Arina Kosianenko
Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2020

Smrt spojuje nás všechny bez ohledu na to, k jaké patříme národnosti, jaké vyznáváme náboženství či v jaké žijeme době. Náš lidský život i smrt je veskrze jedinečný a tedy i osobní. Náš lidský život i smrt je veskrze jedinečný a tedy i osobní. Smrt je jedinou jistotou, kterou v životě člověk má, přesto stále není v centru společenské diskuze. Tabuizované téma umírání se v naší společnosti začíná rozvíjet spíše v rovině sociální, interpersonální. Pohřby zaujímají důležité postavení v každém náboženství. Pravoslaví, stejně jako jiná náboženství, má svá vlastní pravidla a tradice. V této práci se pokusím popsat obřady a zvyky, které doprovázely smrt člověka na území dnešního Ruska, Řecka a Česka.

Cílem práce je podat ucelený přehled o jednotlivých obřadech a na základě toho provést výzkum a odpověď na otázky, co mají Rusové, Řekové a Češi společného ve svých pohřebních obřadech a v čem se liší.

Výzkumná otázka:

• V čem se liší pohřební obřady a obyčeje u pravoslavných v ČR, Řecku a v Rusku?
  • Jak probíhá pravoslavný pohřeb?
  • Jaké jsou tradice vzpomínání na zesnulé?

V čem se liší pohřební obřady a obyčeje u pravoslavných v ČR, Řecku a v Rusku můžeme zjistit čtením článků několika autorů.

Tradicemi pohřbů Řecka, třeba, ve svém článku se zabývá Jaroslav Otčenášek¹⁾. Na začátku textu autor uvádí informace o životě migrantů z Řecka v ČR, kteří museli opustit své domy kvůli občanské válce (1946-49). V článku se dozvídáme, že: «Křty, sňatky a pohřby obstarával a dodnes obstarává ortodoxní pop (např. na severní Moravě pop ze Šumperka)». Potvrzení o církevním pohřbu sloužilo také jako doklad pro vydávání majetku po zesnulém po reemigraci do Řecka, neboť jejich majetek většinou nebyl zestátněn. První ortodoxní církevní pohřeb se objevuje v roce 1966 v Krnově.

Širokým seznamem otázek ohledně pohřbu v ruské pravoslavné církvi se zabývá I. Pankejev. Ve své encyklopedii²⁾ podrobně popisuje všechny aspekty života ruského křesťana od narození až po smrt. Pokud jde o smrt, autor věnuje pozornost všem fázím doprovodu člověka na onen svět. Je také zajímavé, že autor do každého obřadu má aplikaci se všemi potřebnými modlitbami a pokyny. Pokyny k pohřbu, které popsal I. Pankejev, jsou i dodnes platné: «Také po pohřbu jsou světlé šaty nežádoucí. U stolu nechají neobsazené místo, kde zesnulý obvykle seděl během svého života; Je potřeba položit na stůl jeden prázdný příbor. Je také obvyklé nechat vidličku na talíři». Spolu s tím píše o minulých tradicích, které následovaly ještě předtím: «Když byl mrtvý položen do hrobu, vložili mu do úst několik malých mincí, na náklady na dlouhou cestu do jiného světa a k rakvi zavěsili kaftan mrtvého».

Průběh pravoslavnýcho pohřbu skláda se z pohřebních obřadů vedených podle kánonů ve správném pořadí. Olga Nešporová má řadu publikací, spojených s historickým vývojem pohřebního obřadu. Ve svém článku «Století proměn v pohřbívání: od církevního uložení do země ke zpopelnění bez obřadu»³⁾. Autorka popisuje pohřeb nejen v Česku ale i v dalších slovanských zemích, a to od doby pohanství až po současnost:« Slované, žijící na území dnešního Ruska, nejprve využívali žárového ritu, později v průběhu 10. století začali upřednostňovat birituální hroby. Takové hroby byly pro více zemřelých najednou, spálených i nespálených. Kostrový ritus (stavění mohyl) se mezi Slovany ujal až v 11. století a přetrval do 16. století.» V článku se obecně zabývá problematikou pohřbů, vývojem, soustřeďuje se na pohřební obřady a obyčeje.

Dalším článkem, který pojednává o tom, jak lidí dnes se vztahují k pohřebným obřadům, je odborný článek «Believer Perspectives on Death and Funeral Practices in a Non-believing Country»⁴⁾, jehož autorkou je Olga Nešporová. V tomto článku se můžeme dočíst o tom, že v dnešní době lidé často zanedbávají náboženské obřady. To se odráží také v tom, že Češi používají krematoria častěji, zatímco v Rusku si navíc Pravoslavná církev uchovala svou moc, a tak byli lidé i nadále pohřbívání do země podle známých náboženských tradic.

V publikaci «Obřady loučení se zesnulými: Sekulární, náboženské nebo raději žádné pohřby?» se Olga Nešporová⁵⁾ snaží vysvětlit, že pohřební obřady a obyčeje dnes už nedávají smysl. Světské pohřby jsou populárnější než náboženské obřady, patří k nejnápadnějším rysům, stejně jako k nedávnému šíření praxe kremace bez veřejného pohřebního obřadu. Dokazuje, že Česká společnost je ve vztahu ke smrti celosvětově specifická tím, že výrazným způsobem omezila vliv náboženských představ a zvyků na zacházení se smrtí. I ve značně sekularizovaných společnostech (například v západní Evropě) si církve totiž obvykle podržely právě funkci spojenou s pohřbíváním mrtvých. V české společnosti je naproti tomu tato funkce značně oslabená. Příčiny ovšem musíme hledat hlouběji než jen v proticírkevních postupech uplatňovaných komunistickou vládou během druhé poloviny 20. století, již proto, že v jiných státech postkomunistického bloku (například v Polsku, Rumunsku, na Slovensku) jsou dodnes náboženské pohřby normou, a naopak v české společnosti se podobné tendence, třebaže v zastřenější podobě a s nižší četností, uplatňovaly již před nástupem komunistického režimu. Tím ovšem nemá být zpochybněna skutečnost, že současný stav pohřbívání v české společnosti výrazně navazuje na dřívější praxi, zejména v případě četnosti a průběhu konání sekulárních pohřebních obřadů.

Úplně opačně, o důležitosti obřadů, píše Alexandra Navrátilová ve svém článku⁶⁾, kde analyzuje tendence vývoje obřadů spojených s úmrtím a pohřbem na vesnici. Autorka píše o tom, že odlišně od města, na vesnicích tomu dávají dost velký význam: «Obřady, spojené s úmrtím a pohřbem jsou spjaty s vyjádřením nejhlubších sociálních vazeb a postojů jednotlivce, rodiny i společnosti v komplexu vzájemných vztahů, v spojitosti s uznávanými hodnotami a institucemi v socio-kulturním kontextu společenského života».

Tradicemi vzpomínání na zesnulé se zabývá A. G Avdějev ve své publikaci «Pověra, kultura vzpomínání na zesnulé a stará ruská epigrafie».⁷⁾ V článku se dozvídáme, že pravoslavná církev do dnešních dob uchovala několik svátečních dnů, při kterých se vzpomíná na zesnulé. Během jarních slavností přichází doba, kdy se vzpomíná na zemřelé. Svátek se nazývá Radunica („Радоница“) a v ruské pravoslavné tradici existuje již mnoho staletí. Samotný pojem Radunica pochází ze spojení slov род a радость (rod a radost) v tom smyslu, že se pozůstalí mají radovat z přechodu jejich předků po smrti do věčného života. Radunice (například u Moldavanů se setkáme s názvem Pascha blažených) se koná týden po Velikonocích. O tomto svátku se pozůstalí scházejí na hřbitově, kde hrob svých předků prostírají jako sváteční stůl. Nesmějí chybět barvená vajíčka, čokoládové dobroty, pletýnka a pascha. Na hrobě se kromě jídla a pití objevují také dárky. Pozůstalí společně čekají na kněze. Pop se zastaví u každého hrobu, řekne jména zemřelých a hrob posvětí.

V této kapitole definuji zvolenou metodu a techniku sběru dat. Pro realizaci výzkumu v této práci byl zvolen kvalitativní výzkum. Kvalitativní metoda je metoda, jejímž cílem je porozumění, rozpoznání významu získané informace, využívá k tomu indukční logický postup. Pomocí kvalitativní metody lze prozkoumat sice menší počet respondentů než s metodou kvantitativní, ale zato je výzkum více obsáhlý. Negativem je výsledné zpracování výstupu, které se nedá jen tak převést do grafů, tabulek či čísel, jelikož jej nelze kvantifikovat. Výstupem je souhrnný text.

Kvalitativní techniky rozhovorů se můžou obecně rozdělit na standardizované, polostandardizované a nestandardizované. U standardizovaných jsou předem dané otázky, které nemusí probíhat ani ve formě mluveného rozhovoru, ale postačí dotazník či anketa, kterou respondent vyplní. U nestandardizovaných nejsou otázky předem určené, ale respondent si sám vybírá, co považuje za důležité, aby o tom hovořil. Jde o jeho souvislý projev, který může být sem tam doplněn o nějakou otázku.

Pro kulturní antropologii se stala stěžejní metodou výzkumu komparace, na kterou se zaměřím i v této práci. Jedná se o srovnávací studium shod, podobností a rozdílů. Při komparativní metodě je nutné, aby byly vždy srovnávány jevy stejného typu, v našem případě pohřební obřady a obyčeje u pravoslavných.

V práci je použita kvalitativní technika polostandardizovaného rozhovoru, která spočívá v kladení si předem stanovených otázek, aby nedocházelo k odklonu od tématu. Pokud je ale třeba rozhovor doplnit o nějakou otázku, která není předem stanovena, je možnost v polo-standardizovaném rozhovoru tuto otázku dodatečně doplnit.

Rozhovory s respondenty probíhaly různými technikami, a to ve formě přímého rozhovoru, konverzace přes sociální sítě nebo email i telefonického hovoru. Pro kvalitativní výzkum je také důležité vzít v úvahu hledisko všech stran. V tomto případě jsou to obyčejní lidé i duchovní.

Proces psaní této práce měl jak vzestupy, tak pády. Ukázalo se, že čtení práce bez ohledu na to, jak nudné to bylo, je snadnější než napsat vlastní. Hlavním problémem bylo hledání respondentů. Podmínky karantény můj úkol rozhodně nezjednodušily. Desítky e-mailů, které jsem poslala, a které zůstaly nezodpovězeny, vyvolaly pochybnosti o mé síle a úspěchu této studie. Poté jsem se rozhodla změnit taktiku a vyhledat pomoc od rodiny a přátel. Tak jsem shromáždila malý, ale co je nejdůležitější, motivovaný okruh respondentů, kteří mají stejný zájem na úspěchu výzkumu jako já.

Respondentkou z Řecka byla Alla, 47 let - emigrantka z Ruska. Ona a její rodina se přestěhovali do Řecka již dávno. Tato skutečnost hodně pomohla ve výzkumném procesu, protože Alla je obeznámena s tradicemi pohřbu obou zemí. Několikrát jsme volaly a pokaždé Alla dychtivě odpovídala na otázky a podělila se o své zkušenosti. Také laskavě nabídla se podělit o fotografie zařízení hřbitova a dalších věcí, které mě zajímaly, a vše podrobně vysvětlila.

Respondenty z Ruska byli Tatiana, Alexandra a otec Anatolij.

Otec Anatolij, 50 let. Je duchovním správcem chrámu Proměnění Páně v Bělgorodu (Rusko).

Tatiana, 38 let. Ve škole působí jako učitelka pravoslavné kultury. Co z ní dělá hodnotnou respondentku, je to, že studovala na socio-teologické fakultě Bělgorodské státní univerzity. Během rozhovoru se podělila nejen o své životní zkušenosti, ale také o teologické profesní názory na smrt a rituál pohřbu v pravoslaví.

Poskytli odpovědi na předem připravené otázky, které byly zaslány prostřednictvím elektronické komunikace.

Alexandra, 39 let. Většinu svého života strávila ve vesnici, kde byla svědkem tradičních ortodoxních obřadů: od svateb po pohřby. Odpověděla na předem připravené otázky a během telefonního rozhovoru byly použity doplňující otázky.

Respondentem z ČR se stal duchovní Srdžan, 53 let. Narodil se v Srbsku. Duchovní správce chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice (Praha, Žižkov).

Pohřeb je rituál, který spočíná v momentu smrti. Celý jeho průběh je pro zesnulé velmi důležitý jelikož umožňuje lépe zvládnout emočně náročnou situaci způsobenou ztrátou někoho blízkého. Pozemský život je podle pravoslavné církve období přípravy na „věčný“ posmrtný život.

Tělo zesnulého se umyje vodou, navlékne se do čistého roucha a poté je pokropeno svěcenou vodou. Při výběru oblečení se dbá na to, aby odpovídalo povolání a formě služby zesnulého, protože každý bude muset dát u budoucího soudu odpověď na to, jak splnil svůj závazek jako křesťan. Poté následuje uložení ostatků do rakve. Zemřelému se zavřou oči a zkříží ruce na hrudi pravá je navrchu, v levé drží kříž či ikonu, to kvůli znamení víry. V rakvi je zesnulý přikrýván bílou pokrývkou. Po této „přípravě“ pozůstatků zesnulého následuje pohřební bohoslužba. Před i po ní se slouží panychidy a litie. Je velmi obřadná a velkou roli při ní hrají zpěvy a užívání symbolů (kadidla a svíce). Po obřadu v chrámu se uloží rakev na pravoslavný hřbitov. Důležité je také dodat, že se zesnulý ukládá tváří směřující k východu. Rituál končí slavnostní hostinou, které se účastní pozůstalí zesnulého.

Vzpomínání na zesnulé se provádí při Bohoslužbách, i v přesně určených dnech — třetí, devátý a čtyřicátý den po smrti a ve výročí úmrtí. Modlitby třetího dne se konají z několika důvodů: jednak proto, že byl mrtvý pokřtěn ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, dále proto, že udržoval tři teologické ctnosti (víru, naději a lásku), a také proto, že měl tři síly (rozumovou, žádostivou a hněvivou), kterými hřešil. Devátý den se zemřelý připojuje ke svatým modlitbami devíti andělských kůrů, čtyřicátý den se lidé. modlí za zesnulého kvůli čtyřicetidennímu postu Ježíše Krista, díky němuž zvítězil nad ďáblem. Pravoslavná církev odmítá kremaci.

«Je velmi smutné, když se tyto zbožné tradice berou doslova, jako nějaký druh schématu, který pomůže živým i zemřelým na základě jejich správného splnění . V církvi nikdy nebylo takové učení. Neměli bychom proto mít magický strach, že pokud nějaké pravidlo porušíme, budeme potrestáni»,— řekl otec Srdžan.

Díky dostatečnému množství archeologických nálezů můžeme nyní téměř jasně popsat, jak probíhal pohřební obřad v centru tehdejší středověké Kyjevské Rusi. Po přijetí křesťanství na konci 10. století se velmi pomalu začaly vytěsňovat pohanské zvyky z pohřebních obřadů. Zesnulého nejprve omyli vodou a oblekli ho do bílého oděvu, často vyjadřujícího jeho společenské postavení. V této době se také začaly vyrábět první rakve, jimž se říkalo „korsty“. Nad zesnulým, který zpravidla ležel na stole, se četly modlitby a místnost byla vykuřována kadidlem. Poslední rozloučení probíhalo v kostele za přítomnosti kněze, samotné pohřbení do země následovalo většinou časně zrána v blízkosti kostela. Na konci středověku dospěla podoba pohřebních obřadů do takové podoby, která se dochovala prakticky dodnes. Pohanské zvyky a obyčeje byly plně vytěsněny pravoslavnými obřady.

V první polovině dvacátého století na místě bývalé Ruské říše objevil nový stát - SSSR. Pohřeb byl stále nazýván pohřebem, ale samotný rituál se radikálně změnil - nová ideologie zcela překreslila způsob života a myšlení občanů. Náboženské pohřby by vypadaly mimozemsky v zemi, kde už neexistovala žádná náboženství, a tak se pohřeb stal jedním z «socialistických obřadů».

Výsledkem bylo, že nový progresivní pohřeb byl směsí pověr, náboženských tradic a nových socialistických praktik. Místo pohřební služby se v církvi konala občanská panychida. Pohřbivali třetí den po smrti, smuteční hostina se konala třikrát, a to třetí, devátý a čtyřicátý den po pohřbu, jako tomu bylo v případě křesťanských tradic. V tomto případě se místo křížů začaly na náhrobky aplikovat pěticípé hvězdy. Symbolizovaly utrpení bojovníků za revoluci a příslušnost zemřelého ke komunistickým ideálům.⁸⁾

Rakev byla odvezena na hřbitov, kde byla stejná «občanská panychida». Otec Anatolij říká: «Nějaká protokolární sovětská osoba na ní mohla mluvit a vyprávět o tom, jaký byl zemřelý poctivý dělník a věrný komunista, a pak všichni pili vodku». Opravdu, tradice pití vodky vedle hrobů se objevila také v SSSR a zůstává dodnes.

Pravoslavná církev má vůči kremaci negativní postoj, protože tělo po vzkříšení bude muset vstát dříve, než bude Hospodin neporušitelný, a pohřeb těla na zemi vyjadřuje naději křesťanů na vzkříšení. Proto křesťanská církev přijala a zachovala zvyk nezničit tělo (spálit), ale pohřbít ho do země - jako setí obilí do země, aby ožilo a vystoupalo. Kostel připouští kremaci pouze v případech, kdy neexistuje jiná cesta ven. Požehnání pro kremaci musí být získáno od kněze. Po kremaci v kostele urna s popelem nemá požehnání. Je-li osoba zpopelněna, je možné si objednat pouze zkrácenou pohřební službu - pohřební službu nepřítomného.⁹⁾

Převážná většina řeckých obyvatel jsou pravoslavní křesťané, kteří patří buď k pravoslavné církvi Konstantinopoli, nebo k řecké pravoslavné církvi, přičemž druhá z nich má status, zakotvený v řecké ústavě. Pravoslavná církev má na řecký pohřební průmysl velmi velký vliv: zaprvé v Řecku neexistuje pojem občanského pohřbu; zadruhé, z důvodu odporu řecké církve se kremace po mnoho let nevyvíjí. Alla k tomu uvádí:«Nedávno i nám bylo dovoleno pohřbívání žehem. Blízko Atén bylo postaveno krematorium. Předtím lidé používali krematorium v Bulharsku, je levněji».

Respondentka zdůraznila, že navzdory rozdílu v cenách mezi tradičním pohřbem a kremací lidé stále dávají přednost tomu, aby těla přátel a příbuzných spíše dávali do země než spálili.

Zejména pravoslavná církev, která považuje vypalování těl za nepřijatelné, působí proti němu a staví se proti legalizaci a otevření krematorií v Řecku. Navíc, řecká pravoslavná církev v osobě svých zástupců opakovaně popírala skutečnost «přelidnění» hřbitovů a hromadných exhumací těl, přestože je tento postup naprosto legální a zákonem předepsaný a samotné hřbitovy nikdy neukryly tajemství skutečnosti, že nájem hrobu je dočasný.

Pokud jde o pronájem hrobů, je třeba objasnit důležitý bod: s ohledem na extrémní nedostatek hřbitovních oblastí v Řecku platí po mnoho let pravidla, podle nichž je tělo na konci doby pronájmu exhumováno.«Kosti jsou poskládány do krabice. Příbuzní mají možnost je uložit do zdi na hřbitově nebo je převést do rodinné krypty, pokud existuje. Příbuzní také platí nájem za buňku ve zdi hřbitova, ale vyjde to třikrát levnější než hrob», — přidává se Alla.

Exhumované tělo může být převedeno na příbuzné, avšak pokud se příbuzní neobjeví v den exhumace, tělo zesnulého bude prostě vyhozeno a poté bude uvolněný hrob pronajat někomu jinému. V tisku je mnoho případů, kdy člověk, kterému byla předána nádoba s mrtvolou jeho vykopaného příbuzného, byl chycen v zákonné pasti, aniž by měl právo se ho zbavit, uložit jej doma nebo zdarma vrátit. Vzhledem k tomu, že cena nájemného neklesá, ale zvyšuje se s každým dalším rokem, v Řecku již dlouho existuje poptavka na kremaci.¹⁰⁾

Pokud příbuzní nepřijdou k exhumaci těla nebo nepřestanou platit za místo v kryptě, zbytky jsou uloženy do «jámy», masivního podzemního pohřebiště, kde jsou uloženy desítky tisíc různých těl:«Skandální příběhy se staly během krize. Například, jakmile noviny psaly o ženě, která putovala kolem Athén s lebkou svého zesnulého manžela v náručí, plakala a prostě nevěděla, co dělat dál».

Je třeba zdůraznit, že k tomu dochází pouze ve velkých řeckých městech, zejména v Aténách, kde žije téměř polovina obyvatelstva země. Mimo město je půda mnohem levnější a samozřejmě je možně si koupit místo, tím spíše proto, že hrobka je často kladena na celou rodinu najednou. Proto řecká vláda vybize pohřbívat důvěrných ve vesnicích, odkud pocházejí oni nebo jejich příbuzní.

Jak řekla Alla, mnoho Řeků si nemůže dovolit nejen exhumaci, kryptu a jiné rituální služby, které se vyznačují vysokou cenou, ale ani samotný pohřeb:«Nyní lidé považují za čest šetřit peníze za to všechno předem, aby provedli hodný pohřeb. Přestože mnoho z nich musí místo toho utratit peníze za nezaměstnané děti, což situaci jen zhoršuje».

Přímo u pohřebiště se provádí další malý modlitební obřad. Kněz položí hrnec země na víko rakve tak, že vytvoří tvar kříže, po kterém na něj položí ostatní přítomní květiny.«Nejčastěji v pohřebních obřadech Řekové používají bílé růže. Lidé často přinášejí velké věnce s bílými hřebíčky. Květiny, které lidé přinesli, se po dobu trvání služby dají do vody. Pak každému dají květiny, aby je na konci mohli hodit do hrobu, když tam už je rakev»., — vysvětlila respondentka.

V rozloučení se zesnulými připravují Řekové velkou a velkoryse zdobenou misku sladké colivy («collyva») - je to vařená pšenice nebo rýže, ochucená cukrem nebo medem, někdy smíchaná s rozinkami, švestkami nebo jablky. Na hranici se obvykle rozloži kříž a jméno zesnulého, miska se zdobí květinami, svíčkami a různými vzory. Po pohřební službě se jídlo posype malými porcemi do malých papírových sáčků nebo plastových sáčků a rozdá se všem, kdo se služby zúčastnil a chce si vzpomenout na zesnulého.

Také po pohřbu rodina obvykle pořádá pohřební hostinu. «Zpravidla se konají v kavárně a nerozlišují se různými pokrmy. Lidé často jen pijí kávu a mluví o zesnulém. Někdy místo kávy volí koňak, ale jen trošku», — říká Alla.

Podle ní, jako v Rusku, Řekové slaví čtyřicet dní po smrti a rok: to samé v kavárně, ale jakýkoliv alkohol je již vyloučen. Po čtyřicet dní se vyhýbáme všem druhům zábavy a jiných událostí a v neděli, nejblíže čtyřicátému dni, organizují pamětní službu. Podle tradice truchlí některé vdovy rok nebo dokonce dva roky po pohřbu.

Nejrozšířenější ruské náboženství má přes 100 miliónů věřících, mezi něž se počítají i Rusové, kteří se neúčastní pravidelných bohoslužeb (nejsou aktivními věřícími). Hlavou ruské pravoslavné církve je v současnosti patriarcha Moskvy a Vší Rusi Kirill I. Podle učení tohoto náboženství probíhá i většina pohřbů v současné Ruské federaci. V pravoslaví samotnému pohřbu předchází několik symbolických úkonů. Jsou shodné se zvyky středověkými, kdy byla tato církev jedinou v ruské říši.

Celý slovanský rituál pohřbu má křesťanské i pohanské kořeny, úzce spletené a již neoddělitelné kvůli staletým základům. Tatiana říká: «Pravoslavný pohřeb v Rusku možná plně kombinoval předkřesťanské pohřební tradice a náboženská pravidla a pohřební řád, tradice po pohřbu». Důvodem je relativní tolerance ortodoxie k pohanským zbytkům, přítomnost mnoha společenských a historických rysů na různých územích země.

Kremace je jedním s nejekologičtějších způsobů pohřbívání, navíc je levnější než klasický pohřeb do země. Mezi její výhody pro Rusy patří nejen ušetření peněz, ale také zmenšení potřebné půdy pro pohřbení ostatků až stokrát a úplná absence hrozeb pro zdraví člověka, které se objevují v souvislosti se hřbitovy, umístěnými na nevhodných místech a následné znečištění užitkové vody pro města.

Pro odpověď na otázku, jaké protiargumenty mohou být, které by dovolily člověku spěšně nerozhodnout pohřbít žehem svého příbuzného, jsem se zeptala otce Anatolije: «Nejprve je třeba připomenout církevní učení, tělesné vzkříšení mrtvých a církevní tradice a rituály. Že taková metoda pohřbu, ačkoliv je povolena, ve smyslu, že nepodrobuje se odpuštění: neodmítají pohřební službu těm, kteří sami chtěli být zpopelněni, ale přesto církev tento způsob pohřbu nepožehná. Můžeme se odvolávat na církev a pravoslavné svědomí».

Pravoslavná církev v souvislosti s tímto problémem zaujala následující stanovisko: kremace neodporuje víře, ale zároveň neodpovídá církevním hierarchiím. Věřící tedy může využít kremace, aniž by se provinil vůči církvi. Přesto však většina hluboce zbožných spalování těla nevyužívá, příčinou tohoto jevu však nejspíše je právě nedostatek ruských krematorií. Vláda by se měla tímto problémem zabývat hlouběji, nespoléhat jen na finance soukromých investorů.

Pohřeb je posvátná událost, takže když se koná, jsou náboženské a pohanské atributy úzce propojeny a vzájemně svázany.

Jedním z rozdílů mezi pohřbem v Řecku a Rusku je přítomnost znamení a pověr ve druhém. Může to být způsobeno skutečností, že pravoslaví v Řecku mělo dopad na život a smrt lidí dlouho předtím, než se objevilo v Rusku. Před křtem lidu v roce 988 převládlo na jeho území pohanství: polyteismus, oběť a víra v magii.

Ortodoxním křesťanům potrvá dlouho, než se pověry zcela vzdají, ale církev k takovým světským pověrám se vztahuje shovívavě. Jsou nezbytné pouze k uklidnění života. Žádná znamení spojená s hmotnými předměty neovlivňují stav duše po smrti. «Všechny tyto tradice jsou odrazem pohanského chápání smrti a strachu z jiného světa», — říká Tatiana.

Otec Anatolij povídá o šokujících pověrách na pohřbu. Osobně byl svědkem toho, jak příbuzní začali skládat potravinové obaly do rakve zemřelého. Podle kněze byly krabičky salátů, brambor, těstovin, kotlet vložených do rakve: «Vložili lahve s kompoty. Takové podivné zvyky existují v různých ruských regionech».

Skutečnost, že po smrti jsou zrcadla v domě zakryta látkou, je také pověra. Zrcadla jsou zakrytá proto, aby se duše zesnulého nepolekala, pokud se uvidí v zrcadle nebo nevystrašila příbuzné (pravděpodobně kdyby vyhlédla ze zrcadla). «Samozřejmě, před odjezdem z domu můžete otevřít zrcadlo a podívat se na sebe, ale látku nelze před termínem úplně odstranit», — vysvětlila Alexandra.

Pokud jde o kořeny tohoto zvyku, ukázalo se, že ve skutečnosti tento zvyk na pohřbu pravoslavných má historické vysvětlení. V dávných dobách byla v bohatých domech zrcadla a křišťálové lustry zahalené černými tkaninami, aby neodvracely modlící se příbuzné a přátele svou brilancí.¹¹⁾

Ke všemu výše uvedenému Alexandra vyprávěla jeden zajímavý příběh: «Před pěti lety, když moje babička zemřela - království nebeské -, následujícího dne po pohřbu, byli všichni dotázaní, jestli měl někdo o zemřelé sen. V důsledku toho se ukázalo, že babička se zdála jen mně a mé matce. Se mnou ona mluvila pokojně, ale moje matka se probudila ve studeném potu. Faktem je, že v té době jsme s matkou měly špatný vztah. Myslím si, že tím se babička něco snažila nám říct».

Vyprávění Alexandry vzbudilo zájem, což mě přimělo položit tuto otázku dalším respondentům. Takovou odpověď jsem dostala od otce Anatolije: «V pravoslavné církvi není obvyklé interpretovat sny. Naše sny jsou často směsí našich myšlenek, zkušeností a jakési podvědomé fantazie ve snu». V tomto případě se vyvinula velmi ironická situace, kdy církev doporučuje nebrát sny na velkou váhu, ale nepopírá, že podle Písma svatého je někdy sen jako Boží dopis.

Pohřeb končí smuteční hostinou, na kterou jsou všichni pozváni. Slouží nejen jako připomenutí zesnulého, ale také zosobňuje pokračování života. Alexandra zdůraznila, že stejně jako v dalších fázích rozloučení s zesnulým je i při této příležitosti připomenuto několik zvyků: «Během hostiny obvykle rozmísťují fotografii zesnulého a vedle ní sklenici vodky (občas i vody) a kousek chleba. Kdo vypije tuto vodku nebo sní chléb mrtvých, onemocní a zemře. Zakázáno to pak bylo rozdávat také zvířatům».

Pohřební hostina má určité vlastnosti při výběru a pořadí jídel. Základem potravin v ruských tradicích vždy byl chléb, moučné výrobky. Hostina začíná a končí palačinkami nebo palačinkami s medem, kuťou. Kuťa se v závislosti na místních vlastnostech připravuje z pšeničných zrn vařených v medu, rýže s cukrem a rozinkami: «Palačinky se vždy používají jako první pohřební jídlo. Nelze si přiťukávat skleničkami, jinak můžete přenést potíže z tohoto domu do jiného. Povinnou součástí jsou také koláče s masem, zelím nebo sladkostí. Koláče jsou rozdávané přítomným, aby jejich rodina doma také to ochutnala». ¹²⁾

Podle ruských pohanských zákonů bylo obvyklé položit všechny zbraně (nože, meče, šípy atd.) U vchodu do místnosti, kde se konaly pohřební večeře. Tradice nepokládání vidliček na stoly pro pohřby vyšla přesně odtamtud, tj. nemá to nic společného s křesťanstvím. Otec Anatolij to komentuje takto: «Nezakazujeme používat vidličky, lžíce nebo nože během pohřební hostiny. Hodně lidí nezná historii tohoto zvyku, dělají to tak prostě proto, že tak to dělali jejich rodiče, kteří se tomu naučili od svých rodičů».

«Cizinci mohou být také překvapeni, jak si vzpomínáme na naše příbuzné na hřbitově. Lidé obvykle přicházejí na Radonicu na hřbitov s nákupními taškami plnými jídla, aby uctili památku zesnulého předka, ale to vše často končí bohatou hostinou a chlastem u hrobu zesnulého», — říká Alexandra.

Tento zvyk je spojen s vírou východních Slovanů, kteří v tento den sdíleli radost s mrtvými.¹³⁾ Ortodoxní knězi se negativně dívají na tradici hostiny nad hroby, a ještě více na pití alkoholu. «Tradice je tradice a bez ní je docela možné žít. V každém případě je hostina na hrobech naprosto nepřijatelná, když lidé začínají zapomenout, proč a ke komu přišli», — zdůraznil kněz. Na hrobech by navíc nemělo zůstat nic jedlého, dodal otec Anatolij.

Pravoslavná církev se organizuje podle státních území a podle národů. V České republice je v současnosti představována dvěma eparchiemi, Pražskou a Olomouckobrněnskou, v jejichž čele stojí biskupové. Vznik samostatné České republiky (a s ním spojená nová ústava) umožnil církvi budovat chrámy, kaple, rozvíjet sociální práce s mládeží a školství. Pravoslavná církev pohlíží na pozemský život jako na období přípravy na život věčný po smrti, a proto odmítá kremaci. «Kremace také odporuje obsahu modliteb, které jsou součástí pravoslavného pohřebního obřadu, kde se pochovávání těl zesnulých do země chápe jako naplnění toho, co Bůh vyřkl nad Adamem, když mluví o navrácení se člověka do země, z níž byl vzat…»¹⁴⁾ Po pohřebním obřadu v chrámu se rakev ukládá na pravoslavný hřbitov, pokud takový není, je důležité získat alespoň nějakou část ze stávajících hřbitovů pro pravoslavné zesnulé.

Pravoslavná církev v Českých zemích je nejmladší sestrou současných pravoslavných církví, ale převážná část pravoslavných věřících jsou migranti z východní Evropy. V tomto ohledu se rituály spojené s pohřbem příliš neliší od těch, které se konají v zemích, kde většina domorodých obyvatelů se hlásí k pravoslaví. Rituály prostě neměly čas se asimilovat a získat své vlastní charakteristiky. Avšak pohled do dějin nám odhalí pravdu, že pravoslavná církev v Českých zemích je zároveň nejstarší sestrou ze slovanských pravoslavných církví, že je kolébkou slovanského křesťanství a slovanského písemnictví a kultury.

V naději na nalezení vhodného respondenta pro výzkum, jsem navštívila chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice v okolí Olšanských hřbitovů. V malém obchodě uvnitř chrámu jsem se zeptala prodavačky, kde bych mohla najít opata. Ta ukázala na duchovního Srdžane, který žehnal své auto poblíž vchodu do chrámu. Duchovní mi nabízel prohlídku chrámu a během ní vysvětlil hlavní aspekty a rysy pohřbu, který se koná zde, na Olšanském hřbitově. «Já sám jsem ze Srbska, sloužím v tomto kostele už po dlouhou dobu», — řekl duchovní Srdžan v ruštině, ale pak se zeptal, jestli může mluvit česky, aby mohl co nejlépe popsat všechno, co mě zajímá.

«Nejprve dovolte, abychom Vám vyjádřili upřímnou soustrast nad ztrátou drahého zesnulého. Společně se pokusíme Vám v této těžké chvíli co nejvíce vyjít vstříc, aby rozloučení s blízkou osobou bylo co nejvíce důstojným obřadem», — začal duchovní. Dříve, než stanovít přesný termín pohřbu, je třeba myslet na to, že je vždy důležité si ověřit, zda kněz bude mít v danou dobu čas. Řadu bohoslužeb a pastoračních návštěv si kněz domlouvá měsíc dopředu, ne vždy je pak možné, aby kněz přesunul nebo zrušil na poslední chvíli svůj program.

Místní kněz koná pohřební obřady pouze ve svěřeném okrsku, službu kněze mimo jeho vlastní okrsek musí vždy povolit biskup.

Když se konverzace dotkla takového citlivého tématu pro pravoslaví, jako kremace, otec Srdžan jednoduše řekl: «Myslete také na to, že pravoslavná církev stále trvá na pohřbu uložením těla do hrobu. Neznamená to automaticky, že by kněz odmítl svou účast na pohřbu kremací, kněz ovšem v těchto případech musí žádat o svolení své účasti biskupa». Nekonečná debata ve společnosti o tom, která forma pohřbu je lepší, se pravděpodobně nikdy nezastaví. Bez ohledu na to, jakou metodu si příbuzní vyberou, je hlavní věc, že vzpomínka na odešlou osobu žije v jejich srdcích.

Smuteční řeč (shrnutí života zesnulého) je rozloučením rodiny se zesnulým a měl by ji předčítat člověk zesnulému blízký. Kněz, pokud sám zesnulého dobře neznal, by neměl být tím, kdo tuto rozlučkovou řeč za rodinu čte. Smuteční řeč se čte ještě před zahájením obřadu nebo na samém konci – na rozdíl od kázání, které kněz pronáší po četbě evangelia.

Zesnulý je po pohřbu vzpomínán během následující nedělní bohoslužby, po které se slouží litie − krátká bohoslužba za zesnulého. Po čtyřiceti dnech od zesnutí a dále na roční výročí od zesnutí by se měla sloužit panychida (vzpomínková bohoslužba za pokoj duše zesnulého). Tato panychida se slouží za přítomnosti pozůstalých v chrámu či u hrobu zesnulého.

Církev nestanoví žádné taxy za soukromé obřady, jejich výše je dobrovolná. «Trávím samotným pohřbem minimálně 6 hodin (setkání s rodinou, příprava na obřad, obřad samotný, administrace, služba). Kryji sám provoz svého auta a další náklady»,— podělil se duchovní. Je proto dobrým zvykem dát po pohřbu příspěvek na provoz chrámu a příspěvek knězi za službu soukromého obřadu. Nachází-li se rodina v tíživé finanční situaci, dar chrámu se odpouští a vzniklé základní náklady s pohřbem hradí knězi místo rodiny církevní obec.

Duchovní Srdžan řekl také o tom, kdo o takové služby žádá: «Většinou jsou Rusové a Ukrajinci, existuje také několik rodin z Bulharska a Srbska, které znám osobně».

Na základě tohoto výzkumu lze dospět k jednoznačnému závěru: okolí výrazně ovlivňuje to, jak pohřeb vypadá. V případě Ruska a Řecka to potvrzuje nejen zjevný rozdíl v uspořádání hřbitovů, ale také vzpomínání na zesnulé. Ty jsou klíčové indikátory rozdílu. Samotný základ (modlitby, rituály v kostele, kánony) zůstal nezměněn, ale vše ostatní věci lidé upravili podle svých známějších tradic a zavedených zvyklostí. Důvodem je geografie a s ní související kultura.

V semestrální práci, nesoucí název Pravoslavné pohřební obřady a obyčeje, jsem se zabývala tradicemi, které doprovázely úmrtí lidí na území dnešního Ruska, Řecka a České republiky. Tato práce měla za cíl popsat pohřební obřady jedné z největších světových vír. Je rozdělena do několika kapitol, věnuje se tématu pravoslavného pohřbu z pohledu různých geografických aspektů.

V rámci výzkumu na toto téma, se mi podařilo vyzpovídat jen 5 respondentů, kteří velkou mírou napomohli k zodpovězení otázek, které si tato seminární práce kladla. Na druhou stranu je určitě škoda, že s některými respondenty, kteří vyznávají pravoslaví, se mi nepodařilo setkat osobně a veškerá komunikace musela probíhat pouze elektronicky. Osobní setkání by zajisté přineslo ještě více informací, které by následně tuto práci ještě více prohloubily. Díky informacím, které jsem získala od respondentů, jsem následně mohla porovnat, jaké jsou rozdíly v pravoslavných pohřbech ve vybraných zemích.

Přestože žijeme ve 21. století, otázka kremace v pravoslaví se stále intenzivně diskutuje. V Rusku a Řecku, kde církev nezakazuje kremaci zesnulého, neodmítá vzpomínkovou službu, ale důrazně doporučuje zvolit pohřeb v zemi. Důležitou roli hraje také dodržování tradic a kremace je v myslích pravoslavných věřících nebezpečným odklonem od nich. V České republice jsou věci trochu jiné. Vzhledem k tomu, že žádná církev nemá ve státě reálnou moc, na rozdíl od Řecka a Ruska, jsou lidé osvobozeni od předsudků ohledně kremace. V tomto ohledu se člověk sám rozhodne, jak pohřbít blízkého člověka, spolehne se na své přesvědčení a finance, ale ne pod tlakem strachu z důtky církví.

V Řecku (nejvíc v Athénách) hřbitovy jsou tak přeplněné, že těla zůstávají v zemi často jen tři roky. Poté musí pozůstalí zaplatit exhumaci a uložení ostatků v kostnici. Tam se uchovávají kosti v kovových krabicích. Mnozí si nemohou dovolit platit ani tuto omezenou důstojnost ve smrti. Řecká církev však stále brojí proti kremaci.

Nehledě, že v Rusku většina lidí drží pohřby podle pravoslavných zvyků, lidé zde nejsou cizí pohanským rituálům, vůči nimž je církev skeptická. Vzhledem k tomu, že Rusko bylo středem bývalého SSSR, se zde zachovaly i tradice získané v sovětských dobách. Například pití vodky na hřbitově.

V České republice, kde domorodé obyvatelstvo vyznává katolicismus, nemají pravoslavné pohřební rituály zásadní rozdíly, které jsou charakteristické pro pravoslavné věřící pouze v této zemi.

• BACHRUŠIN, Sergej Vladimirovič. Dějiny SSSR od nejstarších dob do konce XVII. stol. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1953. 320 s.

• NEŠPOROVÁ, Olga. O smrti a pohřbívání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. 351 s. ISBN 978-80-7325-320-2

• ONDRAČKA, Lubomír, a kol. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. 116 s. ISBN 978-80-904516-3-6

• PANKEJEV, Ivan Aleksejevič. (Панкеев, Иван Алексеевич.) Ot krestin i do pominok: obyčai, obrjady, predanija rus. naroda (От крестин и до поминок: обычаи, обряды, предания рус. народа). Moskva: Jauza: EKSMO, 1997

• RYCHLÍKOVÁ, Aneta. Pohřební obřady a obyčeje v Rusku. Olomouc, 2012. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta

• VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Pohřeb pouze do země. In Funeral Quartal. roč. II, 1, 2011. s. 55-57

• VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Pohřeb v obraze Pravoslavné církve. In Funeral Quartal. roč. 1, č. 3-4 2010, s. 55 – 56. ISSN 1804-705X

• Časová osa pravoslaví v Řecku. [online]], 2020 [cit. 05.06.2020] Dostupné z:

https://cs.qwe.wiki/wiki/Timeline_of_Orthodoxy_in_Greece_(1821–1924)

• Nedostatek hřbitovů v Řecku: pronájem hrobů a spor o kremaci. [online]], 2020 [cit. 05.06.2020] Dostupné z:

https://www.bbc.com/russian/society/2015/05/150503_greece_graveyard_cremation

• Orthodox Funerals. [online]], 2020 [cit. 03.06.2020] Dostupné z:

https://www.funeralguide.co.uk/help-resources/arranging-a-funeral/religious-funerals/orthodox-funerals

• Piknik na hrobech [online]], 2020 [cit. 23.08.2020] Dostupné z:

https://zab.ru/articles/5238_piknik_na_mogilah

• Pohřby v pravoslaví. [online]], 2020 [cit. 03.06.2020] Dostupné z:

https://ritual.ru/poleznaya-informacia/pohorony_v_pravoslavii/

• Pravoslavné vyznání v České republice. [online]], 2020 [cit. 15.08.2020] Dostupné z:

http://www.orthodoxie.cz/dejiny/p_vyzn.htm

• Prvni krematorium v Řecku. [online]], 2020 [cit. 05.06.2020] Dostupné z:

https://www.echo24.cz/a/Sb3Tn/recko-ma-prvni-krematorium-i-pres-protesty-pravoslavne-cirkve-dle-ni-je-telo-chram-ducha-svateho

• AVDĚJEV, A.G (АВДЕЕВ А. Г.). Sujeveria, pominalnaja kultura i starorusskaja epigrafika (СУЕВЕРИЯ, ПОМИНАЛЬНАЯ КУЛЬТУРА И СТАРОРУССКАЯ ЭПИГРАФИКА) Istorija Russkoj Pravoslavnoj Cerkvi (История Русской Православной Церкви). 2019. Vyp. 86. S. 61–80

• NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. K ANALÝZE TENDENCÍ VÝVOJE RODINNÝCH OBŘADŮ NA SOUČASNÉ VESNICI OBŘADY, SPOJENÉ S ÚMRTÍM A POHŘBEM, Český lid, Vol. 76, No. 3 (1989), pp. 149-156 Institute of Ethnology, Czech Academy of Sciences

• NEŠPOROVÁ, Olga, Believer Perspectives on Death and Funeral Practices in a Non-believing Country Sociologický Časopis / Czech Sociological Review, Vol. 43, No. 6 (DECEMBER 2007), pp. 1175-1193 Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences

• NEŠPOROVÁ, Olga. Obřady loučení se zemřelými: Sekulární, náboženské nebo raději žádné pohřby? 2011. Sociální studia 8 (2): 57-85. ISSN 1212-365X.

• NEŠPOROVÁ, Olga, STOLETÍ PROMĚN V POHŘBÍVÁNÍ: OD CÍRKEVNÍHO ULOŽENÍ DO ZEMĚ KE ZPOPELNĚNÍ BEZ OBŘADU, Český lid Vol. 100, No. 2 (2013), pp. 183-204, Institute of Ethnology, Czech Academy of Sciences

• OTČENÁŠEK, Jaroslav, ŘECKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA V ČESKÉ REPUBLICE DNES Český lid, Vol. 85, No. 2 (1998), pp. 147-159 Published by: Institute of Ethnology, Czech Academy of Sciences



Počet shlédnutí: 349