Náboženská turistika a poutě v Evropě - katolictví

Lucie Kennetová, Julie Marková, Kateřina Michalová

Náboženská pouť je jednou z nejstarších tradic v katolické církvi a významným prvkem duchovního života věřících. Poutní místa jsou posvátné lokality spojené s biblickými událostmi, svatými nebo zázraky, kam lidé přicházejí hledat duchovní posílení, prosit o pomoc nebo děkovat Bohu. Poutě mají hluboký náboženský význam – umožňují věřícím prožít víru intenzivněji, konat pokání nebo nalézt uzdravení. Vznik poutních míst ovlivnily i geografické faktory, například poloha na historických cestách nebo místa zjevení. V této práci se především zaměříme na poutní místa uznávána katolickou církví. Santiago de Compostela je spojena s apoštolem Jakubem, Lurdy s mariánskými zjeveními, zatímco Svatá Hora je významným mariánským poutním místem v Česku.

Výzkumná práce se zaměřuje na tři významná katolická poutní místa – Santiago de Compostela (Španělsko), Lurdy (Francie) a Svatá Hora (ČR). Cílem naší práce je porovnat, jak poutníci tato místa a samotné poutní cesty vnímají, jaké hodnoty a významy jim přisuzují, a jaké jsou jejich osobní zkušenosti a motivace. Zaměříme se na náboženský a kulturní význam těchto míst, obřady a rituály, které se k nim vážou, roli modlitby, zpovědi a mší v poutních tradicích a symboliku, která je s nimi spojena. Práce si klade za cíl ukázat, v čem se jednotlivé poutě liší a co je naopak spojuje. Zároveň se pokusíme vysvětlit, proč jsou tato místa pro katolickou církev i věřící tak důležitá a jak jejich význam ovlivňují historické a geografické faktory.

Hlavní výzkumná otázka: „Jak se liší povaha a symbolika poutních míst Santiago de Compostela, Svatá Hora a Lurdy?“

Výzkumné otázky

• Jaký je náboženský a kulturní význam těchto poutních míst?
• Jaké náboženské obřady a rituály jsou spojeny s jednotlivými poutními místy?
• Jak se liší role modlitby, zpovědi a mší v rámci těchto poutních tradic?
• Jaké jsou hlavní symboly spojené s jednotlivými poutními místy a jaký je jejich význam?

Náboženský a kulturní význam poutních míst

Na náboženský a kulturní význam Svatojakubské pouti se zaměřuje Pavel Štěpánek ve své publikaci Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a umění.⁴⁰⁾ Autor propojuje vznik poutní tradice s legendou o hrobu sv. Jakuba, apoštola Ježíše Krista, a akcentuje jeho roli jako patrona Španělska. Pouť do Santiaga de Compostela zde není chápána jen jako historický fenomén, ale jako duchovní cesta pokání, víry a hledání identity. Štěpánek dále poukazuje na šíření křesťanských hodnot i kulturních a uměleckých vlivů napříč Evropou. Z hlediska výzkumné otázky je tato práce přínosná zejména tím, že ukazuje, jak poutní trasa sloužila nejen náboženskému prožitku, ale i kulturní integraci evropského prostoru. Výhodou Štěpánkova přístupu je propojení historického kontextu s reflexí duchovního významu.

Kulturní a spirituální rozměr poutnictví analyzuje také Ruth Harris ve své publikaci Lourdes Body and Spirit in the Secular Age.⁴¹⁾ Harrisová označuje Lurdy za významné centrum globální náboženské turistiky a soustředí se především na fenomén zjevení Panny Marie sv. Bernadettě Soubirousové. Zjevení je zde interpretováno nejen jako jádro náboženského významu místa, ale i jako symbolické ukotvení idejí čistoty, víry a autenticity v době sekularizace. Z výzkumného hlediska je práce cenná především svou analýzou víry v uzdravení, která zůstává klíčovým motivem poutní zkušenosti i v současnosti. Autorka poskytuje cenný vhled do fenoménu moderního poutnictví a ukazuje, jak se spirituální potřeby lidí přetvářejí v globálním kontextu. Význam této práce spočívá zejména v propojení sociálně-náboženské analýzy s kulturní antropologií.

Význam Svaté Hory z hlediska náboženského i kulturního kontextu popisuje Josef Kopeček ve své publikaci Svatá Hora.⁴²⁾ Autor zdůrazňuje, že jde o nejvýznamnější mariánské poutní místo v Čechách, které kombinuje duchovní aspekt s barokní architektonickou hodnotou. Zvláštní pozornost věnuje roli sošky Panny Marie Svatohorské a zázraku navrácení zraku žebrákovi Janu Procházkovi v 17. století. Tento příběh podle něj významně přispěl k vybudování mariánské úcty a oblibě poutního místa. Kopečkova práce přispívá k výzkumu především tím, že ukazuje, jak se konkrétní zázrak stal základem pro dlouhodobou poutní tradici a spirituální identitu místa.

Náboženské obřady a rituály poutních míst

V případě poutě Camino de Santiago je centrálním obřadem poutnická mše v katedrále v Santiagu de Compostela, při níž se používá velká kadidelnice Botafumeiro. Článek Liturgy⁴³⁾ na webu katedrály Santiago de Compostela uvádí že tento rituální prvek symbolizuje očištění duše a modlitby stoupající k nebi. Podle informací z knihy Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a umění. ⁴⁴⁾ je významnou součástí poutě také svátost smíření, kterou mnozí poutníci přijímají na závěr své cesty. K hlavním cílům pouti patří získání tzv. Compostely neboli oficiálního potvrzení o jejím absolvování. Podmínkou pro její obdržení je vykonání alespoň 100 km pěšky nebo 200 km na kole, doložené razítky v poutnickém pasu.

Hlavní náboženský rituál poutního místa v Lurdech představuje koupel v posvátném prameni, jemuž je připisována léčivá moc. Karel Kýr v publikaci Místo, kde se děly zázraky⁴⁵⁾ uvádí řadu případů údajných uzdravení z vážných nemocí, které byly místní církevní autoritou v některých případech oficiálně uznány jako zázraky. Autor popisuje také související obřady – modlitby, procesí a svědectví nemocných – a zasazuje je do širšího rámce příběhu Bernadetty Soubirousové a zjevení Panny Marie Lurdské.

Poutě na Svatou Horu u Příbrami zahrnovaly podle článku Lenky Blažkové Světské aspekty poutí na Svatá Hora⁴⁶⁾ bohatý soubor náboženských úkonů. K hlavním patřily hromadné poutní mše, udělování svátostí smíření a eucharistie, mariánská procesí a modlitební setkání. Poutníci přicházeli často organizovaně ve skupinách pod vedením duchovních, cestou se modlili a zpívali mariánské písně. Významné poutě byly spojeny se slavnostním vystavením sošky Panny Marie Svatohorské, korunovačními obřady a požehnáním. Jezuité, kteří poutní místo spravovali, kladli důraz na účast na svátostech a na zachování duchovního charakteru slavností. Přestože Blažková sleduje především světské aspekty poutí, její popis dokládá, že náboženské rituály tvořily jejich trvalou a podstatnou složku.

Modlitby, zpovědi a mši poutních tradic

Náboženská motivace poutníků a jejich vnitřní duchovní prožívání hraje důležitou roli při pouti do Santiaga de Compostela. Článek Pilgrimage and Religion: Pilgrim Religiosity on the Ways of St. James⁴⁷⁾ zveřejněný v časopise Religions na základě rozhovorů ukazuje, že pro mnoho lidí je zásadní modlitba, vnitřní volání nebo vděčnost Bohu. Někteří poutníci chápou cestu jako duchovní závazek, jiní ji prožívají jako poděkování, například za uzdravení blízkých. Významnou roli sehrává i pokání, přičemž bolest a fyzická námaha jsou často vnímány jako forma očištění a cesty k odpuštění. Ačkoli článek výslovně nezmiňuje zpověď nebo účast na mších, tyto prvky zůstávají úzce spjaté s duchovním rámcem katolické tradice, v níž se většina poutníků pohybuje. Text ukazuje, že náboženské praktiky během poutě nabývají různého významu v závislosti na individuálních zkušenostech a postoji jednotlivce. Vyvrcholením celého putování je slavnostní mše v katedrále sv. Jakuba, při níž jsou poutníci jmenovitě uváděni podle národnosti a která bývá zakončena tradičním rituálem s kadidelnicí Botafumeiro, jak popisuje oficiální web katedrály⁴⁸⁾.

Podle článku The Processions ⁴⁹⁾ tvoří duchovní jádro poutního místa Lurdy tři propojené prvky katolické spirituality – modlitba, mše svatá a zpověď. Modlitba je přítomná v tiché kontemplaci u jeskyně zjevení, při růžencových procesích i během mší a adorací. Představuje první krok k vnitřnímu ztišení poutníků. Mše svatá je středem poutního dne a vrcholem programu je mezinárodní mše, která symbolizuje jednotu katolické církve. Tradice připomíná mariánský rozměr eucharistie, spojený s přípravou Bernadetty na první svaté přijímání. Zpověď má charakter svátosti smíření a duchovního uzdravení. Tyto tři prvky netvoří izolované rituály, ale jednotný rámec duchovní obnovy.

Poutní tradice na Svaté Hoře u Příbrami ukazují, jak důležitou součástí poutních slavností jsou duchovní úkony jako modlitba, mše svatá a zpověď. Těmito tématy se zabývá bakalářská práce Pavla Vrabce, Liturgie a lidová zbožnost na mariánském poutním místě. Svatá Hora, Litmanová.⁵⁰⁾, kde autor popisuje konkrétní podobu liturgie během poutních dnů. Z textu je patrné, že modlitba má během pouti významné místo, objevuje se růženec, nešpory, litanie i další pobožnosti, které vytvářejí prostor pro osobní ztišení i společné duchovní prožívání. Mše svatá bývá středobodem slavnostního programu, doprovází ji liturgické čtení, zpěvy a kázání. Důležitou součástí je i zpověď, která je dostupná po celý den a poutníci ji často vnímají jako příležitost k duchovní obnově. Práce ukazuje, že tyto tři úkony: modlitba, mše a svátost smíření, nejsou oddělené, ale navzájem se doplňují a dohromady vytvářejí duchovní rámec celého poutního místa. Každý z těchto prvků přitom plní jinou roli: modlitba je rozprostřená během celého dne, zpověď nabízí prostor pro osobní ztišení a mše vše spojuje v rámci společné liturgie.

Hlavní symboly poutí a jejich význam

Symbolikou poutních tras do Santiaga de Compostela se zabývá kniha Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a umění.⁵¹⁾, která popisuje několik tradičních předmětů spojených s poutí. Podle tohoto zdroje je nejznámějším symbolem mušle hřebenatka, sloužící jako označení trasy a vyjadřující propojení různých cest směřujících do Santiaga. Autor knihy doplňuje, že dřevěná poutnická hůl představuje vytrvalost a poutnická brašna symbolizuje skromnost poutníka. Dále se zmiňuje o Botafumeiru, velkém kadidle užívaném při slavnostních mších v katedrále, které má význam očisty a požehnání poutníkům. Popsané symboly tak mají nejen praktickou funkci, ale i duchovní rozměr, čímž podle autora umocňují prožitek pouti. Zdroj spojuje praktické i duchovní významy, ale chybí mu hlubší odborný pohled.

Poutní areál v Lurdech je formován souborem symbolů, které podle článku The five special signs of Lourdes and their representations⁵²⁾ utvářejí specifický duchovní rámec místa a propojují liturgickou praxi s osobní zbožností poutníků. K hlavním patří jeskyně Massabielle, pramen vody, svíce, růženec a procesí. Jeskyně Massabielle je centrálním prostorem areálu, místem osmnácti zjevení Panny Marie v roce 1858. Zdroj zdůrazňuje její symboliku jako prostoru blízkého božskému, kde se poutníci dotykem skály, tichou modlitbou či prostým setrváním vyjadřují pokoru, vděčnost a víru. Pramen vody, objevený Bernadettou Soubirous během devátého zjevení, představuje prvek očisty a naděje. Voda z pramene je používána k pití, omývání i koupelím a poutníci si ji odnášejí domů. Růženec je spojován s mariánskou úctou a pravidelnými růžencovými procesími, při nichž společná modlitba napomáhá soustředění a prohloubení osobního vztahu k Bohu. Procesí, především večerní světelná mariánská procesí, představují silný vizuální a duchovní prvek. Tisíce poutníků se při nich s hořícími svícemi modlí a zpívají, čímž procesí ztělesňuje jednotu věřících i symbolickou pouť. Svíce, zapalované jednotlivci i skupinami, jsou vnímány jako projev modlitby, prosby či díkůvzdání. Uvedené symboly tak podle zdroje netvoří jen vizuální kulisu, ale představují aktivní prostředky vyjádření víry a zbožnosti. Jejich propojení s konkrétním prostorem Lurd vytváří charakteristický duchovní rámec místa.

Mariánskou tradici Svaté Hory přibližuje článek Poutní místo Svatá Hora⁵³⁾ publikovaný Národním památkovým ústavem. Nejvýznamnějším symbolem je zde soška Panny Marie umístěná nad hlavním oltářem, chápaná jako prostřednice ochrany a pomoci. Autor uvádí, že dlouhé schodiště vedoucí k areálu poutníci tradičně vystupují jako výraz víry a duchovní očisty. Symbolický rámec místa posiluje barokní architektura a výzdoba, o nichž píše také Tatiana Zachar Podolinská ve studii o mariánské úctě v českém prostředí⁵⁴⁾. Zatímco článek Národního památkového ústavu zdůrazňuje konkrétní poutní praxi a hmotné prvky, Podolinská zasazuje Svatou Horu do širšího kontextu mariánských poutních míst střední Evropy. Tento přístup usnadňuje srovnání, ale poskytuje méně informací o konkrétních rituálech.

Tato práce vychází z rámce kvalitativního výzkumu, neboť cílem je porozumět rozdílům v symbolickém, náboženském a kulturním významu tří evropských poutních míst: Svaté Hory, Lurd a Santiaga de Compostela. Vzhledem k zaměření na interpretaci významů a individuálních prožitků byla zvolena metoda polostrukturovaného rozhovoru a dotazníku s otevřenými otázkami.

Polostrukturovaný rozhovor umožnil rozvíjet témata přirozeně na základě odpovědí respondentů, přičemž byl zachován tematický rámec vymezený výzkumnými otázkami. Výhodou této metody je schopnost zachytit individuální zkušenosti respondentů společně s jejich emocemi, aniž by došlo ke ztrátě struktury rozhovoru. Nevýhodou je naopak časová náročnost, obtížnější srovnávání odpovědí a riziko subjektivity při interpretaci. Dotazník s otevřenými otázkami poskytl detailnější pohled na zkušenosti respondentů s poutními místy, jelikož neomezoval respondenty výběrem z předem daných možností. Díky dotazníku bylo možné oslovit i ty účastníky, kteří preferovali písemnou formu komunikace. Slabinou dotazníku je naopak menší hloubka výpovědí a omezený kontext. Kvalitativní data rozhovorů přinesla detailní vhled do prožitků respondentů, zatímco dotazníkové odpovědi umožnily zobecnit některé závěry. Kombinace obou metod se proto ukázala jako vhodná.

Sběr dat probíhal kombinovanou formou během několika měsíců. Oslovení respondentů probíhalo prostřednictvím osobních kontaktů, sociálních sítí (zejména tematických facebookových skupin, nebo na platformě Reddit), e-mailové komunikace a pomocí veřejně dostupných blogů jednotlivých poutníků. Rozhovory byly vedeny, jak osobně, tak i distančně v telefonické formě, prostřednictvím e-mailu nebo online komunikačních platforem. Dotazníky byly distribuovány elektronicky a zaměřeny na otázky vztahující se k náboženským praktikám, symbolům, duchovnímu prožitku a kulturním aspektům jednotlivých poutních míst. Výzkum byl doplněn studijní analýzou oficiálních webových stránek poutních míst, odborných článků a monografií, které poskytly kontext pro interpretaci jednotlivých výpovědí.

Výzkum nám přinesl cenné zkušenosti, ale i určité obtíže. Mezi pozitivní zkušenosti patřila komunikativnost mnoha respondentů, kteří byli ochotni sdílet své osobní zážitky z poutních míst. Velkým přínosem byla rovněž možnost zapojit zahraniční poutníky, což dodalo výzkumu určitý mezinárodní rozměr. Obtížnější částí výzkumu bylo však získávání kontaktů, zejména kontakt se zahraničními respondenty, kde se ukázalo jako nezbytné spoléhat na sociální sítě. Další komplikací se stala jazyková bariéra, kdy výpověď 3 respondentů byla nutně vedena v angličtině. Hlavní výzvou výzkumu byla motivace lidí k vyplnění dotazníku, neboť ochota odpovídat na delší otázky je v online světě opravdu nízká. Ale i přes tyto obtíže se nám podařilo shromáždit dostatek dat, která poskytla ucelený základ pro interpretaci a odpovědi na výzkumné otázky.

Na začátku výzkumu jsme narazily na určité obtíže, zejména s oslovením a zajištěním dostatečného počtu vhodných respondentů, což si vyžádalo více času, než jsme původně očekávaly. Největší komplikací bylo najít věřící respondenty, kteří by byli ochotni sdílet své zkušenosti spojené s poutními cestami. V našem okolí převažovali spíše nevěřící nebo lidé bez osobní zkušenosti s těmito poutními místy.

Před zahájením výzkumu jsme získaly souhlas všech respondentů se záznamem nebo písemným zaznamenáním jejich odpovědí. Všichni byli rovněž informováni o účelu výzkumu a o tom, že se jedná o školní projekt. Všichni respondenti souhlasili s účastí ve výzkumu dobrovolně a byli seznámeni se způsobem, jakým budou jejich odpovědi zpracovány.

Pro různorodost výpovědí jsme oslovili poutníky/turisty z různých kulturních a náboženských prostředí (Česká republika, USA, Německo). Podmínkou pro jejich oslovení byla ale nutná účast na minimálně jednom uvedeném poutním místě. Výzkumu se zúčastnilo celkem 10 respondentů ve věku od 20 do 69 let. Respondenti se lišili jak svou náboženskou identitou (praktikující katolíci, nevěřící), tak i motivací k návštěvě poutního místa (náboženské přesvědčení, osobní zvědavost, turistický zájem, studijní či pracovní důvody).

Z hlediska pohlaví bylo mezi respondenty 6 mužů a 4 ženy. Co se týče náboženské příslušnosti, 4 respondenti se identifikovali jako katolíci, zatímco zbývajících 6 se označilo za nevěřící. Respondenti nejsou anonymizováni, ve výzkumu budou uvedena jejich křestní jména společně s věkem.

Struktura respondentů dle místa poutě:

Santiago de Compostela: 4 respondenti

Jaroslav (60 let, nevěřící z ČR) je otcem jedné z autorek výzkumu. Svatojakubské pouti se zúčastnil společně s ní, bez náboženského vyznání, čistě s turistickým zaměřením. Pro účely výzkumu poskytl podrobnější informace o průběhu Svatojakubské pouti a informace o poutním místě Santiago de Compostela.

Václav (58 let, katolík z ČR) je Jaroslavovým přítelem. Jako věřící se na Svatojakubskou pouť vydal samostatně. Kontakt na něj jsme získaly právě díky Jaroslavovi. Václav se ochotně podělil o své zážitky i emoce z cesty.

Pavel (32 let, nevěřící z ČR) byl osloven prostřednictvím známého z předchozího, nedokončeného výzkumu o pohanství. Pavel není nábožensky založený, Svatojakubskou pouť ale absolvoval a své zkušenosti nám poskytl skrze sociální síť Facebook.

Radoslav (40 let, nevěřící z ČR) je zapáleným poutníkem bez náboženského vyznání, který Svatojakubskou pouť absolvoval již několikrát. Své příběhy z cest sdílí na webu kurzyproradost.cz, díky kterému jsme ho kontaktovaly. Velkoryse odpověděl na naše otázky týkající se jak samotné pouti, tak i poutního místa Santiago de Compostela.

Lurdy: 3 respondenti

Christine (43 let, katolička z USA) byla vychovávána v katolické rodině. O poutním místě Lurdy se dozvěděla již jako malá z vyprávění rodiny. Rozhodla se Lurdy před 8 lety navštívit jak z náboženského, tak i kulturního hlediska. S respondentkou byl navázán kontakt prostřednictvím jejího článku na blogu amindfultravellerblog.wordpress.com, kde se podělila o zážitek z navštívení poutního místa Lurdy.

Adam (35 let, nevěřící z USA) pochází z nevěřící rodiny. V Lurdech se objevil na jeden den během cestování po Francii. Návštěvu poutního místa vnímá spíše jako kulturní obohacení. Respondent byl osloven na sociální síti Reddit.

Anna (26 let, nevěřící z Německa) navštívila Lurdy v rámci školního výletu po Francii, který obsahoval i zastávku v Lurdech. Sama Anna není nábožensky založena, a proto měla celkově jiný pohled a zážitek z poutního místa. S respondentkou byl navázán kontakt přes sociální síť Reddit.

Svatá Hora: 3 respondenti

Libuše (69 let, katolička z ČR) vykonává pozici farářky. Přirozeně navštívila Svatou Horu nejen kvůli podstatě jejího povolání, ale spíše ze studijních a praktických důvodů. Kontakt s Libuší byl navázán přes známost v rodině jedné z autorek.

Alexia (20 let, nevěřící z ČR) je vysokoškolskou studentkou a o Svaté Hoře se dozvěděla na jedné z přednášek předmětu Geografie náboženství. Svatá Hora jí zaujala natolik, že se účastnila školního výletu. Respondentka byla oslovena ohledně výpovědi ve výzkumu v rámci školního výletu pořádaného pro studenty stejného oboru.

Ondřej (38 let, katolík z ČR) se dozvěděl o Svaté Hoře v dětství od babičky. Poutní místo se rozhodl navštívit hlavně z důvodu zájmu o historii a tradici poutního místa a také proto, že měl chuť udělat si výlet na místo, o kterém často slyšel. Respondent byl osloven v rámci facebookové skupiny.

Úvod k praktické části: Poutnictví a jeho význam

Na úvod tématu výzkumné práce o poutních místech je nutné pochopit náplň samotného poutnictví, které vede k hlubšímu pochopení významu poutních cest a samotných poutních míst.

Poutnictví směřuje k navštívení lokalit, kde božstvo poskytlo člověku pomoc, nebo místa, které jsou spojeny s významnými událostmi v životě a působení božstva či zakladatele náboženství. Poutníci je označení pro lidi, kteří se náboženské poutě účastní s předpokladem ve víru božstva nebo významného náboženského hrdiny na konkrétním posvátném místě. Poutní cesta je symbolickým vyjádřením lidského hledání a vztahu k božskému, přičemž poutní místa bývají charakteristická specifickými rituály, tradičními zvyky, modlitbami a formami obětování.⁵⁵⁾

Historie poutních cest je úzce spjata s náboženskou motivací a sociálním kontextem doby. V raných obdobích, zejména od 4. století, se poutníci vydávali k hrobům mučedníků, opatů či biskupů, kteří zemřeli v pověsti svatosti. Putování se zpočátku odehrávalo převážně pěšky a s minimální výbavou. Skromnost výbavy často reflektovala nejen finanční možnosti poutníka, ale i jeho pokání a oddanost. Bohatší vrstvy si mohly dovolit cestovat pohodlněji, například na oslu (v napodobení Kristova vstupu do Jeruzaléma), nebo v nosítkách a vozech. Přesto i příslušníci vyšších vrstev zpravidla absolvovali závěrečný úsek pouti pěšky, často bosí na výraz pokory.

Poutníci měli specifické vybavení: plášť s kápí, hůl, mošnu, láhev na vodu, růženec a poutnický odznak požehnaný knězem. Putování mělo i právní ochranu, při které poutníci nesměli být svévolně vězněni, napadeni ani okradeni. Jejich majetek byl po dobu pouti nedotknutelný. Porušení těchto právních pravidel vedlo k církevnímu trestu - vyobcování.

S příchodem 14. a 15. století se objevily první teologické i laické kritiky poutních praktik. Náboženské konflikty často vedly ke zničení svatých relikvií a poutních objektů. Trasy byly přerušovány násilím. Obnova poutní tradice nastala po tridentském koncilu, kdy katolická církev reagovala na reformaci. Vznikla barokní síť poutních míst, zaměřená na mariánský kult a uctívání milostných obrazů a soch.

Barokní poutě se konaly podle církevního kalendáře a měly bohatou vizuální i hudební podobu. V čele procesí se nesl prapor se symbolem patrona, poutníci zpívali, často byli členy cechů (historického sdružení řemeslníků nebo obchodníků stejného oboru) nebo bratrstev. K významným poutním místům se přistupovalo po architektonicky ztvárněných trasách s křížovou cestou či kapličkami. Tato tradice byla pokračováním dřívějších náboženských procesí, jaké známe již ze středověku.

Poutní místa přetrvala dodnes a mají nadregionální i nadnárodní přesah. Druhý vatikánský koncil považuje poutě za výraz křesťanské existence svědectví živé víry a důvěry.⁵⁶⁾ V současnosti se však poutní cesty překrývají s fenoménem turismu. Na poutní místa tak přicházejí i lidé bez konkrétního vyznání, pro které je cesta spíše formou vnitřního zklidnění, hledání smyslu či kulturní zkušenosti. Poutnictví tak dnes nabývá nových forem a významů, které odrážejí proměněné způsoby duchovního prožívání v moderní společnosti.

Poutní místa představují specifický fenomén, v němž se prolíná duchovní i kulturní život. Náboženský význam poutních míst je pro věřící zásadní. Tato místa jsou často spojována s legendami, významnými historickými událostmi či osobnostmi, a proto představují nejen duchovní symboly, ale zároveň i cenné památky kulturního dědictví.

Santiago de Compostela

Santiago de Compostela je významné poutní místo především kvůli tomu, že se zde nachází hrob svatého Jakuba Staršího, který byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. Po Kristově smrti měl Jakub působit jako misionář na území dnešního Španělska a poté, co byl v Jeruzalémě popraven, měly být jeho ostatky zázračně přeneseny právě do Galicie. Tato tradice dala vzniknout jedné z nejvýznamnějších poutních cest Evropy, Camino de Santiago, také Svatojakubská pouť a samotné město Santiago se už od středověku stalo cílem milionů poutníků hledajících duchovní očištění, naději nebo smíření.

Dnes však význam pouti přesahuje náboženský rámec - Camino je i kulturním fenoménem, kdy se poutníci vydávají na cestu nejen z víry, ale i z osobních, psychologických, cestovatelských nebo sociálních důvodů. Svatojakubská pouť ve své historii spojovala celou Evropu - stala se první kulturní trasou Rady Evropy a významně ovlivnila architekturu, umění a kulturu středověku. Celá cesta byla roku 1993 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. ⁵⁷⁾

Současně má Svatojakubská pouť i výrazný ekonomický přínos - každoročně přivádí do regionu statisíce poutníků a turistů, což podporuje místní cestovní ruch. Poutníci využívají ubytování, restaurace i doprovodné služby, a tak pomáhají udržovat živobytí mnoha obyvatel podél trasy. Už od 11. století přitom podél poutní cesty vznikaly první špitály a útulky, které poskytovaly poutníkům základní péči a zázemí. Právě v tomto období se také díky rostoucímu významu pouti začalo šířit románské umění, které se v Evropě rozvinulo i díky kulturnímu vlivu svatojakubské trasy. ⁵⁸⁾ I proto se cesta stala nejen duchovní a kulturní osou Evropy, ale i praktickým prvkem regionálního rozvoje, jak historicky, tak i dnes.

Radoslav (40 let, nevěřící z ČR), který šel Camino vícekrát, říká:

„Rozlišuji mezi cílem - Santiago de Compostela a cestami (poutěmi), které tam vedou. (…) A jakmile dojdete do Santiaga, tak to pro mnohé poutníky bývá dost šok. Hodně to kontrastuje s celou předešlou poutí, protože všude jsou poutníci nebo turisti. A s klidem na pouti to nemá moc společného.“

A právě ty momenty klidu, kdy člověk jen jde, dýchá a pozoruje okolí, mají možná větší duchovní hloubku než samotná katedrála. Pro někoho může být právě ona tím silným zážitkem a o tom to celé je. Každý si z pouti odnese něco jiného, ale všichni se na chvíli napojí na něco většího než jen běžný život.

Podobný pohled na význam pouti nabízí i Václav (58 let, katolík z ČR), který říká:

„Pro mě má Svatojakubská pouť hluboký duchovní význam. Není to jen turistika nebo výzva, ale skutečné hledání - Boha, sebe sama, pokoje.“

A tohle je přesně ten pohled, který ukazuje, že Santiago má pro mnoho lidí silný náboženský rozměr, že to není jen o cestě, ale i o víře a vnitřním prožitku, který se naplno rozvine právě v cíli. Pro někoho může být katedrála jen krásná památka plná lidí, ale pro jiného místo modlitby, ticha a vděčnosti.

Lurdy

Lurdy, malé město na úpatí Pyrenejí, se v roce 1858 staly dějištěm událostí, které zásadně ovlivnily moderní podobu katolické zbožnosti. Tehdy čtrnáctileté Bernadettě Soubirous se v jeskyni Massabielle opakovaně zjevovala Panna Marie. Zjevení probíhala mezi 11. únorem a 16. červencem 1858; celkem jich bylo osmnáct, přičemž poslední se odehrálo právě 16. července. Dne 25. března se Bernadettě zjevila Panna Marie a představila se slovy: „Que soy era Immaculada councepciou“ (Já jsem neposkvrněné početí). Církev později uznala zjevení za pravdivé a Lurdy se tak stávají známým mariánským poutním místem Evropy. ⁵⁹⁾

Při devátém zjevení Panna Marie Bernadettě ukázala, kde v zemi vytryskl léčivý pramen vody. Ten se stal nejen fyzickým centrem poutního místa, ale především silným náboženským symbolem očisty a uzdravení. Zpráva o zázracích se rychle rozšířila. Vznikla bazilika neposkvrněného početí Panny Marie v Lurdech (Chapelle de l’Immaculée Conception), později celé poutní centrum, které dnes přitahuje miliony poutníků ročně. Lurdy však nejsou pouze místem katolické víry, staly se i prostorem kulturní paměti, společenského sdílení a duchovního hledání, včetně těch, kdo se nehlásí k žádné víře.

Tuto mnohovrstevnatost Lurd potvrzují i výpovědi respondentů, kteří navštívili poutní místo Lurdy z různých zájmů. Například Christine (43 let, katolička z USA) popisuje svou návštěvu Lurd jako vnitřní volání:

„Cítila jsem, že bych tam měla být. Atmosféra byla velmi silná. Když jsem šla Grotou a dotkla kamenné stěny, dojalo mě to k slzám.“

Emmylou Rahtzová ⁶⁰⁾ upozorňuje, že právě tyto transcendentní zkušenosti poutníků v Lurdech bývají často nepopsatelné, protože přesahují možnosti běžného jazyka a vyjadřování. Věřící v Lurdech popisují pocity nadpřirozena, tvrdí že místy dokonce pociťují přítomnost samotné Panny Marie. Nejvíce ale přítomnost Panny Marie pociťují u slavné Messabiellské jeskyně.

Naopak Adam (35 let, nevěřící z USA) navštívil Lurdy ze zvědavosti během cestování po Francii. I přes absenci víry popisuje místo jako výjimečné kulturní prostředí:

„Nešlo o víru, ale zajímalo mě, proč to místo přitahuje tolik lidí. Prošel jsem Grotou a viděl, jak se lidé dotýkají skály a silně se u toho modlí. Bylo to dost zvláštní ne proto, že bych tomu nevěřil, ale protože jsem cítil, že oni ano.“

Velmi odlišnou zkušenost přinesla výpověď respondentky Anny (26 let, nevěřící z Německa), která navštívila Lurdy během dospívání v rámci školní akce. Zde se kulturní a náboženský význam místa střetává s osobní nepřipraveností a nátlakem:

„Byla jsem tam spíš z donucení. Cítila jsem se nesvá kvůli těm zoufale nemocným lidem, kteří doufali v naději uzdravení.“

Anny zkušenost ukazuje, že význam Lurd není objektivně daný, ale silně závisí na osobní motivaci a kontextu. Pro jednoho mohou být Lurdy místem zázraku a vděčnosti, pro jiného zvláštním a až nepříjemným prostředím.

Tyto tři výpovědi ukazují, že Lurdy nejsou jednoznačně čitelné. Christine prožívá Lurdy jako posvátné místo duchovní proměny, Adam jako pozorovatel bezmezné víry a kultury, Anna Lurdy naopak vnímá rozpačitě kvůli velkému množství nemocných. Lurdy tak nelze chápat jen jako místo zázraků, ale spíše jako místo, kde se různě prolíná víra, kultura a osobní očekávání každého poutníka.

Svatá Hora

Poutě na Svatou Horu mají hluboký náboženský i kulturní význam. Z náboženského hlediska představují osobní duchovní cestu, při které člověk hledá vnitřní klid, duchovní obnovu a blízkost Boha. Poutníci putují s různými úmysly: prosbou, poděkováním nebo touhou po vnitřní proměně. Během cesty zažívají ztišení, pokoru i odvahu překonat překážky, a právě tím se pouť stává prostředkem duchovního růstu. Cílem je často setkání s milostnou sochou Panny Marie, která symbolizuje ochranu, víru a naději.

Kromě duchovního rozměru má pouť také silný kulturní význam. Lidé na cestě navazují vztahy, sdílejí zkušenosti a vytvářejí společenství. Putování se stává součástí tradic a kulturní paměti, propojuje generace a upevňuje společné hodnoty. Symboly jako klíč nebo koruna vyjadřují duchovní smysl i kulturní poselství.⁶¹⁾ Krajina kolem poutních cest se mění v prostor plný významů, který v sobě nese paměť víry i identity. Pouť na Svatou Horu tak není pouze náboženským aktem, ale živou součástí české kultury.

Libuše (69 let, katolička z ČR), která místo navštívila opakovaně během duchovních cvičení, přistupuje k Svaté Hoře jako k prostoru pro hlubší profesní i osobní reflexi:

„Pobyt na poutním místě nám poskytl dost klidného času, aby ovlivnil náš pohled na jezuitskou spiritualitu. Vznikl zde prostor pro odborný dialog i ekumenické přátelství.“

Tato výpověď ukazuje, že Svatá Hora není vnímána pouze jako mariánské poutní místo, ale také jako prostor setkávání a vzájemného obohacení.

Ondřej (38 let, katolík z ČR) říká, že na Svatou Horu jel hlavně z důvodu zvědavosti a zájmu o historii místa:

„Chtěl jsem vidět místo, o kterém jsem tolik slyšel, a zároveň si udělat malý výlet spojený s prohlídkou něčeho výjimečného.“

Z jeho výpovědi je patrné, že Svatá Hora má význam nejen duchovní, ale i kulturně-historický. Ondřejovo vnímání ukazuje, že poutní místo oslovuje i širší veřejnost, pro kterou je zajímavé svou tradicí, památkovou hodnotou a kulturním dědictvím.

Celkově lze říci, že význam poutě na Svatou Horu není jednotný, lidé jej vnímají rozdílně. Pro některé je to hluboká duchovní zkušenost, pro jiné kulturní či historický zážitek. Tato rozmanitost ukazuje, že Svatá Hora funguje současně jako náboženské centrum i jako prostor, který propojuje různé motivace poutníků.

Náboženské rituály tvoří klíčovou součást poutí, zahrnují různé duchovní úkony jako modlitby, zpěv, účast na mši, zpověď, zapalování svíček, přinášení obětí nebo procesí, které poutníkům pomáhají vyjádřit víru a projít symbolickou duchovní proměnou. Poutě jsou vnímány jako soubor těchto rituálů, které vedou k duchovní očistě a přechodu od všedního k posvátnému. V katolické tradici mají významná místa, například rituály spojené s Jubilejním rokem, zejména průchod Svatou branou v Římě jako symbol úplného odpuštění hříchů. Rituály se často opakují, mají silný symbolický rozměr a jsou spojeny s konkrétními místy a liturgickým kalendářem.⁶²⁾

Santiago de Compostela

Mezi nejčastější a nejviditelnější rituály na Svatojakubské cestě patří každodenní razítkování credencialu, tedy poutnického pasu. Tento dokument si poutníci nechávají orazítkovat v ubytovnách, takzvaných albergues, kostelech, restauracích nebo turistických místech podél cesty. Razítka slouží nejen jako důkaz urazené trasy, ale i jako vizuální deník, který zachycuje průběh celé pouti. Tento každodenní úkon se pro mnohé stává osobním rituálem. Poutníci ho často vnímají jako symbolický akt potvrzení, že „pokračují“, že jejich cesta má řád a směřování. Razítkování je zároveň podmínkou pro získání závěrečného osvědčení tzv. Compostely, která se vydává v poutnické kanceláři v Santiagu, po doložení minimální urazené vzdálenosti, 100 km pěšky nebo 200 km na kole.

I samotný moment vyzvednutí Compostely se často vnímá jako slavnostní obřad. Poutníci stojí ve frontách, často s emocemi v očích, a přebírají dokument, který pro ně představuje nejen důkaz splněné výzvy, ale i symbol vnitřní proměny. Tento čin má pro mnohé mimořádný význam, zvlášť pro ty, kteří na cestě strávili dlouhé týdny či měsíce. Někteří poutníci přicházejí do Santiaga i po roce putování a vyzvednutí Compostely tak pro ně představuje završení nejen duchovní, ale i životní etapy.

Závěrečným obřadem mnoha poutníků je účast na Pilgrim’s Mass v katedrále sv. Jakuba v Santiagu. Během slavnostní mše jsou vyhlášena jména nově příchozích poutníků a často se koná i tradiční rituál spuštění Botafumeira - obrovské kadidelnice zavěšené na mohutných řetězech, která se rozkývá přes celou katedrálu a naplní prostor hustým dýmem. Slovo Botafumeiro ve španělštině doslova znamená „kadidelnice“ a odkazuje na tuto ikonickou součást poutní liturgie. Její pohyb zajišťuje skupina osmi mužů, tzv. tiraboleiros, kteří pomocí provazového systému rozkývávají zařízení vážící přes 50 kilogramů až do výšky téměř 20 metrů.

Kromě duchovního významu, symbolizujícího očistu a vzestup modliteb k nebi, měla tato praxe i velmi praktické kořeny. V období středověkých poutí často poutníci přespávali přímo v chrámových lodích, mnohdy týdny bez možnosti osobní hygieny. V prostorách katedrály se proto koncentroval nepříjemný zápach, který bylo nutné nějak eliminovat. Právě použití kadidla mělo pomoci prostor provonět a vytvořit důstojnější prostředí pro liturgii. S rostoucím počtem poutníků, kteří do Santiaga přicházeli, bylo nutné vyvinout i odpovídající technické řešení. Výsledkem byla právě tato mimořádně velká kadidelnice, která se postupně stala jedním ze symbolů celého místa i samotné pouti. ⁶³⁾

Jaroslav (60 let, nevěřící z ČR) vzpomíná, jak jeho dcera během pouti projevovala velké nadšení:

„Dceru velice bavilo sbírat razítka do našeho poutního průkazu. Jakmile jsme vešli do nového města hned hledala kam by mohla dojít pro razítko. Na konci naší cesty jsme si rádi připomněli, jaké razítka a na jakých místech jsme dostali.“

Sbírání razítek je sice praktická záležitost, ale pro mnoho poutníků se z toho stává oblíbený rituál. Je to způsob, jak si cestu uchovat v paměti, sledovat svůj postup a zároveň si vytvořit osobní vzpomínky. U dětí to často přeroste v nadšený zvyk, který dodává každému dni konkrétní cíl.

Jak říká Radoslav (40 let, nevěřící z ČR), pro něj je největší odměnou samotná cesta:

„Rozhodně nešlo o cíl. Vracím se na pouť kvůli samotné cestě a užívám si vždy každý krok. Potkáváte neustále nové lidi, nová místa, nové ubytovny, bary, restaurace. To je na tom to krásné.“

I každodenní rytmus pouti se dá chápat jako určitý rituál. Ráno vstát, sbalit se a jít, krok za krokem a den za dnem. Opakování těchto jednoduchých činností přináší zvláštní klid a soustředění. I když to není náboženský rituál v tradičním smyslu, má to pro mnoho lidí vnitřní duchovní hodnotu.

Lurdy

Poutní místo Lurdy je charakteristické bohatým liturgickým a rituálním životem, který je hluboce zakořeněn v katolické tradici. Tyto rituály představují nejen součást bohoslužebného řádu, ale i rámec pro osobní duchovní prožitek, naději a symbolickou očistu.

Jedním z nejvýraznějších obřadů je večerní mariánské procesí se svícemi, konané denně od dubna do října. Po setmění se poutníci shromažďují u jeskyně zjevení a společně se svícemi procházejí svatyní až k bazilice. Tento rituál propojuje modlitbu, zpěv, ticho a světlo. Rituál tak vytváří silný kolektivní zážitek, který přesahuje jazykové i národní rozdíly a působí jako symbol jednoty a duchovní naděje.

Neméně významnou součástí pouti je eucharistická procesí, která se konají každé odpoledne a vrcholí adorací Nejsvětější svátosti. Obřad končí požehnáním, jež je tradičně udělováno nejprve nemocným poutníkům. Tento rituál zdůrazňuje přítomnost Krista v eucharistii a zároveň nese rozměr duchovní útěchy, přijetí a posílení.

Každodenní mše svatá je v Lurdech sloužena v několika jazycích, v kaplích a bazilikách po celém areálu. Představuje vrchol duchovní zkušenosti mnoha poutníků a je vnímána jako spojení osobní víry se společenstvím celosvětové církve. Zvláštní význam má mezinárodní mše, sloužená každou neděli a středu v podzemní bazilice sv. Pia X., které se účastní tisíce poutníků z celého světa.⁶⁴⁾

K nejsilnějším a nejvíce symbolickým rituálům patří kontakt s vodou z pramene, který je spojen s devátým zjevením Panny Marie Bernadettě. Poutníci mohou vodu pít, omývat si obličej a ruce, nebo se účastnit organizovaného rituálu omývání a ponoření v tzv. lurdských koupelích.⁶⁵⁾ Přestože lékařské studie nepotvrdily žádné léčivé vlastnosti vody, její význam zůstává především duchovní.⁶⁶⁾

Tento rituál se silně promítl i do výpovědi respondenta. Christine (43 let, katolička z USA) uvedla:

„Do ledové vody jdete jen s prostěradlem, v doprovodu dvou dobrovolnic. Vyšla jsem z vody suchá. Neměla jsem potřebu tomu rozumět, stačilo mi to přijmout.“

Výpověď Christine ukazuje transcendentní charakter tohoto prožitku. Víra sama vytváří zkušenost, která překračuje racionální vysvětlení. To, co Christine prožila, odpovídá výzkumu Rahtzové⁶⁷⁾, která popisuje zkušenosti poutníků v Lurdech jako „obtížně sdělitelné a emocionálně transformační“.

Pro věřící poutníky mohou být tyto obřady a rituály zdrojem hlubokého emocionálního a duchovního prožitku, který posiluje jejich náboženskou identitu. Pro nevěřící mohou představovat spíše kulturní či společenský zážitek. Kontakt s pramenem v Lurdech ukazuje, že význam rituálu nelze chápat pouze v rovině jeho údajné léčivé schopnosti, ale především jako symbolický a kulturní fenomén. Výpověď Christine ukazuje, že pramen může být vnímán různě. Věřící pramen mohou vnímat právě jako léčivý, pro nevěřící je spíše kulturním rituálem, který má hodnotu díky své atmosféře. Tento rozptyl interpretací ukazuje, že význam Lurd není jednotně sdílený, ale je konstruován v závislosti na individuálních očekáváních a sociokulturním kontextu poutníků.

Svatá Hora

Náboženské rituály tvořily nedílnou součást poutí na Svatou Horu u Příbrami. Mezi nejvýznamnější patřily hromadné poutní mše, svátost smíření a eucharistie, mariánská procesí a společné modlitby. Poutníci často přicházeli ve skupinách, které vedli duchovní, a během cesty se modlili a zpívali mariánské písně. Významnou roli sehrávala také úcta k Panně Marii Svatohorské, jejíž soška byla považována za prostřednici zázračných uzdravení. Během důležitých poutí byla tato soška slavnostně vystavována, součástí byly i korunovační slavnosti a udílení požehnání.

Součástí rituálního rámce byla důsledná účast na svátostech, přičemž důraz byl kladen na zbožný průběh slavností. Celý poutní provoz byl duchovně veden církevní správou, zejména jezuity, kteří usměrňovali liturgické dění a podporovali mariánskou úctu. Tyto náboženské úkony vytvářely stabilní a smysluplnou součást každé pouti a měly zásadní význam pro formování duchovní zkušenosti poutníků.⁶⁸⁾

Libuše (69 let, katolička z ČR) se zúčastnila ignaciánských duchovních cvičení, vedených jezuity:

„Nešlo jen o klasickou pouť, ale o celotýdenní duchovní soustředění, které zahrnovalo mlčení, přednášky, modlitbu i osobní rozjímání.“

Její výpověď ukazuje, že poutní rituály nejsou vnímány jen jako tradiční náboženské praktiky, ale mohou se stát i prostředkem hlubší duchovní obnovy a profesního růstu.

Ondřej (38 let, katolík z ČR) popisuje, že rituály na poutním místě pro něj byly zajímavé spíše z hlediska poznání a tradice:

„Zajímalo mě, jak rituály na poutním místě probíhají, a chtěl jsem si je prohlédnout a zažít na vlastní oči.“

Tento pohled ukazuje, že poutní rituály mají více vrstev významu, pro někoho jsou duchovním prožitkem, pro jiného kulturní a historickou zkušeností.

Výpovědi respondentů ukazují, že rituály na Svaté Hoře jsou vnímány rozmanitě, jedni je prožívají jako intenzivní duchovní obnovu, druzí je chápou spíše jako součást tradice a kulturní dědictví.

Modlitba, zpověď a mše představují tři základní náboženské prvky katolické poutní tradice. Modlitba slouží jako prostředek duchovního spojení s Bohem, zpověď umožňuje poutníkovi očistu od hříchů a přípravu na duchovní obnovu. Mše svatá pak vyjadřuje vrcholné společenství s Bohem skrze eucharistii. Tyto prvky hrají klíčovou roli v duchovním prožívání pouti a často tvoří její hlavní smysl.⁶⁹⁾

Santiago de Compostela

Na Svatojakubské pouti hrají modlitba, zpověď a mše různé role a každý poutník k nim přistupuje po svém. Modlitba je často přirozenou součástí cesty, mnozí se modlí při chůzi, v tichu rána nebo večer po dni na nohou. Umožňuje zastavení, zklidnění a často i vnitřní rozhovor, a to i u lidí, kteří běžně modlitbu nepraktikují.

Zpověď je možnost, kterou využívají hlavně věřící poutníci. Po cestě jsou kostely, kde je možné se vyzpovídat, a někteří tuto příležitost vnímají jako důležitý krok k osobní očistě nebo uzavření nějaké etapy. Je to hlubší, dobrovolný akt, který ale není nutnou součástí pouti.

Mše se během Svatojakubské pouti nekonají jen v cílové katedrále v Santiagu, ale i v menších kostelících podél celé trasy.⁷⁰⁾ Často jsou určeny přímo poutníkům a probíhají večer, kdy mají lidé po dni na cestě čas se zastavit. Bývají jednoduché, někdy vedené ve více jazycích nebo doprovázené krátkým slovem kněze k poutníkům. Takové bohoslužby mají pro věřící silný význam, ale často se jich účastní i ti, kdo původně na cestu vyrazili z jiných než náboženských důvodů.

Jak vzpomíná Václav (58 let, katolík z ČR), duchovní zastavení pro něj patřilo k nejsilnějším momentům na pouti:

„Na cestě jsem se pravidelně účastnil mší a modliteb - ráno před odchodem, někdy večer v menších kostelících. (…) V Santiagu jsem se účastnil poutní mše v katedrále a byť byla veliká a trochu turistická, byl jsem dojat.“

Je vidět, že mše mohou být na pouti důležitým duchovním zastavením. Zvlášť ty malé a tiché po cestě, kde je jen pár lidí a klidná atmosféra, mají často silnější dopad než velká slavnost v cíli. A přesto i ta závěrečná mše v katedrále může být pro někoho velmi emotivní.

Pavel (32 let, nevěřící z ČR) měl se mší v Santiagu naopak jinou zkušenost:

„Na druhou stranu katolická mše v Santiagu mi potvrdila, že organizovaná stránka náboženství nebude pro mě.“

Z téhle výpovědi je naopak cítit, že i když je mše v Santiagu považována za vrchol pouti, nemusí to tak vnímat každý. Pro některé je totiž mnohem silnější to, co prožili cestou, chvíle ticha, vnitřní rozhovory nebo obyčejná lidská setkání.

Lurdy

Lurdy jsou nejen místem tělesného uzdravení, ale jsou i prostorem vnitřní proměny a duchovní očisty. V centru této zkušenosti stojí tři základní pilíře katolické spirituality – modlitba, zpověď a mše svatá. Jejich role se v Lurdech vzájemně doplňuje a vytváří hluboký liturgický a existenciální rámec celé poutní zkušenosti.

Modlitba je přítomná ve všech částech poutního programu. V osobní tiché kontemplaci u jeskyně zjevení, při společném růženci během mariánských procesí, během mší i v prostoru adorace. Pro mnohé poutníky je modlitba prvním a nejpřirozenějším krokem k duchovnímu zklidnění.

Jak popisuje Christine (43 let, katolička z USA): „Modlím se denně, ale v Lurdech jsem modlitbu prožila jinak. Nešlo jen o slova, ale o to celkové prostředí, které modlitbu neslo.“

Mše svatá je považována za středobod poutního dne. Každodenní bohoslužby v různých jazycích, konané v kaplích, bazilikách a na volných prostranstvích, poskytují poutníkům příležitost ke společnému slavení víry. Vrcholem bývá mezinárodní mše, která zdůrazňuje jednotu věřících z různých částí světa a univerzálnost katolické církve. Mše propojuje duchovní, liturgickou i komunitní rovinu a pro mnohé je vrcholem celé pouti. Význam mše je zdůrazněn i v mariologickém kontextu. Podle tradice to byla právě Panna Maria, kdo připravil Bernadettu na její první svaté přijímání, čímž ukázala na eucharistii jako na „zdroj a vrchol všeho křesťanského života“.

Pro Adama (35 let, nevěřící z USA), který věřícím není, byla účast na mezinárodní mši přesto silným zážitkem: „Bylo fascinující vidět tisíce lidí z různých koutů světa, jak společně zpívají a reagují na slova kněze, i když každý mluví jiným jazykem. Celkově ta atmosféra byla opravdu až zvláštně nepopsatelná.“

Christine zkušenost s modlitbou a Adamova participace na mši opět potvrzuje zjištění Rahtzové⁷¹⁾. Poutníci často vnímají mši nebo modlitbu v Lurdech jako intenzivnější právě díky jedinečné atmosféře, která propojuje osobní kontemplaci s kolektivní zkušeností tisíců dalších hlasů a gest víry.

Zpověď má v Lurdech zvláštní postavení jako svátost smíření a duchovní uzdravení. Mnozí poutníci právě zde poprvé po letech přistupují ke zpovědi, nebo se k ní vracejí s novým porozuměním. Poutníci jsou zváni ke kapli smíření, kde jsou po celý rok přítomni kněží, připravení naslouchat a vést každého jednotlivce tímto osvobozujícím procesem. Zpověď zde není vnímána jako formální úkon, ale jako osobní setkání s milosrdným Bohem, který odpouští a pomáhá člověku začít znovu.⁷²⁾

Rituál zpovědi v Lurdech zahrnuje:

• uvítání a otevřený rozhovor s knězem
• díkůvzdání i pojmenování viny
• vyjádření lítosti a předsevzetí změny
• udělení rozhřešení (absoluce), které poutník přijímá s modlitbou a znamením kříže

Pokud si poutník neví rady, může nejprve navštívit tzv. poslouchací místo (listening post), kde mu je nabídnuto naslouchání, podpora a případně i příprava ke zpovědi. Celý proces je veden s ohledem na individualitu, duchovní stav i obavy jednotlivce.

Modlitba, mše a zpověď v Lurdech nevystupují jako oddělené prvky, ale tvoří duchovní celek, který umožňuje poutníkovi prožít svou víru nebo hledání v různých podobách. Pro věřící znamenají cestu k obnově a smíření, pro hledající pak otevřenost vůči transcendentnímu rozměru existence. Lurdy se tak ukazují jako místo, kde se tradice katolické víry setkává s osobními příběhy poutníků, a kde i nevěřící nacházejí hodnotu v prožitku jednoty a sdílené atmosféry.

Svatá Hora

Na poutních místech, jako je Svatá Hora, hrají mše, modlitba a zpověď velmi důležitou roli. Každá z těchto duchovních praktik má svůj specifický význam a dohromady tvoří základní pilíř celé poutní zkušenosti. Mše svatá bývá často vnímána jako vrchol celého poutního dne. Poutníci se jí účastní nejen kvůli samotné liturgii, ale i kvůli prožitku sounáležitosti s ostatními věřícími. Skrze slavení eucharistie se posiluje jejich víra, prohlubuje vztah s Kristem a dochází k duchovní obnově.

Modlitba provází poutníky během celé pouti, ať už jako tichá osobní modlitba, společný růženec, liturgie hodin nebo třeba adorace Nejsvětější svátosti. Zvlášť růženec má na mariánských poutních místech důležité místo, protože věřící při něm rozjímají o událostech ze života Ježíše a Marie. Modlitba tak pomáhá navodit vnitřní klid a soustředění, které k pouti neodmyslitelně patří.

Zpověď bývá na poutích vnímána jako důležitý moment duchovního očištění. Mnoho lidí ji chápe jako přípravu na hlubší prožití eucharistie. Možnost svátosti smíření bývá na Svaté Hoře pravidelně dostupná, často i během poutních slavností.

Celkově se dá říct, že mše, modlitba a zpověď nejsou na pouti jen jednotlivé rituály, ale navzájem se doplňují a společně vytvářejí prostor pro vnitřní ztišení, duchovní růst a hlubší prožitek víry.⁷³⁾

Ondřej (38 let, katolík z ČR) říká, že pro něj byla hlavní samotná návštěva místa a jeho prohlídka:

„Bral jsem to hlavně jako návštěvu zajímavého místa. Cesta k němu byla příjemná, ale pro mě byl důležitější samotný cíl, vidět Svatou Horu a její atmosféru.“

Jeho výpověď ukazuje, že i když se účastnil duchovních prvků pouti, vnímal spíše kulturní a historický rámec než hluboký duchovní rozměr.

Alexia (20 let, nevěřící z ČR), i když nebyla klasickým poutníkem, prožila duchovní impulzy během návštěvy:

„Měla jsem čas přemýšlet o sobě a najít klid. Možná mi to i otevřelo oči, jak důležitá může být víra.“

Tento výrok naznačuje, že poutní místo může působit i na nevěřící, poskytuje prostor pro sebereflexi, hledání klidu a nový pohled na duchovní rozměr života.

Libuše (69 let, katolička z ČR) vyzdvihuje roli strukturované modlitby v rámci duchovních cvičení:

„Díky vedení jsme se seznámili s formou exercicií, které umožnily hlubší duchovní vhled.“

Její zkušenost ukazuje, že systematická duchovní praxe pomáhá poutníkům lépe porozumět víře a přináší jim hlubší duchovní růst.

Výpovědi respondentů potvrzují, že role modlitby, zpovědi a mší je na Svaté Hoře zásadní. Zatímco pro věřící poutníky jde o klíčové prvky duchovní obnovy, pro nevěřící mohou představovat prostor pro vnitřní ztišení a sebereflexi. Tím se ukazuje, že duchovní praktiky oslovují různé skupiny lidí a dávají pouti univerzálnější rozměr.

Symboly hrají při poutích zásadní roli. Slouží jako vizuální i rituální prostředky, které poutníkům zprostředkovávají duchovní zkušenost a dodávají celé cestě hlubší smysl. Připomínají zázraky, historické události nebo osoby spojené s místem a často fungují jako orientační body, jak ve fyzickém, tak v duchovním prostoru. Symboly poutních míst nejsou omezeny pouze na náboženské předměty, zahrnují i stavby a samotnou krajinu, například kaple, schodiště, křížové cesty či prameny. Významnou roli sehrávají také předměty nesené poutníky například mušle na Svatojakubské cestě, světlo a voda nebo konkrétní zpodobnění Panny Marie. V této části se zaměříme na to, jaké symboly jsou s našimi vybranými místy spojeny a jaký je jejich význam v rámci dané poutní tradice.⁷⁴⁾

Santiago de Compostela

Svatojakubská pouť je bohatá na symboly, které poutníky provázejí jak na praktické, tak duchovní úrovni. Nejdůležitějším z nich je mušle hřebenatka, která se po staletí stala univerzálním znakem poutníků i samotné cesty. Poutníci si ji často připevňují na batoh nebo oděv. Mušle symbolizuje jednotu, neboť její rýhy směřují z různých míst k jednomu bodu, stejně jako jednotlivé trasy Camina vedou k hrobu svatého Jakuba. V minulosti sloužila také prakticky k nabírání vody nebo jídla.

Důležitým orientačním symbolem je žlutá šipka. Objevuje se po celé trase na kamenech, stromech či zdech a poutníkům ukazuje správný směr. Její přítomnost vytváří pocit bezpečí, jistoty a potvrzení, že člověk kráčí po správné cestě. Vedle šipek se jako orientační značka často používá i symbol mušle, která může být zabudovaná přímo do omítky domů nebo vsazena do dlažby na zemi. I tato nenápadná vodítka připomínají, že člověk je součástí širší poutní tradice a že cesta má hlubší smysl.⁷⁵⁾

Neodmyslitelnou součástí výbavy každého poutníka je také poutnický pas, takzvaný credencial. Ten slouží k zaznamenávání ušlé cesty pomocí razítek z kostelů, ubytoven nebo kaváren. Je vnímán nejen jako praktický doklad, ale také jako osobní památníček cesty. Spolu s ním poutníci často nosí i jednoduchou brašnu nebo kapsu, kde mají pas uložený, chráněný před počasím a stále při ruce. Tradičním prvkem je i poutnická hůl, která poskytuje oporu při chůzi a zároveň připomíná historickou tradici středověkých poutníků. Často bývá doplněna vysušenou tykví, která dříve sloužila k přenášení vody. Dnes má spíše symbolický charakter a navazuje na tradice sdílení a skromnosti.⁷⁶⁾

Václav (58 let, katolík z ČR) popisuje, že na jeho cestě hrály symboly významnou roli:

„Silné symboly mě provázely všude - mušle sv. Jakuba na batohu, hůl, kameny, které člověk nese a pak je odloží jako symbol hříchu nebo břemene. V Santiagu jsem nechal jeden takový kámen položený u kříže. I ten akt měl pro mě hluboký význam, jako by něco ve mně zůstalo na té cestě a já mohl jít dál lehčí.“

Poutní symboly nejsou jen vizuální značení nebo tradice, ale mohou mít silný vnitřní přesah. Mušle, hůl nebo kámen získávají během cesty osobní význam, nesou s sebou vzpomínky, myšlenky nebo pocity. Takové drobné symboly dodávají cestě hloubku a pomáhají uzavřít to, co bylo.

Jaroslav (60 let, nevěřící z ČR) s úsměvem vypráví, jak se na cestě mohl spolehnout na jednoduché značení:

„Líbilo se mi, jak byla cesta krásně značená a nemuseli jsme vůbec koukat do navigace. Byly momenty, kdy jsme si říkali, jestli jdeme správně, ale pak se nám objevila na cestě další značka, která nám ukázala, že ano.“

Značky na cestě jsou často i psychickou oporou. V momentech nejistoty připomínají, že jsme na správné cestě, doslova i obrazně. I tohle může být pro poutníka důležitý symbol něčeho, co dodává jistotu, uklidní nebo povzbudí pokračovat dál.

Lurdy

Lurdy představují poutní místo, jehož silný duchovní i kulturní význam je podpořen symboly, které se v místě opakovaně objevují v rituální i každodenní podobě. Tyto symboly připomínají zjevení Panny Marie Bernadettě Soubirous a zároveň vytvářejí rámec pro konkrétní projevy zbožnosti. Na základě analýzy materiálů lze mezi klíčové symboly poutního místa Lurdy zařadit jeskyni, vodu, svíce, růženec a procesí. Každý z těchto symbolů má své pevné místo ve struktuře poutě i v prožívání jednotlivých účastníků.⁷⁷⁾

Jeskyně Massabielle je centrálním místem lurdského areálu a zároveň nejvýraznějším symbolem celého poutního místa. Podle tradice zde v roce 1858 došlo k osmnácti zjevením Panny Marie. Jeskyně je vnímána jako místo, kde se člověk může přiblížit božskému. Dotýkání se skály, tichá modlitba i prosté zastavení se zde symbolizují pokoru, vděčnost a víru.

Všichni respondenti, kteří navštívili Lurdy, byli u Massabiellské jeskyně. Christine po doteku Grota prožívá dojetí, Adam je naopak fascinován chováním věřících vůči posvátnému místu. (viz Náboženský a kulturní význam Lurd)

Anna (26 let, nevěřící z Německa) návštěvu jeskyně prožívá pouze z kulturního hlediska a pozoruje Grotu z dálky:

„Hlavním bodem školního výletu do Lurd byla jeskyně. Nechtěla jsem jít až úplně blízko, protože nejsem věřící, bylo by to neuctivé k lidem, kteří se u té jeskyně modlili.“

Massabiellská jeskyně je hlavním cílem poutníků v Lurdech a zároveň nejznámějším symbolem celého areálu. U Christine vyvolala hluboké emoce a posílila její víru, zatímco Adam i Anna ji vnímali spíše z pozice pozorovatelů jako kulturní obohacení. Z výpovědí vyplývá, že jeskyně Massabielle je jednoznačně nejznámějším místem a hlavním symbolem Lurd.

Pramen vody, který Bernadetta objevila během devátého zjevení, je v Lurdech vnímán jako prvek očisty a naděje. Voda se používá při omývání, pití a také při koupelích. Lidé si ji často odvážejí domů v lahvičkách jako připomínku pouti a jako ochranný prostředek v čase nemoci nebo duchovní potřeby.

Christine (43 let, katolička z USA) se zúčastnila jedné koupele a popisuje její průběh. (viz Náboženské obřady a rituály Lurd)

Christine zdůrazňuje neobvyklý průběh rituální koupele. Její prožitek „suchého těla po vystoupení z vody“ vnímala jako znamení, které posilovalo víru v nadpřirozený účinek pramene. Tento osobní zážitek potvrzuje literární interpretaci vody jako symbolu očisty a naděje, ale zároveň ukazuje, že poutníci ji prožívají nejen jako rituál, ale i jako silný zážitek, který posiluje jejich duchovní zkušenost.

Svíce patří k nejviditelnějším projevům zbožnosti v Lurdech. Jsou zapalovány jednotlivci i skupinami jako výraz modlitby, prosby nebo vděčnosti. Plamen svíčky je chápán jako symbol světla ve tmě, víry i trvalé přítomnosti Boha. Svíce doprovází poutníky po západu slunce při procesích nebo v kaplích po celém areálu.

Ačkoli respondenti tento symbol přímo nezmiňovali, z literatury i z pozorování je zřejmé, že zapalování svící patří k nejsilnějším vnějším projevům zbožnosti. Svíce tak dávají poutníkům možnost vyjádřit prosbu či poděkování.

Růženec představuje v Lurdech důležitý prvek mariánské úcty a každodenní modlitební praxe. V rámci poutního programu se pravidelně konají růžencová procesí, při kterých se věřící společně modlí. Modlitba růžence je zde chápána jako prostředek ztišení, soustředění a prohloubení osobního vztahu k Bohu.

Respondenti růženec ve svých výpovědích nezmiňovali, v poutním programu má ale nezastupitelné místo. Společná modlitba růžence zdůrazňuje mariánský charakter Lurd. Růženec tak funguje jako duchovní kotva, která poutníka propojuje s ostatními i s tradicí mariánské úcty.

Procesí, především večerní světelná mariánská procesí, jsou výrazným prvkem poutní tradice v Lurdech. Každý večer se shromažďují tisíce lidí se zapálenými svícemi a společně kráčejí v modlitbě a zpěvu. Procesí vyjadřuje jednotu věřících, společnou víru i veřejné vyznání náboženské identity. Symbolicky ztělesňuje cestu fyzickou i duchovní, kterou poutník během své návštěvy prochází.

Procesí představují vrchol poutního dění a svou formou přesahují individuální rovinu zbožnosti. Přestože se k nim respondenti přímo nevyjádřili, jejich význam je patrný z pozorování i z literatury. Kolektivní pohyb, zpěv a světelný efekt tisíců svící vytváří silný symbol jednoty věřících a veřejného vyznání víry. Procesí zároveň ztělesňuje cestu fyzickou i duchovní, kterou poutník v Lurdech absolvuje.

Každý z uvedených symbolů má v Lurdech nejen liturgický, ale také silně osobní význam. Nejsou to pouhé vnější znaky, ale prostředky, skrze které může poutník vyjádřit víru, hledání, úctu nebo vděčnost. Právě propojení fyzického prostoru s těmito symbolickými prvky tvoří charakteristický duchovní rámec tohoto poutního místa.

Svatá Hora

S poutními tradicemi na Svaté Hoře jsou spojeny výrazné symboly, které mají duchovní i historický význam. Jedním z nejdůležitějších je soška Panny Marie, která je považována za ochránkyni poutníků a podle tradice stála u zázračného uzdravení slepého muže, právě tímto příběhem byla zahájena poutní tradice na Svaté Hoře. Soška se tak stala symbolem naděje, víry a uzdravení, a právě k ní směřují kroky poutníků.

Dalším důležitým symbolem je poutní stezka jako cesta víry, na níž poutník nejen fyzicky překonává vzdálenost, ale zároveň prochází vnitřní proměnou. Tento symbolický význam pouti se odráží v duchovním zrání poutníka, který skrze cestu nachází klid, vděčnost a často i smíření se sebou samým.

Svatohorské kaple, které lemují cestu, připomínají čtrnáct zastavení a odkazují na symboliku křížové cesty. Také křížek u cest je chápán jako důležitý symbol víry a zastavení na duchovní cestě.

V plánu je zavedení poutnického pasu („Klíčenky“), do něhož by si poutníci mohli sbírat razítka na jednotlivých zastávkách. Tento prvek by měl zdůraznit duchovní i paměťový význam poutě a vytvořit z ní hlubší zkušenost.⁷⁸⁾

Libuše (69 let, katolička z ČR) ve své výpovědi konkrétně zmiňuje spojení se zázračným uzdravením prostřednictvím vody:

„I na této hoře byla zaznamenána uzdravení po omytí ve studánce se zázračnou vodou.“

Její výpověď ukazuje, že voda je na poutním místě chápána jako symbol očisty, naděje a duchovní proměny, který doplňuje mariánskou úctu a symboliku ochrany.

Ondřej (38 let, katolík z ČR) o symbolech nemluví přímo, ale v jeho výpovědi je zřejmé, že architektura a celkový prostor chrámu pro něj mají hluboký význam:

„Architektonicky je to působivé, ale není to kýč. Všechno dohromady, chrám, nádvoří, ticho, vytváří místo, kde se člověk snadno ztiší.“

Pro něj je symbolem samotné uspořádání prostoru, který působí jako brána k duchovnímu ztišení.

Alexia (20 let, nevěřící z ČR) zase silně vnímá historickou a paměťovou rovinu místa:

„Člověk si tam uvědomí, kolik generací před ním tím místem prošlo.“

Tento výrok ukazuje, že symbolem může být i samotná kontinuita tradice, přítomnost minulých generací a vědomí, že poutní místo má hlubokou historii, která sahá za hranice osobní zkušenosti.

Výpovědi respondentů potvrzují, že symboly na Svaté Hoře mají mnohovrstevný význam, od mariánské sošky a vody jako prostředku duchovní obnovy, přes architekturu a uspořádání areálu, až po historickou paměť poutního místa. Tyto prvky propojují víru, tradici i osobní zkušenost poutníků.

Práce se zabývala rozdíly mezi třemi poutními místy Santiago de Compostela, Lurdy a Svatá Hora a ukázala, že každé z nich nabízí jiný druh náboženského i kulturního zážitku. Závěry vycházejí ze čtyř výzkumných podotázek, na které bylo možné odpovědět na základě praktické části práce.

Náboženský a kulturní význam poutních míst se výrazně liší. Santiago de Compostela je vnímáno jako duchovní cesta, někteří poutníci sem jdou z víry, jiní kvůli hledání klidu, rovnováhy nebo osobního růstu. Význam pouti tak přesahuje víru v tradičním smyslu. Naproti tomu Lurdy zůstávají silně náboženským místem. Poutníci sem přicházejí s prosbou o uzdravení nebo duchovní posilu, ať už jde o fyzické nemoci nebo vnitřní bolesti. Svatá Hora je spíše místem tradice a národní identity.

Rozmanitost těchto míst se odráží také v jejich obřadech a rituálech. V Santiagu se rituály utvářejí během cesty. Razítkování do credencialu, každodenní rytmus a slavnostní mše v cíli se stávají součástí osobního příběhu poutníka. Lurdy jsou plné organizovaných rituálů, večerní procesí se svícemi, omývání vodou z pramene nebo mezinárodní mše v podzemní bazilice. Tyto rituály vytvářejí silnou atmosféru sdílené víry. Na Svaté Hoře jsou rituály úzce spojené s mariánskou úctou, lidé se účastní poutních mší, zpěvů a slavnostních průvodů.

Modlitba, zpověď a mše mají na jednotlivých místech různou roli. V Santiagu se s nimi poutníci setkávají přirozeně, ale nejsou pro každého středobodem cesty. Pro někoho je dostačující jen krátké zastavení v tichu kaple, jiný zas vyhledává mši nebo využije příležitosti ke zpovědi. V Lurdech tvoří modlitba a mše základ celého poutního dne. Zpověď zde lidé často vnímají jako vnitřní očistu, místo, kde mohou začít znovu. Na Svaté Hoře jsou tyto prvky tradičně vnímány jako součást každé pouti. Zpověď, modlitba i mše zde mají pevné místo a propojují věřící s duchovní tradicí místa.

Symboly jednotlivých poutních míst hrají důležitou roli v tom, jak poutníci prožívají svou cestu. V Santiagu je nejznámějším symbolem mušle svatého Jakuba, kterou poutníci nosí na batohu a často ji potkávají na kamenech nebo zdech podél trasy. Připomíná jim nejen směr, ale také jejich spojení s ostatními poutníky a vnitřní proměnu, kterou během cesty zažívají. V Lurdech jsou výraznými symboly voda, svíce, růženec a jeskyně zjevení. Tyto prvky mají hluboký duchovní význam a oslovují nejen věřící, ale i ty, kteří na místo přicházejí z kulturního nebo osobního zájmu. Na Svaté Hoře se hlavní pozornost poutníků soustředí na sošku Panny Marie, která je pro mnohé symbolem ochrany, útěchy a naděje. Důležitým symbolem je i samotná cesta do kopce, kterou lidé vnímají nejen jako fyzickou námahu, ale také jako tiché putování k něčemu vyššímu.

Z pozorování i výpovědí poutníků je zřejmé, že poutnictví v dnešní době není jen otázkou víry. Je to cesta, na kterou se lidé vydávají z různých důvodů, někteří hledají Boha, jiní klid, uzdravení nebo jen chtějí jít chvíli sami se sebou. Přesto mají všechna tři místa něco společného, nabízejí prostor, kde se člověk může zastavit, nadechnout a vnímat věci jinak než v běžném životě.

Autor neuveden. Confessions. Online. Lourdes Sanctuaire. Dostupné z: https://www.lourdes-france.com/en/day-pilgrims/confessions/. [cit. 2025-08-06].

Autor neuveden. Drinking the water and washing in it. Online. Lourdes Sanctuaire. Dostupné z: https://www.lourdes-france.com/en/day-pilgrims/the-water/. [cit. 2025-08-06].

Autor neuveden. Poutě na Svatou Horu znovu ožívají. Online. Dostupné z: https://www.brdyapodbrdsko.cz/blog/clanek/poute-na-svatou-horu-znovu-ozivaji. [cit. 2025-08-07].

Autor neuveden. The Botafumeiro: Origin and function. Online. 2021. Dostupné z: https://www.alberguesdelcamino.com/en/2021/11/09/the-botafumeiro-origin-and-function/. [cit. 2025-08-05].)

Autor neuveden. The five special signs of Lourdes and their representations. Online. Lourdes giftshop. 26/03/2025. Dostupné z: https://www.lourdes-giftshop.com/blog/569-the-five-special-signs-of-lourdes-and-their-representations.html?srsltid=AfmBOoo9m0fNAmGWd0F9IWWmpo-QYzt3Erb_MNzwi5657JBYc1rmJk2r. [cit. 2025-07-30].

Autor neuveden. The Processions. Online. Lourdes Caur des Pyrénées office de tourisme. 2019. Dostupné z: https://en.lourdes-infotourisme.com/explore/have-a-spiritual-experience/explore-the-sanctuary/the-unmissables/the-processions/. [cit. 2025-08-06].

BLAŽKOVÁ, Lenka. Světské aspekty poutí na Svatou Horu 1650–1950. Online. 2013. Dostupné z: https://www.vcm.cz/documents/198/blazkova_vcsh23_2013.pdf. [cit. 2025-08-07].

BOLDY, František. Svatá Hora. Online. Dostupné z: https://svata-hora.cz/wp-content/uploads/sh2019_1-sm.pdf. [cit. 2025-08-07].

EL-GOHARY, Hatem; EDWARDS, David John a EID, Riyad. Global Perspectives on Religious Tourism and Pilgrimage: Catholic Pilgrimage in Europe: Contemporary Traditions and Challenges. IGI Global, 2018. Dostupné také z: https://www.researchgate.net/publication/338353597_Catholic_Pilgrimage_in_Europe_Contemporary_Traditions_and_Challenges

FRANÇOIS, Bernard. The Lourdes Medical Cures Revisited. Online. Journal of the History of Medicine and Allied Sciences. 2012, roč. 2014, č. 69, s. 153-157. Dostupné z: https://doi.org/https://doi.org/10.1093/jhmas/jrs041. [cit. 2025-08-27].

HARRIS, Ruth. Lourdes: Body And Spirit in the Secular Age. Penguin UK, 2008. ISBN 9780141889900. Dostupné z: https://archive.org/details/lourdes00ruth/page/4/mode/2up. [cit. 2025-08-07].

JÖCKLE, Clemens. Online. Slavná poutní místa: sto nejslavnějších poutních míst. Kostelní Vydří: Grafoprint-Neubert, 1997, ISBN 80-7192-153-X. Dostupné z: https://ndk.cz/view/uuid:f3fc9e10-c0a6-11e3-aec3-005056827e52?page=uuid:f81456d0-d34a-11e3-bb44-5ef3fc9bb22f. [cit. 2025-7-28].

KOSÍK, Štěpán; VIMR, Vladimír a UBIETO ARTETA, Antonio. Dějiny Španělska. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-117-4.)

LIRO, Justyna; SOŁJAN, Izabela a BILSKA-WODECKA, Elzbieta. Symbolic Religious Landscape: Religious and Patriotic Symbolism in the Pilgrimage Centres in Poland. Faculty of Geography and Geology, Institute of Geography and Spatial Management, Jagiellonian University, 2023. Dostupné také z: https://www.mdpi.com/2077-1444/14/1/33

LIUTIKAS, Darius. Creating the Sacred Landscape. Online. 2025. ISBN 9783031862328. Dostupné z: https://content.e-bookshelf.de/media/reading/L-26022145-9791046dde.pdf. [cit. 2025-07-29].) Mass on The Way. Online. Dostupné z: https://oficinadelperegrino.com/en/preparation/mass-on-the-way/. [cit. 2025-08-06].)

RAHTZ, Emmylou. Transcendent Experiences Among Pilgrims to Lourdes: A Qualitative Investigation. Online. Journal of Religion and Health. 2021, č. 60(1), s. 3793-3797. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10943-021-01306-6. [cit. 2025-08-25].

ŠKVÁROVÁ, Veronika a ŠKVÁROVÁ, Jitka. Turistický průvodce po poutní cestě do Santiaga de Compostela. Brno: Tribun EU. ISBN 978-80-7399-555-3.)

ŠTĚPÁNEK, Pavel. Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a umění. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. ISBN 978-80-244-2084-4.

VRABEC, Pavel. Liturgie a lidová zbožnost na mariánském poutním místě. Svatá Hora, Litmanová. Online. Praha: UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA, 2013. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/57585/BPTX_2011_2_11260_0_263400_0_126088.pdf. [cit. 2025-08-07].

otazky_pro_respondenty.pdf

https://sites.google.com/view/nabozenskaturistikavevrope/domovsk%C3%A1-str%C3%A1nka

Počet shlédnutí: 701