V dalekém Turkestánu: život mezi muslimy

German Jantcen

В далёком Туркестане: жизнь среди мусульман
Герман Янтцен

Moje cesta k tomuto mimořádnému dílu začala v Talaské oblasti Kyrgyzstánu v roce 2010, kdy jsem pátral po potomcích Němců, kteří zde kdysi žili. V době před rozpadem Sovětského svazu žilo v Kyrgyzstánu téměř 200 000 Němců a dokonce i první kyrgyzský prezident zvažoval možnost určité autonomie pro německou komunitu. Přestože většina Němců nakonec přesídlila do Německa, jejich tradice – protestantská i katolická – v Kyrgyzstánu stále žije.

Při své práci jsem obdržel knihu původně napsanou v němčině a přeloženou do ruštiny, z níž vznikl tento český překlad. Kniha odhaluje život mennonitů, jedné specifické skupiny německých osadníků, kteří se usadili v Střední Asii a prokázali schopnost přežít i v obtížných podmínkách. Poutavě popisuje jejich zápas s bolševickým terorem i pozdější život v západní Evropě.

Ústředním hrdinou knihy je mennonita German Jantcen, jehož neochvějná důvěra v Boha ho provázela v nespočetných zkouškách. Přestože jsem katolík a Jantcen je protestant, obdivuji jeho oddanost a životní cestu. Jeho příběh je nejen svědectvím o síle víry, která může inspirovat k úžasným činům, ale také ukázkou toho, jak víra může být zdrojem síly v těžkých chvílích.

Kniha však obsahuje i momenty, které vyzývají k zamyšlení, zejména Jantcenovu kritiku katolických tradic. Například jeden z příběhů ukazuje katolíka, který našel klid až po přímém obrácení k Ježíši Kristu, bez pomoci Panny Marie. Přestože protestanti často opomíjejí úlohu svatých a Panny Marie, tento postoj nemá pevný biblický základ. Ježíšova matka sehrála klíčovou roli při jeho prvním zázraku v Káně (Jan 2:1-11), což ukazuje, že Bůh jedná skrze prostředníky. Panna Maria není vykupitelkou, ale je mocnou pomocnicí u Boha a společně se svatými tvoříme jedno společenství, kde mohou svými přímluvami pomáhat.

Jantcen sám byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi, když pomáhal druhým nacházet víru. Proč by tedy svatí nebo Panna Maria, která při Zvěstování přijala plnost Ducha svatého (Lukáš 1:35), nemohli být takovými pomocníky? Navíc andělé, často zmiňovaní v Bibli, také plní roli Božích poslů a ochránců (Žalm 91:11). Jejich existence potvrzuje, že Boží pomoc může přicházet skrze různé prostředníky.

Co bych však rád čtenářům zdůraznil, je Jantcenova hluboká víra. Je to příklad, ze kterého se můžeme učit, ať jsme katolíci nebo protestanti. Tato víra mu nejen umožnila překonat obtížné životní zkoušky, ale také zažít opravdové zázraky – stejně jako těm, které na svých misiích potkával.

Katolická tradice někdy opomíjela důležitost Písma a v tomto ohledu si katolíci mohou vzít příklad z protestantské úcty k Božímu slovu a jeho pravidelnému čtení.

„Pan Ivanov“, „ruský stařík“, „otec Jantcen“ – tak mu s láskou říkají Holanďané, mezi nimiž stále slouží jako evangelista a duchovní pastýř, i když už je ve svých pozdních letech. Život Germana Jantzena (nar. 1866) byl v minulosti mimořádně pestrý.

Už ve 14 letech se spolu s velkou skupinou věřících mennonitů vydal na náročnou a nebezpečnou cestu do pouští Střední Asie. Utíkali před ruskou vojenskou službou. Na rozdíl od mnohých, kteří tehdy volili Ameriku, věřili, že antikrist povstane na Západě. Pro ně měl Bůh za horami Ťan-Šanu připravené bezpečné místo pro svoji nevěstu – Církev.

Později u dvora chivského chána získává Jantcen přezdívku „Jaman-aga“. Už v sedmnácti letech ovládá uzbecko-turecký jazyk tak dobře, že si ho chán bere za tlumočníka. Když později slouží jako lesník v carských službách, dokáže se v přestrojení za Tatara s velkým úsilím postavit proti povstání Kazachů, kteří plánovali vyvraždit všechny Evropany.

Rostoucí počet ruských úředníků se ho však snaží poslat na Sibiř. Prožívá i další krvavá povstání. Přestože Jantcen odevzdal svůj život Pánu již v mládí, dlouho zůstává vzdorovitý a neochotný, dokud se nakonec nepřipraví na to, stát se misionářem mezi místními muslimy. Jeho službu přeruší až bouřlivé události Říjnové revoluce roku 1917.

Ještě před revolucí, když opět propukají nepokoje a Kyrgyzové zabíjejí tisíce Rusů a pálí jejich domy, má k němu vzbouřenci takovou důvěru, že za ním přicházejí pro radu. A opět se mu podaří zabránit dalšímu krveprolití. Důvěřují mu i jeho vlastní lidé – mennonité. Vybrali si ho jako svého delegáta a okresního komisaře do nové sovětské vlády, kde se jako křesťan ocitá v nesmírně těžké situaci.

Třikrát je odsouzen k smrti, ale pokaždé se díky Boží pomoci vyhne popravě. Jeho život plný dobrodružství je vůbec pozoruhodně poznamenán Božím vedením a láskou, která ho, stejně jako jeho Mistra, přivedla k lidem, kteří potřebují spásu. Jako jeden z prvních misionářů vykonal jedinečnou průkopnickou práci mezi muslimy Střední Asie. Jeho osobní svědectví života v knize, která je před námi, se tak konečně dostává do rukou širšího okruhu čtenářů.

Christian Schmidt  

Dům mých rodičů stál v Hanzau, vesnici na Traktu v Samařské gubernii v Rusku. Zde jsem se narodil 28. května 1866 a zde jsem žil až do svých 14 let. Můj otec se jmenoval German Jantcen a matka byla Kornelie Jantcenová, rozená Hornová. Bylo nás celkem šest dětí: dvě sestry a čtyři bratři. Já jsem byl nejstarší z bratrů, o tři roky mladší než moje sestra Marie. Po nás, bratrech, se narodila ještě sestra Kornelie.

Moje matka byla podle mého názoru tou nejlepší ženou na světě. Nikdy jsem ji neviděl rozhněvanou. Byla velmi pracovitá a pečovala o domácnost s pomocí dvou služebných. Často zpívala svým krásným, jemným hlasem. Co otec často nedokázal svou přísností získat od nás, neposlušných chlapců, toho matka dosáhla svou mírnou láskou.

Naše hospodářství prosperovalo. Otec měl asi 18 hektarů půdy. Zemědělství se tehdy provozovalo ve velkém měřítku. K našemu statku patřil velký mlýn, který pracoval nepřetržitě. Obsluhoval ho speciálně vyškolený mlynář z Pruska, kterému otec postavil vlastní domek blízko vesnice a dal mu ještě jeden hektar půdy, aby si ji mohl sám obhospodařovat.

Protože jsme patřili mezi majetné rodiny, všechna stavení kromě sýpky byla z pálených cihel. Za domem byl velký sad, který přiléhal k malému lesíku, dosahujícímu k řece Tarlik.

Vesnice Hanzau se nacházela v údolí chráněném před silnými zimními vichřicemi.

Na statku pracovali tři zaměstnanci, Rusové z Penzy. Otec je najal především proto, abychom se dobře naučili rusky. Bylo to velkou výhodou pro otce i pro nás, děti. Ruštinu jsme se naučili rychle, protože dětem to jde snáze než dospělým.

Pokud si pamatuji, byl náš otec vždy předsedou naší volosti či okruhu, který tvořilo deset mennonitských vesnic. Otec tedy často nebyl doma a trávil mnoho času správou kolonie v Keppentalu, který ležel dva kilometry od Hanzau.

Od šesti let jsme začali chodit do školy. Naším učitelem byl German Bartsch. Od jedenácti do čtrnácti let jsem navštěvoval obecní školu v Keppentalu. Poté v našem životě nastaly velké změny.

Kdysi byli mennonité pozváni z Pruska ruskou vládou k osídlení. Byla jim slíbena plná náboženská svoboda a osvobození od vojenské služby. Tento slib byl dodržován mnoho let. Ale najednou vydala vláda nový výnos, podle kterého museli všichni muži v Rusku, včetně mennonitů, sloužit v armádě. Výnos byl vydán již v roce 1874, ale platnost začala až v roce 1880. Během těchto šesti let mennonité neustále posílali do Petrohradu delegace, aby znovu získali osvobození od vojenské služby. Můj otec tam také dvakrát cestoval, ale veškeré snahy byly marné.

Mennonitům bylo umožněno vyhnout se vojenské službě pouze tím, že budou vykonávat pracovní povinnost v lesnictví.

Většina mennonitů na tyto podmínky přistoupila. Někteří však věřili, že pracovní povinnost jednoho mennonita donutí dalšího Rusa vzít do ruky zbraň a zabíjet jiné ve válce. Tím se mennonita, který odmítl službu, stal nepřímo vrahem. Mezi těmito lidmi, kteří takto smýšleli, byl i náš otec a mnoho našich příbuzných. Ale co dělat?

V tomto kritickém okamžiku byl náš otec znovu vyslán do Petrohradu a tam se seznámil s tehdejším generálním gubernátorem (guvernérem) Turkestánu baronem von Kaufmannem. Pan Kaufmann, když se dozvěděl o všech problémech mennonitů, jim nabídl přesídlení do Turkestánu.

Měl tam právo zakládat kolonie, které byly osvobozeny od veškeré vojenské služby a daní na 25 let. Delegáti se po návratu z Petrohradu o této nabídce podělili s celou komunitou a po důkladném zvažování ji přijali. Stalo se to na podzim roku 1879.

Zimní období přimělo otce prodat veškerou půdu, hospodářství včetně veškerého vybavení a dobytka. Jako jeden z prvních prodejců prodal za poměrně vysokou cenu. Ti, kteří prodávali později, se už ocitli v méně výhodné situaci.

Po mnoho let bylo v naší komunitě rozdělení způsobené mým strýcem Klaasem Eppem, otcovým švagrem, kvůli jeho učení o druhém příchodu Páně. Někteří ho obviňovali z duchovní pýchy. Nechci se zde zabývat podrobnostmi, proto odkazuji na knihu „Naše přesídlení do Střední Asie“. Tu napsal Franz Bartsch, bývalý učitel z Lüsanderhö, Samařská gubernie. Tato malá kniha byla vydána nakladatelstvím Echo Verlag, North Kildonan, Manitoba, Kanada.

Učitel Bartsch byl naším dobrým přítelem, a protože neměl dost prostředků, otec mu daroval nový vůz se dvěma koňmi a kompletním postrojem. Bartsch se se svou rodinou přestěhoval v naší skupině; ale krátce před naším odjezdem museli ještě pohřbít svou malou dceru.

V červenci 1880 jsme opustili náš milovaný domov. Když se naše skupina deseti rodin s 18 vozy vyšplhala na kopec před Hanzau, všichni jsme zastavili. Slezli jsme z vozů a ještě jednou pohlédli na rodné údolí. Kolik slz tehdy bylo prolito!

Mnozí příbuzní a přátelé nás doprovázeli na svých vozech ještě kus cesty. Po přenocování v Husenbachu nás většina z nich opustila a vrátila se zpět. Strýc Epp odjel jako poslední. Teprve o dva roky později se k nám připojil se svou rodinou.

Naše rodina měla čtyři vozy se sedmi koňmi. Naše rodinná bryčka jela první. Byla největší a byla tažena třemi koňmi. Zadní část vozu měla dveře a já jsem byl kočí. Druhý vůz vedl Jakub, syn Jakuba Tewse. Jel s námi, protože na podzim měl být povolán do vojenské služby. Jeho rodiče přijeli s druhou skupinou na podzim. Zbývající dva vozy řídili moji bratři Gerhard a Bernhard.

Přes Novouzensk jsme dorazili k řece Ural, kterou jsme přejeli po nerovném mostě u kozáckého města Ilek. Odtud cesta vedla do Orenburgu, hraničního města evropské části Ruska.

Orenburg byl velké a krásné město. Až dosud jsme procházeli víceméně obydlenými místy, zvláště malebnou krajinou kolem Uralsku. V tomto nádherném kozáckém městě byli obyvatelé k nám obzvláště vstřícní. Prodávali nám seno, oves, mléko, chléb a vše, co jsme potřebovali.

Tito kozáci byli starověrci a vždy nosili uniformy. Když jsme u nich zastavili na noc, často k nám přišel ataman-starosta a ptal se, kdo jsme, kam směřujeme a na další věci. Někteří z nás, včetně mého otce, kteří dobře mluvili rusky, vysvětlili, že jsme Němci z Povolží a kvůli své víře se stěhujeme do Turkestánu, kde nám slíbili více svobody. Odpověď byla často: „Jste svatí lidé, když se tak obětujete pro svou víru.“

Protože otec byl uznávaným vůdcem naší skupiny, náš vůz jel vždy vpředu. Když jsme se chystali zastavit, musel jsem s vozem sjet z cesty a udělat velký kruh. Všechny vozy jely za mnou, dokud se kruh neuzavřel. Vznikl tak tábor s velkým prostorem uprostřed. Ve voze jsme měli velký ruční zvon. V přesně stanovený čas jsem musel na otcovo znamení zazvonit. To bylo buď ráno pro probuzení a napojení koní, nebo po snídani k odjezdu. Zvon svolával i k ranním a večerním bohoslužbám. Všichni se pak shromáždili na otevřeném prostranství uprostřed tábora. V neděli jsme nejeli; v tento den jsme měli bohoslužby ráno i po obědě. Mezi námi byli dva kazatelé, bratr Wilhelm Penner a Jonas Quiring, oba nadšení muži.

V Orenburgu jsme zůstali několik dní. Koně byli okováni, vozy opraveny a nakoupili jsme zásoby pro další cestu. Odtud vedla naše cesta téměř přímo na jih. Tam už bylo velmi málo vesnic a měst.

Orenburg je důležitý uzlový bod. Skoro neustále sem přicházejí karavany velbloudů s obchodním zbožím z Turkestánu a Dálného východu. Ze Sibiře se sem na koních přivážely kožešiny, zvláště silní a krásní koně, kteří snesli i tuhé mrazy. Každý rok se zde setkávali lidé mnoha různých národností. Ze západu přijížděly po železnici různé zboží z Evropy. V té době železnice končila v Orenburgu, sibiřská magistrála ještě neexistovala. Bylo tu tolik jazyků, že většinu z nich nebylo ani možné rozpoznat.

Díky své statečnosti hráli orenburští a uralští kozáci vždy významnou roli v ruském státě. Byli velmi zbožní a nikdy od nich nebylo slyšet sprostá slova. Nikdy nepodali ruku člověku, který nepatřil k jejich víře. Pro hosty měli vždy samostatný samovar, sklenice a nádobí. Sami je nepoužívali. Na druhou stranu nikdo cizí se nesměl dotknout jejich stolního nádobí. Přesto byli velmi pohostinní a vždy ochotní pomoci. Od 17 let byli všichni muži povoláni do vojenské služby, kterou však mohli vykonávat ve svém domovském regionu.

Ural tvořil hranici mezi Evropou a Asií, ale také mezi západním a východním Ruskem. Na východě žilo mnoho kočovných bojovných kmenů Kyrgyzů, proti kterým byla nutná stálá obrana. K ochraně byli povoláni právě kozáci, kteří byli vždy v uniformě a na koních. Pole obdělávaly jejich ženy.

Naše skupina pokračovala bez větších dobrodružství směrem na jih a jednoho dne jsme dorazili do Iletsku. V této oblasti se nachází velké naleziště krystalické soli pod širým nebem. Po cestě jsme neustále potkávali nekonečně dlouhé karavany povozů tažených voly, které přepravovaly narůžovělou sůl do Orenburgu. Touto cestou, oficiálně poštovní, putovaly také karavany velbloudů. Krátce poté jsme dorazili do rozlehlé Turgajské stepi. Jen zřídka jsme narazili na nějakou vesnici, zato jsme stále častěji viděli kyrgyzské jurty (auly), jejichž obyvatelé pásli svá stáda dobytka. Měli obrovská stáda ovcí, koní a velbloudů. Seno jsme zde už nemohli koupit, a tak naše koně museli být na pastvě.

Dlouho jsme šli podél řeky Ilek, která měla velmi kvalitní vodu. Když jsme se zastavili u některého aulu, brzy náš tábor obklopili zvědaví obyvatelé jurt. Nerozuměli jsme jejich jazyku, ale náš učitel Bartsch a jeho manželka trochu mluvili tatarsky, takže se mohli alespoň částečně domluvit a něco s nimi vyměnit, protože naše zásoby se postupně vyčerpávaly. Ovce byly levné. Tuk z ovčích ocasů se roztavil a v něm se maso uchovávalo i v letních vedrech.

Jednoho dne jsme dorazili k ruské pevnosti Akťubinsk, kde jsme mohli od kozáků a vojáků koupit oves pro koně a chléb pro sebe. Stejně tomu bylo i v další pevnosti Karabutak. Voda a palivo však byly mnohem obtížněji dostupné.

Nakonec jsme dorazili k poslední pevnosti velké stepi, do malého města Irgiz, kde bylo všeho dostatek. Za tímto městem se však rozprostírala 400 kilometrů dlouhá poušť, kde nerostla ani tráva. Museli jsme si tedy vzít s sebou dostatek ovsa na celou tuto cestu. Protože jsme ho nemohli naložit na naše vozy, najali jsme velbloudí karavanu pro přepravu ovsa. Doufali jsme, že dorazíme do Kazalinsku. Naše přípravy trvaly celý týden. Od Orenburgu jsme se posunuli už 600 kilometrů na jih. Teploty stále rostly. Nejvíce tím trpěli koně, protože často nebyla k dispozici voda. Po cestě zemřelo několik dětí, v jedné rodině dokonce tři téměř současně. Bez velkého povyku byli pochováni na kraji cesty.

Nakonec jsme dorazili k nejtěžšímu úseku cesty, širokému 200 kilometrů. Kvůli hlubokému písku jsme museli vozy zapřahat 2–3 koňmi a táhnout je na krátkou vzdálenost, poté koně vypřáhnout a vrátit se pro zbylé vozy. Nepamatuji si přesně, kolikrát jsme tak museli vozy zapřáhnout a vypřáhnout, ale postupovali jsme neuvěřitelně pomalu.

Nakonec tento náročný úsek skončil a my jsme dorazili k Aralskému jezeru. Koně ucítili vodu mnohem dříve, protože vycítili chladný vzduch. Všichni, lidé i zvířata, pookřáli. Když jsme dorazili k jezeru, našli jsme nízký rákos. Koně se na něj vrhli, jako by nic lepšího nikdy nejedli. Všichni jsme si vyhloubili mělké studny a měli jsme tak hojnost vynikající vody pro sebe i pro dobytek.

Odpočinuli jsme si zde jeden den a pak pokračovali dál. Brzy jsme dorazili do prvního turkestánského města a pevnosti Kazalinsk na břehu řeky Syrdarji, uzbecko-sartského města. Na tomto místě řeka ústí do Aralského jezera. Město bylo obklopeno krásnými vinicemi a ovocnými sady. Měli zde velké a šťavnaté melouny. Všechny potraviny byly velmi levné. Kvůli tomu, že mé tetě se narodilo dítě a byli mezi námi i další nemocní, zůstali jsme zde týden.

Když jsme se chtěli vydat na cestu, přišel k mému otci mladý, dobře oblečený Sart. Mluvil dobře rusky a zeptal se, jestli by s námi mohl jet do Taškentu, kde měl domov. Otec bez váhání souhlasil a posadil ho na vůz vedle mě.

Tak jsem se setkal se svým prvním učitelem uzbeckého jazyka. I když jsem se už při cestě pouští od našich kyrgyzských velbloudářů něco naučil, teď jsem se každý den učil od tohoto inteligentního a vzdělaného Sarta stále víc. Byl skvělým tlumočníkem a mnohokrát nám pomohl. Dále cesta vedla po nerovném terénu přes Karamach až k pevnosti Pěrovsk, velkému sartskému městu. Naši koně netrpěli nedostatkem, protože po celé cestě bylo dostatek vody. Cesta vedla podél řeky Syrdarji, přes křoviny, kde bylo mnoho bažantů, lišek a jelenů.

Po jednodenním odpočinku v Pěrovsku a doplnění zásob jsme došli přes pevnost Džulus do starobylého historického města Turkestán. Město bylo plné zajímavostí. Po jeho prohlídce jsme se s velkým úsilím dostali přes divokou horskou řeku Aryš. S pomocí džigitů, vládních kurýrů na koních, jsme nakonec bezpečně dorazili na druhý břeh.

Odtud už byly vidět obrovské hory Ťan-Šan. V čínštině znamená „nebeské hory“. Rusové je nazývají „Alexandrovým pohořím“ a uzbecko-turečtí obyvatelé „Alatau“. Na vrcholcích hor ležel sníh, který se třpytil modravým světlem.

Po několika dnech jsme dorazili do Šymkentu, také velké pevnosti. Zde nám vyprávěli, jak v letech 1864 až 1870 probíhaly v této oblasti velmi těžké boje, než Turkestán obsadili Rusové. Po celé naší cestě jsem si všiml vojenské přítomnosti v pevnostech. Tady, uvnitř i vně pevnosti, byl obzvláště velký vojenský tábor, a to i přesto, že válka skončila už před deseti lety.

V Šymkentu jsme nakoupili potřebné zásoby a pokračovali přes Beklarbek do Akdžanu na břehu řeky Kelles, kde jsme postavili tábor k přenocování.

Když jsme na konci večerního setkání začali zpívat píseň, najednou přijela trojspřeží zapřažená podle ruského způsobu a vystoupili z něj dva důstojníci v uniformách. S odkrytými hlavami přišli k nám a účastnili se shromáždění. Poté se představili: jeden byl generál, baron von Kaufmann, a druhý jeho pobočník, major Meiser. Právě se vraceli z Petrohradu. Baron poznal mého otce a přívětivě ho pozdravil. Všechny nás srdečně přivítal ve „svém“ Turkestánu a dal nám pokyny, abychom odbočili z poštovní cesty a zamířili do Kaplanbeku. Tam jsme měli strávit celou zimu ve státním hřebčíně. Poté se s námi rozloučil a odjel dál. Následujícího rána se vrátil i W. Penner z Taškentu, kam odjel předem zjistit u úřadů, kde se můžeme usadit. S ním dorazilo několik průvodců, kteří nám měli ukázat cestu do Kaplanbeku. Jeden z průvodců byl správcem bývalého hřebčína, neobyčejně mohutný muž. Po dlouhém putování a různých drobných nehodách na téměř neprostupné cestě jsme konečně dorazili do Kaplanbeku.

Naše cesta trvala patnáct týdnů. Po cestě jsme pochovali 12 dětí. Do Kaplanbeku jsme dorazili 18. října 1880. O několik týdnů později dorazila druhá skupina 22 rodin. Pro ně jsme již mohli připravit ubytování. I tato skupina zažila mnoho dobrodružství a navíc bylo už velmi chladno.

Po několika dnech odpočinku jsme se pustili do zařizování bydlení. Byly tam jen dva pevné domy. Všechna ostatní stavení byla přizpůsobena pro koně – velké stodoly s cihlovou zadní stěnou.

Zakoupili jsme stavební materiál, najali zedníky a všechny tesařské práce jsme si udělali sami.

Dveře a okna jsme přivezli z Taškentu, vzdáleného 20 kilometrů, a brzy měl každý svou vlastní domácnost. Starali jsme se nejen o sebe, ale také o následující skupinu přistěhovalců.

Sotva se situace trochu uklidnila, rozšířil se mezi námi tyfus. Můj strýc Heinrich Jantcen přišel o dva nejstarší syny, jednoho po druhém, obzvláště krásného Abrahama (25 let) a Heinricha (21 let). Utrpení rodičů se nedá popsat slovy. Na jaře jsme pohřbili jedenáct dospělých a později ještě více.

Pozdě na podzim roku 1880 dorazila do Taškentu další skupina 70 mennonitských rodin z kolonie Moločná na Ukrajině. Vláda jim zařídila bydlení na trhu, kde se obchodovalo s dobytkem a dřevem. Byla to tzv. obec Peters. Tato komunita nesouhlasila s učením Klaase Eppa a říkalo se jí „Nevěstina obec“ („Brautgemeinde“).

Zpočátku se komunita Peters spojila s Kaplanbeckou. Brzy se však znovu rozdělili kvůli Eppovu učení. Následující léto se celá obec Peters a někteří z Kaplanbeku přestěhovali do Auli-Ata (Džambulu), odkud šli dál do údolí Talasu a založili čtyři osady u řeky Urmaral.

V Kaplanbeku jsme měli dva učitele, F. Bartsche a W. Pennera, a kromě toho tři kazatele – strýce Jakuba Tewse, Jonase Quiringa a Johanna Pennera. Poslední byl velmi rozvážným a duchovně nadaným člověkem, který od počátku nesouhlasil s učením Klaase Eppa.

Kazatel I. Penner se také scházel s mládeží a dvakrát týdně s námi studoval Bibli a katechismus. Po každé lekci si vždy někoho z nás zavolal a hovořil s námi o spasení duše. Nakonec přišla řada i na mě. Nejprve se mě zeptal: „Germane, miluješ mě?“ Odpověděl jsem ze srdce: „Ano!“

Všichni jsme ho opravdu velmi milovali, protože jeho srdce bylo plné lásky. Vyhýbal se sporům a diskusím o dogmatech a nikdy se rychle nepřikláněl k názoru většiny. A právě to nás, mladé, oslovovalo. Poté mi řekl: „Pokud mě opravdu miluješ, chceš pro mě něco udělat?“ A já opět bez zaváhání odpověděl: „Ano!“ Pokračoval: „Pak mi slib, že každý den se na nějaký čas vzdálíš od lidí, ať jsi kdekoli, zavřeš oči a budeš se modlit před Bohem: 'Pane, ukaž mi mé srdce.' Stačí pět minut. Ale udělej to celým svým srdcem.“ A já jsem slíbil. Co z toho vzešlo, povím později.

Skoro každý týden přicházely tlusté dopisy od strýce Eppa, plné různých a často nesrozumitelných proroctví. Obsahovaly oznámení, která vždy začínala slovy: „Tak praví Hospodin k církvi v Kaplanbeku.“ Následovaly Eppovy názory na různé věci, které už dnes, po více než sedmdesáti letech, nedokážu spojit v paměti. Odkazuji proto čtenáře na knihu Franze Bartsche.

Důsledkem těchto dopisů bylo nejprve odloučení komunity Petersů do Auli-Ata a následně rozhodnutí naší skupiny jít do Buchary. Tím jsme se řídili radou strýce Eppa.

V oblasti Buchary je údolí Širisen. Mladší Stilling o této oblasti ve své knize napsal, že toto údolí bylo místem záchrany Filadelfské církve. A touto církví jsme byli my! Někdy nás strýc Epp srovnával s ženou oblečenou v slunce z 12. kapitoly Zjevení Jana.

Tato „prorokova dopisy“, jak je nazývala naše mládež, vyvolávala ve společenství stále více sporů a rozkolů. Nakonec jsme se uprostřed léta vydali do Buchary. Bylo to v roce 1881, přestože předem vyslaní vyjednávači, bratr W. Penner a můj otec, přivezli z Buchary odmítnutí. Ale kaplanbekovci rozhodli, že „otevřené dveře podle Zjevení 3:8 nemůže zavřít ani emír, ani chán Buchary.“ Chudák můj otec, který byl spíše praktickým mužem než duchovním vůdcem, musel od bratří vyslechnout mnoho obvinění.

Cesta vedla nejprve podél řeky Syrdarji, kterou jsme přeplavili na lodích u Činy. Tam jsme vstoupili do tzv. „hladové stepi“, v uzbečtině „Hazret-sultaning Tszulli“. Kolik dní jsme se prodírali touto nehostinnou a vodou i pastvou chudou stepí, si už nepamatuji. Nakonec jsme však dorazili do krásného města Džizak, kde jsme se zastavili na jeden den, abychom nakrmili naše koně a sami si užili nádherné zeleniny a ovoce této oblasti.

Dál vedla cesta přes kopcovitý terén do údolí Zarafšan. Tuto divokou řeku jsme přešli s velkým úsilím díky pomoci džigitů, a pokračovali jsme do starobylého historického města Samarkand. Po obou stranách cesty se táhly zavlažovací kanály, což vytvářelo příjemný chlad. Kromě toho byla cesta téměř bez prachu. Často jsme míjeli velké krásné stinné karavanseráje, které nás zvaly k odpočinku. Patnáct kilometrů před městem nás čekal ruský úředník, který dostal zprávu o našem příjezdu a měl nám ukázat místo k táboření ve městě.

Ubytovali jsme se v několika sartských dvorech, které na sebe navazovaly. Byly to čisté dvory obklopené stinnými stromy, takže jsme měli příjemné a pohodlné místo k odpočinku. Uprostřed každého dvora byla malá nádrž s čistou horskou vodou přiváděnou z Zarafšanu pomocí malých kanálků, které protékaly všemi nádržemi.

Zůstali jsme zde asi dva týdny. Během této doby jsme navštívili majestátní medresy – islámské teologické školy – postavené z modrých glazovaných cihel. Také jsme si prohlédli mnoho mešit s minarety a mauzoleum velkého Timura, kterého Uzbekové nazývají Emir Temir Pasha. Obrovské mauzoleum bylo vyloženo barevnou mozaikou a jeho zlatá kopule byla vidět zdaleka, jak se třpytila v jasném slunečním světle. Vystoupili jsme také na vysokou věž, rovněž postavenou z barevných glazovaných cihel. Říká se, že ji postavil Alexandr Veliký. Dokladem toho je jeho jméno vytesané v arabštině barevnými cihlami na věži.

Od našeho příjezdu do Kaplanbeku uplynul téměř rok a já jsem měl učitele uzbecko-tureckého jazyka, který nás doprovodil až na hranici Buchary. Díky jeho lekcím jsem uměl s muslimy docela dobře komunikovat.

Jako všechny rusko-turkestánské města byl i Samarkand rozdělen na muslimské staré město a evropské nové, které byly odděleny širokým kanálem. Ulice starého města byly úzké, zatímco nové město mělo široké ulice s kanály po obou stranách, kudy tekla voda. Podél ulic rostly velké stinné stromy a ulice byly často zalévány vodou. Klima v Turkestánu je subtropické, téměř bez zimy. Jen v horách bývá velmi chladno.

V Samarkandu jsme pohřbili jednoho ze starších, Petra Paulse. Na naše nedělní bohoslužby přicházeli i vojáci, mezi nimiž byli pobaltičtí Němci. Než vešli, vždy zanechali své šavle za dveřmi.

Guvernér Samarkandu, generál Dreesch, také z Pobaltí, byl zároveň hlavním velitelem pohraniční stráže mezi Bucharou a ruským Turkestánem. Dostal od barona von Kaufmanna příkaz, aby nám zajistil místo k pobytu na ruském území, neboť emír Buchary nám nejenže nedovolil se usadit na jeho území, ale sám guvernér také po několika žádostech odmítl naše usazení v Buchaře.

Můj otec se setkal s guvernérem, a mezi nimi se vyvinulo zvláštní přátelství, které se později ukázalo být pro nás prospěšné. Guvernér také předal otci rozkaz barona, aby se o nás obzvlášť postaral. Tato zpráva nás zasáhla ještě více, když jsme brzy poté zjistili, že baron zemřel na srdeční záchvat, aniž by znovu nabyl vědomí. Ztratili jsme mnoho.

Nakonec jsme pokračovali dál směrem k hranici. Šedesát kilometrů od ní bylo poslední ruské město Katta-Kurgan. Tábor jsme postavili za městem. Na guvernérovo nařízení otec informoval velitele pohraniční stanice o našem příjezdu. Ten nám ještě jednou přátelsky poradil, abychom nepřekračovali hranici. Všechny rady jsme však ignorovali, protože před námi byly „otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít!“

Asi pět kilometrů za staroarabskou vesnicí Sarabulak jsme překročili hranici a ihned postoupili ještě dalších deset kilometrů. Byl už pozdní večer a zastavili jsme se k noclehu. Následující ráno nás barevně odění bucharští vojáci přinutili vrátit se zpět. Dorazili jsme do malé doliny s mnoha prameny. Zjistili jsme, že jsme na neutrální půdě, asi kilometr široké, mezi dvěma hranicemi, kde se nás nikdo nemohl dotknout.

Rychle jsme začali stavět zemljanky, protože zima už byla za rohem. Jakmile jsme se usadili u teplých kamen, začal padat sníh a udeřil mrazivý chlad. Nečekaně se objevili bucharští vojáci, aby nás opět vyhnali. Protesty nepomohly. Protože otec byl aksakal – náš vůdce, nejprve strhli naši střechu, pak násilím a hrubě naložili naše věci na dvoukolový vůz. Takových vozů přivezli více než stovku. Mě spoutali a hodili na vysoký vůz a vyrazili směrem k vesnici Sarabulak.

Od samého začátku jsem silně mrzl a požádal svého strážného, aby mě rozvázal. V tak hlubokém sněhu bych sotva mohl utéct. Strážný zastavil vůz, rozvázal mě a já mohl běžet vedle, dokud jsem se nezahřál, ale při tom jsem se hodně vyčerpal. Pak mi podal ruku, posadil mě na koně vedle sebe a přehodil přes mě široký kožich. Na teplém koni a pod kožichem mi už nebyla zima. Do Sarabulaku jsme dorazili krátce před soumrakem. Věci z vozů byly vyloženy u místního aksakala. Můj ochránce mě předal aksakalovi se slovy: „Toto je syn toho aksakala, který překročil hranici. Přijmi ho, dej mu teplou postel, jak je zvykem u muslimů, a dobře o něj pečuj. Já se vracím do hor a zítra přivedeme ostatní. O tom informuj ruského velitele hranice v Katta-Kurganu.“

Poté zmizel ve tmě. Aksakal mě zavedl do teplé místnosti pro hosty a postaral se o mě co nejlépe. Nakonec jsem si podle zvyku lehl na koberce, přikryl se teplou dekou a rychle usnul.

Následujícího rána jsem se probudil pozdě, svěží a odpočatý. Aksakal, starší muž, se mnou posnídal a společně jsme šli na trh, protože právě byl tržní den. Tam mi koupil mnoho dobrot.

Mezitím do vesnice začaly jedna za druhou přicházet vozy s našimi lidmi. Na rozkaz guvernéra nás všechny ubytovali v karavanseráji. Velká mešita ve vesnici se stala naším kostelem a budova vedle ní naší školou.

Po všech těchto událostech zavládla mezi našimi staršími nucená klidná atmosféra. Brzy však opět začal boj frakcí. Protože byla jen jedna volba – být s Epnem nebo proti němu – došlo znovu k rozdělení. Brzy začaly přicházet dopisy od strýce Epna, tentokrát z Ikanu, turkestánského města, kde jeho skupina uvízla ve sněhu.

Vzpomínám si, jak se našeho milovaného učitele a kazatele Pennera, který se vždy snažil vyhýbat sporům, zeptali, co si myslí o situaci naší komunity. Požádali ho, aby to vyjádřil v kázání. Dobře si pamatuji, jak Penner vstal a pronesl vášnivé kázání proti těmto sporům. Odsoudil prorocké dopisy strýce Epna, jejichž následky těžce zasáhly celou naši komunitu. Kromě toho se zeptal, zda se splnilo vůbec nějaké Eppovo proroctví.

„Proto vás všechny vyzývám: probuďte se před Hospodinem, protože on odhalí pravdu. Byl bych, podle Izajáše 56:10, němým psem, kdybych vás tím nejrozhodnějším způsobem nevaroval.“

Tato jeho slova si dodnes pamatuji. Ale nikdo ho nepochopil. Už si přesně nepamatuji, zda sám opustil komunitu nebo byl vyloučen. Přesto naše týdenní studium katechismu a požehnané hodiny studia Bible pokračovaly.

I. Penner se nám, mladým, stal stále bližším a dražším s každou hodinou, a to bylo dobré pro nás i pro něj. Nakonec tato zima skončila. Přišlo jaro a s ním i strýc Epp se svou skupinou přistěhovalců. Strýc Epp se velmi snažil shromáždit co nejvíce členů církve. Podařilo se mu přesvědčit mnoho lidí, ale jiní pochybovali a zůstali stranou. Mezi těmi druhými byl i Franz Bartsch. Tito lidé se přes Taškent vydali do Auli-Ata (Džambulu) a usadili se spolu ve čtyřech mennonitských vesnicích.

Díky službě I. Pennera mnoho mladých lidí uvěřilo, mezi nimi i já. Jednoho večera, když jsem se podle slibu Pennerovi uchýlil k modlitbě a pronesl: „Pane, ukaž mi mé srdce!“, usnul jsem venku v krytém voze kvůli horku. Kolikrát jsem se takto modlil, už nevím, ale tentokrát byla má modlitba vyslyšena.

Pán mi ukázal mé srdce a já jsem pochopil svůj ztracený stav do té míry, že jsem vyděšený vyběhl z vozu a běžel na kopce Sarabulaku. Tam, v malé dolině, jsem celou noc bojoval v modlitbě. Když přišlo svítání, uvnitř mě došlo k takovému zázraku, který nedokážu popsat. Zdálo se mi, že v mém srdci zní hlas: „Vstaň, tvé hříchy jsou odpuštěny, neboť byly vykoupeny na Golgotě Ježíšem Kristem!“

Mé srdce zaplnil nepopsatelný mír. Běžel jsem domů. Otec právě vycházel z domu, aby vzbudil syny, ale já už stál u dveří. Objala jsem ho a s nadšením jsem mu pověděl, co se v noci stalo. Otec však poněkud odměřeně odpověděl: „Nu, můj drahý chlapče, nevím, jaké zážitky jsi mohl mít. Nikdy jsi nebyl tak strašným klukem. Trochu mladické neplechy nebylo nic hrozného. Všichni kluci jsou takoví. Nerozumím, proč tě to tolik vzrušuje!“

V tu chvíli k nám přišla maminka. Slyšela náš rozhovor a pochopila mě lépe. Objala mě s hlubokým pochopením.

Jednu neděli jsme my, nově obrácení, přijali na vlastní přání křest a byli přijati do církve. Nyní jsme měli právo účastnit se večeře Páně. Křest provedli kazatelé Jakub Tews a Johann Jantcen, bratr mého otce.

Křest byl proveden politím. Všichni jsme byli po křtu velmi šťastní a stále věřím, že Pán přijímá ne formu křtu, ale srdce. Ačkoli jsem mnoho let poté jako misionář křtil mnohé ponořením do vody, protože věřím, že symbol křtu je nejlépe vyjádřen ve verši z Římanům 6:4: „Byli jsme tedy spolu s ním pohřbeni křtem ve smrt…“

Své turkojazyčné obrácené jsem křtil i trojím ponořením ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého. Proč? Protože muslim nevěří v Trojici. Díky takovému trojímu křtu se pro ně jasněji zviditelnilo pojetí Trojice, a toto pojetí lépe vniklo do jejich srdcí. Z milosti Boží tak získali pevné přesvědčení. Pro mě byla důležitá ne forma, ale přesvědčení srdce, a věřím, že Pán to také tak vidí.

V té době můj otec obdržel dopis od generála Dreese ze Samarkandu. Psalo se v něm, že s pomocí barona von Grottenhelma, generála z pevnosti Petroaleksandrovka, bylo domluveno, že se můžeme usadit na hranici s Chivou, u Amudarji. Chivský kníže Seid Muhammad-Rahim Bagadur Chán souhlasil s přijetím naší skupiny ve svém státě jako kolonistů. Ale chtěl, aby do Chivy nejprve odjela delegace a dohodla všechny podrobnosti přímo s ním.

Byli tedy vybráni vyslanci: bratr Riesen, strýc Enn a můj otec. Spolu s průvodcem se vydali na dlouhou 10 000kilometrovou cestu do Petroaleksandrovky a Chivy.

Tato cesta tam a zpět trvala několik měsíců. Vše šlo dobře. Baron von Grottenhelm je přijal velmi přátelsky a byl rád, že si může opět popovídat německy. Poskytnul našim vyslancům důvěryhodného tlumočníka a doporučující dopis. Po překročení řeky Amudarja lodí dorazili po 40 kilometrech jízdy na koni do Chivy, kde je chán také přijal s velkou pohostinností. Během jednání chán stanovil pouze jednu podmínku: naši muži nesměli chovat prasata. Místo pro osídlení bylo určeno 160 kilometrů po proudu řeky u splavného kanálu Lauzan.

Poté, co vyslanci vše oznámili komunitě, byl mému otci svěřen úkol informovat generála Dreese, že jsme připraveni ihned vyrazit, pokud bychom věděli jak. Cesta, kterou naši muži absolvovali na koních, nebyla pro vozy vhodná. Za několik týdnů přišla odpověď: „Vyrazte! Na hranici Buchary u Širinhatinu vás bude čekat eskorta bucharských vojáků, kteří vás bezpečně provedou přes celé bucharské území až k Amudarji. Tam budou pro celou skupinu připraveny chivské lodě. Šťastnou cestu!“

A náš velký karavan se vydal na cestu. Šedesát rodin s mnoha vozy se připravilo na 1200 kilometrů dlouhou cestu. Když jsme dorazili na hranici Buchary, přivítal nás pestrobarevný vojenský doprovod přátelským „As-salám alejkum“, což znamenalo „Pokoj vám!“

V doprovodu této eskorty jsme několik dní procházeli úrodnými zeměmi Buchary, přes města a velké trhy. Všude, kde jsme zastavili, bylo o nás dobře postaráno: seno pro koně, spousta zeleniny, vajec, mléka, rýže, mouky, skopového masa a dalšího, a to vše za velmi nízkou cenu. Nakonec jsme dorazili k ústí řeky Zarafšan, která zde byla jen malým potůčkem, protože všechnu svou vodu vydávala do nespočetných zavlažovacích kanálů. Zde naše cesta na vozech skončila. Vozy byly rozebrány a veškerý náklad naložen na velbloudy. Bylo potřeba 450 velbloudů. Pro ženy a děti byly připraveny nosítka, takže na každé straně velblouda viselo jedno sedadlo. Než jsme vyrazili na velbloudech, museli jsme ještě pohřbít tetu Vibe.

Cesta pokračovala na velbloudech přes poušť širokou asi 160 kilometrů, která se táhla až k Amudarji. Po celý den bylo takové horko, že se nedalo pokračovat. Proto jsme během dne odpočívali a velbloudy vykládali. Vody bylo málo. Když slunce začalo klesat k západu, velbloudy jsme opět naložili a pokračovali jsme po nekonečných písečných dunách. Mnoho žen a dětí onemocnělo z kývání velbloudů „mořskou nemocí“ a trpělo. Tak to trvalo mnoho nocí. Ty byly velmi světlé díky jasné kometě, jejíž ocas osvětloval polovinu oblohy tak, že bylo vidět i na čtení. Abych neusnul během cesty, často jsem s ostatními zpíval píseň „Naše cesta vede pouští“.

Nakonec naše koně zvedly hlavy, vdechly čerstvý vzduch a šly energičtěji. Brzy jsme spatřili stromy a přiblížili se k řece. Lidé i zvířata se zde osvěžili! Už se blížil večer, když jsme prošli opuštěné tržiště zvané Ilskik, obývané převážně Tádžiky, kteří ale všichni mluvili uzbecky. Za tímto místem byla Amudarja, kde nás už několik dní čekalo devět velkých chivských nákladních lodí. Velbloudí poháněči byli propuštěni a odměněni a dalšího rána se vrátili do své vlasti. Naše věci byly chaoticky vyloženy, což zabralo několik dní. Poté bylo vše naloženo na lodě. Každá rodina se usadila kolem svých věcí a rozebraného vozu. Mladí chlapci a několik dospělých mužů opět nasedli na koně, vzali s sebou zásoby a nádobí a vydali se po proudu směrem k Petroaleksandrovce.

Já jsem měl také jet na koni, ale kvůli zaníceným očím jsem zůstal na lodi. Pomalu jsme pluli po proudu. Na každé lodi bylo kromě kapitána sedm námořníků.

V poledne jsme přistávali k břehu, rychle něco připravili k jídlu, ale vykoupali jsme se na lodi. Večer jsme zakotvili na volném břehu, protože na obou stranách se rozprostíral hustý neprůchodný les plný šakalů, lišek a hyen. Kdo mohl, spal na lodích, ostatní na břehu. Velké ohně odháněly zvířata, která po celou noc výla a štěkala, a nikdo nemohl pořádně spát. Během dne jsme si však na lodích odpočinuli.

Devátý nebo desátý den jsme dorazili k Petroaleksandrovce bez zvláštních událostí. Už z dálky jsme spatřili na břehu trojspřeží a bíle oděné lidi. Byl to generál baron von Grottenhelm se svou ženou a dospívajícími dětmi, kteří nás vřele přivítali německy. Otec a ostatní posli mu vřele podali ruce. Přijeli tam také ti, co cestovali na koních.

Baron nám poradil nakoupit veškeré potřebné vybavení pro stavbu v Lauzanu, protože to bylo poslední místo, kde žili Evropané a byly zde obchody. Všichni vděčně přijali tuto radu a nakoupili dveře, okna, panty, hřebíky atd. Po dokončení nákupů jsme opět nasedli na těžce naložené lodě a urazili dalších 160 kilometrů po proudu, dokud jsme nedorazili k kanálu Lauzan. I na této části nás znovu doprovázeli naši jezdci hustým divokým říčním lesem.

Když byly lodě vyloženy a posádce zaplaceno, pustili jsme se do hledání vhodného místa k osídlení. Lauzan byl z obou stran obklopen vysokými hrázemi. S velkou námahou jsme se za těmito hrázemi pokusili vyčistit trnitý prostor pro stavbu. Nejprve jsme vykopali zemljanky podél přímé vesnické ulice. Stavebního dřeva a rákosu na střechy bylo dostatek. Palivového dříví, které jsme velmi potřebovali, bylo také dost. Bylo už velmi chladno, ale brzy jsme seděli u teplých kamen.

Stáje pro koně byly postaveny z rákosu, takže i koně měli brzy střechu nad hlavou. Seno pro koně, vojtěšku, nám přiváželi Uzbekové, kteří žili 5 kilometrů po proudu. Také nám přiváželi potraviny – mouku, rýži, kuřata, vejce atd. Vše bylo velmi levné. Rybáři z druhého břehu kanálu přiváželi výborné ryby. Jeden jeseter dlouhý až jeden metr stál jen 25 kopějek.

Zima pro nás proběhla docela klidně, jen nás v noci rušil řev divokých zvířat. Každou noc se objevoval dokonce tygr. Byl tak drzý, že ráno často kráčel až do poloviny vesnice. Nikdy však nikoho ani žádného koně neublížil. Jeho veličenstvo zřejmě nebylo v té chvíli hladové, protože v lese bylo dostatek zvěře.

Asi 5 kilometrů po proudu bydleli Jamudi-Turkmeni, kteří pásli svá stáda ovcí, velbloudů a koní na velkých pastvinách bez lesa. Jamudi byli kočovní válečníci a žili ve stanech. Nikdy je nebylo vidět beze zbraně. Každý měl ruskou nabíjecí pušku a nůž u pasu. Mluvili svým dialektem a také plynně uzbecky. Protože jim nebylo možné příliš důvěřovat, vládní nařízení nám přidělilo malý vojenský oddíl s třemi důstojníky, kteří žili ve třech stanech. Od jednoho z těchto důstojníků jsem si každý den bral lekce uzbeckého jazyka.

Zima byla velmi studená, Amudarja, široká téměř dva kilometry, zamrzla a mohlo se po ní jezdit na saních. Na jaře 1883, když začalo tát, led roztál a hromadil se u naší osady. Voda stoupala tak vysoko, že přetékala přes břehy. Tehdy jsme si uvědomili, jak důležité byly ty vysoké hráze. Jakmile voda pokryla ledovou vrstvu, led praskal s hromovým hlukem na velké kusy, které létaly přes hráze. Za dvě až tři hodiny voda opadla. Ráno jsme se probudili a stáli ve vodě téměř po kolena. Nemohli jsme tam zůstat, a tak jsme se přestěhovali o kilometr dál na kopec. Tentokrát jsme však už stavěli vše z nepálených cihel, domy i stáje.

Některé rodiny se rozhodly zůstat pohromadě, zatímco jiných dvacet rodin, které byly proti strýci Eppovi, včetně strýců Jakuba Tewse, Johanna a Heinricha Jantcenových a našeho oblíbeného kazatele I. Pennera, se přesunulo o čtyři kilometry dál a postavilo se na jiném kopci a obklopilo se zdí. Tehdy se také Jakob, nejstarší syn Jakuba Tewse, oženil s mou starší sestrou Marií. Bydleli nedaleko našeho kopce.

Místní Jamudi často projížděli naší vesnicí, ale nikdy se nic neztratilo. Strážní oddíl se třemi důstojníky byl proto odvolán. Kolem našeho kopce jsme vysázeli zeleninu, brambory a ovocné stromy. Vše dobře prosperovalo a byli jsme velmi spokojeni. Pak ale Jamudi začali krást. Věděli, že nemáme žádné zbraně. Vždyť divoká zvířata, jeleni, srnci, divoká prasata a lišky běhaly kolem nás, ale nikdo na ně nestřílel.

Nejprve nám ukradli koně. Pak se zdálo, že se rozhodli unést mladou manželku Heinricha Abramse. Při pokusu o její obranu byl zabit. Bývalo, že Jamudi vyhnali obyvatele nějakého domu a vzali si vše, co se jim líbilo. Téměř žádná noc nebyla klidná. Někdy jsme se, mladí chlapci a někteří muži, snažili bránit improvizovanými kopími. Naši starší se zatím modlili u strýce Eppa. A když jsem se někdy vrátil domů trochu zraněný, musel jsem si vyslechnout otcovy výčitky.

Ve spodní vesnici, kde žilo dalších dvacet rodin, bylo všechno klidné. Najali si dva kozáky z Uralu, kteří žili na ruském břehu řeky. Tam se Jamudi neodvažovali vstoupit. Strýc Epp však o ničem takovém nechtěl slyšet.

Jedné jasné měsíční noci se na našem dvoře objevili tři Jamudi. Jednoho jsem poznal. My tři bratři – Gerhard, Bernhard a Selvius – jsme si připravili kopí a postavili se k oknu naší prostorné ložnice, aniž bychom otci něco řekli. Když vcházeli na dvůr, nejprve vystřelili třikrát do vzduchu. Dva z nich sesedli z koní a zamířili do naší stáje, kde stálo sedm našich koní. Odpoutali je a vyvedli na dvůr. Třetí muž na koni jezdil s nabitou puškou před naším oknem.

Když jsme uviděli, že si odnášejí všechny naše koně, vyběhli jsme s křikem na zápraží a chtěli jim kopími zabránit. Ale když jsme došli ke dveřím, otec nám rázně zastoupil cestu. Rozhněvaně nám řekl: „Nestydíte se takto čelit zlu? Naši lidé opustili jednu zemi za druhou, aby nemuseli brát zbraně do rukou. A teď musíme dokázat, že naše rozhodnutí je opravdové. Chcete jedním úderem popřít víru svých otců? Vraťte se do postele! Dokud žije starý Bůh, který vidí i tuto krádež našich koní, on nás nenechá zemřít hlady, i když koně nebudeme mít.“

Se slzami v očích, ale i s vnitřním odporem jsme se vrátili do ložnice. Otec však obstál ve svém „zkoušce odmítnutí zbraní“. A co ho to stálo vnitřně, jsme s matkou cítili ještě dlouho.

V té době se dvacet rodin připravovalo k odchodu z Chivy a přesídlení do Ameriky.

Jedné noci se mi zdálo, že stojím u naší studny uprostřed dvora. Podíval jsem se směrem k jiné vesnici a uviděl, jak ke mně přichází strýc Jakub Tewes. Když dorazil ke studni, poplácal mě po rameni a řekl: „Drahý Germane, pilně se učíš jazyk této země. V duchu tě vidím jako misionáře mezi muslimy, který jim hlásá evangelium Ježíše Krista. Ale jsi ještě mladý a nezkušený, a budeš mít ještě mnoho těžkostí, než tě Pán postaví na místo, které je podle jeho vůle.“

Druhého rána jsem svůj sen vyprávěl milované matce, která byla mým důvěrníkem. Už si nepamatuji, co mi na to řekla. Byl jsem však ohromen, když za několik dní ke mně strýc Tewes přistoupil u studny, vzal mě za rameno a přesně tak, jak se mi zdálo, zopakoval zmíněná slova! Moje matka stála u otevřeného okna a slyšela jeho slova. O dvacet let později se tato proroctví naplnila!

Jednoho dne k nám na dvůr přijel kozácký důstojník s malou skupinou lovců. Zeptal se mě, jestli tu bydlí starosta vesnice. Odpověděl jsem: „Ano,“ a všiml jsem si, jak si mě pozorně prohlédl. „Mladý muži, jsi nemocný?“ zeptal se. „Jsi velmi bledý a hubený.“ Odpověděl jsem: „Jak by jinak člověk vypadal, když skoro vůbec nespí, a ve dne v horku pracuje na poli? Téměř každou noc na nás útočí lupiči Jamudi a kradou nám koně. I ty naše ukradli.“ V tu chvíli vyšel otec z domu. Po krátkém pozdravu mu důstojník řekl: „Slyšel jsem, že dovolujete Jamudům, aby vás okrádali. Řekli jste to svému vůdci v Chivě?“ Otec odpověděl: „Nechtěli bychom to dělat, protože Boží Slovo nám to zakazuje. Nebereme zbraně do rukou.“ „Ale Bůh ustanovil vládu, aby chránila spravedlivé. Jak vás má chránit, když o tom neřeknete? Ale teď chápu, proč mě Bůh přivedl sem. Pošlu vám lidi na ochranu, aby toto bezpráví přestalo.“

A odjel. Několik dní se pohyboval v našem kraji a pak zmizel. O týden později dorazil oddíl chivských vojáků, v jehož čele jel krásně oblečený muž. Později jsme zjistili, že to byl ministr vnitra Chivy, Kassim Divan. Přísně se zeptal mého otce, zda je starostou této vesnice, protože druhá skupina už byla na cestě do Ameriky. Poté, co otec na tuto otázku kladně odpověděl, ministr nařídil postavit na našem dvoře svůj krásný stan pokrytý drahými koberci. Byl postaven také stan pro kuchyni, kde se vařil čaj a chutná jídla.

Poté pozval otce i mě jako tlumočníka do svého stanu, kde již seděl na kobercích. Bylo nám také řečeno, abychom se posadili na koberce. Před námi byl pak položen ubrus s chlebem, sladkostmi a čajem. Během čajového obřadu se zeptal: „Co jste za blázny, že si necháte od Jamudů vše ukrást? A ani o tom neřeknete vládě! Musíme to slyšet od Rusů z Petroaleksandrovky. Proč jste nám to neřekli?“ Otec mu odpověděl stejně jako kozáckému důstojníkovi. Ale ministr to nemohl pochopit.

Mezitím maminka upekla růžence a připravila čaj. A nyní ho pozvala do našeho domu, aby mohli pohostit. Ministr pozvání přijal. Byl to vysoký muž s velkou kožešinovou čepicí, která ho činila ještě vyšším. V domě přistoupil ke stolu mé matky, kde stála šperkovnice. Podíval se do jejího odrazu a zeptal se, kdo ji vyrobil. Otec odpověděl, že ji vyrobil otec mé ženy k narozeninám.

„Jak mohl tento člověk vložit sklo do této šperkovnice! Není vidět žádný šev, nic; vše vypadá jako jeden kus. Navíc je dobře vidět skrz barvu dřeva.“

Po krátkém tichu se zeptal: „Je mezi vámi ještě někdo, kdo by mohl něco podobného udělat?“ Když otec odpověděl kladně, řekl: „Náš chán Hazrett viděl před několika lety v Petrohradu velkou parketovou podlahu, která byla také pokryta sklem. A Hazrett si také přál mít takovou podlahu. Proto bych rád promluvil s vašimi mistry.“

Poté otec přivedl pět nebo šest našich řemeslníků a představil je ministrovi. Ten ukázal na šperkovnici a zeptal se: „Kdo z vás vyrobil tuto šperkovnici?“

Pak předstoupil strýc Gerhard Ezau a řekl: „Já“. Popsal, jak sklo připojil ke dřevu. Strýc Ezau vysvětlil ministrovi, že to není sklo, ale tekutina nazývaná politura. Dřevo se nejprve velmi hladce obrousí a poté se pomocí vatových koulí vtírá politura. Díky tomu dřevo začne lesknout jako zrcadlo.

Po tomto vysvětlení ministr vybral dva muže, kteří se měli vydat na koni do Chivy k chánovi a ukázat mu šperkovnici. Já jsem měl jet s nimi jako tlumočník.

Následujícího rána jsme s tajemníkem vyrazili do Chivy, vzdálené 150 kilometrů. Třetího dne jsme dorazili a byli jsme představeni chánovi spolu se šperkovnicí. Chán ji obdivoval a evidentně se mu líbila. Na noc nás nechali u ministra stavebních prací jménem Mahmut Divan. Naše koně byli dobře ošetřeni a přijali nás královsky.

Následující ráno nás Mahmut Divan na rozkaz chána odvedl k velkému Nurulanu (chánovu paláci), kde nám chán osobně ukázal velkou síň, zcela novou, kde chyběla pouze podlaha. Tuto podlahu si přál mít vykládanou parketami se vzory hvězd ze světlého a tmavého dřeva a poté vyleštěnou.

Naši mistři mu slíbili práci dokončit, pokud jim chán poskytne světlé a tmavé dřevo. Dřevo muselo být suché a polituru bylo třeba přivézt z Petroaleksandrovky. Chán souhlasil, ale ještě se zeptal, jak dlouho bude práce trvat. Mistři odpověděli, že deseti mužům bude trvat šest měsíců, protože podlahu je třeba nejprve vyložit jednoduchým dřevem. Hlavní práce spočívá v malých detailech hvězd.

Chán se vším souhlasil a dodal: „Celou vaši vesnici se čtyřiceti rodinami převezu sem, do Ak-Mešitu, do velkého parku mého bratra. Tam si můžete postavit domy a žít v klidu; zde nejsou žádní lupiči.“

Po dokončení všech jednání s chánem se tajemník a my vrátili do naší vesnice. Po našem odjezdu se ministr věnoval lovu a ulovil mnoho bažantů a kachen. Co by on a stovka mužů nemohli sníst, rozdával našim lidem. V noci byla vždy vystavena stráž, a útoky už se neopakovaly.

Brzy dorazilo několik stovek povozů s velkými koly zvaných arby, které měly za úkol odvést nás se vším naším majetkem do Ak-Mešitu poblíž Chivy. Vozkové byli rolníci z okolních vesnic. Během dvou týdnů jsme se i s veškerým majetkem, včetně stavebního dřeva a rákosu, přestěhovali do Ak-Mešitu. Nic nebylo zapomenuto.

Opět začala stavba domů. V rozsáhlém parku obehnaném vysokou zdí, kde rostlo mnoho meruněk a broskvoní, byly domy postaveny v obdélníku, takže uprostřed zůstalo velké prostranství. Zde jsme postavili kostel, školu a byt pro učitele.

Ve stejné době začalo čtrnáct našich mužů pracovat na parketové podlaze. Práce byla dokončena přibližně za pět měsíců. Naše ženy také vykonávaly různé práce v knížecím domě, kde podle asijských zvyklostí žilo mnoho příbuzných.

V roce 1883 jsem se naučil uzbecko-turecký jazyk tak dobře, že jsem byl přidělen jako tlumočník ke správci chána Seid-Muhammad-Sim-Bagadurovi. Chiva byla od naší vesnice vzdálena 6–7 kilometrů, takže jsem byl celý den u chánova dvora a večer jsem se vracel domů. Chán mi daroval hřebce. V neděli jsem zůstával doma. Současně s dalším studiem jazyka jsem se také učil Korán, muslimskou svatou knihu, a další spisy.

Bohužel v naší komunitě vznikaly další neshody, což značně ovlivnilo můj duchovní život. My, mladí, jsme v této otázce nerozuměli našim rodičům, což jim samozřejmě působilo mnoho bolesti. Nakonec bylo strýci Eppovi zakázáno kázat v kostele a zůstal s deseti rodinami sám. K těmto deseti rodinám patřili i moji rodiče. My, čtyři bratři a jedna sestra, jsme už byli všichni ženatí a zůstali jsme v komunitě. Strýc Epp nás za to tvrdě odsoudil. Naši rodiče museli udělit svůj souhlas, což velmi zranilo naše srdce. Jak hluboce, to ví jen Bůh.

Podobně to zažívaly i ostatní rodiny, které zůstaly v církvi. V roce 1880 jsme jako bohatí opustili naši krásnou domovinu Hansau, abychom se vydali do Asie. Otec prodal tři svá hospodářství a daroval je na toto šílenství. Teď jsme neměli nic. Ale ke slávě našeho Pána a Spasitele je třeba říci: „Nikdy jsme neměli hořkost vůči svým rodičům, příliš jsme je milovali na to, abychom k nim něco takového cítili. Udržet dobrý vztah ke strýci Eppovi mi však stálo hodně bojů.“

Všechny tyto nepochopení a oslnivý, prázdný život u chánova dvora tak zasáhly mé duchovní stavy, že jsem tam nemohl dále zůstat. A tak jsem se v roce 1890 se svou mladou ženou a dvouletým synkem Abramem a ještě třemi rodinami přestěhoval do Auli-Ata (Džambul). Tam se již utvořilo osídlení čtyř vesnic s několika stovkami rodin. Ty se oddělily od strýce Eppa už v roce 1881.

Sotva jsme tam dorazili, všimli jsme si, že i zde vznikají neshody. Zde šlo o otázku křtu úplným ponořením. Tak se i zde objevilo rozdělení. Vznikla menonitská církev a menonitská bratrská komunita.

To vše ještě více poškodilo mé vnitřní stavy a odsunulo mě od všeho duchovního. Přezimovali jsme v domě Jakona Nitzena v Nikolajpolu, bratrance mého otce. Jeho syn Petr, v mém věku, byl také ženatý a žil s námi v tomtéž domě. Strýc Nitzen žil dva kilometry dál na mlýně. Petr a já jsme každý den pracovali na mlýně. Jeho mladší syn Abram byl tehdy ještě školák, ale již tehdy v něm bylo vidět budoucího kazatele.

Na jaře příštího roku vláda vypracovala plánování nové vesnice. S Petrem a ještě deseti mladými rodinami jsme opustili své čtyři vesnice a založili novou osadu nazvanou Orlovka. Brzy jsem si všiml, že mi peníze na zařízení farmy nestačí. Ačkoli dům i stodola měly střechu, peníze došly a nevěděl jsem, co dál. Protože však byly potraviny velmi levné, nějak jsme se drželi nad vodou. V tomto kritickém okamžiku nás navštívil okresní správce Kalauer, aby zjistil, jak postupuje stavba u mladých menonitů. Tak přišel i ke mně. Když viděl, že stavba stojí nedokončená, řekl: „No, bratře, asi ti došly peníze a nemůžeš dál stavět?“

„Ano, je to tak, vaše excelence,“ odpověděl jsem. „Kde ses naučil rusky?“ „V naší soukromé škole na Volze.“

Měl s sebou tři tlumočníky, protože v okolí Auli-Ata se mluvilo třemi jazyky. A s těmito tlumočníky jsem se bavil v jejich jazycích, protože jsem je naučil u chánova dvora. Správce poslouchal s úžasem.

Po chvíli mi řekl: „Potřebuješ peníze na stavbu. Postarám se o tebe. Dám ti místo lesního strážce v našem okrese. Tam si vyděláš dost, dokončíš stavbu a začneš hospodařit. Budeš ale muset jezdit na koni po horách a kontrolovat lesy.“ Namítl jsem: „Ale neabsolvoval jsem školu pro lesníky, jak se budu starat o lesy?“

„Dám ti knihy. Z nich vše zjistíš. Navíc získáš zkušenosti. Ale co je pro mě nejdůležitější: nepotřebuješ tlumočníka.“

Tak jsem se stal lesníkem a o tři roky později, po složení zkoušky, hlavním lesníkem. Bylo to v roce 1895. Z církve mě jako státního zaměstnance okamžitě vyloučili, přestože jsem tuto pozici přijal jen proto, že jsem byl ve velké nouzi. Ale to nikomu nevadilo, což mi přineslo ještě více hořkosti.

Získáním pozice hlavního lesníka se můj plat výrazně zvýšil, ale také odpovědnost, protože jsem musel dohlížet na práci deseti podřízených v různých oblastech. Kromě toho jsme museli nejen dohlížet na lesy, ale také rozdělovat pastviny mezi kočovné Kyrgyzy a další kmeny z okolních hor Ťan-Šanského pohoří.

Jednoho večera ke mně přišli tři starší muži, každý z nich měl pod kontrolou asi 100–150 obyvatel jurt. Byli to Kyrgyzové, ale já je znal jako poctivé lidi. Vyprávěli mi o „velkém tajemství“. Z Fergany, bývalého hlavního města muslimského kokandského chanátu, sem přišel Isráíl-Chán-Túr, bratr bývalého chána Chudajarchána. Má v plánu rozšířit zprávu, že mu Bůh zjevil, že nadešel čas osvobodit muslimy bývalého chanátu od Rusů. Tímto způsobem chce Isráíl-Chán-Túr podnítit horské obyvatele k povstání proti Rusům. Vydává se za svatého a nosí oděv poutníka — dlouhý kaftan z velbloudí srsti a červený šátek pod bílým turbanem. Takový oděv není dovoleno nosit obyčejným lidem, zvláště ne Kyrgyzům.

Dále mi ti tři muži sdělili, že kníže Isráíl-Chán-Túr, který si říká išán (svatý), s sebou nosí velké svitky papíru s mnoha podpisy, pečetěmi a otisky palců mocných lidí z velkých měst, jako jsou Namangan, Margilan, Andižan, Oš, Ura-Tjube a Chudžand, a také z mnoha významných trhů. Tato oblast zahrnuje i celé území Aulije-aty na jižní straně pohoří Ťan-šan. Jako věrní služebníci cítili svou odpovědnost mi o všem povědět.

Když jsem je vyslechl, odpověděl jsem, že jde o vážnou politickou záležitost a že by měli o tom sami písemně informovat našeho okresního náčelníka Kalaura. Na to odpověděli, že nemohou, protože umí jen turkický jazyk. Pokud by psali v tomto jazyce, musel by překladatel Bekžurov přeložit jejich zprávu do ruštiny. A jelikož je on sám do spiknutí zapleten, celou věc by prozradil. Proto by bylo vhodné, abych zprávu napsal v ruštině a oni ji podepíší svými jmény a pečetěmi. Vyhověl jsem jejich přání a poslal je se zprávou k okresnímu náčelníkovi do Aulije-aty.

Poté, co odjeli, oblékl jsem se do kyrgyzského oděvu a vydal se na koni do hor, do údolí Kumyštak, kde se měl zastavit Isráíl-Chán-Túr. Tam jsem ho skutečně našel ve velkém aulu s mnoha bohatými vůdci. Slezl jsem z koně a vstoupil do jurty. Išán seděl ve svém svatém oděvu poutníka na bohatých kobercích a mnoho vůdců stálo kolem něj. Právě se chystali začít své jednání.

Uklonil jsem se a pozdravil je podle jejich zvyku „As-salám alajkum, taxsír,“ což znamená „Pokoj vašemu veličenstvu“. Na to mě chán vyzval, abych zaujal místo vedle něj. Myslím, že za to mohla moje bohatá kyrgyzská liščí čepice a můj kyrgyzský oděv. Poslechl jsem jeho pozvání, posadil se vedle něj a vyměnili jsme si pár slov. Pak řekl: „Máte modré oči, musíte být Rus. Ale mluvíte tak dobře kyrgyzsky, že navzdory těmto modrým očím jste nejspíše Tatar.“

Poté se obrátil k ostatním a hovořil o božských zjeveních, na jejichž základě chce osvobodit všechny muslimy z Fergany a případně i celý Turkestán z ruského jha. Pak předložil své listiny s mnoha pečetěmi a podpisy a naléhal, aby každý pravověrný muslim připojil svůj podpis a v určenou dobu se přidal k muslimům, kteří vyženou Rusy. Zdůraznil, že ode mě, jakožto Tatara, podpis nepožaduje.

Slyšel jsem dost a tiše jsem zmizel stejně, jako jsem přijel. Rychle jsem se vrátil domů.

Tři dny nato se starší muži vrátili z města a sdělili mi, že okresní náčelník Kalaur byl velmi rozzlobený a křičel na ně: „Již pětadvacet let jsem velitelem tohoto okresu Aulije-ata a nikdy zde nebyl takový nepořádek. Ničemu z toho, co říkáte, nevěřím. Tady něco není v pořádku, pravděpodobně jde o osobní nenávist k išánovi.“

Veškeré rozhovory se starosty překládal Bekžurov. Na konci schůzky dal náčelník starším písemný příkaz, aby išána a osm jeho přívrženců, kteří ho vždy doprovázeli a pocházeli z Fergany, zadrželi a uvěznili.

Trvalo deset dní, než išána s jeho lidmi našli v horách a přivedli do města. Ukázalo se, že překladatel během rozhovoru se starosty tajně poslal vzkaz išánovi, aby ho varoval.

Jakmile byl išán se svými lidmi ve vězení, Kalaur předal další vyšetřování svému zástupci, kapitánu Laječnikovovi. V té době kyrgyzští dělníci a služebníci v našem i sousedním ruském velkém městě začali opouštět svou práci a vyhrožovali: „Tak jako my nyní pracujeme pro vás, brzy budete vy pracovat pro nás, protože přišel náš osvoboditel.“

Jednoho dne ke mně kapitán Laječnikov přišel, ale bez překladatele. Chtěl zjistit, jaký vliv měla išánova agitace na Kyrgyze. Svému překladateli nevěřil, a proto jsem s ním měl jet do hor a prozkoumat povstaleckou náladu mezi Kyrgyzy. Připadalo mi to směšné, a tak jsem mu řekl, že to moc nepomůže. Byl však tak naléhavý, že jsem nakonec souhlasil a vydal jsem se s ním do hor. Navštívili jsme několik aulů, ale žádné známky povstání jsme nenašli.

Poradil jsem mu proto, aby pohovořil s rolníky z velké vesnice Dmitrovka a z dalších vesnic — tam se dozví víc o chování Kyrgyzů. Souhlasil a vyslechl rolníky z několika vesnic. Všichni vypovídali stejně. Rolníci vysvětlili, že Kyrgyzové odešli s již zmíněnou výhružkou. S těmito poznatky se Laječnikov vrátil do města.

Kalaur vyslýchal tři starosty ve své kanceláři, dokud nezlomili a nepodepsali připravený dokument, v němž stálo: „My, tři starostové z takových a takových aulů, jsme cítili osobní nenávist k bývalému princi Isráíl-Chán-Túrovi a nevěděli jsme, jak mu oplatit. A protože pan lesník Jantcen je náš dobrý přítel, požádali jsme ho o radu. Řekl nám: 'Jelikož je princ významná osoba, nejlépe se mu pomstíte tak, že ho obviníte z přípravy lidového povstání.'“

Po podepsání a zapečetění tohoto dokumentu byli starostové posláni do vězení. Pak přišla řada na mě. Kalaur mě povolal do města, přečetl svědectví starostů a poté, rozzuřený, vyskočil ze židle, pokřižoval se před ikonou a přísahal: „Jak je pravda, že jsem se před tvýma očima pokřižoval před touto svatyní, tak tě pošlu na dlouhou cestu na Sibiř.“ Musel jsem mu odevzdat své záležitosti a byl jsem propuštěn.

Ale to nebylo všechno. Napsal také všem starostům a církevním představeným přísný dopis, který měl být přečten v kostelech: „Lesník Jantcen vznesl politické podezření vůči zcela nevinnému princi z Fergany Isráíl-Chán-Túrovi. Ale mám důkaz, že bývalý lesník Jantcen, aby vyhověl třem horlivým starostům, lhal a vše si vymyslel. Povídačky o revoluci se nepotvrdily. Toto musíte oznámit všem obyvatelům. Nikdo se už v budoucnu nesmí s Jantcenem zdravit.“

A nakonec starosta naší vesnice Orlovky obdržel další příkaz poslat Kalauru rozhodnutí obce s žádostí o osvobození obce od lháře Jantcena. Tento dopis měli podepsat všichni obyvatelé. Naše obec v Orlovce, jejíž polovina obyvatel byla luteráni, to ale neudělala. Zdůvodnili svůj odmítavý postoj tím, že v chování Kyrgyzů v poslední době bylo jasně patrné, jak moc jsou pobouřeni proti Rusům. Navíc si nepřáli Kalaurův příkaz.

Týden před Velikonocemi kapitán Laječnikov osobně vyslýchal išána ve vězení. Podařilo se mu vytáhnout z jeho boty dopis adresovaný překladateli Bekžurovovi. Stálo v něm: „Vážený pane a bratře Bekžurove! Obdržel jsem zprávu, že náš záměr se přece jen uskuteční. Na Velikonoční ráno naši lidé zaútočí na město Aulije-ata a kasárna, protože vojáci budou v tu dobu v kostele. Naši lidé v kasárnách získají všechny zbraně a pak je použijí proti všem nevěřícím. A protože vy jako překladatel nosíte evropský oděv, může se stát, že vás v davu zabijí. Proto vám doporučuji včas opustit město se svou rodinou.“

Nyní měl Laječnikov nezpochybnitelný důkaz o připravovaném povstání. Musel však dopis předat svému nadřízenému Kalaur. Ten se přirozeně vyděsil a nevěděl, jak předejít katastrofě.

Laječnikov přišel za mnou pro radu. Řekl jsem mu, že by bylo nejlepší zatknout všechny starosty a představené najednou v jedné noci. Pak povstalci nebudou mít vůdce a nic se nestane. Ale musí to Kalaurovi představit jako své rozhodnutí, ne jako můj návrh. Tak to také udělal a povstání se nekonalo.

Kalaur předal celou záležitost vyšším úřadům v Taškentu, hlavním městě Turkestánu. Odtamtud přijeli vyšetřovatelé, před kterými museli mnohokrát vystoupit išán, tři starostové a já. Nakonec přijel z Taškentu i Vrchní soud, aby vynesl rozsudek.

Všiml jsem si, že nebyl předvolán ani jeden z mých osmnácti svědků. Protestoval jsem, ale marně. Soud vynesl rozsudek: dvanáct let sibiřského vyhnanství za to, že jsem „nepravdivě obvinil z velezrady prince Isráíl-Chán-Túra išána“.

Musel jsem rozsudek podepsat, ale odmítl jsem a požádal o přezkoumání na základě šestiměsíční lhůty pro odvolání, na kterou mám právo. Soud to povolil. Išán byl propuštěn a tři starostové museli odpykat jeden a půl roku vězení za „falešné svědectví“, které z nich Kalaur násilím vymámil.

Tím proces skončil. Plukovník Kalaur zvítězil. Zdrcený a v hlubokém zármutku jsem se vrátil do svého bytu, kde bydleli i další mennonité. Právě v těch dnech tam bylo mnoho z nich a všichni už věděli o rozsudku soudu. Přivítali mě odcizenými a nepřítomnými pohledy.

Večer, když jsme seděli u velkého stolu a pili čaj, objevil se mladý Sart (Uzbek) a zeptal se mě, zda jsem Jantcen. Přikývl jsem a on mi předal dopis se slovy: „Mám vás přivést k okresnímu notáři Vasiljevovi.“

Přešel jsem do vedlejší místnosti a nejprve si dopis přečetl. Byl od hraběte Antyškova, který mě žádal, abych s nositelem tohoto dopisu okamžitě přišel k němu. Hrabě je členem Vrchního soudu a bydlí u Vasiljeva. V mém vlastním zájmu bych měl jeho přání splnit.

Okamžitě jsem následoval toto pozvání. U Vasiljeva, mého starého známého, jsem se setkal s hrabětem a ještě jedním pánem. Všichni tři mě velmi přívětivě pozdravili. Posadil jsem se vedle hraběte a on mi řekl: „Pane Jantcene, byl jsem velmi potěšen, že jste tak odhodlaně odmítl podepsat rozsudek, a tím získal šestiměsíční lhůtu pro odvolání. Jsem jen velmi mladý právník z Petrohradu. Jako člen oblastního soudu v Turkestánu jsem byl sem poslán. Příběh išána mě osobně zaujal, důkladně jsem jej prostudoval a zjistil, že jsme byli bezostyšně podvedeni. Proč k tomu došlo, ještě nevím.“

Napsal jsem odvolání, které je třeba poslat na tři adresy. Obsahuje sdělení o celém tomto příběhu a žádost o nový proces s přizváním osmnácti svědků, kteří nebyli vyslechnuti v prvním procesu. Jeden exemplář je určen Jeho Veličenstvu carovi, druhý Senátu a třetí oblastnímu soudu, který už znáte. Na konci každého dopisu jsem upozornil na existenci dalších dvou kopií pro jiné instance. Tím chci zabránit tomu, aby věc byla odložena na neurčito, protože šest měsíců uplyne rychle. Pokud všechny tři dopisy podepíšete, postarám se o to, aby byly okamžitě odeslány.“

Podepsal jsem petice s úlevou a poděkoval hraběti. Ten však odmítl slyšet jakýkoli projev vděku a řekl: „Slyšel jsem od pana Vasiljeva a dalších, že plukovník Kalauër vás odvolal z pozice lesníka a navíc vás pomstychtivě pronásledoval, i když vás celá Auli-Ata považuje za svého zachránce před muslimským povstáním. Proto bych vám rád nabídl místo lesníka v Taškentské oblasti, abyste se vyhnul pronásledování ze strany Kalauëra. Postarám se o to. Ale nejprve musíme dokončit tento proces, abyste byl osvobozen od obvinění.“

Tím jsme se rozloučili a já se vrátil do svého bytu. Ještě dnes si dobře vzpomínám, že jsem té noci velmi dobře spal.

Když jsem se vrátil domů, našel jsem svou ženu ve velkých obavách a strachu. Soudní rozhodnutí o mém vyhoštění na Sibiř se dostalo do Orlovky dříve než já. Mnozí mennonité a luteráni přišli, aby mi vyjádřili svou soustrast. Ale zpočátku jsem se vyhýbal návštěvám ve čtyřech sousedních vesnicích. Uplynuly 2–3 měsíce bez jakýchkoliv změn. Kyrgyzští dělníci chodili do práce jako dříve. Išana a jeho osm společníků Kalauër opatřil cizími pasy, s nimiž zmizeli do Kašgaru (čínský Turkestán).

Náhle přišla zpráva, že do Auli-Aty opět přijely tři trojky s vysokými soudními úředníky kvůli případu Jantcena. Krátce po jejich příjezdu jsem byl spolu s osmnácti svědky předvolán k soudu. Všichni svědci byli vyslechnuti a já byl zbaven obvinění.

Večer jsem opět musel navštívit pana Vasiljeva, kde mě hrabě s velkou radostí přivítal a pogratuloval mi. Kromě toho mi podal dokument o mém jmenování lesníkem v horách u Taškentu. Vše připravil u okresního náčelníka, pana Kisseleva. Přijeli mě také pozdravit mnozí obyvatelé města a známí lesníci. Já si přál jen jediné – vrátit se domů a uspořádat děkovnou slavnost s mými nejbližšími.

Ještě bych chtěl poznamenat jednu věc. Přestože jsem se vnitřně cítil vzdálený, ztratil jsem vnitřní mír, nikdy jsem za všechny ty roky nezapomněl na modlitbu. A mnohé modlitby Bůh vyslyšel, navzdory mým chybným krokům. A pokud to bylo možné, nikdy jsem neopomíjel ranní a večerní modlitbu, už jen proto, že jsem si na ni zvykl od mládí.

Teď jsem se musel co nejrychleji připravit, abych nastoupil na své nové místo v Taškentu. Žena s dětmi zůstala v Orlovce. Vyrazil jsem vozem do určeného lesnictví v Novoparkentském volostu, asi 90 kilometrů od Taškentu, v horách Hindúkuše.

Obyvatelstvo tvořili téměř výhradně Tádžikové. Měli svůj vlastní jazyk a žili v uzavřených vesnicích obklopených vinicemi a horami. Les se skládal převážně z ořešáků, cedrů a divokých ovocných stromů. Jelikož nikdo z místních obyvatel neměl právo mít zbraně, v horách bylo velké množství zvěře: divokých prasat, jelenů, horských ovcí a koz.

Tádžikové byli velmi divocí a mstiví. A zde jsem si vzpomněl na slova z Matouše 5, 5 a setkával jsem se s těmito lidmi s největší mírností. Po roce jsem se přesvědčil o pravdivosti těchto slov, protože jsem si získal důvěru celého kmene v šesti velkých vesnicích mého okresu. Měl jsem velký zájem o lov, stal jsem se vášnivým lovcem a za roky, které jsme tam strávili, jsem ulovil mnoho zvěře.

Po čtyřech měsících přijela i má žena s dětmi. V létě bylo v obci velmi horko, takže v horkých letních měsících jsme žili v prostorné jurtě v chladnějším regionu hor. Bohužel ve třetím roce onemocněla má žena tak vážně, že jsem ji musel poslat s dětmi zpět do Auli-Aty. A opět to bylo 490 kilometrů cesty. Převezl ji na pohodlné bryčce jeden z jejích bratrů. Doprovodil jsem je asi 100 kilometrů a pak jsem se vrátil na svůj post sám.

Následujícího dne dorazil na stanici jezdec (džigit) a předal mi obsáhlý dopis od oblastního náčelníka z Taškentu, ve kterém byl příkaz, abych se okamžitě s džigitem dostavil do jeho kanceláře. Musel jsem podat informace ohledně politické záležitosti. Když jsem přečetl dopis, sevřelo se mi srdce strachem a úzkostí. Co se zase stalo? Právě jsem unikl politickým sítím a už se objevily nové. Neměl jsem však jinou možnost než se vydat do Taškentu.

Další den jsem nasedl na koně a vyrazil. Adjutant Jeho Excelence mě v hlavní kanceláři velmi přátelsky přivítal. Cítil jsem mírnou úlevu, když jsem usedl. A v té chvíli jsem slyšel, jak adjutant řekl: „Nevím, zda jste slyšel o té strašné události, která se stala před čtyřmi dny, 19. května, v Andižanu. Tehdy se tam vtrhl obrovský dav, podněcován jakýmsi Israilem-Chan-Turem ishanem, a nečekaně vtrhl do města a zabil všechny Evropany, kteří nebyli muslimy – asi 15 000 lidí.“

Já jsem odpověděl: „Kdo by mi o tom řekl v horách?“

Zavedl mě do kanceláře guvernéra a řekl: „Dovoluji si vám představit, Vaše Excelence, lesníka Jantzena.“ Současně mu položil na stůl dokument podepsaný mým jménem, se kterým guvernér, jak se zdálo, byl už obeznámen. Vstal, přísně se na mě podíval a řekl: „Mladý muži, je škoda, že jste si již nyní zvolil dlouhou cestu na Sibiř. Jelikož jste tak hloupý, budete muset po ní jít. Vždyť tuto petici jste napsal vy, že?“

„Ne, Vaše Excelence!“

„Jak to chcete dokázat?“

Zeptal jsem se: „Kde a kdy byl tento dokument sestaven?“

„19. května v Auli-Ata.“

„Vaše Excelence, neodejdu z tohoto místa, dokud nezavoláte mému nadřízenému, plukovníkovi Kiseljovovi, a nezeptáte se ho, jak dlouho jsem byl v Auli-Ata a kde jsem byl 19. května.“

Popadl telefon a vytočil Kiseljova. Kiseljov odpověděl:

„Lesník Jantzen je již tři roky ve službě v našich horách a za tu dobu nebyl ani jednou v Auli-Ata. Dne 19. května jsem byl s několika dalšími pány několik dní u Jantzena na lovu.“

Poté mi Jeho Excelence radostně podal ruku, poblahopřál mi a řekl: „Jste volný! Ale velmi bych chtěl vědět, kdo ten dokument sestavil.“

„Nevím, nemám tušení.“

„Samozřejmě to nebyl jeden z vašich nejlepších přátel. Ale protože budeme potřebovat vaši pomoc, počkejte chvíli u pana Ilinského.“

S těmito slovy mě propustil a já jsem prošel do vedlejší místnosti, kde už na mě čekal Ilinskij. Ihned vstal, podal mi ruku a poblahopřál mi k osvobození, protože všechno slyšel skrz pootevřené dveře. Řekl mi, že dostal rozkaz odjet do Auli-Ata, aby vyšetřil všechny události spojené s případem išána, a zeptal se, jak nejlépe začít. Řekl jsem mu: „Nejdříve je potřeba přesunout všemocného plukovníka Kalaueva a jeho překladatele Bekžurova do Verného nebo Pěrovsku, a oznámit celému auli-atskému okresu, že se tito pánové už nikdy nevrátí do tohoto kraje. Jen tehdy někdo riskne otevřít ústa a něco říct o išánovi. Jinak nikdo ani slovo neřekne.“

Poté, co mi vrátil můj deník, za všechno mi poděkoval a řekl: „Zítra ráno odjíždím do Auli-Ata. Ale chci vám poradit, abyste do mého návratu tam nikomu nepsal dopisy, ani manželce, ani příbuzným. Může to být pro vás nebezpečné.“ Rozloučili jsme se a já jsem opustil tento velký dům. Zamýšleně jsem šel do svého bytu, když na mě náhle někdo promluvil. Zvedl jsem oči a poznal starého známého z Auli-Ata, rotmistra Zulova, který se mezitím stal advokátem. Seděl na koni, kterého jsem mu před několika lety prodal. Slezl z koně, něžně ho poplácal po krku a řekl: „Tento ryzák je nejlepší kůň, jakého jsem kdy měl. Za čtyři dny jsem na něm urazil 500 kilometrů. Ale to není to hlavní. Viděl jsem, jak jste zamyšleně kráčel po ulici. Ani jste si nevšiml, že jsem jel vedle vás, dokud jsem vás neoslovil. Tuším, co vás tak trápí. Ale nestudoval jsem právo nadarmo a jsem si jistý, že se ze všech těchto nepříjemností dostanete.“

Po těchto slovech se vyhoupl do sedla a zmizel. A v tom okamžiku jsem pochopil, kdo napsal ten nebezpečný dokument. Vzpomněl jsem si také, že Zulov byl starým nepřítelem Kalaueva.

Následujícího rána jsem se vrátil zpět do mých, nyní tak osamělých hor, protože má žena s dětmi odešla do Orlovky. Uplynuly tři velmi osamělé měsíce. Pilně jsem pracoval na své pozici. Ale nejobtížnější bylo nedostávat žádné zprávy z domova.

Jednoho dne přišel posel s příkazem okamžitě se dostavit k panu Ilinskému; ten se před dvěma dny vrátil z Auli-Ata do Taškentu a má mi něco důležitého sdělit. Ihned jsem s poslem vyrazil do města. Následujícího rána jsem se hned vydal do kanceláře a pan Ilinskij mě srdečně přivítal. Řekl:

„Ještě před mým odjezdem byl Kalauev převeden telegraficky do Verného a v půli cesty do Auli-Ata jsem nařídil zatknout Bekžurova. Po příjezdu do okresu jsem nejprve zamířil do Orlovky, do vašich hor, a navštívil tam vaši manželku. Oznámil jsem jí účel své návštěvy. Pak jsem nechal přivolat všech osmnáct vašich svědků z Orlovky a zeptal jsem se jich na vše potřebné o išánovi. Odtud jsem jel do Dmitrijevky, kde jsem vyslechl deset vašich svědků a také kyrgyzské předáky.

Poté jsem jel do Auli-Ata a ve vězení vyslýchal Bekžurova. Ten se nakonec přiznal, že Kalauev dostal od išána dva tisíce rublů a několik set ovcí za jeho propuštění a cizí pas, aby mohl odejít do Kašgaru, do čínského Turkestánu. Bekžurov tvrdil, že jako překladatel musel dělat vše na příkaz Kalaueva. Sám prý za to nic nedostal a je nevinný.

Opustil jsem vězení a jel do svého bytu. Následujícího rána byl Bekžurov nalezen mrtvý na své slaměné posteli. Po několika dnech se ukázalo, že manželka Kalaueva přinesla Bekžurovovi velký podnos s tučným plovem, oblíbeným muslimským pokrmem z rýže. Bekžurov, zřejmě hladový, jej snědl a téže noci zemřel.

A teď, příteli Jantzene, pojďme do jiné kanceláře, kde se dozvíte víc od Jeho Excelence.“ Po přátelském přivítání mi guvernér řekl:

„Pane Jantzene, svým bezúhonným chováním v případu išána jste nám velmi pomohl. Proto vás jmenuji vrchním lesníkem pro celý okres Auli-Ata s dvojnásobným platem. O vašem mimořádném příspěvku k tomuto případu jsem informoval Petrohrad a doufám, že pro vás brzy dostaneme dobré zprávy. A teď vám přeji šťastnou cestu do Auli-Ata k vaší rodině!“ Poděkoval jsem Jeho Excelenci a opustil kancelář.

Pan Iljinskij mě pozval k sobě domů, abych spolu s ním, jeho manželkou a dětmi oslavil šťastný konec tohoto příběhu. Dozvěděl jsem se od něj, že išán a asi stovka dalších viníků byli oběšeni. Vesnici Min-Tjube, kde se išán opevnil, srovnali se zemí dělostřelbou.

Následující ráno jsem se vydal do svých hor. Teprve po několika dnech dorazil můj nástupce, kterému jsem měl vysvětlit jeho novou službu. Trvalo to téměř týden. Tádžikové, které jsem si velmi oblíbil, byli velice zarmouceni, že je opouštím. Přinesli mi mnoho dárků pro mou ženu a děti. Byly tam velké pytle s ořechy, několik vaků s hroznovým sirupem a obrovské množství medu, takže jsem se vydal na cestu s těžce naloženým vozem. Mnozí stáli u cesty a plakali.

Asi po patnácti letech jsem tato tádžická sídla navštívil ještě dvakrát, už jako misionář. A i tehdy to byly požehnané dny, které jsem s nimi prožil, tentokrát však duchovně požehnané.

Když jsem se při návratu zastavil v Golovačevce, poslední stanici před Aulije-atou, přivítali mě staří přátelé, doktor Alisejevič a lesník Berdešev.

Vyšli mi vstříc a přijali mě s velkou radostí. Bylo tam mnoho dalších, kteří hlasitě volali: „Náš přítel a zachránce Jantcen přijel. Kdyby nebylo jeho, muslimové by nás vyvraždili!“ Tahle pozornost mi připadala nadměrná, a tak jsem předal vůz svému bratrovi Heinrichovi a s dvěma přáteli jsem pokračoval v cestě napřed. Následujícího večera jsme dorazili do Orlovky. Zde byl ještě větší rozruch než ve městě. Celý náš dvůr byl plný lidí, kteří mě chtěli přivítat. Setkání s rodinou nedokážu popsat — bylo ohromující.

To vše se odehrálo před prosincem 1899.

V Taškentu se dohodli, že mi bude do jara příštího roku umožněno odpočinout si od všech služebních povinností, a přitom dostávat plný plat. Tak se také stalo.

Na začátku dubna roku 1900 jsem dostal od vlády úkol postavit si dům u lesa v Koyantogaji, asi pět kilometrů od Orlovky, na státní náklady, včetně uzavřeného dvora a stájí. Mělo to být mé nové služební bydliště.

Už v létě toho roku jsme se do tohoto domu mohli nastěhovat. Žili jsme tam asi jedenáct let. Kolem domu mi přidělili dalších dvacet hektarů půdy. Zpočátku se o hospodářství starala moje žena s dětmi a Kyrgyzové, protože jsem neměl vůbec čas. Hospodářství se dobře rozvíjelo a můj majetek se výrazně zvětšoval.

Měli jsme vlastní sýrárnu, malý chovný dvůr pro koně a úspěšně jsme se věnovali i chovu prasat. V té době bylo obilí tak levné, že bylo výhodnější ho krmit zvířatům než ho přepravovat jinam. Nejbližší železniční stanice byla vzdálená pět set kilometrů, takže prodat velké sklizně pšenice bylo obtížné.

Na podzim přicházeli Kyrgyzové z hor s velkými stády dobytka a vyměňovali ho za pšenici.

Postupem času odpovědnost za hospodářství přešla na naše tři nejstarší syny. Nejstarší, Abram, ve věku od deseti do třinácti let studoval v Taškentu a vedlo se mu dobře. Ale kvůli rozrůstajícímu se hospodářství byl stále častěji zdržován doma, protože moje služba mě zcela zaměstnávala. Bylo to období plné starostí a zármutku.

Všech deset lesníků a zaměstnanců, kteří mi byli podřízeni, byli Rusové. Jako bývalí vojáci mnozí z nich trpěli alkoholismem, ale mně nebylo dovoleno je propustit. Často porušovali zákony, a odpovědnost za ně padala na mě. Kromě toho Kyrgyzové často vedli spory o rozdělení pastvin.

Mým povzbuzením byly dvě vládní listiny, které visely v úřadovně v lesklých rámech. Na nich stálo: „Za uznání mimořádných služebních zásluh věnováno hlavnímu lesníkovi Germanu Jantcenovi od ministerstva v Petrohradu jménem Jeho Imperátorského Veličenstva, cara Ruska.“ Podepsáno ministrem vnitra. „Hlavnímu lesníkovi Germanu Jantcenovi za zvláštní zásluhy a zlepšení silnic v horách od vedení lesnictví v Turkestánu.“ Podepsáno generálem Dubinovem.

Jak jsem byl hrdý na toto uznání! A stejně tak na medaili, kterou mi později udělili.

Ale uvnitř mě po všechny ty roky žila jistota: „Nejsi na svém místě! Žiješ s vědomím, že jednáš proti hlasu Ducha Svatého ve svém nitru!“ Časem mě to činilo natolik nešťastným, že jsem jednoho dne po únavném lovu bažantů usedl na pařez a rozplakal se. Můj věrný lovecký pes Hektor ležel přede mnou, smutně na mě hleděl a něžně mi olizoval ruku. Smutně a bezmocně jsem s ním začal mluvit: „Můj milý Hektore, tobě je dobře. Zůstáváš takový, jak tě Bůh stvořil, bez hříchu… A já?“ Z očí mi opět tekly slzy. Hektor to viděl, vyskočil a snažil se mě utěšit.

Můj drahý bratranec, kazatel Jakub Jantcen, se tehdy velmi snažil přivést mě zpět na správnou cestu. Ale byl jsem příliš pyšný na to, abych přiznal pravdu, kterou jsem dobře znal!

V té době naše vesnice navštívili dva kazatelé z jihu Ruska — Jakub Reimer z Rjukenau a Jakub Kreker z Wernigerode v Německu. Dva týdny kázali v obou komunitách. Mnozí uvěřili a ještě více jich poznalo spasitelskou pravdu Písma. S manželkou a dětmi jsme téměř každý den jezdili dvanáct kilometrů z Koyantogaje na shromáždění v okolních vesnicích.

Často jsem byl velmi zasažen, ale tím to vždy skončilo; dál jsem se neposunul.

O něco později přijel do našich krajů pan Broadbent, známý misionář z Anglie. Připomněl, že v obrovském muslimském Turkestánu se neprovádí žádná misijní práce, přestože zde byly velké křesťanské komunity, mezi nimiž bylo i několik Božích dětí. A tak přišel založit misii mezi muslimy. K tomu však potřeboval misionáře. Doufal, že je najde v našich vesnicích. Několikrát apeloval v obou sborech, ale neúspěšně. Lidé mu říkali:

„Naše děti a mládež samozřejmě dobře znají kyrgyzský jazyk, protože se zde narodily a denně s Kyrgyzy mluví. Ale misionáři z nich nebudou; navíc je potřebujeme doma. Ale v Koyantogaji žije hlavní lesník Jantcen. Ten jako mladík osm let studoval v Chivě jazyky obyvatel Turkestánu a Korán. Ten se vám bude hodit, pane Broadbente. Je sice křesťan, ale už dlouho žije ve světě. Možná ho přesvědčíte.“

Tak přišel pan Broadbent ke mně a předložil mi svou záležitost.

Řekl mi také vše, co o mně říkali. Poslouchal jsem ho mlčky a nakonec jsem řekl: „Opravdu vás lituji, pane Broadbente. Ale vůbec neuvažuji o tom, že bych vyprávěl evangelium tomuto lživému a zlodějskému kyrgyzskému národu. To by skutečně znamenalo házet perly sviním. Mnohem raději bych je všechny poslal na Sibiř, protože mě každý den podvádějí.“

Pan Broadbent mě vyslechl a pak odpověděl: „Vím, že jste se odklonil od cesty, ačkoli pravdu dobře znáte. Ale jak můžete snést to, že lidé kolem vás hynou v temnotě a vy jste je nevaroval? Nevíte, co je napsáno v Ezechielovi 33:8? Tam je právě pro vás, pane Jantcene: 'Jestliže ty (věřící) nevaruješ bezbožníka před jeho bezbožností a on tak zemře, Bůh bude požadovat jeho krev z tvé ruky, pane Jantcene!' Kdekoliv budu, budu se za vás modlit, dokud neuslyším, že na turkestánském území v tureckém jazyce kážete těmto ubohým muslimským národům zvěst o kříži našeho Pána Ježíše Krista.“

Rozloučil se a odjel zpět do Anglie. Drahý bratr Broadbent splnil své slovo. Jeho a modlitby mého strýce Jakuba Jantcena byly vyslyšeny. Ale jakým způsobem? Bylo to strašné, a přece to vedlo k mé záchraně.

Stalo se to jednoho nedělního večera. Jako obvykle jsme seděli venku na měsíčním světle a hráli hudbu s mými pěti syny, kteří byli velmi hudebně nadaní. Každý hrál na nějaký nástroj: na balalajku nebo mandolínu, oba starší synové na kytary a občas na housle, a já na citeru. Když jsme náš koncert zakončili, řekl jsem:

„Chlapci, teď jsou na trhu ceny za vykrmené býky opravdu dobré. Co říkáte na to, abychom přivedli naše býky z hor? Můžeme dobře vydělat.“

Synové souhlasili a domluvili jsme se, že dva starší, Abram a Bernhard, ráno vyjedou na koních do hor a s pastevci přivedou stovku našich býků. Po jednodenním odpočinku je pak zavedou na trh v Dimitrovce.

Za tři dny dorazilo domů nádherné stádo. Celou cestu se moji synové radovali z těch krásných zvířat a také jejich matka a ostatní obdivovali tyto vykrmené, lesklé býky. Následujícího rána, velmi brzy, přišel pastevec a zavolal mě: „Pane, u býků se objevila plicní nákaza. Dva uhynuli přes noc, mnoho dalších sténá a je nemocných. Na trh je vést nemůžeme, musí se dát do karantény.“

Rychle jsem vstal a šel se s ním podívat, o co jde. Bylo to přesně tak, jak říkal!

Během asi šesti týdnů uhynulo nejen sto býků, ale také všech 36 chovných krav. Navíc nám uhynulo ještě pět chovných koní kvůli nějaké další nemoci. A jako by to nestačilo, náš milovaný Herman, kterému bylo 8 let, onemocněl tyfem a zdálo se, že nemůže ani žít, ani zemřít!

Hrdý, státem ctěný hlavní lesník Jantcen se sklonil před Božím soudem na kolena. Bůh ke mně dlouho mluvil prostřednictvím svého Svatého Ducha a ukázal mi všechny mé hříchy a nespravedlnosti, které jsem ve své pýše spáchal proti mnoha lidem, zejména muslimům. Jak dlouho nade mnou Boží soud trval, nevím.

Zcela a naprosto zlomený jsem ležel před Bohem a volal o milosrdenství a pokoj pro Ježíše Krista! A Bůh se nade mnou slitoval a vyslyšel mě. Jako znamení svého milosrdenství mě naplnil svým pokojem. Popsat to vše nelze. A co je pro mě dodnes nepochopitelné — ve mně zcela zmizela veškerá nenávist. Už tehdy jsem byl schopen obejmout Kyrgyzy, kteří mi dříve připadali tak nepříjemní, a říci jim: „Pojďte se mnou k Pánu Ježíši; On vás také miluje a chce vás učinit blaženými a šťastnými.“

Po všech těchto událostech jsem byl osvobozen od státní služby a přestěhoval jsem se do Orlovky, do vlastního domu. Moje hospodářství se zmenšilo. Abram se oženil a brzy nato i Bernhard. Heinrich se oženil asi dva roky poté. Doma zůstali Herman, Fritz, Franz a 26letá Anna. Předání mé funkce a ukončení souvisejících záležitostí v deseti lesnictvích trvalo asi dva roky. V té době jsem také urovnal své vztahy s místními komunitami.

Tak jsem se konečně stal zcela svobodným a pro mě zbylo jediné: nyní musíš dohnat to, co jsi dosud v životě zameškal.

Ale jak dohnat zmeškané? Jako misionář? Ne, to by znamenalo jen změnit světské povolání za duchovní. Byl jsem však naprosto připraven svědčit slovem i skutkem o Boží lásce v Kristu k nám, hříšníkům. A tak jsem po svém osobním poznání Boha jako svědek Ježíše Krista šel k muslimům s radostnou zvěstí, jak to popisuje Pavel v 1. Korintským 2:1-4:

„A když jsem přišel k vám, bratři, oznamovat vám svědectví Boží, ne s převahou slova nebo moudrosti. Neboť jsem si předsevzal, že u vás nebudu znát nic jiného než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného; a byl jsem u vás ve slabosti, v bázni a s velikým chvěním. A mé slovo a má zvěst nebyla v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v projevu Ducha a moci.“

Jako státní úředník jsem osmnáct let jednal s kočovnými Kyrgyzy, Kazachy, Kuralminy a dalšími obyvateli jurt. Byly jich stovky tisíc. Bylo s nimi obtížné jednat, a ve své úřednické pýše jsem proti nim často hřešil.

Po mém obrácení mě Svatý Duch vedl k tomu, abych k nim šel a pokud možno uspořádal naše vztahy tím, že uznám svou vinu a požádám je o odpuštění. Nechápali, co se děje, a překvapeně se ptali:

„Jak je možné, že jste se tak změnil? Dříve, když jste byl ve služební uniformě, sotva jsme s vámi mohli mluvit, a pokud jsme nějak porušili ruské zákony, často jsme byli přísně potrestáni. A teď přicházíte v civilním oděvu a ještě nás žádáte o odpuštění, i když jsme vlastně byli vinni my?!“

Odpovídal jsem jim: „Často jsem ve svém hněvu a úřednické pýše vůči vám jednal nespravedlivě a trestal vás příliš tvrdě.“

„Ale jak je možné, že jste se změnil?“ ptali se.

„To ve mně vykonal Pán Ježíš prostřednictvím svého Svatého Ducha. Dal mi srdce plné lásky k vám. Odpustil mi vše a nyní mám v sobě takový pokoj, že se o něj musím s vámi podělit.“

To je udivilo a chtěli vědět, zda je Pán Ježíš může změnit také.

A tehdy jsem jim vyprávěl radostnou zvěst o Ježíši Kristu.

Odpustili mi moje viny a rozloučili jsme se jako dobří přátelé.

Tak jsem mnoho cestoval mezi těmito národy a během několika let mnozí došli k víře. Poté, co to prokázali svým životem a studovali se mnou Písmo, chtěli přijmout křest. Když jsme zkoumali význam křtu, dospěli jsme k přesvědčení, že nikde není symbol křtu popsán lépe než v Římanům 6:3-4: „Křtěni jsme byli v Ježíše Krista a v jeho smrt pokřtěni. A tak jsme s ním pohřbeni křtem do smrti, abychom, stejně jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slávou Otce, i my chodili v novosti života.“

Tak jsme dospěli k přesvědčení, že křest by měl být proveden ponořením do vody, a já jsem ho tak vykonával. Na závěr jsme společně slavili Večeři Páně.

V letech 1911–1912 jsem absolvoval kurz biblické školy Alliance v Berlíně. Tuto školu založil v roce 1903 pastor Köhler ve spolupráci s bratry z vesnice Molčanská pro přípravu evangelistů pro Rusko a slovanský Východ. Během první světové války byla škola přesunuta do Wiedenestu v Porýní, kde existuje dodnes.

Po absolvování kurzu jsem přijal mnoho pozvání a navštívil bratrské sbory v Nizozemí a Německu, kde jsem kázal ve sborech a na jiných setkáních. Tím jsem se seznámil s mnoha dobrými lidmi a známými duchovními osobnostmi.

Krátce před mým návratem do Ruska jsem ještě jednou navštívil biblickou školu v Berlíně, abych tam pronesl závěrečné slovo. Mezi přítomnými byl i široce známý bratr Jakub Kreker z Wernigerode, kterého jsem znal již z Ruska jako příbuzného.

Následujícího rána mě všichni učitelé v čele s pastorem Ch. Köhlerem a také učitelé Waris a Meixner doprovodili na nádraží Tiergarten. Za zvuků hymny „Bůh s tebou, dokud se znovu nesetkáme“ se vlak rozjel a přivezl mě do Marienburgu. Tam mě přivítal můj milovaný bratr Cornelius Andres ze Sandhofu a přijal mě ve svém pohostinném domě. Doprovodil mě také do Neuteichsdorfu, kde se kdysi narodili můj otec a dědeček.

Další den jsme navštívili mého bratrance Gerharda Jantcena v Herrenhagenu na jeho krásném panství. Poté mě bratr Andreas odvezl do Elbingu, odkud jsem pěšky pokračoval do Augustwaldu — rodiště mé matky, kde jsem ještě našel několik příbuzných.

Pak mě čekala cesta do Varšavy. Tam jsem pracoval šest dní a poté jsem přes Kyjev dorazil do Sofijivky.

Další zastávkou byl Rjukenau, kde žil bratr Jakob Reimer, který mě před několika lety navštívil spolu s Jakobem Krekerem v Turkestánu. Bratr Reimer mě vzal s sebou do Apaulée, do rodiny Sudermannů, kde jsme spolu s dalšími bratry a sestrami prožili požehnanou neděli. Setkání bylo o to úžasnější, protože mezitím přijel z Wernigerode také bratr Jakob Kreker. Zde mi bratr Kreker již potřetí pevně řekl:

„Drahý bratře Jantcene, nikdy nezapomeň, co ti zde znovu říkám: Čím rozhodněji se postavíš na stranu Pána Ježíše, tím bolestněji a s větší hořkostí v srdci zjistíš, že ti nejbližší bratři tě nepochopí a zanechají tě samotného.“

Tehdy jsem tomu nerozuměl. Ale později mě hořké zkušenosti naučily to pochopit. Milovaný bratr Reimer mě také varoval: „Bratře, přišel jsi z tzv. Biblické alianční školy v Berlíně. Radím ti: nikdy nepoužívej slovo „alianční“ v našich mennonitských komunitách, protože to všechny vyděsí.“

Po této neděli jsem navštívil s misionářem Friesenem několik vesnic a komunit, kde jsme pořádali shromáždění. Nakonec jsem se vydal na Volžský trakt do Gansau, kde jsem se narodil. Zastavil jsem se u milovaných příbuzných v Keppentalu. Měl jsem možnost navštívit mnoho přátel z dětství žijících v sousedních vesnicích. Bohužel tamní duchovní život byl velmi slabý.

Ale i zde přišel den odjezdu. Nasedl jsem na parník na Volze, který mě odvezl po proudu do Astrachaně, odkud jsem na jiném parníku pokračoval do Baku. Tam mě srdečně přivítal bývalý tlumočník, který se později stal velmi slavným, Dr. F. W. Bedeker. Bedeker se proslavil tím, že neúnavně navštěvoval věznice v Rusku a na Sibiři.

Spolu s ním byl také Patvakan Tarajanc, Armén, který vystudoval Royal College v Londýně. Byl přesvědčeným křesťanem a sloužil jako misionář a kazatel v Baku. Díky jeho službě tam vznikla velká obec, kterou vedl. Ubytoval mě jeho velmi bohatý bratr, který vlastnil ropná pole. Celé dny jsem pracoval mezi Turky a Ázerbájdžánci v bakuském přístavu, a večery jsme trávili na shromážděních v arménské komunitě bratra Tarajance. Tato práce trvala asi dva týdny. Poté jsem pokračoval do Tbilisi.

Zde jsem se musel na nějaký čas zastavit. Když jsem odcházel z biblické školy v Berlíně, byl tam také bratr Broadbent z Anglie, můj starý přítel, kterého jsem poprvé potkal v Turkestánu. Jako velký přítel misie a zástupce biblické společnosti procestoval mnoho zemí a všude, kde mohl, kázal evangelium. Díky jeho službě v Turecku uvěřilo mnoho Turků, ale byli krutě pronásledováni. Dva z nich byli dlouho ve vězení, kde je mučili, aby se zřekli své nové víry. Řezali jim chodidla a záda, sypali do ran sůl a bili je holemi. Bratr Broadbent se o tom dozvěděl.

S pomocí britského konzula se mu podařilo tyto křesťanské Turky osvobodit. Přestěhoval je do Tbilisi, kde byla ruská baptistická obec. Bylo to asi v roce 1910. Nyní bratr Broadbent obdržel z Tbilisi smutnou zprávu o těchto bratrech. Proto mě požádal, abych je našel a duchovně jim pomohl. To byl hlavní důvod mé cesty tam.

Když jsem těmto dvěma bratrům předal pozdrav od Broadbenta, velmi mě vřele přijali. Byli nájemci velkých ovocných sadů a vinic. Přidal se k nám ještě jeden bohatý arménský bratr. Přespával jsem u Steinbrecherů a v kanceláři Britské biblické společnosti. Každý den jsem navštěvoval tyto dva turecké bratry. Opravdu byli duchovně zranění, zklamaní a bez naděje kvůli vztahům s baptistickou obcí, která po nich požadovala, aby u nich znovu přijali křest; jinak je nemohla přijmout za členy církve. To naopak nedokázali pochopit oba bratři, kteří mi říkali: „Byli jsme pokřtěni v Istanbulu (Konstantinopoli) za přítomnosti jiných misionářů ve jménu Ježíše Krista. Proč tedy znovu?“

Věřili, že všichni Boží děti jsou jedno a mezi nimi není žádný rozdíl. Nyní měli zjistit, že jejich křest nebyl uznán. Ocitli se tak ve velkém zklamání z celého „křesťanství“. To, čeho nedosáhlo mučení ve vězení, zdálo se, dosáhlo stanovisko baptistické obce!

Jednou jsem seděl v zahradě těchto dvou Turků na lavičce ve stínu vinné révy, naproti bráně na konci krásné aleje. Bratři se mnou hovořili o své zoufalé situaci. Najednou se brána otevřela a vstoupil zakladatel ruské baptistické církve. Slyšel, že jsem v Tbilisi, a chtěl se se mnou setkat. Představil se těmito slovy: „Jsem zakladatel a vůdce ruské baptistické církve zde v Tbilisi.“

Na to jsem odpověděl: „Drahý příteli, možná jste se nikdy v životě nevyjádřil tak přesně jako nyní, když jste řekl, že jste zakladatelem a vůdcem baptistické obce, a že to nebylo dílem Svatého Ducha. Neboť kdyby On byl zakladatelem a vedl, nejednalo by se s těmito dvěma tureckými bratry tak bezcitně. Věděl jste, že jsou křesťané a byli pokřtěni; věděl jste, že byli pro víru ve vězení, kde navzdory všem mučením zůstali věrní Pánu Ježíši. Jejich záda a chodidla, která jsem viděl, o tom dodnes svědčí. Ale vaše nekřesťanské chování je pochopitelné, když říkáte, že jste vy založil církev. V takovém případě to ani nemůže být jinak. Vaše 'já' brání Svatému Duchu.“

Bylo toho na něj příliš, a rychle zmizel. Protože zmíněný arménský bratr měl velký dům a byl navíc svobodným křesťanem, postaral se o to, abychom mohli pořádat shromáždění každý večer po dobu dvanácti dní u něj doma. Každý večer přicházelo stále více lidí a mnozí nešťastní našli pokoj. Zajímavé bylo, že každý večer přicházel i vůdce baptistické obce. Ale mlčel. V těch pro mě nezapomenutelných večerních hodinách mezi námi mocně působil Svatý Duch.

Poslední večer byla neděle. Do oběda jsme měli uzavřené shromáždění přesvědčených Božích dětí. Přišlo asi patnáct lidí. Stali se jádrem komunity nečlenských Božích dětí. Jelikož byl majitelem domu arménský bratr, který byl jinak nadaným řečníkem, převzal další vedení skupiny.

Po obědě mi tito drazí bratři připravili rozlučkový čaj. Na čaj bylo pozváno mnoho přátel, kteří se většinou také účastnili večerních shromáždění. Každý dostal možnost volně se vyjádřit o svých duchovních prožitcích. Téměř všichni se aktivně zapojili. Svatý Duch zřetelně pracoval v každém z nich. Kolem šesté hodiny večer jsem pronesl závěrečnou řeč a vyzval všechny, aby zazpívali píseň „Přijď k Spasiteli“. Tato píseň byla přeložena do tolika jazyků, že ji znali téměř všichni. A tak zazněla hned v několika jazycích. Taková různorodost, a přesto jednota duší! Bylo mi řečeno, že na našich shromážděních, kromě velmi šťastných tureckých bratří, byli Arméni, Čerkesové, Lezgini, Gruzínci, Rusové a někteří Němci.

Po závěrečné modlitbě, do níž se zapojili i turečtí bratři, mě všichni doprovodili na nádraží.

Cestou na nádraží mě pozvala na čaj jedna dáma, kterou jsem zpozoroval již na posledním shromáždění. Ti, kteří mě doprovázeli, šli dál na nádraží, aby na mě tam počkali, a já šel s dámou k ní domů. Tam mi pověděla, že je manželkou baptistického kazatele, který ji opustil. S velkým zármutkem a slzami mi řekla: „Už deset let se o mě můj manžel nestará a žije v jiném domě. Jen díky Boží milosti, které patřím, ještě žiji a raduji se v Bohu, mém Spasiteli.“

Poté, co jsme se spolu pomodlili, jsem opustil její dům a spěchal na nádraží, kde na mě čekali bratři. Rychle mi předali jízdenku a po dalším zpěvu „Bůh s tebou, dokud se znovu nesetkáme“ jsem nastoupil do vagonu a vlak se rozjel. K večeru následujícího dne jsem byl zpět v Baku u bratra P. Tarajance. Na ten večer také pozval lidi na shromáždění. Sešla se velká komunita.

Pak mě čekala cesta do přístavu, kde jsem nastoupil na parník, který mě převezl přes Kaspické moře do Uzunady. V Krasnovodsku jsem nasedl na vlak, který mě během několika dní přes celou Turkmenistán, přes Mary, Bayramaly, Čardžou, Bucharu a Samarkand nakonec přivezl do Taškentu. Tam mě přivítala má milovaná žena a dva nejmladší synové, Herman a Fritz, kterým bylo třináct a dvanáct let. Radost ze setkání po tak dlouhé nepřítomnosti byla nepopsatelná. Má milovaná žena mě přijela přivítat do Taškentu z rodné Orlovky na vlastní bryčce, ujela vzdálenost 400 kilometrů přes Šymkent za šest dní. V té době tam ještě nebyla železnice.

Najali jsme si drožku a jeli z nádraží do karavansaraje, kde stála naše bryčka. Zdálo se mi, že i naši koně měli radost ze setkání. Jako mennonitský rolník jsem vždy zůstal milovníkem koní.

Několik dní jsme zůstali v Taškentu, navštívili jsme několik přátel a nakoupili nějaké zboží. Pak jsme se vydali zpět a brzy bezpečně dorazili domů, kde nás radostně přivítaly čtyři děti. Následující den přišlo mnoho příbuzných a kazatelů z okolních vesnic — Romanovky, Nikolajpola, Gnadentalu a Gnadenfeldu. Obě komunity — církevní i bratrská — mě také velmi srdečně přivítaly.

Po sklizni jsme se s bratrem Abramem Jantcenem vydali na cestu. Bratr Jantcen byl v biblické škole v Berlíně dva roky přede mnou a měl radost z misijní činnosti. Jeli jsme na koních a odvážili se proniknout hlouběji do hor naší Talaské doliny, která patří k pohoří Ťan-šan, abychom zvěstovali evangelium tzv. Kara-Kyrgyzům.

Naše cesta trvala několik týdnů. Navštěvovali jsme jednotlivé auly (několik jurt) a všude nás lidé přijímali velmi přátelsky a pohostinně, opravdu v muslimském duchu. Mnozí mě znali z dřívější doby, kdy jsem sloužil.

Naslouchali nám velmi pozorně a často byli dojati a hluboce zasaženi. Ale nejčastěji nás prosili o pšenici, aby si mohli upéct chléb. Masa měli dostatek, ale pšenice jim vždy chyběla. My jsme jim však nemohli dát pšenici, protože cíl naší cesty byl zcela jiný. A oni nedokázali pochopit, že tito cizinci se starají o spásu jejich duší.

Přesto zůstávali přátelští.

Během této cesty po horách a údolích se nám často otevíraly nepopsatelně krásné výhledy. Ale byly i různé nečekané situace, které vůbec nebyly tak příjemné. Jednou v sobotu jsme jeli po vysokém hřebenu a zastihla nás sněhová vánice — a to na začátku srpna! Překonali jsme hřeben a opatrně jsme začali sestupovat, po kolena ve sněhu, vedli jsme koně za uzdu. Nakonec jsme došli do velkého horského kotle Ketmen-Tjube a tam jsme znovu narazili na cestu. V tomto údolí byla velká ruská vesnice. Odříznuti od zbytku světa zasněženými horami, usadili se zde obyvatelé této vesnice a žili zde již patnáct let. Vesnice se skládala z přibližně tří set statků a byla obklopena rozsáhlými poli pšenice a ovocnými sady. Nedaleko byl velký seník a bohaté pastviny s množstvím dobytka.

Na začátku vesnice se bratr Abram poněkud zmateně zeptal: „Kde tady zastavíme? Vždyť tu není žádný karavanseráj.“ „U toho nejlepšího hospodáře,“ odpověděl jsem. A tak se také stalo.

Přijeli jsme k velkému, čistému dvoru, kde pod širokou verandou stála žena a byla zaneprázdněná přípravou samovaru. Stál tam stůl obklopený lavicemi.

Pozdravili jsme ženu a zeptali se, zda bychom u nich mohli zůstat; jsme putující misionáři a evangelisté. Zavolala manžela, který zametal zadní dvůr, protože byla sobota. S viditelnou radostí nás pozval dál a dodal: „Už mnoho let jsme neslyšeli evangelium, ani číst neumíme. Pokud chcete, postarám se o to, aby se dnes večer, před nedělí, shromáždila celá vesnice na našem dvoře, aby si poslechla evangelium. Jsme přece křesťané, potřebujeme to.“

Rádi jsme přijali jeho nabídku a on přikázal své ženě připravit samovar a nakrmit hladové muže. Potom ustájil naše koně a nakrmil je. Trvalo nějakou dobu, než se vrátil. Mezitím nám hospodyně připravila výborný oběd. Nakonec jsem svému společníkovi řekl: „Chtěl bych se podívat, kam náš hostitel zmizel.“

Našel jsem ho na zadním dvoře — pilně stahoval kůži z dvouletého vykrmeného býka, kterého právě porazil. Na mou otázku, proč poráží dobytek právě v sobotu večer, odpověděl: „Po tolika letech máme tak vzácné hosty, kteří nám chtějí zvěstovat evangelium. Musíme jim dát něco dobrého k jídlu, a i my s rodinou si pochutnáme.“

Když dokončil svou práci a rozložil maso, posadil se k nám. Mezitím přišli z pole jeho dospělí synové s kosami. Okamžitě jim nařídil, aby nasedli na koně a pozvali celou vesnici na jeho dvůr, aby si vyslechli evangelium; přijeli dva misionáři-evangelisté, kteří chtějí zde zvěstovat evangelium.

Mladíci okamžitě nasedli na koně a rozjeli se po vesnici zvát lidi. A jak hospodář řekl, tak se také stalo. Krátce před západem slunce byl celý dvůr plný lidí: mužů, žen, mladých i starých, a dětí. Všichni chtěli být přítomni. Naši posluchači seděli na trávě, a my před nimi na židlích.

Četli jsme z Janova evangelia, kapitoly 1 a 3, a z té třetí především verš 16, a mluvili jsme o něm. Zakončili jsme modlitbou. Pro ně bylo zvláštní, že mluvíme s Bohem bez křtu, to ještě neviděli. Všichni byli tak dojati, že nás prosili, abychom zůstali ještě několik dní — chtěli slyšet více, protože to velmi potřebovali. I když byla doba sklizně, rozhodli se odložit práci a přijít na každé shromáždění.

S radostí jsme vyhověli jejich prosbě a zůstali ještě několik dní. Pravidelně přicházeli dopoledne a odpoledne, pozorně naslouchali a kladli mnoho otázek, na které jsme odpovídali tak, jak nám to vnukal Svatý Duch. S bratrem Abramem jsme si stále opakovali: „Ještě nikdy jsme nepotkali tak žíznivé duše hledající spásu.“

Pán byl mezi námi — to jsme viděli a slyšeli během mnoha osobních rozhovorů a z otázek na konci každého setkání. Před námi byli lidé, kteří kvůli svému izolovanému způsobu života byli prostí všech náboženských směrů a mezicírkevních sporů. Čisté, svobodné děti přírody, a zároveň osvobozené od jakýchkoli předsudků a odsuzování!

Přesto jsme museli pokračovat dál. Po neobyčejně srdečném rozloučení jsme se vydali na cestu s těžkými cestovními taškami, které náš hostitel naplnil pečeným masem, chlebem a zeleninou. Naše srdce byla plná chvály a díků, a dodnes s radostí vzpomínám na tyto dny. Jak to bude pokračovat dál, to Pán sám zařídí podle svého slova z Izajáše 55:11: „Mé slovo se nevrátí ke mně prázdné.“ Vrátili jsme se domů zdraví a v pořádku.

V září roku 1913 jsem se vydal se svou ženou na cestu do Chivy, abych navštívil otce a další příbuzné v Ak-Medžetu. Má matka v té době již zemřela.

Cesta byla velmi dlouhá, protože z Auli-Aty do Chivy je to asi 1700 kilometrů. Na naší vlastní bryčce jsme jeli do Taškentu, odtud vlakem do Čardžou na Amudarji. Tam jsme přenocovali u chivského konzula, dobrého starého známého. A následující den jsme pokračovali parníkem do Chivy, kam jsme po klidné noci dorazili bezpečně dalšího dne.

V Ak-Medžetu nás přivítali velmi srdečně, zejména můj otec. Bylo mu již přes 85 let. Strýc Klaas Epp v té době také již zemřel. Všichni věděli, že jsem od roku 1905 jiným člověkem, že jsem byl v Berlíně a tam navštěvoval biblickou školu. Věděli také, že nyní hodně cestuji a pracuji jako misionář mezi muslimy a jinými národy. Proto mě požádali, abych i zde evangelizoval. Hlavně na tom trval strýc W. Penner, vedoucí kazatel komunity, protože malá, asi desetičlenná obec Eppů se držela stranou, sama pro sebe.

Těžkým srdcem a se strachem jsem následoval toto volání. Dobře jsem věděl, s kým mám co do činění — úplný opak toho, co jsem nedávno zažil ve velké ruské vesnici. Celý měsíc jsem každý večer mluvil v kostele. Jak těžké to pro mě bylo, ví jen Pán. Kvůli mnohaletému rozdělení, způsobenému jednostranným chiliasmickým vnímáním, všichni měli dobré znalosti Bible, ale samotného Pána Ježíše nepoznali. Chyběla jim osobní zkušenost Jeho znovuzrozené moci, vědomé vlastnictví věčného života ve svém srdci.

„Drazí bratři! I pro spravedlivého mennonitu platí slovo, které Pán Ježíš řekl znalci zákona a učiteli Izraele: ‚Musíte se narodit znovu. Jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království‘ (Jan 3, 3). Aby toto slovo zvlášť zdůraznil pro Nikodémovo srdce, Pán Ježíš jej zdůraznil dvojím ‚Amen, amen!‘ Je to důkaz a požadavek, který vychází z úst jednorozeného Božího Syna. V Janovi 1, 12–13 čteme, že Boží děti se rodí ne z lidí, ale z Boha. Zde vidíme, o co jde. Veškerou naší lidskou spravedlností ničeho nedosáhneme a zůstáváme ztraceni. Nikodém byl také velmi spravedlivým člověkem, ale to nestačilo. O tom, proč Ježíš přišel na tento svět, je psáno v Matoušovi 18, 11 a Lukášovi 19, 10: ‚Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co bylo ztraceno.‘

Jak víte, od dětství mě vychovávali skutečně spravedliví, dobří, křesťanští mennonitští rodiče. Po mém obrácení jsem byl na vlastní žádost pokřtěn křtem pokropení v roce 1882 a přijat do obce. Tehdy jsem prožíval hluboký pokoj a věděl jsem, že křtem jsem byl pohřben s Kristem do smrti a vzkříšen do nového života, jak je psáno v Římanům 6, 4.

Kvůli církevním sporům v naší obci a pod vlivem prázdného života u dvora v Chivě, kde jsem byl překladatelem, moje vnitřní životní síla ochabla natolik, že jsem se přestěhoval do Auli-Aty. Tam jsem vstoupil do státní služby a ještě více se vzdálil od Pána. Tak jsem po mnoho let žil bez vnitřního pokoje, až mě postihl druhý, velmi strašný úder. V jasném Božím světle (a Bůh je světlo) jsem byl zcela zlomen vědomím své hříšnosti. Ale Boží milost byla větší než má hříšnost, a On mi opět daroval plný pokoj. To se projevilo především v tom, že veškerá nenávist opustila mé srdce a od té doby je naplněno Jeho láskou. Osvobodil mě také od mnoha dalších věcí, které se Mu nemohly líbit.

A s touto Jeho láskou jsem zahájil své misijní dílo. Pán požehnal mé službě natolik, že již někteří muslimové přijali Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Po podrobném studiu Písma jsem je na jejich žádost pokřtil na základě Římanům 6, 4. Později jsem zjistil, že jsem byl pokřtěn v misionářské škole v Berlíně křtem ponořením.“

Když bratři v Ak-Medžetu toto slyšeli, zvolali: „Tak ty jsi baptista!“ Odpověděl jsem: „Nikoli! Od roku 1905 následuji pouze Ducha pravdy, který ve mně přebývá, a On mě vede na základě slova z Janova evangelia 16, 13.“

Jednoho večera bylo naší hlavní téma smysl posledních slov z Jana 3, 16: „Mít život věčný“. Řekli jsme si, že veškerý život je Boží život, protože On jediný je věčný. A co je Bůh? Bůh je láska podle 1. Jana 4, 8 a 16. A právě zde Pán Ježíš říká: „Kdo věří v něho, má život věčný.“ A protože ve 2. Korintským 5, 19 je řečeno: „…Bůh v Kristu“, a skrze víru v Krista máme věčný život, znamená to, že máme podíl na Bohu. Jinými slovy, Boží dítě má Boha ve svém srdci se všemi Jeho vlastnostmi a myšlenkami. A protože Bůh je láska, nemůže Boží dítě jednat jinak, než milovat všechny lidi; proto nemůže nikoho zabíjet. Toto je v souladu s tzv. mennonitským odmítáním zbraní. Zaměřili jsme se také na 13. kapitolu 1. Korintským, kde Pavel vysvětluje, co je láska. Zde se každý mohl zkoumat, jaký má osobní vztah k Pavlovým slovům.

V tomto duchu jsem mluvil během tohoto týdne, podle vedení Svatého Ducha. Ale byla to pro mě nevýslovně těžká práce. Srdce naplněná mnoha předsudky vůči jinak smýšlejícím lidem jim neumožňovala správně posoudit sami sebe. Morálně dobře, křesťansky a spravedlivě vychovaní, přesto však vůbec nerozuměli pravému věčnému životu uvnitř Božího dítěte. S hlubokou bolestí jsem si vzpomněl na rozlučková slova bratra Krekera, o kterém jsem psal výše. Být nepochopen je velmi těžké. Přesto se ke mně i mé ženě chovali všichni velmi přátelsky.

Na konci mé práce jsem zde zažil velkou radost, když manžel mé sestry, u kterého bydlel můj milovaný hluchý otec, mi řekl: „Hermanne, nyní také vím, že Pán Ježíš je můj Spasitel. I já jsem Ho poznal a v mém srdci je nyní hluboký pokoj. Nyní ti plně rozumím.“ Stejně tak mě s těmito slovy a zářivým pohledem oslovila další, osmatřicetiletá sestra.

Naše rozjímání v těchto týdnech vedlo našeho velmi váženého a milovaného učitele a kazatele k tak hlubokému přemýšlení, že jednoho rána přišel za mnou s přáním projít se spolu po tichých zákoutích Ak-Medžetu. Na jednom klidném místě jsme se posadili a bratr Penner řekl: „Po všech našich úvahách v těchto týdnech jsem došel k tomu, že musím přiznat: nejsem vůbec obrácený, natož abych byl Božím dítětem. Chybí mi vnitřní svědectví toho, co je psáno v Římanům 8:16: ‚Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.‘“

V jeho očích byly slzy, když mi o tom vyprávěl, a já v šoku nevěděl okamžitě, co říct. Bylo to tak dávno, že si již nepamatuji podrobnosti našeho rozhovoru. Je třeba jen říci, že boj bratra Pennera byl velmi těžký a vážný. Nakonec jsme se společně pomodlili a vrátili se domů. Bratr Penner ještě několik let žil a kázal, ale zůstal sklíčeným člověkem a říká se, že zemřel těžkou smrtí.

Když náš čas tam skončil, vrátili jsme se do Taškentu a zastavili se u bratra Abrama I. Jantcena, který se mezitím stal spolupracovníkem biblické společnosti. Ještě nějaký čas jsme spolupracovali ve starém městě mezi Uzbeky. Potom jsme se s manželkou vrátili domů, cestou jsme během šesti dnů rozdávali mezi muslimským obyvatelstvem evangelia a brožurky.

Zdá se, že to bylo v květnu roku 1915, když jsem znovu na delší dobu odjel z Orlovky do Taškentu. Cestou bylo třeba projíždět mnoha ruskými a uzbeckými vesnicemi, stejně jako kyrgyzskými auly. Takové cesty se obvykle podnikaly na bryčce nebo na koni, což jsem často také dělal. Cestou jsem nešetřil časem a při každé zastávce v aulu nebo vesnici jsem kázal evangelium a rozdával Písma.

V karavanseráji byly hned u vchodu čajovny, kde, sedíce na kobercích, pili čaj projíždějící nebo běžní návštěvníci trhu. Vždy jsem se k nim připojil, s brožurami v kapse, na ruském a uzbeckém jazyce. Lidé si brzy všimli mé kapsy a ptali se, co tam mám. Pak jsem vytáhl několik brožur a rozdal je těm, kdo uměli číst. Požádal jsem toho, kdo nejlépe uměl číst, aby nahlas přečetl například Jana 3:16, a jak mi Pán v té chvíli vnuknul, nasměroval jsem je k dalším místům Písma.

Mnozí mě znali již dříve a rádi naslouchali slovům z Bible. Samozřejmě, Slovo bylo přijímáno různě, ale na většinu lidí mělo velký dojem. Tady mě především vedlo slovo z Izajáše 55:11: „Tak i mé slovo, které vychází z mých úst, nevrátí se ke mně prázdné, ale vykoná to, co se mi líbí, a naplní to, k čemu jsem je poslal.“

Tak i tato cesta skončila v domě biblické společnosti u bratra Jantcena. Jak bylo obvyklé, zůstal jsem tam i tentokrát na delší dobu. Navštěvovali jsme ruskou baptistickou obec, ke které se připojili i někteří Němci. Přijali nás s velkou láskou, jako bychom k nim patřili. Často nám také nabízeli vysvětlovat Boží slovo.

Taškent, hlavní město tehdejšího Turkestánu, bylo velkým, krásně položeným městem, kde žilo více než 200 000 Evropanů. Na východě, oddělené od nového města řekou Keles, se nacházelo ještě větší muslimské staré město, kde žili pouze Sartové, Uzbekové, Tádžikové a někteří Kyrgyzové. Ve starém městě bylo mnoho trhů, rozmístěných po obou stranách velmi úzkých, spletitých ulic. Během letního horka zde bylo vše ponořeno do pološera, protože ulice byly zakryty rohožemi z rákosu. Cizinec se tu mohl snadno ztratit, a pokud neznal jazyk, vyvolával jen soucit. V dávných dobách zde Evropané nezřídka zmizeli beze stopy.

Ve starém městě se také nacházely velké mešity a náboženské vzdělávací instituce s tisíci studenty. Islámský fanatismus zde byl vždy velmi silný.

Skoro na každém rohu byly čajovny, vždy plné lidí, protože v takovém horku bylo neustále žízeň. Úzkými uličkami se tlačili lidé a karavany velbloudů. Pohyb byl velmi těžký.

Tak jsme se i my neustále prodírali touto úzkostí s našimi těžkými taškami plnými knih. Jednou jsme narazili na skupinu žebravých dervišů — to jsou mniši, kteří zpěvem a žebráním hledají trh. Muslimové je považují za svaté; v každém případě jsou obzvláště fanatičtí. Když nás uviděli s našimi knihami, vrhli se na nás, začali nám plivat do tváře a křičet: „Pryč s těmito zatracenými křesťanskými psy, těmito giaury,“ to jest nevěřícími. Naší záchranou bylo, že rychle přišla policie a derviše rozehnala.

Navzdory překážkám jsme během svých výprav rozdali poměrně mnoho evangelií a brožurek. Dokonce i v čajovnách jsme mohli mluvit s některými o spasení jejich duší.

V neděli jsme chodili k baptistům, jediné křesťanské obci v Taškentu. Zpívali mnoho krásných hymnů z „Guslí“, známé sbírky písní Ivana Stepanoviče Prochanova. Jen kvůli zpěvu tam přicházeli mnozí ruští a němečtí obchodníci, kteří vůbec nebyli věřící.

Někteří z nich uvěřili a později přijali křest. Tak uvěřila i jedna Němka, jejíž muž sloužil jako voják kdesi na perské hranici. Sdělila mu o svém štěstí. Ale místo radosti jí poslal rozzlobený dopis s příslibem, že ji zabije, pokud neopustí svou víru. Jmenoval se Laubach. Měl prvotřídní jatka a klobásový závod s mnoha zaměstnanci. Kromě toho měli velký dům. Původem byli luteráni, ale byl velmi hrubým a panovačným člověkem.

Po nějaké době přijel na delší dovolenou. Pro jeho ženu začal hrozný čas, protože ji bil a týral. Ale ona zůstala věrná své víře. To v něm vyvolávalo stále větší zuřivost.

Jednou v neděli jsme uslyšeli o nouzi té ženy. Bratr Jantcen a já jsme šli za jejím mužem promluvit si s ním. Jeho zuřivost byla strašná. Byla to těžká bitva. S jeho ženou jsme bojovali s Pánem za jeho duši! A Pán nás zázračně vyslyšel!

Nakonec se začal pokořovat. Dokonce jsme ho přesvědčili, aby šel s námi na shromáždění. Utišený a tichý, šel s námi, ale kázání poslouchal pozorně a byl zjevně zasažen. Po kázání si všichni klekli (takový byl zvyk v této obci) a všichni se hlasitě modlili, co měli na srdci.

Co se odehrávalo v srdci našeho přítele Laubacha, to nevíme. Ale od té doby už nevynechal žádné shromáždění. Doma se stal klidným a vyrovnaným člověkem. Krátce nato vážně činil pokání a našel hluboký pokoj. Rozhodl se přijmout křest. On a jeho žena byli velmi šťastní. Ona tomu téměř nemohla uvěřit: „Moje štěstí je opravdu obrovské.“

Podle názoru bratří ho chtěli pokřtít příští neděli v řece Sálár, která tekla za městem kolem koupaliště. V neděli ráno, po kázání a modlitbě, se celá obec vydala k řece. Kdo jen mohl, tlačili se do koupelny, která byla otevřená směrem k vodě. K vodě vedly schody. V rohu byla malá převlékárna. Po krátkém kázání vedoucího bratra o obrácení a křtu a závěrečné modlitbě ten, kdo měl křtít, vstoupil v bílém oděvu do vody. Za ním následoval křtěný. Ale najednou se otočil a utíkal zpátky do kabinky. Brzy se znovu objevil a klidně sestoupil po schodech do vody. Byl pokřtěn. Zatímco se převlékali, obec zpívala a se zpěvem se vrátila do modlitebny, kde slavnost skončila.

Nás s bratrem Jantcenem pozvali, abychom se ještě zastavili u šťastného páru doma. Už se připozdívalo. Po čaji jsme se chtěli rozloučit, ale bratr Laubach naléhavě žádal, abych zůstal u něj.

Když jsme se druhý den ráno chystali vstát od stolu, hostitel vytáhl peněženku, podal nám tři sta rublů a řekl: „Drahý bratře Jantzene, vezměte tyto peníze, kupte hladovým Uzbekům ve starém městě chléb a nasyťte je. Potom jim můžete kázat evangelium. Uvidíte, že posluchači s plným žaludkem vás budou vnímat lépe než ti, kteří hladoví.“

Druhý den ráno bratr Laubach udělal totéž, a třetí den také. Tehdy jsem s údivem řekl: „Ale bratře Laubachu, není to příliš mnoho? Máš přece ženu a děti?“

Odpověděl: „Drazí moji bratři, i má peněženka byla pokřtěna a patří Pánu. Copak jste si nevšimli, když jsem se chtěl ponořit do vody, že jsem se vrátil? A důvod byl ten: když jsem se převlékal ke křtu, Duch Svatý mi řekl: ‚Adame, vezmi si s sebou peněženku, i ta musí být pokřtěna.‘ Ale satan mi zašeptal: ‚Ale máš přece ženu a děti.‘ A já ho poslechl. Ale když jsem chtěl vstoupit do vody, Duch Boží mi znovu řekl: ‚Adame, zastav se, teď nebo nikdy, rychle se vrať a vezmi svou peněženku, i ta musí být pokřtěna, protože od nynějška patří Mně.‘ Tak jsem se rychle vrátil a vzal ji. Neřekl jsem o tom lidem. Tak i má peněženka dostala křest a nyní plně patří Pánu. Proto se o mě, drazí bratři, nestarejte, vím, co dělám. A teď, šťastnou cestu do starého města.“

Jednou jsme seděli společně v domě biblické společnosti. Kvůli velkému horku byly dveře široce otevřené. A vtom jsme uviděli, jak vešel silně otrhaný hadži — to je poutník do Mekky, který už tam byl. Tito poutníci se snadno poznají: na hlavě mají zvláštně zamotaný široký turban a světlý plášť poutníka. Tento člověk vstoupil a posadil se, očividně velmi unavený a vyčerpaný, na podlahu a zeptal se, zda máme velkou Lutherovu knihu v uzbeckém jazyce. Nejdříve jsme nechápali, co má na mysli. Pak nám vysvětlil, že v té knize je psáno o Ježíši, Synu Panny Marie. A tehdy jsme pochopili, že hledá Bibli.

Bratr Jantcen mu dal krásnou Bibli v jeho jazyce. Okamžitě začal číst a tak plynule, že jsme na něj zírali s údivem. Poté nám vyprávěl, že dvakrát vykonal pouť do Mekky a Medíny. Po druhé pouti si zvolil cestu přes Jeruzalém a Betlém a modlil se na všech posvátných místech. Přesto však nenalezl pokoj pro svou duši. Poté šel přes Konstantinopol a Krym na Ukrajinu. Tam potkal německé lidi, kteří nechodili do ruského kostela, kde se klaněli ikonám. Ve své lámané ruštině s nimi mluvil o tom, že nemá pokoj ve svém srdci. Řekli mu, že si má přečíst velkou Lutherovu knihu, protože v ní je hodně napsáno o Ježíši, Synu Panny Marie. Pokud ji bude číst, najde pokoj. A tak teď všude hledá tu knihu napsanou v jeho rodném jazyce.

Nechali jsme toho muže u nás a několik dní jsme s ním studovali Písmo. Nasával všechna slova jako houba. Nakonec se vydal do Andižanu, kde měl svůj domov. O pár měsíců později jsem v Orlovce obdržel dopis od něj, ve kterém psal: „Našel jsem v Ježíši svého Spasitele a chci od vás přijmout křest.“

Bratr Jantcen obdržel stejný dopis. A tak jsem jel do Taškentu, odkud jsme se s bratrem Jantcenem vydali stovky kilometrů do Andižanu. Našli jsme našeho nového bratra Musu Mahmudiho šťastného a plného radosti.

Měl však jeden problém v pochopení toho, že Ježíš je Boží Syn, protože si nedokázal představit, jak by Bůh mohl mít syna bez toho, že by byl ženatý. Trvalo nějaký čas, než jsme mu to vysvětlili. Dokázal jsem mu to i na základě Koránu. Sám Mohamed totiž vysvětluje, že „Ježíš, podle Božího rozkazu daného Gabrielovi, byl počat a zrozen Pannou Marií a neměl lidského otce, stejně jako Adam neměl lidského otce, a proto je zrozen pouze z Božího slova. Proto je Ježíš nazýván Božím Slovem. Žil bez hříchu a zemřel, ale Bůh ho vzkřísil a vzal živého do nebe.“

Dále Korán říká, že Ježíš přišel pro záchranu mnohých. Islámská kniha Šaría to vysvětluje ještě jasněji.

Nakonec dokonalé světlo Božího Slova proniklo k našemu bratrovi Musovi Mahmudimu a on našel úplný pokoj a radost. Po několika dalších dnech studia Písma jsme ho na jeho přání pokřtili ve jménu trojjediného Boha — Otce, Syna a Ducha svatého. Poté jsme společně slavili svaté lámání chleba a vrátili jsme se domů.

Svým svědectvím se Musa Mahmudi, který dobře znal muslimská písma, stal velkým požehnáním pro své okolí. Skrze něj také jeden velmi vzdělaný muž z Aymkišlaku, asi třicet kilometrů od Andižanu, dostal od bratra Jantcena Bibli v uzbeckém jazyce a pilně ji četl. Krátce nato jsme ho mohli navštívit v jeho vesnici. Byl synem bohatého kupce.

Mladý muž se jmenoval Mamadžan, byl ženatý a měl nádhernou dceru. Jako vysoce vzdělaný mulláh měl velkou knihovnu. Přijal nás velmi vřele a několik dní jsme s ním studovali Bibli. Bratr Musa Mahmudi byl s námi. Jako vzdělaný bývalý muslim, který se stal křesťanem, měl silné svědectví a hluboce ovlivnil tohoto mladého muže.

Po tom, co jsme ve městě ještě rozdali brožury a evangelia, jsme se přes Chudžand vrátili domů.

O několik měsíců později nám Mamadžan písemně požádal, abychom ho znovu navštívili, protože by od nás rád přijal křest.

Znovu nás přijali velmi srdečně a ubytovali nás v jeho knihovně. Přestože jsme měli radost ze setkání, nemohli jsme si nevšimnout, že na něm leží těžké břemeno. Sdělil nám, že se stal Božím vlastnictvím, ale že to mělo pro něj těžké důsledky. Otec ho zbavil dědictví a vzal mu ženu i dceru. Kromě knihovny nesměl do žádné jiné místnosti v domě. Jídlo mu nosili do této místnosti, aniž by s ním promluvili.

Několik dní jsme u něj zůstali. Nosili nám jídlo a pití, které si Mamadžan objednával odněkud „z ulice“. V noci jsme spali s ním v knihovně na silném koberci, přesně podle zvyklostí tohoto národa. Celé dny jsme se věnovali studiu Písma. Ptali jsme se ho na různé otázky a všimli si, že hluboce porozuměl významu Božího Slova. Jednou jsem se ho zeptal: „Drahý Mamadžane, proč se vždycky tak zvláštně usmíváš, když ti klademe otázky?“

Odpověděl velmi vážně: „Drazí bratři, už několik dní se snažíte zjistit, jak hluboká je má víra v Pána Ježíše; chcete vědět, zda mě můžete pokřtít. Je to vaše povinnost, protože muslimové jsou obecně považováni za lháře. Ale teď vám musím něco říct.

Od chvíle, kdy jsem obdržel Bibli, jsem ji pilně studoval. Přitom se mi neustále vynořovaly otázky, na které jsem nemohl najít odpovědi. Přesto jsem hledal úplnou pravdu. Jednou jsem seděl na tomto místě a zoufale zvolal: „Ó Pane Ježíši, vždyť Ty jsi vstal z mrtvých a žiješ, a v Bibli je napsáno: ‘Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce věků!’ Odhal se mi, hledám Tě!“

Poté, co jsem tento výkřik pronesl, otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak přede mnou stojí s roztaženýma rukama a s pohledem, který vám nedokážu popsat. Vyskočil jsem a chtěl se vrhnout do Jeho náruče — ale znovu zmizel. A teď, drazí bratři, viděl jsem Ho a jsem Jeho vlastnictví a chci to dosvědčit tím, že přijmu křest, jak je psáno v Římanům 6:4. Naložte se mnou, jak uznáte za vhodné.“

Toto jednoduché svědectví nás hluboce dojalo. V noci jsme společně s pozvanými svědky — bratrem Musou Mahmudim a jednou ruskou baptistkou — vyšli z města a pokřtili Mamadžana v říčce. Po návratu jsme pětice společně s velkou radostí a vděčností slavila večeři Páně. Věděli jsme, že Pán je mezi námi.

Proč jsme křest udělili v hluboké noci, a ne za bílého dne? Bylo to muslimské město. Obyvatelé by křest nikdy nepřipustili. Bylo dokonce možné, že bychom za to mohli být zabiti.

Následující den jsme odjeli a při tom jsme jako obvykle rozdávali mezi cestujícími traktáty. Tímto způsobem se také odehrávaly rozhovory s cestujícími o víře a spáse jejich duší. Muslimové té doby byli velmi náboženští a rádi diskutovali o víře a duchovních knihách.

V roce 1916 jsem si v Turkestánských novinách přečetl následující zprávu: „Turkmenům se s velkými obtížemi podařilo ovládnout Chivu. Seid Isfandijar, jeho dvůr a jedna německá vesnice byli vypleněni a vyvražděni.“

Starý kníže Seid Muhammad Chán tou dobou už zemřel a chánem se stal jeho syn Isfandijar. Ale ten si s Jamudy nedokázal poradit a neměl autoritu svého otce. Tak došlo k povstání Turkmenů. Uzbeci, k nimž chán také patřil, byli mírumilovný národ, zatímco Turkmeni, nebo Jamudové, byli naopak hrdí a odvážní, ale také agresivní a náchylní k loupežím. Již během několika týdnů Jamudové ovládli západní část země a dobyli hlavní město Chivu.

Ačkoli chán Isfandijar hned na začátku povstání požádal o pomoc Rusy, pomoc přišla pozdě. Chán, jeho dvůr a mnoho dalších šlechticů a obyvatel bylo zabito. Když jsem si přečetl tuto zprávu, okamžitě jsem se vydal do Chivy. V Taškentu jsem se zastavil u bratra Jantcena a všechno mu vyprávěl. Rychle se sbalil a doprovodil mě do Čardžou, abychom po cestě mohli rozdávat Bible a brožury. Za 34 hodin jsme přes Činu, Džizak, Samarkand a Bucharu dorazili do Čardžou u Amudarji.

Tam jsme chtěli navštívit jednoho bratra baptistu, ale policie nás zadržela a odvedla ke komisaři. Zkontroloval naše doklady. Mé jméno bylo zapsáno v ruské formě a znělo ne Herman, ale German (v ruském jazyce totiž nejsou písmena s přídechem). Zavolal ostatní zaměstnance a zakřičel:

„Podívejte, až sem nám Němci poslali své špiony! Oba do vězení!“

Řekl jsem mu: „Jsem ruský občan a narodil jsem se v Rusku, stejně jako můj přítel. Už mnoho let žijeme v okrese Aulie-Ata a vy se ještě ptáte, kdo jsme?“ Přijal mou námitku, ale přesto jsme museli strávit noc na policejní stanici. Následující ráno nás s mnoha omluvami propustili. Konečně jsme mohli navštívit bratra baptistu, kterého jsme znali už dříve, a ten nás srdečně přijal.

Já však měl jediné přání — dostat se co nejdříve do Petroaleksandrovky a Chivy. Jediný parník na Amudarji odjel před dvěma dny. Tehdy jsem se seznámil s jedním urolským kozákem, který žil v Petroaleksandrovce. Dohodli jsme se, že koupíme rybářskou loďku a společně poplujeme do Chanky, která leží naproti Chivě. Kozák popluje dál do Petroaleksandrovky.

Koupili jsme loďku a ještě téhož večera vyrazili z jednoho klidného místa. Bylo válečné období, a Amudarja byla přísně střežena. Bratr Jantcen a jiný bratr nás doprovodili až k lodi. Bez jakýchkoli překážek jsme čtvrtý den dorazili do Chanky. Kozák pokračoval dál, a já se vydal pěšky.

V dlouhém chivinském kabátě s pytlem na zádech jsem se těžce proplétal pobřežním křovím směrem k vesnici Haake, asi čtyři kilometry od břehu. Dostihl mě jeden chivinský rybář, který vedl osla. Požádal jsem ho, zda bych si mohl na osla sednout. Souhlasil. Tak jsem se posadil na toto líné zvíře, zatímco rybář běžel vedle a popoháněl osla.

Přiblížili jsme se k městským branám a všiml jsem si, že ruští vojáci kontrolují všechny, kdo chtějí vstoupit do města. Mně se však podařilo projít bez kontroly a tak jsem dorazil ke dveřím domu, kde žil městský správce Aminbej — starý známý z dřívějších dob.

Celý dvůr byl plný kozáků, kteří mě stáhli z osla a chtěli vědět, kdo jsem. Vypadalo to, že jsem místní, ale modré oči tomu neodpovídaly. Vyvolalo to podezření. Jeden důstojník přistoupil a zvolal: „Kdo jsi?“

„Jsem jeden z Němců z Ak-Mesčidu.“

S pochybami otevřel svůj zápisník a řekl: „Vyjmenuj mi všechny obyvatele Ak-Mesčidu jménem a v pořadí, v jakém bydlí.“ Uvedl jsem je a on mě pustil. V tu chvíli se objevil starý přítel Aminbej a vřele mě pozdravil, přičemž řekl důstojníkovi: „On je už mnoho let můj přítel z Ak-Mesčidu.“

Všechno se tedy vysvětlilo a já zůstal u Aminbeje. Následující ráno mě poslal na koni se svým sluhou do Ak-Mesčidu, což byla 45 kilometrů dlouhá cesta.

Jaká to byla radost všech mých příbuzných a přátel, když mě spatřili. Všichni byli velmi bledí a unavení. Vzrušeně mi vyprávěli, co se stalo. Byli ve velkém nebezpečí, protože Jamudové je chtěli všechny zabít jako přátele chána Isfandijara. Ale jeden Jamud-přítel je na tento úmysl upozornil. Řekl jim: „Pozítří, v pondělí, to bude ten den.

Měla přijet jednotka Jamudů a všechny zničit.

Celá komunita se tehdy shromáždila v kostele a celou noc a následující neděli se postila a modlila. Večer začali Rusové ostřelovat Chivu z oblasti Ak-Mesčidu. Tím byli Jamudové vyhnáni z vesnice. Bitva trvala dva dny. Po ústupu na 150 kilometrů se Jamudové vzdali. Povstání Jamudů skončilo tragicky. Z rodu Begadurů zůstal naživu jen jeden bratr chána Isfandijara — Seid Abdullah.

Seida Abdullaha jsem znal od dětství a rozhodl jsem se ho navštívit. Poblahopřál jsem mu k záchraně a zůstal u něj čtyři dny. Zjevně byl velmi rád mému návštěvě, ale stále byl pod dojmem nedávných událostí a říkal: „Drahý můj Jaman-Agha (tak mě tam nazývali), můj otec, u kterého jste mnoho let pracoval jako tlumočník, zemřel přirozenou smrtí. Ale jeho nástupce, Seid Isfandijar, a všichni ostatní moji bratři byli zabiti Jamudy. Teď jsem chán já. Jaký však bude můj konec?“

Celý den jsem musel zůstat vedle něj a měl jsem dobrou příležitost hovořit s ním o spáse jeho duše. Přitom jsem vytáhl z kapsy Nový zákon v uzbeckém jazyce a dal mu jeden výtisk. Vzal ho s radostí do ruky a zbytek dne jsme strávili na jeho verandě ponořeni do studia Písma. Vše pro něj bylo nové a neznámé. Uvědomil jsem si, že byl velmi pozorný ke všemu, co jsme říkali a četli. Stejným způsobem jsme strávili i následující dny. Poté jsem musel odjet. Chán mi věnoval svou nádhernou fotografii, na jejíž zadní straně napsal: „Mému drahému bratrovi (bratr v ruském znění) Jaman-Aghovi na památku našeho setkání v nejtěžších dnech mého života v roce 1916 v Chivě.“ A podepsal se: Seid Abdullah Begadur Chán.

Když v roce 1918 přišli do města bolševici, jeho vláda byla svržena. Abdullah, zbaven všeho svého majetku, musel do konce života pracovat jako sluha. To byla poslední zpráva, kterou jsem o něm obdržel.

Poté jsem se rychle dostal na parník v Urgenči, kterým jsem po proudu řeky doplul do Čardžou. Mé loučení s rodinou v Ak-Mesčidu bylo velmi krátké. Z Čardžou mě vlak za tři dny dovezl na konečnou stanici Aulie-Ata, a odtud mě bryčka dopravila do Orlovky.

Cestou mi kočí pověděl mnoho zlých zpráv. Ruská vláda nyní povolala do vojenské služby i muslimské obyvatelstvo Turkestánu, ale ne proto, aby bojovali se zbraněmi proti Němcům, ale aby kopali zákopy. Kyrgyzové se proti tomu vzbouřili a začali se ve svých mešitách modlit k Alláhovi za vítězství Němců nad Rusy. Domnívali se, že pokud už byli povoláni do armády, znamená to, že Němci zastřelili všechny Rusy a oni teď musí zaujmout jejich místa.

Ve všech ruských vesnicích byli muži ve věku od 17 do 45 let již dávno povoláni. Zůstali jen staří lidé, ženy a děti. Kyrgyzové se teď seskupovali do oddílů a band, útočili na vesnice, krutě zabíjeli lidi a plenili domy. Poté vesnice zapalovali. Doma mi vše potvrdili. Strach a panika se neuvěřitelně šířily. Mnozí posílali své dcery do bezpečí. Naši dceru Annu jsme poslali k příbuzným do Samary u Traktu, kde strávila celý rok. Tímto způsobem Kyrgyzové v oblasti Istikkul-Prisnek, která leží nedaleko naší vesnice, zničili čtyřicet ruských vesnic. Nejen domy, ale i veškeré plodiny byly zničeny, takže prakticky všechno bylo ztraceno.

Jedné jasné měsíční noci se na našem dvoře objevila velká skupina Kyrgyzů. S hrůzou jsme zjistili, že byli všichni ozbrojeni. Jeden z nich sesedl z koně a přišel k oknu, za kterým jsem spal. Zřejmě se dobře vyznal, kde se nachází.

Zavolal mě jménem. Otevřel jsem okno a zeptal se, co chce. Odpověděl: „Naši vůdci nás poslali pro vás. Táboříme u Klyčevky. Vůdci se s vámi chtějí poradit, protože jste Němec. Rychle osedlejte koně a pojeďte s námi. Porada musí skončit do úsvitu, a my máme před sebou ještě dvanáct kilometrů cesty.“

Bylo naprosto zbytečné jakýmkoli způsobem odporovat. Byla to jak zdvořilá prosba, tak i vážná hrozba zároveň. Uklidnil jsem manželku a děti a vydal jsem se s nimi.

Na velké pastvině se shromáždilo asi tisíc Kyrgyzů. Vůdci seděli na vyvýšeném místě a čekali na mě. Zdvořile mě pozvali, abych se posadil doprostřed. Poté jeden z nich, zřejmě hlavní vůdce, začal:

„Příteli Rachman-baj (tak mě v těchto kmenech nazývali), pozvali jsme vás, abychom s vámi něco probrali. Jak víte, chceme zúčtovat s Rusy. Němci pobili všechny Rusy, a ti teď chtějí povolat do armády nás, takže jsme se rozhodli pomoci Němcům odsud. Jsme jejich přátelé a neustále se za ně modlíme v mešitách. Vždyť jejich paša, císař Vilém, před několika lety navštívil v Konstantinopoli Seid-Hamida Pašu, sultána Turecka. Šel s ním také v pátek (muslimský posvátný den) na modlitbu do mešity s bílým turbanem, stejně jako sultán. Poté, co německý paša požádal o ruku sultánovy dcery pro svého syna (ve skutečnosti se nic takového nestalo), jsme se s Němci stali dobrými přáteli.

Víme, že v osmi vesnicích žijí Němci a že i vy jste proti Rusům, stejně jako my. Rusové se k vám chovají stejně jako k nám. Viděli jsme to při rekvizicích koní: tam, kde ruský rolník musel dát jednoho koně, vám vzali dva. Rusové vás nenávidí stejně jako nás. Nastal tedy čas se pomstít. Čtyřicet vesnic už bylo srovnáno se zemí. Nyní zbývají Aleksandrovka, Dimitrovka, Klyčevka, Vodné a další Aleksandrovka.

Vaše vesnice leží právě mezi nimi, ale vám se nic nestane. Abychom vás chránili, obklopili jsme vaše vesnice několik nocí hlídkami, které nikdo nemá vidět. Sledují, aby vás nikdo z našich lidí omylem nenapadl. A teď naše rada: pojďte s námi a pomstěme se našemu společnému nepříteli.“

Snažil jsem se horečně zachovat klid a začal jsem mluvit: „Přátelé, jsem vám velmi vděčný za to, že jste mi projevili takovou důvěru. Ale musím vám říct: stejně jako je pravda to, co říkáte o našem postoji k Rusům, je také pravda, že ve všech našich vesnicích žijí křesťané, kterým Kristus zakázal mstít se. Proto nemůžeme jít s vámi. Ale pokud si to přejete, mohu vám dát radu.“

„My vám plně důvěřujeme, Rachman-baj, známe vás už mnoho let. Proto víme, že nám dáte dobrou radu.“

„Drazí přátelé, myslíte si, že vás povolávají do armády, protože už bylo zastřeleno mnoho Rusů. Ale to je velký omyl. Rusko je mnohem větší, než si myslíte, a může povolat ještě mnoho vojáků. To ještě uvidíte. Nebudu se mýlit, když vám řeknu: možná už velmi brzy přijde mnoho vojáků, aby vás potrestali. Mezi nimi budou otcové a synové těch, které jste zabili. A oni se budou mstít. Proto vám radím jako váš přítel: odejděte co nejdříve se vším, co máte, do hor. Počkejte tam deset dní a uvidíte, zda mám pravdu.“

Poté se všichni vůdci sešli k poradě. Trvala docela dlouho. Nakonec mě znovu zavolali do kruhu. A opět se mnou promluvil hlavní vůdce a postavil se přede mě:

„Drahý Rachman-baj, rozhodli jsme se přijmout vaši radu a řídit se jí, protože víme, že nám přejete jen to nejlepší.“

Shromáždili tedy všechny muže a hlavní vůdce zopakoval vše, o čem jsme se radili a co jsme rozhodli. Poté zvedl ruce k nebi a zvolal: „Na znamení, že jsme přijali radu našeho přítele Rachman-baje, zvedněme všichni ruce k nebi a řekněme: 'Alláhu šukr!', což znamená 'Dík Bohu'.“ Toto společné zvolání z více než tisíce úst zaznělo jako hromová rána. Pak přišel rozkaz: „Všichni odcházejte se svými jurtami, dobytkem a rodinami do hor až do dalšího povolání!“

Ale žádné další povolání už nepřišlo. Jak jsem předpokládal, dorazily tisíce ruských vojáků, mezi nimiž byli otcové a synové zabitých, a mstili se každému, kdo byl Kyrgyz a padl jim do rukou – a mstili se ještě strašněji než kdysi Kyrgyzové. Vojáci pronikli hluboko do údolí a hor a zničili vše, co našli. Mnoho bohatých Kyrgyzů, společně s uloupeným majetkem, mezi kterým bylo mnoho dívek, uteklo do čínského Turkestánu, který byl vzdálen pět dnů cesty odsud.

Hned o rok později, v roce 1917, vypukla revoluce se všemi svými hrůznými důsledky. Misijní činnost byla zakázána a já musel zůstat doma, v tichosti a bez práce. Z jedné strany to pro mě bylo skutečně užitečné. Ale klid netrval dlouho. Už v červenci nové vláda vydala dekret, aby všechny národy a kmeny zvolily delegáty, kteří by zastupovali zájmy komunit v bývalých guberniálních městech.

Naše obec, skládající se z 12 vesnic, zvolila mě, protože jsem kromě ruštiny ovládal i všechny čtyři muslimské jazyky, kterými se mluvilo v rozsáhlém Turkestánu. Za spolupracovníky a poradce mi vybrali bratry P. J. a G. M., kteří měli také hlasovací právo. Už v tom samém měsíci se museli všichni delegáti Turkestánu sejít ve velké budově gubernátora. Sám gubernátor se všemi podřízenými byl zatčen a zbaven funkce. Protože nám všem byla cizí a neznámá vláda bez zvoleného či jmenovaného vůdce, zvolili jsme předsedu – komunistu a zároveň odpůrce všech dosavadních forem vládnutí. Byl to pan Kerenkij, který byl později nějaký čas vládcem Ruska. Každá otázka byla rozhodována většinou hlasů. V této radě bylo 5 procent Evropanů a 95 procent muslimů, kteří přirozeně rozhodovali ve svém duchu.

Z Moskvy neustále přijížděli řečníci, kteří byli rozhořčení dlouhou válkou a útočili proti carské vládě. Setkání pokračovala mnoho dní. Nás, tři menonity, toho moc říct nenechali. Každý den přicházely z Moskvy nové směrnice, takže zmatek neustále rostl.

Bydleli jsme tehdy všichni tři v úložišti Biblí u bratra Jantcena. Ve volném čase jsme, jak bylo naším zvykem, chodili do starého města a diskutovali s našimi muslimskými přáteli. Ale mnoho víc jsme udělat nemohli.

Při setkáních delegátů se o náboženství příliš nemluvilo, ačkoli čas od času někdo z „významných“ moskevských řečníků hrubě a opovržlivě mluvil o kněžích. Nakonec byli označeni za viníky všech neštěstí.

Když jsme se vrátili z Taškentu, museli jsme se neustále účastnit porad v Auli-Ata. V říjnu jsme ale museli znovu jet do Taškentu, kde tehdy vládlo napětí.

Od 25. do 28. října probíhaly krvavé boje, ve kterých zahynulo mnoho lidí. Bolševici bojovali proti levým revolucionářům. Bolševici byli na rozdíl od levice dobře ozbrojeni. V pevnosti byli také někteří vojáci carské armády, a ti byli zlikvidováni jako první. Poté vítězové prošli celým městem a krutě zmasakrovali každého, kdo se jim postavil do cesty – muže, ženy i děti. Ulice se brzy zaplnily mrtvolami. Předsedu levé strany upálili zaživa v kotli lokomotivy připravené k odjezdu. Byl to můj starý známý Baroněv, bývalý ředitel státní banky, jemný člověk. Zůstala po něm mladá žena s několika dětmi.

Během těchto hrůzných událostí jsme my tři menonité seděli u bratra Jantcena ve sklepě.

Když vše utichlo, vítězní bolševici se vydali do domů tzv. „bohatých byrokratů“, aby pro nové vládnutí zabavili vše, co zůstalo. „Rabování“ bylo kapitalistické označení, které bolševici na sebe nepoužívali.

Jakmile to bylo možné, vydali jsme se na cestu domů s neustálou obavou v srdci: jak to vypadá doma? Dorazili jsme do Čimkentu a s velkou úlevou zjistili, že tam je klid. Projížděli jsme mnoha ruskými vesnicemi, ale tam nikdo nevěděl, co se v Taškentu stalo. I doma bylo zatím klidně.

Brzy však dorazili do našich vesnic bolševici se svými komisaři a začali svolávat velká shromáždění. Každý starší šestnácti let – muži i ženy – se jich museli účastnit. Zněly hlasité projevy o štěstí a blahobytu, ale předtím bylo nutné vstoupit do strany. U nás, menonitů, se s pochopením nesetkali.

V roce 1918 jsme museli zavřít úložiště Biblí. Bratr Jantcen se proto se svou rodinou vrátil a usadil se v Nikolajpolu. Později nějakou dobu pracoval v Orlovce jako učitel. Mezi Orlovkou a Nikolajpolem bylo sedm kilometrů. V neděli nám často sloužil Božím slovem ve škole, a my byli požehnáni.

Po sklizni jsme obdrželi přísné rozkazy odevzdat vše, co bylo nadbytečné nebo co se považovalo za státní majetek. Vše se mělo dopravit do Alexandrovky, která byla 35 kilometrů od nás. Pro sedláky to byla těžká rána, ale nedalo se nic dělat. Brzy přišli zástupci úřadů a zabavili nám pluhy, mláticí stroje, žací stroje a mnoho vozů.

Navíc se v našem okrese každé tři měsíce pořádaly volby. Nikdo ze zvolených neměl právo odmítnout, jinak byl považován za kontrarevolucionáře, tedy caristu, a bylo s ním podle toho zacházeno. Při jedněch takových volbách padlo neštěstí na mě: získal jsem tolik hlasů, že jsem se stal zástupcem hlavního komisaře. Ten komisař, bývalý válečný zajatec z Haliče, jménem Soroka, byl docela dobrý člověk, takový čistý komunista, který zůstal v Rusku, ale rád si přihnul.

Nyní jsem musel každý den pracovat s ním na okresním úřadě a proto jsem musel být neustále ve městě. Večer jsem často chodil do starých čtvrtí, kde jsem mohl mluvit se svými muslimskými přáteli o důležitějších věcech než o smutných událostech v naší zemi.

V komisařství se téměř každý den konaly schůze, kterých se museli účastnit všichni delegáti okresu. Podle moskevského vzoru jsme přes Taškent rychle přijímali nová rozhodnutí. Jak jsem již uvedl, nás bylo 5 procent, a muslimů 95 procent. Ti, kteří byli dříve utlačováni carským režimem, byli nyní nepřátelsky naladěni. Jelikož bolševici jim zpočátku poskytli větší svobodu, téměř všichni se stali členy strany a díky tomu měli moc ve všech dalších institucích. Pro ně bylo samozřejmé mstít se svým bývalým pánům.

Pro Soroku a pro mě byla situace velmi těžká, protože přijímali mnoho nerozumných a zbytečných rozhodnutí. Vzdělaní muslimové se drželi stranou a nechtěli mít nic společného s bolševickou ideologií. Přesto však většina muslimů hlasovala pro své zájmy, a byli v tom podporováni navrátivšími se vojáky z fronty. Tito navrátilci byli hluboce rozhořčeni a zklamáni. Mnozí z nich pracovali jako úředníci na úřadech, kde měli hlavní slovo muslimové.

Na podzim přišel z Moskvy zákon o vyvlastnění a s ním příkaz, aby každý lidový zástupce tento zákon podepsal. Všichni delegáti se opět sešli a předem upozornili, že odteď už neexistují slova „moje“ a „tvoje“. Na setkání delegátů byl zákon předložen k podpisu. Většina souhlasila. Ale já se postavil proti a prezident požadoval vysvětlení. Vstal jsem a řekl: „V naší vesnici je soused, který před dvaceti lety přijel z Ruska do Turkestánu jako mladý muž s manželkou a dvěma dětmi. Celou tu dobu tvrdě pracoval a získal kousek půdy. Pokud podepíšu tento zákon, vezmu mu jeho majetek. Musím se tedy zeptat sám sebe: proč tento člověk všechny ty roky pracoval? Je to opravdový revolucionář. A takových případů je mnoho. Lenin nám přece říkal, že bolševici se musí starat o proletariát a podporovat ho. Proto tento zákon nemohu podepsat.“

V tu chvíli na mě všichni delegáti začali křičet: „Pryč s ním! Pryč s Jantcenem! Je to kontrarevolucionář, monarchista, kapitalista.“ Jiní volali: „A také jako misionář přetáhl některé naše lidi z mešity ke svému učení“ a podobně.

Vstal jsem a odešel ze sálu. Ve svém bytě jsem si hned lehl, protože už bylo pozdě. Po pár hodinách mě probudilo klepání na dveře. Vstal jsem a zeptal se, kdo je tam. Odpověděl mi známý hlas Ibragimova, předsedy komunistické strany muslimů, který byl zároveň předsedou GPU, vzdělaný Tatar a můj dobrý přítel. Řekl: „Drahý příteli Jantcene, jak nerozumně jste dnes jednal, když jste nepodepsal zákon o vyvlastnění! Víte, co se stalo potom? Po zasedání mě povolali na oddělení kvůli důležité záležitosti. Když jsem přišel, zjistil jsem, že jde o vás. Bylo rozhodnuto vás odstranit tím, že vás zastřelí. Zítra v 7 hodin pro vás přijdou vojáci. Sám jsem samozřejmě nic udělat nemohl. Ale jako starý přítel, který často byl ve vašem domě, vás musím varovat. Dělám to podle zákona muslimské pohostinnosti a nyní jsem očištěn od vaší krve. Tady je váš kůň a sedlo. Máte ještě čas utéct. Ať vás Alláh provází a chrání. Na shledanou v lepších časech.“ S těmito slovy zmizel.

Rychle jsem osedlal koně, jel jsem za svým kolegou, abych mu řekl, co se stalo, aniž bych zmínil jméno toho, kdo mě varoval, a předal jsem mu pečeť a klíče od kanceláře. Popřál mi štěstí, a já odjel. Do Orlovky to bylo 65 kilometrů. Temná noc mě ochránila.

Doma jsem své ženě a dětem – už byli dospělí – pověděl o své situaci. Rozhodl jsem se, že mě budou hledat především doma, a proto jsem se rozhodl utéct do hor a skrýt se u Kara-Kyrgyzů.

Tak jsem nasedl na koně a uháněl do hor.

Vše se stalo, jak jsem očekával. Vojáci mě hledali doma, prohledali celý dům a vzali si vše, co se jim líbilo. Byla to těžká doba pro mou rodinu.

Celý den jsem se schovával vysoko v horách, a v noci jsem se tiše spouštěl do některého aulu a zůstával tam přes noc. Předtím jsem se však vždy přesvědčil, že v aulu nejsou žádní vojáci. Jakmile jsem si byl jistý, že tam nejsou, vybral jsem si nejlepší jurtu, abych nebyl chudákovi na obtíž.

Vždy mě přivítali velmi vřele a nabídli mi to nejlepší, protože mě všichni znali už mnoho let. Když jsme seděli kolem kotlíku s vařícím se masem, mohl jsem jim kázat evangelium a mluvit s nimi o spáse jejich duší. Pozorně naslouchali a kladli mnoho otázek. V takových večerech přišli téměř všichni obyvatelé aulu. Takto jsem mezi nimi žil více než čtyři měsíce, přecházel z aulu do aulu. Nikdo mě nikdy neprozradil.

Jednoho večera jsem byl hostem jednoho sartského mullaha (duchovního), který byl ženatý s Kara-Kyrgyzskou a pracoval mezi tímto národem jako učitel. Najednou jsem uslyšel, jak venku někdo volá moje jméno. Ztuhl jsem strachem, ale pak jsem poznal hlas svého milého spolupracovníka, bratra A. Jantcena. Hned sesedl z koně a přivítali jsme se v jurtě. Bylo to skutečné překvapení! Hledal mě mnoho dní a nakonec mě našel.

Chtěl jsem vědět, proč mě hledal. Řekl, že ho k tomu vedla pouze láska ke mně. Chtěl sdílet můj osud. Snažil jsem se mu vysvětlit, že i když jeho plán svědčí o dobrém přátelství, není uskutečnitelný; musel jsem se každé ráno vydat do vyšších částí hor. V té době už byla hluboká podzim, což znamenalo, že tam často bývala velká zima a také pršelo, někdy dokonce hustě sněžilo. Rozdělat oheň nebylo možné – prozradil by nás.

Přesto zůstal neoblomný v touze sdílet můj osud. Tak jsme spolu byli mnoho dní. Jeho láska mi velmi pomáhala, ale zároveň mě tížila myšlenka, že je ve stejné nebezpečí jako já. Proto jsem mu řekl: „Drahý Abrahame, vím, že mě hledají. Představ si, že mě jednoho dne skutečně najdou. A náhodou budeš se mnou na těchto divokých místech. Pak s tebou naloží stejně jako se mnou. Ty jsi však nic špatného neudělal a oni proti tobě nic nemají.“

Moje neustálé přesvědčování ho nakonec přimělo, aby mě poslechl. Jednoho dne jsme se rozloučili jako David a Jonatán. On smutně odjel domů.

Počasí v horách se nakonec stalo nesnesitelným i pro mě. Onemocněl jsem tak těžkým revmatismem, že jsem už nemohl vydržet bolest. A tak jsem z bolesti a zoufalství řekl: „Pane Ježíši, takhle už nemohu dál žít. Musím se vzdát bolševikům a GPU. A pokud bude tvá vůle, že mě zastřelí, ať se tak stane.“

A tak jsem se jedné noci vrátil oklikou domů a svým blízkým jsem pověděl o svém rozhodnutí. I oni neviděli pro mě jinou možnost. Dva dny jsem se ještě skrýval doma. Krátce předtím mě znovu hledali a prohledali mě všude, dokonce i v sousedních vesnicích. A nakonec jsem se musel rozloučit. V noci jsem oklikou vyrazil do města. Můj mladší bratr, kterého jsem ještě navštívil, jel se mnou, aby zpět odvezl mého koně.

Když jsem se objevil ve městě v GPU, všichni byli velmi překvapeni. Vysvětlil jsem: „Věděl jsem, že jste mě odsoudili k smrti. Přitom jsem se jen kvůli společnému pořádku postavil za proletariát. Utíkal jsem, protože jsem nechtěl být zastřelen jen proto, že jsem jednal podle svého svědomí. Nechci nutit nikoho z mých blízkých dělat něco násilím, a proto se cítím nevinný. Ale teď jsem nemocný a nemohu dál žít v horách. Proto jsem přišel dobrovolně, abych se vzdal. Pokud mě chcete zastřelit, tady leží revolver. Rozloučil jsem se s tímto životem a jsem připraven zemřít.“

Pak byli ještě více překvapeni. Vstali a odešli do jiné místnosti, aby se poradili. Po návratu mě odvedli se dvěma vojáky do vězení. Pro mé revmatické klouby to bylo nesmírně těžké. Bratr Heinrich si vzal mého koně a krátký dopis na rozloučenou pro mé blízké, který mi vojáci dovolili napsat, a smutně se vydal domů. Mě zavedli do malé cely, kde jsem musel v noci ležet na studené betonové podlaze. Postel tam nebyla. Co jsem prožil, ani nemohu popsat; Pán to ví. V tomto stavu jsem strávil jedenáct dní a nocí. Jídlo, které nám dávali, by sotva stačilo zdravému člověku. Ale já neměl chuť k jídlu a jedl jsem málo. Dvanáctý den mě dva vojáci s velkými obtížemi vyvedli z cely. Myslel jsem, že mě nyní čeká vysvobozující kulka. Ale stalo se něco jiného. Vedli mě přes velký vězeňský dvůr obehnaný vysokými zdmi do sousední budovy, kde byla kancelář a byt vězeňského komisaře.

Komisař seděl za zeleným stolem a před sebou měl různé papíry. Podíval se na mě a zeptal se: „Jméno? Jste ženatý?“ a podobně. Zapsal si všechny odpovědi a pak řekl:

„Vidím, že jste nemocný. Kdo vás zatýkal?“ Už dříve, když jsem odpovídal na jeho otázky, si všiml knihy v mé kapse a teď chtěl vědět, co to je. Odpověděl jsem: „To je moje kapesní Bible.“

„Copak vám ji nevzali při zatčení?“

Řekl jsem, že mi vzali hodinky a peněženku, ale Bibli ne.

„Vy stále věříte v Bibli?“ Moje odpověď byla: „Ano!“ Na to se hlasitě zasmál a řekl: „Dobrá, vezměte si Bibli a něco mi z ní přečtěte.“

Vzal jsem Bibli z kapsy. Bez velkého přemýšlení jsem ji otevřel. Byla to 3. kapitola Izajáše, kterou jsem mu přečetl. Přerušil mě: „Kdo to napsal? Vždyť je to přesně to, co nyní zažíváme v obrovském Rusku!“

„To napsal prorok Izajáš.“

„Kdy to napsal?“

„Asi šest set let před narozením Krista.“

„Jak mohl vědět, co se teď děje v Rusku? Vždyť to přesně odpovídá naší situaci.“

„Duch svatý Boží mu to vnuknul.“

Byl velmi překvapený a dlouho nad tím přemýšlel. Nakonec se zeptal, jestli je to napsáno ve všech Biblích. Přikývl jsem. Po chvíli uvažování pak řekl: „Potřebuji Bibli.“

Na to jsem ho požádal o papír a pero a řekl: „Napíšu vzkaz svému příteli zde ve městě a on vám Bibli sežene.“

O několik dní později mě k němu opět přivedli. Jakmile mě uviděl, zvolal: „Oklamal jsi mě! Teď mám Bibli a prohledal jsem ji celou, zda je tam tento text. Ale není tam.“

Ujistil jsem ho, že tento text v jeho Bibli je, otevřel jsem kapitolu a nechal ho ji přečíst. Byl ohromen. Nakonec řekl: „Potřebuji Bibli studovat. Proto tě budu každý den volat sem jako písaře a budeme ji studovat společně. Vidím, že jsi nemocný, potřebuješ postel.“

A jak řekl, tak se stalo. Jako písař jsem nyní měl svobodu vstoupit k němu a odpoledne odcházet bez doprovodu; a společně jsme studovali Bibli. Mezitím probíhalo soudní řízení a mně bylo povoleno navštívit svůj domov. Dostali jsme také postel, polštář a další věci. Dokonce jsem si mohl nechat přinést Písma a traktáty v ruštině a uzbečtině a rozdával je ostatním vězňům.

Jednou přivedli do mé cely obrovského, černovlasého a velmi zasmušilého muže. Z jeho řeči bylo zřejmé, že je ze Sibiře. Říkali o něm, že je lupič a vrah církevních hodnostářů. Pomyslel jsem si: takovéto mám spoluvězně! Nikdy nemluvil, pokud k tomu nebyl vyzván. Většinou tiše ležel na svém zatuchlém slamníku a zdálo se, že je celkem spokojený. Ale často nadával na špatné jídlo. Když jsem něco dostal z domova, dělil jsem se s ním. To se mu moc líbilo. Postupně se mi trochu otevřel, ale jen velmi málo.

Jednoho dne jsme dostali velký kus chleba, který jsme si měli rozdělit. Neměli jsme nůž a stáli jsme nejistí. Najednou sáhl pod stůl a vytáhl tam ukrytý dýku. Vyděsil jsem se a byl jsem ohromen, jak to dokázal. Chladnokrevně a klidně řekl: „Vezmi si nůž, je ještě nový. Ještě jsem s ním nikomu nepodřezal hrdlo, na něm není žádná krev. Rozkroj chléb, protože jsi z nás dvou starší.“ A já to udělal.

Později k nám do cely přivedli dalšího kozáckého důstojníka. Měl zraněnou nohu a kulhal. Byl to přívětivý, sympatický muž s otevřenou povahou, hodně vyprávěl a krásně zpíval. Zde musím dodat, že vězni si byli mezi sebou téměř vždy upřímní a bezostyšně vyprávěli o svých zločinech. Všichni jsme věděli, že jsme si rovni, jinak bychom tu nebyli.

Stejně tomu bylo s kozáckým důstojníkem. Vyprávěl, že po státním převratu, když byla zabita carská rodina, byl tak vnitřně rozhořčen, že od podzimu 1917 až do roku 1918 bojoval proti rudým v čele velkého oddílu. Nakonec byl těžce zraněn a zajat. Aby nebyl rozpoznán, zahodil svou důstojnickou uniformu a přijal jiné jméno. V cele ležel poblíž mě. Brzy si všiml, že se modlím a čtu Bibli. Díky tomu mi tak důvěřoval, že mi řekl všechno, co měl na srdci.

„Jsem odpadlý křesťan, člen baptistického společenství. V této dlouhé válce jsem zhrubl a po rozpadu carského Ruska jsem byl stále více rozčarovaný a ztratil jsem veškerou duchovnost. Prosím, modli se za mě, protože jsem velmi nešťastný.“

Rád jsem to udělal a nakonec i on začal sám modlit. Často zpíval mnoho ruských písní z „Guslí“ Prochanova. Také sám skládal písně a napsal mi je do sešitu na památku. Jeho melodický hlas mi přinášel mnoho radosti.

Kvůli mému revmatismu jsem v noci špatně spal. Nejčastěji jsem usínal až k ránu. Ale v šest hodin byli všichni vězni hlučně probouzeni přes dveře, což mi bylo velmi nepříjemné. Aby mě toho ušetřil, důstojník mi těsně před budíčkem tichým hlasem zpíval krásnou píseň do ucha. Mnohé jsem od něj dostal. Jednoho dne ho však odvedli z cely a popravili. Ale velmi doufám, že se s ním setkám u Pána.

Naše biblické lekce s vězeňským komisařem probíhaly denně po mnoho týdnů. A začal jsem na něm pozorovat zjevné změny. Jednoho dne však zmizel. Ten, kdo ho nahradil, Rakušan a bývalý vězeň, mi řekl, že komisař požádal o uvolnění z funkce. Byl propuštěn a vrátil se do své vlasti. I s tímto člověkem se doufám setkám u Pána.

Každý den v přesně stanovený čas bylo vězňům dovoleno dvacet minut procházet se kolem vězeňského dvora. A právě tam mi jednoho dne padl pod nohy sněhový koule hozený přes plot. Rozpadl se a já viděl, že uvnitř byl zabalený kousek chleba. Rychle jsem ho sebral a schoval do oblečení, protože naše procházky byly přísně hlídány. V cele jsem balíček rozbalil a našel v něm následující verše:

„Jak je dobré, když mlčíme před Bohem
a náš jazyk neztratí kázeň před Ním ve stížnostech.
Spěcháme Jej volat k odpovědi,
když Jeho cestám nerozumíme, které nás vedou!
Ptáme se: Proč je to tak?
Vzdycháme: Co bude dál?
Stěžujeme si: Proč tak nekončí
všechna ta neštěstí?

Ale milosrdný Bůh mlčí,
dokud jednou nezakročí,
veliké a moudré dílo vykoná,
a pak nastane náš čas,
a hanbou neotevřeme ústa.

Ale když skončí všechny pozemské trápení,
pak radostně chválu vzdáme,
a srdcem budeme šťastni,
že jsme všechna ta zkouška přijali
a trpělivě, bez reptání.“

Až poté, co jsme prošli veškerým pozemským zármutkem,
vstoupíš do věčnosti plné blaženství,
budeš zpívat o slávě Boží s radostí!“

Později jsem se dozvěděl, že tuto báseň přes zeď hodila moje neteř, aby mě povzbudila. A opravdu mě to potěšilo. Zůstávalo však úžasné, že padla přímo k mým nohám, přestože mě přes zeď nemohla vidět. A já za to poděkoval Pánu.

V té době se i nemuslimové v Turkestánu spojili v komunistickou stranu, aby se lépe bránili před násilnými bolševickými muslimy, a jejich nový vůdce mi byl dobře znám. Jednoho dne předsedové této nové strany předali muslimskému GPU petici, v níž sedmnáct vůdců ručilo svými životy za mou politickou spolehlivost a požadovalo mé propuštění. Všech sedmnáct lidí se podepsalo. Na základě toho jsem byl propuštěn a mohl jsem pokračovat ve své práci zástupce okresního komisaře. Pět měsíců jsem se skrýval v horách a pět měsíců jsem byl vězněn jako odsouzenec na smrt. Osvobození přišlo v roce 1919.

Od té doby jsem musel být přítomen na všech stranických schůzích. Jako zástupce naší komunity a ruských rolníků z 75 vesnic jsem z křesťanské pozice často zažíval velké těžkosti.

V té době bylo ve vesnicích zabavováno velké množství obilí, koní, krav, prasat, ovcí atd. To samozřejmě zemědělce netěšilo a někteří si pak vybíjeli svůj hněv, říkali: „Jantzen je stejný bolševik jako všichni ostatní ve městě. Kdyby jím nebyl, tak by nás tak neokrádali.“ Ačkoli přitom viděli, že i mně a mým pěti synům byly věci také zabavovány. Bylo mi bolestné poslouchat jejich názory, protože mi jich bylo opravdu líto.

Nikdo se nemohl vyhnout těmto a podobným situacím. Byl už rok 1920, když do našich vesnic přijelo z Moskvy osm delegátů. Byli to německy mluvící horliví komunisté z Německa a Rakouska, kteří zde zůstali jako váleční zajatci. Dostal od nejvyšší vlády, Ústředního výboru, příkaz, aby nás v školách a vesnicích „bolševizovali“ za každou cenu.

Tito lidé vytvořili téměř nesnesitelný teror. Například si zcela svévolně v jakoukoli chvíli vyžádali nejlepší koně a v krátké době je zcela vyčerpali. Nebo během patnácti minut požadovali, aby byla zapřažena nejlepšími koňmi bryčka a dovezla je do 30 kilometrů vzdálené Dimitrovky. Z této cesty se koně vraceli napůl mrtví. A to jen proto, aby se tam napili vodky, kterou jsme my neměli. Mezitím pořádali každý den propagandistické schůze, na kterých museli být přítomni všichni, kdo měli hlasovací právo. Práce na polích tedy stála. Žádné protesty nepomáhaly, vždy hrozili armádou z města.

Jednoho dne si rozdělili všech osm škol, ve kterých bydleli i naši učitelé. Učitele vyhnali z jejich domovů a nedovolili jim nic vzít s sebou. Když se manželka jednoho učitele bránila, jeden z bolševických učitelů popadl sekeru a vážně ji zranil.

Naši vesničtí komisaři mě o všech těchto násilnostech informovali. Naši lidé sepsali pravé protokoly. A o těchto událostech jsem informoval na schůzích okresních komisařů, kde jsem protestoval proti teroru. Málokdo mě však poslouchal, protože těch osm lidí bylo posláno z Moskvy s mimořádnými pravomocemi. Nic jsme tedy s 36 protokoly, které jsem obdržel, nedokázali.

Nakonec jsem se začal radit se zástupci našich vesnic, co dál. V té době naše „osmička“ obdržela z Moskvy přísný příkaz poslat naše učitele na Sibiř jako kontrarevolucionáře.

Po všech těch nespravedlnostech jsem byl sám velmi unavený a ztratil naději. Z mého dvora byly odvezeny všechny zemědělské stroje, a nejen to. Byl zabaven i můj velký dům. Oběma mým mladším synům s rodinami bylo nařízeno odejít, a do domu se nastěhovala jedna bolševická rodina. Tak se bolševici zcela zmocnili našeho majetku. Naši kazatelé a členové církve ke mně stále chodili a naléhali, abych jel do Moskvy a hájil naše práva.

Dlouho jsem těmto žádostem odolával. Moje žena o tom zpočátku nechtěla ani slyšet. Podporovaly ji i děti, protože už si za mě v minulosti dost vytrpěly. Ale naši starší bratři nepřestávali prosit, dokud mě jednoho večera nepřesvědčili. Slíbili, že během mé nepřítomnosti plně zajistí péči o mou rodinu. A tak jsem nakonec souhlasil se slovy: „Dobře, udělám, co chcete, pokud s tím bude souhlasit má žena a děti.“

„Dobře, táto, jeď tedy i tentokrát. Stejně všechno mizí, uvidíme, co ještě dosáhneš,“ rozhodla se nakonec žena.

Druhý den ráno začaly velké přípravy na dlouhou cestu. Bylo třeba napéct a usmažit na cestu. Všude panoval hlad, protože všechno bylo zabaveno, a celé vesnice vymíraly. Nakonec bylo vše připraveno a 10. prosince 1920 jsem se vydal na cestu.

Od nás jsem mohl hned jet vlakem, protože navzdory všem nepokojům byla železnice dostavěna až k nám. V Taškentu jsem potkal jednoho mennonitského bratra z Alexanderthalu ve Staré Samaře, který právě nakupoval sušené ovoce pro svou vesnici a chystal se odjet. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu, a ještě téhož dne jsme z Taškentu odjeli.

Vlaky jely velmi pomalu, protože lokomotivy byly vytápěny dřevem, uhlí nebylo. A protože jsme jeli na sever, bylo čím dál chladněji. V Orenburgu ležel sníh a bylo nesnesitelně chladno. Na natankování paliva jsme tam museli stát jeden den. Na nástupišti a na stanici leželi všude zmrzlí a hladoví mrtví. Občas jsme viděli umírající, ale nikdo se o ně nestaral. Byl to strašný pohled.

Konečně se vlak vydal dál na západ. Ale v polovině cesty do Samary se vlak zastavil na stanici Soročinsk ve sněhu. Zuřila ledová sněhová bouře. Strojvůdce zvolal: „Nemůžeme jet dál. Ať si každý pasažér jde kam chce nebo zmrzne tady ve vlaku.“

My dva jsme vystoupili a objevili hubeného rolníka s ještě hubenějším koníkem a saněmi. Zeptali jsme se ho, kam jede. Odpověděl: „Hledám lidi, které bych mohl někam dovézt, abych si trochu vydělal.“

Požádali jsme ho, aby nás odvezl do Alexanderthalu k Němcům. Váhal, bál se, že jeho kůň nevydrží vzdálenost 120 kilometrů. Nakonec se ale nechal přesvědčit. Na náš dotaz, kolik bude cesta stát, požadoval jen chleba a žádné peníze. A protože naše pytle byly plné jídla, rychle jsme se dohodli. Pytle jsme naložili na saně a vyrazili. Brzy nás kočí požádal o jídlo. Dali jsme mu, a byl velmi šťastný a vděčný.

Přenocovali jsme v cestou míjených vesnicích v budovách milice, protože v mnoha domech byli zmrzlí a hladoví mrtví. Protože jsem měl u sebe mandát okresního komisaře z Auli-Aty, a mohl jsem jej ukázat milici, vždy nám zajistili teplou místnost, samovar a krmivo pro koně. Takže dobře bylo i kočímu.

Celý ten zážitek a cestu bychom mohli popisovat velmi dlouho. Kromě toho jsem zapomněl, kolik dní jsme byli na cestě. Konečně jsme dorazili do Alexanderthalu, kde jsem se zastavil u kazatele J. Klívera. Přijali nás s velkou radostí on sám, jeho žena i všichni rodiče. A náš „mužík“ mohl několik dní odpočívat v bezpečí.

Mennonitské vesnice se dobře organizovaly do družstev, a proto do té doby byly ušetřeny od zabavování. Žili tedy poměrně dobře.

Musel jsem tam čekat přibližně pět týdnů, než začaly opět jezdit vlaky. Mezitím jsem navštívil mnoho příbuzných a přátel, včetně mého bratrance Johanna I. Jantzena, který nyní žije v Brazílii a slouží jako kazatel a učitel. Navštívil jsem i některé příbuzné mé ženy. Mnohokrát jsem také musel v neděli vystupovat v kostelích a na jiných shromážděních. Nakonec jsem mohl s plnými zavazadly vyrazit dál do Moskvy. Tam jsem našel v hlavním sídle bratry Petra Freseho a Kornelia Klassena.

A tak začal boj proti osmi „vládcům“, poslaným z Moskvy do Auli-Aty. Bratři Frese a Klassen mi věrně pomáhali při jednání s různými institucemi. Mnoho jsme ale nezmohli. Nikdo z vyšších úředníků nechtěl věřit, že členové jejich strany v 36 případech hrubě porušili bolševické zákony. Na druhou stranu nemohli prostě přehlédnout mnoho podpisů. Proto jsem trval na svých požadavcích pohnat tyto porušovatele bolševických zákonů k odpovědnosti a osvobodit nás od takového teroru. Kromě toho bylo třeba přivézt naše učitele ze Sibiře zpět.

Jednoho dne mě doma navštívil zástupce Kominterny, také bývalý válečný zajatec, který mluvil německy. Přišel s výhrůžkami, ale zůstal jsem pevný. Nakonec Ústřední výbor přislíbil pohnat onu „osmičku“ k odpovědnosti a vrátit učitele zpět. A mně bylo povoleno vrátit se domů. Toto slibné rozhodnutí jsem chtěl mít písemně, protože bez papíru jsem se vracet nemohl. Nakonec bratři Frese a Klassen dosáhli toho, aby Ústřední výbor vydal takový papír. A já jsem se ihned vydal na zpáteční cestu dlouhou 5000 kilometrů, na které také bylo mnoho překážek a zážitků. Tato cesta tam i zpět trvala téměř šest měsíců.

Hned v den mého příjezdu byla „osmička“ obzvláště důrazně a přesvědčivě svolána na shromáždění pro všechny, kteří měli hlasovací právo. Samozřejmě jsem se také zúčastnil a seděl v první řadě před vedoucím. On vstal a oznámil, že jsem na žádost všech obyvatel odjel do Moskvy, abych jim zabránil v práci. A že jsem tam situaci prezentoval tak, že je nyní chtějí postavit před soud a možná i zastřelit. Ale podle jeho slov bylo vše předloženo nesprávně. Na tomto základě napsali vysvětlení. Pokud obec podepíše jejich vysvětlení, budou zproštěni trestu. Jako křesťanům a antimilitaristům by nám mělo být nemožné poslat je na smrt. Pravděpodobně bylo vše špatně představeno tím špatným křesťanem Jantzenem, a ukázal na mě prstem.

Jeho řeč měla na posluchače velký vliv a naši lidé na ni zareagovali. Někteří říkali, že tak to rozhodně nemysleli. Nakonec jsem vstal a s protokoly v ruce se zeptal: „Drazí spoluobčané, jsou tyto protokoly, které mám v rukou, pravdivé nebo falešné?“

„Samozřejmě, že jsou správné,“ zněla odpověď.

Pak jsem vytáhl svůj mandát delegáta a znovu se zeptal: „Má tento mandát stále platnost? Jsem stále vaším delegátem, nebo jste již zvolili jiného?“

„Ne, ty jsi náš delegát a musíš jím zůstat.“

Otočil jsem se k „osmičce“ a řekl: „Slyšeli jste to?“ A k shromáždění jsem zvolal: „Jako váš zástupce a delegát jsem já obcí, a nikdo z vás nemá právo cokoliv říct. Proto nyní toto shromáždění opouštím a jděte pracovat.“ Otočil jsem se k oněm osmi a řekl: „Tímto uzavírám shromáždění. A vám nyní zbývá pouze poslechnout, co vám řekne a nařídí GPU, a pravděpodobně již nařídilo. Všechny následky si připište sami, ne na mě.“ A s tím jsem odešel a šel domů.

Druhý den přišli někteří naši kazatelé spolu s vedoucím „osmičky“ a začali prosit. Vedoucího jsem požádal, aby okamžitě opustil dům. A mým drahým bratrům dalo ještě hodně práce vysvětlit, že by se sami prohlásili za lháře, a mě by odsoudili k smrti, pokud by podepsali vysvětlení „osmičky“. Nakonec se všichni vrátili do svých vesnic.

Druhý den ráno všichni zjistili, že osm „vládců“ zmizelo. Nikdo je už nikdy neviděl, ani GPU.

A za několik týdnů se naši učitelé vrátili ze severu domů, znovu se nastěhovali do svých škol a bez překážek pokračovali ve své práci. A mně nezbývalo než se vrátit do okresního komisařství.

Jednoho dne mě na ulici pozdravil evangelista, člen ruské baptistické komunity v Taškentu. Bratr Ščetinin byl velmi nadaným řečníkem. Řekl mi, že taškentská obec ho vyslala na pár týdnů do Auli-Aty, aby kázal evangelium. Pravoslavná církev už byla pronásledována, ale oni, baptisté, ještě mohli pracovat bez překážek. Proto se komunita rozhodla jednat, dokud je ještě den, protože brzy přijde noc, kdy nikdo nebude moci nic dělat. Už si pronajal sál a vyvěsil plakáty s pozvánkami na setkání. Ale nikdo nepřicházel. Možná vím, co s tím.

Zeptal jsem se ho: „Copak neznáš ruskou duši? Pomůžu ti. Zítra vyrazím na koni do našich vesnic. Máme tam dobré sbory. Pozvu je, aby na dva týdny přijeli a pomohli nám s krásnými ruskými evangelickými písněmi.“

Byl nadšený. Následujícího dne jsem vyhledal sbormistra sboru bratrských mennonitů a všechno mu vysvětlil. Okamžitě jsem ho požádal, aby přijel se svým sborem v pátek večer do města a vzal s sebou zásoby na dva týdny, včetně samovaru a nádobí, protože ve městě nebylo co koupit, a také krmivo pro koně. O střechu nad hlavou se nemusel starat. Pronajmu známý a nyní prázdný karavansaraj, kde bude pro všechny dost místa.

Po chvilce přemýšlení bratr sbormistr řekl: „Evangelista je ruský baptista. Nevím, jestli mí sboristé budou souhlasit. Ale udělám všechno pro to, aby přijeli. Pozveš i druhý sbor?“

„Ano,“ odpověděl jsem. Druhý bratr mi dal stejnou odpověď. Další den jsem se vrátil do města a připravil všechno, co jsem slíbil. A skutečně, v pátek večer se v karavansaraji objevily jedna bryčka za druhou plná sboristů, za zpěvu a ruchu.

Bratr Ščetinin a já jsme všechny srdečně přivítali, obzvláště oba vedoucí sborů, bratra K. z církevních mennonitů a bratra V. z bratrských mennonitů. Když se všichni ubytovali, najedli a napili, a do začátku setkání zbýval ještě čas, navrhl jsem, abychom šli pěšky ulicí ke shromažďovacímu sálu a zpívali. A uvidíme, co bude. Pán jistě všechno povede svým Svatým Duchem.

Všichni souhlasili, a tak první sbor třiceti zpěváků vedený sbormistrem šel vpředu, druhý následoval v určité vzdálenosti. Zpívali jsme křesťanské hymny a to přitahovalo velký zájem kolemjdoucích, takže mnoho lidí šlo za námi až do sálu, který si bratr Ščetinin pronajal.

Tam byly zpívány další písně, a městští obyvatelé poslouchali s velkým zájmem. Potom jsem kývl na bratra Ščetinina, který všechny srdečně pozval, aby vstoupili do sálu, kde s nimi chtěl sdílet něco důležitého. Brzy byl sál plný, mnozí zůstali venku a poslouchali otevřenými okny. Šedesát zpěváků muselo také zůstat venku.

Když se všichni zklidnili, bratr vstal a přednesl silné kázání. Po závěrečné modlitbě pozval všechny, aby přišli i následující večer, protože měl ještě mnoho co říct. Téměř všichni slíbili, že přijdou znovu, a po závěrečné písni se všichni v tichosti rozešli.

Další večer jsme měli stejně velké shromáždění.

Bratr Ščetinin kázal s velkou radostí Ducha a také v neděli večer. Všichni jsme byli přesvědčeni, že Pán byl mezi námi, svým Slovem a Duchem, který zjevně působil v srdcích lidí. To dokazovaly i rozhovory s některými účastníky po shromáždění.

V neděli, po obzvláště požehnaném ranním shromáždění, jsme se sešli k obědu u dlouhého stolu a já jsem uviděl radostné sboristy i další účastníky. Možná jsem se usmál, protože bratr Ščetinin se mě zeptal: „Drahý bratře Jantzene, pověz nám, proč ses právě teď usmál, když ses podíval na naše shromáždění? Pokud je to svatý úsměv, chceme se zúčastnit, a pokud ne, pak bys měl vyznat a litovat.“

Zaskočil mě a pomyslel jsem si: když řeknu úplnou pravdu, dostanu do nepříjemné situace oba bratry, vedoucí komunit. Raději mlčím. Ale bratr Ščetinin na odpovědi trval, stejně jako oba vedoucí.

Nakonec jsem řekl: „Když se jednou farizeové zeptali Ježíše otázku, na kterou nechtěl odpovědět, položil jim protiotázku a řekl: ‚Pokud odpovíte na mou otázku, pak vám odpovím na vaši.‘ Oni odpověděli: ‚Nevíme,‘ na což Ježíš řekl, že ani on jim neodpoví. Tak i já vám položím otázku. Pokud na ni odpovíte, pak vám řeknu, proč jsem se usmál. Řekněte mi, bratři farizeové, proč řekl Pán Ježíš svým učedníkům: ‚V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám, že jdu připravit vám místo‘? A ptám se sám sebe, proč to Pán Ježíš řekl? Koneckonců, v nebi není zima ani horko, sníh ani déšť, že by byla potřeba střecha nad hlavou.“

Bratři se zasmáli a odpověděli: „Bratře Jantzene, vymyslel sis podivnou otázku.“

„To ale není odpověď,“ poznamenal jsem. Po několika dohadech nakonec řekli: „Neumíme na tuto otázku odpovědět, protože nevíme, proč to Pán Ježíš řekl svým učedníkům.“

„Dobře, dám vám čas do zítřejšího oběda, možná mi odpovíte,“ souhlasili. Když jsem se další den u oběda zeptal, zda mají odpověď, všichni tři řekli: „Ne!“

„Pak vám řeknu svůj názor a tím odpovím na vaši otázku. Usmál jsem se proto, že jsem se podíval podél našeho dlouhého stolu, viděl naše milé sboristy, jak radostně a s chutí jedí spolu a vzájemně se baví, a každý se těší z druhého. Přemýšlel jsem: tady není žádné rozdělení, všichni jsou jednotní. Ale, běda! Kdyby náš milý bratr Ščetinin, který je baptista, řekl: ‚Drazí bratři, Pán nám ve své milosti dovolil v Auli-Ata společně pracovat, s radostí pod Jeho vedením, abychom zpěvem a kázáním evangelia vyzvali hříšníky k pokání a řekli jim, jak je Pán miluje, že nikoho neodmítá. Také jsme zakusili, že Jeho Duch působí mezi posluchači. Nyní navrhuji, abychom předtím, než se najíme, poklekli a uctili Pána, poděkovali Mu za to, že nás učinil novým stvořením, abychom byli v tomto světě svědky Boha slovem i písní. Navrhuji také: pojďme společně slavit svatou večeři Páně a pak se najíst.‘ Myslel jsem na to, drazí bratři. Proto můj úsměv byl trochu trpký. Věděl jsem, že kdyby bratr Ščetinin udělal takový návrh, ty, drahý bratře B., bys se svou komunitou odešel jednou stranou, a ty, drahý bratře K., se svými druhou stranou. Stalo by se to, přestože víme, že jsme všichni Boží děti, nebo jak to Pavel říká, ‚údy těla Ježíše Krista‘. Mohla by existovat užší vazba s Ním a mezi sebou? Možná proto mě napadlo: možná proto řekl Pán Ježíš svým učedníkům (zhruba v tomto duchu): ‚Já vás znám a připravím vám příbytky, protože v nejvyšší blaženosti nebudete schopni se navzájem snášet.‘ Bratři, srdce mi krvácí, když přemýšlím o stavu Božího lidu.“

Mlčel jsem. Všichni tři bratři seděli a neřekli ani slovo. Sboristé ztichli a jen tu a tam si něco šeptali. Nakonec nečekaně vstal bratr B. a řekl: „Chci zde přiznat, že jsem sem přijel s nesvatým předsudkem. A kvůli tomuto předsudku jsem se stal překážkou Božího díla, jinak mohlo být požehnání mnohem větší. Je mi to opravdu líto.“ K tomuto přiznání se připojil i bratr K.

Po další společné modlitbě si všichni sedli do svých velkých bryček a odjeli domů. Večer jsem jako obvykle šel do starého města za mými muslimskými přáteli, abych s nimi hovořil osobně.

Chtěl jsem to nebo ne, musel jsem po celou tu dobu zůstávat v okresním komisariátu, abych hájil zájmy našich a všech ostatních vesnic v okrese, jak jen to bylo možné. Ale celkově byly naše úspěchy velmi malé. Zvláště těžký byl rok 1922.

Krátce po zabavení majetku, když Kyrgyzům odebrali velké množství dobytka, začal mezi nimi strašný hlad. Všude na našich polích a stepích leželi mrtví hladem. Sužoval nás nesnesitelný zápach hniloby, ale nikdo si toho nevšímal. Vzpomněl jsem si tehdy mnohokrát na slova z Jeremiáše 25:32–33: „Toto praví Hospodin zástupů: Hle, neštěstí půjde z národa na národ, a velký vichr se zvedne od okrajů země. Těla těch, které v ten den pobije Hospodin, budou od jednoho konce země k druhému; nebudou oplakávána, nebudou sebrána ani pohřbena; zůstanou ležet na zemi jako hnůj.“

V tu chvíli mě napadlo, zda to není odkaz na bolševismus.

Byl to čas naplnění těchto veršů? Když o několik let později byly všechny náboženství a bohoslužby zakázány a všichni duchovní byli někdy krutě mučeni a zabíjeni, často jsem si na tato slova vzpomínal. Když jsem své myšlenky vyjádřil mezi bratry v Evropě, často se mi s úsměvem soucitně smáli. Ale dnes, v roce 1950, mnozí uvažují úplně jinak.

Další pohroma přišla s epidemií tyfu. Vymíraly celé rodiny. Také náš nejmladší syn František, patnáctiletý chlapec, zemřel. Další dvě děti a já jsme týdny leželi v posteli, ale přežili jsme. Po dlouhém utrpení zemřel také můj milovaný bratr Abram. U jeho hrobu pronesl slovo starý bratr František Barč, který kdysi býval učitelem v Lyzanderhu na Trajaktu. Velmi dojemně citoval z Izajáše 57:1: „Spravedlivý umírá a nikdo si to nebere k srdci; zbožní lidé jsou vzati, a nikdo nepomyslí, že spravedlivý je vzat před zlem.“ Stejně jako jeho ovdovělá manželka s dětmi jsem i já tehdy ztratil velmi mnoho. Pro naše obce to však nebylo tak citelné, protože ho považovali za „příliš zaměřeného na sjednocení“. To znamená, že miloval všechny Boží děti stejně, jako je miluje nebeský Otec, který nejlépe rozumí významu a bezvýznamnosti rozdílů v názorech a učení. „Vždyť poznáváme jen částečně,“ řekl Pavel v 1 Kor. 13:9.

V těch hladových letech jsme v obou našich komunitách zřídili jídelny. Každé dva dny se porazili dva vykrmení býci. Maso se nakrájelo na malé kousky a vařilo ve velkých kotlích spolu s bramborami, krmnou řepou nebo jáhlami. Dvakrát denně jsme takto podávali misku polévky pro 400–500 Kyrgyzů. Spali ve velkých prázdných stodolách na slámě. Ve volném čase jsme jim vyprávěli biblické příběhy. Učili se biblické verše, zejména Jana 3:16, a recitovali je před jídlem. Tuto výuku vedli někteří naši mladí lidé. Čas od času jsem přijížděl z města, abych kázal v kostelích a vedl jakési bohoslužby. Když jsem nebyl přítomen, sloužili bratři G. Regir a G. R. Braun.

Tuto práci jsme vykonávali asi rok; pak přišel zákaz a dílo se zastavilo. Kromě toho už naše obce, i přes veškerou snahu, nebyly schopny najít potřebné prostředky. Nakonec to byly rekvizice, kterými si Lenin vytvářel svůj proletariát.

Všechno, co nám zabavili — obilí, brambory atd. — leželo ve velkých hromadách na nádraží pod širým nebem, přísně střežené, a hnilo v dešti a sněhu. Mezitím kolem nás hladověly celé rody, zejména Kara-Kyrgyzové v horách. Naši a ruští rolníci ještě nějak přežívali. Z hladu zemřelo také velké množství koní, krav, velbloudů a jiného dobytka, který byl Kyrgyzům zabaven.

Na podzim toho nešťastného roku 1922 se v Čimkentu objevil mladý fanatický komunista, Žid z Moskvy. Dostal příkaz a pravomoc od Ústředního výboru zlikvidovat všechny kulaky označené v GPU v Turkmenistánu – ať už v jejich vesnicích nebo v posádce, tedy zastřelit je. Kulaci byli obvykle ti, kdo kdysi měli pracovníky nebo služky. V Čimkentu muslimská GPU samozřejmě označila všechny ruské rolníky, i když bohatí Uzbekové vždy měli služebnictvo. Tento člověk vybavený mocí postavil tři sta označených rolníků do řady a sám je všechny postřílel! Nikdo nemohl nic dělat, protože mu podléhala celá posádka.

Nakonec dorazil i do Auli-Aty. V době jeho příjezdu jsem nebyl ve městě. Zde mu GPU předalo seznam s jmény ruských rolníků a osmnácti našich rolníků, kteří kdysi byli zámožní. V seznamech bylo i moje jméno. Protože tam bylo mnoho lidí, GPU vyslala do všech vesnic vojáky s rozkazem přivést označené lidi. Ve městě je pak uvěznili.

Když mě a mého souseda, Kornelia Walla, který kdysi měl velký obchod, zatkli a přivezli do města, potkali jsme ve vězení již asi čtyři sta dalších nešťastníků. Vězení bylo přeplněné. Nás osmnáct mennonitů, společně s několika luterány a dalšími – celkem asi padesát lidí – jsme byli v jedné velké cele. Byli tam Rusové, Arméni, Gruzínci a Němci. Bylo tak těsno, že jsme museli ležet částečně jeden na druhém. Vězni se tísnili i pod pryčnami. Vzduch byl téměř nedýchatelný, stěny a pryčny byly plné vší. V rohu stála kýbl na toaletu a z ní se šířil ještě horší zápach.

Téměř každý večer kolem deváté hodiny procházel tím dlouhým chodbou tento krvelačný člověk se svým sekretářem a několika vojáky. Rozmístil vojáky na stráž a sám vstoupil do jednotlivých cel, aby si vybral oběti. Ty musely vyjít na chodbu. Když podle něj bylo dostatek obětí, jak nám vyprávěli strážci, vybral vždy dvacet až pětadvacet lidí a pak je vyvedli do blízkého lesíku a hned je tam zastřelili. Často to probíhalo před očima strážců, kteří nám to ráno při patnáctiminutové procházce vyprávěli.

Jednoho večera přišla řada i na naši celu číslo 9. Když krvelačný muž vstoupil, všichni se vzrušeně vztyčili. Viděli jsme před sebou mladého muže, asi sedmadvacetiletého. Na boku měl zavěšené dva těžké revolvery a k tomu kavkazskou dýku. Vedle něj stál sekretář, zřejmě Rus, s velkou knihou pod paží. Ten mladík hrozně klel a zařval: „Hledal jsem vás, kulaci, dlouho, a konečně jsem vás našel. Podívejte se, zde mám plnou moc od ÚV a rozkaz vás všechny zničit bez soudu, tedy tímto revolverem vás poslat na Měsíc.“

Sekretář měl otevřít knihu a přečíst naše jména. Bylo jich jen několik, ale všichni byli v nejvyšším napětí a čekali, zda budou vyvoláni. Toto ticho bylo pro mnohé téměř nesnesitelné. Ti, které zavolal, vyšli vpřed – někdy jich bylo deset, někdy méně. Když stáli před ním, proklel je, Boha, Ježíše, Boží Matku a všechny svaté. Pak třem z nich nařídil odejít na chodbu a ostatním řekl:

„Zítra, tak jistě, jak tu stojím, vás pošlu na Měsíc.“

Poté opustil naši celu a totéž udělal v dalších celách. Nakonec jsme slyšeli, jak se otevřely železné brány. Zazněly výstřely a nikdo z vyvolaných se nevrátil zpět. Jednou v pět hodin odpoledne odvedli jednoho mého starého známého, kozáka, pilného rolníka. Ve 22 hodin byl mrtvý.

Jak nám druhý den ráno vyprávěli strážci, jeho žena a starší děti jeli za otcem na povozu, protože chtěli vidět, co se s ním stane. Byl to čestný a bezúhonný muž. Žena se odvážila přijet se svým vozem k vězení a zastavila. Když nakrmila koně, přistoupila k bráně a ptala se, zda je tam její muž a co s ním udělají. Strážný odpověděl, že to neví. Ale obecně každý večer vězně popravují.

Poté se žena vrátila ke svému vozu. Krátce nato vyvedli skupinu vězňů a žena poznala svého manžela. V zoufalství se rozběhla ke krvelačnému muži a prosila o milost. Neodstrčil ji, ale přikázal jí přivést děti. Na místě popravy pak přinutil ženu s dětmi vykopat manželovi hrob. Nařídil jí, aby ho vykopala mělce, aby ruka zůstala venku, aby ho havrani mohli najít! Udělala to. A aby téměř šílená žena jeho tělo v noci neodnesla, postavili u hrobu stráž.

Naše obce každý den vysílaly posly k bráně. Dávali strážím dary, aby zjistili, zda jejich blízcí žijí. Po získání odpovědi se posel vracel. Vše nám strážní vyprávěli. Doma se naši příbuzní každý večer scházeli v kostele a modlili se za nás.

Jednoho večera se na návrh jednoho kazatele všichni sešli a modlili se s půstem 35 hodin. A Pán jejich modlitby vyslyšel.

Jednoho dne, když znovu vyvedli některé rolníky na popravu, přišel posel s telegramem pro krvelačného muže. Otevřel jej a ze své nervozity ho nahlas přečetl před strážemi: „S přijetím tohoto telegramu se všechny vaše pravomoci ruší. Okamžitě se vraťte do Moskvy.“ Druhý den ráno nám o tom strážní vyprávěli. Krátce nato přišel krvelačný muž do vězení s celým GPU a oznámil všem vězňům, že odchází do Moskvy na krátkou dobu. Hned po návratu nás všechny zlikviduje, aby se z toho místa nehnul. Poté se otočil ke členům GPU a přikázal jim, aby nepustili ani jednoho kulaka, jinak je zastřelí také. S tím odešel a zmizel navždy. Už nikdy se nevrátil.

Ještě dlouho poté jsme leželi v pochmurném očekávání nejisté budoucnosti. Nakonec GPU zjistilo, že se krvelačný muž nevrátí, a naši lidé nás mohli vykoupit pomocí potravin. Nebylo to také jednoduché, protože v našich vesnicích už téměř nic nezbylo. Lidem bylo všechno zabaveno. Ale s pomocí ostatních obyvatel vesnice jsme se, nás osmnáct rolníků, nakonec osvobodili. Někteří byli ve vězení devět měsíců; já tam byl téměř sedm měsíců.

Vrátil jsem se domů tělesně i duchovně zlomený. Protože během mé nepřítomnosti zvolili obce jiného delegáta, byl jsem konečně svobodný. Byl jsem také osvobozen od svých povinností v okresním komisariátu. Ale nezapomněli na mě. Téměř každý týden přicházeli lidé z GPU a prováděli domovní prohlídky s různými výhrůžkami. Všiml jsem si, že jsem stále pod dohledem. Ve mně rostlo přesvědčení, že mi zbývá jediná možnost: útěk. I děti trvaly na tom, abych utekl; je by nepronásledovali. Ale kam bych měl utéct se svou zestárlou, nemocnou ženou?

Napsal jsem svému bratru Johannovi do Wiedenestu v Německu o své situaci. V té době ještě nebyly dopisy do zahraničí kontrolovány. Ale z Německa mi nikdo nemohl pomoci. Pozdě večer, když už moje žena spala, jsem občas vstal a tiše vyšel do noci. Hodiny jsem seděl na malém návrší za naší zahradou a často rozmlouval se svým nebeským Otcem. Říkal jsem: „Ty vidíš, že už tady nemohu zůstat. Na jedné straně překážím muslimským úředníkům, na druhé straně bolševikům, kteří o Tobě nechtějí nic vědět. Teď mě pronásledují, protože jsem jim často ukazoval na Tebe a na jejich svědomí. Opravdu nemáš na této zemi už ani kousek místa, kde bychom s matkou mohli v tichosti a klidu prožít zbytek našich dnů?“

Tak uplynulo několik měsíců plných hrozeb a nebezpečí. Jednoho dne se na našem dvoře opět objevil můj přítel Ibraimov, předseda muslimské komunistické strany a GPU. Unavený po dlouhé cestě 65 kilometrů na koni, se posadil a řekl:

„Drahý otče Jantzen, před několika lety, kvůli vašemu pohostinství, jsem vás varoval, abyste se vyhnul popravě. Radil jsem vám utéct. A tak jste to tehdy udělal. Ačkoliv jste se později vrátil, protože jste onemocněl, nakonec jste byl propuštěn. Loni jste byl znovu ve vězení odsouzený k popravě. A opět jste smrti unikl.

Teď ale hlavně překážíte naší muslimské komunistické straně, a tak bylo včera na našem plenárním zasedání rozhodnuto, že vás odstraní. Losem byl vybrán člověk, který má tento úkol vykonat. Jeho jméno samozřejmě nemohu prozradit. Ale přišel jsem za vámi jako starý přítel, abych vás varoval. Radím vám za každou cenu utéct, protože se vraždě nevyhnete. Najde vás, ať budete kdekoli.“

Ibraimov zůstal přes noc. Má žena se o něj postarala, jak jen mohla. Ráno, po snídani, se s námi rozloučil viditelně rozrušený a vzal jednou rukou ruku mé ženy, druhou mou, a řekl: „Maminko, tatínku, nepodceňujte to, co jsem vám řekl. Utečte!“ Pak nasedl na koně a zmizel. A my tam stáli zmatení a ptali jsme se sami sebe: kam?

Brzy nato přišel dopis od bratra Warnse s vízem do Německa a následujícím sdělením: „Drahý bratře Jantzene, podařilo se mi získat pro tebe vízum od naší vlády. Ale jak se k nám dostaneš, to nevíme. Budeme se za tebe i tvou ženu neustále modlit. Budeme nesmírně rádi, když dorazíš.“

Tento dopis byl jako úsvit po temné noci. Všechno vypadalo tak beznadějně. Ale stále zůstávala otázka, jak překonat těch 9000 kilometrů do Berlína a Wiedenestu. Potřebovali jsme zahraniční pasy, které vydávalo pouze GPU. A ti mě měli na černé listině. Kdybych požádal o pasy, místo nich bych dostal kulku, protože jsem byl považován za kontrarevolucionáře. I kdybych pasy měl, neměl jsem povolení k cestě. V Turkestánu platil zákon, že lístek na vlak si mohl koupit jen ten, kdo měl povolení od strany.

Tak jsem opět zůstal v nejistotě, nevěděl jsem, co dál. Noc co noc jsem se znovu plížil na tiché návrší a rozmlouval se svým nebeským Otcem a Jeho Synem Ježíšem Kristem. Ve svém zápasu jsem nakonec řekl přibližně toto: „Pane Ježíši, v mnoha místech Bible čteme, že Ty jsi hlavou a my jsme údy, a já tomu věřím. Vidíš moji bezvýchodnou situaci. Pokud je Tvoje milosrdná vůle nás přivést do Evropy, a musím uznat, že to tak je, protože jsem dostal víza, pak mi dej radu, jak mohu bez překážek získat pasy. Jsi hlavou, přemýšlej za mě a odhal mi, svému dítěti, své myšlenky. Co mi řekneš, to udělám. Prosím Tě o to ve Tvém jménu!“

A vnitřně jsem jasně slyšel: „Musíš zde v koloniálním úřadu získat potvrzení, že jsi splnil všechny státní povinnosti a v obci nemáš žádné dluhy. S tím jdi do GPU a požádej o zahraniční pasy.“

Ráno jsem to řekl své ženě a dětem, ale oni se vyděsili a řekli: „Ale otče, všechno možné, jen ne tohle! Přece jdeš přímo do jámy lvové!“

„Vím to, ale musím poslechnout radu shora.“

Šel jsem tedy do koloniálního úřadu a získal potvrzení, že nemám dluhy a jsem svobodný. Poté jsem se vydal do města. Cesta trvala celý den.

Seděl jsem ve voze plný pochybností a přemýšlel: „Není to šílenství, co děláš? Možná je to jen iluze, že jsi to obdržel shora? Udělá Bůh kvůli tobě zázrak a dovolí ti získat pasy?“ Ale jiný hlas mi říkal: „Musíš udělat to, co ti bylo přikázáno!“ Jaký to byl zápas mezi temnotou a světlem!

Večer jsem dorazil do svého bytu, ale nemohl jsem usnout. Nakonec nadešlo ráno. Neměl jsem chuť k snídani. Nakonec jsem se sebral a vydal se do GPU, kde, jak jsem věřil, byli moji pronásledovatelé.

Když jsem vstoupil s úzkostí v srdci, okamžitě jsem si všiml, že u stolů sedí úplně neznámí lidé. Předseda, k mému překvapení Rus, se ke mně přátelsky zvedl a zeptal se: „Tak co, tatíčku, co si přejete tak brzy ráno? Jak vám mohu pomoci?“

„Chci se svou ženou podniknout cestu do Německa a Holandska, kde máme mnoho příbuzných a přátel. Chceme je navštívit. K tomu potřebujeme zahraniční pasy, které musím získat od vás. Doma jsem svobodný a splnil jsem všechny své povinnosti.“

Položil jsem před něj potvrzení z koloniálního úřadu, které si přečetl. Pak řekl: „Vše je v pořádku, ale budete muset počkat. Sedněte si. Věc je taková, že jsme tu všichni cizinci a neznáme vás. Všichni zaměstnanci GPU byli na deset dní povoláni do Taškentu na plenární konferenci. Proto musím nejprve zkontrolovat černou listinu, jestli tam není vaše jméno. A pokud ano, víte, co vás čeká.“

Začal hledat. Na dlouhé polici byly všechny knihy se jmény podle měsíců. Moje jméno nenašel ve starších záznamech. Ale jeho ruka se blížila ke knize za únor předchozího roku, kde muselo být moje jméno. Seděl jsem tiše a třásl se, v duchu volal: „Ó Otče!“

Najednou se otočil a řekl: „Ach, ve dvou posledních knihách pravděpodobně také nebudete.“ Okamžitě nadiktoval svému písaři potvrzení k získání zahraničních pasů pro mě a mou ženu. Podepsal ho, opatřil razítkem, podal mi papír a řekl: „Přeji vám šťastnou cestu. Kdybych byl takovým kapitalistou jako vy, také bych rád jednou jel do zahraničí a viděl, jak tam lidé žijí.“

Podal mi ruku a propustil mě. Nepamatuji si, zda jsem poděkoval. Uvnitř mě nebylo nic jiného než úžas a zmatení. Jakmile jsem vyšel na ulici, řekl jsem: „Ó Otče, jak jsi velký ve své milosti k takovému ubohému, nedokonalému člověku, jako jsem já!“

Ale co teď dál? Na čem bych jel a jak bych získal potřebné povolení od strany? Tiše jsem to řekl svému nebeskému Otci jako další problém.

Najednou jsem slyšel z druhé strany ulice, jak na mě někdo volá jménem, a současně ke mně přichází můj starý známý, železničář. Podal mi ruku a řekl: „Proč jdete tak brzy zamyšleně a se sklopenou hlavou? Je pravda, co vyprávěl váš syn, že chcete jet do Německa? Jestli ano, jak získáte jízdenku? Nemáte přece povolení od strany?“

„Ano, je to pravda, ale chtěli bychom jet do Německa.“

„Jako věřící asi myslíte: „Nebecký Otec se o mě postará.“ Ale já myslím jinak. Nebeský Otec už není. Tady s bolševiky souhlasím. Kdyby byl Bůh, už by dávno litoval našeho zničeného města a země… Ale chci vám říct něco jiného.

Jak víte, jsem z Moskvy. Moje matka má přes devadesát let a stále tam žije v našem domě. Právě jsem obdržel telegram, že je nemocná. Manželka a já musíme okamžitě odjet, protože si velmi přeje, aby nás ještě jednou viděla. Rozhodli jsme se všechno prodat a přestěhovat se do Moskvy. Máme už vše připraveno. V Moskvě je však hladomor, a tak jsme nakoupili mnoho potravin. V mých dokladech je napsáno, že si mohu vzít i dvě krávy. Ale nemám je.

Pro naši cestu mi, jako železničáři, dali k dispozici celý vagón. Polovina vozu je ještě prázdná. A teď se mi zdá zázrakem, že vás tady potkávám. Ačkoliv vím, že Nebeský Otec neexistuje, a vy jako „bílý“ nemáte povolení od strany, zatímco já ano, i když jsem červený jen kvůli chlebu, uvnitř jsem stejně bílý jako vy, tak vám nabízím druhou polovinu mého vagónu. Udělejte to jako já. Nakupte za všechny cestovní peníze potraviny a vezměte dvě krávy. O krmení po cestě se jako železničář postarám. Moje žena si bere svých 25 slepic, dáme je do klece. Vy a vaše žena budete vypadat jako mí lidé. To mi je povoleno a jízdenky na to nepotřebuji.“

Ze všeho, co jsem to ráno slyšel a zažil, jsem byl tak ohromený, že jsem mu nemohl hned odpovědět. A tehdy začal mluvit znovu: „Ale neodpovídáte! No jo, chápu. Myslíte na své zahraniční pasy, které potřebujete, a které nikdy nedostanete. Znám váš příběh a vím, že jste na černé listině.“

Tehdy jsem vytáhl svá povolení od GPU a ukázal mu je se slovy: „Drahý příteli, právě jsi nadával na mého nebeského Otce a vůbec nevíš, že jsi Jeho služebníkem, když mi nabízíš svůj vagón pro cestu.

A teď jsi uviděl papír od GPU a nevíš, co říct. A věc je taková: můj milující nebeský Otec ve své milosti rozhodl, že mě zachrání. A proto musel být celý úřad GPU, který mě zná, na nějakou dobu povolán do Taškentu. A ostatní, kteří mě neznají, je musí nahradit, a zástupce předsedy při procházení černých seznamů moje jméno nenajde.

A za několik minut připraví potřebné papíry, popřeje mi šťastnou cestu a propustí mě.

Vyšel jsem na ulici a poděkoval svému nebeskému Otci slovy: „Ó Otče, jak velká je Tvá milost!“ a hned si zase položil otázku, jak budu moci odjet? A vy mě teď voláte přes ulici a nabízíte mi tuto možnost a dokonce řešíte problém povolení od strany.

A tento trojí zázrak během jednoho rána mě z údivu zanechal němého. A co vaše nabídka? Samozřejmě ji přijímám. Jde to z Božích rukou, a vám, Jeho služebníkovi, ze srdce děkuji.

Při těchto slovech a pohledu na papíry můj přítel úplně zbledl a nakonec zvolal: „Teď už vůbec ničemu nerozumím! To, co říkáte, a to, co vidím – to je naprosto nepřirozené.“

„Ano, máte pravdu, to je nepřirozené. Je to božské; je to něco, co ani vy, ani já nemůžeme svým rozumem pochopit. Protože Bůh je mnohem větší, než jsme my, lidé.“

Potom jsme se ještě krátce domluvili, abych do konce týdne vše připravil k odjezdu. Na tom jsme se rozešli a já se vydal zpět. Jak se mé pocity lišily od těch včerejších! To se nedá popsat perem.

Když jsem dorazil domů, všichni na mě hleděli s údivem, protože se obávali, že se nevrátím. Poté, co jsem jim vše řekl, jejich úžas ještě více vzrostl. Samozřejmě, mé zážitky se brzy rozšířily po všech našich vesnicích. V té době jsme tajně nakoupili mnoho potravin a dvě dojnice. A na voze jsme vše přepravili na nádraží, kde mí synové naložili všechno pod vedením toho železničáře do vagónu. Doma jsme zažili ještě několik neklidných dnů. Každý den ke mně chodili naši kazatelé a protestovali proti mému odjezdu do zahraničí. Obviňovali mě z nedostatku víry: přece všemohoucí Bůh může ochránit i tady od všeho zlého, stejně jako jinde. Nevěřili, že je to Boží cesta pro mě. Mysleli, že je to moje vlastní vůle opustit obce v nouzi, když jsou v takových potížích. Podle nich bolševická vláda dlouho nevydrží, a pak se okolnosti změní.

Tento týden byl pro mě velmi těžký. Nakonec byli i všechny mé děti proti mně, takže jsem zůstal sám. Všemi nepochopený.

V den před odjezdem přišel bratr Petr I. Jantzen, bratr zesnulého Abrahama Jantzena, a řekl: „Bratře Jantzene, mám ještě jeden vůz a dva více méně dobré koně. Zítra vás odvezu do města. To je můj poslední projev lásky k vám.“ S vděčností jsem tuto nabídku přijal.

Následujícího rána přijel velmi brzy z Nikolajpole do Orlovky.

Nastal čas loučení. Museli jsme se rozloučit se všemi svými dětmi a vnoučaty, s domem a dvorem, se vším, co nám bylo blízké a drahé. Matka už seděla ve voze. Všichni naši blízcí stáli kolem a plakali.

Už jsem seděl ve voze, když jsem náhle vyskočil a ještě jednou proběhl oběma svými domy, dříve plnými stodolami a budovami pro zemědělské stroje, které byly nyní prázdné, prošel zahradou a ještě jednou vstoupil do své pracovny. Tam v pouzdře ležel můj koncertní citer. Nějak jsem ho instinktivně popadl a vzal s sebou, protože jsem později ani nemohl vzpomenout, jak se ocitl na našem voze.

Konečně jsem zaujal své místo a zvolal: „Bůh s vámi, moji drazí, na shledanou v nebi!“ A bratr Jantzen vyjel z dvora. Matka v bezvědomí padla do mých rukou. Bylo 28. března 1923.

Postupně se matka vzpamatovala a s tím se vrátila i veškerá její mateřská bolest. Celou cestu do města seděla ve svém rohu a tiše plakala.

Na nádraží nás velmi vřele přivítal náš přítel. Rozloučili jsme se s naším drahým vozatajem, bratrem Jantzenem, a vstoupili do vagónu.

Následujícího rána náš vlak vyrazil. Náš hostitel všechno v vagónu uspořádal tak, že na jedné straně stály krávy a nad nimi v bedně slepice. Pak tam bylo malé volné místo, kde stál malý sporák, na kterém jsme mohli vařit. Druhá část byla rozdělená rohožemi na dvě poloviny. Na každé straně byly pryčny, pod nimiž byly uloženy věci, pytle a krabice. Nad námi byly připevněné desky, kam jsme mohli uložit zbytek věcí.

Téměř na každé stanici náš hostitel telegrafoval na další stanici, aby tam předem připravili seno a vodu pro krávy a dřevo. Všechno bylo vždy připraveno. Tak naše cesta pokračovala bez překážek na sever a po osmnácti dnech jsme bezpečně dorazili do Moskvy.

Ihned po příjezdu jsem zatelefonoval hlavním představitelům všech mennonitů v Rusku — bratřím O. G. Klassenovi a Petru Freseovi — a oznámil jim, že jsem se svou ženou přijel z Turkestánu s různými potravinami a jednou krávou a požádal jsem je, aby nás vyzvedli z nádraží. Druhou krávu jsme darovali našemu hostiteli za jeho obrovskou laskavost, která nám pomohla bezpečně se dostat do Moskvy. On nám s velkou radostí poděkoval.

Ubytovali nás v mennonitském útulku. Krávu jsme brzy museli prodat, protože krmivo bylo neuvěřitelně drahé. Za krávu jsem dostal mnohem více peněz, než stála v Turkestánu. Ani by mě nenapadlo žádat za ni tolik, kolik mi zde nabídli. Ale všechny produkty každý den zdražovaly. Poznali jsme tak znehodnocení peněz a nic z našich produktů jsme neprodali. Naši hostitelé — rodina Frese, bratr Klassen a ještě jedna rodina Isaac, která přijela z Mullerova — žili z našich produktů, dokud jsme se za několik týdnů nevydali dál.

Po dlouhém snažení a běhání z jednoho místa na druhé, při čemž mi bratři hodně pomohli, jsem nakonec získal zahraniční pasy. Ještě je bylo třeba zaregistrovat na německém konzulátu. Konzul byl velmi přátelský a vstřícný. Ještě mě trochu vyptával na Turkestán a chtěl vědět, jak jsme se sem dostali. Nakonec řekl:

„Pane Jantzene, kvůli občanské válce v západním Rusku a Polsku nyní nemůžete jet vlakem. Proto vám radím zůstat tady v Moskvě ve vašem dobrém bytě a počkat, až připlave první loď ze Štětína do Petrohradu. Dám vám o tom vědět, a pak rychle jeďte do Petrohradu. Ale radím vám vzít si s sebou co nejvíce potravin, které jste přivezli. V Německu se vám budou velmi hodit, protože tam je inflace a cena peněz každý den klesá.“

Nezbylo nám nic jiného než trpělivě čekat. V mennonitském útulku jsme byli spokojeni. Ale uvnitř jsem byl velmi neklidný. Neustále mě pronásledovala myšlenka, co by se mohlo stát, kdyby se GPU dozvědělo, že jsme odjeli do Moskvy, abychom odcestovali do zahraničí. Mohli mě zatknout po telegrafu a pak by bylo se mnou konec. Moje milovaná žena navíc téměř pořád plakala, když jsme byli sami, a to bylo pro mě velmi těžké.

V této době probíhalo zakládání mennonitského zemědělského sdružení, kvůli kterému přijeli bratři z Ukrajiny, včetně bratra B. B. Jantze, bratra G. Riesen a dalšího bratra z Alexandertalu, okres Samara. Toto sdružení bylo založeno v den mých narozenin, 28. května, a oslavili jsme obě události společně.

Následující den mě německý konzul zavolal, aby mi předal dopis. Musíme co nejdříve odjet do Petrohradu, kde je připravena loď „Oder“. Ta měla vyplout následujícího dne ve čtyři hodiny. Dopis od konzula jsem měl předat panu Schladerovi, šéfovi paroplavební společnosti. A on se postará o to, abychom ještě tímto parníkem mohli odjet. Konzul nám popřál šťastnou cestu. Rychle jsem se vrátil, vše jsem řekl bratrům a když se všichni uklidnili, bratři nám pomohli dostat se s našimi pěti pytli na nádraží. Rychlík byl připraven k odjezdu a s mnoha přáními šťastné cesty jsme se vydali na cestu.

V jednu hodinu jsme dorazili do Petrohradu. Rychle jsme si najali drožku, která nás s bagáží odvezla k úřadu paroplavební společnosti. Tam se mě pan Schlader stručně zeptal: „Co si přejete?“

„Dva lístky na „Oder“ do Štětína.“

Odpověděl ostře: „Lístky nejsou. Před dvěma dny byla poslední místa prodána.“

Podal jsem mu dopis od konzula. Prohlédl si ho a vykřikl do vedlejší místnosti: „Rychle dva lístky na „Oder“!“ A mně řekl: „Prosím, posaďte se, pane Jantzene.“ Ještě rychle napsal dopis šéfovi ruské celnice v přístavu a předal mi ho se slovy: „Dopis odevzdejte na celnici. Doufám, že s ním vás ještě pustí. Protože už je celkem pozdě a hraniční přechod může být uzavřen. A teď si pospěšte, tady je dopis a dva lístky.“

Vyrazil jsem ven, nastoupil do drožky a uháněli jsme do přístavu. Jak jsme se blížili k celnici, už z dálky jsem viděl, že brána byla zavřená a hlídána dvěma vojáky. Nechtěli mě pustit. Ale trval jsem na tom. Pak se otevřely dveře a jeden muž vykřikl: „Co se děje, proč děláte hluk?“

V odpovědi jsem mu předal dopis a zeptal se, jestli je tam ještě pan celník. Přikývl a rozběhl se s dopisem dovnitř. Brzy se vrátil s pěti obrovskými muži, kteří vzali náš náklad a běželi s ním. Sotva jsme jim stačili.

Za dlouhým nízkým stolem stál šéf. Ukázal na zavazadla a přísně se zeptal: „Co tam máte, v těch pěti pytlích?“

„Jsou tam potraviny.“

„Chcete tím krmit Němce, zatímco my tady skoro umíráme hlady? Ale to nedopustím. Zůstanou tady! A jestli ještě ceknete, proklatý buržoazní kapitalisto, dostanete tady kulku, před kterou se chcete zachránit. Dobře víme, kdo jste. Co máte tam v té černé krabici?“

„To je můj koncertní citer, na který rád hraju.“

Rozesmál se a řekl svému kolegovi: „Podívej se na to! A tahle stará plechovka s tou věcí ještě táhne, když se má radovat, že si zachrání život v cizině. Pochybuji, že na ni umí hrát.“ Pak jeden z mužů vykřikl: „Ať nám zahraje!“

Vytáhl jsem citer a zahrál smutnou, tesknou ruskou píseň. Muži se kolem mě seskupili a poslouchali. Třikrát jsem přehrál píseň. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem plné slz oči.

Šéf vykřikl: „Dost, proklatý buržoazní!“ a muži řekl: „Dejte na jeho zavazadla razítka a odneste to na loď.“

Po peprném slovu nám ještě popřál šťastnou cestu a muži spěchali na loď. Tam se s námi rozloučili a poděkovali za krásnou píseň.

Stojíce na palubě, ještě jsem slyšel, jak někdo volá: „Pane Jantzene, dneska je takový spěch a vzpomněl jsem si, že jste si asi nezměnili peníze. Nemohl jsem se uklidnit a tak jsem běžel, abych vám je vyměnil.“

Poznal jsem pana Schladera. Křičel z břehu: „Rychle mi hoďte peněženku s penězi.“ Udělal jsem to. Vyměnil peníze a hodil mi ho zpět. Ještě jednou nám popřál šťastnou cestu a odešel.

Brzy loď odplula od mola a vydala se na cestu. Stáli jsme na palubě a viděli, jak starý Petrohrad, nyní Leningrad, se zmenšuje, až úplně zmizel v moři. Ještě dlouho jsme seděli a dívali se na východ, kde zůstaly trosky našeho života, kde zůstaly naše děti a všichni naši příbuzní…

Nakonec se úplně setmělo a museli jsme jít do své kajuty. Ale spát jsme nemohli. Zvedla se silná bouře, která nás doprovázela po všechny čtyři dny až do Štětína.

Tam jsme museli nejprve projít pasovou kontrolou. Poté přišel lékař a především prohlédl naše oči a jazyk. Řekl: „O, co jste museli prožít! Vaše nervy jsou úplně roztřesené. Ale takhle jste zdraví.“

Teď bylo možné jít s nosičem na celnici. Tam nás přivítal tlustý úředník, který, stejně jako ten petrohradský celník, ostře prohlásil: „Co tam máte, v těch ušmudlaných pytlích?“ Na mou odpověď, že jsou to potraviny, řekl: „Co si myslíte, že tu umíráme hladem, jako vy tam? Potraviny sem přivážet nesmíte. Všechno se musí dezinfikovat. U vás na východě jsou všechny možné nemoci a nedovolíme, aby jste jimi nakazili naši vlast. A co tam máte v té krabici?“

Odpověděl jsem: „Koncertní citer.“

A přesně jako celník v Petrohradu se zasmál a vykřikl svým kolegům: „Přemýšlejte o tom, tenhle stařík ještě vleče po všech zemích svůj citer, jako by u nás takové nebyly. Pochybuji, že na něj umí hrát.“ „Zkontroluj to, jestli to umí,“ vykřikl jiný.

A tak jsem zahrál starou německou lidovou píseň „Nevím, proč jsem tak smutný.“

Po třetím přehrání jsem si všiml, že všichni velmi pozorně poslouchali. A tak jsem ještě zahrál „U Rýna.“ Všichni vykřikli: „Bravo!“ a tlustý úředník zvolal: „Je to náš člověk! Srdečně vás vítáme na německé půdě!“

Poté byly na pytle připevněny celní značky a někteří pracovníci zastavili vůz, který nás odvezl na nádraží.

A teď se chci zeptat drahých čtenářů: věděl jsem snad, že můj citer dvakrát zachrání naše potraviny? Nikdy by mě to ani nenapadlo. Jinak než to, že nám Pán chtěl něco lepšího, si to neumím vysvětlit.

Když jsme chtěli koupit lístky do Wiedenestu, bylo nám řečeno, že to není možné, protože tam stojí anglické a francouzské jednotky. Lístky lze koupit do Hannoveru a odtud se musíme dostat, jak víme.

Tak jsme se dostali do Hannoveru. Byla noc a nikdo nic nevěděl. Sedíc na nádraží, moje žena najednou řekla: „Není zahrada někde blízko? V roce 1918 tam přece uprchla má sestra Marie s pěti dětmi.“

Přikývl jsem a zeptal se vedoucího stanice, zda je v blízkosti vesnice Zahrada. „Ano,“ odpověděl, „jsou tam cukrovary. Zde je dobré spojení elektrickými tramvajemi a za dvacet minut budete na místě.“

Ráno jsme odevzdali zavazadla do úschovny a jeli elektrickou tramvají do Zahrady. Uprostřed vesnice jsme vystoupili a zeptali se jednoho člověka, zaměstnaného na stavbě, zda zde bydlí vdova Pauls se svými dětmi. Nejstarší má pracovat v cukrovaru. Odpověděl: „Ano, bydlí tu nedaleko. Ale je stále nemocná. Její hlava není jako u zdravých lidí. Ale zrovna tam přichází Waldemar, její druhý syn. Ten vám všechno lépe vysvětlí.“

Otočil jsem se a uviděl silného mladého muže. Řekl jsem: „Dobré ráno, Waldemare.“ Poděkoval a řekl: „Já vás neznám.“ Na to jsem odpověděl: „To je možné! Byl jsi ještě malý chlapec, když jsem vás v roce 1912 navštívil ve Waldheimu na Ukrajině.“

Tehdy se na mě podíval pozorněji a řekl: „Vy jste snad strýc Herman Jantzen?“ Přikývl jsem, ukázal na svou ženu a zeptal se: „A poznáváš tuto ženu?“ „Ne,“ odpověděl. „Ale možná je to teta Anna, mámina sestra?“

Poslal jsem ho napřed k jeho matce, aby ji trochu připravil. My jsme šli pomalu za ním. Sestry se neviděly téměř třicet let. Když jsme vstoupili do domu, Waldemar nám již šel vstříc. Matka byla za domem a krmila slepice. Vstoupili jsme do místnosti a podívali se z okna na dvůr. Tam stála, sestra mé ženy, stará, shrbená a nemocná žena. Volala na syna rozzlobeně: „Waldemare, proč nejsi v práci? Chcete, abychom tu umřeli hlady? Artur, Hilda a Herman polohladově leží v postelích a nemohou vydělat ani korunu. A ty tady pobíháš a nepracuješ.“

„Mami, šel jsem do práce, ale potkal jsem dva hosty, kteří přijeli z daleka. Jen jsem ti to chtěl říct.“

Na to vykřikla: „A ty mě musíš připravovat? Já jsem už připravena. To je Herman Jantzen a teta Anna, má sestra. Už dva měsíce se stále modlím: 'Ó Bože, pošli mi tyto dva lidi, protože jinak tu zahyneme na cizí půdě!' Proto jsem už dávno připravena na jejich příchod, jsem připravena, jsem připravena…“

A vstoupila do místnosti. Sestry se vrhly do náruče a obě omdlely na podlahu. Waldemar a já jsme je zvedli a položili na postel, postříkali studenou vodou, dokud se nevzpamatovaly. Švagrová pořád mumlala: „Já jsem připravena, já jsem připravena.“ Její mysl byla očividně zmatená. Nakonec ale řekla: „Teď musíte oba, Anna a Hermane, zůstat u nás. Už nás nesmíte opustit.“

Postupně jsme vyprávěli o svých zážitcích z posledních let. Mezitím jsem poslal Waldemara na nádraží pro naše věci. Pozdě odpoledne se vrátil se zavazadly. Jaká byla radost celé rodiny při pohledu na tolik potravin! Moje žena, silnější z obou žen, pomáhala s vybalováním.

Byly tam sušenky, sýry, uzené vepřové šunky, v dalším pytli pšeničná mouka a rýže, a nakonec ještě káva a čaj. Všem zářily oči.

Bylo však potřeba dávat pozor, aby tito hladoví lidé jedli opatrně a s mírou. Po malé svačině s kávou moje žena uvařila tekutou polévku z pšeničné mouky. V následujících dnech všichni trochu zesílili. Za pár týdnů mohly i další děti jít do práce v cukrovaru.

Teprve tehdy jsem pochopil Boží plán s citerou. Nemohu si to vysvětlit jinak než tím, že v Německu, ve vesnici Garben, žila vdova s dětmi ve velké nouzi. A ona volala k Bohu o pomoc a On slyšel její modlitbu. A to tak úžasným způsobem, který jsem si nedokázal ani představit, protože jsme si celé roky nepsali.

Zpočátku jsme se usadili v Garbenu, protože nebylo možné pokračovat dále na západ. Ceny rostly každý den. Každý den jsem chodil nakupovat, co jen šlo. Inflace rostla nepředstavitelně.

Hned po příjezdu jsem napsal dopis profesorovi Benjaminu Inrovi do Karlsruhe a informoval ho o situaci rodiny Paulsových. Požádal jsem ho, aby této rodině pokud možno pomohl. Možná by mohli odjet do Kanady, protože paní Paulsová měla tři silné dospělé syny. A skutečně, během našeho pobytu v Garbenu tato rodina odcestovala do Kanady.

Mezitím nám však došly všechny zásoby a peníze. Neřekl jsem to zpočátku své ženě, ale svěřil jsem to svému Nebeskému Otci, který mi už tolikrát pomohl. Tiše jsem Mu řekl: „Drahý Otče, Ty znáš naši situaci. Tato žena s dětmi odjela a ani pro nás tu už není možnost žít. Peníze došly. Dnes ještě jednou koupím chleba, ale co potom? Do Wiedenestu, kde nás již dlouho čekají, se nemůžeme dostat — co teď, Otče?“

Uplynul den. Se srdcem těžkým jako kámen jsem šel spát. Má milovaná žena ležela na své posteli a tiše oplakávala naše děti, jak to dělala téměř každou noc. Někdy v žalu říkala: „Ó, Otče, kdybych nikdy nebyla matkou!“ A tyto slova stále opakovala. Pak jsem se s ní modlil a ona se uklidnila a usnula, unavená svým smutkem.

Následujícího rána, velmi brzy, přišel pošťák a přinesl dopis od bratra Varnse z biblické školy ve Wiedenestu. Psalo se v něm: „Před dvěma dny bylo naše město osvobozeno od anglických a francouzských vojsk. Cesta je nyní volná a můžete přijet do Wiedenestu. Vystupte na předposlední stanici před Wiedenestem — v Derschlagu. Tam jděte do kanceláře pana Ernsta Roibera. Čeká na vás a dovede vás do připraveného bytu. Věděli jsme, že budete potřebovat peníze, tak jsem přiložil pár drobných.“

Tou „drobností“ bylo několik milionů marek, které kvůli inflaci měly nepatrnou hodnotu. Rychle jsem ještě koupil chléb. Po snídani jsme si sbalili prázdné pytle a další drobné věci a vyrazili na nádraží. Z Garbenu jsme mohli dojet přímo do Wiedenestu. Následujícího rána jsme dorazili do Derschlagu, kde jsme zamířili do kanceláře pana Roibera. Srdečně nás přivítal, posadil do svého auta a odvezl do našeho nového bytu ve vesnici Berghausen. Majitel domu byl jeho příbuzný, který zemřel před několika lety.

Vyšli jsme po schodech nahoru a pan Roiber nám ukázal čtyři místnosti. Vše bylo čerstvě vymalováno a vytapetováno. V ložnici stály dvě postele, velká skříň s oblečením pro muže i ženy. Byl tu také prádelník s prádlem. V kuchyni bylo mnoho potravin, pravděpodobně na celý rok. V suterénu byla hromada brambor a uhlí. Na dvoře pod velkým přístřeškem byl kurník s dvaceti slepicemi, které jsme dostali jako dar. A za domem byl velký ovocný sad.

Když nám pan Roiber vše ukázal, znovu nás vzal nahoru a řekl: „Moji drazí bratře a sestro Jantzenovi!

Tento dům vás čekal už dva měsíce. Moje neteř, paní D., která žije v sousedním domě, vás bude podle potřeby zásobovat mlékem a máslem. Chléb vám každý den dodá náš přítel a bratr I., jehož pekárna je padesát metrů odtud. Platit nemusíte, to je moje záležitost. Vidím však, že potřebujete odpočinek. Takže se teď s vámi rozloučím a za dvě hodiny vás vyzvednu a vezmu vás do mého domu v údolí, kde žiji u svého švagra. Tam poobědváme.“

Když odjel, seděli jsme s manželkou jako ve snu, neschopni slov. Vše, co jsme zažili a slyšeli to ráno, bylo nad naše chápání. Seděli jsme tiše a vzdychali: „Ó Bože, jak jsi milostivý. Jak najdeme slova díků za to všechno!“

Najednou manželka ukázala nataženou rukou a prstem na zeď za mnou a řekla: „Podívej se tam!“ Otočil jsem se a co jsem uviděl? Na stěně visela báseň, kterou mi moje neteř v roce 1919 přehodila přes vězeňskou zeď. Byla ve krásném rámečku pod sklem:

„Jak je krásné, když před Bohem můžeme mlčet…“

Tehdy jsem řekl: „Není to Eben-Ezer: až sem nám pomohl Hospodin? Jak málo jsem tehdy v té věznici rozuměl Bohu, a stejně tak málo mu rozumím teď. Jeho cesty jsou pro člověka úžasné a nepochopitelné. Nebyla snad každá fáze naší cesty zázrakem za zázrakem? A teď toto tiché obydlí, už dva měsíce připravené pro nás milými Božími dětmi, které jsme předtím nikdy neviděli ani neznali, a které nás obdarovaly vším potřebným! Opravdu, Bůh je nepochopitelný!“

V tu chvíli přijel povoz a my jsme nasedli s panem Roiberem. Za pár minut jsme dorazili k jeho domu, kde nás ještě jednou srdečně přivítal, stejně jako rodina D. Posadili jsme se k bohatě prostřenému stolu, a jako vždy, když nám někdo řekl vřelé slovo, tekly nám slzy po tvářích, protože naše nervy už nevydržely. Později nám řekli, že celá rodina a většina obyvatel tohoto kraje patří k baptistickému sboru v Derschlagu. Zde, v Hundsheimu, kde žije pan Roiber, je také kaple, kde se konají bohoslužby každou neděli, stejně jako v úterý a čtvrtek. Často na bohoslužby přijíždějí bratři Varni a další z biblické školy. Wiedenest leží odsud asi osm kilometrů.

A protože se bratrem Varnsem už dlouho znají, chtěli, abychom se jako Boží děti oslovovali mezi sebou tykáním. Rádi jsme souhlasili.

Po obědě nás bratr Ernst (tak se pan Roiber jmenoval) odvezl zpět do našeho obydlí. Poté odjel do Derschlagu do své kanceláře. V textilní továrně, kterou vedl, pracovalo asi sto lidí. Zaměstnanci mu také říkali jménem, protože všichni byli Božími dětmi.

Následujícího dne přijel s několika blízkými bratrem Varnsem, aby nás přivítal v našem novém obydlí. Naše setkání bylo velmi srdečné, protože jsme se neviděli jedenáct let. Pozval nás, abychom brzy přijeli do Wiedenestu a vyprávěli tam studentům biblické školy a rodinám učitelů o naší cestě. Nemohl jsem to však slíbit, protože jsme oba byli velmi unavení a necítili jsme se dobře.

Trvalo mi celý rok, než jsem se zotavil z událostí posledních let. Dlouho jsem také musel být oporou své ženě v její srdečné touze. Velmi těžce snášela odloučení od všech našich dětí. Přitom mi samotnému často chyběla vytrvalost a útěcha. Všichni kolem nás se různými projevy lásky snažili nám pomoci a zpříjemnit naše dny. A za to všechno jsem jim dodnes velmi vděčný.

V létě roku 1924 jsem byl pozván na několikadenní konferenci do Wiedenestu. Na takové konference přijíždějí stovky věřících z celé Německa, ale také z Anglie a Nizozemí. Několikrát mi nabídli, abych zde promluvil k lidem Boží Slovo. Tak se stalo, že mě mnozí začali zvát, abych kázal v jejich sborech. Protože jedna žena z biblické školy a přítelkyně mé ženy slíbila, že ji nenechá samotnou, přijímal jsem pozvání a vydával se na cesty, které někdy trvaly až šest týdnů.

Každý rok „svobodné sbory“ organizovaly dvě konference — na jaře v Berlíně a na podzim v Lipsku nebo v Bad Homburgu, poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Byl jsem na tyto konference vždy zván.

Dále jsem se účastnil mnoha jiných konferencí ve Wernigerode u bratra Jakoba Kreckera, který tehdy vedl misi „Světlo na Východě“. Účastnili se zde bratři Prochanov, profesor Marczinkowski, profesor Schlarb, hraběnka Lieven, pastor Jack a další. Jednou zde bylo 25 Rusů a závěrečný den proběhl v ruštině. Několikrát jsem byl na konferenci v Blankenburgu, kde jsem se seznámil s pastorem Moderzohnem. Byl jedním z hlavních vedoucích venkovského církevního hnutí v Německu. Několikrát jsem také promluvil na jeho setkáních.

Stalo se, že mě v roce 1926 pozval do Durynska, abych zde evangelizoval. Už zde pracoval jeden mladý evangelista, ale byl ještě velmi nezkušený. Pozvání jsem přijal. Mladý bratr K. byl studentem biblické školy u bratra Varnse a už jsme se znali. Bydlel jsem u něj.

Pracovali jsme spolu ve třech vesnicích. On vše organizoval a já každý večer kázal Slovo. Tak to pokračovalo šest týdnů. Na plakátech bylo napsáno: „Bude mluvit misionář z Turkestánu, z Ruska.“ To vzbudilo zvědavost lidí, takže sál byl vždy plný a posluchači velmi pozorní. Pán také požehnal, že téměř každý večer lidé přijímali víru a nacházeli klid.

Nakonec byl jeden ze sálů, kde bratr K. bydlel, příliš malý. Navrhoval, že potřebujeme větší prostor, který ale patřil staršímu presbyterovi. A protože se mu naše práce příliš nelíbila, bylo nejisté, zda nám sál poskytne.

Navrhl jsem, abychom za ním zašli a požádali ho o něj. Šli jsme za ním a byli jsme uvedeni do jeho kanceláře. Poměrně chladně se zeptal, kdo jsme a co chceme, přestože bratra K. dobře znal.

Bratr K. mě představil jako misionáře z Turkestánu a řekl, že pomáhám s evangelizací na žádost pastora Moderzohna. A po mnohatýdenní práci už sál nestačil pro všechny zájemce. Zeptal se, zda by nám mohl poskytnout svůj sál alespoň na jeden nebo dva večery.

Pozorně se na mě podíval a zeptal se: „Kde jste studoval teologii a jaké evangelium kázáte?“ Odpověděl jsem: „Teologie v němčině znamená vědu o Bohu, a v této škole jsem stále studentem a ještě jsem nesložil zkoušku.“ Podíval se na mě odtažitě a opět se zeptal: „A vaše evangelium?“

„Vždy se řídím tím, co Pavel píše v 1. Korintským 2, 1–2: „Nepřišel jsem k vám s převahou slova nebo moudrosti, když jsem vám zvěstoval Boží svědectví, neboť jsem se rozhodl neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“

Po krátkém zamyšlení řekl: „Dobře, sál dostanete.“

Poté, co souhlasil s mou žádostí a pozval na tato shromáždění pět pastorů z jeho okruhu (i když sám si žádné sliby nedával), poděkovali jsme mu a odešli.

Po třech dnech proběhlo závěrečné setkání ve velkém sále. Když jsme vešli, viděli jsme, že byl plný od prvního do posledního místa. Vpředu sedělo pět pastorů.

Naše téma bylo: „Boží láska jako zachraňující síla, která i dnes působí mezi lidmi a činí nešťastné šťastnými.“

Na konci shromáždění, když se lidé chystali odejít, je bratr K. zastavil a řekl: „Moment, prosím! Bratr Jantzen nám zahraje píseň na citru, kterou tolik miluje.“

S těmito slovy přede mě najednou postavil citru, kterou tajně přivezl z našeho domu. Podíval jsem se na citru, na lidi, kteří se znovu v klidu posadili, a v rozpacích jsem si povzdechl: „Pane, co mám nyní zpívat?“ Pak jsem řekl: „Jsem překvapen tímto nečekaným momentem, ale jestli to má být tak, zazpívám vám ve čtyřech krátkých slokách příběh svého života:

Svobodně mám vše, co jsem mohl mít,
Z Boží milosti jsem ten, kdo jsem.
Ne pro chválu, ale pro jasnost:
Jsem jedním z těch, které milost našla!

Refrén:
Chválím nahlas Spasitele mého:
Jsem jedním z těch, které milost našla!

Jednou jsem hluboko, zapletený v hříchu,
Byl daleko od Boží milosti.
Ale dotkla se mě Ježíšova ruka:
Jsem jedním z těch, které milost našla!

Slzy mě nezměnily,
Ale milost Pána mě uzdravila.
Otráven hříchem a vzdálen od Krista,
Jsem jedním z těch, které milost našla.

Chci vám předat se zářícíma očima,
Že štěstí a radost jsou v srdcích,
U těch, kteří jako já přijmou tato slova:
Jsem jedním z těch, které milost našla!

Pamatuji si dodnes, jak moje citra, kterou mi ukradli v září 1944 během války, nikdy předtím ani potom nezněla tak hlasitě a krásně jako tehdy.

Co se stalo? Pět nebo šest mužů vyskočilo a křičelo: „Jsem ztracen! Jsem ztracen!“

Bratr K. k nim přistoupil a pozval je, aby šli s námi do našeho bytu. Mezitím se postavilo pět pastorů, odtažitě na mě hleděli, nevěděli, co říci. Řekl jsem jim: „Vážení pánové, Duch svatý vždy dělá svou práci dobře. Totéž udělá s těmito muži.“ Poté se se mnou zdvořile rozloučili, poděkovali za večer a odešli. Bratr K. a já jsme s sebou vzali těchto pět mužů. Několik hodin jsme s nimi mluvili a modlili se, a nakonec odešli domů s mírem a radostí.

Po skončení těchto šesti týdnů svědčilo 117 lidí, že nalezli pokoj.

Potřeboval jsem se vrátit do Berghausenu, kde mě čekala má milovaná žena. Její hluboký zármutek ji činil stále slabší. Když jsem byl doma, každou neděli a ještě dvakrát týdně jsem sloužil Slovem v baptistickém sboru. Ale doma mě nenechávali dlouho. Protože v místě S. probíhalo probuzení, bratr K. mě znovu povolal, abych tam spojil nově obrácené v menší sbory. Tak v S. vznikl velký sbor, a v jiné vesnici menší. Formálně zůstali v místním kostele. Ale po studiu Bible a růstu v jejím poznání mnozí přijali křest.

Když se to dozvěděl pastor Moderzohn, jeho přátelství s bratrem K. a se mnou skončilo. Řekl, že to neměl na mysli. Neměli jsme udělat z nově obrácených baptisty, navíc byli již pokřtěni jako děti. Odpověděl jsem mu, že jsme nikoho nepřesvědčovali k opětovnému křtu. Ale při studiu Písma nově obrácení narazili na Marka 16:16, kde je napsáno: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen.“ Řekli, že byli pokřtěni jako děti, ale tehdy nemohli věřit. Proto pro ně ten křest nemá význam, protože nebyli vědomě věřící. A nyní chtěli být pokřtěni podle slova Pána, čemuž jsme nemohli zabránit. A já je pokřtil. Baptismus s tím nemá nic společného; koneckonců, já sám nejsem baptista. Díky velké Boží milosti jsem se stal Božím dítětem a ničím víc. Bohužel, nepochopil mě a náš kontakt se přerušil.

Na podzim roku 1927 byla moje žena již tak nemocná a slabá, že se zdálo, že se blíží její konec. Proto jsem nemohl nikam jezdit, přestože jsem dostával mnoho pozvání. V biblické škole, ke které jsem byl přidružen jako člen a stále patřím, jsem musel věnovat hodně času studentům. Plodem této služby bylo, že čtyři studenti se po ukončení kurzu rozhodli jet do Bulharska, aby tam kázali evangelium Turkům.

Před tím, než začali službu, tři z nich se oženili. Jejich ženy prošly předtím také příslušným přípravným kurzem pro budoucí společnou práci. Čtvrtý student se nemohl oženit hned a měl proto odjet o něco později. Po příjezdu do Bulharska museli nejprve zvládnout turečtinu, což zabralo dva roky.

V červnu 1928 má milovaná žena zesnula ze svého mateřského smutku. Sousedky byly u ní, když, poté co vydala dobré svědectví svého spojení s Pánem, tiše předala svou duši do Jeho rukou.

S ní jsem ztratil vše, co jsem měl na této zemi! Nemohu a nechci popisovat svůj zármutek, a to není pro čtenáře tak důležité.

Navzdory mým protestům bratr R. zařídil pohřeb a do Berghausenu přijela celá biblická škola, což pro ně bylo samozřejmostí. Po zpěvu studentů promluvil bratr Warne. Pak mluvili další učitelé školy. Po závěrečné modlitbě a zpěvu sboru studenti nesli rakev na ramenou až na hřbitov v Hundsheimu. Šli jsme tam téměř půl hodiny.

Ačkoli v domě bylo mnoho lidí, u hrobu se sešlo ještě více. Z blízkých vesnic přišlo mnoho přátel, bratří a sester, přišli dokonce z Elberfeldu a Barmenu. A to kvůli jedné staré, unavené od života, odešlé do věčnosti „Rusce“, která byla pro všechny sestrou v Kristu. To mě pokořilo.

U hrobu zpíval baptistický sbor a kazatel přednesl slovo. Poté promluvil náš milovaný bratr Ernst Roiber, který obzvláště zdůraznil požehnání, které matka Jantzenová svým tichým životem šířila kolem sebe. Následovala další osobní svědectví mužů a žen, kteří mluvili o požehnání, které obdrželi od matky Jantzenové. Pak jsem pronesl závěrečnou řeč.

Zatímco dva sbory zpívaly závěrečnou píseň, rakev byla spuštěna do hrobu.

Než se všichni rozešli, bratr Roiber pozval všechny do blízké kaple na oběd. Tam byly dlouhé prostřené stoly s pečivem a kávou. Před obědem se bratr Roiber pomodlil, já jsem už nemohl mluvit. Po obědě řekl baptistický bratr ještě závěrečná slova a všichni se rozešli. Později mi bylo řečeno, že na pohřeb přišlo asi 450 lidí.

Bratr Warne mě chtěl hned vzít do Wiedenestu, kde jsem měl pokoj, ale odmítl jsem. Ruský student Metničenko, který měl matku a mě zvlášť rád a nazýval nás „rodiči“, navrhl, že se mnou nějakou dobu zůstane. Ale i to jsem odmítl, protože jsem chtěl být sám a žít v tichu.

O několik týdnů později jsem dům zavřel, předal klíče bratrovi Roiberovi a přestěhoval se do biblické školy. I tam jsem se nějakou dobu držel stranou a našel jsem velkou útěchu u rodiny Warneových a několika dalších.

Jednou jsem přijal pozvání bratra K. a odjel do S., abych mu tam pomáhal posilovat obrácené před dvěma lety a nově obrácené, sjednocovat je v samostatné sbory. Ve svých starých kostelích se necítili doma. Kromě toho byli někteří ochotni přijmout křest. Tak vznikly nové sbory ve vesnicích S. a St.

Na podzim téhož roku jsem přijal pozvání do Nizozemí, kde jsem s jedním bratrem-překladatelem projel celou zemi. Mluvil jsem na mnoha shromážděních svobodných církví. Můj byt byl u rodiny Abbenbrok v Arnhemu, ale většinu času jsem byl na cestách a postupně se stále více učil holandsky.

V Nizozemí mě zastihla žádost našich mladých misionářů v Bulharsku, abych za nimi přijel a jako „zkušený specialista“ jim ukázal, „jak proniknout k srdcím Turků“. Prošli základním kurzem bulharského a tureckého jazyka, ale dál se jim nedařilo postupovat.

Když jsem byl v březnu 1929 ve Wiedenestu, byl jsem znovu pozván na každoroční konferenci do Barmenu. Vydal jsem se tam s několika bratry v čele s bratrem Varnsem. Seděli jsme v jednom kupé, cizí lidé tam nebyli, a tak jsme spolu dlouho hovořili. Otočil jsem se k bratrovi Bohnovi, který několik let pracoval v Rusku jako lékař-homeopat a v minulém roce také navštívil bratry v Bulharsku. Chtěl jsem vědět, kolik stojí cesta do Bulharska. Odpověděl: „Třista marek! Ale proč se ptáš? Chceš tam jet? V tom případě ti radím vzít s sebou ne tři sta, ale čtyři sta marek, budou se ti hodit.“

„Protože mě mladí bratři neustále zvou, abych jim ukázal, jak přistupovat k Turkům, napadlo mě: pokud je to Boží vůle, On mi připraví cestu, abych tam mohl jet a pomoci bratrům.“

Na to se bratr Bohn zeptal: „Kolik marek máš právě teď u sebe?“ Odpověděl jsem: „Asi dvě stě.“ Všichni bratři se zasmáli a řekli: „Tak potřebuješ ještě dvě stě. Kde je vezmeš?“

Nic jsem neodpověděl, ale tiše jsem si sedl do rohu a zavřel oči, jako bych chtěl usnout. Bratři dál diskutovali. Po chvíli se ke mně bratr Bohn znovu obrátil: „Bratře Jantzen, ještě jsi neřekl, kde vezmeš dalších dvě stě marek na cestu do Bulharska. Nebo spíš?“

„Ne, nespím. Řekl jsem to svému Pánu a Mistru, který dal všem misionářům příkaz jít do celého světa a kázat evangelium: 'Pane, slyšel jsi, co řekl bratr Bohn, že na cestu do Bulharska potřebuji čtyři sta marek. Nyní Tě, Pane Ježíši, prosím, jestli je to Tvá vůle, abych jel, dej mi ne čtyři sta, ale osm set marek. Ty víš, že naši mladí bratři a jejich manželky tam také žijí velmi skromně. A pokud k nim přijedu bez peněz na delší dobu, stanu se pro ně přítěží.'“

Bratři se znovu zasmáli a jeden z nich řekl: „No, bratře Jantzene, opravdu jsi k Pánu Ježíši hodně odvážný.“ Na to jsem odpověděl: „To je pravda, protože vím, že On je bohatý.“

Když smích ustal, bratr Varns mi klidně řekl, jak měl ve zvyku: „Drahý bratře Jantzene, klidně dál pros, já ti s modlitbou pomůžu a On nám odpoví.“ Všichni jsme zmlkli, zatímco vlak uháněl k cíli — do Berlína. Pán nám daroval požehnanou konferenci. Jako obvykle jsem dostal mnoho pozvání sloužit v církvích. Přijal jsem je všechny a požádal bratra Varnse, aby mi opět sestavil plán cest. Řídil jsem se tímto plánem a téměř každý den jsem promlouval na jiném místě. Asi po šesti týdnech jsem dorazil do poslední stanice — do Homburgu, kde mě přivítali dva bratři a odvezli do pohostinného domu bratra H. Manželé H. mě velmi srdečně uvítali. Po večeři mi bratr H. s úsměvem řekl: „Bratře Jantzene, dostali jsme dopis od bratra Varnse, ve kterém píše, že chceš jet do Bulharska. A k tomu jsi požádal Pána ne o čtyři sta, ale o osm set marek, protože je velmi bohatý. A teď my, bratři, musíme prověřit tvou pokladnu, jestli tam těch osm set marek je. Pokud ne, musíme přidat, co chybí, protože bratr Varns se domnívá, že bys měl tuto cestu uskutečnit. Takže, bratře Jantzene, předložte svou pokladnu.“

Otevřel jsem kufr a podal jim všechny neotevřené obálky s příspěvky z církví, které jsem navštívil. Jednu po druhé otevírali a s úsměvem počítali obsah. Čím dál byli, tím vážnější se stávaly jejich tváře. Když skončili, zeptali se, zda tuším, kolik je tam peněz. Odpověděl jsem: „Ne, vždy počítám příspěvky až na konci cest. Pak děkuji Pánu za to, co je, a On mi pak ukáže, jak je použít.“ Bratři odpověděli: „Tady je nejen osm set marek, o které jsi prosil, ale dokonce tisíc dvě stě marek!“ Poklekli jsme a poděkovali Pánu za takový projev Jeho milosti. Ještě ten večer byla bratrovi Varnsovi poslána telegrafická zpráva o výsledku „zkontrolované“ pokladny. Následujícího rána mě bratři odvezli na vlakové nádraží do Frankfurtu. Sestry zabalily několik těžkých kufrů s různými dárky pro manželky našich misionářů, včetně potravin, kávy a dalších věcí. Tak jsem se vydal do Vídně.

Ve Vídni mě přivítali bratr a sestra B., u kterých jsem mohl přenocovat. Večer mi ještě nabídli, abych promluvil v jejich shromáždění. Následující ráno mě moji laskaví hostitelé doprovodili na parník, který plul dolů po Dunaji do Bulharska. Panovalo nádherné jarní počasí. Propluli jsme hlavním městem Slovenska — Bratislavou, poté maďarskou metropolí — Budapeští, a nakonec Bělehradem, hlavním městem Jugoslávie. Všechny tyto města leží na Dunaji a parníky zde zastavují, protože mnoho pasažérů vystupuje a nastupuje.

Nakonec jsme dorazili do Lomu, pohraničního městečka Bulharska. Zde byly zkontrolovány pasy a zavazadla. Pak cesta pokračovala přes Orechovo do Rustčuku, kde jsem vystoupil a byl radostně přivítán dvěma mladými misionáři.

Autobusem jsme jeli 65 kilometrů na jih do Razgradu, kde bratři žili v turecké čtvrti města. Jejich mladé manželky nás vřele přivítaly. Jejich radost byla ještě větší, když viděly a dostaly mnoho dárků z domova. Povídání nebralo konce.

Následující ráno jsme šli na trh a nakoupili pár věcí pro domácnost. Hledal jsem turecké oblečení a koupil si červenou tureckou čepici — vysoký klobouk bez okraje.

Prodavač, Turek, byl velmi překvapený, že s ním mluvím uzbecko-tureckým nářečím, a ne osmansko-turečtinou, kterou mluví Turci na Balkáně. Uzbecko-turecké nářečí zde považují za velmi vážené, protože se jím hovoří a vyučuje zejména ve svaté Buchaře v Turkestánu. Pro ně je tento jazyk do jisté míry posvátný. Uzbecky rozumí jen vzdělaní Osmané (Turci), a proto mě vždy přijímali s velkou úctou.

Často jsme museli navštěvovat Turky v jejich domovech a zajímalo je, jak jsem se naučil tento posvátný jazyk. Vyprávěl jsem jim, že jsem 45 let žil v Turkestánu a v mládí jsem 8 let studoval jazyk a Korán, což je velmi překvapilo.

Postupně jsem v rozhovorech přecházel ke svědectví o Ježíši. Přitom jsem se odvolával na Mohameda, jak svědčí v Koránu o Ježíši, Synu služebnice Marie, narozeném bez pozemského otce. Vyprávěl jsem jim o zvěstování anděla Gabriela Marii, že porodí Syna, kterého má nazvat Isá, tedy Ježíš, a který bude požehnáním pro mnohé. Samozřejmě mě ne vždy chápali, ale takový rozhovor „od srdce k srdci“ jim byl blízký a začali mi důvěřovat. Tímto způsobem jsem se snažil ukázat mladým misionářům, že je třeba si nejprve získat důvěru a sympatie muslimů. S Turky je potřeba stát se Turkem — v oblečení, chování, ve způsobu, jak jíst, pít, sedět atd. Musíme se naučit s nimi žít, cítit a trpět. Stejně jako oni, i my jsme byli dříve ztracenými lidmi, možná velmi zbožnými, ale hladovějícími a toužícími dušemi. I muslimská duše touží po Bohu. Muslim také zná žízeň a touhu, ví, že hřích ho odděluje od Boha.

Ale uvědomuje si také, že přísné dodržování pětkrát denní modlitby po předchozím rituálním omývání a každoroční půst Uraza nepřinášejí duši pokoj. Pokud se tedy muslim setká s opravdovou láskou Krista skrze Jeho Slovo nebo „životní svědectví“ misionáře, i on kapitulujete — pokud upřímně hledá pravdu a stane se křesťanem.

To vše jsem se snažil vysvětlit svým mladým přátelům, a později se to ve své práci také potvrdilo.

Při jedné bulharské slavnosti jsem šel sám na procházku do městského parku, kde hrála krásně cikánská kapela. Posadil jsem se stranou na lavičku ve stínu. Po krátké chvíli ke mně přišel jiný procházející se v tureckém oblečení s podobnou čepicí jako já. Byla to vysoce postavená muslimská duchovní osoba. Zdvořile pozdravil: „Salám efendi“ (pokoj tobě, pane), a posadil se vedle mě. Brzy jsme začali hovořit a on okamžitě poznal, že mluvím posvátným uzbecko-bucharským jazykem. Netrvalo dlouho a oslovoval mě „Bráder efendi“. „Bráder“ je zkreslené „bratr“ v uzbečtině. Vedli jsme mnohahodinový duchovní rozhovor, během kterého řekl:

„Dokud Bulhaři, kteří se nazývají křesťany, budou uctívat obrazy a opíjet se, žádný muslim nepřijme Krista. Celý život a chování vysoce vzdělaných Evropanů v vědě a politice dokazuje, že se jen nazývají křesťany, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Znám učení a život Krista podle Inžilu (Evangelia). On konal jen dobro a nic zlého.“

Poté, co jsem ho osobně upozornil na pravdu v Inžilu, rozloučili jsme se jako bratři. Zda se ještě někdy u Pána setkáme? Nevím, ale doufám.

Jednou jsme se vydali do Šumenu, města v centru země, a navštívili pana M., německého misionáře z církevní misie ve Frankfurtu nad Mohanem, kterou vedl profesor Dr. Sch. Tato organizace ne vždy vítala naši svobodnou církevní misijní činnost ve Wiedenestu. Ale tady v Šumenu jsme potkali bratra naplněného Kristovou láskou. Láska Kristova totiž nezná žádné církevní hranice.

Bratr M. nás přijal velmi srdečně a představil nám tři sestry z misie, které pracovaly mezi tureckými ženami v Šumenu. My, wiedenestovci, jsme si rychle se všemi porozuměli a zůstali jsme tam několik dní. Mezi sebou jsme uspořádali jakousi konferenci, kde jsme prosili Pána o zvláštní vedení Duchem svatým. Tak nás uchránil před spory v učení. Sám Pán se nám stal dražším, protože byl mezi námi, a díky Jeho lásce jsme měli společné pole působnosti.

Odtud jsem vlakem pokračoval dál do Varny u Černého moře, kde také pracoval jeden spolupracovník z německé misie. Na nádraží mě přivítal pastor L. ve společnosti svého domácího učitele, Turka Muhammadina Efendiho. Odvezli mě do „německého misijního domu“, který stál blízko moře na plošině, na které je celé město.

Dům na hlavní ulici byl dvoupatrový; spodní patro bylo uspořádáno jako shromažďovací sál, jako kostel s mnoha lavicemi a kazatelnou. Venku nad hlavním vchodem visel plakát se zlatými tureckými písmeny: „Evangelizační sál pro muslimy. Vítejte všichni.“

V horním patře bydlel pastor se svou manželkou, která mě také srdečně přivítala. Brzy jsme z balkonu pozorovali krásný výhled na moře.

Během čaje mi pastor vyprávěl příběh misie. Podrobnosti si už nepamatuji, ale v zásadě mi vyprávěl následující: pochází z Pomořanska poblíž Štětína. Působil jako pastor a už tehdy měl vášeň pro misijní práci. Proto ho Východní misie poslala sem, aby pracoval mezi muslimy. Nejprve zařídil tento dům, a kromě velkého shromažďovacího sálu tam byla také malá čítárna s náboženskou literaturou a Biblí v turečtině. Po dlouhém úsilí našel Muhammadina Efendiho, který ho už sedm let denně učí turecky. Jazyk teď trochu ovládá. Přes veškerou snahu však Turci nepřicházejí ani k němu domů, ani na shromáždění. Všechno to stálo mnoho peněz a ještě bude stát, ale bez jakéhokoli viditelného úspěchu. Nyní už téměř ztratil veškerou naději.

Tohoto dobrého muže mi bylo opravdu líto. Tiše jsem poslouchal jeho příběh. Když skončil, trochu jsem se zamyslel a řekl: „Pane pastore, smím jako člověk, který vyrůstal mezi muslimy, mezi nimi žil 43 let a pracoval jako misionář, říct vám otevřeně své slovo?“

Přikývl a já začal: „Za prvé vám doporučuji poslat „pana pastora“ zpět do Pomořanska. A my zítra půjdeme na trh a koupíme vám turecký hábit a tureckou čapku. Také se musíte naučit sedět po turecku, se zkříženýma nohama pod sebou, a jíst rukama jako Turci. Pán Ježíš neřekl: „Musíte se stát mými teology a pastory.“ Kristus řekl: „Buďte mými svědky,“ to znamená, že musíme Ho osobně zažít ve svém srdci, abychom o Něm svědčili. Pak je také napsáno: „Jděte do celého světa a učte všechny národy.“ To neznamená tiše sedět v domě a čekat, až někdo přijde, ale jít sami k lidem.

Zítra vás tedy odpovídajícím způsobem oblékneme a půjdeme do turecké čajovny, vezmeme s sebou několik tureckých traktátů a posadíme se mezi ně na koberce. Objednáme si konvici čaje a začneme rozhovor. Vše ostatní pak bude vidět. Nejdřív si musíme získat jejich důvěru, stát se pro Turky Turkem. Pak budou otevřenější i oni. Potom uvidíte, pane pastore, že i oni mají duši, která touží po nebi, a že s nimi můžeme mluvit o této témě.“ Pastor s radostí přijal můj návrh.

Následující ráno jsme jako dva Turci vyrazili do města, chodili do čajoven a mluvili s mnoha Turky. Bohužel mě tehdy znovu zachvátil revmatismus a byl jsem nucen strávit deset dní „hlídat postel“. Po celou tu dobu se o mě pastorova manželka starala s velkou péčí, za což jí Pán odplatí!

Během této doby často u mého lůžka sedával Muhammad Efendi a mluvili jsme o různých věcech v našich životech. Vyprávěl mi mnoho o svém životě v Konstantinopoli, kde se narodil a vyrůstal. Několik let tam navštěvoval univerzitu společně s Kemalem Pašou, právě tím Kemalem Pašou, který se později stal prezidentem Turecka a dnes je známý všem jako Atatürk. Vyprávěl také o reformách, které tento člověk provedl, zejména o zavedení západního životního stylu v Turecku, což pravověrnému muslimovi nebylo povoleno. Tehdy, jako profesor, protestoval Muhammad Efendi proti této nesprávnosti na nejvyšší teologické škole, za což ho jeho bývalý spolužák, Kemal Paša, začal pronásledovat, a nakonec musel uprchnout do Bulharska. A teď je zde ve Varně a vyučuje turečtinu, a tak se pastor stal jedním z jeho studentů. Společně s pastorem už několikrát přečetli Nový zákon. Nakonec mi řekl:

„Mám nejvyšší úctu k Ježíši, Synu Marie. Vždyť dělal a učil jen dobré. Přitom projevil takovou lásku, jakou nikdo na celé zemi. Cítím se jako ti muži, kteří přišli k Jeho učedníkům a řekli: „Chceme vidět Ježíše“ (Jan 12, 21). Ale mezi všemi, o kterých vím, že se nazývají křesťany, jsem Krista neviděl. Nikdo nežije tak, jak učil Ježíš. Například Pán Ježíš zakazuje brát do rukou meč. Ale křesťané vyrábějí ty nejhroznější meče nebo zbraně a používají je proti všem národům, které nechtějí žít tak, jak oni. A láska, o které mluví Ježíš, mezi nimi také není. Evropané nám posílají misionáře a evangelisty, ale ti lidé nejsou jako Ježíš. Proto je nepřijímáme. Kdyby Ježíš přišel sám, chtěl by a mohl by nás učinit šťastnými.“

To vše jsem vyprávěl drahému panu pastorovi, po čemž se velmi ztišil a zamyslel. Po částečném uzdravení jsem se bohužel musel vrátit do Rustčuku. Tam už mě dlouho čekali. Ubytovali mě u rodiny H. Když jsem přijel do Bulharska, byl bratr H. právě v Konstantinopoli, a doma zůstala jen jeho žena. Bratr H. byl vzdělaný a talentovaný člověk. Vydal mnoho dobrých čtení, traktátů a brožur v bulharštině a turečtině. Skrze něj jsem se seznámil s jedním metodistickým kazatelem, který vedl v Rustčuku sbor. Pozval mě, abych kázal v jeho kostele. Jelikož členové sboru byli převážně zámožní lidé s dobrým školním vzděláním, mohl jsem mluvit rusky. Oba jazyky jsou velmi podobné, takže Bulhaři rozumějí ruštině. Mluvil jsem tam několikrát. A pokaždé v předních řadách seděl starší manželský pár. Hned první večer se mi představili a pozvali mě k sobě domů. Přijal jsem pozvání, a brzy jsme seděli u kouřícího samovaru. Zatímco hostitelka připravovala čaj, hostitel mi vyprávěl svůj příběh.

„Pane Jantzeni, mluvil jste ve svém kázání o Boží lásce, kterou má pro padlé lidi; a přitom v takovém smyslu, že Bůh se někdy neuvěřitelným způsobem těmto lidem zjevuje a slyší jejich modlitby, což se často jiným lidem zdá neuvěřitelné a nepochopitelné. My s manželkou jsme Boha také poznali v nejtrpčím a nejtěžším okamžiku našeho života.

Jako generál carské armády jsem se účastnil války v letech 1905-1907 na Blízkém východě. Po této nešťastné válce jsem byl jmenován vojenským guvernérem v Charbinu. Na tomto místě jsem byl až do rozpadu v roce 1917, poté jsem zničil své nárameníky a odznaky. Bojoval jsem s generálem Kolčakem proti rudým, dokud i naše armáda nebyla poražena.

Nejrozličnějšími oklikami jsem se nakonec dostal k armádě generála Wrangela a Děnikina, kteří bojovali proti rudým na Kavkaze. I tato armáda byla zničena a rozprášené zbytky se rozptýlily všemi směry.

Má věrná milovaná manželka se vždy uměla držet v určité vzdálenosti za mnou. V největším nebezpečí jsme se znovu setkali v Oděse. Tam stály připravené cizí lodě, aby vyvezly takové uprchlíky, jako jsme my, do zahraničí. Ještě s puškou v ruce jsme se právě snažili dostat na poslední loď, když ta, nebezpečně přeplněná zoufalými lidmi, odplula před našima očima.

Tehdy jsem zoufale řekl své ženě: „Uděláme to jako já. Namíříš hlaveň na čelo, zavřeš oči a zmáčkneš spoušť. Já to udělám taky. Přitom budeme prosit Boha, aby nás zachránil.“ Připravili jsme se a já se modlil: „Všemohoucí Bože, vidíš naši zoufalou situaci, jestli opravdu jsi, pak nás zachraň a ať se loď vrátí a vezme nás s sebou, jinak se staneme sebevrahy.“ Tak jsem se modlil několikrát. Pak jsem uviděl zpěněné vlny a že se loď skutečně vrací k břehu a ve spěchu nás přeci jen vzala s sebou.

Z dálky jsme viděli, jak do Oděsy vstupují rudí… Tak jsme poznali Boha a od té doby se za všech okolností držíme Jeho a jsme v Něm šťastní. Loď nás dovezla do Varny. Po nějaké době jsme přijeli sem, do Rustčuku, kde jsem přijat jako sekretář hlavy města.“

To byl příběh tohoto člověka. Ve všech ostatních dnech jsem musel každý den přijet v pět hodin na čaj. Tady jsem se seznámil s jedním ruským knězem, jehož žena, jaké zvláštní náhoda, pocházela z jedné mennonitské rodiny z Ukrajiny. Tito lidé sem také přišli jako uprchlíci. Kněz shromáždil všechny uprchlíky v Rustčuku do komunity a sloužil jim jako kněz.

Jednou byla manželka pana H. pozvána sloužit jedno nedělní ráno ve sboru Saveta. Toto městečko leží 25 kilometrů od Rustčuku po proudu Dunaje. Jednalo se o nově vzniklý sbor, který se shromažďoval v domě jednoho truhláře, který ho také vedl. Přijali nás velmi srdečně. Ale protože dům byl příliš malý, zůstali jsme celou dobu na dvoře. Pro nás, hosty, postavili ke stolu židle a posluchači seděli částečně na lavicích, částečně na trávě.

Protože jsme neznali vůdce, bratr H. ho nejprve vyzval, aby nám vyprávěl, jak přišel k víře v Pána Ježíše Krista. Zde je třeba dodat, že Bulhaři striktně patří k řeckokatolické církvi. Vedoucí se nejprve pomodlil a pak řekl:

„Jak všichni mí spoluobčané vědí, dlouhou dobu jsem byl opilec. Ať jsem se snažil bojovat jakkoli, nedokázal jsem se toho zbavit. Jednoho dne jsem se, opět opilý, potácel po trhu. Tam jsem viděl police s mnoha knihami. Můj pohled padl na použitý Nový zákon. Tehdy mě napadlo, že někteří lidé v něm našli úžasné věci. Stal jsem se zvědavým a koupil ho velmi levně, protože byl dost ošuntělý.

Doma jsem ho položil na pracovní stůl. Pak jsem šel spát, abych se vyspal z opileckého opojení. Když jsem se ráno probudil, přistoupil jsem k pracovnímu stolu, vzal Nový zákon a začal číst. Ale nic jsem nechápal. Odložil jsem ho stranou a začal pracovat. Ale nepustil mě. Každý den jsem četl kousek a postupně jsem nacházel mnoho o Pánu Ježíši, jak uzdravoval nemocné a křísil mrtvé atd. Pak jsem četl, že slyší naše modlitby, a to mě nakonec tak zasáhlo, že jsem poklekl před pracovním stolem a řekl: „Pane Ježíši, pokud je to vše pravda, co je napsáno v této knize, pak Tě prosím, zbav mě opilství.“ A vyslyšel mou modlitbu a osvobodil mě, což je zde všem známo.“

Pak nás požádali, abychom shromáždění něco řekli, což jsme s radostí udělali. Mluvili jsme o velké Boží lásce, která se nám dokazuje v Písmu a která podporuje takové vyslyšené modlitby, jak jsme právě slyšeli. Na závěr jsme se zeptali, kdo z posluchačů našel v Ježíši Kristu svého osobního Spasitele, a zvedlo se mnoho rukou. Pak jsme je požádali, aby nám řekli, jak k tomu došli. Tehdy vstal jeden muž a jménem ostatních řekl: „Skrze změněný, lepší život a svědectví truhláře jsme také začali kupovat Nové zákony. Abychom tomu lépe rozuměli, dohodli jsme se, že se budeme dvakrát týdně scházet a číst Písmo. A pak jsme zjistili, že každému člověku je dáno bez prostřednictví kněze nebo Matky Boží modlit se ve jménu Ježíše Krista, a ne tak, jak naši kněží v kostelech. Tak jsme se modlili, aby nás učinil Božími dětmi, jak je napsáno v Janovi 1, 12-13. Vyslyšel naši modlitbu a stali jsme se šťastnými.“

Začali jsme se modlit a mnozí z těchto prostých lidí, muži i ženy, hlasitě vyjadřovali chválu a díky za to, co pro ně Bůh udělal. Měli jsme tak požehnané nedělní ráno, po kterém následovaly stejně požehnané odpolední hodiny. Všichni se znovu sešli a měli jsme hluboký pocit, že Pán je mezi námi.

Večer jsme dva v doprovodu dalších bratrů šli do města a navštívili tureckou čajovnu. Byly rozdány traktáty a já přednesl krátké kázání v turečtině. Rozvinula se obvyklá debata mezi muslimy.

Když jsme nakonec vyšli na ulici, abychom šli do bytu k bratrovi truhláři, zastavila nás s manželi H. pohraniční policie a předala dvěma ozbrojeným vojákům. Saveta leží blízko rumunských hranic.

Protestoval jsem proti tomu a ukázal své doklady a bratr H. své. V nich bylo potvrzeno, že máme povolení od ministerstva v Sofii kázat evangelium po celé Bulharsku. Ale policejní velitel na to vůbec nereagoval. Posadili nás na připravený sedlácký vůz, vojáci si sedli vedle a jeli jsme nocí. Dovezli nás o třicet kilometrů dál na hlavní štáb šéfa pohraniční policie a odevzdali jako nebezpečné zločince. Tam nás přivedli k sekretáři, který přijal protokol pohraniční policie. Přečetl si ho a řekl: „Je už pozdě a hlavní komisař tu není. Odveďte zadržené do vězení! Zítra to komisař sám prošetří.“

Když nás chtěli odvést, rozhodně jsem řekl: „Nedovolím, aby mě odvedli do vězení, dokud nebudou prohlédnuty naše dokumenty. Vydalo je a potvrdilo bulharské ministerstvo. Požaduji okamžitou kontrolu dokumentů.“

Tehdy sekretář prošel do sousedního kabinetu, kde zjevně byl komisař, který hrál s ostatními karty. Komisař hned přišel spolu se sekretářem. Sotva stál na nohou a zařval: „Co potřebujete?“

„Přivezli nás sem ze Savety jako bandity. A ani neprohlédli naše dokumenty od ministerstva v Sofii, kde je vše v pořádku, a teď nás chtějí zavřít do vězení. Protestuji proti tomu a požaduji okamžitě zkontrolovat dokumenty a propustit nás.“

Prohlédl si papíry a řekl: „Dokumenty jsou v pořádku. Jste volní a můžete jít.“

„Jsme volní?“

„Ano, co ještě chcete?“

„Jsme volní a vy ne, pane. Jak se jmenujete?“ S těmito slovy jsem vytáhl poznámkový blok a tužku. Zeptal se:

„Co potřebujete s mým jménem? Proč ho chcete?“

„S námi bylo zacházeno proti zákonu a chci vás povolat k odpovědnosti, a to před ministerstvem vaší vlády. Jinak totiž s našimi dokumenty nemůžeme být v této zemi v bezpečí, protože podřízení se vůbec nezajímají o ministerské nařízení.“

Pak zvolal: „Hledejte svá práva v Holandsku!“

„Ne! Ale doufám, že se za pár dní uvidíme na ministerstvu v Sofii.“

S těmito slovy jsme vyšli z kanceláře na ulici. Tam nám okamžitě přistavili auto, které nás odvezlo do prvotřídního hotelu. Přestože byla hluboká noc, zdálo se, že nás očekávali. Mé podezření se potvrdilo – tajemník zřejmě vše zařídil, zatímco jsem mluvil s velitelem.

V hotelu nás přivítala dáma, která hovořila perfektní němčinou. Po večeři a čaji si k nám přisedla a pověděla nám, že pochází z Württemberska.

Její rodiče byli katolíci a byla vychována v této víře. Její manžel se do Německa dostal jako válečný zajatec. Poznali se, později se vzali, a po válce přijela s ním sem a ujala se hotelu. Obchody šly dobře a manželství bylo šťastné. Často však cítila silnou touhu po Německu. Ještě větší břemeno ji ale tížilo dnem i nocí. Velmi rozhodně a ostýchavě řekla: „V srdci nemám pokoj. Všechny mé modlitby mi nepomohly.“

S úžasem jsme si uvědomili, že je to duše hledající pravdu, kterou jsme měli nasměrovat na správnou cestu. Kvůli jejím katolickým představám bylo zpočátku obtížné jí vysvětlit svobodu, kterou přináší Ježíš Kristus. Postupně však Boží světlo pronikalo do jejího srdce. Boží Duch v ní zjevně působil. Poté, co jsme se s ní několikrát pomodlili, našla klid a mír.

Mezitím nastalo ráno. Nikdo z nás ani nepomyslel na spánek. Ještě jsme si dali čaj a něco malého k jídlu, když nám oznámili, že na nás čeká auto, které nás odveze do Ruse.

Připadalo mi to zvláštní, protože jsme si žádné auto neobjednali. Najednou mi blesklo hlavou:

„Možná jsme museli být zadrženi v Saveti jako bandité a přivezeni sem právě proto, že zde byla duše toužící po domově a hledající Boha, která sama nemohla najít správnou cestu. Měli jsme zde být, abychom jí ukázali cestu, na kterou nyní vykročila? Bože, jak jsou Tvé cesty v mém životě nekonečně nevyzpytatelné!“

Auto, do kterého jsme nasedli, mělo šest míst. Vzadu seděla sestra H. a já, vpředu kněz vyššího postavení a bratr H., a vedle řidiče seděl ještě jeden pán s kloboukem, který si ho nasadil tak, že nechtěl ukázat svou tvář.

Jakmile jsme vyjeli z města, kněz začal rozhovor s bratrem H. Chtěl vědět, zda je Bulhar. Bratr H. odpověděl: „Ne, jsem Němec.“ Na to kněz zabručel: „Takže cizinec.“ Pak se zeptal: „Řekněte mi, možná jste také slyšel, že včera v Saveti zatkli jednoho Holanďana a přivezli ho ke hlavnímu veliteli pohraniční stráže? Přitom měl všechny dokumenty v pořádku. Ale prý ten Holanďan důrazně protestoval proti takovému zacházení a pohrozil, že povolá velitele do Sofie k odpovědnosti?“

„Ano, tak to bylo! Byl jsem u toho.“

„Takže toho člověka znáte?“

„Ano, jsem misionář a ten člověk je náš inspektor pro misi. Sedí vzadu.“

Rozhovor probíhal v bulharštině, ale všechno jsem rozuměl. Kněz poté začal prosit bratra H.: „Nemohl byste ho přemluvit, aby zničil ten protokol? Pokud se tato věc dostane na ministerstvo, bude to mít nepříjemné následky pro vysoce váženého velitele. Navíc, on vás sám nezatkl.“

„Dobře, promluvím s panem inspektorem.“

Otočil se ke mně a řekl německy: „Milý bratře Jantzen, asi jsi všechno slyšel a rozuměl. Co mám knězi odpovědět?“

Na to jsem odpověděl asi takto: „Mým úkolem jako inspektora mise je zajistit, aby všichni misionáři v této zemi mohli pracovat svobodně a bez překážek, pokud mají povolení od ministerstva. Včera to tak ale nebylo. Ačkoli jsme měli správné dokumenty, jednali s námi jako s bandity a táhli nás k pohraničníkům. Dokonce nás chtěli zavřít do vězení. Teprve po mém protestu značně opilý velitel laskavě přezkoumal naše dokumenty a po posměšném poznámce „Vaše práva si hledejte v Holandsku“ nás propustil. Na to jsem odpověděl, že svá práva budeme hledat ne v Holandsku, ale v Sofii. Tento případ předám na ministerstvo a povolám velitele k odpovědnosti.

Protokol je sepsán a doufám, že se s velitelem za několik dní setkám na ministerstvu. Očekávám, že naši misionáři budou v budoucnu chráněni.“

Poté, co bratr H. všechno přeložil, kněz začal úpěnlivě prosit, a po dlouhém vyjednávání jsem souhlasil: „Dobře, zničím protokol, pokud vysoce ctihodný kněz písemně zaručí, že naši misionáři v budoucnu nebudou v žádném případě obtěžováni. A nechť svou záruku stvrdí pečetí.“

Po chvilce přemýšlení souhlasil. Když jsme dorazili do Ruse a vystoupili z auta, napsal záruční dopis, podepsal ho a přiložil svou státní pečeť. Dopis mi předal, já zničil protokol a po přátelském stisku rukou jsme se rozloučili. Přitom jsem si všiml, že pán s kloboukem byl tajemníkem velitele.

Poté jsem ještě několik dní navštěvoval své ruské přátele a metodistického kazatele. Pak jsem se rozloučil s manželi H. a nastoupil na parník, který mě za šest hodin plavby po proudu dovezl do Orjahova, kde mě přivítal misionář K. Poštovním autobusem jsme se vydali 25 kilometrů do vnitrozemí, do Voivodova, kde bratr K. sám postavil dům s velkým shromažďovacím prostorem. Pocházel z oblasti Šprevald v Německu, kde měl velký statek. Nebyl ženatý. Po obrácení a přijetí víry navštěvoval biblickou školu ve Wiedenestu, kde jsme se poznali.

„Dovezeme ji tam?“ Hned jsem řekl, že mohu najmout vůz a dovézt ji tam.

Než jsem sehnal vůz, lékař napsal krátký vzkaz vedoucímu kliniky a rozloučil se. Než přišel vůz, který jsem dobře naplnil slámou, aby nemocná mohla pohodlně ležet, rozednilo se. V Lomě ji ihned operovali a za několik týdnů propustili. Opět jsem ji dovezl domů.

Tou dobou jsem zjistil, že její muž, kovář, něco ukradl, a byl proto ve vězení. Když jsem jednou navštívil tu ženu po jejím návratu, zeptala se mě: „Proč jste toho pro mě tolik udělal? Vždyť jste věděl, že vám nemohu zaplatit, protože nemám peníze. Cesta do Lomu a zpět, operace v nemocnici a návštěva lékaře – to všechno muselo stát spoustu peněz.“ Odpověděl jsem: „Pán Ježíš mi přikázal všechno to udělat.“

Nemohla tomu porozumět, bylo to pro ni příliš nepochopitelné. Vzal jsem bulharský Nový zákon a četl jí, jak Pán Ježíš pomáhal mnohým nemocným a těm, kteří byli zlí a plní hříchu. A když se k němu tehdy obrátili, skrze Ducha svatého zažili znovuzrození ve svém srdci a dostali zcela nový charakter. A tento charakter od Ježíše vždy chce konat jen dobro. On nyní žije ve mně a přikázal mi, abych ji dovezl do nemocnice a postaral se o ni. Poslouchala mě s úžasem. Na závěr jsem se s ní ve jménu Ježíše pomodlil a jel domů.

Pokračoval jsem ji navštěvovat a při každé návštěvě jsme se spolu modlili, dokud i ona neprožila znovuzrození a nestala se křesťankou.

V té době jsem měl možnost navštěvovat jejího muže ve vězení. Vyprávěl jsem mu o všem, co se stalo jeho ženě. Začal o tom přemýšlet. Při každé návštěvě jsem s ním krátce mluvil o Bibli a společně jsme se modlili, než jsem odešel.

Přes tato setkání jsem se seznámil i s ředitelem věznice. Nakonec jsme se stali dobrými přáteli. Když jsem jednoho dne znovu přišel do vězení, řekl mi, že se s kovářem něco stalo, co nikdo nedokázal pochopit. Díky mým návštěvám se z něj stal svatý člověk, ne jako muslim, ale jako křesťan. Žil jako křesťan a byl dobrým příkladem pro své spoluvězně. Když jsem přišel ke kováři, našel jsem šťastného a mírem naplněného bratra. Za to jsme na kolenou poděkovali Pánu.

Po nějaké době se kovář vrátil domů a s nadšením pracoval ve své kovárně. To mě překvapilo. Když jsem po čase navštívil ředitele věznice, zeptal jsem se, proč byl ten kovář propuštěn z trestu. Odpověděl: „Protože jsem sám viděl, jak se změnil jeho život, a díky jeho dobrému chování jsem uvěřil, že už nebude krást. Proto jsem za něj dal záruku, získal jeho propuštění a s požehnáním ho poslal domů.“

A protože byl všem tak dobrým příkladem, obrátili se k Pánu i jeho bratr se synem.“

Když bratr K. skončil své vyprávění, vzpomněl jsem si na rozhovor s Muhammedinem Efendim ve Varně, který mi řekl: „My muslimové bychom velmi rádi viděli Ježíše, a ne takzvané křesťany a jejich misionáře.“

Jak jsem již zmínil, v Voivodově jsme měli dobrá shromáždění. Jedno nedělní odpoledne, když jsem skončil kázání, uviděl jsem v rohu mladého Turka, který se zeptal: „Mohu něco říci?“ Přišel dopředu a řekl shromáždění:

„Minulý týden jsem chodil téměř na každé shromáždění.

Po tom, co jsem tolik slyšel o Ježíši, Spasiteli hříšníků, se mi ukázal v modlitbě. A tehdy mi ukázal všechny mé hříchy. Velmi jsem se polekal a v zoufalství prosil o milost a odpuštění svých hříchů. A Ježíš mi vše odpustil. Ale také mi přikázal, abych všechno vyprávěl, kde jsem jednal nesprávně s lidmi, a znovu to s nimi urovnal, pokud budu moci. A to teď chci udělat.“

Ukázal na jednoho posluchače, vedle kterého bydlel, a řekl: „Tobě jsem kradl zeleninu.“ Jinému pak řekl: „Tobě jsem kradl slepice,“ a tak dále. Nakonec vysvětlil: „Pokud to bude možné, pokusím se všechno vrátit. Ale prosím vás, odpusťte mi.“

Všichni, na které se obrátil, byli Božími dětmi. Radostně mu odpustili a dodali: „Nemusíš nám nic vracet, protože i my žijeme z Boží milosti, kterou každý den potřebujeme skrze Ježíše Krista.“

Poté, co mnozí vyjádřili svou radost v modlitbě chvály a díků, shromáždění skončilo.

Jednou mě jeden bratr-baptista pozval do Lomu, kde měl sbor složený pouze z tureckých Romů. Vypravil jsem se do Lomu parníkem a přivítal mě velmi vitální a inteligentní mladík se svou ženou. Oba hovořili docela dobře německy, protože oba byli v Německu. Další vzdělání získali na Spurgeonově koleji v Anglii a byli také členy Světové baptistické unie. Ještě téhož večera jsem měl mluvit v jeho sboru, na což už bylo všechno připraveno. Po večeři jsme se vydali na shromáždění za město.

Když jsme tam dorazili těsně před západem slunce, viděli jsme obyvatele vesnice, jak sedí uprostřed ulice u svých ohňů. Každá rodina si připravovala večeři pro svůj dům. Pozvali nás, abychom s nimi povečeřeli, což jsme s díky odmítli, protože jsme už byli sytí. Ale u jedné skupiny jsme se zastavili. Už dojedli, ale stále seděli u ohně a kouřili své dlouhé dýmky. Také nás pozvali k večeři, což jsme také odmítli.

Mezi nimi seděla stará žena s dýmkou. Obrátila se k nám a zeptala: „Může stará devadesátiletá žena také ještě přijít do nebe?“ Bratr mi musel tuto otázku přeložit, protože jsem jí nerozuměl. Naše odpověď zněla: „Ano, pokud přijmete Pána Ježíše jako svého Spasitele, budete šťastná a přijdete k Němu do nebe.“

To ji velmi překvapilo a znovu se zeptala: „A mohu pak také chodit na shromáždění?“

Můj kolega odpověděl: „Ano, můžeš také chodit na shromáždění.“

V tom okamžiku jsem uslyšel zvláštní zvuk, jako by zvon, ale zdálo se, že to bylo něco jiného. Můj kolega se usmál a řekl: „Musíme jít, už zvoní.“

Brzy jsme stáli před jedním větším domem. Na sloupu visel dvoumetrový kus kolejnice. Jeden mladý muž do ní dřevěnou palicí udeřil, což vydalo ten zvláštní zvuk. „To je náš zvon, hodiny nemáme,“ vysvětlil kazatel.

V domě již sedělo mnoho Cikánů, někteří na lavicích, jiní na zemi, a čekali na nás. Na horním konci místnosti bylo něco jako kazatelna se dvěma židlemi. Vedle ní stála harmonium, za nímž seděl Cikán a velmi dobře hrál písně z baptistického zpěvníku.

Když se místnost naplnila, kazatel oznámil píseň. Všichni otevřeli své zpěvníky a zpívali tento chvalozpěv ve svém jazyce. K modlitbě povstali a sundali si čepice. Poté si opět sedli a nasadili čepice. Kazatel přečetl úryvek z Nového zákona, řekl několik slov a předal slovo mně. Mluvil jsem německy a on překládal.

Náhle se u vchodových dveří mezi posluchači ozval hluk. Na zemi tam seděla stará Cikánka, mávala kolem sebe dýmkou a křičela: „Ti kluci mi stále překážejí! Takto nemohu slyšet, co se říká. A já také chci slyšet evangelium, protože také chci do nebe.“

Přestal jsem mluvit. Kazatel prošel řadami, popadl kluky jednoho po druhém a vyvedl je ven na ulici. Potom zavřel dveře, vrátil se a já pokračoval.

Když jsem skončil, vyzval jsem všechny Cikány, aby se modlili nahlas, pokud k tomu cítí vedení Duchem svatým. Všichni opět povstali a sundali si čepice. Mnozí se modlili a já si všiml, jak vážně to brali a jak hluboce byli zasaženi. Kazatel pak uzavřel shromáždění. Zazpívali jsme ještě jednu píseň a všichni tiše odešli domů.

Následující ráno mě přišel navštívit metodistický kazatel, aby se se mnou seznámil. Byl to Bulhar, ale mluvil plynně rusky. Říká se, že Bulhaři pocházejí z oblasti Volhy, a proto jsou tyto dva jazyky tak podobné. Jejich předkové se kdysi nazývali Volgari. Jejich hlavním náboženstvím je řeckokatolická víra, podobně jako u Rusů.

Jak se můj návštěvník dostal k metodismu, nevím. Ale bezpochyby byl pravým křesťanem. Poznal jsem to podle mnoha otázek, které mi kladl. Na konci našeho rozhovoru byl spokojený a pozval mě, abych následující večer promluvil v jeho kostele. Souhlasil jsem.

Když jsme následujícího dne s bratrem kazatelem procházeli ulicemi města, viděli jsme na rozích ulic, domech a dveřích obchodů plakáty s oznámením, že následující večer bude v metodistické kapli mluvit misionář z Turkestánu. Všechny obyvatele srdečně zvali, aby si poslechli tohoto muže, který přijel z takové dálky. Další večer jsme se přiblížili ke kapli a viděli mnoho lidí, kteří tam spěchali, a celé místo bylo plné. Po úvodních slovech kazatele a několika písních zpívaných sborem jsem měl promluvit já. Na konci večera jsem musel slíbit, že budu mluvit ještě dva večery, s čímž jsem souhlasil. A sál byl po celou dobu plný. Jaký dopad měly mé kázání, nevím; to nejlépe ví můj Učitel. Pro mě po každém zvěstování zůstávalo jediné, to, co je napsáno v Izajáši 55, 11: „Mé slovo se ke mně nevrátí prázdné, ale vykoná, co se mi líbí.“

Po mém působení v Lomu mě oba kazatelé doprovodili na parník, který mě odvezl zpět do Ruse. Odtud jsem ještě jednou jel do Razgradu, kde jsem několik týdnů prakticky pomáhal bratřím H. a G. a vysvětlil jim, jak nejlépe oslovit Turky a získat jejich důvěru.

Poté jsem se s nimi rozloučil a vydal se na cestu zpět. Naše srdce byla naplněna chválou Pánu, který nás tak požehnal ve společném společenství během těch uplynulých měsíců. Poté jsem se opět vrátil do Ruse a zůstal tam ještě deset dní u manželů H.

Během těchto dní mě jednou bratr H. doprovodil k dervišům ve městě. Dervišové patří k muslimské organizaci mužů, kteří vedou téměř asketický způsob života a opravdu hledají pravdu. A protože jsem mluvil uzbeckým jazykem, který je vysoce uctívaný mezi Osmany, vůdce dervišů mě přijal s velkou úctou a několikrát jsem musel mluvit v jejich mešitě. To není nic zanedbatelného, neboť velmi dobře znali Korán.

Tady musím něco dodat. Když se Kemal Paša stal prezidentem Turecka a zavedl v zemi některé evropské tradice, které muslimové odmítli, nařídil dokonce přeložit Korán do turečtiny. Obecně je Korán napsán v arabštině a Mohamed přísně zakázal jeho překlad do jiných jazyků. Proto Kemalovo chování velmi pobouřilo muslimské duchovenstvo, muftíje a chalífy (jakýsi druh muslimských duchovních) a vyvolalo povstání v Konstantinopoli.

Zakázané ovoce je však sladké! A tak si mnoho lidí mohlo přečíst Korán. Díky tomu islám ztratil mnoho ze svého fanatismu. Na druhé straně to otevřelo srdce Turků k evangeliu Ježíše Krista. Bůh tak někdy používá politické události k tomu, aby otevřel dveře pro své Slovo.

Jeden vážný, zvláště vzdělaný derviš uvěřil v Ježíše Krista. Po nějaké době projevil přání být pokřtěn ve jménu Ježíše. Zjistil jsem však, že si vůbec neuvědomuje svou hříšnost. Ačkoli Korán svědčí o Ježíši, který se zázračně narodil z Marie, žil bez hříchu, zemřel, byl vzkříšen Bohem a vystoupil na nebe, Korán o kříži a jeho významu nic neříká.

Musel jsem tohoto poctivého derviše upozornit na to, že Pán Ježíš přišel jen pro hříšníky, že kvůli nim šel na kříž a zemřel, aby je zachránil od jejich hříchů. Ukázal jsem mu v Injilu (evangeliu) v jeho jazyce mnoho míst, která tento fakt objasňují. Dlouho nad tím přemýšlel. Když jsem po několika dnech přijal jeho pozvání a opět byl v jeho domě, řekl: „Co mám dělat? Opravdu jsem o tom přemýšlel. Ale zjistil jsem, že jsem nikdy nehřešil.“ Pak vážně dodal: „Musím ukrást koně nebo udělat něco špatného, abych se stal hříšníkem?“

Ukázal jsem mu 1. Jan 1:6, kde je napsáno, že Bůh je světlo. A dodal jsem, že když se podívá na sebe ve světle Božím, měl by si uvědomit, že je ztraceným hříšníkem, aniž by musel něco ukrást nebo provést. Zdálo se však, že jeho duše zůstává v temnotě, i když jsem se ho snažil osvětlit. Nakonec jsem ho svěřil Pánu a prosil Ho, aby tohoto upřímného, pravdy hledajícího člověka neopustil.

V té době už byl září a musel jsem odjet. Bratři H. a G. mě doprovodili z Razgradu do Ruse, kde jsem se rozloučil s manželi H. Všichni mě ještě doprovodili k parníku, který mě odvezl do Orjahova. Tam se se mnou rozloučil bratr K., a přes Lom, Bělehrad, Budapešť a Bratislavu jsem se opět dostal do Vídně, což trvalo čtyři dny. Tam mě s radostí přivítali bratři. Musel jsem tam zůstat ještě několik dní, protože jsem nemohl odmítnout mluvit na některých večerních shromážděních. Byly to požehnané večery. Přes den jsme navštěvovali věřící v jejich domovech.

Na závěr bych rád zmínil dvě věci. Zaprvé: když jsem na jaře odjel do Bulharska, měl jsem díky Boží milosti v kapse dost peněz. Cítil jsem se jako král. A když jsem na podzim odjížděl, mohl jsem misionářům zanechat několik set marek.

Vše, co jsme společně prožili, naplňovalo naše srdce chválou a vděčností, a především proto, že se nám podařilo najít společný jazyk s bratry z církevní misie. Všichni jsme si říkali, že Kristus nepřišel, aby zakládal různá náboženská směry, ale jak sám řekl, „spasit hříšníky,“ aby „všichni byli jedno“.

Dále je třeba poznamenat, že naši misionáři zůstali až do začátku války v roce 1939 nedotčeni a mohli pracovat velmi požehnaně. Ihned po začátku války byli všichni misionáři z Bulharska odvoláni. Ale podařilo se jim předat svou práci českým, bulharským, tureckým a romským bratřím. Dnes nikdo přesně neví, jak to vypadá s Božími dětmi v těchto zemích!

Z Vídně jsem pokračoval přes Heidelberg do Homburgu, kde mě opět přivítali manželé H. Poté, co jsem několik večerů vyprávěl o všem, co jsem prožil, jsem se vydal do Wiedenestu, kde mě čekalo obzvlášť srdečné přijetí od manželů Varisových a mnoha dalších bratří a sester. Přirozeně i zde jsem několik večerů vyprávěl o svém cestování. Potom jsem se vydal do Nizozemí, kde jsem se opět usadil v bytě u manželů A.

V Arnhemu bylo kvetoucí společenství svobodných křesťanů, které bylo v Nizozemí poměrně časté. Tam jsem měl různé služby. Často mě také zvali církevní společnosti, abych vyprávěl o svém životě v Rusku a na misi.

Protože jsem tehdy ještě slabě ovládal nizozemštinu, vždy jsem potřeboval překladatele. A když jsem dostal pozvání mluvit v jednom velkém kostele, byl mým překladatelem pastor tohoto kostela, pan L. de L.

Než ale přejdu dál, dovolte mi krátkou odbočku. Kdekoli jsem po roce 1925 mluvil, nikdy jsem nevystupoval jako teolog, ale vždy jen jako svědek Ježíše Krista nebo misionář. A to s ještě větším přesvědčením, když jsem i po své cestě po evropských zemích potkal mnoho „křesťanů“, často velmi zbožných „pohanů“, kteří neměli vůbec žádné povědomí o duchovním znovuzrození skrze Ducha svatého do nového stvoření, jak je psáno v Janovi 1:12-13. Lidé se často spokojí s dobrým morálním chováním bez Ducha Božího. Humanistické chování podporuje ušlechtilý charakter, a k tomu není potřeba Pán Ježíš Kristus, i když jméno Ježíš nebo Kristus je často používáno. Pastor církve v A. oznámil lidem, že bude mluvit ruský misionář. To je velmi zajímalo, protože chtěli vědět více o Rusku. To jsem přesně věděl. Vždy jsem však využil příležitosti osobně svědčit o svém Bohu a Spasiteli, který se mi tolikrát zázračně zjevil, dokonce mě zachránil před smrtí u bolševiků v Rusku. Tak jsem měl stále možnost obracet pozornost svých posluchačů na životní společenství s Bohem, které ve mně vzniklo díky mému znovuzrození skrze Ducha svatého. Posílen svědectvím Ducha svatého ve mně, mohl jsem potvrdit Římanům 8:16, že už jsem Boží dítě, a nejen „doufám“, jak se všude učí, že se jím jednou stanu.

Můj překladatel velmi dobře ovládal němčinu. Proto překládal velmi výstižně, zvláště když jsem se snažil mluvit od srdce k srdci, ze svého života pro život. Tento druh křesťanského života byl zjevně nový pro posluchače, což bylo patrné z jejich napjaté pozornosti. Pastor neudělal žádné další poznámky a byl cizí mému svědectví.

O několik týdnů později jsem dostal pozvání od reformovaného pastora ve stejné oblasti a vzal jsem si s sebou stejného překladatele jako poprvé. Návštěva kostela byla i tentokrát velmi dobrá, stejně jako přijetí slova. Po nějaké době mě pozvala církev Darbistů; a opět jsem měl stejného překladatele.

Tato trojnásobná spolupráce vedla k tomu, že pan L. de L. sám přišel k pokání a obrácení. Nebyl ženatý a často mě zval, abych ho navštívil v Arnhemu. Chtěl více studovat Písmo. Po dvou letech mě požádal, abych mu udělil křest na základě Římanům 6:4. Duch svatý ho sám přivedl k této pravdě skrze Marka 16:16. Když se to dozvěděli, vyvolalo to velké překvapení. Mnozí z jeho církve tomu nechtěli věřit a říkali: „Musíme to vidět na vlastní oči, abychom uvěřili.“

Když nastal den křtu, pan L. de L. pozval všechny obyvatele této oblasti. Měli přijít a vidět, jak bude pokřtěn. Ve stanovený čas jsme vstoupili do velkého sálu shromáždění. Po mém krátkém úvodu řekl křtěnec: „Vážení obyvatelé A., vím, že mého starého přítele, otce Jantzena, obviňují z toho, že mě přiměl ke křtu. To není pravda. Nejprve mě na to upozornil Duch svatý a také to, co říká Pán Ježíš v evangeliu podle Marka: ‚Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen.‘ Toto slovo mi otevřelo oči a já jsem poznal, že mé křestní křtiny tomu neodpovídají. Moji rodiče mi řekli, že jsem byl pokřtěn, ale co jsem v dětství o tom chápal? Odtud nyní mé rozhodnutí přijmout křest.“

Po křtu, když se převlékal, jsme my ostatní zpívali, dokud se nevrátil. Radostně řekl: „Otec Jantzen říká, že po tak vážném aktu je zvyklý spolu s Božími dětmi slavit s chválou a vděčností svaté lámání chleba. Proto zvu všechny Boží děti, které jsou v tomto sále, aby šly do mého bytu a zúčastnily se večeře.“ A my jsme šli do jeho bytu. S námi šlo ještě deset lidí.

Kvůli tak nečekanému kroku tento drahý bratr zažil mnoho pronásledování ze strany oficiální církve a dalších lidí. Všechno to však snášel s opravdovou láskou a trpělivostí, což postupně přineslo dobré ovoce.

Jeho rozhodná činnost a láska a přívětivost, kterou projevoval všem, vedly k tomu, že se mnoha lidem otevřely oči. Během následujících dvou let ho následovalo dalších 35 lidí. Pán tak požehnal věrné svědectví tohoto bratra, že dnes je v A. svobodná obec s více než stovkou členů. Totéž se opakovalo o několik let později v rodišti L. de L., kde je dnes také obec se šedesáti pokřtěnými členy.

V té době jsme s bratrem Warsem podnikli okružní cestu po celé Německu a Rakousku až do Innsbrucku v Tyrolsku, abychom navštívili mnoho svobodných obcí ve městech a vesnicích.

Večer, a často i ve dne, se všude konala shromáždění, kde jsme mohli vidět Boží slávu a účinnou moc Jeho Ducha. V roce 1930 jsem na pozvání odjel do Bitenbergu ve Švýcarsku, kde se měla konat světová konference svobodných Božích dětí. Ukázalo se, že tam byli zástupci z 21 zemí. Mezi nimi byli černoši z Afriky, Indové, Arabové, Číňané, Indonésané, Portugalci, Italové, Španělé, Francouzi, Bulhaři, Rumuni, Jugoslávci, Češi, Turci, Poláci, Angličané, Brazilci, Němci, Američané, Baltové a já, jediný zástupce Ruska.

Jedním z hlavních témat pro tyto svobodné Boží děti bylo: „Kde a jak našli svého Pána a Spasitele Ježíše Krista.“

Tato konference trvala celé dva týdny, protože každé svědectví bylo přeloženo do všech jazyků, což samozřejmě vyžadovalo čas. Každý den začínal modlitební hodinou v 8:00 ráno. Poté až do 11:30 probíhala svědectví. Obědvali jsme všichni u jednoho stolu v nedalekém hotelu. Po obědě jsme se scházeli od 15:00 do 18:00 a večer od 19:30 do 22:00. Většina těchto svědectví byla velmi dojemná a Pán nám tím stále více rostl. Bylo vidět, jak každého svým způsobem, ve své zemi, různými cestami, v božské trpělivosti a lásce často čekal roky, než tu ztracenou duši přivedl od sebepoznání k poznání Boha. A když skrze Jeho milost nalezli pokoj, nemohli jinak než svědčit o Něm potichu i otevřeně.

Tyto dva týdny byly pro nás velkým požehnáním. Na závěr bylo všeobecně vyjádřeno přání, že po tom, co nás Pán tak sjednotil, společně slavit večeři Páně. Měl jsem být ten, kdo to povede. Před tolika lidmi, většinou těmi, které jsem nikdy neviděl, jsem přečetl 1. Korintským 11:23-29. Po několika slovech o významu večeře a zmínce o zkoumání sebe sama jsem rozlomil chléb. Kvůli velkému počtu účastníků trvalo rozdělování chleba dlouho. Poté jsem ještě přečetl 1. Korintským 10:15-17, poděkoval za víno a rozdal kalichy.

Po večeři se všichni modlili po řadách, každý ve svém jazyce. Takové večeře jsem se ještě nikdy neúčastnil. Na konci dne stále opakovali: „Byl to kousek nebe na zemi, bez rozdělení na jazyky, protože všichni jsme byli sjednoceni v Jeho Duchu!“ A tím jsme se rozloučili.

Poté jsem ještě podnikl cestu přes Švédsko a navštívil kromě svobodných obcí také několik dalších, například mennonitských, a nakonec Biblickou školu v Lausanne, kterou vedl anglický bratr Eol, můj dlouholetý a velmi blízký přítel. Na jeho žádost jsem zde zůstal ještě několik dní a měl možnost svědčit u metodistů a darbistů v této oblasti.

Z Lausanne jsem se vydal přes Bern a Basilej do Wiedenestu, kde mě čekalo pozvání od pastora von Bodelschwingha do Betelu u Bielefeldu na mezidenominační muslimsko-misijní konferenci. Stejné pozvání obdrželi i bratři Warns a Boun. Bratr Boun působil před první světovou válkou na jihu Ruska, kde pracoval v mennonitských komunitách. Jelikož studoval homeopatii, pracoval také v tomto oboru. Až do roku 1914 to bylo možné, ale později byl internován na Sibiři. Po válce ho propustili a mohl opět pracovat, dokud ho bolševici nepřinutili vrátit se do Německa.

Bratr Boun také kdysi chtěl pracovat mezi muslimy. Ale studium uzbeckého jazyka se pro něj stalo nepřekonatelnou překážkou. Ani on, ani bratr Tilman nebyli schopni připravit přednášku nebo kázání, ačkoliv dokázali s muslimy trochu hovořit. Proto oba více pracovali mezi mennonity a dalšími německými osadníky. Přesto bratr Boun nasbíral jisté zkušenosti s misijní činností mezi muslimy a získal tak představu o této práci.

Na konferenci se sešlo několik stovek účastníků. Byli tam profesoři a ředitelé různých německých církevních misijních společností a další, kteří měli s touto problematikou něco společného, a všichni jsme se s nimi seznámili. Po zpěvu a modlitbě konferenci zahájil jeden doktor a profesor teologie. Vysvětlil cíl tohoto setkání, a poté byly předneseny mnohé přednášky ve velmi učeném stylu, včetně citací z první súry Koránu. My, prostí misionáři, jsme se na sebe usmívali, protože německý přízvuk arabské citace zněl docela komicky.

Praktickým misionářům, jako jsme byli my, byl duch konference cizí. A mně, právě přicestovanému z Bitenbergu, kde jsem byl na 'Táboru' s množstvím Božích dětí různých národností, byl tento rozdíl zvláště zřejmý.

Zdá se, že druhý den odpoledne na konferenci vystoupil jeden pán a oznámil, že během jednoho roku se v bývalých německých koloniích v Africe několik tisíc muslimů obrátilo ke křesťanství. Když jsem to uslyšel, zahřálo mě to u srdce. Zvedl jsem ruku a byl jsem hned vyzván: „Pane misionáři Jantzen, který jste mnoho let pracoval mezi muslimy v Turkestánu.“ Bratr Warns, který si všiml mého vnitřního neklidu, mi později přiznal, že se za mě celou dobu modlil. Vyšel jsem na pódium a představil se. Pak jsem vyprávěl, jak jsem před 14 lety přišel do Turkestánu a osm let studoval místní jazyky a Korán. Samozřejmě jsem se také učil stejně důležitý šarí’a. Každý student musel nejprve zvládnout eptiyerk (vyznání víry) a pět modliteb, které se měly pronášet pouze v arabštině. Učení mi šlo snadno a dokázal jsem napodobit přízvuk učitelů. Na důkaz toho jsem přednesl „vyznání víry“ a první súru Koránu.

Poté jsem se obrátil na pana profesora nebo doktora z Afriky a požádal ho, aby podrobněji popsal hromadné obrácení muslimů na křesťanství, protože mě toto tvrzení velmi překvapilo. Za 43 let života v Turkestánu jsem muslimy dobře poznal. Dovolil jsem si tvrdit, že ti muslimové v Africe nikdy nebyli skutečnými muslimy.

Na to pan doktor namítl: „Souhlasím, muslimové ve Střední Asii a Turkestánu jsou inteligentnější než černoši v Africe, kteří donedávna žili v džunglích. Arabští obchodníci jim nabídli krásné, barevné muslimské bavlněné oděvy, pokud by se stali muslimy. A tak černoši souhlasili. Když přišli Němci, černoši zjistili, že německé oblečení je mnohem krásnější a spolehlivější. Masové obrácení tedy velmi ovlivnila touha po německém oblečení.“

Na to jsem mohl odpovědět pouze: „To znamená, že černoši byli ve skutečnosti přivedeni ne ke Kristu, ale k německému oblečení. Udělali jste z nich Němce, a nic víc.“

Poté jsem vyprávěl o jednotlivých obráceních mých muslimských bratří v Turkestánu, kde někteří pro svou víru zemřeli mučednickou smrtí. Zůstali věrní až do konce, protože zažili Krista jako svého osobního Spasitele ve svém srdci. Pak jsem se posadil.

Výsledkem bylo, že byli všichni misionáři pozváni, aby obdobně svědčili o své práci. To nakonec vedlo k tomu, že byl na večer vyhlášen čas modliteb za práci v muslimském světě. Na tuto modlitbu přišlo asi sto účastníků konference, ale profesorů a doktorů tam nebylo. A následující den už nebyli vidět. Během oběda mi bratr Warns řekl: „Bratře Jantzene, zkazil jsi celou hru.“

„Ano,“ souhlasil jsem, „v tomto případě to tak je. Ale vůbec toho nelituji, protože si myslím, že jméno Ježíše nám nebylo dáno k tomu, abychom si s ním hráli nebo ho používali pro národní nebo politické účely.“

Po skončení konference jsme tři misionáři zůstali v Betelu ještě dva dny a pastor von Bodelschwingh nám ukázal celý areál. Skládá se ze stovky domů, dílen a továren, kde pracují nemocní epilepsií – muži i ženy, mladí i staří. V jedné části vyráběli krásné hliníkové nádobí, v jiné tkali látky. Byla tam obuvnická dílna, truhlářská dílna, kovárna atd. V jedné místnosti jsme uviděli staršího muže kolem padesáti let, hodináře. Seděl u stolu a opravoval hodiny a opakoval: „Vím, že nejsem jako ostatní lidé. Ale jedno vám povím, hodiny – pokud vás Pavel (tak nazýval sám sebe) vezme do rukou, budete správně fungovat.“

Potom se k nám obrátil a řekl: „Pánové, Pavel (plácnul se přitom do čela) není úplně v pořádku, ale hodiny budou v pořádku.“ Náš průvodce nám sdělil, že Pavel zde pracuje mnoho let a velmi dobře opravuje všechny hodiny, které mu přinesou.

Viděli jsme v tomto zařízení mnoho dobrého, ale také hodně utrpení. Byly tam domy, kam návštěvníci nesměli vstoupit. Když jsme kolem procházeli, slyšeli jsme nepřirozené výkřiky a řev, až nám naskakovala husí kůže. Tam byli úplně šílení.

Opustili jsme toto místo a rozloučili se. Já jsem se vrátil zpět do Holandska, kde mě čekala má práce a mnoho pozvání.

Nyní se musím vrátit o pár let zpět. Myslím, že to bylo v roce 1928, kdy jsem byl pozván jedním dominee z reformované církve. Odjel jsem tam v neděli a kázal v přeplněném kostele. Přenocoval jsem u svých přátel.

Tam mě zastihla prosba jedné dámy, abych k ní přišel na šálek čaje. Její manžel, učitel cizích jazyků, a ona sama chtěli se mnou o mnohém hovořit. Přijal jsem pozvání, ale když jsem dorazil, byla doma jen ona. Představila se jako paní de V. a s radostí mi vyprávěla, že večer byla v kostele a slyšela mé kázání. To ji přivedlo k přemýšlení a téměř k zoufalství. Prosila Boha o milost a odpuštění, ale hodiny čekala a nic nepřicházelo, až se nakonec její manžel začal obávat spolu s ní. Nakonec oba padli na kolena a prosili o milost. A najednou je zaplavilo velké ticho a nepopsatelný klid s plnou jistotou, že všechny jejich hříchy jsou obmyty Krví Ježíše Krista. Od té doby jejich srdce naplňuje mír a toto mi musela sdělit.

Poté mě požádala, abych navštívil jejího otce, kterému je již 62 let a žije ve své vile v O. Má v L. textilní továrnu, kde den a noc pracuje čtyři sta zaměstnanců. Ačkoliv patří ke striktně reformované církvi, celý život hrozně nadává. A teď se bojí smrti.

Vysvětlil jsem jí, že mohu jít za ním, jen pokud mě sám pozve. Paní de V. to chtěla zařídit.

O několik měsíců později jsem obdržel pozvání od mladší sestry paní de V., která mi předala žádost jejího otce: „Otec by se s vámi velmi rád seznámil, protože o vás slyšel mnoho dobrého od pana de V.“

Přijal jsem pozvání. Když jsem dorazil do L., čekala na mě slečna Min P., mladší sestra paní de V. Brzy jsme dorazili k vile. Všiml jsem si, že má společnice začala být nervózní. Nakonec se mě zeptala, jestli mi její sestra něco řekla o jejich otci. Přikývl jsem. Pak řekla váhavě, že si vůbec nedokáže představit, že bych s jejím otcem našel společnou řeč, protože je velmi svérázný člověk. A že mě rozhodně nepřijme tak, jak jsem zvyklý. Uklidnil jsem ji: „Nebojte se, všechno bude v pořádku.“

V tu chvíli jsme dorazili k vile a vstoupili dovnitř. V jedné místnosti, spíše krásném salonu, mě velmi srdečně přivítala vznešená paní domu. Doprovodila mě na prosklenou verandu, kde seděl její otec a četl noviny. Zavolala: „Otče, přišel pan Jantzen.“

„Ó,“ zvolal, „srdečně vítám!“ A své dceři řekl: „Min, běž rychle zpátky a zavři za sebou dveře. Když spolu mluví dva muži, nesmí být žádné ženy nablízku.“

„Ano, otče,“ odpověděla tiše a zmizela.

Měl jsem se posadit, zatímco on klidně pokračoval ve čtení novin. Pak náhle vzhlédl nad novinami a nečekaně řekl: „Přijel jste z Turecka, kde jste byl misionářem?“

„Ne, přijel jsem z Turkestánu.“

„A kde to je?“

„Ještě tisíc kilometrů východně od Turecka.“

„Takže jste viděl mnohem více ze světa než já.“

„Možná.“

„Pane Jantzene, ve skutečnosti mě to nezajímá. Pozval jsem vás z tohoto důvodu: Jmenuji se P., je mi 62 let a brzy budu muset zemřít, jako každý člověk. Jsem striktně reformovaný a pravidelně dvakrát v neděli chodím do kostela. Když se vybírají příspěvky, nikdy nedávám méně než dvě mince za každých sto guldenů. Ale celý život hrozně nadávám a nedokážu nikomu odpustit. A teď mi naši kazatelé říkají, že v tomto stavu se nedostanu do nebe, ale do pekla. Ale tam nechci, je tam příliš horko.“

Vyskočil a vzrušeně pokračoval: „Vlastně nevěřím, že si se mnou poradíte, protože jsem velmi zvláštní člověk. Ale naše dcera de V. o vás tolik mluvila, že jsem si pomyslel: Tento člověk je neutrální a možná je jedním z teologů, kteří lépe než my chápou duchovní věci. Proto se vás nyní ptám: Opravdu skončím kvůli nadávání a neochotě odpouštět v pekle? Ano nebo ne?! Chci vědět, co si myslíte.“

„Pane P., co vám odpovím, nemá žádný význam. Záleží pouze na tom, co o tom říká Bůh ve svém Slově. Vy přece věříte v Boha, ve Jeho Slovo, v Bibli, kterou jistě máte doma.“

„Já, reformovaný, a nemít Bibli?“ Otevřel dveře a zakřičel: „Min, přines Bibli!“

Dcera přinesla nádhernou Bibli, položila ji před něj na stůl a rychle opět odešla. Poté mi posunul Bibli a řekl: „Není to krásná Bible? Každý den před snídaní z ní čtu celé rodině, jak se patří.“

„Ano, je to nádherná Bible,“ řekl jsem a posunul mu ji zpátky, přičemž jsem poznamenal: „Já mám tady svou kapesní Bibli. Teď musíme najít odpověď na váš dotaz.“

„Cha, cha, cha, podívejte se na to! Biblická hodina? A to v obyčejný všední den?“

„Pane P., položil jste mi velmi vážnou otázku, na kterou vám může odpovědět jen Bůh, jak už bylo řečeno. Teď prosím otevřete 6. kapitolu Matouše a přečtěte nahlas verše 12, 14 a 15!“

Přečetl je. Navrhl jsem mu, aby otevřel ještě další místa a přečetl je, a pak jsem řekl: „Toto je odpověď samotného Boha na váš dotaz. Dále ve 2. Korintským 5:19 se říká: ‚Neboť Bůh v Kristu smířil svět se sebou.‘ Ale smířil se jen proto, že Ježíš řekl: ‚Jak odpustíte lidem jejich přestoupení, tak i On odpustí vám.‘“

Začal být velmi neklidný a chodil tam a zpět, zatímco jsem pokračoval: „Pane P., jeden Boží člověk, kterého znám (K. A. Flüge), se věnoval studiu Bible a zkoumal, kolikrát Bůh vyzývá člověka: ‚Přijď!‘ Spočítal to asi na 1900krát, z toho více než tisíckrát – velmi vlídně. Pouze dvakrát Bůh říká: ‚Odejdi!‘ Jednou těm, kdo budou odsouzeni v den soudu, a podruhé těm, kdo zde na zemi byli nesmířliví, to znamená těm, kteří nemohli odpustit.“

Na to muž hlasitě zvolal: „Pak jsem odsouzen! Jsem zatracen, jsem zatracen, jsem zatracen!“

S těmito slovy vběhl do místnosti, kde seděly ženy, a dál křičel ta slova, běhal z jedné místnosti do druhé. Obě ženy seděly a plakaly, až nakonec paní domu řekla: „Ach, pane Jantzene, kdybyste nikdy nepřišel do našeho domu. Můj manžel se zbláznil a ztrácí rozum, jak teď vidíte!“

„Drahá paní, získáte zpět manžela, který už nikdy nebude nadávat. Pracuje na něm Duch svatý a On své dílo dělá dobře.“

Ale ona stále opakovala: „Nevěřím vám.“

Mezitím pán znovu vešel do sálu, kde předtím seděl, a zoufale přede mnou padl na kolena a zvolal: „Ó Bože, smiluj se nade mnou, rouhačem, a odpusť mi mé hříchy pro Ježíše!“ A tak se modlil stále znovu. Já se mezitím v duchu modlil, jak to v takových situacích dělávám. A najednou se to stalo! Pro lidský rozum nepochopitelný zázrak! Muž v hlubokém zoufalství, místo aby stále prosil o odpuštění, začal najednou děkovat: „Ó Bože, Ty nepochopitelný Bože, děkuji Ti, že jsi i mě zachránil skrze Ježíše Krista! A já to nevěděl! Ale teď to vím, Ty jsi mi otevřel oči.“

Takhle se ještě chvíli modlil, pak vstal a posadil se vedle mě. Poté se překvapeně, ale se šťastnou tváří otočil ke mně a řekl: „Kde jsem byl?“ Podíval se z okna a znovu řekl: „Jak je Boží příroda krásná. Nikdy jsem to předtím neviděl.“

Mezitím nastal večer a byli jsme pozváni ke stolu. Všichni jsme seděli u bohatě prostřeného stolu v tichu. Dámy se také uklidnily. Mluvili jsme velmi málo, jen hostitel několikrát zopakoval: „Ó Bože, jak Ti děkovat za tuto nesmírnou milost!“

Následujícího rána jsem brzy slyšel, jak se dveře pod mým pokojem otevřely, a když jsem se podíval ven, uviděl jsem pana P., jak odchází. Pomyslel jsem si: „Zůstaň tam, kde jsi. Co tu budu s těmi dámami dělat sám bez něj?“ Bylo zřejmé, že ke mně nebyly příliš vstřícné.

Zůstal jsem tedy ještě chvíli sám, poté jsem se nasnídal. Krátce poté přišel pan P., bledý, ale klidný. Stručně mě pozdravil, posadil se ke mně a znovu řekl: „Ó Bože, děkuji Ti, že jsem mohl zemřít!“

A nyní vysvětlil: „Pane Jantzene, patnáct let jsem vedl soudní spor proti svému bratrovi, a stál mě tisíce. Nezbytně jsem ho chtěl vyhrát, i když jsem neměl pravdu. Kvůli tomu jsem byl na svého bratra pořád naštvaný. Ale dnes v noci jsem od Boha dostal příkaz jít k němu – bydlí tady blízko – uznat svou vinu, spor ukončit a usmířit se. To jsem nyní splnil. A není to úžasné: po našem usmíření mi bratr řekl, že i on našel Pána a už několik let ví, že je Božím milovaným dítětem. Pak jsme se znovu objali. Ach, jak jsem teď šťastný a jak je mi lehko u srdce!“

Chvíli jsme si ještě povídali, a pak jsem s ním jel do L., asi dvacet minut městskou tramvají. Měl jsem si prohlédnout jeho továrnu. Jezdil tam každý den. Když jsme tam dorazili, přivítal nás jeho syn, vedoucí výroby. Provedl nás po celé továrně. U každého zaměstnance a zaměstnankyně se pan P. zastavil a vyměnil si s nimi několik přátelských slov. Hned jsem si všiml, že toto chování bylo pro majitele zjevně neobvyklé a všechny to udivilo. Bylo však vidět, že se lidem líbí. Dříve mu nikdo nedokázal vyhovět. Vždycky a za každých okolností nadával, ale dnes bylo všechno jinak. Jeho syn si také všiml této změny a s překvapením i odcizením se na mě díval. Nic však neřekl.

Jeho dcera Min byla předsedkyní Svazu dívek křesťanské reformované církve. Zůstával jsem v jejich domě ještě několik dní, protože pan P. chtěl získat další poučení z Božího slova. Všiml jsem si, že slečna Min se stala smířlivější. Viděla velkou změnu, která se stala s jejím otcem, a něco to v ní probudilo. Nakonec mě pozvala, abych jednoho večera promluvil v jejich Svazu. Avšak nadešel čas, abych se rozloučil a sloužil na jiném místě. V následujících letech jsme si však s panem P. stále udržovali kontakt.

Asi tři roky po těchto událostech jsem od něj znovu obdržel pozvání, abych vedl biblickou hodinu. Den po mém příjezdu jsme jeli spolu do jeho továrny v L. V tramvaji jsme seděli proti sobě. Těsně před vystoupením mě pan P. udeřil pěstí do hrudi a řekl: „Pane Jantzene, kousek od místa, kde bydlím, mám dlouholetého obchodního přítele, který má také továrnu tady v L. Třicet let jsme se téměř každé ráno setkávali v tramvaji a vystupovali spolu. Před několika dny mě stejným způsobem udeřil pěstí do hrudi, jako jsem právě teď já vás, a řekl: 'Pane P., co se s vámi stalo? Za poslední roky jste se hodně změnil. Dříve jste byl pořád nervózní a nikdy jste nedokázal sedět v klidu. A vaše oči vždy vypadaly neklidně, ale teď jsou úplně klidné a vypadáte úplně jinak než dříve.'

Nevěděl jsem, co mu hned odpovědět. Ale pak jsem ho taky udeřil pěstí do hrudi a řekl: 'Viděl jsem Pána Ježíše!' S tím jsem utekl a nechal ho stát v úžasu. Ale co jsem jako služebník mohl tomu člověku říct? Ani jsem ho nepochopil. Řekněte mi, pane Jantzene, stává se to takhle? Já sám si neuvědomuji, že bych se tak změnil.“ „Pane P., jestli si svět všimne něčeho, znamená to, že se opravdu něco změnilo.“

Sundal si klobouk a hlasitě zvolal: „Ó, Ty nepochopitelný Bože, jak je to všechno možné?“ – a při tom se rozplakal tak hlasitě, že ostatní cestující se zastavili a udiveně na nás hleděli. Požádal jsem ho proto: „Pojďme rychle, než se kolem nás shromáždí dav.“

Byl tak dojatý, že cestou stále opakoval: „Ó, velký Bože, jak jsi velký ve své lásce a milosti k tak hroznému rouhači, jakým jsem byl po většinu svého života, dokud jsem Tě nepoznal. Jak Ti za to mám poděkovat?“

Když jsem viděl toto nepředstírané setkání s Bohem, byl jsem hluboce dojat, zejména při vzpomínce na zlomenost, kterou jsme spolu prožili.

Díky naprosté proměně tohoto muže, mým opakovaným návštěvám a hodinám biblického studia se jeho manželka se mnou smířila; stejně tak i jeho dcera Min. Pan P. žil ještě více než deset let.

Ve své osobité jednoduchosti se stále modlil za svých pět synů a dcer, kteří – kromě Min – byli všichni ženatí.

Jeden ze synů, Jan, se zachoval jako marnotratný syn z evangelia. Od otce dostal svůj podíl, odešel do Ameriky a tam zmizel. Jeho rodiče a bratři ho s velkým úsilím hledali, ale marně! Tento Jan ležel otci zvláště na srdci.

Tři dny před jeho smrtí jsem pana P. ještě jednou navštívil. Stěžoval si, že Jan se neozval už osm let. Znovu se modlil: „Ó, všemohoucí Bože, přiveď Jana domů ještě před mou smrtí!“

Večer jsem odjel domů. A hned po mém odjezdu, jak mi bylo později řečeno, Jan vstoupil do otcova pokoje a pozdravil ho. Otec ho zcela klidně přivítal a řekl: „Tak, Jane, přece jsi nakonec přišel. Věděl jsem, že přijdeš, protože ti musím říct, že jsem našel Pána Ježíše Krista. A teď mohu k Němu v klidu odejít. Jane, odpusť mi to, co bylo mezi námi špatné.“

„Otče, právě proto jsem přijel z Ameriky. Chtěl jsem vám, rodičům, bratrům a sestrám říct, že jsem tam našel Pána Ježíše. Odpusťte mi všechno neštěstí, které jsem vám způsobil.“

Dvě noci ještě Jan seděl u otcově posteli, což ostatní děti dělaly už dva týdny, a pak otec pokojně a v naprostém míru usnul. Bylo mi to sděleno telefonicky a zúčastnil jsem se pohřbu.

Poté jsem zůstal několik dní v domě a tak jsem se seznámil s Janem. Vyprávěl mi, jak otec jednoduše mluvil s Bohem a při tom vždy děkoval a modlil se za všechny své děti a vnoučata, stejně jako za „toho starého Rusa“, kterého mu Pán postavil do cesty a který v té strašné zemi ztratil všech svých šest ženatých dětí a vnoučat, které tolik miluje a proto velmi trpí…

Asi dva roky po této události se i manželka pana P. obrátila a stala se velmi pokornou. Prožila ještě několik let šťastně se svou rodinou a odešla v pokoji.

Nejmladší syn chtěl, jak mi řekl, ještě okusit všechny radosti světa. Byl ženatý. O několik let později za mnou nečekaně přijel autem. Se zářivýma očima vstoupil do mého bytu a řekl: „Otče Jantzene, teď jsem také našel Pána. Musel jsem vám to ihned sdělit, protože jste se o mě tolik snažil. Tady už nemám co dělat, a hned zase jedu domů.“

Společně jsme poděkovali Pánu, a poté co vypil šálek čaje, radostně odjel sto kilometrů domů.

Čas od času mě navštěvovala slečna Min s bratrem A. Stále zůstávali v reformované církvi, ale A. se tam necítil doma. Řekl jsem jim:

„Moji milí, Pán Ježíš nás zachránil, ne církev. A sám Pán Ježíš nebyl církevní. Církve založili později lidé po svém. Proto existuje tolik směrů a rozdělení. Jeden básník řekl: 'Hledej Ježíše a Jeho světlo, nic jiného ti nepomůže.'“

V průběhu let jsem navštívil i sousední země. V S., kde pracoval bratr K., jsem byl očekáván dvakrát ročně. Časem zde vznikly čtyři svobodné církevní obce. Mnohokrát jsem cestoval do Rakouska a Švýcarska a mohl jsem se účastnit mnoha mezinárodních konferencí, především ve Wiedenestu. V roce 1935 jsem obdržel pozvání na misionářskou konferenci v Nizozemí. Když jsem dorazil do této malé obce S., uviděl jsem, že zde kdysi stál zámek, který byl přestavěn pro účely konference. Vedoucí dominee mě velmi přátelsky přivítal a nabídl mi jeden z několika set pokojů.

Když jsem následující ráno vstoupil do velkého konferenčního sálu, spatřil jsem již shromážděné čtyři stovky dominee a kolem dvou set studentů teologie. Sál byl tak velký, že by se tam vešly ještě další stovky lidí.

Předsedajícím byl jeden dominee reformované církve, který pronesl úvodní slovo. Vysvětlil cíl této konference. Mnozí vedoucí misijních společností z různých církví Holandské Indie (dnešní Indonésie) přijeli s obavami a dotazy ohledně roztříštěnosti církví ve své domovině, která značně komplikuje misijní práci na poli. Každý misionář tam přijíždí (do určité míry) se svou vlastní církví „pod paží“, což vede k tomu, že na misijním poli vzniká tolik různých církví, kolik jich je doma. A tato rozdrobenost opět nahrává katolické církvi v jejím boji proti protestantům. Ti ukazují na misionáře a říkají místním, převážně muslimům: „Pojďte k nám, u nás nejsou žádné spory, sami vidíte, jak to u nich vypadá.“

Poté vystoupili vedoucí misijních společností a všichni mluvili ve stejném duchu. Také dodali, že museli uzavřít mnoho misijních stanic, protože neměli dostatek peněz na udržení misionářů. Katolíci a muslimové by se tomu mohli smát.

Ředitelé, profesoři a další zástupci misijních škol měli další stížnost: „Ale co máme dělat, když církve nepřispívají penězi do misijní pokladny?!“

Jeden z nich otevřeně přiznal, že mají dluh ve výši 125 000 guldenů a nemají představu, kdy a jak jej splatí. Další oznámil dluh ve výši 150 000 guldenů, který také nedokáže pokrýt. A tak jedno hlášení střídalo druhé.

Seděl jsem tiše a přemýšlel: „Proč mě sem vlastně pozvali?“ Já totiž nepatřil k žádné církvi, byl jsem jen tolerovaným cizincem v této zemi. Vedle mě seděl pan M., člen parlamentu, kterého jsem znal z Arnhemu jako pravého křesťana. Také byl členem jednoho z podpůrných výborů založených ministrem S., o kterém se ještě zmíním. Pan M. pracoval 25 let jako vedoucí misionář v Indonésii.

Třetího dne konference zaznělo mé jméno — pseudonym, který jsem v takových situacích používal: „Pane Ivanove, teď jste na řadě. Pozvali jsme vás jako bývalého misionáře mezi muslimy v Turkestánu, v roli neutrálního pozorovatele, protože nepatříte k žádné církvi nebo organizaci. Většina z vás vás zná, protože jste v minulých letech mluvil v mnoha církvích. Kromě toho dobře znáte náš lid. Slyšeli jste všechny debaty, a teď se vás ptáme: co si o tom všem myslíte? Rádi bychom slyšeli váš názor jako zkušeného odborníka na misijní činnost.“

Nemohu popsat svůj tehdejší stav; přede mnou totiž seděli významní teologové a doktoři, církevní autority a také zástupce Jejího Veličenstva královny Vilemíny, baron doktor von A… V duchu jsem vzýval Pána a prosil Ho o moudrost a odvahu. Pak jsem vystoupil na kazatelnu a řekl přibližně toto: „Vážení pánové, protože mě zde mnoho z vás nezná, chtěl bych se nejdříve představit; povědět vám, kdo jsem a odkud jsem přišel. Je to nutné k tomu, abyste správně pochopili mé odpovědi na vaše otázky.“

Poté, co jsem stručně vylíčil svůj životní příběh a své obrácení, s důrazem na znovuzrození podle Jana 3:3 a 1:12-13, jsem řekl:

„Jako Boží dítě, které je skrze Ducha Svatého účastníkem Boží podstaty, jsem byl vyslán Boží láskou mezi muslimské národy, abych prostými slovy, jak říká Pavel v 1. Korintským 2:1-2, hlásal jen Ježíše Krista, ukřižovaného. Šel jsem podle příkazu Pána z Matouše 28:19 a za Jeho náklady. Neměl jsem za sebou žádnou misijní společnost, která by mě financovala.

Tímto způsobem jsem patnáct let působil mezi různými národy Východu — v Turkestánu, na Kavkaze a v Bulharsku. Viděl jsem slávu svého Pána a Mistra Ježíše Krista, jak se skrze moc Ducha Svatého zjevoval některým muslimům a činil z nich nová stvoření. Poté, co ve svém životě prokázali, že pro ně toto dílo bylo vážné, a po společném studiu Písma svatého, přijali podle svého přání křest na základě Římanům 6:4.

Dokud sovětská vláda nezničila všechna tato dobrá počínání, nikdy jsem nezažil finanční potíže, navzdory mnoha cestám. Vždy jsem měl dostatek výtisků evangelií v různých jazycích, které jsem mohl rozdávat. Kromě toho moje rodina nikdy nestrádala. To zde říkám k Boží slávě.

Proto se obracím na vás, studenty a budoucí misionáře, s takovou radou: nejprve se sami musíte stát skutečnými svědky Ježíše Krista a Boží láska se musí podle Římanům 5:5 vlít do vašich srdcí. Jen tehdy můžete na Jeho příkaz vyrazit na tuto práci, na kterou vás povede. Pak vám zajistí vše potřebné. Nespoléhejte na žádnou církev, která, jak jste slyšeli, stejně nemá peníze. Kde by církve měly brát peníze? Opravdové porozumění misii mají jen skutečné Boží děti, a proto mohou darovat. A takových skutečných Božích dětí v církvích není mnoho. Svědčí o tom prázdné misijní pokladny. Ale to není žádné překvapení. Jak to obvykle probíhá? Jakmile se dítě narodí, hned je pokřtěno. Dominee je rád, že může zapsat dalšího člena do církevní knihy. Církev má o jednoho člena víc. A slovo z Marka 16:16 je odloženo stranou, nikdo si ho nevšímá. Když děti dorostou a učí se katechismu, jsou přijaty jako plnohodnotní členové církve, a předpokládá se, že plnohodnotný člen církve je zároveň Božím dítětem. Ale je to tak? Na tuto otázku nám odpovídají prázdné misijní pokladny, pokud už ne každodenní život mnoha členů církve!“

Poté jsem se otočil k dominee před sebou. Mnozí z nich měli rozčilené rudé tváře. Řekl jsem jim:

„Vážení pánové, nikdo zde nemůže zpochybnit pravdu, kterou jsem právě vyřkl. Ale existuje jedno řešení. Pane předsedo, žádal jste mě o radu. Poslouchejte tedy mou radu: všichni se musíme kát a padnout na kolena, volat k Bohu o milost a žít podle Jeho rady a pro Jeho přízeň. Pak bude vše v pořádku.“

Když jsem sestoupil z kazatelny, pomyslel jsem si: „Teď je po mně!“ Nejspíš mě z tohoto sálu vyvedou. Předseda však vyzval mého souseda: „Pane M., člen parlamentu, jste na řadě.“

Pan M. vstal, nejistě udělal několik kroků a pak se otočil a klidným, silným hlasem prohlásil: „Vážení pánové, nemám mnoho co dodat. Těch pár slov mohu říci odsud. Plně se připojuji ke slovům a radě pana Ivanova a podepisuji se pod vše, co řekl. Protože to je pro mě jediná cesta.“ S těmito slovy si sedl. Jak jsem ve svém srdci děkoval Pánu, když jsem se těžkým krokem a s ještě těžším srdcem vracel na své místo. Ale slovo člena parlamentu mělo v této zemi velkou váhu. Předseda poté oslovil dalšího řečníka: „Vaše Excelence, pane barone doktore von A., nyní máte slovo jako zástupce královny Nizozemí.“

Baron vystoupil na kazatelnu a řekl: „Vážení pánové, stojím před vámi jako dlouholetý generální guvernér Holandské Indie a mluvím jménem Jejího Veličenstva, naší královny. Po všem, co jsem zde tyto dny slyšel, bohužel také musím souhlasit s tím, co řekl pan Ivanov: neexistuje jiné východisko. Navíc musím říci to, co je všem známo: vláda je, zejména z teologické strany, obviňována, že nedostatečně podporuje a chrání misionáře.“

Ale řekněte mi sami, co má vláda dělat? Co dělají misionáři, když přijíždějí, každý se svou církví pod paží? Nejprve se každý snaží naučit jazyk daného regionu, kde je misijní stanice, což je samozřejmé. Ale pak místo toho, aby jednali, jak požaduje apoštol Pavel a jak nám právě připomněl pan Ivanov, zapojují se do politických sporů. Se svou učeností učí lidi, jak mají jednat se svými protivníky. Ale rozdíly mezi jednotlivými kmeny jsou často velmi velké a začínají spory, které často končí vraždami a ničením. A my, jako vláda, se musíme starat o klid a pořádek. To zažíváme příliš často.

Pokud mi nyní, vážení pánové, dáte své čestné slovo, že se podobné věci v budoucnu nebudou opakovat, pak vám jako zástupce vlády dávám své čestné slovo, že vláda bude plně chránit své misionáře.“

S těmito slovy opustil kazatelnu. Po jeho projevu nastala dlouhá pauza. Nikdo mě však nevyzval k odchodu, jak jsem se obával. Místo toho ke mně přicházeli mnozí teologové a studenti, obklopili mě a velmi uctivě mi kladli různé otázky. Abych odpověděl na všechny otázky, musel bych zůstat ještě několik dní. Ale druhý den jsem odjel, protože mě čekala další pozvání.

Krátce před začátkem války jsem obdržel pozvání od jednoho profesora z Haagu. Požádal mě, abych svým studentům povyprávěl o Střední Asii, a to o „krajině, obyvatelstvu, tradicích a zvycích“. V určený den jsem dorazil do města a brzy stál před velkou skupinou studentů.

V duchu jsem je vzal s sebou na cestu dlouhou 9 000 kilometrů z Haagu přes Berlín, Moskvu, Samaru, Orenburg až do Taškentu v Turkestánu. Stručně jsem popsal geologické a klimatické podmínky tohoto regionu a použil jsem přitom mapu.

Ukazovátkem jsem upozorňoval na města, řeky a pohoří a vedl své posluchače k místům s mimořádným zájmem, přičemž jsem sdílel různé poznatky o životě a zvycích obyvatel.

V poslední části přednášky jsem se rozhodl přejít k osobnímu svědectví:

„V roce 1905 jsem velmi zvláštním způsobem poznal Pána Ježíše. Ačkoliv jsem byl na první pohled docela spořádaným křesťanem, jako mnozí ve vaší zemi, přišel v mém životě moment, kdy mi Bůh skrze svého Ducha otevřel oči. Uvědomil jsem si, že kvůli svým hříchům jsem byl ztracený člověk v Božích očích. Tehdy jsem padl před Ním na kolena a prosil o milost, aby mi ve jménu Ježíše odpustil mé hříchy. Bůh vyslyšel mou modlitbu a skrze Ducha svatého mi potvrdil, že jsem se stal Božím dítětem. Nyní jsem věděl, že jsem dosud nebyl křesťanem podle Boží vůle. Ale nyní jsem se stal novým člověkem, naplněným láskou Ježíše Krista. A právě tato láska mě vedla k tomu, abych šel k muslimům a přinesl jim evangelium o Ježíši Kristu. Mohl jsem tuto službu vykonávat mnoho let a často jsem viděl Boží slávu, když proměňoval nešťastné lidi ve šťastné. Protože nyní věděli, že jsou Božími dětmi, protože jim to Duch svatý zjevil.“

Když jsem to svým posluchačům vyprávěl, všichni naslouchali velmi pozorně. Zeptal jsem se, zda má někdo z nich toto svědectví, že je Božím dítětem. Ať zvedne prst. Ale nikdo prst nezvedl. V tu chvíli ke mně přistoupil profesor a tiše řekl:

„Pane Jantzen, tady není vhodné takto mluvit. Nejsme v kostele nebo při hodině katechismu. Jsem si však jistý, že zde jsou Boží děti, protože všichni studenti jsou pokřtění a po studiu katechismu přijati za členy církve.“

Na to jsem odpověděl nahlas: „Pánové, pan profesor mi řekl, že tento rozhovor a taková otázka nejsou zde vhodné. Já však stále věřím, že toto je ta nejdůležitější otázka pro každého člověka na zemi. Zde totiž musíme rozhodnout, zda za mě Ježíš Kristus, Boží Syn, zemřel zbytečně, protože neposlouchám Jeho Ducha. Pokud opravdu neposlouchám Jeho hlas, běda mi. Ale pokud jsem poslušný a zcela se Mu odevzdám, dává mi svědectví, že jsem Boží dítě, a zapíše mé jméno do své velké Rodinné knihy.

Mnoho let svého života jsem byl misionářem a vím, že Pán mě brzy povolá. A právě toto vědomí, že už nikdy neuvidím vaše pozorné oči, mě přimělo takto promluvit. Jinak bych neměl klid. Proto vás všechny na závěr prosím, postarejte se o to, aby vám Duch svatý brzy dal svědectví, že jste skutečně Božími dětmi.“

Pan profesor se se mnou rozloučil velmi zdvořile a ohleduplně. Pomyslel jsem si: „Tak, ten tě už nikdy nepozve,“ a jel jsem domů. Ale o rok později jsem od stejného profesora obdržel srdečné pozvání, abych znovu přijel do Haagu a promluvil ke studentům. To mě velmi překvapilo. Přišel jsem před jeho dům, jak mi popsal. Už si mě všiml a otevřel dveře. A jakmile jsem vkročil, nadšeně se rozvyprávěl: „Pane Jantzen, nyní vám rozumím, protože Bůh ke mně promluvil, když po krátké nemoci vzal mou ženu. Tehdy jsem zůstal sám se všemi svými dětmi a nevěděl jsem, co dělat. Ve své beznaději jsem se začal modlit, jak jsem to nikdy předtím nedělal, abych nalezl útěchu a sílu. A tak se Bůh stal mým Otcem.“

Při tomto přiznání mu po tvářích stékaly slzy. Když jsem znovu stál před jeho studenty, mohl jsem mluvit otevřeně a svobodně tak, jak mi to leželo na srdci a jak mi to bylo dáno shůry.

Téma bylo stejné jako loni: „Krajiny a národy Střední Asie.“ Nyní jsem se však zaměřil především na misi a vše, co s ní souvisí. Rozloučil jsem se s přesvědčením, že naše setkání vedl Pán.

Jednou mě pozvali na konferenci teologických studentů, abych s nimi pohovořil o „skutečné teologii“. Stručně shrnuto, zakončil jsem takto: „Vlastně nejsem vzdělaný teolog. Veškeré mé poznání Boha, což znamená teologie, vychází hlavně z mého skutečného modlitebního společenství s Bohem. Ve všech otázkách dostávám od Něho rady podle Jeho vůle. Skrze znovuzrození jsem se stal Božím dítětem. Bůh se stal mým Otcem podle slova z Jana 1:12-13. Proto jsem s Ním neustále spojen a nemusím se modlit za sebe v obvyklém smyslu, ale prostě probírám se svým nebeským Otcem všechny své potřeby a On mi dává rady. Ale takový druh teologie, jak jsem si všiml, je v této zemi znám jen velmi málo lidem. A to mě velmi mrzí. Proto jsem na této konferenci mluvil tak, jak jsem učinil. Vždyť jste ode mě chtěli slyšet pravdu.“

Přednáška vzbudila řadu otázek a já měl možnost na ně odpovídat. Jednou ze studentek byla mladá žena kolem třiceti let, která se mě zeptala: „Můj otec, který je také kazatelem, mě vždy nabádá k modlitbě. Modlím se každý den, jako to dělal Daniel. Třikrát denně jdu do své podkrovní místnosti, otevřu okno a modlím se směrem na východ. Dělám to už mnoho let, ale stále necítím tu jistotu v srdci. Proč to tak je?“

Odpověděl jsem: „Brání vám vaše vlastní spravedlnost. Je velmi pravděpodobné, že svými modlitbami jste ještě Boha nedosáhla. Neboť Bůh je světlo, jak čteme v 1 Jan 1:5. Ten, kdo skutečně předstupuje se svou modlitbou před Boha, uvidí v Jeho světle nejprve sám sebe a odhalí, jak je nespravedlivý, hříšný a špinavý, připravený na věčné zatracení. Takový člověk pokorně prosí Boha o milost a odpuštění. A díky Ježíši Kristu Bůh odpouští hříchy a přijímá ho jako své dítě do své velké rodiny. A daruje mu věčný život, jak je napsáno v Jan 3:16. A tento věčný život je Božím životem, jinak by nebyl věčný.

A tento život má živého Ducha, stejně jako všichni lidé mají svého ducha. Avšak tento Duch je Božím Duchem, Duchem Svatým. A ten si bere takto znovuzrozeného člověka do svého vlastnictví a dává mu svědectví, že je Božím dítětem, díky čemuž se srdce člověka naplní hlubokým mírem a velkou radostí. A pak Svatý Duch vylévá do srdce člověka Boží lásku a on se stává novým stvořením.

Vše, co jsem zde řekl, není teoretická, ale praktická teologie. Je to pravda, kterou jsem sám na sobě prožil. A tento život s Bohem jsem za ta léta misijní práce viděl u mnohých, kteří zažili opravdové obrácení. To je to pravé pojištění na život.“

Na závěr jsem také poukázal na biblické místo v Izajáši 57:15, kde je napsáno: „Bydlím na výsostech a na svatém místě, také však se zkroušenými a pokornými duchem, abych oživil ducha pokorných a oživil srdce zkroušených.“

O týden později jsem obdržel pozvání od otce té dívky, abych promluvil v jeho církvi. Dokonce mě požádal, abych u něj přenocoval. Brzy jsem si všiml, že chtěl především vědět, v čem spočívá pojištění života křesťana. Hodně komunikoval s německými teology a pastory a sám byl starším presbyterem a významnou osobností.

Kostel byl plný lidí. Kázání bylo dobře přijato. Zdálo se, že to bylo tím, že jsem vždy měl sklon mluvit ke svým posluchačům od srdce k srdci, z každodenního života a pro život, bez teologických výrazů či cizích slov. Pod pojmem „ze života“ myslím svůj život s Bohem a zkušenosti, které z něj mám. „Pro život“ znamená, že předávám Boží slovo tak, jak jsem ho sám poznal. Jak mě udělalo svědkem Ježíše Krista, který sám prožil to, co říkal, a proto mluvil jinak než duchovní.

Všechny ty roky to oslovovalo srdce posluchačů, stejně tak to bylo i nyní. Čím déle jsem mluvil, tím pozornější byli posluchači. Proč? Cítili, že s nimi mluví někdo, kdo jim rozumí a soucítí s nimi. Ne jako vysoce vzdělaný teolog, který stojí vysoko nad nimi, takže se ani neodváží položit otázku, a který, ač mluví o Bibli, není z každodenního života posluchačů. Alespoň tak mi to říkali mnozí „farníci“ této země.

Po bohoslužbě jsme ještě dlouho seděli s panem starším presbyterem. Ale otázku o pojištění života už více neotevřel. Následujícího rána se se mnou velmi tiše a zdvořile rozloučil.

Jednou jsem se setkal s jedním duchovním, který se lišil od všech, které jsem dosud poznal. Tento duchovní žil ve velké vesnici, k níž patřil zámek s upraveným statkem. Majitelem zámku byl baron.

Když jsem přijal pozvání tohoto duchovního promluvit v jeho kostele, přivítali mě velmi srdečně. Bylo mu už přes sedmdesát let, ale vypadal jako šedesátiletý. V tomto kostele sloužil už padesát let. Po krátkém rozhovoru mě vzal do kostela, který byl neobyčejně krásný. Poté, co mi vše ukázal, musel jsem vystoupit na kazatelnu. Sedl si na jedno z nejvzdálenějších míst a já měl mluvit. Tak zkoušel můj hlas, dokud nezazněl správně.

Večer byl kostel plný. Shromáždění zpívalo píseň a duchovní přednesl vroucí, vřelé úvodní slovo, jaké jsem nikde jinde neslyšel. A i na posluchačích bylo vidět, že zde vládne jiný duch. S obvyklým tichým povzdechem: „Pane, teď mluv Ty a zachraň svou čest, aby se nešťastní lidé stali šťastnými nyní i navždy!“ jsem vystoupil na kazatelnu. A Duch Svatý udělal svou práci dobře. To jsme poznali následujícího dne.

Druhý den během snídaně řekl duchovní: „Bratře Jantzene, nabízím vám, abyste tu zůstal ještě dva dny a navštívil se mnou členy církve v jejich domovech.“

Souhlasil jsem a tak jsme dva dny od rána do večera byli na návštěvách. Pro mě bylo obzvláště pozoruhodné, jak vřele všichni přijímali tohoto duchovního. Zejména děti, které nás potkaly na ulici, k němu běžely s radostným „dědečku duchovní“ a vrhaly se mu do náruče, přičemž každému dítěti řekl něco laskavého. Pomyslel jsem si: jaká úžasná atmosféra. Něco takového jsem ještě nikde neviděl. V každém domě ho všichni, dospělí i děti, vítali jako „dědečka duchovního“. A on se ke všem obracel důvěrně jako k sobě rovným. Všude bylo cítit opravdovou lásku, se kterou mu přicházeli vstříc, a on jim také oplácel láskou.

Rozhovory nebyly jen o každodenních záležitostech, ale často i o duchovních otázkách. Přitom jsem si všiml, jaký dopad mělo slovo, které jsem předešlý večer kázal. Mezi dalšími jsme navštívili i starého zahradníka v zámku, který pracoval pilně na zahradě se svou lopatou. Když jsme k němu přistoupili, duchovní ukázal na něj se zářícím, plným lásky pohledem a řekl: „Bratře Jantzene, tento bratr byl padesát let, co jsem zde, mou pomocí, kterou mi dal Bůh. I nyní je mým pomocníkem!“

Starý zahradník stál poněkud zmateně a ukázal prstem vzhůru, když řekl: „Dobrý den, dědečku duchovní, dobrý den, bratře Jantzene.“ Vyměnili jsme si několik slov a pokračovali dál. Poté mi duchovní vyprávěl, že všechna ta léta zahradník vedl nedělní školu a vyučoval mládež katechismu. A mládež ho velmi uznává.

Za tři roky tento milý člověk odešel do vyššího domova, oplakáván celým společenstvím.

Jednou mě navštívili čtyři velmi vznešení pánové. Pán za volantem byl jeden z mých starých přátel, který mě pravidelně navštěvoval jednou za měsíc, ačkoli bydlel velmi daleko. Tentokrát přivezl svého duchovního a dva církevní starší. Všichni čtyři patřili k nejpřísnější reformované církvi. Mezi reformátory zde existují čtyři směry, které všechny vycházejí z Kalvína a tím přísně dodržují učení o předurčení nebo predestinaci. Jelikož můj přítel o mně řekl něco ostatním pánům, chtěli se se mnou osobně seznámit. První otázka duchovního zněla: jak jste se stal misionářem mezi muslimy v Turkestánu?

Co nejstručněji jsem vyprávěl svůj životní příběh, přičemž jsem hlavně zdůraznil úžasné Boží vedení. Mimo jiné jsem řekl, že bych se pravděpodobně nestal misionářem, kdybych v srdci neměl svědectví, že jsem Božím dítětem, a kdybych nebyl naplněn Boží láskou.“

Bohužel pro zastánce učení o předurčení je svědectví o příslušnosti k Božím dětem a znovuzrození dle 3. kapitoly Jana naprosto neznámé. Především vyučují desatero a nerozumí tomu, že podle Římanům 10:4 je Kristus „konec zákona“.

Stejně nepochopitelné pro duchovní a církevní starší zůstaly Boží zázraky v mém životě i mnohé vyslyšené modlitby. Nechápali, jak jsem mohl, bez církevního úřadu, pokřtít tolik Božích dětí ponořením, jak je to uvedeno v Řím. 6:4, a nikoli pokropením.

Během našeho rozhovoru jsem měl stále potřebu opakovat o svobodné milosti skrze Ježíše Krista, milosti, kterou jsem sám zakusil, a pánové byli čím dál tišší. Nakonec si duchovní stěžoval, že v důsledku okupace během války lidé morálně upadli natolik, že mnozí už do kostela nechodí, a chtěl vědět, co si myslím o obnově církve.

Na to jsem odpověděl, že na takovou otázku nemohu odpovědět jednoduše, ale že odpověď může dát sám Pán skrze své slovo. Pokud duchovní souhlasí, odpovím písemně. Souhlasil a všichni čtyři se rozloučili.

Náš rozhovor trval čtyři hodiny. O týden později jsem mu poslal slíbenou odpověď: požádal jsem ho, aby si přečetl celou 25. kapitolu proroka Jeremiáše. K tomu jsem přidal přibližně toto:

„Domnívám se, že 2. část 29. verše v této kapitole se týká naší doby, protože Hospodin Bůh soudí národy.

Katastrofa, která podle 32. verše přijde zdaleka, je podle mého přesvědčení bolševismus, který se neprávem nazývá komunismem. Verš 33 jsme doslova prožili na východě v letech 1918 až 1923. Viděl jsem, jak kolem nás leželi mrtví a šířili zápach. Nikdo už nevěděl, kdo ti mrtví byli; většinou místní lidé, kterým vláda vzala všechny možnosti k životu. Každý den jsme pohřbívali tyto mrtvé tam, kde leželi. A další verše jsme viděli doslova naplněné.

Proto, vážený pane duchovní, pokud věříme v pravdivost Bible, pak víme, co můžeme očekávat. Samozřejmě nás mrzí, že tak hrozné časy přišly právě za nás, ale není pochyb o tom, že jsme do nich vstoupili. To, co prožíváme a vidíme, už nevyžaduje víru: jsou to fakta!

Kam zmizely všechny ovce a pastýři Východu? Obnova skutečně věřících nastala, ale příliš pozdě. Po třiceti letech bolševismu zůstalo jen málo pastýřů a málo oveček. A co vše museli prožít, než je konečně osvobodila smrt! To vše nelze popsat. Pravděpodobně jste také četl některé zprávy uprchlíků v novinách, které dokazují to, co zde píši.“

Na můj dlouhý dopis jsem obdržel krátkou děkovnou odpověď, v níž se duchovní už k tématu nevrátil. Uplynul rok. Byl jsem překvapen, když jsem si přečetl v novinách, že tento duchovní stanul před nejvyšším soudem církevního synodu a musel odpovídat za to, že po určitou dobu kázal „o svobodné milosti v Kristu pro všechny, kdo ho přijímají“, což bylo v rozporu s pevnou dogmatikou církve. Jeho církev s 5000 členy se rozdělila. Duchovní K. musel projít velmi těžkým obdobím.

V roce 1931 jsem obdržel pozvání do Hilversumu. Ministr S., který mě někde slyšel, a jistý profesor G. chtěli založit výbor vzájemné pomoci pro trpící křesťany v Rusku. Měl jsem být členem výboru a svým svědectvím vzbudit zájem o situaci v Rusku. Vypravil jsem se tam a výbor byl založen.

Protože se této práce ujali ministr a profesor, nebylo těžké zapojit duchovní z různých církví a mnohé bohaté lidi. K tomuto účelu byly po celém městě zakládány místní výbory. Před založením každého výboru jsem přednesl zprávu, po níž následovaly dary pro trpící křesťany v Rusku. Tak jsem cestoval s hlavním tajemníkem panem Št. po celém Nizozemí, a tímto způsobem vzniklo mnoho podvýborů ve městech i vesnicích. Vedení zůstalo vždy v rukou místních obyvatel, kteří shromažďovali prostředky a předávali je dál.

S pomocí těchto prostředků byly přes ruský „Torgsin“ v Moskvě do Ruska přepraveny balíky s potravinami za mnoho tisíc guldenů. V lednu 1936 byla tato akce zakázána ruskou vládou. Děkovné dopisy příjemců svědčí o tom, že balíky byly úspěšně doručeny na místo určení.

Ale na tomto místě se musím trochu vrátit zpět. Na začátku prosince 1929 se v Berlíně konala jedna z obvyklých konferencí. Krátce před jejím ukončením jsem si přečetl v novinách, že z Ruska uprchly tisíce mennonitů, kteří se částečně usadili v Hammersteinu a částečně v Hamburku. Jejich ochrany se tehdy ujal prezident Hindenburg.

Tato zpráva ve mně vzbudila velké obavy. Následujícího dne jsem se ihned vydal do Hammersteinu, abych zjistil, zda mezi mnoha uprchlíky nejsou známí z Alexandertalu v Samarské oblasti. Setkal jsem se s několika známými, ale nikdo z mých blízkých tam nebyl. Poté jsem se vydal do Prenzlau. Tam jsem našel jednoho drahého příbuzného, kazatele a učitele Jana I. Jantcena, mladšího bratra mého bývalého spolupracovníka Abrahama I. Jantcena. Přijel se svou rodinou, vdovou a dětmi Abrahama. Abrahamova vdova vypadala tak nešťastně, že jsem ji nepoznal; museli mi nejprve říct, kdo to je. Opustila Turkestán se svými třemi dětmi a dalšími třemi rodinami. Z mých dětí tam nikdo nebyl. Byl to pro mě těžký úder!

Zůstal jsem několik dní se svými milovanými Turkestánci a každý večer jsme se shromažďovali v jedné velké tělocvičně. Pod tlakem a zarmoucený jsem se vrátil do Hamburku, abych pokračoval v pátrání v uprchlickém táboře. Ale i to bylo marné. Smutný jsem se vrátil do Nizozemí, do Arnhemu.

Následující jaro, v roce 1930, se v Lipsku konala konference, na které se zúčastnil i bratr Broadbent s několika bratry ze svobodných církevních obcí Anglie. Na konci konference mě bratr Broadbent požádal, abych s ním navštívil několik severoněmeckých obcí. Nejprve jsme dorazili do Hamburku. Odtud jsme navštívili uprchlický tábor v Möllnu, kde bylo mnoho mennonitů. Všude probíhala shromáždění.

Mnoho mennonitů z tohoto tábora bylo s pomocí MCC přemístěno do Brazílie, někteří do Kanady. Ale vdova po Abrahamu Jantcenovi zůstala; kvůli jejím nezletilým dětem jí nebylo umožněno odejít k sestře do Kanady. Opustila tábor a pracovala poblíž Hamburku v jednom dětském útulku. Bratr Broadbent znal paní Jantcenovou dobře z Turkestánu, a proto jsme ji chtěli navštívit. Setkali jsme se s shrbenou a vyčerpanou ženou, která pracovala až za své síly. Děti Artur a Herman byly ještě školáky a matka musela tvrdě pracovat, aby zaplatila za byt a jídlo. Nejstarší dcera také pracovala v dětském útulku a dostávala pouze stravu a ubytování. Snažili jsme se vdovu povzbudit, jak jen to šlo, a bratr Broadbent jí také finančně pomohl. Navštívili jsme ještě obce v Brémách, Bremerhavenu a Emdenu a poté jsme se vrátili zpět.

O rok později jsem obdržel dopis od ženy mého syna Abrahama z Turkestánu. Tehdy dopisy ještě neprocházely cenzurou. Napsala: „Před třemi měsíci Abrahama zatkli jako kontrarevolucionáře. Hrozně ho mučili. Nakonec ho zavřeli do sklepa s vodou, kde voda sahala až po hrudník. Čtvrtý den ho odtamtud vyvedli a zastřelili…“

V předchozích letech Abraham také pracoval v misii, svědčil na shromážděních o svém Spasiteli a sloužil věřícím slovem. Po něm zůstala manželka, čtyři synové a dcera. Jak jsem se dále dozvěděl, jeho žena a děti musely pracovat pro bolševiky jako otroci.

V dopise byl přiložen malý kousek papíru – Abrahamova rozloučení pro mě. Tužkou stručně napsal, proč ho zavřeli do sklepa. Těchto pár slov mi trhalo srdce…, stále je mám u sebe, ale nechci je zde uvádět…

Když jsem si přečetl jeho slova i slova mé snachy (ještě se mě snažila utěšit), omdlel jsem od bolesti. Nevím, jak dlouho jsem ležel v bezvědomí. Když jsem se konečně probral, zavřel jsem dveře a tři dny jsem nemohl jíst. Nakonec jsem vstal, něco málo pojedl a odjel do Alphen, k bratru de G., který mi byl velmi blízký, abych u něj několik dní strávil v tichém společenství.

Pro mě to bylo velmi přínosné. Brzy jsem se však vrátil do svého osamělého bytu v Arnhemu. Ale po krátké době mi bratr de G. napsal, že si vzal dovolenou, aby se mnou jel do Německa, a že mi to bude asi prospěšné. Následující ráno jsem měl být v 9:00 na nádraží. Vše proběhlo podle plánu. Nejprve jsme jeli do Wiedenestu, do biblické školy, kterou velmi chtěl poznat. Samozřejmě nás velmi srdečně přivítal bratr Warns a všichni ostatní.

Když jsem následující ráno seděl s bratrem Warnsem sám v jeho kanceláři, řekl: „Bratře Jantcene, potřebuji s tebou poradit, co máme dělat se sestrou Jantcenovou. Před několika dny, naprosto vyčerpaná, přijela z Büschenu a stěžovala si na svou nouzi. Do Kanady ji pustit nechtěli a práce v Büschenu je pro ni příliš těžká. Kromě toho je velmi znepokojena beznadějnou budoucností svých dětí. Přišla sem, aby požádala o radu. Protože její manžel, kterého jsme si velmi vážili, byl naším žákem, přijali jsme ji k sobě. Udělali jsme to s radostí. Ale vyvstává otázka, co dál. Náš domov není útočištěm pro vdovy a sirotky. Proto mě napadlo, jestli bys ji nevzal s sebou do Holandska, řekl tamním bratrům, že je vdovou po bratru Jantcenovi, a že se o ni musí postarat. Myslím, že naše obce to rády přijmou.“

Odpověděl jsem: „Drahý bratře Warnsi, vidím, že neznáš holandské bratry. Řeknou mi: 'Bratře Jantcene, co si myslíš? Copak tu nemáme dost vdov, o které se musíme starat?' Z toho zjevně nic nebude.“

Se sestrou Jantcenovou jsem o tom také mluvil a ona, samozřejmě, také nevěděla, co dál.

Bratr de G. a já jsme zůstali ve Wiedenestu ještě několik dní, protože se mu tam velmi líbilo, a my jsme si užívali milosti společenství s dalšími Božími dětmi. Mě však stále tížila bolest po synu Abrahamovi. Všichni se mě snažili utěšit, ale rána byla stále příliš čerstvá. Nakonec jsme museli pokračovat, protože bratr de G. velmi chtěl poznat misi v Liebenzellu v Černém lese.

Před odjezdem mě bratr Bohn vzal stranou a řekl: „Bratře Jantcene, chci ti něco říct. Myslím, že bys měl vzít sestru Jantcenovou s sebou do Holandska a oženit se s ní. Dokud ještě můžeš cestovat, všude tě vítají s radostí. Ale jednou zestárneš a zeslábneš, kdo se o tebe postará? Věřím, že vás Pán spojil, abyste žili jeden pro druhého.“

Po vyslechnutí jsem se velmi vylekal a rozrušil, až se bratr Bohn zeptal: „Ztrácíš rozum?“ Ale pak pokračoval klidně a rozvážně: „Bratře Jantcene, jako jediný příbuzný máš vůči dětem Abrahama Jantcena povinnost, od které se nemůžeš vzdát jen kvůli svému pohodlí.“

Byl jsem zmatený a řekl jsem: „Zahrnu to do modlitby.“ Byla to jeho poslední slova.

V Liebenzellu jsme zůstali několik dní, poté jsme se vydali do Metzingenu, kde se kdysi pastor Blumengart setkal s Božími i ďábelskými skutky. Jeho kniha o těchto událostech je možná známá mnoha čtenářům. Tam se děly velké zázraky a znamení a mnozí nemocní byli uzdraveni.

Když jsme tam byli, proslavil se tam ještě jiný člověk. Mám na mysli Fritze Stangera, známého jako otec Stanger. Byl velkým pijákem, ale pak se obrátil. Stal se modlitebníkem, prostřednictvím něhož mnozí obdrželi pomoc a zdraví. Za prostředky, které mu lidé dávali, postavil velký dům – Archa. Byl plný hostů a nemocných. Nakonec musel postavit další dům, protože nebylo dost místa. S bratrem de G. jsme v Metzingenu strávili deset dní, několikrát navštívili otce Stangera a povídali si s ním. Mimo jiné řekl: „Podívejte se na dnešní křesťanstvo! Každý rok sem chodí k starému pijákovi Stangerovi a chtějí být uzdraveni. Jako by mohl něco udělat. Ale i dnes platí, co říkal Ježíš: 'Tvoje víra tě uzdravila' a nic jiného.“

Ke všem lidem se obracel tykáním ve württemberském nářečí, což často znělo velmi zvláštně. Když jsme tam byli, přišla žena s bolestmi ledvin a silně sténala. Pohlédl na ni a řekl: „Děvče, odkud zase přicházíš? Vždyť jsi tu byla před třemi dny a já se s tebou modlil. Říkala jsi, že se ti ulevilo, a teď jsi přišla znovu a sténáš? Běž hned do svého pokoje a pros Pána o opravdovou víru, kterou ti já dát nemohu. A pak přijď a budeme společně děkovat Bohu.“

Bratr de G. se tam cítil velmi dobře, zatímco já jsem neustále vzdychal: „Pane, ukaž mi svou vůli a řekni mi, co mám dělat se sestrou Jantcenovou a jejími dětmi.“ Vnitřně jsem měl velký odpor k sňatku, zvláště s ohledem na svůj smutek. A navíc mi bylo 64 let. V celé této vnitřní bitvě jsem došel k tomu, že jsem mohl říci: „Pane, pokud je to Tvá vůle, abychom byli spojeni, byť jen kvůli dětem, pak položím na Tvůj oltář svou svobodu jako vdovec. Protože Ty to chceš! Ale pak se musíš o nás postarat!“

Když jsme se vrátili do Wiedenestu, řekl jsem to sestře Jantcenové a dal jí tři dny na rozmyšlenou. Museli jsme se vrátit do Holandska, protože dovolená bratra de G. končila. Po třech dnech přišla sestra Jantcenová do mého pokoje a sdělila mi o svém vnitřním boji. Ale také všechno vložila do Božích rukou a řekla: „Ano.“

Společně jsme tedy šli k bratru Warnsovi a oznámili mu naši dohodu, na což on i všichni ostatní ve Wiedenestu reagovali s velkou radostí. S bratrem de G. jsme se vrátili do Holandska, kde jsem zařídil vstupní dokumenty pro matku a její tři děti. Brzy poté dorazili do Holandska o měsíc později jsme byli oddáni. Bratři a sestry pro nás uspořádali velkolepou oslavu v naší kapli „Elim“, kde bylo mnoho hostů. Dva chlapci, Artur a Herman, se dostali do dobrých škol, a Zuzana se stala kvalifikovanou zdravotní sestrou. Pán se o všechno postaral, protože při svatbě jsem neměl vůbec žádné peníze. Takže jsem mohl jen říci: „Postarej se o nás, Pane!“ A On to stále dělá ve své milosti.

Na začátku této kapitoly jsem psal o výboru vzájemné pomoci pro trpící křesťany v Rusku. Prostřednictvím ruského obchodního domu „Torgsin“ byla pomoc poskytnuta mnoha lidem. Tak jsem mohl poslat balík své sestře do Ak-Mečeti a svým šesti vdaným dětem, a také mnoha obyvatelům deseti mennonitských vesnic v Turkestánu.

Ale v únoru 1935 jsem dostal dopisy od svých blízkých, kteří psali o nových problémech. Stálo v nich: „Drahý bratře Jantcene, tady nastaly nové časy. Pokud to bude takto pokračovat, Ak-Mečet nevydrží dlouho.“

Začátkem listopadu přišel další dopis, ale z úplně jiného místa poblíž Stalinabadu, tj. severně od pohoří Hindúkuš. Stálo v něm: „Drahý bratře Jantcene, pravděpodobně se podivíš, když dostaneš naše dopisy z jiného místa. Stalo se následující: 15. dubna nás všechny násilně vyhnali z Ak-Mečeti. Nedali nám mnoho času na přípravu a odvezli nás do Novo-Urgenče, kde nás naložili na parník a odvezli dolů po proudu do Čardžuje. Tam nás naložili do dobytčích vagónů, vezli nás jedenáct dní a nakonec nás vysadili v této docela krásné, ale bezvodé dolině. Podle rozhodnutí vlády zde máme pěstovat bavlnu. Ale jak na to, nevíme, protože nemáme žádné potřebné vybavení ani znalosti.

Během cesty jsme nemohli vystoupit z vagónů, ani se nadýchnout čerstvého vzduchu. Ve vagónech bylo takové horko, že při příjezdu na místo bylo mezi námi jedenáct mrtvých, které bylo třeba rychle pohřbít. Tito lidé zemřeli žízní a všichni jsme byli více či méně nemocní a polohladoví. Nejhorší ale byl stálý pláč našich ubohých dětí: „Mami, dej mléko, mami, mami, dej chleba.“ A k tomu ještě sténání trpících starců. To je nesnesitelné a všechny modlitby se zdají zbytečné.

Drahý bratře, kdyby všichni milí tam v Nizozemí slyšeli tyto steny byť jen hodinu, jistě by našli způsob, jak poslat našim dětem a starcům konzervované mléko a něco podobného. Pomoz nám, jak jen můžeš!“ A tak jsem seděl s tímto dopisem a nevěděl, co dělat. Pokladna našeho výboru byla téměř prázdná, bylo v ní jen asi dvě stě guldenů. V zoufalství jsem se obrátil na emigrační výbor mennonitů, na R. Gortera, starého známého, který také mnoho udělal pro náš rozptýlený lid. Lítostivě řekl, že mi nemůže pomoci, protože i jeho pokladna je prázdná; nedávno přesunuli do Ameriky čtyři sta rodin, které se dostaly do Harbinu v Číně. Tehdy jsem řekl své ženě: „Musíme padnout na kolena a modlit se, protože nemohu uvěřit, že naši blízcí musí zemřít hladem bez jakékoliv pomoci.“

A tak jsme se dva dny modlili: „Ó Pane, Ty jsi tak bohatý a mocný, smiluj se a pomoz zachránit tyto nešťastné před smrtí hladem.“

Pak přišel pošťák a předal nám převod peněz ze Švýcarska. Když jsem otevřel obálku, kromě dopisu tam byly dvě bankovky po tisíci guldenech. Odesílatelka, jedna mennonitka, kterou jsem poznal před rokem při cestě po Švýcarsku, napsala: „Drahý bratře Jantcene! Jak víte, pracuji zde na poště. Včera jsem dostala od jednoho neznámého člověka tyto dvě bankovky po tisíci guldenech s přiloženým dopisem. Prosím, přečtěte si ho a budete vědět, co dělat. Se srdečným pozdravem, paní Gerberová.“

V přiloženém dopise stálo: „Vážená paní Gerberová, před několika lety jsem strávil dovolenou v Holandsku. Včera jsem náhodou našel starou peněženku z té cesty s těmito penězi a pomyslel jsem si: co mám dělat s těmito cizími penězi? Vzpomněl jsem si, že loni jsme měli kazatele, bývalého misionáře v Turkestánu, který mluvil o potřebách křesťanů na Východě. Sám jsem ho neslyšel a nevím, kde žije, ale myslím, že ho znáte, protože kázal i ve vašem okolí. Proto vás prosím, pošlete mu tyto peníze. Měly by být okamžitě použity na balíky s potravinami a zaslány hladovějícím bratrům do Ruska.“

Dopis nebyl podepsán. A tak jsme tam seděli s mou drahou životní družkou, ohromeni touto vyslyšenou modlitbou, a znovu jsme chválili Boha, který už tolikrát slyšel naše modlitby v našem tak neklidném životě.

Hned jsem se posadil a rozdělil tyto dva tisíce guldenů tak, aby vzniklo 85 balíků. Od sestry jsem věděl, že z Ak-Mečeti bylo na nové místo přesunuto 85 lidí. Ostatní pravděpodobně odvezli jinam.

Těchto 85 balíků obdrželi 24. prosince toho roku, v posvátnou noc!

V polovině února 1936 jsem dostal 85 děkovných dopisů, kde každý děkoval svým způsobem. Stálo v nich: „Drahý bratře Jantcene! Nedokážeš si představit, jaká radost zavládla v celém táboře, když jsme obdrželi všechny ty balíky! Každá rodina dostala tak krásný vánoční dárek s konzervovaným mlékem, moukou, uzeným sádlem, tukem, rýží, cukrem, čajem, kávou a dalšími pochoutkami! Protože nás nehlídají tak přísně, všichni jsme tiše oslavili „tichou noc, svatou noc“ vděčnosti a uctívání, pravděpodobně jako nikdo jiný na světě. Mezi našimi písněmi se stále opakovaly děkovné modlitby, ve kterých se často opakovalo: ó Pane, odplať těm drahým dárcům za nás vyhnané a požehnej jim tak, aby cítili, za co je žehnáš.“

Prosili mě, abych předal těm, kdo pomohli, co pro ně tato pomoc znamenala. Protože do té doby, v důsledku toho hrozného přestěhování, ještě mnozí zemřeli hladem. Hlad pokračoval stejně jako předtím.

To byly poslední zprávy, které jsem odtamtud dostal přímo. Jak jsem se radoval, když jsem později dostal zprávu od bratra Rempela, že jim přece jen poslali koně, voly a zemědělské nástroje. Co se s nimi stalo, nikdo neví. Dnes můžeme říci jediné: modleme se za ty hrdiny z Ak-Mečeti!

Zdálo se, že je rok 1940, když jsem dostal dopis od jednoho z našich příbuzných, který se narodil v Turkestánu a byl učitelem v našich vesnicích. Napsal, že v roce 1939 byla veškerá mužská populace způsobilá k vojenské službě z našich vesnic odvedena do armády, mezi nimi byl i on. Všichni museli jít bojovat, kde všichni, kromě něj a ještě jednoho, zahynuli. Mezi nimi bylo i šest mých vnuků…

Psali mi z uprchlického tábora v Gronau, kam se nakonec dostali a čekali na přesun k příbuzným do Kanady. Některé rodiny už v roce 1935 uprchly na koních z Aulie-Aty přes Tien-šan do čínského Turkestánu. Bylo jich patnáct rodin, mezi nimi i naši příbuzní, kteří po mnohatýdenní cestě, vyčerpaní až k smrti, našli útočiště na dvou stanicích v Sin-ťiangu. Jedna stanice patřila norským protestantským misionářům, druhá katolíkům. Ale po několika letech tam přišli bolševici a způsobili hrozné krveprolití. Říká se, že zahynulo asi 170 000 lidí, mezi nimi i všichni muži z těchto patnácti rodin. Ženy a děti našly útočiště na misionářských stanicích. Tyto stanice nebyly zasaženy, protože patřily cizím státům.

Ale ani tam ženy nebyly v bezpečí. Ještě jednou uprchly a v hadrech, vyčerpané, se dostaly do Urumči, asi 400 km na východ. Tam nerozhodně stály na ulici, neschopné říct ani jedno čínské slovo, dokud si jich nevšimli někteří Evropané. Najednou se jich v čisté dolnoněmčině zeptali, kdo jsou a odkud přišly. Ukázalo se, že to byli muži z MCC. Ženy jim vyprávěly svůj příběh.

Tak se dostaly do dobrých rukou. Zabezpečili je vším potřebným a poté, co se trochu zotavily, je přepravili na dvoukolových kárách podél jižní hranice Mongolska přes Peking do Šanghaje. Později se odtud s pomocí MCC dostaly do Kanady. Mezi nimi byly i tři naše neteře.

V letech před druhou světovou válkou se díky mému mnohostrannému působení v Holandsku vytvořil jakýsi mezinárodní kroužek, kde jsem každý pondělní večer, pokud jsem byl doma, vedl hodinu biblického studia. K této skupině patřilo asi 45 Božích dětí z různých církví: baptisté, darbisté, jeden židovský křesťan a my s manželkou – mennonité. Jednoho večera jsme uvažovali o chladném, mrtvém křesťanství a dospěli jsme k závěru, že je potřeba se modlit za probuzení. Chtěli jsme začít s Arnhemem.

Následující ráno přišel jeden vysoký důstojník s několika dalšími pány, kteří se nám představili. Tiše si sedli a poslouchali naši diskusi. Zůstali i během modlitby. Po skončení setkání ke mně důstojník přistoupil a řekl:

„Zdá se mi, že vy jste zde vedoucí. Řekněte mi, chcete v našem zbožném Arnhemu, kde už je příliš mnoho církví, založit další? Copak nestačí ta roztříštěnost v naší zemi?“

Ukázal jsem na své milované bratry a sestry a odpověděl: „Nevím, pane důstojníku, jestli vás znám. Ale zeptejte se kterékoli z těchto lidí, ke které církvi nebo denominaci patří.“

Tak zjistil, že mezi námi byli zástupci sedmi různých směrů či denominací, což ho zřejmě ještě více znejistilo. Proto jsem řekl: „Z modliteb jste musel pochopit, že tu nejde o zakládání nové církve, ale o probuzení mezi takzvanými křesťany tady v Arnhemu a po celé zemi.“

Po chvilce zamyšlení odpověděl: „To je pro mě cizí. Rád bych se o tom dozvěděl více. Mohl byste mě navštívit zítra večer v osm hodin?“ Přislíbil jsem a on mi dal svou adresu.

Když jsem přišel další večer, představil sebe i svou manželku jako členy přísně reformované kalvinistické církve. Poté jsem vysvětlil, kdo jsem a odkud pocházím. Oba pozorně poslouchali. Vyprávěl jsem jim svůj životní příběh – kde a kdy jsem našel Pána a jak proměnil mé srdce; jak jsem bez podpory misijní společnosti pracoval mezi muslimy v Turkestánu, na Kavkaze a v Bulharsku, jen kvůli touze přinést jim evangelium.

Kapitán V. a jeho inteligentní, vnímavá manželka poslouchali s velkým zájmem. Večer rychle uplynul a požádali mě, abych přišel znovu. Tak jsem si postupně získal jejich důvěru.

Během několika měsíců se kapitán upřímně obrátil a po dlouhém vnitřním zápase se stal radostným Božím dítětem. Brzy se stejnou cestou vydala i jeho manželka. Po takovém zážitku byla jejich srdce naplněna láskou k Ježíši Kristu a všude o tom svědčili. Mnozí jejich sousedé se také obrátili. Organizovali ve svém bytě každou středu večerní setkání, kde jsem měl být přítomen jako jejich „otec Jantzen“. A Pán nám dával požehnané večery.

Vedoucí reformované církve tomu však nerozuměli a jednoho dne k nim poslali dobře oblečeného, důstojného staršího. Chtěl vědět, proč rodina V. spolupracuje s tím starým Rusákem a proč jim nestačí jejich vlastní církev.

Náhodou jsem v tu dobu přišel k nim domů, slyšel jsem rozhovor za otevřenými dveřmi a také slyšel, jak pan V. říká: „Když jsem byl před svým obrácením daleko od Boha, žádný pastor nebo starší církve se o mě nestaral. Ale teď, když už nežiji pro svět a navštěvuji setkání tohoto ‘starého Rusa’, díky kterému jsem našel Pána, najednou se církev začíná starat. Ale podívejte, tady přichází hlavní ‘viník’. Možná jste slyšel náš rozhovor?“

„Ano, nedobrovolně,“ řekl jsem a vešel. Pan V. si zřejmě oddychl, protože jsem věděl, oč jde.

Otočil jsem se k církevnímu staršímu a řekl: „Až přijdete do nebe, budete nejspíš hledat reformovanou církev, a pokud ji nenajdete, budete chtít zpátky na zem. Zřejmě pro vás Pán Ježíš nemá žádný význam; ale nám, dříve ztraceným hříšníkům, kteří jsme skrze Něj zachráněni, znamená vše.“

Na tato slova pán vyskočil ze židle a zvolal: „To je příliš!“ – a vyběhl z domu.

Byl další středeční večer u kapitána V. Nově obrácení dostali prostor svědčit, co pro ně Ježíš Kristus udělal. Postavil se bývalý alkoholik, všem známý, a řekl: „Pil jsem dvacet let a moje rodina tím strašně trpěla. Věděl jsem, že jdu do záhuby, ale nemohl jsem svůj zlozvyk překonat. Jednoho dne jsem přišel na toto setkání a slyšel svědectví: ‘Dlouho jsem se modlil k Bohu, ale nic nepomáhalo, dokud jsem tady nepochopil, že se musím modlit ve jménu Ježíše. Protože Ježíš zachraňuje všechny, kdo k Němu přijdou.’ Udělal jsem to samé a Bůh mě vysvobodil z alkoholismu. Dnes jsem svobodný skrze Ježíše Krista, který nesl mé hříchy na kříž.“

Toto svědectví mě silně zasáhlo a řekl jsem si: tohle musím také udělat. Požádal jsem Boha ve jménu Ježíše, aby mě osvobodil od alkoholismu, a On to udělal. Už nepiji a nemám k tomu žádnou touhu; jsem svobodný skrze Ježíše Krista, který vzal všechny mé hříchy na Golgotu.“

Když se posadil, vstal vysoký, pohledný muž a řekl: „Jsem katolík a musím přiznat, že jsem ještě nikdy nebyl na protestantském setkání. Nikdy jsem nenašel pokoj v naší církvi, kam jsem pravidelně chodil, věnoval potřebné dary a dodržoval půsty. Jednoho dne jsem přišel sem a slyšel jsem o tak úžasných věcech, které ve mně probudily touhu také najít osvobození a štěstí.“

Od té doby tento muž začal pravidelně chodit na setkání a nakonec našel pokoj skrze opravdové poznání Boha. To se projevovalo tím, že při každé příležitosti, vedený Boží láskou, mluvil o svém štěstí. Žil v O., větším městě.

Asi rok po svém obrácení mě pozval, abych přišel jednoho večera k němu domů; chtěl tam uspořádat setkání a požádal mě, abych vzal s sebou svou ženu. Byl pozván i kapitán V. s manželkou.

Vypravili jsme se k němu tramvají. Ve dvou velkých místnostech se shromáždilo mnoho lidí. Všichni nám byli neznámí. Zaujalo mě, že tam byl i katolický kněz a dva kazatelé z reformovaných církví. Nakonec hostitel vstal a řekl:

„Narodil jsem se a byl vychován jako dobrý katolík. A jako takový jsem vždy dělal vše, co se ode mě očekávalo. Ale nenašel jsem klid, přes veškerou svou snahu, dokud jsem se ve svém zoufalství neobrátil přímo k Ježíši Kristu, bez pomoci Panny Marie. On mi odpustil všechny mé hříchy, učinil mě novým člověkem a naplnil svou láskou. Teď už nemohu dále sledovat, jak lidé kolem mě tak lehkomyslně jdou životem, aniž by se zastavili a zamysleli nad jeho vážností. Snažím se mluvit se všemi o vážnosti života, ale jsem obyčejný člověk a neumím to dělat správně. Lidé se mi často smějí a pokračují po své cestě. Proto jsem vás všechny dnes večer pozval, abych se před třemi kněžími zeptal: co si myslíte o všech těchto nesmrtelných duších, které vám byly svěřeny? Vy sedíte ve svých radách, sloužíte bohoslužby podle předpisů synodu, protože za to dostáváte plat. Ale co ti lidé, kteří jsou vám svěřeni a jdou do záhuby? Opravdu vám to vůbec nezáleží?“

Na to kněz odpověděl: „Naše svatá církev je již téměř dva tisíce let otevřená pro každého člověka a naše služebnice Maria je stále připravena spolu se všemi svatými přimluvit se za každého hříšníka, který k ní přichází s pokáním.“

Náš hostitel odpověděl: „Dělal jsem to mnoho let, ale nenašel jsem klid, dokud jsem se ve svém zoufalství neobrátil přímo k Ježíši Kristu. On mi dal skutečné odpuštění hříchů a pokoj duše.“

Poté oba kazatelé stručně a zdrženlivě prohlásili: „Každý den plníme svou povinnost za kazatelnou, jak je třeba. Kdo chce slyšet, musí přijít do kostela. Nemůžeme běhat za lidmi po ulicích a prosit je: přijďte do kostela! Obrátili by se na nás a řekli: ‘Víme, že kostel je otevřený, a když budeme chtít, přijdeme. O nás se nestarejte.’“

Do této chvíle už bylo pozdě, a my museli spěchat, abychom stihli poslední tramvaj. Později mi bratr vyprávěl, že „duchovní“ vynaložili hodně úsilí, ale on, prostý člověk, jim bohužel ne vždy dokázal správně odpovědět. Avšak jeho pokoj s Bohem mu vzít nemohli, a za to byl velmi vděčný.

Krátce nato jsem k němu znovu musel jet. Jako katolík neznal Bibli, nyní si ji pořídil a měl mnoho otázek. Hodiny jsme řešili různé otázky. Pak se ptal, jak se chovat k jednomu členu holandské nacistické strany, který bydlel vedle něj. Toho člověka ostatní pohrdali, protože ho považovali za zrádce, ale on sám byl v jádru dobrý člověk. Cítil neustále nutkání: jdi k němu a řekni mu, jak tě učinil šťastným Pán Ježíš a že pro to není potřeba být členem žádné politické strany. Poslechl ten hlas a promluvil s tím mužem. A nyní ho ostatní také začínali odsuzovat, tvrdíce, že je nacista a pro společnost nebezpečný.

„Tak mi řekněte, otče Jantzene, nemám už s tím mužem mluvit o Ježíši? Mám ho nechat být a přestat ho varovat?“

Odpověděl jsem: „Můj milý příteli, Pán Ježíš se také vždycky stýkal s opovrhovanými celníky, kteří sloužili Římanům a proto byli v očích izraelského národa také zrádci. Pronásledovali Ježíše a říkali: ‘On je přítelem celníků a hříšníků,’ a považovali ho za jejich společníka, až ho nakonec dovedli na kříž. Ale Ježíš s nimi nepřestal mít vztahy, protože chtěl zachránit jejich duše. Můj rada: jděte k tomu muži a mluvte s ním o spasení jeho duše, pokud vás k tomu vede Boží láska. Musíte to dělat, bez ohledu na jakékoli nebezpečí.“

Můj přítel mi s radostí poděkoval a pokračoval v návštěvách toho muže. Ale tento milý, prostý bratr musel vytrpět mnoho pomluv od „duchovních“ a ostatních obyvatel.

Tento bratr zažil to, co se stává často. Když člověk zažije opravdové setkání s Bohem a skrze Ducha Svatého získá svědectví, že je Božím dítětem, nemůže mlčet a začne svědčit. A tehdy začínají pronásledování.

Jednoho středečního večera jsme se asi ve třiceti opět sešli u pana V. Čekali jsme na něj, protože se ještě nevrátil z práce. Jeho rota byla umístěna asi patnáct kilometrů od Arnhemu v Grebbe-Bergu, kde později probíhaly ty nejstrašnější boje mezi Holanďany a Němci. Najednou přišel s vojenskou elegancí, srdečně se všemi potřásl rukou, přistoupil ke mně, pevně mě objal a řekl:

„Dámy a pánové, kapitán V., holandský vlastenec a voják, a ve svých rukou drží otce Jantzena antimilitaristu, přesto jsme oba jedno v Kristu! Je to tak, otče Jantzene, nebo ne?“

„Ano,“ odpověděl jsem hlasitě, což všechny přítomné překvapilo, a ptali se: „Jak je to možné?“

Odpověděl jsem: „Svědčím o tom, co Duch Svatý udělal z našeho drahého kapitána V. nového člověka. Od té chvíle je radostným Božím dítětem stejně jako já. Proto jsme jedno v Kristu, který ho přijal skrze znovuzrození, i když je voják. A kdo jsem já, abych ho odmítl?

Pavel nás učí v Řím. 15, 7: ‘Přijímejte se navzájem, jako i Kristus přijal vás ke slávě Boží.’ A co se týče jeho vojenské činnosti, vím, že má Ducha Svatého, který ho povede k pravdě podle Jana 16, 13, ale v pravý čas.“

Krátce po tomto večeru ke mně kapitán V. přijel autem a požádal mě, abych s ním jel do Grebbe-Bergu, abych tam mohl mluvit k jeho spolubojovníkům a dalším lidem, a večer zvlášť k důstojníkům v kasinu. Souhlasil jsem a odjel s ním. Měl jsem s ním sdílet jeho pokoj a večeři, kterou nám nosili. Obědvali jsme všichni společně ve velkém sále. Před obědem kapitán povstal, všichni za ním následovali, nahlas děkoval Pánu a prosil o požehnání na jídlo. Pak jsme se posadili a většinou v tichosti jedli.

Po jídle si každý voják vzal Bibli, kterou jim kapitán pořídil. Kapitán povstal, vybral verš, řekl několik slov a zakončil modlitbou. Poté rozdal rozkazy a všichni odešli na svá pracoviště.

Když jsem stál před rotou a mluvil, všichni pozorně poslouchali. Mezi vojáky bylo mnoho katolíků, kteří nevěděli, jak s Biblí zacházet. Večer, když jsem mluvil v kasinu, někteří vojáci, hlavně katolíci, ke mně přicházeli, aby se mnou probrali různé duchovní otázky.

Grebbe-Berg byl strategicky důležitý bod a denně tam tisíce lidí stavěly zákopy a bunkry. Bylo to na začátku roku 1940, kdy Hitlerova vojska přibližovala ke hranicím Holandska. Nikdo nevěřil jeho ujišťování, že nikdy nevkročí do Holandska, jak rád opakoval v rádiu.

Kapitán V. měl na starosti obranné práce podle předem daného plánu. Často jezdil, bral mě s sebou a ukazoval mi, co bylo postaveno. Byl jsem ohromen a zeptal jsem se ho, zda to všechno Němce zastaví. Zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, přeletí přes to a poletí dál k Rotterdamu, Haagu a až k Severnímu moři. Mezitím nás tady porazí. Bude to stát mnoho lidských životů.“

Protože jsem chtěl být 8. května v Alphen, kapitán mě večer 7. května odvezl domů. Alphen leží asi sto kilometrů od Arnhemu. Zastavil jsem se u milovaného bratra L. de L., o kterém jsem se již zmínil dříve. Kolem druhé hodiny v noci jsme se probudili. Nad námi letěly stovky letadel, duněly děla a padaly bomby. Byla to válka!

Když se rozednilo, viděli jsme, jak městem procházely tisíce německých vojáků a od Leidenu nepřetržitě duněla děla. Brzy jsme spatřili černý dým stoupající k nebi. Hořel Rotterdam.

Rychle jsem běžel na nádraží, abych se vrátil do Arnhemu, ale lístek mi neprodali, protože po celé zemi vlaky už nejezdily. Následující den jsem se pokusil poslat ženě telegram, ale nedostal jsem odpověď. Jelikož Alphen nebylo velké město, nebyla zde vojenská posádka a střílelo se jen málo. Bomby zničily pouze několik domů, ale tři dny se tu hemžily německé vojáci a tanky.

Už 14. května se Holandsko vzdalo.

Po dvaceti dnech strávených v Alphen jsem se konečně mohl vrátit domů a byl jsem s velkou radostí přivítán svými blízkými. V Arnhemu se nestřílelo, ale Němci drželi město v obklíčení. Stejně jako v Rusku zde brzy začalo aktivně působit gestapo. Člověk musel být opatrný, co říká.

Velmi jsem se snažil spojit se svým milovaným kapitánem V., protože jsem slyšel, že boj v Grebbe-Berg trval čtyři dny a čtyři noci. Dozvěděl jsem se, že je naživu. Několik týdnů poté jsem ho potkal doma, ale jak se změnil a zestárl! Vyprávěl mi, jak bojovala jeho rota a ostatní vojáci. Polovinu svých mužů ztratil. Nejhorší bylo, že po jimi navrženém příměří, které Holanďané přijali, zavřeli ještě 35 mužů do stodoly a zapálili ji. Tam uhořeli i jeho vojáci.

Jeho smutek, zoufalství a šok byly tak silné, že když ho manželka s velkým úsilím našla, dva dny ji nepoznával.

Když jsme zůstali sami a seděli spolu na gauči, zeptal jsem se ho: „Řekni mi, drahý bratře V., je válka od Boha?“

„Ne,“ odpověděl svým velitelským hlasem.

„A od koho je tedy?“ zeptal jsem se znovu.

„Od ďábla!“ vykřikl ještě hlasitěji.

„Dobře, a teď mi řekni, může se Boží dítě účastnit války?“

„Ne!“ prohlásil naprosto rozhodně. Tehdy jsem si pomyslel: on je spasen. Brzy se rozloučil a odjel do Haarlemu, kde jsem ho později navštívil.

V tomto období války došlo ještě k jedné události, která stojí za zmínku.

Bylo to v roce 1940. Arnhem byl zaplněn německými vojsky. Židé museli nosit na hrudi velkou žlutou hvězdu a všem obyvatelům bylo přísně zakázáno s nimi komunikovat nebo je ukrývat u sebe. Gestapo ve dne v noci špehovalo po městě. Nikdo se necítil bezpečně, sebemenší udání hrozilo popravou.

Ale naše biblické a modlitební hodiny v pondělí pokračovaly. Večer muselo být město úplně zatemněné, ani z jednoho domu nesměl proniknout jediný paprsek světla.

Jednoho večera k nám přišel mladý pohledný Žid, asi třicetiletý. Přišel s jiným Židem, který byl už dlouho obrácený, pokřtěný a mnoho let patřil do naší svobodné církevní obce. Bez žluté hvězdy na hrudi se potichu proplížili temnými ulicemi k našemu domu. Žili jsme ve druhém patře. V přízemí žila židovská rodina, která k nám byla velmi vlídná. Často jsme k nim chodili pozdě večer a hovořili na základě 53. kapitoly Izajáše o Mesiáši Ježíši Kristu. Dcera této rodiny večer otevírala dveře a pouštěla k nám návštěvníky. Ten pondělní večer dobrovolně převzala roli hlídače u vchodových dveří, aby nás v případě nebezpečí varovala. Ale nikdy nás nevyrušili. Od té doby tento mladý Žid chodil pravidelně každé pondělí a nakonec také poznal Boha ve svém srdci. Obdržel svědectví, že je Božím dítětem, o čemž mluvil s velkou radostí. Toužil po hlubším studiu Bible a chtěl ji poznávat co nejčastěji. Řekl: „Vím, že my, Židé, v Holandsku stejně jednoho dne všichni zahyneme. Proto cítím svou povinnost svědčit svému národu o Mesiáši Ježíši Kristu, skrze Ducha, jehož jsem se stal Božím dítětem, dokud mě nezničí.“

Moje varování, že je velmi nebezpečné chodit večer po ulicích, ho neodradilo. Chodil dál.

Už si nepamatuji, kolik týdnů vše probíhalo normálně. Po povolání byl tiskařem. Jeho otec vlastnil velkou tiskárnu v Arnhemu. Pronásledování Židů sílilo. Mnohé odvlekli v noci a už se nikdy nevrátili. Jejich domy se vším majetkem byly zabaveny.

V té době můj mladý židovský bratr přijal křest a s velkou radostí svědčil svým rodičům a dalším Židům o tom, co získal v Mesiáši Ježíši Kristu. Dříve by ho rozhodně vyhnali z rodičovského domu a židovské komunity, ale nyní, kdy byli všichni v neustálém ohrožení, se nikdo neodvážil proti němu vystoupit; naopak všichni s potěšením poslouchali, když mluvil o svém štěstí.

A přesto k tomu nakonec došlo. Jednoho večera celou rodinu – rodiče, děti a vnoučata, včetně našeho mladého muže – odvedli a tiskárnu se vším majetkem zabavili.

Asi o rok později nám oklikou z jižního Polska přišel dopis od našeho židovského bratra. Byla to poslední zpráva od něj. Co se s ním a jeho rodinou stalo, lze jen odhadovat.

Po válce se ukázalo, že z Holandska bylo odvlečeno 110 000 Židů, kteří se nikdy nevrátili.

Od roku 1940 byla Holandsko po dobu pěti let pod německou okupací. Všechno, co jsme v té době těžkého zažili, nestojí za to popisovat. Někdy to bylo tak strašné, že o tom nechci psát. Pán je soudcem.

Kvůli válce se všechny mé cesty do Německa a dalších zemí zcela zastavily. Také v Holandsku jsem cestoval jen velmi málo. Naše týdenní biblické hodiny a modlitební setkání jsme mohli pořádat až do září 1944. Poté jedenáct dní a nocí bez přestání probíhalo hrozné bombardování. Žili jsme v centru města a každou chvíli jsme očekávali svůj konec.

Během jedné přestávky přišel přísný rozkaz Němců okamžitě opustit město. Mohli jsme si vzít jen pět kilogramů věcí. Všechny dveře musely zůstat otevřené. Obyvatelé měli město opustit během čtyř hodin.

Moje žena a já jsme uprchli do Velpu, vesnice asi šest kilometrů od Arnhemu. Ulice byly černé od lidí. A jelikož z Velpu neustále přicházely tanky, které byly ostřelovány nepřátelskými letci, při tomto útěku mnoho lidí zahynulo.

Za osm dní jsme museli opustit i Velp a byli jsme odvezeni do malé vesnice Dezinchem, vzdálené 25 km.

Během tohoto útěku jsem onemocněl srdcem a zůstal jsem ležet. Doktor B. mě ale vyléčil a brzy jsem opět mohl vstát. V té vesnici jsme zůstali do 26. února. Byla to velmi studená a zasněžená zima. Dřevo ani uhlí nebylo možné koupit, a téměř žádné potraviny. V hlubokém sněhu moje žena a naše hospodyně, učitelka, kterou jsme znali z Arnhemu, chodily do lesa sbírat dřevo. Dezinchem byl také obsazen a všechno bylo pod německým velením. Proto museli všichni obyvatelé stavět zákopy a zábrany. Ve dne v noci kolem nás bylo slyšet výbuchy bomb. Jak často se náš dům otřásal!

Asi bychom, stejně jako mnoho jiných, tuto zimu zemřeli hlady, kdybych neznal mnoho rolníků z okolních vesnic, kteří nám tajně přinášeli chléb, mléko, vejce, máslo a další potraviny. V zimě v těch velkých městech zemřely tisíce lidí. Ale i v naší vesnici se bombardování zintenzivňovalo. Domy se hroutily a lidé umírali pod jejich troskami. 26. února nás v noci vzbudili. Bylo nařízeno opustit toto místo a utéct dále na sever do provincie Frísko.

S velkými obtížemi se mé milované silné ženě podařilo zajistit místo v krytém voze, protože jsem byl nemocný. Následující ráno jsme dorazili do města Heerenveen. Tam jsme si s úlevou vydechli od klidu a ticha. Už nebyly slyšet žádné výstřely.

Ve Frísku jsem znal mnoho lidí z dob předválečných návštěv, a tak jsme nakonec našli útočiště u jednoho drahého věřícího bratra ve vesnici Etten. Dělil se s námi o všechno, co měl, takže jsme nikdy nestrádali. Pán také zařídil, že jsme mohli každou neděli ráno pořádat shromáždění, kterých se účastnilo 20–25 lidí.

Brzy jsem opět natolik zesílil, že jsem mohl přijmout pozvání jednoho dominee, abych večer promluvil v jeho kostele. Pán na tomto shromáždění působil silně: jedna duše se upřímně obrátila k Bohu. Bylo to něco, co lidi velmi překvapilo, protože nic takového ve svých kostelích neviděli. Proto všichni s velkým úžasem vzhlédli, když tato duše po závěrečné modlitbě zvolala: „Jsem ztracena! Jsem ztracena! Ach, kéž bych s vámi mohla promluvit!“ Ano, mohli jsme si promluvit a ona našla úplný pokoj.

V Ettenu jsme zůstali asi půl roku. Poté přišla zpráva z Arnhemu, že se můžeme vrátit do našeho bytu, že už je obyvatelný. A tak jsme se vrátili. Ale jak jsme se vyděsili, když jsme viděli svůj byt! Všechny dveře a okna byly rozbité, střecha byla probitá a slunce svítilo dírou. Jen jeden pokoj byl jakžtakž nepoškozený. Skříně, komody, psací stůl, všechno, co se dalo zavřít, bylo vypáčeno a prázdné. Žádné lůžkoviny, stály jen prázdné postele, dva stoly a pár židlí. Voda nefungovala, nebylo světlo. Všechno bylo zničeno a absolutně všechno vyrabováno. Z toho jsem znovu onemocněl. Tehdy nás na velmi krátkou dobu navštívili naši drazí zachránci K. F. Klassen a manželé P. Dick z Kanady. Ale měli velmi málo času.

K mému velkému zármutku zmizela i moje oblíbená koncertní citera se všemi jejími doplňky, moje stará, tak nádherně znějící citera, která mě doprovázela ve všech cestách po Evropě a která mě nejednou v tichu a šeru večera znovu povzbudila svým nádherným zvukem, když mé srdce krvácelo z mnoha ran, a naladila ho na tu správnou notu! Pro mé čtenáře bez hudebního cítění to možná zní příliš sentimentálně, že? Nuže, nechť je tak.

Tváří v tvář všemu tomuto chaosu v domě, zarmoucen ztrátou mnoha milovaných věcí, jsem napsal dopis našemu příteli de V., který nás již dávno zval k sobě. Žil asi sto kilometrů od Arnhemu ve Wilmsu. A náš milý přítel nás i se zbytky našeho majetku přijal k sobě. U tohoto dobrého člověka jsme bydleli tři roky a tři měsíce, dokud se poblíž Hilversumu nenašel vhodný byt. Zde jsem napsal většinu svých vzpomínek. Kolem nás je samozřejmě trochu osaměle, ale žijeme v krásném lese. Manželé de V. nás často navštěvují a především mezi námi zůstává duchovní spojení.

Asi dvacet minut pěšky od nás leží krásná vesnice, kterou procházela železnice, což nám usnadňovalo kontakt s okolním světem. Ostatní přátelé nás mohli také navštěvovat. Zároveň jsem začal dostávat pozvání na místa, kde byla potřeba duchovní služba, takže jsem měl stále příležitost využívat své povolání ke svědectví.

Jednoho dne mi místní pastor, dominee Ter L., poslal svůj automobil a žádal, abych ho, pokud je to možné, okamžitě navštívil.

Měl srdeční záchvat a lékař mluvil o blížícím se konci. To, že mě chtěl vidět právě teď, v tak kritickém okamžiku svého života, mě velmi překvapilo, protože věděl, že nepatřím do žádné církve, ale jak se zde v Holandsku říká, jsem „pirát“. Okamžitě jsem nastoupil do auta a vyrazil. Jeho žena mě přivítala a zavedla k posteli, kde ležel bez zvláštních bolestí. Potěšilo ho, že jsem přijel tak rychle, a vyprávěl mi, co se mu stalo a co řekl lékař. Nyní musel přemýšlet o tom, co jeho duše potřebuje. A protože mě dobře znal, velmi chtěl, abych ho navštívil. Zeptal jsem se ho: „Co pro vás mohu udělat? Vždyť jste čtyřicet let jako dominee kázal Boží slovo.“

„Ano, to je všechno dobře a správně! Ale vidím, že nemám takový kontakt s Bohem, jako máte vy. Musím přiznat, že jsem se za těch čtyřicet let duchovně úplně vyčerpal. Ale vy ne – to jsem si dobře všiml. A to jste v této službě také více než čtyřicet let.“

„Dominee, na vaše otázky se mi odpovídá těžko, protože se obávám, že mě stejně nepochopíte. Naše cesty byly totiž příliš odlišné. Vy jste se učil teologii na škole sestavené lidmi. Ale teologie znamená poznání Boha, což pro mě znamená 'poznání' získané přímo od samotného Boha. Od samého počátku, kdy jsem se stal díky Boží milosti novým stvořením, jsem všechno, co potřebovala má duchovní život, žádal přímo od Něho. A On mě naučil všemu, co jsem potřeboval a stále potřebuji. Ale tato škola teologie mi byla v životě velmi těžká, protože vzdálenost mezi učněm či studentem a Bohem, tím nejvyšším učitelem, je příliš velká. Jak může toto nicotné, pomíjivé stvoření – člověk – pochopit věčného Boha a Stvořitele? To je naprosto nemožné. A když jsem se ocitl v úzkých, rychle jsem sáhl po své staré učebnici – Bibli, Božím slově. A tam nacházím v Janovi 16:13, kde sám Pán Ježíš říká, že Duch Svatý nás povede do veškeré pravdy.

Ale často jsem musel ve svém životě vidět, že jsem nerozuměl Duchu pravdy. A tak jsem znovu začal hledat v Bibli. V Jakubovi 1:5 je napsáno: 'Má-li však kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem štědře a bez výčitek, a bude mu dáno.' Řídil jsem se touto radou a stále se jí držím ve všech oblastech života, zvláště v duchovní oblasti. Když mě například požádají, abych mluvil v nějaké církvi, uvědomuji si, že lidi vůbec neznám. A pak v tichosti ve svém srdci říkám svému Učiteli: 'Pane, Ty víš, co mě čeká. Musím se postavit před obecenství a nemohu to odmítnout. Ale Ty víš, jak jsem slabý a prázdný. Proto Tě prosím, naplň mě svým Duchem a mluv Ty k tomuto společenství a chraň čest svého jména skrze působení svého Ducha na posluchače a použij k tomu moje ústa.'

A pak, s tímto důvěrou v Boha, mluvím ne jako pozemský dominee, ale jako svědek Ježíše Krista o Něm, jak jsem Ho sám poznával během svého života na misijním poli i zde v západní Evropě.

Drahý dominee, takto jsem všude, kde jsem sloužil slovem, zažil slávu Pána, projevující se v působení Ducha Svatého na posluchače i na mě samotného. Protože pokaždé Ho znovu osobně poznávám, a sám o sobě jsem nic, suchá, neužitečná třtina. A tehdy vidím, že Bůh slyší mou tichou modlitbu před shromážděním, a tím se pro mě stává ještě nádhernějším. Je mi nepochopitelné, že se mi Bůh tak často zjevuje. Ale čím déle to poznávám, tím velkolepější je pro mě můj Učitel, a tím nicotnější se vidím sám. A přesto slyší mé modlitby a úžasně mě vede v mém lidském životě.“

Na to dominee odpověděl s hlubokým povzdechem: „Tohle bohužel neznám. Ale rád bych to poznal.“

„Drahý dominee, rád bych vám povyprávěl jeden pozoruhodný příběh, který možná vrhne světlo na vaše otázky.

Jak víte, s manželkou jsme stále evidováni jako evakuovaní z Arnhemu. Jako takoví odtamtud dostáváme potravinové lístky, protože jsme občany toho města. Jeden můj přítel má pravomoc nám tyto lístky obstarávat. Posílá nám je poštou. Bylo to v roce 1947, kdy jsme bydleli u našeho přítele de V. Jednoho dne mi manželka řekla, že musí na šest dní odjet do Den Haagu, kde žije náš syn s manželkou. Tak odjela ve středu.

Následující den, ve čtvrtek, přišel naléhavý dopis od našeho přítele v Arnhemu, ve kterém psal: „Drahý bratře Jantzen, píšu ohledně lístků. Vyšlo nové nařízení, že každý držitel lístků musí k získání nových odevzdat horní proužky těch předchozích, jinak nové nebudou vydány. A pak bude muset dva měsíce žít bez lístků a hladovět. Proto mi co nejrychleji pošli ty horní proužky použitých lístků.“

Když jsem to přečetl, zeptal jsem se naší hostitelky, zda máme naše lístky doma, nebo jestli si je manželka vzala s sebou do Den Haagu. Ukázalo se, že si je vzala s sebou. Rozrušil jsem se. Náš drahý hostitel šel do kanceláře zavolat našemu synovi Hermanovi, aby se manželka okamžitě vrátila s lístky. Ale vrátil se s prázdnou, protože se mu nepodařilo spojit. Přišel večer a mé obavy rostly. Nemohl jsem vůbec usnout, protože jsem si říkal: pokud zítra do deseti hodin neodešlu proužky, budeme na dva měsíce bez lístků a s tím vším, co to obnáší. Ve své staré zvyklosti jsem se obrátil k Pánu a řekl: „Pane Ježíši, Ty jsi řekl v evangeliu podle Jana 14:6, že jsi cesta, pravda a život, a ve verších 13 a 14 jsi řekl: ‚Jestliže o něco požádáte ve jménu mém, učiním to.‘ A to jsi řekl dvakrát za sebou. Proto Tě prosím, ve Tvém jménu, vrať moji ženu s lístky zítra ráno do deseti hodin. Vždyť vidíš, že bez lístků nebudeme moci žít.“

A po tom jsem usnul. Náhle mě někdo šťouchl do boku a nějaký hlas se zeptal: „Ještě spíš?“

Otevřel jsem ospalé oči a před sebou uviděl manželku. Udiveně jsem se posadil a zeptal se: „Proč jsi už zpátky?“ Odpověděla: „Sama to přesně nevím. Ale včera večer jsem pocítila velké znepokojení a uvnitř jsem měla neustále nutkání: ráno musíš jet prvním vlakem domů.“

Tak jsem to udělala, aniž bych věděla proč.“

Podíval jsem se na hodiny, bylo půl desáté. Rychle jsem vstal a oblékl se, přitom jsem ženě vysvětlil, proč se musela vrátit domů. Pak jsem připravil dokumenty. V deset hodin přišel pošťák a dopis si odnesl. Za několik dní jsme obdrželi nové lístky. Toto je poznání Boha, a o tom musím svědčit, protože jsem to sám zažil.“

Dominee byl ohromen a zvolal: „To je síla, o tom musí slyšet moje žena a švagrová. Prosím, zavolejte obě ženy.“

Musel jsem celý příběh vyprávět znovu, a obě ženy také řekly: „To je skutečně velmi silné.“

Namítl jsem: „To všechno se odehrálo před naším přítelem Dirkem, jeho ženou Nels a mou ženou. Často k vám jezdí, můžete se jich zeptat.“

Poté jsem se s nimi ještě pomodlil, poděkovali mi za návštěvu a za svědectví, a já odjel domů.

Zdá se, že to bylo také v roce 1947, když nás navštívil hlavní tajemník bývalého Výboru vzájemné pomoci Ruska, pan Št. Byl reformovaný, zbožný člověk. Krátce před odjezdem mi řekl: „Drahý bratře Jantzene, mám k vám velmi vážnou otázku. My, fanatičtí reformátoři a patrioti, dnes čelíme obtížné otázce: jak by se měl křesťan chovat k politickým zločincům, zrádcům země, kteří byli po mnoha letech věznění propuštěni na svobodu?“

Odpověděl jsem: „Drahý pane G., je to vlastně jednoduché. Nejprve musíme definovat, kdo je křesťan. Křesťan je ten, kdo může slavit dva narozeniny za rok, tedy ten, kdo je skutečně znovuzrozen, jak to požaduje evangelium Jana. Význam znovuzrození poznáme z opakovaného 'Amen, amen, pravím vám,' Pána Ježíše. Když se tak člověk stane Božím dítětem, získává věčný život a společenství s Bohem. Se znovuzrozením přichází Duch a přirozenost Otce, který je podstatou lásky, protože Bůh je láska.

To ukázal Jeho Syn Ježíš Kristus, když byl v Palestině. On se nevyhýbal těm, kdo byli politicky obtíženi nebo kolaborantům, jako byli výběrčí daní, izraelité sloužící Římanům. I oni byli považováni za zrádce. Ale Pán Ježíš nebyl politik. Pro něj byly důležité duše těchto celníků a hříšníků. To však nedokázali pochopit tehdejší teologové a duchovní. A proto přivedli Toho, který konal jen dobro, na Golgotu. A to ze závisti. Dokonce ho zesměšňovali a pokoušeli, když už trpěl nevyjádřitelné bolesti na kříži. A co řekl? 'Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!'

To je Boží přirozenost, která převyšuje lidskou. Byla to přirozenost Ježíše Krista, o které čteme v 2. kapitole listu Filipským: 'Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.' Kdo má takové smýšlení, ví, jak jednat s těmi, kdo jsou politicky nevhodní.“

Můj host se zamyšleně procházel po místnosti a nakonec se zastavil přede mnou a řekl: „Jestli vám za týden pošlu auto, přijedete k nám, abyste několik večerů mluvil o tomto tématu s našimi členy reformované církve? Pokusím se zařídit, aby každý večer byli jiní posluchači, protože to považuji za velmi důležité téma.“

Přijal jsem jeho pozvání a ve stanovený den pro mě přijeli. Kázal jsem čtyři večery reformovaným a poté další čtyři večery členům jiné církve. Ale ani to nestačilo, a tak mě požádali, abych promluvil ještě čtyři večery před luterány. Pan Št. vždy začínal otázkou: „Jak by se měl křesťan chovat k těm, kdo mají politicky nevhodnou minulost a byli propuštěni z vězení?“

Na každé setkání jsem odpovídal stejným způsobem, jak jsem zmínil výše. Následovaly bouřlivé diskuse, které často pokračovaly až do 23:00. Diskuse během prvního večera zahájil vysoký důstojník těmito slovy:

„Pane Jantzene, z vašeho odpovědi soudím, že jste antimilitarista, možná dokonce mennonita. Ale já jsem také křesťan a jako takový se řídím autoritami na základě Římanům 13:1. Jako holandský vlastenec jsem bojoval u Grebbebergu proti 'moefům' (hanlivý název pro Němce) až do konce. Spolu s králem Davidem, který byl mužem podle Božího srdce a také zabil mnoho lidí, říkám: 'Nenávidím ty, kdo Tě nenávidí, Hospodine, a hnusím si ty, kdo proti Tobě povstávají.' Takto se také dívám na zrádce a zločince.“

Odpověděl jsem: „Pak nejste křesťan, protože Kristus, Jednorozený Syn Boží, který přišel na zem mnoho staletí po Davidovi, přinesl nové poselství od Otce a zakázal svým učedníkům vzít do ruky meč. Řekl: 'Vrať svůj meč na jeho místo, neboť všichni, kdo se meče chopí, mečem zahynou.' (Matouš 26:52) A v Matoušovi 5:44 Pán řekl: 'Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce v nebesích.'“

Důstojník namítl: „Ale jak potom chápete, že Gedeón, Saul, David a další tolik válčili z Boží vůle, a teď je to všechno jinak?“

„Izrael byl a zůstává Božím lidem podle Starého zákona, a jako takový dostával příkazy od Boha plnit Jeho suverénní rozhodnutí. Měl vyhnat pohanské národy z Kanaánu a jeho okolí. V kázání na hoře však Boží Syn říká: 'Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele! Já však vám říkám: Milujte své nepřátele a tak dále.' Z toho je vidět, že pro starozákonní Boží lid platil jiný příkaz než pro novozákonní. Pro novozákonní lid je psáno: 'Vlož svůj meč do pochvy a miluj svého nepřítele.'“

Na to důstojník znovu odpověděl: „Já také, stejně jako naše křesťanská vláda, zastávám stanovisko Davida.“

Moje odpověď zněla: „Nazývat se křesťanem ještě neznamená být Božím dítětem. Stejně jako jste se nestal židem tím, že jste přijal Davidovo stanovisko. Protože nemáte židovskou krev. Ale pokud chcete být křesťanem a pro vás má smysl jen Starý zákon, pak Kristus za vás zemřel zbytečně a vaše budoucnost je velmi temná.“

Tím náš první večer skončil. Vnitřně jsem byl velmi zarmoucen a bylo mi smutno kvůli tomuto člověku a kvůli velké duchovní temnotě v této zemi.

Všechny následující večery probíhaly podobně. Každý večer se účastnilo 30–35 lidí, vzdělaní a úspěšní lidé, a diskuse vždy probíhaly v podobném duchu, jen se měnily skupiny. Není pochyb: bylo zde mnoho zbožných a čestných duší, ale všechny byly tak ovlivněny starými tradicemi, církevními dogmaty a formami, že málokdo dokázal číst Bibli bez předsudků. Jeden dominee, profesor a doktor teologie Dr. G., jednou řekl: „Holandsko je země kacířů, protože každý, kdo má jiné teologické názory než já, je už kacíř. Měli bychom být velmi vděční, že máme svobodomyslnou vládu, která nás chrání před hranicí a je tolerantní ke všem náboženstvím a učení. V naší malé zemi s deseti miliony obyvatel je více než sto různých cest do nebe. Cizinec by se musel zeptat: 'Kterou z těchto cest mám zvolit, abych se dostal do nebe? Vždyť každý tvrdí, že jeho cesta je ta správná.'“

Ale protože v naší zemi jsou stále lidé, kteří nepatří k žádné konfesi, silní duchovní evangelisté, k nimž patří i Armáda spásy, lidé stále přicházejí k pokání. Ale pokud vím, nikdy nepřicházejí do církve.“

Všechny tyto různé směry se opírají o jméno Ježíše Krista. Všechny mají Bibli, a přesto jeden druhého nechápou. Každý směr si osedlal jednu „pravdu“ a na ní jezdí po zemi, odsuzujíc ostatní. A tak se každý směr hádá s ostatními a každý nachází oporu ve svých výkladech Bible.

Tento stav mě vedl k přesvědčení, že Duch svatý je těmito směry jakoby spoután kvůli jejich různým dogmatům. Nemůže vést, protože lidská „lepší znalost“ a přesvědčení mu brání. A odtud pochází to strašné rozdělení v křesťanství!

Bůh lásky, zjevený skrze svého milovaného Syna Ježíše Krista, který zemřel na kříži, aby nás všechny sjednotil, nebyl pochopen! Jinak by tento stav neexistoval.

V tomto pohostinném Holandsku žiji už více než dvacet let a tuto zemi i její lidi jsem si zamiloval. Účastnil jsem se mnoha teologických konferencí a setkání různých náboženských směrů. V církevních kruzích jsem byl a zůstávám nepochopeným cizincem, ale ve svobodných církevních komunitách se cítím jako doma. Tam mi rozumí. Zde převládá Boží láska, protože každý poznal Boha ve svém vlastním srdci a Jeho obnovující moc. Zde není žádná vědomá samolibost, protože jako Boží děti všichni chápou, že jsou omilostněnými hříšníky, kteří i přes různé názory přijímají, nesou a snášejí jeden druhého s láskou.

V jiných církvích je to však jinak, kde celkový stav je často nerozlišitelný. Vázán pravidly a ustanoveními svého synodu, dominee stoupá na kazatelnu s dobře promyšleným a sepsaným kázáním a předkládá ho. Často je prosyceno cizími slovy, kterým obyčejní posluchači vůbec nerozumí, a doplněno velkým patosem a příslušnými gesty, doprovázeno krásným zpěvem a varhanní hudbou. Poté se shromáždění vrací domů a neví, co si má z toho vzít. Nakonec jsou spokojeni tím, že je dominee několikrát nazval bratry a sestrami, a proto se sami považují za takové. Dominee je přece učenec, studoval to, a jeho slovo má význam.

V posledních pěti letech, poté co jsme uprchli z Arnhemu a žili na vesnici, jsem často v neděli chodil s lidmi do kostela. Cestou zpět jsem se chtěl dozvědět, co si tito lidé osobně odnesli pro svou duši z toho rána. A téměř vždy byla odpověď taková:

„Ach, pane Jantzene, já vám to nemohu říci, protože dominee často používá nepochopitelná slova, kterým je těžké rozumět. Chodíme do kostela každou neděli, protože je to zvykem a naši rodiče nás to učili. A když jednu neděli vynecháme, něco nám chybí. Jsme přece křesťané, a proto bychom v neděli měli být v kostele.“

Pak jsem šel dál a snažil se je jednoduchými slovy upozornit na vážnost života a poté se pokoušel vyprávět o obnovující síle Božího slova skrze Ducha Svatého. Poslouchali rádi, ale většinou nemohli pochopit, o čem mluvím.

Holandští vesničané — rolníci jsou poctiví, důvěřiví lidé a velmi nábožensky založení. V každém domě, kde jsme byli, byla Bible. Pokaždé po jídle otec rodiny vzal Bibli a nahlas přečetl krátkou pasáž. Poté všichni sepjali ruce a po tiché modlitbě se každý pustil do své práce. V některých rodinách se otec modlí nahlas před i po jídle.

Celý životní styl těchto lidí ukazuje, že naši mennonité pocházejí z tohoto lidu a této země. Do mezicírkevních a teologických sporů se rolníci nezapojují a dominee je rádi, když jsou kostely v neděli dobře navštěvované. Často jsem říkal: „Ano, tady je to přece jen o něco lepší než v Rusku, kde jsou kostely zničeny a bohoslužby zakázány.“

V této zemi Bůh stále zůstává autoritou pro většinu občanů. Je zde také mnoho křesťanských škol a teologických vysokých škol, kde se připravují dominee. Studují Bibli velmi důkladně a učí se dobře kázat. V těchto oblastech dosáhli dominee velkých úspěchů. Ale jak by bylo krásné, kdyby se také naučili umění svědčit o věčném životě, o kterém Ježíš Kristus mluvil s Nikodémem. Ale to se neučí na teologických školách, pouze skrze samotného Boha a Jeho Svatého Ducha.

Jednou, ještě před válkou, mě pozval jeden kazatel, který žil v Arnhemu nedaleko nás. Měl jsem ho navštívit, protože k němu přijel mladý teolog, s kterým si nevěděl rady. Šel jsem a setkal se se dvěma elegantně oblečenými muži v obvyklém těžkém oděvu pro kněze. Brzy jsem pochopil, v jaké záležitosti ode mě očekávají radu. Oběma bylo asi třicet let a několik let studovali teologii. Ale po dlouhém čekání stále nezískali místo služby. To je velmi trápilo a chtěli vědět, co si o jejich situaci myslím. Řekl jsem:

„Vážení pánové, než odpovím na vaši otázku, nejprve bych se vás rád zeptal: Šli jste studovat na základě Božího povolání? Povzbudil vás tam Duch Svatý, protože jste Boží děti?“ Odpověď jsem nedostal hned. Oba se na mě velmi odcizeně podívali a nakonec se zeptali, co tím myslím. Odpověděl jsem: „Vždyť v evangeliu podle Jana čteme, jak jednou v noci přišel k Ježíši Kristu Nikodém a jak mu Pán Ježíš řekl: ‚Pokud se někdo znovu nenarodí, nemůže spatřit Boží království.‘ Pro Pána Ježíše byla tato otázka tak důležitá, že ji podpořil dvojitým ‚Amen, amen.‘

Proč se vás ptám: prožili jste znovuzrození skrze Ducha Svatého? Pokud ano, použije vás ještě jako své svědky, protože při rozloučení Pán Ježíš řekl svým učedníkům: ‚A budete mi svědky.‘ A to, co Ježíš viděl u kněze-dominee té doby, ještě jednou vysvětlil a ukázal Nikodémovi.“

Na to se s údivem a zmatkem zeptali: „Odkud vlastně jste? Zjevně nepatříte k žádné církvi, a přesto jste duchovní osobou, i když ne dominee.“ Pak jsem stručně řekl, kde jsem se narodil a žil a jak jsem se osobně setkal s Bohem. Pak jsem pokračoval: „A tak se nade mnou Bůh smiloval kvůli Ježíši Kristu a svým Duchem Svatým mě učinil svým dítětem, abych o tomto setkání mohl svědčit ostatním. Tato proměna mě stála celé mé ‚já‘, jinými slovy mě samotného. A teď všechno ve mně potvrzuje a vším mě vede Duch Svatý. On mi také dává sílu naplnit Jeho vůli. Ale protože stále žiji ve svém dočasném, zkaženém těle, velmi často, bohužel, nedokážu jasně rozeznat hlas Ducha Svatého. A pak klopýtám a padám. A protože pro Ducha Svatého je jakýkoli, i ten nejmenší hřích, cizím tělem, je třeba tento hřích okamžitě odstranit z cesty. A to se stane, když přiznám svou vinu před Bohem a před lidmi, pokud jsem zhřešil proti lidem. A nebeský Otec mi pak odpouští kvůli Ježíši, který je mým obhájcem. A pak mír a radost znovu naplní mé srdce.

—

„Tak tedy, vážení pánové, toto je ta proměna, na kterou poukázal Pán Nikodémovi. V tu chvíli se všechno stává novým a pro hřích už není místo. Ano, a tehdy se v srdci objeví Boží láska, láska k Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu, našemu Přímluvci.

Co se týká mě osobně, každý den se nacházím v této škole teologie a uvědomuji si, že má tělesnost je nepřekonatelná. Všechny mé snahy směřují k tomu, abych se líbil jedině Jemu, mému drahému Spasiteli, a abych Ho nezarmoutil. Pokud se mi to nedaří, pak mě opouští mír a zůstávám jako ‚bezbožník‘ v temnotě, což je strašné. Protože jsem během svého života stále více poznával sám sebe a uvědomoval si, jak bezbožný a bezmocný jsem, zažil jsem mnoho hořkých zkušeností. Nyní se cvičím v tom, čemu nás Pán Ježíš učí: „Modlete se bez přestání.“

A tak v duchu mluvím s Bohem. Protože když přestanu číst, psát nebo s někým rozmlouvat, a více než to – neobracím svůj pohled nahoru, pak začne mluvit peklo zdola. V takové chvíli rychle upadám, protože nejsem schopen obstát proti síle pekla. Propadám se z jednoho strachu do druhého! Proto se snažím zůstat v kontaktu s Bohem neustále. Ne abych si zasloužil ráj dobrými skutky nebo svatým životem, ale abych nezarmoutil mého Spasitele Ježíše Krista, který mě vykoupil svou drahocennou krví. Proto se stále snažím být k Němu co nejblíže, a tak jsem během mnoha let poznával Jeho podivuhodným způsobem. Kdybych vám měl o tom všem vyprávět, potřeboval bych hodně času. Ale poznal jsem Ho a nyní jsem Jeho svědkem. Rád bych vám tedy, vážení pánové, poradil: pečujte o to, abyste skutečně prožili ve svém srdci verše 12 a 13 z první kapitoly Janova evangelia. Pak budete každý rok slavit dva narozeniny: jeden den – přirozený, když jste se narodili z matky, a druhý – když jste se skrze Ducha svatého stali novým stvořením, které dává vašemu srdci svědectví, že jste Božími dětmi podle Římanům 8:16. Pokud pak zůstanete v Pánu Ježíši, budete každý den znovu poznávat Jeho, a to bude svědectvím pro vás i pro ostatní. A pokud jde o místa vašeho působení jako duchovního, nechte to klidně na Pánu. On nejlépe ví, kde vás má použít. Pán skrze Ducha svatého dělá své dílo dobře, i když my ve své lidské omezenosti to ne vždy chápeme. Čím reálněji jsme s Bohem ve spojení, tím více poznáváme a chápeme, že Bůh je světlo. V tomto světle se my sami stáváme stále menšími, zatímco On se pro nás stává větším a slavnějším a neustále osvětluje naši cestu. A množství Jeho milosti bude tak ohromné, že nebudeme schopni najít odpovídající slova vděčnosti. Tak jsem to poznal v minulosti a poznávám to stále i nyní.“

Tím jsem ukončil náš rozhovor. Mladí muži mě trpělivě vyslechli, ale bylo to pro ně cizí. Vstali a řekli: „Tohle neznáme.“

Rozloučili jsme se a já, bohužel, už o nich nikdy nic neslyšel.

Drazí čtenáři, za všechny ty roky, které jsem prožil na Západě, kde jsem navštívil mnoho konferencí a setkal se s mnoha významnými a uznávanými teology, jsem dospěl k závěru, že lidé nejsou spokojeni s Ježíšem Kristem samotným a s Jeho učením. Obrací se pak k mužům, jako byl Luther, Kalvín a další, a hledají u nich odpovědi. Ale Ducha pravdy, o kterém Ježíš mluví v Janově evangeliu 16:13, neznají. I když teologové a faráři někdy hovoří o Duchu svatém, někdy o Ježíši, ve skutečnosti Ho neznají!

Pokud se podíváme na veškerou rozdrobenost a všechny skupiny věřících, je vidět, že v této zemi jen málokdo čte Bibli bez předsudků. Nevím, jestli mi rozumíte. Tento stav mě velmi znepokojuje, protože jsem si tento národ zamiloval.

Ale není to jen toto, co mi způsobuje bolest. Když myslím na Východ, na své děti, vnoučata a mnoho příbuzných, kteří možná již všichni zahynuli, na ty národy, které žijí v chaotických podmínkách bolševismu; když pozoruji politickou rozpolcenost národů, z níž lidstvo již nevidí východisko, pak se mé srdce téměř láme a má duše ve dne v noci volá společně s autorem těchto veršů:

„Pane Ježíši, Tebe jsem dlouho čekal!

Přijď, na zemi je mi tak temno.

Přijď, a je-li to Tvá vůle,

Odveď mě z této země!“

Snad mnoho Božích dětí v naší době smýšlí stejně jako já. Žil jsem na této zemi více než 84 let a prošel jsem takovými bouřemi, že jsem často nevěděl, jak dál. Ale došel jsem k závěru, který kdysi krásně vyjádřil jeden člověk, který zažil něco podobného:

„Má poutnická hůl spěchala po různých cestách,

Z různých vrcholů jsem hleděl do údolí;

Ale nejlepší ze všech hor, které jsem poznal, nejdůležitější

Se pro mě stal Golgotský vrch, nejvyšší, nejbližší!

Nestojí pyšně až k oblakům,

Nepostavil se čelem k větru;

Ale byl tak blízko nebi a tak cizí této zemi,

Byl jsem skutečně doma jen tam, na Golgotském vrchu.

Spěchej tam, příteli, unavený na své cestě,

Pod nohy Spasitele slož všechny své hříchy;

A nalezneš mír, zvěstuj lidem,

Že cesta k nebi vede přes Golgotu.“

Toto je odraz mého pozemského putování. Dlouhá, bouřemi zmítaná cesta mé tělo úplně vyčerpala a udělala mě velmi unaveným. Posledními mými společníky jsou různé staré tělesné slabosti. Nohy jsou oteklé a nechtějí chodit, sluch slábne, světlo očí temní, ruce se třesou. Všechno to naznačuje, že můj čas na této zemi se chýlí ke konci. Čím starší jsem, tím více se mi zdá být země cizí, a mám silnou touhu po nebeské domovině.

Brzy přijde Pán, můj Spasitel, a povolá mě domů, do Otcova domu, kde srdce už nebude trpět bolestí. A tam už nebude hříchu. Ale zatímco jsem ještě zde, mé služebné poslání jako svědka a duchovního průvodce pokračuje. Když jsem ještě měl svou citeru, často jsem zpíval píseň o nebeské vlasti od Karla Geroka:

„Chci domů! Toužím po nebeském domově,

Kde je srdce věrného Otce.

Pryč od hluku bouří, pozemských písní,

Tam do klidu, kde věčné je jaro!

Vyšel jsem do světa s mnoha sny,

Ale vracím se jen s jedním.

S nadějí nesu jedno přání:

Chci domů, chci domů!

Chci domů! Viděl jsem ve snu blaženém

Vlast čistší, lepší než všechny;

Tam je pro mě místo v nepomíjejících sídlech,

Zde kotviště pro duši nenajdu.

Přišel čas, duše rozprostřela křídla,

Vzhůru, vzhůru nad hříšnou zemí!

A všechny pasti země jsou před ní bezmocné:

Chci domů, chci domů!

Chci domů! Loď spěchá do přístavu,

Říčka spěchá do moře;

Dítě u matky hledá klid;

A mé tělo už unavené čeká.

Zpíval jsem písně v radosti i v žalu,

A radost, žal smyly jako vlna.

Jedna sloka zůstala v srdci smutném:

Chci domů! Chci domů!“

Drazí čtenáři, toto jsou některé vzpomínky z mého života. Nejprve bez Boha, což mě i dnes bolí. I když mi odpustil všechny mé omyly, stále nemohu zapomenout na své svéhlavé cesty. Pak jsem se s vámi podělil o svůj život s Bohem, jak jsem Ho poznal, jak úžasně byl se mnou, vedl mě a často mě zachránil tak, že ani nevím, jak Mu za to poděkovat. Co znamenají lidská slova díků ve srovnání s Jeho milostí! Ale protože Jeho milost byla mnohem větší než všechny mé hříchy a odchylky, a protože mám tak velkého Pána a Spasitele, už zde z celého srdce Mu přináším chválu a klanění, a často to není v hlasitých slovech. On zná a vidí mé srdce. A skutečná chvála bude až tam, z nevyjádřitelných svatých úst. A na to se těším!

### Hlavní milníky v životě Germana Jantcena

1866, 28. května – Narodil se v Chansau, mennonitské osadě na jihu Ruska (u traktu na Volze).

1880 – Přestěhování do Střední Asie.

1882 – Obrácení a křest.

1883 – Působení jako tlumočník na dvoře chivského chána (sedm let).

1887 – Uzavření manželství.

1890 – Přestěhování do Aulie-Ata, Nikolajpol.

1891 – Přesun do Orlovky.

1892 – Lesní správce ve státní službě.

1895 – Spiknutí v Aulie-Ata.

1898 – Muslimské povstání v Andižanu.

1910 – Odchod ze státní služby a začátek misijní služby.

1911 – Návštěva biblické školy v Berlíně.

1913 – Působení ve společenství Ak-Meceti.

1916 – Povstání Jamudů (Turkmenů) v Chivě, povstání Kyrgyzů a Kazachů.

1917 – Ruská revoluce, Jantcen je zvolen delegátem do Sovětů.

1918 – Rozsudek smrti a útěk do hor.

1919 – Vězení.

1920 – Cesta do Moskvy.

1922 – Opět ve vězení, druhý rozsudek smrti.

1923 – Osvobození a cesta do Německa.

1928 – Úmrtí manželky.

1929 – Misijní cesta do Bulharska a přestěhování do Holandska.

1931 – Druhé manželství (s vdovou po bývalém spolupracovníkovi Abramovi Jantcenovi).

1959, 13. listopadu – Zemřel v Hilversumu, Nizozemí.

Dne 13. listopadu 1959, ve věku 93 let, zemřel otec Herman Jantcen v Hilversumu v Nizozemsku; unavený poutník konečně našel pokoj u Ježíše. Jeho žena ještě krátce před smrtí psala přítelkyni: „Dnes mi řekl: „Ležím, přemýšlím a čekám.“ – „O čem přemýšlíš?“ zeptala jsem se. „Přemýšlím o mnoha Kyrgyzích v Turkestánu, oni také mají živé duše, a není tu nikdo, kdo by jim ukázal cestu k Pánu Ježíši.““

Ve své autobiografii Jantcen často používá pojem „Kyrgyzové“, ačkoli zahrnuje i Kazachy. Proto není vždy jasné, o kterém z těchto dvou národů mluví. Před revolucí se tyto národy vnímaly spíše společně. V té době hrálo větší roli rozlišení mezi „usedlými“ obyvateli – měšťany, zemědělci, řemeslníky a vesničany – na jedné straně a hrdými svobodnými kočovníky na straně druhé, stejně jako rozdělení mezi muslimy a „nevěřícími“ Evropany.

Jantcen hovořil čtyřmi středoasijskými jazyky: uzbecky, tádžicky, kazašsky a kyrgyzsky (vedle ruštiny, němčiny, mennonitského „dolnoněmeckého“ dialektu a později nizozemštiny). Díky svému mládí, zejména díky vzdělání na dvoře chivského chána, získal German Jantcen potřebné předpoklady, znalosti a schopnosti, které byly později klíčové pro jeho úspěšnou misijní službu mezi různými muslimskými národy Střední Asie. Ještě důležitější bylo jeho pochopení „nadkulturní“ komunikace, které se teprve v posledních letech stalo populárním mezi profesionálními misionáři.

Jedná se o princip, jak představit evangelium lidem jiné kultury a myšlenkových vzorců tak, aby bylo skutečně pochopeno. Jantcen sice neznal moderní odbornou terminologii, ale jeho praktická činnost ukazuje, že jasně pochopil tento princip a předal jej další generaci misionářů mezi muslimy v Bulharsku. Je škoda, že mnoho Jantcenových myšlenek upadlo v zapomnění. Přitom nejde o nic nového – už apoštol Pavel chtěl být „pro Židy Židem a pro Řeky Řekem“, aby co nejvíce lidí přivedl ke Kristu. Jde o připravenost odložit vlastní kulturu, vkus a zvyky (například způsob sezení, stravování a oblékání) a přijmout zvyky těch, které chcete přivést ke Kristu. K tomu je třeba znát jejich jazyk a porozumět jejich způsobu myšlení.

Vnitřní Asie – muslimský Turkestán, buddhistický Tibet a Mongolsko – patří mezi oblasti, které byly evangelium nejméně ovlivněny. (Buddhismus v tomto regionu má zvláštní démonickou formu lamaismu a islám ve Střední Asii je díky učitelům súfismu, kteří měli silný okultní vliv, historicky velmi silný.) Tato oblast nebyla tisíce let dotčena křesťanstvím. Bukhara, se svými více než stovkou islámských vysokých škol (medres), byla do revoluce považována za světovou baštu fanatického islámského fundamentalismu. V 19. století, velkém století celosvětové misie, dosáhlo evangelium Indie, Afriky, Číny a jižního Pacifiku. Křesťané, kteří se ocitli v emirátu Buchary, museli počítat se smrtí nebo byli nuceni konvertovat k islámu a prodáni do otroctví.

To bylo jedním z důvodů, proč Rusko tuto oblast porazilo a anektovalo. I po sto letech „evropské“ vlády zůstávají Turkestán, Tibet a Mongolsko (srdce Eurasie) pevností s kulturami téměř nedotčenými evangeliem. German Jantcen byl jedním z prvních, kdo vůbec mezi těmito národy kázal evangelium. Po více než tisíciletém zanedbání skutečně dosáhl průlomu. Bohužel ruská revoluce v roce 1917 tuto práci rychle ukončila. Od té doby vyrostly téměř dvě generace a nebyly podniknuty žádné misijní pokusy mezi těmito muslimy.

Dnes žije v Sovětském svazu 56 milionů muslimů – téměř tolik jako v Indonésii, Pákistánu, Indii a Bangladéši dohromady. Skoro každý pátý obyvatel Sovětského svazu je muslim! A muslimská populace roste každoročně o 2,5–3,5 %, což je nejvyšší populační růst na světě.

Na počátku 70. let se někteří ruští a němečtí křesťané ve Střední Asii (zejména německá mládež, která byla mezi muslimy přijatelnější než ruští křesťané) začali znovu modlit a pracovat na dosažení těchto lidí evangeliem. Bohužel dnes (jaro 1988) vidíme, že mnoho těch, kteří by mohli oslovit své muslimské sousedy evangeliem, se snaží spíše prosadit své národní povědomí jako Němci na Západě. To je samozřejmě pochopitelné.

Ale je opravdu Boží vůle, aby mnoho národů zahynulo bez evangelia? Není mezi křesťany nikdo, kdo by byl ochoten následovat Jantcenovy kroky a přivést muslimy k poznání Krista? Vždyť Jantcen dokázal, že není nemožné přivést muslimy ze Střední Asie k Ježíši. Je to skutečně možné, pokud člověk přijme srdce plné lásky k těmto lidem od Ducha svatého. Modlete se, aby Pán i v dnešní době povolal mnoho nových pracovníků a následovníků Germana Jantcena mezi křesťany ve Střední Asii, aby mnoho muslimů dosáhlo poznání pravdy v Ježíši Kristu. Již nyní existují malé skupiny křesťanů mezi Uzbeky, Tádžiky, Kazachy, Kyrgyzy, Karakalpaky a Turkmeny. Modlete se, aby Bůh zachoval toto malé množství věrných Kristu a aby se jejich počet zvýšil, aby byli účinnými svědky mezi svými národy. Modlete se za Boží dílo ve Střední Asii.

Christian Schmidt

Autobiografie Germana Jantcena je vzácným dokumentem historie i misionářské práce. Z tohoto důvodu byly zachovány geografické názvy měst a míst té doby. Dnes mají města jiná jména, například: Samara (dnes Kujbyšev), Auli-Ata (Džambul), Vernyj (Almaty), Pishpek (Frunze), Petro-Aleksandrovsk (Kyzylorda), Chodžent (Leninabad), Čarkent (Panfilov).

Před revolucí byli Kazaši často chybně označováni jako Kyrgyzové, aby se nepletli s ruskými kozáky. Skuteční Kyrgyzové byli nazýváni Karakyrgyzové („černí Kyrgyzové“) kvůli tmavé barvě pleti. Zatímco Karakyrgyzové žili jako kočovníci v horách, Kazaši – také kočovný pastevecký národ – obývali hlavně stepi. Po revoluci kozáci jako etnická skupina zanikli a Kazaši i Kyrgyzové získali svá původní jména, což zabránilo záměně s kozáky.

Sarty byli označováni jako turkicky mluvící smíšená skupina národů ve Střední Asii. Celý Turkestán spolu se stepmi Kazachstánu patřil v dobách Dareia, Kýra, Ester, Daniela, Nehemjáše a dalších k Perské říši. Postupem času bylo turecké obyvatel

stvo těchto oblastí vytlačeno a smísilo se s íránským obyvatelstvem. Tádžičtina, dialekt perštiny, svědčí o íránském původu tohoto národa. Na jazyce hrdých kočovníků Kazachů a Kyrgyzů znamenalo slovo „sart“ (žlutý pes) hanlivé označení „měšťák“. Evropané tento termín používali, aniž by chápali jeho smysl, ale po revoluci bylo jeho používání zakázáno. Od té doby se mluví o Uzbecích a Tádžicích.

Dnes je to pravděpodobně Šachrizabs – hlavní turistické centrum Sovětského svazu.

Jantcenova data o povstání v Andižanu neodpovídají zcela historickým faktům. Zdá se, že předává první, značně zveličené zprávy. Historické popisy ukazují, že Muhammad Ali Ishan z Mintušby (známý také jako Madali Ishan nebo Džukči-Ishan – jedna a tatáž osoba, jako Israíl-Chán-Tur-Ishan), který byl súfijským šajchem (vůdcem bratrstva dervišů) řádu Naqshbandiya, vyrazil v noci 18. května 1898 se svými 600 přívrženci na svatou válku proti nevěřícím. Po cestě vzrostl počet fanatických muslimů téměř na dva tisíce. Vyzbrojeni šavlemi a kopími zaútočili na ruskou posádku v Andižanu. Informace, že byla zničena celá rota ruských vojáků, je přehnaná. Ve skutečnosti bylo zabito „pouze“ 20 vojáků (a ne celé město!) a dalších 19 bylo zraněno. Nakonec byl Ishan se svými stoupenci zatlačen na útěk a zajat. Toto událost však v ruské administrativě způsobila šok, protože nešlo o spontánní povstání, ale o plánovaný spiknutí muslimů proti Rusům.

Podle některých méně věrohodných zdrojů bylo během povstání a jeho potlačení ruskou armádou zabito 673 000 muslimů, 300 000 uprchlo do čínského Turkestánu a 168 000 bylo deportováno na Sibiř. 347 vůdců povstání bylo v březnu 1917 odsouzeno Prozatímní revoluční vládou. Toto povstání ve své době mělo rozsah druhé fronty v první světové válce a zároveň znamenalo začátek pádu carského režimu v Turkestánu, které následovalo v únoru 1917 (Bajmirza Chait. Turkestán v srdci Eurasie. Kolín, 1980, str. 94).

M.C.C. – Mennonitský centrální výbor – světová organizace, která poskytuje praktickou pomoc při přírodních katastrofách, hladomorech, uprchlických krizích a dalších neštěstích.



Počet shlédnutí: 25