Uživatelské nástroje
Úvod
V této krátké eseji bych se chtěla věnovat evoluční teorii a její uplatnění na sociokulturní mechanismy. Na začátek bych si přála krátce shrnout okolnosti vzniku této teorie a její hlavní teze. Dále zjistíme, jakými hlavními principy evoluce působí jak na vývoj vzhledu jedince, tak i na jeho chování. Zjistíme jak můžeme získané vědomosti uplatnit na mezilidské vztahy ve společnosti a kteří vědci v tomto oboru významně zapůsobili.
Evoluční teorie
Na přelomu 19. a 20. začínají vznikat ve společenských vědách teorie inspirované darwinismem (tzv. sociální darwinismus). Tento směr vnímá konflikt a boj jako hybatel pokroku ve společnosti. Takový názor je mnohými vědci považován za jednostranný a zkreslující. V současné době však díky lepším poznatkům ohledně evoluční teorie nachází v sociálních vědách stále větší uplatnění.
Do první poloviny 19. století byly většinou biologů všechny druhy považovány za neměnné. Objevovaly se názory, že se současné druhy vyvinuly ze starších forem. Za významného zastánce tohoto názoru je považován J. B. Lamarck. Změnu v biologickém myšlení až v roce 1859 přinesl Charles Darwin se svou publikací „On the origins of species by means of natural selection“. Úspěšně v ní vysvětlil původ druhů a jejich postupný vývoj. Nejspíše díky technickému pokroku a průmyslové revoluci byla tato teorie přijata velice vlídně. Bylo možné tehdy pozorovat zásadní změny v bytí člověka už během pouhého jednoho života. Tato teorie také pomohla odstoupit od církevních kreacionistického dogmatu, čímž se pro mnohé pokrokové osoby té doby stalo optimálním vysvětlením otázky života.
Podle Darwina vznikají nové druhy procesem, který nazval přirozeným výběrem. Přežije nejen nejsilnější, ale i nejlépe přizpůsobený. Úspěšnost jedince na přežití nazýváme biologickou zdatností. Čím je zdatnější, tím více svých potomků zanechá a rozšíří svých genů do jiných generací. Mezi jednotlivci dochází ke konkurenci, na jejíž základě posléze nastává selekce jednotlivých nejlépe přizpůsobených znaků. Z této myšlenky vychází vědecký obor evoluční biologie, který dal posléze vznik řadě odvozených oborů. Ty se například snaží aplikovat evoluční princip na vysvětlování lidské psychiky, společenských jevů, kultury a podobně.
Díky moderním poznatkům z genetiky, ve které se Darwin nevyznal, víme, že k vývoji dochází díky variabilitě mutací a předávaní genů do dalších generací. Genetické zákony, které odvodil brněnský opat Gregor Mendel (1822-1884), nám říkají, že každý z rodičů předává potomkovi jednu sadu genů ve spermii či vajíčku. Při tom je stejně pravděpodobné, že bude předána jedna nebo druhá alela. U jednotlivých genů se posléze náhodně vybírá mezi oběma alelami znovu, nezávisle na ostatních genech.
Dále bylo definováno několik základních evolučních principů (strategií). Evolučně stabilní strategie nám říká, že výhodnost některých vlastností se může měnit podle toho, jak častá je v populaci. Pro příklad si můžeme uvést predátora, který je orientován na lov zelených jedinců. V takové společnosti bude výhodnější být červeným jedincem, avšak pouze do té doby kdy bude červených jedinců méně, než zelených. Predátor se pak totiž přeorientuje na lovení červených jedinců. Taková strategie je evolučně nestabilní. Princip evolučně stabilní z oblasti sociálního chování můžeme pozorovat v konfliktu mírumilovné a agresivní strategie chování. Agresivní jedinec při konfliktu vždy zaútočí, mírumilovný ustoupí. Setkají se dva mírumilovní jedinci, rozdělí si zdroj napůl. Setká-li se agresivní a mírumilovný jedinec, agresivní získá zdroj a mírumilovný odejde s prázdnou (nic se mu ale nestane, protože ustoupí). Utkají-li se dva agresivní jedinci, jeden si odnese zdroj, druhý bude zraněn a nezíská nic. V průměru je agresivní chování nevýhodné, avšak při konfliktu s mírumilovným jedincem získá výhodu. Evolučně stabilní strategie je tedy chovat se v určitém podílu konfliktů agresivně nebo mírumilovně v závislosti na hodnotě zdrojů. Hypotéza Červené královny nám říká, že se jednotlivé druhy navzájem vyvíjí tzv. selekční tlaky, díky kterým dochází k koevoluci. Dalšími důležitými hybateli evoluce jsou pohlavní výběr, individuální výběr a sobecký gen (ve svém těle nosíme geny, které se prosadily na úkor jiných).
Evoluční myšlenky se poprvé uplatnily na společnost v podobě sociálního darwinismu. Aplikoval především základní myšlenky o přirozeném výběru a soupeření jedinců o přežití. Tímto však z teorie byly vyloučeny „pozitivní“ společenské jevy. Těmi jsou například altruismus, spolupráce, morálka. Až objev příbuzenského výběru a recipročního altruismu tyto jevy vysvětlil. Reciproční altruismus je jednoduchý mechanismus fungování spolupráce na bázi vzájemné pomoci mezi nepříbuznými jedinci. Robert Trivers (1971) uvádí, že se altruismus daří udržet mezi dvěmi jedinci pouze pokud si ho dlouhodobě střídavě oplácejí. Obě osoby mají pak v dlouhodobém hledisku ze vzájemné pomoci výhodu. William Hamilton pomocí matematických výpočtů zdůvodnil existenci altruismu mezi příbuznými. Ukázal, že jedinci, kteří pomáhají těm, kdo s nimi mají identické geny, mají větší biologickou zdatnost. Ta se totiž měří počtem genů, předaných do další generace. Při tom není důležité, budou-li geny předány přes jeho vlastní potomky nebo cestou potomků jeho příbuzných.
Evoluce rodiny podle L. H. Morgana
Lewis Henry Morgan (1818-1881) byl nejvýznamnějším představitelem americké evolucionistické antropologie. Od mládí se zajímal o život indiánů a strávil v jejich komunitě, kde prováděl terénní výzkumy, značnou část svého života. Nejbližší vztahy navázal s Irokézy, kteří ho také přijali jako člena klanu Seneka. Jeho nejvýznamnějšími díly se staly monografie Společenské zřízení amerických indiánů a Systémy pokrevenství. V první knize na základě svých výzkumů napsal jednu z nejlepších studií sociální a politické organizace těchto indiánských kmenů.
Morgan si povšiml podobností mezi příbuzenskými terminologiemi Irokézů, Odžibvejů a Dakotů. V roce 1860 se rozhodl udělat rozsáhlý výzkum, který by umožnil porovnání příbuzenských terminologií u co největšího množství národů. Svůj dotazník, který obsahoval 234 položky rozeslal po celém světě. Z výsledků těchto dotazníků došel Morgan k závěru, že příbuzenské terminologie neodpovídají současným příbuzenským vztahům, nýbrž odráží vztahy z dob dávno minulých. Tehdy podle něj byla mnohem častější rodina komunální, kde si jedinci nebyli jisti svým původem. To se například může odrážet ve stejném názvosloví pro jednotlivé příbuzné v některých společnostech ( např. pro matku a tetu v Havajském systému).
Rodina je podle něj společenský jev, který se mění s vývojem společnosti. Ta prochází těmito stádii – divošství, barbarství, civilizace. V divošských rodinách začínáme u naprosté promiskuity. Muži zde žijí v mnohomužství, ženy v mnohoženství, dítě nezná svého otce, má nejistý vztah k sourozencům. Dále následuje skupinové manželství bratrů a sester. Poslední fáze vývoje rodiny je manželství páru, posléze monogamie. Je těžké soudit, nakolik se tato teorie dá vztahovat na realitu. Zdá se, že neznáme žádné společenství, ve kterém by docházelo k naprosté promiskuitě. Mým názorem je, že pouto k dítěti v jakési jeho formě je něco, co muselo vznikat už od počátku společenství. Je možné, že například v neolitických společenstvích, které dosahovaly 100-150 členů, vnímalo dítě každého jako člena rodiny. Na druhou stranu si ale myslím, že rodiče stále musely mít své dítě v prioritě, jak kvůli emočním vazbám, tak kvůli větší biologické zdatnosti (předávání svých genů do jiných generací).
Evoluce rodiny podle J. Bachovena
Další významnou teorii rodiny předložil švýcarský právník a historik Jacob Bachoven (1815-1887) v knize Mateřské právo. Jako první vyslovil teorii o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem. Na počátku vývoje společnosti byl podle něj prvotní stav promiskuity – jeho existenci si podložil existencí chrámové prostituce, což je kultovní pohlavní styk. To podle Bachovena je přežitek této doby. Postupně si však ženy uvědomily svou moc a nastolily společenství, založené na matriarchátu. V této společnosti převládaly práva matky. Později se však moc vrátila zpět k mužům, rod byl nahrazen monogamní rodinou. Ve své studii však bohužel nepracuje s prameny dost kriticky. Často kombinuje historické prameny s mytologickými prvky, aniž by je od sebe nějak oddělil.
Z našeho prostředí si tuto teorii můžeme podložit mýtem o Libuši nebo dívčích válkách. V řeckých bájích se setkáváme například s příběhem o Amazonkách. U této teorie mám pocit trochu ukvapených závěrů. Zdá se ale, že místy k nadvládě žen opravdu docházelo. Koneckonců v jakékoliv době se vyskytovaly výrazné ženy, které se dokázaly prosadit i přes mocný tlak patriarchátu a dostat se k vládě. Jedná se ale spíše o výjimky. Říkám si tedy, jestli se tím pádem mýty o ženách bojovnicích nebo vládkyních nedochovaly tedy spíše proto, že se jednalo o něco výstředního.
Man the Hunter
Poslední teorie o které bych chtěla napsat, je teorie o mužích lovcích. Tato teorie nám říká, že lov byl hlavním hybatelem evoluce, ze kterého byly ženy vyloučeny. Podle ní mělo v pravěkých společnostech docházet k dělbě práce, založené na biologických předpokladech mužů a žen. Muži měli být přizpůsobenější k lovu zvěři, ženy pak naopak k výchově dětí a výkonu domácích povinností. Tato myšlenka se prosazovala v průběhu první poloviny 20. století a, zdá se, utkvěla v hlavách mnohých. Jejími hlavními hybateli byli Richard B. Lee a Irven DeVore, kteří v roce 1968 uspořádali symposium na téma etnografického výzkumu o lovcích a sběračích. Právě z tohoto symposia vzešla kniha „Man the Hunterer“. Podle této teorie, pokud hlavním hybatelem evoluce byl lov, kterého se zúčastnili pouze muži, zůstávala žena pouze pasivním nezůčastněným objektem v pozadí.
Ve svých studiích si ale samotní přispěvatelé ignorovali některé důkazy, které jejich teorii vyvracely. Například Hitoshi Watanabe se ve svých studiích zaměřil na výzkum života Ainu, původní populace severního Japonska. Přestože Watanabe zdokumentoval lov žen Ainu, často s pomocí psů, ve svém výzkumu toto zjištění zavrhl. I tak se zaměřil pouze na muže, jako na hlavní lovce. Dalším faktem je, že se těchto výzkumů nezúčastnili ženy, tudíž fakta s velkou pravděpodobnostní dostávají zkreslený charakter. V polovině 20. století převládal názor, že přílišná aktivita může poškodit fyzicky limitované tělo ženy a její reproduktivní schopnosti.
Pravdou ale je, že díky posledním pozorováním docházíme k závěrům, že jsou ženy lépe přizpůsobeny k výkonu vytrvalostně náročných aktivit, jako je například maraton. Lov na divokou zvěř si často vyžádal dlouhé hodiny pronásledování do její vyčerpání, v čemž je vytrvalost nezaměnitelná. Takové vlastnosti dává ženskému tělu estrogen, kterého mají ženy více, než muži. Muži jsou v průměru přizpůsobenější k rychlým, fyzicky náročnějším úkonům. Mají větší plíce, srdce a počet červených krvinek. Ženy naopak mají větší podíl tuku v těle, z něhož dokáží čerpat stabilnější energii ve vetším časovém rozsahu. V tom jim právě pomáhá estrogen. V tuku je také více kalorií na gram než v sacharidech, tudíž se jedná také o efektivnější zdroj energie.
Účast žen na lovu si můžeme také potvrdit díky archeologickým nálezům. Ukazuje se, že není značný rozdíl mezi způsoby úmrtí žen či mužů v paleolitu. To nám také dosvědčují pohřebiště z mladé doby kamenné, kde byli muži i ženy pohřbívány stejným způsobem a s obdobnými artefakty. Také nesmíme zapomínat, že v té době byl vymyšlen luk a šípy, sítě na lov ryb apod., které vyžadovaly menší fyzickou zdatnost, než například šíp. Malé rodinné skupiny v paeolitu si zřejmě vyžadovali od každého člena naprostou flexibilitu a univerzalitu. Každý musel být schopen zaujmout roli zahynulého jedince, pokud to vyžadovala situace. Můžeme si tedy nejspíše představit společnost doby kamenné jako skupinu lidí, ve které se všichni věnovali veškerým úkonům společně. Důkazy pro toto stanovisko nacházíme i u současných domorodých kmenů. Například ženy Aeta (také Agta, Ayta) z Filipín se účastní lovu během těhotnosti, kojení i menstruace a mají obdobnou úspěšnost jako muži. Zdá se tedy, že členění sociálních rolí podle pohlaví přichází spíše až s usedlým stylem života a objevem zemědělství.
Závěr
Z faktů které uvádím výše si můžeme vyvodit hlavně to, že není radno dělat ukvapené závěry. Evoluční teorie v biologii je bezesporu geniální objev, který se na rozdíl od vývoje ve společnosti pozoruje mnohem lépe. Mám za to, že to je ovlivněno tím, že ve výzkumu zvířat dokážeme zůstat méně zaujatí, než ve výzkumu lidí. Je těžké nepromítat svá paradigmata na pozorovaní společnosti a při tom se v ní nacházet. Jediným řešením se mi zdá pohlížet na situaci z hledisek polárních skupin, snažit se co nejvíce opírat o hmotné nálezy a hledat vysvětlení co nejvíce blízké realitě.
Zdroje
Společnost a společenskost z evolučního pohledu - Jitka Lindová a Marco Stella
https://is.muni.cz/el/fss/podzim2008/SAN101/um/Soukup_-_evolucionisticka_antropologie.pdf - Evolucionistická antropologie, Soukup, Václav
https://www.scientificamerican.com/article/the-theory-that-men-evolved-to-hunt-and-women-evolved-to-gather-is-wrong1/ - článek, The Theory That Men Evolved to Hunt and Women Evolved to Gather Is Wrong
Počet shlédnutí: 51