě k náboženství odmítavý postoj, tak mi to v tom určitě nikdy nebránilo.“

V názorech týkajících se výběru partnera se jistě projevují i prvky, které lze vyčíst z otázek týkajících se názorů na předmanželský sex a nevěru. Obě protestantky se vyjádřily odmítavě, „To je součástí desatera. Takže pro mě je to důležité, takže když chodím s klukem, tak s ním nespím.“, odmítavě se k tomu staví i pravoslavný, který však konstatuje, že k tomu přese všechno dochází. Oba římští katolíci pak uvádějí, že předmanželský sex je záležitostí partnerů, ovšem ani oni mu nejsou přímo nakloněni. I zde se projevuje trochu rozpor mezi křesťanským přístupem a respektováním vůle jedince. „Tohle je z pohledu víry jakoby špatně… dřív jsem na to koukala úplně jinak, (ale) za tu delší dobu co jsem v křesťanských kruzích tak má to jako prostě něco do sebe… myslim, že je to jako plus pro ty lidi.“ což jen doplňuje odpověď Petra „ …přijde mi lepší si chvíli počkat, než si je člověk jistý tím vtahem, nežli si navzájem ubližovat, to je hloupé. Takže předmanželský sex ano, ale musí si to hodně dobře rozmyslet.“

S výběrem partnera a vážností vztahu je spojená i otázka nevěry. Všichni věřící respondenti vztáhli otázku hodně na sebe a odpovídali především ve smyslu co by sami dělali, kdyby se do takové situace dostali. Ode všech zaznívá že se jedná o negativní jev, ke kterému by vůbec nemělo docházet. Přesto nebyl nikým úplně odsouzen. Pro nikoho by také neznamenal okamžité ukončení vztahu, pouze jedna respondentka si nedokáže úplně takovou situaci představit. Ostatní se shodují na tom, že by se pokusili zachránit vztah/rodinu. Obě protestantky a římský katolík pak uvádějí (přímo či nepřímo) možnost odpuštění, kterou si hodně spojují právě se svou vírou. „Velká výhoda křesťanů je to, že mi na sobě můžeme, díky obřadům a díky institucím pocítit skutečně, že ti je odpuštěno. Když toho lituješ a opravdu se snažíš o nápravu celým svým člověkem, tak máš naději na odpuštění. Ta náprava je ale důležitá část.“ Je však nutné doplnit tuto odpověď tím, že také záleží na závažnosti nevěry a vážnosti vztahu obou partnerů, který je dobře popsaný v jednoduché odpovědi „Jestli se to někdy stane, tak potom to budu řešit. Já si myslim, že se to dá ještě zachránit. Do určitý míry. Pokud je vůle na obou stranách. Pokud to byl fakt jako totální úlet…“

Zatímco odpovědi týkající se předmanželského sexu u věřících a nevěřících se dost liší, odpovědi týkající se nevěry se liší jen částečně. Předmanželský sex žádný z nevěřících respondentů neodsuzuje. Zatímco jeden vidí toto rozhodnutí čistě jako věc partnerů, druhý uvádí jako jediné kritérium věkovou hranici. U nevěry je tomu jinak. Jeden z respondentů sám preferuje monogamii a nevěru by se snažil řešit podobně (tedy udržet vztah, pokud by zhodnotil, že mu na něm záleží). Vztah druhého k nevěře vyplývá z odpovědi „Je to v takový tý šedý zóně etický. Ale kdyby si jako zase všichni byli věrný, tak se asi taky nikdo nerozejde a všichni ze špatnejch vztazích do nekonečna… ale lidi by se měli zamyslet jakej dopad to má na toho druhýho člověka.“

Pokud předchozí odpovědi respondentů shrneme, předmanželský sex je přijatelný pro nevěřící, a v některých případech pro římské katolíky. Nejvíce je odmítán protestanty a pravoslavným. Nevěru odsuzují všichni dotazovaní, ovšem reakce se nikdy neodvíjí přímo od víry dotazovaných, zdá se však že věřící by k tomuto přistupovali s větší nadějí na záchranu vztahu.

Všichni věřící zaujímají vůči ostatním náboženstvím veskrze pozitivní, otevřený a tolerantní postoj, křesťanství takto ve srovnání nikterak nevyvyšují: „…je to v pořádku, protože hledal (člověk jiného vyznání, pozn.) nějakou cestu a nějakou cestu našel“, dokáží s nimi vést bez problémů rozhovor, což jen dokládá jejich přístup k okolí (viz Partnerské vztahy), při kterém lidi neposuzují z hlediska jejich vyznání, nýbrž k nim přistupují individuálně. Vymezují se však proti extrémním polohám víry, resp. jejím projevům. Toto dále rozvíjí Barbora a Pavel, kteří vyjadřují jisté obavy ohledně bezpodmínečného přijímání a začleňování ortodoxnějších „odnoží“ do společnosti v rámci evropských demokratických principů, „protože by to vneslo ještě větší zmatek do toho, co tu je a myslím si, že identitu mají mnohem silnější, než my a že by to pro ně byla výhoda a že by se to postupně mohlo začít rozšiřovat tady.“, „…a když prostě už někdo z cizí kultury tady diktuje co máme dělat, tak to mi fakt jako vadí. Nebo, prostě, to cejtim trošku že bysme si to měli hlídat, a to úplně neděláme.“. V jemném kontrastu k tomu vystupuje Petr, který v tomto kontaktu shledává příležitost k mezináboženskému dialogu a spolupráci: „Všichni jsme lidé jdoucí za Bohem nebo za bohy nějakým způsobem a každý by se měl snažit dělat to dle svého nejlepšího přesvědčení a v tom se můžeme navzájem od sebe inspirovat a můžeme si v tom navzájem pomáhat.“. I přes tyto tolerantní postoje lze však mezi řádky vyčíst důraz na důležitost, jakou přisuzují svému náboženství. Tolerance k jiným náboženstvím u respondentů nechybí, pouze se mění intezita přesvědčení o křesťanství jako o tom „správnějším“. Přímo však takto odpověděla pouze Jana: „Ony (kamarádky odlišné víry) mě berou jako, že jsme na stejné lodi, ale já to tak neberu. Ne, že bych je odsuzovala, mám je ráda a přeju jim, aby našly pravdu, která je v Ježíši, která je v Bohu.“.

Nevěřící respondenti vnímají všechna ostatní náboženství stejným způsobem jako samotné křesťanství, nespatřují mezi nimi žádné výrazné rozdíly a staví je stejnou „úroveň“. A s ohledem na to, že nepociťují ani žádné markantní charakterové odchylky mezi křesťany a ateisty (v českých podmínkách), lze říci, že si ani nepředstavují, že by se měli nějak podstatně lišit od nich samotných. Své sympatie odvozují opět individuálně, skrze konkrétní zkušenost s jednotlivcem. „Pro mě je to člověk a nijak to nerozlišuju, jako prostě, že se snažim nezařazovat si lidi do nějakejch kolonek, který by souvisely s nějakym náboženskym vyznáním nebo rasou… prostě je to člověk jako člověk.“. Faktem však zůstává, že oba vlastně takřka žádného věřícího (nehledě na typ náboženství) neznají, nepoznali, nebo si tuto konfrontaci neuvědomují (na našem území lze jen těžko identifikovat přítomnost a jaké víry v člověku, pakliže ji nedává náležitě najevo).

Volný čas naplňují věřící podobnými aktivitami jako nevěřící, s tím rozdílem, že pokud jsou součástí křesťanských společenství (tj. společenství sdružující členy dané církve fungující na bázi pravidelných setkávání přátel), volnočasové aktivity provozují společně s jejich členy. „Čas trávím s lidmi z té mládeže. Máme skvělou partu, jezdíme spolu na hory v létě na vodu… a teď ve středu spolu budeme péct perníčky.“ Logická je tedy jistá korelace mezi členstvím ve společenství a převažujícím počtem věřících přátel, alespoň těch blízkých. Nevěřící většinou ve svém okolí nepotkali mnoho křesťanů, tudíž se mezi jejich přáteli nevyskytují. „…nikdo okolo mě není věřící… určitě ne z blízkejch přátel, ani z takovýho okruhu vzdálenějších přátel. Někoho koho potkám třeba dvakrát do roka…“

Křesťané tvrdí, že by víra měla člověka pozitivně ovlivňovat, tudíž být na věřících znatelná. Jako rozdíl mezi křesťanem a nevěřícím uváděli vnitřní naději nebo ukotvenost člověka ve světě prostřednictvím víry. Protestantka ale dodává „V bibli je napsané, že podle lásky se poznají křesťané a já bych byla hrozně ráda, kdyby to tak fungovalo, ale nefunguje to tak.“ Všichni dotazovaní uznávají, že toto nelze paušalizovat a zda je člověk dobrý či špatný neurčuje plně jeho víra. Podle nevěřících záleží na míře ortodoxie, pokud není věřící ortodoxní, žádný znatelný rozdíl nevidí. Co se týče předsudků ohledně křesťanské víry, respondenti se shodují, že se s nimi setkali, „Předsudky nejsou ani vůči vyznání, jako vůči představitelům církve. Je rozšířená ta představa, že církev je složena ze zlých pánů, kteří kradou a pokud možno ještě někoho znásilňují. A tím pádem je pak rozšířená představa, křesťanů jako sice hodných milých lidí, ale vlastně trochu hloupoučkých, jelikož jim na to skáčou pořád“, případně je sami předsudky mají, hlavně nevěřící. Nevěřící se také často tážou na omezení plynoucí z víry dle výpovědi Elišky „si z tebe dělaj srandu, že jseš ovce z davu, že musíš furt poslouchat, že nesmíš nic dělat. Že se musíš furt modlit a jako takhle. Ale jako o tom to úplně neni, takže ty lidi pak moc nevědí, co to ta víra je.“

„Jako prostředek k zajištění nutných materiálních věcí, k tomu abych si mohl pořídit jídlo, zaplatit elektriku a plyn a pořídit si knihy, které potřebuji. Bez peněz žít nemůžeš, ale rozhodně nemám tendenci je kumulovat.“ – tato citace vhodně vystihuje smýšlení všech respondentů v této záležitosti. K penězům tedy svorně přistupují jako k praktické nutnosti pro život, v množství potřebném do té míry, aby zabezpečilo důstojné bytí. Mnohem významnější pro ně jsou např. vztahy v rodině, s přáteli, partnerské. (Tento fakt může být, a také je mnohými zmiňován, ovlivněn jejich dosavadním rodinným zabezpečením, tedy to, že vybraní jsou zástupci mladší generace, 23–27 let, a otázka peněz v kontextu vlastní rodiny či třeba i samostatného hospodaření, pro ně ještě není aktuální.) Pouze jedna respondentka, protestantka Jana, odkazuje na vztah peněz a víry, kdy „je hrozně těžké se odevzdat Bohu se vším, co mám, když mám hodně peněz. Je to o hodně těžší, než když mám míň. A já se chci odevzdávat Bohu každý den, z mé zbožnosti, já chci být Bohu blízko, chci s ním být a to se musím vzdát trochu sama sebe…“. Zároveň však nemá k financím negativní vztah, částečným vodítkem jsou pro ni o financích pojednávající biblické pasáže.

V rodině veskrze všichni shledávají základ - jejich základ a zázemí, ale i základní jednotku společnosti jako takové. „Základ státu. Ale jo, myslím, že rodina je úplný základ, kde dítě získává návyky, výchovu, představu o světě …“. Byť se objevuje párkrát i zmínka o komplikovanějším vztahu, vždy se respondenti shodují na úctě, respektu a vděčnosti. Většinou jsou v rodinách našich věřících i nevěřících respondentů přítomny velmi blízké vztahy a přátelské milující vazby.

Ani zde nelze hovořit o významné nejednotě ve výběru pokrmů. Oba „tábory“ konzumují vše dle své libosti, odchylkou jsou pouze tendence k postění se, kterou zmiňují všichni věřící. Co se týče výběrů svršků, panuje v tomto kontextu shoda ohledně společenské vhodnosti ošacení, ženy raději volí slušné oblečení adekvátně počasí, „moje jediná hranice je ta, že nechci vypadat jako děvka“, muži pak se zdržují do očí bijící výstřednosti, „tak jako já nemám potřebu tim, jako na sebe nějak upozorňovat“. Ačkoliv někteří souhlasí, že je potřeba být ve víře aktivní a „nestydět se“ za ní, rozhodně ji nedávají na odiv nějakým zvláštním typem oblečení.

Křesťané jako nejdůležitější svátek uvádějí Velikonoce, jejichž význam spočívá v zázraku zmrtvýchvstání Ježíše Krista, také jim předchází 40 denní půst, jakožto určitá příprava. Půsty ale většina věřících respondentů nedodržuje, tento fakt může souviset s věkovou hranicí 30 let u dotazovaných. Význam, resp. závažnost tohoto svátku je pro křesťana mnohem silnější, nežli pro nevěřícího. Respondentka protestantka odpovídá na otázku: Jaký mají pro ni Velikonoce význam takto, „…Velikonoce jsou takové, že se vážně zarazíš, ty jo, on za mě vážně umřel (myšleno Kristus) a mám pokoru.“ Naopak nevěřící Velikonocům nepřikládají velký význam, tento svátek často slaví pouze v dětských letech, oba nevěřící respondenti již Velikonoce kromě některých tradičních prvků neslaví. Společné projevy oslav Velikonoc jsou koledování s pomlázkou a pečení beránka. Křesťané navíc oslavují Velikonoce liturgiemi např: čtení pašijí, účast na mši, přijímání eucharistie, chodí častěji ke zpovědi.

Z rozhovorů vyplynulo, že Vánoce naplňují jak křesťané, tak nevěřící ve směs stejnými tradicemi jako: tradiční štědrovečerní večeře (kapr, bramborový salát), zdobení stromečku, pečení cukroví, zpívání koled apod. Křesťané se odlišují půstem na Štědrý den, návštěvami kostela a modlitbami. Respondent římský katolík shrnuje oslavy Vánoc v odpovědi „Samotným Vánocům předchází příprava na ně v adventu, kdy by se člověk měl koncentrovat. Koncentrace vrcholí na Štědrý den v půstu na Štědrý den, kdy už vše směřuje ke zlomu, ke kterému dojde v noci, a pak samozřejmě o půlnoci jdu do kostela na mši, ráno se jde na Boží hod do kostela, což je 2. nejdůležitější křesťanský svátek v roce,…“

Mezi další svátky a tradice, které dodržují uváděli nevěřící Silvestr, 17.listopadu a narozeniny. Křesťané dodržují další církevní svátky, mezi které patří svátek Ježíše Krista Krále, Letnice. Respondentka protestantka členka metodistické církve dodala tradici obnovy smlouvy, která je pro její církev typická: „Na Nový rok máme vždy obnovu smlouvy v církvi, zrekapituluješ si ten rok a uděláš nové odevzdání se Bohu.“. Druhá respondentka protestantka z Českobratrské církve evangelické zmiňuje podobnou obnovu, kterou cítí o Velikonocích spíše ve formě vnitřního prožitku: „…Je to takovej jako restart pro mě. Že člověk se vždycky zastaví a znovu si tohle uvědomí, že vlastně opravdu žil někdo, kdo opravdu tě měl jako rád tolik, že prostě i když tys ho vlastně neznala, tak on prostě řekl: „nooo a i za tuhle Elišku, tak já prostě tady jako… se obětuju“…, že si to znovu člověk uvědomí, znovu si uvědomí, co to pro něj znamená, jestli to pro něj ještě furt něco znamená a je to taková obnova tý víry, že si některý uvědomuješ úplně znova a víc do hloubky a znova jakoby nacházíš tu cestu, pokud jsi ji trošku ztratil.“

Na první pohled se mezi věřícími a nevěřícími neobjevují žádné zásadní rozdíly. Víra ve věcech jako móda či stravování nehraje téměř žádnou roli. Význam víry v každodenním životě se projevuje spíše preferencí aktivit spojených s vírou, nejedná se však o žádný vážný zásah do běžného trávení života. Hlavní rozdíly mezi věřícími a nevěřícími lze nalézt v životě duchovním, především potom v různých názorech na některá společenská témata. Rozdíly lze také najít v jiném vnímání životních hodnot a hodnot, jež jsou přikládány různým svátkům. Klíčovým rozdílem ve vnímání hodnot je samotná víra, která je u věřících přímo spojena i s láskou, rodinou, pocitem sounáležitosti a bezpečím.

Z uvedených faktů ohledně struktury obyvatel dle vyznání a z odpovědí nevěřících respondentů lze usuzovat, že jistá ateistická alternativa k víře existuje, nemá však konkrétní podobu. Respondenti sami sebe za ateisty neoznačují. Čistě materialistický pohled na svět jim není vlastní, nevnímají svět pouze skrze hmotu, přestože přistupují k řešení otázky nadpřirozena na určitých vědeckých základech. S přihlédnutím k odpovědím nevěřících respondentů je možné tvrdit, že něco abstraktního či přesahujícího nevylučují, popis něčeho takového pak závisí na každém zvlášť. Dá se říci, že chybí ucelená představa (například v podobě Boha).

Pro křesťany i pro nevěřící jsou mezilidské vztahy potažmo láska silnou životní hodnotou. Při výběru přátel nehraje víra roli v žádném případě, u výběru partnera už jsou preference odlišné. Nevěřící víru jako překážku nevnímají, pokud není silně ortodoxní. Ukázalo se, že pro ženy křesťanského vyznání je víra jedním z velice důležitých kritérii při výběru partnera, u protestantek dokonce nezbytné, nevybraly by si partnera z řad nevěřících. Muži jsou v tomto ohledu shovívavější, pokud by partnerka nezaujímala k jejich víře vyloženě negativní postoj, neměli by problém. Křesťané vnímají akt odpuštění za stěžeji aspekt víry, což se odráží v jejich přístupu k nevěře, dávají větší naději záchraně vztahu, nežli nevěřící.

Pro porovnávání života věřících je zajímavým okruhem zkoumání způsob trávení volného času. Ten se vesměs neliší, jak křesťané, tak nevěřící mají zálibu ve čtení, filmech a rádi se setkávají s přáteli nebo podnikají výlety. Rozdíl je ve struktuře přátel, pokud jsou respondenti součástí křesťanských společenství, tráví svůj volný čas především společně se členy těchto společenství. Všeobecně v kruhu blízkých přátel věřících převažují křesťané, naopak zástupci nevěřící společnost mnoho křesťanů neznají, tudíž mezi nimi přátele nemají.

Přesto, že i křesťané oslavují svátky tradičními (původně pohanskými) tradicemi (bramborový salát, kapr, cukroví, stromeček a dárky; na Velikonoce pečení beránka a pomlázka) stejně jako nevěřící, vnímání svátků je odlišné. Velikonoce, pro křesťany nejdůležitější svátek v roce, jsou nevěřícími vnímány spíše jako tradice. Nevěřící samozřejmě znají pravý význam Velikonoc, ale sami je také považují za oslavu jara a pár dnů volna. Křesťané po dobu Velikonoc rozjímají nad obětí Ježíše Krista prostřednictvím liturgií a modliteb a cítí pokoru. Pouze jeden z dotazovaných věřících dodržuje velikonoční a vánoční posty v rámci koncentrace a přípravy na tyto svátky. Vánoce jsou pro věřící připomenutí radostné události narození Ježíše Krista, kterou opět oslavují půlnoční mší, modlitbami a zpěvem (nutno podotknout, že také nevěřící zpívají koledy). Sbližování rodiny, čas zpomalení a klidu, takto vidí význam Vánoc nevěřící.

V názorech věřících na aktuální problémy dochází ke střetu snahy neodklánět se od náboženského pohledu na věc a odpírání práva svobodné vůle člověka. V otázkách potratů, eutanazie a homosexuality je tato skutečnost velmi znatelná, až na pár výjimek, které se striktně drží božího slova. Potraty a eutanázii všichni věřící v zásadě odmítají, tady se objevuje snaha být dobrým křesťanem, ale existují výjimečné případy, kdy by zákroky dle křesťanů měly být přípustné. Nevěřící mají liberálnější přístup k těmto tématům, prvotně ctí svobodu člověka (pravidlo: ať si každý dělá, co chce) a zákony. Nezamýšlejí se jako všichni křesťané nad právy nenarozeného dítěte nebo problémem v otázce eutanazie, kdy prostřednictvím prosazování svobodné vůle na smrt člověk nutí druhého k zabití. Na homosexualitu jak věřící, tak nevěřící nemají silně negativní názor, věřící dodávají, že dle víry to není přirozené, ovšem lidé by se měli mít především rádi. Nevěřící nehodnotí špatně ani adopci dětí homosexuálními páry, naopak většina respondentů křesťanů kladný názor ohledně adopce nesdílí. Zatímco předešlé názory se dosti různí, na otázkách feminismu a trestu smrti se vesměs všichni shodují. Feminismus hodnotí kladně mimo jeho extrémní formy a trest smrti odmítají, ať z důvodu omylnosti rozsudků nebo neoprávněnosti člověka vzít druhému život.

1. příloha: rozhovor-otazky.docx

2. příloha: rozhovor_barbora.docx

3. příloha: rozhovor_petr.docx

4. příloha: rozhovor_eliska.docx

5. příloha: rozhovor_jana.docx

6. příloha: rozhovor_pavel.docx

7. příloha: rozhovor_martin.docx

8. příloha: rozhovor_zbysek.docx

BEINERT, Wolfgang. Malé dějiny křesťanského myšlení. 1. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. 346 s. Studium; sv. 7. ISBN 978-80-7195-541-2.VOKOUN, Jaroslav. Dynamika křesťanské tradice. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. 97 s. Quaestiones quodlibetales; no. 23. ISBN 978-80-7325-324-0.

English Oxford Living Dictionaries [online]. Oxford University Press [citováno 8. 12. 2016] Dostupné z WWW: https://en.oxforddictionaries.com/definition/atheism

HALÍK, Tomáš, ed. a HOŠEK, Pavel, ed. A Czech perspective on faith in a secular age. First edition. Washington, D.C.: The Council for Research in Values and Philosophy. [2015], ©2015. 159 stran. Cultural heritage and contemporary change. Series IVA, Eastern and Central European philosophical studies; volume 51. Cultural heritage and contemporary change. Series VIII, Christian philosophical studies; volume 10. Czech philosophical studies; V. ISBN 978-1-56518-300-1.

HAMPLOVÁ, Dana a ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Česká religiozita na počátku 3. tisíciletí: výsledky Mezinárodního programu sociálního výzkumu ISSP 2008 - Náboženství. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. 139 s. Sociologické studie = Sociological studies; 09: 2. ISBN 978-80-7330-163-7.

PAAS, Stefan. The Crisis of Mission in Europe - Is There a Way Out? Scandinavian Evangelical E-Journal for New Testament Studies;2012, Vol. 3 Issue 1, p16. Academic Journal. 85741006.

TILLICH, Pavel. Trvalý význam katolické církve pro protestantisus. [online]. COENA [citováno 9. 12. 2016] Dostupné z WWW: http://www.coena.cz/teologie/trvaly-vyznam-katolicke-cirkve-pro-protestantismus/

VOKOUN, Jaroslav. Dynamika křesťanské tradice. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. 97 s. Quaestiones quodlibetales; no. 23. ISBN 978-80-7325-324-0.

Počet shlédnutí: 240