Ilona Vlasáková, Felix Ruiz, Miluše Masařová, Pavel Hanuš, Martina Nádvorníková, Štěpán Bezouška, Háta Janotová. Haré Krišna [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2011. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/hare_krisna

Aktuálním tématem a až určitým „trendem“ se v poslední době stává vegetariánství. O osvětu a určitou propagaci tohoto životního stylu se velmi snaží hnutí Haré Krišna (HK), jehož stoupenci sami zakládají vegetariánské restaurace. Když se však podíváme hlouběji pod pokličku tohoto hnutí, zjistíme, že se nejedná pouze o způsob stravování, kterým se řídí. O další příkazy, omezení a striktní denní režim zde není nouze. To může vyvolat nemalé problémy sympatizujícím rodinám, zejména pak dětem v nich. Avšak ani to je neodrazuje, aby zůstali hnutí věrní.

Předkládaná práce se podrobněji zabývá problematikou týkající se rodin v hnutí HK a jejich každodenního života. Na jejím samotném začátku je pak, pro lepší orientaci čtenáře, shrnuta historie, zásady a pravidla dodržovaná v hnutí, která jsou následována výzkumnou otázkou a vlastní prací. Informace použité ve vlastní práci pak byly získány od členů hnutí žijících na farmě v Městečku u Benešova a dále doplněny o poznatky otce a dospívajícího syna, kteří s HK sympatizují.

Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny ISCKON, (označováno také jako hnutí Haré Krišna, oba dva názvy jsou správné) je védské hnutí, které bylo založeno v USA v roce 1966. Zakladatelem byl A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda. Často se setkáváme se zařazením, že se jedná o hinduistické hnutí, to je ovšem nesprávné jelikož slovo „hinduismus“ je odvozeno od názvu řeky Indus (Sindhu) protékající dnešním Pákistánem a jelikož se ve staré perštině vyslovuje sanskrtská hláska „s“ jako „h“ bývali obyvatelé žijící na východ za touto řekou označováni jako hindové. Toto označení sami později převzali jako název svých různých náboženských tradic. Tento termín však nikde ve védské literatuře nenajdeme.¹⁾ Toto hnutí tedy nevychází z hinduismu, ale navazuje na dávnou védskou, vaišnavskou tradici a snaží se předkládat učení Véd v původní a neznečištěné podobě. Tato nezkreslená podoba se předává z učitelů na žáky. Zde lze vystopovat čtyři základní učednické posloupnosti (sampradáji). Pro tuto práci ovšem bude důležitá jen jedna, na kterou navazuje hnutí Haré Krišna. Tato posloupnost má název Brahma-Madhva samparadáju. Byla započata samotným Šrí Krišnou (stejně jako ostatní tři). Pokud to tedy budeme chtít nějakým způsobem shrnout, jedná se o zbytky původní prastaré védské kultury v Indii (dnes je rozšířené do celého světa).

Někdy je také označován jako Kršna. Obě jména jsou správná (rozdíl je pouze v tom jestli se jméno přepisuje ze sanskrtu nebo z moderních indických jazyků). V Písmu dévanágarí (písmo používané pro zápis sanskrtu) značí toto jméno černý, tmavý. Samotný Krišna je brán jako osmý avatár (vtělení božské bytosti do lidského těla) boha Višnua (jeden ze tří základních bohů hinduistů). Podle knihy Bhagavadgíta, která je součástí Mahábharáty, vystupuje Krišna jako nejvyšší bytost a Bůh. Velmi často je možné setkat se s jeho vyobrazeními, na kterých je zachycen s modrou až černou pokožkou. V jeho těsné blízkosti se obvykle nachází posvátné krávy nebo jeho družku Rádhu. Samotný Krišna je většinou zpodobňován s flétnou v ruce. V neposlední řadě stojí za zmínku, že má vždy velmi zdobné oblečení a celou řadu šperků. Pro nás je důležité, že je společně se svojí družkou Rádnou uctíván Hnutím Haré Krišna. U samotné osoby Krišny je zajímavé, že se můžeme setkávat s mnoha jmény: Mákhanatáskara, „zloděj másla“ a Góvinda, „pasáček krav“ a mnoha dalšími. Obě jména vychází z jeho dětství, které je jako jeho další život spojeno s oblastí Bradžsko, která se nachází kus jižně od dnešního Dillí. V případě, že by někoho zajímal Krišnův život podrobněji, může se o něm dočíst v posvátných knihách Bhágavata, Brahma Vaivarta a Bhagavadgíta.

Tento duchovní vůdce (vlastním jménem Abhay De Charan), který se narodil roku 1896 v Kalkatě (Indie) byl zakladatelem mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny. Nejdříve vystudoval a pracoval v oboru chemie, poté ovšem byl zasvěcen svým duchovním mistrem Bhaktisiddhántou Sarasvatím Thákurem a jelikož uměl dobře anglicky (což není nic výjimečného, v Indii je angličtina jako uřední jazyk), vydal se ve svých 69 letech do USA, aby zde šířil Krišnovo učení. Za tímto účelem byl v USA založen již zmíněný spolek. Před svou smrtí (rok 1977) jmenoval jedenáct svých žáků, aby jeho jménem zasvěcovali. Zde ovšem nastala značná kontroverze a spory o nástupnictví. Výsledkem bylo, že někteří z těchto jedenácti žáků byli ze společnosti vyloučeni nebo odešli sami. Za připomenutí stojí, že tito žáci byli pouze západní následovníci. Podrobněji je jeho životopis popsán v knize Srila Praghupada Lilamrta.

Pro další práci je důležité vymezení úrovně zasvěcenosti stoupenců tohoto hnutí. Rozlišují dvě základní skupiny osob. První jsou sympatizanti. Tato skupina lidí s hnutím sympatizuje, ale nepodřizuje mu celý svůj život. V druhé skupině jsou oddaní. Tato skupina osob prošla obřadem zasvěcení a skutečně se rozhodli svůj život zasvětit Krišnovi. Tito oddaní se dále dělí do dvou kategorií. V první jsou služebníci v chrámech a na farmách (v Čechách jsou dvě farmy) a do té druhé spadají služebníci mající rodinu.

Život členů se řídí několika zásadními pravidly:

1) Žádné omamné látky

• Toto pravidlo se nevztahuje pouze na drogy, alkohol či cigarety. Zakázány jsou i „omamné látky“ jako čaj či káva.

2) Žádné hazardní hry.

• V hnutí je snaha o očištění mysli. Hazard ovšem mysl zaměstnává a ta se potom nemůže očistit.

3) Žádná konzumace masa.

• Je zde zákaz konzumace jakéhokoli masa a to včetně ryb. Nejí se zde ani vajíčka. Stoupenci se totiž snaží předcházet jakémukoli násilí.

4) Žádný nepovolený sex.

• Sex je zde povolen pouze v manželství. I zde je omezen. Je tedy povolen pouze za účelem plození dětí.

Toto jsou základní pravidla, která musí být dodržována. K nim samozřejmě přibývá řada dalších. Mnohá z těchto pravidel se týkají samotného uctívání Krišny. Stoupenci se musí denně modlit. Neustálým opakováním manter dosahují vnitřní meditace, ve které mohou rozmlouvat s Krišnou. Každý musí denně odzpívat speciální mahá-mantru (viz níže) 1728x. K tomuto číslu dojdou pomocí jejich speciálního růžence Džapa. Tento růženec má 108 korálků, (+ jeden hlavní, ten se ovšem nepoužívá ke zpívání) a na každém korálku se musí mantra odzpívat alespoň 16x. Je tedy potřeba udělat denně alespoň 16 „koleček“.

Hlavní mantra:

Haré Krišna Haré Krišna

Krišna Krišna Haré Haré

Haré Ráma Haré Ráma

Ráma Ráma Haré Haré

1. Jakým nejčastějším způsobem se členové dostávají do hnutí Haré Krišna?
2. Jak člen hnutí Haré Krišna tráví běžný den?
   1. Jaké stravovací návyky se dodržují v hnutí Haré Krišna?
3. Jaké se dodržují zvyky, tradice a obřady v hnutí Haré Krišna?
4. Jak vychovávají rodiče své děti v hnutí Haré Krišna?
   1. Dochází děti vychovávané v hnutí normálně do školy nebo mají individuální studijní plán?
5. Jak se děti z hnutí Haré Krišna cítí v kolektivu dětí, které neznají Haré Krišna? Setkávají se s negativními reakcemi, popřípadě jakými?

Zakladatel hnutí HK „Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda“ nabádal své žáky v dopisech, aby kladli důraz na společnou službu Krišnovi a neméně důležitou výchovu dětí. O společných potomcích muže a ženy se např. vyjadřuje takto: „Dítě je vzácným darem Kršnovým, ale zároveň je to i velká zodpovědnost; každý rodič je zodpovědný za to, aby jeho dítě vyrůstalo ve vědomí Kršny.“ Konkrétně tím myslel to, aby děti dosáhly osvobození z koloběhu rození se a smrti.

Za nejlepší způsob, jak vytvořit příjemný domov viděl opět vědomí Krišny. Podle jeho úsudku stačilo, když člověk bude zpívat Haré Krišna, přijímat zbytky jídla obětované Krišnovi, debatovat o knihách, jako je Bhagavad – gíta a zaměstná se v uctívání božstev. Přesně tímto způsobem by měl člověk vést všechny členy svojí rodiny. Ta by se měla každé ráno a večer sejít a společně pak všichni zpívat Haré Krišna. Sexuální život páru je povolen pouze v manželství a jen za účelem plození dětí. Navíc pohlavnímu styku musí předcházet velice intenzivní meditace manter. Duchovní cesta tak znamená stále méně a méně sexuálního života. Nikdo by však k tomuto stylu života neměl být nucen, donucení totiž nebude fungovat. Každý se tak sám musí vyvíjet z jedné úrovně postupně na další.

Začátkem 70. let 20. st. byla organizace ISKCON více než nakloněna manželství. Převládalo zde přesvědčení, že pro službu Krišnovi je manželský život právě to nejlepší. Zakladatel hnutí „Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda“ se dokonce k tomuto tématu vyjádřil takto: „V Londýně tvrdě pracuje šest manželských párů a lidé je tam velice oceňují. Chci tisíce podobných párů svých žáků, kteří budou propagovat naše hnutí ve světě.“ V té době se tak předpokládalo, že každý člen hnutí vstoupí do manželství a páry k tomuto kroku byly dokonce přemlouvány.

První problémy tohoto přemlouvání na sebe nenechaly dlouho čekat. Vše začalo rychle stoupajícím počtem rozchodů mladých manželů a případně i samotným odchodem obou pryč z organizace. Problém nastával také v případech, kdy jeden z manželů nevydržel vysoké nároky chrámového života a rozhodl se odejít. Dosti často k tomu také přemluvil i svého partnera a odešli tak oba. Duchovní vůdce „Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda“ tak posléze už přestává žehnat dalším novým manželstvím. Stanovuje také, že muži, kteří budou chtít vstoupit do manželství, musí být předem informováni a připraveni na to, aby byli schopni vydělávat, uživit svoji ženu a tím tak vydržovat domácnost odděleně od chrámu. Počet uzavřených manželství tak již do roku 1975 rychle klesá a po smrti duchovního vůdce upadá téměř zcela. Od přelomu 80. a 90. let však získává postavení rodiny opět vyšší status mezi členy a uzavřených sňatků postupně přibývá.

Druhá kapitola rozebírá postavení ženy v hnutí ISKCON (International Society for Krishna Consciousness). Podle členů si jsou ženy i muži rovni - jsou to hlavně duše a fyzická podoba jejich těl je pomíjivá skutečnost. Přesto má život ženy v hnutí mnoho omezení a povinností. Na ženy je nahlíženo jako na ty, kterým by neměla být dána svoboda - jako dětem. Žena by měla být chráněna mužem, tomu za to slouží. Má také velmi důležitou dvojroli - manželky a matky. Všechny ženy (kromě vlastní manželky) mají být oslovovány „matky“, aby si muži už od začátku s nimi navázali vztah jako s matkou a tím pádem jiný vztah nepřicházel v úvahu. Přesto v hnutí kolovalo mnoho degradujících výroků o ženách, jejichž autorem byl povětšinou sám Bhaktivédánta Svámí. V polovině 70. let se ale vztah k ženám postupně zhoršoval. Částečně za to mohla nevydařená manželství a také pohled na ženy jako na zdroj pokušení. To se začalo projevovat omezením na úrovni náboženských rituálů, (ženy stály při motlitbách až za muži, oddělení při motlitbách, zákaz provádění rituálů na programech pro veřejnost…). Vyvrcholilo to až požadavkem sannjásinů zastavit zasvěcování žen. Objevilo se i několik případů sexuálního zneužívání žen. S ženami bylo také často zacházeno hůře než s muži, měly daleko méně prostoru a pohodlí. V 90. letech se situace zlepšila a na základě několika vyhlášek se ženy začínaly dostávat na stejnou úroveň s muži.²⁾

„Nové jméno a nový oděv má symbolizovat začátek nového života, ale vstup do komunity rozhodně nemá znamenat naprosté zpřetrhání všech sociálních vazeb. Prabhupáda například po svých žácích požadoval, aby udržovali pokud možno pravidelný styk s rodiči a vzdávali jim příslušnou úctu (indičtí oddaní si tak měli podle místní tradice před rodiči lehat, bez ohledu na to, zda jsou věřící, či zda souhlasí s náboženstvím svých dětí). Na druhé straně se můžeme setkat s tím, že po příchodu do komunity mnoho nových oddaných zanechá studií na ,,materialistických“ školách. Při mnohých komunitách dokonce existují vlastní školy – tzv. gurukuly, které děti navštěvují místo normálních škol.“³⁾

V článku časopisu „Journal of Contemporary Religion“ se autoři rozepisují nad rozdílnými příběhy lidí, kteří již z jakýchkoliv důvodů konvertovali z jedné víry na druhou. Všímají si zde však také příběhu mladého Číňana Yang Senga (používají pouze pseudonym pro zachování anonymity), který se stal příznivcem hnutí Haré Krišna, aniž by on sám nebo jeho rodina byli dříve věřící. Tuto Yangovu volbu však rodina nepřijala vůbec vřele. V rozhovoru přiznává, že ačkoliv své vyznání před rodiči nikterak neskrývá, zpívání manter a modlení se s růžencem musí provádět pouze potichu a sám ve svém pokoji. Jeho matka ho totiž při tom nechce jakkoliv vidět. To, že Yangova rodina s jeho rozhodnutím rozhodně smířena není, vystihuje i příběh, ve kterém Yang vypráví, jak mu do jídla potají rozmíchávají vařenou rybu a tím ho tak chtějí přesvědčit, aby opustil vegetariánský způsob života.⁴⁾

Hlavní podmínkou výzkumu byl kvalitativní sběr dat. Abychom si mohli říct konkrétní poznatky, které z tohoto sběru vzešly, je důležité nejprve vysvětlit některé pojmy. Cílem kvantitativních výzkumných metod je otestovat předem určené hypotézy. Testování se provádí na reprezentativním vzorku populace standardizovanými technikami (zejména dotazníky rozeslané velkému počtu lidí). Získaná data můžeme kvantifikovat, převést je do tabulek či grafů. Tyto metody jsou častěji používány u exaktních věd. Výhodou je zisk informací od velkého množství lidí. Nevýhodou může být nízká validita. Dalším problémem je i jakási „povrchnost“ informací. Získáme sice odpovědi na požadované otázky, ale nevidíme do problému tak hluboko, jako u použití kvalitativních metod.

Hlavním cílem kvalitativních výzkumných metod je porozumět a dát význam získaným informacím a také dát odpovědi na otázky proč? A jak? Kvalitativní metody nekonstruují hypotézy předem, spíše si položí otázku a na základě nestandardizovaných technik (zúčastněné pozorování, rozhovor, studium osobních dokumentů) je vytvořena nová hypotéza. Šetření je nenumerické, proto získané informace interpretujeme slovně. Výhodou je jistě vyšší validita a získání velkého množství informací jdoucích do hloubky o málo jedincích a také pochopení zkoumaného jevu. Nepříjemná je ale situace, kdy se respondent neotevře výzkumníkovi a nespolupracuje.

Techniky sběru dat

Mezi nejčastější a asi nejpřínosnější techniky pro výzkum jsou rozhovory (interview), zúčastněné pozorování a analýza dokumentů.

„Interview je konverzace, jejímž účelem je shromáždění informací.“⁵⁾ Interview rozdělujeme na standardizované, nestandardizované a semistandardizované. Standardizované interview má pevně strukturovaný rámec, dané pořadí otázek a sumarizace odpovědí je statisticky vyhodnocována. Proto je jasné, že se tento typ interview používá v kvantitativních metodách. Nestandardizované interview je víceméně opak předchozího. Tazatel klade otázku na základě předchozí odpovědi. Toto interview se požívá hlavně tam, kde výzkumník příliš nezná prostředí a problematiku, ve které se vyskytují respondenti. V neposlední řadě je semistandardizované interview. Předem je sestaven list základních otázek, které jsou kladeny stejným způsobem a v tomtéž pořadí všem respondentům. Tazatel nechává respondenta otázku dále rozvíjet, ptá se na podotázky, které třeba nemá připravené a tak získává další informace. Jiným typem sběru dat je zúčastněné pozorování. Je to styl výzkumu, při kterém se výzkumník účastní na každodenním životě lidí, které studuje. Musí zohlednit vstup do prostředí, tedy proniknutí. To může být taktické (nenápadné proniknutí do prostředí, nebo zjevné, ale se souhlasem účastníků) nebo organizační (to je získání oficiálního povolení). Poslední technikou je analýza dokumentů. Tato technika patří mezi neinvazivní, tedy že nijak neobtěžuje respondenty.

Při našem výzkumu byla použita kombinace výše zmíněných technik. Nejvíce nám ke sběru dat pomohlo semistandardizované interview. Byly kladeny předem připravené otázky, které jsme doplňovali upřesňujícími dotazy. Respondenti se velmi rychle rozhovořili, což přičítáme uvolněné atmosféře, která panovala během celého rozhovoru s nimi. Dále byli osloveni dva respondenti, kteří jsou spolu ve vztahu otec a syn. Bylo zajímavé porovnávat jejich odpovědi a hledat v nich generační rozdíly. Samozřejmě proběhlo studium knih, abychom se dozvěděli o zkoumané problematice i něco zvenčí.

Na konci výzkumu nastal stav teoretického nasycení, tedy už nebylo zapotřebí získávat další data, protože by již nepřispívala k hlubšímu porozumění řešené otázky.

Každý z dotazovaných vyprávěl vlastní příběh, jak se seznámil a následně dostal k hnutí. Nejčastější poskytovanou odpovědí bylo, že respondenti zpočátku o hnutí HK příliš nevěděli. S kulturou a činností HK se začali postupně seznamovat skrze své přátelé a známé, kteří se už po nějakou dobu hnutí věnovali. Jednou z odpovědí však také bylo, že respondent po návštěvě vegetariánské restaurace jménem Govinda, kterou provozují členové HK, byl natolik uchvácen pestrostí a chutí stravy, že chtěl proniknout hlouběji k této kultuře. Právě vegetariánství a zdravý životní styl je pro mnoho lidí poutavý a jednou z hlavních příčin, proč se nadále o hnutí zajímat.

Mezi známé aktivity hnutí také patří rozdávání duchovní literatury na veřejných prostranstvích, kterou se snaží oslovit zejména mladé lidi, studenty a osoby hledající nový způsob života. Nikdo z dotazovaných sice přímo neřekl, že by se rozhodl vstoupit do hnutí jen kvůli tomu, že ho někdo oslovil na ulici a nabízel mu již právě zmíněnou literaturu nebo sušenky. Zcela jistě však tato osvětová činnost přispívá k hlubšímu povědomí o hnutí v široké veřejnosti. Téměř každý ví, když je osloven právě někým takovým, o koho se jedná. Už jen tento fakt je pro členy hnutí velkým pozitivem.

Některé z dalších odpovědí na toto téma byly až neuvěřitelné. Kupříkladu výpověď Ukrajinky, jež před lety navštívila s manželem a desetiletou dcerou moskevský trh. A právě jejich dcera jim přinesla obrázek Krišny obklopeného bílými králíčky, v tu chvíli byla žena natolik uchvácena, že začala vyhledávat další obrázky a informace o Krišnovi. Dnes patří tato žena se svým mužem mezi dlouholeté příznivce hnutí.

Člen hnutí HK praktikuje bhaktijógu, to znamená, že vstává okolo čtvrté hodiny ranní. Medituje na růženci, recituje mantry (džapa) nebo zpívá ve společnosti souvěrců (kírtan). Čte védské texty jako Bhagavad Gítu nebo Šrímad Bhágavatam (šástra), dále se podílí na bohoslužbách v chrámu, nebo vykonává bohoslužby u sebe doma (púdža, arčan séva).

Řeholník (brahmačárí) nebo řeholnice (brahmačaríni) se podílí na klášterních aktivitách (ašram séva) nebo se věnuje kazatelské činnosti a veřejnému zpěvu Haré Krišna mahamantry (samkírtan) a veřejně prospěšným aktivitám (humanitární akce, rozdávání potravy potřebným atd.).

Laik (ten kdo žije v rodinném kruhu) může mít zaměstnání, nebo může podnikat. V ČR i ve světě je mnohem větší počet laiků než řeholníků a řeholnic. Večerní bohoslužby jsou od 19.00.

Člen hnutí HK žije jednoduše – nepije alkohol, nekouří, nebere drogy.

Na Krišnově farmě v Městečku u Benešova má návštěvník možnost přímo se zúčastnit odpoledního programu otevřeného pro veřejnost. Tento program je upraven tak, aby co možná nejvíce přiblížil kulturu a kolorit běžného dne na farmě. V jeho rámci jsou návštěvníci přítomni a místy až vtaženi do bohoslužby, při které muži a ženy odděleně zpívají mantry. Jeden z přítomných celou bohoslužbu vedl a předzpívával. Ostatní po něm opakovali a vše bylo doplněno tancem všech zúčastněných. Po této bohoslužbě následovala společná přednáška. V rámci ní byly předčítány texty z Bhagavad – Gíty, každý verš byl vždy přečten v sanskrtu, poté doslovně přeložen a nakonec celý vysvětlen. Na konci přednášky bylo místo pro jakékoli dotazy, ať už věřících nebo hostů. Bezprostředně po přednášce následoval společný oběd. Celá tato hostina, a také veškerý předcházející program se odehrával v chrámové místnosti farmy. Po hostině bylo možné zúčastnit se prohlídky ostatních budov a vůbec všech součástí farmy.

Jak již bylo výše zmíněno, členové hnutí se vyznačují zdravým životním stylem. Nepovažují se za vegetariány, nýbrž za „krišnatariány“ – jedí pouze to, co jí Krišna. Nejedí maso, ryby a vejce z důvodu, že zabíjení zvířat je násilné, dále se vyhýbají česneku a cibuli neb tuto zeleninu považují za dráždivou. Člen hnutí jí pokrmy, které předem zasvěcuje Krišnovi, tyto pokrmy jsou připravovány pro Krišnu a neochutnávají se během vaření. Takto zasvěcené a požehnané pokrmy (prasádam) jsou sestaveny z obilnin, luštěnin, rýže, zeleniny, ovoce a čerstvých mléčných produktů – máslo, jogurt, tvaroh, čerstvý sýr atd. Suroviny, ze kterých vaří, jsou z většiny jimi vypěstované a snaží se s nimi vyjít na celý rok.

Na hostině byla možnost na vlastní kůži poznat pestrost vegetariánské stravy. Oběd probíhal ve velmi přátelském duchu. Všichni zúčastnění seděli společně na zemi v chrámové místnosti a při probíhající hostině se nadále volně konverzovalo. Jídlo bylo servírováno na velmi efektivně vyrobených talířích z banánových listů, které se již poté neumývají, ale rovnou kompostují.

Složení hostiny bylo opravdu velmi pestré a na talíř se tak dostávaly pokrmy s řadou velmi odlišných chutí. K mání byly 3 druhy omáčky, mezi nimiž nechyběla rajská, dále pak zapečené brambory se sýrem, kyselé saláty, naložené zelí, směs oříšků a mnoho dalšího. Celou řadu pokrmů ani nebylo možno identifikovat, ať již podle chuti nebo vzezření. Jako příloha k zakousnutí pak sloužilo pečivo nebo rýže. Na konec nechyběly ani sladké dezerty a nákypy. Před začátkem hostiny byli všichni návštěvníci informováni, že slušností je nenechávat nějaké zbytky. I přes veškerou snahu se tato slušnost většině návštěvníků nepodařila naplnit.

Jelikož HK vychází z védské kultury, neslaví žádné křesťanské svátky, jako jsou Vánoce či Velikonoce.

Téměř každý měsíc jsou různé hinduistické svátky, kdy se oslavuje narození určitého boha či jinak významné postavy v hinduistické filozofii. Většinou se v takový den drží celodenní či polodenní půst, který je večer uzavřen velkou hostinou. Tyto sváteční dny nazývají festivaly, na které se sjíždí členové ze všech koutů republiky.

Široké veřejnosti je poměrně známý letní festival, kdy členové projíždí celou republiku s vozy taženými býky, na kterých vozí svá božstva. Za doprovodu hudby tančí a zpívají mantry.

Rodiče z hnutí vychovávají své děti podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí, a proto je již odmalička vedou tímto směrem. Děti se s nimi účastní bohoslužby, aniž by byly nuceny zpívat a tančit s nimi.

Během bohoslužby v rámci odpoledního programu na Krišnově farmě přítomné děti volně odbíhaly z chrámové místnosti, hrály si a chvílemi až zlobily. Jakmile rodiče nebo ostatní členové děti upozornili, že příliš ruší, děti uposlechly a zklidnily se. Nutno však podotknout, že ačkoliv děti místy nejevily zájem o bohoslužbu, když odcházely a přicházely do chrámové místnosti, vždy se s pokorou uklonily směrem k oltáři.

Během návštěvy se po farmě pohybovalo asi 5 dětí ve věku přibližně od 5 do 10 let. Všechny děti byly velice živé a hrály si. Často ani nešlo přisoudit děti k jejich rodičům, protože se chovaly velmi přátelsky ke všem členům hnutí. Když mezi návštěvníky volně pobíhaly, reagovaly a mazlily se téměř s každým z hnutí, na koho zrovna narazily. Bohužel se však nenaskytla možnost promluvit si s některým z nich.

Volnost výchovy rodičů však také potvrdil v emailovém rozhovoru dnes již 20letý respondent, který v prostředí takto věřící rodiny vyrůstal. V některých rodinách jsou samozřejmě děti striktně vedeny, jinde jsou již rodiče umírněnější. Všichni respondenti se však shodli na tom, že plnoleté dítě se později může rozhodnout zcela samo, jakým směrem se do budoucna vydá.

Děti z farmy a blízkého okolí jsou vyučovány přímo na farmě členy hnutí. V určitých termínech stanovených ZŠ, dochází do klasické školy na přezkoušení z látky stanovené osnovami ministerstva školství. Po ukončení povinné školní docházky se dítě rozhodne, jestli se chce věnovat dalšímu studiu na SŠ.

Rodiče mají v tomto směru spíše volnost a přístup je velice individuální. Jsou tací, kteří tlačí své dítě k pevné víře, někteří jsou více liberální a nechávají dítěti volnou ruku pro rozhodnutí. Každý rodič je svobodný vychovávat své děti podle vlastního uvážení a proto neexistují žádné direktivy v tomto ohledu. Není tak žádnou výjimkou, pokud se děti rozhodnou nadále pokračovat ve studiu a zcela běžně poté navštěvují denní studium na kterékoliv ze státních škol.

Během všech rozhovorů nikdo z dotazovaných nevylíčil žádnou negativní zkušenost. Jeden z respondentů doslova napsal: „Nesetkal jsem se s žádnými negativními reakcemi. Naopak, děti jeví zájem a snaží se nás pochopit. Samozřejmě to není pravidlem, ale doposud jsem se nesetkal s pohrdáním či ponižováním.“ Být jiný může být však problémem, je tak hlavně na rodičích a učitelích, jak obhájí jinakost svých dětí a jak hájit pluralitu a svobodu jejich vyznání.

Jedna z členek hnutí dále vyprávěla, že ani děti vyrůstající v této komoditě nemají žádný problém s ostatními dětmi, protože jsou velmi přizpůsobivé. Nedělá jim problém běžně se s ostatními bavit a hrát si a poté se opět vrátit do svého každodenního života v rámci hnutí.

Při výzkumu bylo provedeno mnoho rozhovorů s lidmi z hnutí nebo s lidmi sympatizujícími s ním. Žádný z respondentů se však k výzkumu nestavil nikterak negativně. V tomto směru bylo hnutí Haré Krišna skvělou volbou. Pár odpovědí bylo sice poněkud rozpačitých, avšak po většinu času byli dotazovaní milí a rádi, že právě s nimi je veden rozhovor a můžou poskytovat informace o způsobu života, který si zvolili.

Při hledání odpovědí na položené otázky je důležité rozdělit si respondenty do dvou hlavních skupin. První skupinou jsou řeholníci a řeholnice žijící velmi striktní život v chrámech. Tou druhou jsou pak laici, tedy ti, kteří žijí v podstatě běžný život s civilním zaměstnáním a s hnutím sympatizují. Někteří méně, jiní více.

U řeholníků a řeholnic v podstatě nemůžeme hovořit o rodinném životě v pravém slova smyslu. Tito lidé mají stanovený úplně jiný žebříček svých hodnot. V podstatě celý život věnují prohlubování své oddanosti Krišnovi. Nedá se však také úplně říci, že by byli zcela odříznuti od okolního světa. Například řeholníci a řeholnice žijící na farmě v Městečku u Benešova sdílí společné prostory s několika rodinami a tudíž i malými dětmi. Je tedy samozřejmé, že s nimi jsou v každodenním kontaktu. Tyto děti se stávají doslova oblíbenci všech obyvatelů farmy a ti jim pak plní role hodných strýčků a tetiček. Že by však měli nějaké rodičovské povinnosti nebo přímou zodpovědnost o výchovu dětí, o tom nemůže být ani řeč.

Na rozdíl od řeholníků a řeholnic mají laici spoustu jiných povinností. S hnutím sympatizují, a proto řada z nich také praktikuje bhaktijógu. K tomu všemu jsou však zodpovědní za výchovu svých dětí a za chod domácnosti vůbec. Proto naprostá většina z nich má klasické civilní zaměstnání nebo podniká. Dá se říci, že tito lidé žijí zcela běžný život s každodenními strastmi, ale také radostmi jako všichni ostatní. Ať už se z jakéhokoliv důvodu přizpůsobili vegetariánskému stylu života a je jim kultura hnutí Haré Krišna sympatická, o mnišský způsob života zájem nemají a rozhodně by za nic jiného neměnili.

Bibliografie

FÁREK, Martin. Hnutí Haré Kršna : Institucionalizace alternativního náboženství. Praha : Karolinum, 2008. 210 s. ISBN 978-80-246-1579-0.

MAJEROVÁ, Věra; MAJER, Emerich. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství: část 1., vydání první, 2. dotisk. Praha:Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2006. Sběr dat: Interview, s. 156. ISBN 80-213-0507-X.

MRÁZEK, Miloš. Děti modrého boha : Tradice a současnost hnutí Haré Kršna. Vyd. 1. Praha : DINGIR, 2000. Způsob života v hnutí, s. 39. ISBN 80-902528-1-8.

SEBASTIAN, Rodney; PARAMESWARAN, Ashvin. Conversion and the Family : Chinese Hare Krishnas. Journal of Contemporary Religion. říjen 2007, č. 3, s. 341 - 359. ISSN 13537903.

Internetové zdroje

Kulturní spojitosti [online]. 2007 [cit. 2011-05-14]. Haré Krišna. Dostupné z WWW: <http://harekrsna.cz/cvs/2007/kulturni_spojitosti_0>.

Počet shlédnutí: 77