obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


2018:cestovni_kancelar_s_jedinym_zajezdem

Cestovní kancelář s jediným zájezdem

Karel Hájek
Foto: Eva Kalinová
Metro, 10. BŘEZNA 1999


Brzy po 15. březnu 1939 po okupaci Československa hitlerovskou armádou, se v Praze objevili čtyři podnikavci z Bratislavy a otevřeli si cestovní kancelář v luxusní pasáži Černá růže. Nejzajímavější na ní bezesporu bylo to, že organizovala jen jednu jedinou cestu. Ti čtyři se totiž dokázali domluvit s pražským gestapem, a to povolilo výjezd z protektorátu 650 lidem. Dojednáno, domluveno, zadarmo to asi nebylo.

Za několik dnů se v českých zemích mezi ohroženými lidmi nemluvilo o ničem jiném než o transportu Černá růže a před kanceláří bratislavských majitelů se tvořily dlouhé fronty. V nich byli především židé, kterým nejvíce tekla voda do bot ale také antifašisté z Německa a Rakouska, kteří už jednou před Hitlerem utíkali, odborářští funkcionáři, umělci, zkrátka každý, komu hrozilo, že skončí ve vězení nebo rovnou v německém koncentráku. Byl jsem mezi nimi prakticky nejmladší. Tušil jsem, že brzy vypukne válka a já chtěl být na té správné straně fronty. Transport Černá růže měl namířeno do tehdejší Palestiny, existující pod britskou správou. Srdce mne tam sice netáhlo, ale byla to jediná cesta úniku i naděje.

Z PROSPEKTU cestovní kanceláře jsme se po zaplacení příslušné částky dozvěděli, že na cestu se máme obout do šněrovacích kanad a že je povoleno desetikilové zavazadlo ve formě batohu na osobu. Rovněž jsme se měli vyzbrojit lékárničkou, marseillským mýdlem, které pění i ve slané mořské vodě, a pilulkami proti mořské nemoci. Z další informace vyšlo najevo, že cesta bude jednoduchá, rychlá a snadná. Kdesi v Rumunsku se nalodíme na loď, s tou vyrazíme k břehům Palestiny, tam se vylodíme, rozeběhneme se do vnitrozemí a bude pak jen na nás, co bude dál. Ti čtyři bratislavští podnikavci se na svém nápadu s transportem Černá růže zcela jistě slušně napakovali, ale jejich jména záměrně neuvádím, koneckonců udělali pro 650 prchajících víc než kdokoliv jiný.

VŠICHNI JSME neustále v pohotovosti a čekáme na povel k odjezdu. Konečně! V noci 30. dubna 1939 nastupujeme na Masarykové nádraží do zvláštního osobního vlaku a vyrážíme do Vídně. Cestujeme v doprovodu gestapa a policie. Ve Vídni se shodou okolností stáváme svědky oslav 1. máje. Něco takového jsem v životě nezažil. Nebe je plné svítících raket, uší jsou zalehlé od střílení, vypadá to jako to generálka na válku, snad aby si lidé na ten bengál zvykli.

V doprovodu gestapa se naloďujeme ve vídeňském dunajském přístavu na dva malé jugoslávské parníky, Cara Dušana a Kraljevici Maricu. Vyplouváme a o pár minut později již čteme na bratislavském břehu velký nápis: Pressburg will heim ins Reich - Bratislava chce domů, do říše a odplivujeme si. Pomalu se začínáme seznamovat, je zde kdekdo: mladí, staří, věřící a nevěřící, studenti, svobodní, ženatí a ti všichni utíkali před nacismem s Černou růží do Palestiny, protože kromě nejistého Dánska, daleké Číny a ještě vzdálenější Dominikánské republiky nebyla žádná země ochotna přijmout běžence, poskytnout jim vstupní víza. Nikdo si nechtěl pohněvat Hitlera, a emigranty proto nepřijímali.

JEN NĚKOLIK DNŮ trvá cesta do Suliny v dunajské deltě. Je to malý, špinavý přístav a my čekáme na zaoceánský parník, který pro nás připluje. Jednoho dne se k molu přišourá cosi mrňavého, ošklivého, na první pohled prastarého a na přídi toho vraku se skví nápis Frossoula. Nechce se tomu dlouho věřit, ale opravdu je to naše loď. Plavidlo o výtlaku pouhých tři tisíce tun bylo zřejmě postaveno v minulém století. Teď patří Frossoula řeckému rejdaři pochybné pověsti a pluje ne pod řeckou, jak by se patřilo, ale pod panamskou Vlajkou. Vítá nás kapitán. MS v dásni jeden jediný zub a na hlavě maličkou čepičku, kšiltovku. Prohlížíme si posádku. Všichni jsou tetovaní od palce nohy po celé ploše těla a vypadají jak uprchlíci ze Sing-Singu. Začíná naloďování. Je to pohled pro bohy, když do brlohu na vodě kráčí renomovaní právníci, političtí a odboroví funkcionáři včerejška, studenti, obchodníci, národnostní všehochuť.

Příď Frossouly
Příď Frossouly

UŽ JSME VŠICHNI na lodi. Ti, co zaplatili dražší „jízdné“, jdou do podpalubí, kde jsou palandy se slamníky, tenkými jak těsto na palačinky. My, kteří tvoříme většinu, si leháme na kovové palubní pláty. Ležíme jeden vedle druhého, zcela blizoučko kadibudek - suchých záchodů, které se zalévají džberem visícím do moře na laně. Na zádi Frossouly má svůj obchod homosexuální kantýnský. Dokud má co prodávat, prodává všelijaké dobroty, dokonce čerstvě upečený chleba. Kdo peníze nemá a je mladý, platí tělem, jinak nedostane nic.

Ubytování na Frossoule vedle kadibudek
Ubytování na Frossoule vedle kadibudek

VYPLOUVÁME Z PŘÍSTAVU a vychutnáváme krásy mořské hladiny a slunka, které září a září. Je mi málo let a opakují si to, co mě učil učitel zeměpisu, když s Frossoulou šněruji Bosporem, Dardanelami, Marmanským mořem do Středozemního moře. Je nám veselo, hodně zpíváme, ještě netrpíme žízní ani hladem.

Máme kurz na Palestinu a jsme u jejích břehů asi velmi blízko. Najednou se před námi objevuje vojenský pobřežní člun s britskou posádkou a my všichni letíme k zábradlí a máváme v domnění, že nás přátelé přišli uvítat. Přišli. Pojednou k nebi stoupají rakety - zelená a červená a my pořád máváme a voláme a nejednou prásk, prásk, prásk. Z člunu se střílí. Kulomet české výroby, BREN-26 - vyráběný v Anglii v licenci, zasáhl tři naše muže navlas přesně. Příští den je pochováváme do moře a na palubě Frossouly zůstává šest sirotků.
Takové tedy bylo přiblížení k břehům Palestiny. Frossoula se rychle obrací, prcháme z třímílového pásma výsostných vod a angličtí námořníci se zapálenými cigaretami v ústech se vrací na svou vojenskou základnu, kde ohlásí splnění úkolu.

NEVÍM, KAM JSME utekli, jsme pořád na moři, ale kdesi jinde. Přicházejí dny, kdy Frossoula pluje i nepluje, protože se šetří pohonnými hmotami a kapitán jednozubák čeká na další příležitost k vylodění svých nepříjemných pasažérů. Když se tlučeme po moři už dva měsíce, ohlašuje se ponorková nemoc. Lodní telegrafista alespoň tu a tam nechává někoho poslouchat rádio z Prahy. Není to zadarmo. Za několik málo minut poslechu chce svetr, košili či kalhoty, ale především peníze. Dal jsem mu maminkou upletený svetr a naslouchal hlasu z protektorátu. Několik žen se miluje s tetovanými námořníky. Příděly pitné vody a jídla jsou čím dále menší, přibývá nemocných a množí se krysy. Dávno se mi nelíbí hladká hladina moře, zářící slunce a večerní hvězdy. Břeh jakékoliv pevniny je v nedohlednu. Změnu přináší jen bouře, kdy Frossoula tanči na vlnách, skřípe a naříká na ní každý šroub a my jen očekáváme, kdy půjdeme ke dnu. Ne však každý. Za mimořádné silných bouří si chodí za komín sednout Anka, taková vždy tichá a skoro nemluvná učitelka a pokaždé tam za tím komínem čeká na někoho, kdo ji rozechvěje ještě víc než bouřka. A vždy se někdo najde a pak, když bouře opadne, svítí Ance obličej štěstím. Noc co noc plujeme se zhasnutými světly, prý tím pobřežním komandům ztěžujeme sledování. Často se v té nejčernější z černých nocí pokoušíme o ilegální vylodění na březích Palestiny, ale nemáme šanci. Angličané nás vyhánějí. Za dne nad nás posílají pozorovací vojenský letoun, který mapuje naši pozici.

JSME JIŽ TŘETÍ MĚSÍC na moři i a fackuje nás beznaděj. Docházejí zásoby pitné vody, jídla, léků, všeho nutného k životu. Nutíme telegrafistu, aby volal do světa o pomoc, a žádáme také Spojené národy v Ženevě, aby pro nás zajistili kdekoliv přistání, kromě přistání v Německu. Všude, ve všech zemích, mají politici tvrdá srdce, hluché uši a suché oči. Nikdo nám neodpověděl, nikdo nevyslyšel, nikdo nechce 650 lidem poskytnout pomoc. Hlad už máme takový, že přestáváme chodit na záchod. V tu dobu zabil jeden námořník kantýnského Frossouly. Neměl už co prodávat. Ani kapitánu Frossouly není už dobře, najednou se rozhoduje, mění kurz lodě a míří do tureckého, napůl vojenského přístavu Mersiny. Konečně zase vidíme břeh, lidi, domy, ale sotva jsme spustili kotvu, je u nás turecký vojenský pobřežní člun. „Když do půl hodiny nezmizíte, vystřílíme vás,“ sděluje turecký kapitán. My mladí obsazujeme kotvu a nechceme o ultimátu ani slyšet. Za chvilku tu jsou Turci znovu. Nabíjejí zbraně a evidentně to mysli vážné. Kapitulujeme a znovu vyplouváme na moře.

MNOHOKRÁT VOLÁME rádiem o pomoc, ale marně. Už není ani pitná voda a dostáváme jeden lodní suchar na den. Je tak tvrdý, že se musí rozbíjet o železnou palubu. Jen krysám se vede dobře. Kapitána znovu posedla iniciativa a Frossoula jede k syrským břehům. V Tripolisu spouštíme kotvu. Máme na palubě těžce nemocnou ženu, potřebuje nemocnici nebo rakev. Kotvíme a čekáme, co bude dál. Najednou přicházejí ženy z Arabského půlměsíce - obdoby Červeného kříže - a přinášejí vodu, jídlo, léky; naše těžce nemocná putuje do nemocnice. Ty arabské ženy mají lepší srdce než všichni evropští politici dohromady. Tripolis však musíme opustit, prý v Bejrútu nám pomohou. Přistáváme v Bejrútu a francouzská koloniální správa nás nechává vystoupit z lodě, můžeme se najíst a osprchovat, na Frossoule probíhá deratizace. A pak zase zpět na Frossoulu. Je pokryta stovkami mrtvých krys a my znovu plujeme odněkud někam.

Z Bejrútu nás znovu vyhánějí na Frossoulu
Z Bejrútu nás znovu vyhánějí na Frossoulu

KONEC NAŠEMU UTRPENÍ nakonec činí až údajně izraelská podzemní organizace. Ve Středozemním moři se stejně jako Frossoula potuluje jiná řecká nákladní loď plující rovněž pod panamskou vlajkou, o níž Angličané ještě neví. A na Tiger Hill, jak se ten parník jmenoval, se máme na širém moři přelodit. Vytváříme vyloďovací skupiny a jedné noci, když Frossoula stojí tak 200 metrů v moři od Tiger Hillu, vstupujeme do záchranných člunů a míříme k lodi, která nás má zachránit. Po provazovém žebříku spuštěném z Tiger Hillu se drápeme na jeho palubu.

Cesta z Frossouly na Tiger Hill v záchranných člunech
Cesta z Frossouly na Tiger Hill v záchranných člunech

Po skoro čtyřměsíční plavbě máváme vzdalující se Frossoule na rozloučenou. V noci dva dny poté narážíme s Tiger Hillem na břeh palestinské pevniny. Vyskakujeme z nakloněné lodi, plaveme, brouzdáme se a utíkáme do vnitrozemí. Angličané nás chytají jako kočka myši, a šup s námi do britského pouštního koncentračního tábora Sarafand.

V ten samý den však začíná druhá světová válka. V lágru jsme jen pár dnů, pak nás Angličané propouštějí a o několik dnů později již značná část mužů z Frossouly stojí v Bejrútu před vojenskou odvodní komisí. Jsou mezi námi i ti čtyři bratislavští podnikavci z cestovní kanceláře Černá růže. Jsme odvedeni a vyplouváme jako dobrovolníci čsl. zahraniční armády luxusním parníkem Champolion do Francie.

DNES JSME z 650 cestujících Frossouly naživu pouze tři. O osudu Frossouly1) nikdo nic neví, luxusní pasáž Černá růže existuje dále. 


Počet shlédnutí: 46

1)
SS Frossoula (+1940) Details general nationality: panamanian purpose: transport type: cargo ship propulsion: steam date built: 1903 is nickname: no details tonnage: 1255 grt dimensions: 67.1 x 10.1 x 6.6 m material: steel engine: 1 x 3-cyl. triple expansion engine, single shaft, 1 screw power: 149 n.h.p. yard no.: 144 call sign: HPJP HPJP about the loss cause lost: air raid date lost: 15/07/1940 [dd/mm/yyyy] casualties: † max.33rank: 659 about people builder: Tyne Iron Shipbuilding Co. Ltd., Willington (N. & S. Shields) engine by: North Eastern Marine Engineers Ltd., Sunderland last owner: [1] Xylas, Michael M., Piraeus SS Frossoula (+1940) period 1940 ~ 1940 call sign:HPJP prev. owners: [2] Vardavas J.E. & Co SS Frossoula period 1938 ~ 1940 call sign:HPJP [3] Sicard Louis - Cie Nouvelle de Nav Sicard, Marseille SS Kilbane period 1925 ~ 1938 call sign:FQQR [4] Sarner & Cie, Marseille SS General Leman period 1923 ~ 1925 [5] French Government - État Français, Paris SS General Leman period 1915 ~ 1923 [6] Fisher Renwick & Co., Newcastle-Upon-Tyne SS Hussar period 1903 ~ 1915 IMO/Off. no.: 113122 crew: 36 about the wreck references references: Hocking C., Dictionary of Disasters at Sea during the Age of Steam
2018/cestovni_kancelar_s_jedinym_zajezdem.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)